Kdokoliv může dělat cokoliv

Kromě toho, že při omurice se nemá šetřit na vejcích a dáma nikdy nepovykuje u stolu, ani neřve na neschopného elektrikáře, mě matka učila, že správná žena a manželka má vždy svého manžela ctít a podporovat, ať už se rozhodne dělat cokoliv.
Správná manželka – jak má matka ráda podotýkala a vzrušením se jí u toho chvělo chřípí – je oporou svého manžela a pokud ten řekne, tak platí. Nikdy už ovšem nedodala, že i žena je bytostí lidskou a často váhající nad myšlenkami svého muže.
Když se před našimi dveřmi objevil Inoichi, bláhově jsem si malovala růžovou budoucnost po boku silného a neohroženého muže – ninji! - ohlížejíc se přitom dozadu na svého kulaťoučkého otce sedícího u štědře pocukrované buchty. Jak však léta plynula, čím dál víc jsem v duchu svého hodného (a hlavně nudného) tatínka odprošovala na kolenou.
Inoichi se zdál být klidným a vyrovnaným; mluvil vždy spisovně, galantně mi držel dveře, doprovázel mě domů, nenimral se v jídle a neholdoval alkoholu. Jako bonus z něho byli oba moji rodiče nadšení a po každé jeho návštěvě mi radostně opakovali, jaké jsem to udělala štěstí. Štěstí to opravdu bylo, dokud se za námi coby čerstvě vzatým párem nezavřely dveře čerstvě zařízeného domu a Inoichi nenaznal, že přišel čas. Čas na nový projekt.
Já pitomá v sladkém nevědomí ještě netušila nic zlého.
Tehdy nezačaly krásné líbánky, ale peklo.
Mému muži jako správnému aktivnímu Konožanovi nestačila pouze jeho práce ninji, nýbrž si potřeboval svůj elán vybíjet i jinak, jak mi v prvních dnech našeho manželství trpělivě vysvětloval.
Nechápala jsem.
Nechápala jsem, kam se poděl ten tichý a klidný muž, jenž vybraně hovořil o problému dlouhodobého sucha a obchodování se Sunou, a rovněž jsem nedokázala pochopit, kde se vzal tenhle aktivní člověk nadskakující radostí několik čísel do vzduchu při každém skvělém nápadu.
Nápady to byly vskutku úžasné. Za první rok si můj muž vyzkoušel roli knihovníka v pojízdné knihovně, roli uměleckého sochaře, sběratele fosilií či akvaristy. Zvláště s rybičkami předvedl svůj nejkratší obchodní záměr v historii, když mu pár kilometrů před Listovou chcípl sameček a u hlavní brány pošla i samička. Přes to všechno Inoichi nikdy neztrácel víru – a hlavně chuť do nových plánů.
Já jako věrná žena jsem ho samozřejmě následovala a pravidelně se pak hrbila nad malou hromádkou bankovek, která se žádným zázrakem nechtěla rozrůst a rozprchnout mezi širokou skupinu věřitelů.
Tři roky po naší svatbě se Inoichi rozhodl na dluh odkoupit rozpadající se květinářství a já se jako správná manželka vzmohla jen na křečovitý úsměv, zatímco jsem si pravou rukou hladila vystouplé bříško.
„Začínají nám dny blahobytu, Hanako,“ roztahoval radostně ruce, chodil po zaprášeném obchodě a při každém jeho kroku skřípěla dřevěná podlaha. A já vesele kývala hlavou v odpověď, přičemž jsem prsty přejížděla po policích s centimetry prachu a zadržovala kašel.
Inoichi nevěděl o květinách zhola nic, přesto dokázal to, co tvrdila moje matka a léta mi to vtloukala do hlavy; že každý může dělat cokoliv a nejdůležitější nejsou znalosti, ale odhodlání. Vynesl z naší půdy všechny knihy o zahradnictví a rostlinách, které tam před lety pečlivě uložil po svém nezdaru s knihovnou a jal se učit, jak hnojit, co sázet, kdy sázet a jaká je nejlepší obrana před krvelačnými škůdci.
Když se narodila Ino, pomalu už začínával rozeznávat rozdíly mezi sedmikráskami a kopretinami a pamatoval si, že housenky nezaslouží obdivu, nýbrž pořádné dávky Pro ochranu krásné zeleniny, ovoce i stromoviny! Bláhově jsem si myslela, že teď nastal vytoužený čas klidu, míru a hlavně alespoň malého blahobytu. Po útoku Kyuubiho na Listovou se však ukázalo, že správná manželka má svého muže nejen podporovat, ale i ona sama může dělat cokoliv – a nezastaví ji ani řvoucí uzlík v kolébce. A tak zatímco Inoichi běhal po misích navíc, aby pomohl strádající vesnici, já se pustila do zahradničení, abych pomohla strádající rodině.
V těch dlouhých týdnech jsem mnohokrát vzpomínala na své výchovné lekce tance, zpěvu, vyšívání a literatury, zatímco mi naskakovaly mozoly z násady motyčky, já se hrabala v hlíně a přemýšlela nad tím nejvhodnějším hnojivem. Znát svoji barvitou budoucnost, mohli si rodiče ušetřit mnohé výdaje a pravidelně mě nechávat sedět na bobku v zahradě dumat nad záhonem kvetoucích modřenců.

Jelikož Konožané jsou lidmi aktivními a nejlepší hnojivo je to od slepic, netrvalo příliš dlouho, kdy jsem se seznámila s Chimitsu; rudolící veselou ženou z Akimichi klanu. Chimitsu byla dalším důkazem významu manželky jako opory pro muže, který když chce, má se mu vše dovolit. Lišila se však v tom, že veškeré nadšení se svým manželem sdílela dobrovolně a zcela nenuceně. Zatímco já se trmácela životem s jednou rukou připoutanou k řvoucí Ino a druhou přilepenou na motyčce, přičemž jsem svýma krátkozrakýma očima v dálce vyhlížela Inoichiho, Chimitsu běžela Chouzovi po boku a někdy ho i předháněla. Výsledkem tohoto zápolení nebyl v první řadě jen jejich líbezný baculatý synáček, ale i výstavní slepičí farma.
„Shimaruchikito loni získala první cenu na soutěži,“ ukazovala mi Chimitsu hrdě šedého nerudného ptáka, když se sotva chodící Chouji neohroženě vrhnul do kurníku, aby přinesl svého opeřeného miláčka.
Ke své smůle ho Ino následovala dřív, než jsem stačila zareagovat. Od té doby má dcera nesnáší slepice.
„A tamhle plánuje Chouza vystavět další líheň.“ Než jsem mohla odpovědět, Chimitsu už s energií sobě vlastní postávala několik metrů ode mě a volala na Choujiho. „Musíte jít s námi na oběd, přece nemůžete jít zase zpátky, když ani nemáte Inoichiho doma. Nám je bez tatínka taky smutno, že?“ nepustila ke slovu ani mě, ani syna a spokojeně odcházela do domu.
Tehdy jsem poznala, že i stolování se u rozených Konožanů liší.
Inoichiho matka byla stejně jako já z cizí vesnice, a tak coby žena znalá jiných mravů vedla u stolu rukou železnou konverzaci mírnou a obohacující o věcech obecného zájmu. Při našich společných jídlech jsem se snažila o stejný příklad; nikdy se nemělo zbytečně plkat o hloupostech a lidé mluvili jen tehdy, pokud měli co hodnotného sdílet a čím pěkným přispět.
U Akimichiů se mluvilo o všem.
„Akado chytil švába a snažil se ho cvičit,“ brebtal malý Chouji, zatímco jsem se pokoušela jíst miso polévku společně s natahující Ino a Chimitsu štěbetala o zpřísnění podmínek pro vystavování slepic. „A to si představte, že loni jsme dokonce u jedné z našich nejlepších našli červy a museli jsme vyklidit celý napadený box!“ Dodnes si pamatuju, že to bylo nejrychleji spolykané miso v celém mém životě. Vyvlekla jsem vzpouzející se Ino z domu („a zase přiď,“ řval Chouji s lžíci nad hlavou) a zařekla se, že hnojivo nehnojivo, k Akichimim už nikdy nevkročím.
Ovšem nepočítala jsem, že Akimichi radostně vkročí k nám – a ne sami, nýbrž s doprovodem.
Nara Yoshino byla nejostřejší žena, s jakou jsem se v Konoze do té doby setkala a její syn byl tím nejlaxnějším dítětem, s jakým jsem se setkala kdy vůbec. Jednu výhodu však toto pochybné „přátelství“, jak to Chimitsu nazvala, mělo. Ino okamžitě přestala natahovat a počala budovati svůj dlouholetý plán na zaujetí Shikamara, přičemž prvním krokem byl široký úsměv a pravidelné házení modrým očkem, co jako on na to.
Neprotestovala jsem. Má dcera ve čtyřech letech projevila na muže lepší vkus než já a pokud jí to hodlalo vydržet, měla moji plnou podporu. Malého Shikamara člověk našel přesně tam, kde ho před několika hodinami odložil, aniž by se mu později dostalo pláče či bolestných výčitek. Shikamaru i do budoucna sliboval velké vyhlídky; spořádaně u stolku jedl štědře pocukrované buchty, prohlížel si obrázkové knížky a já se slzou v oku vzpomínala na svého kulaťoučkého a skvělého otce.
Jediným kalným bodem byla právě Yoshino, ale člověk přece nemusí bydlet s tchyni, že.

Když se Inoichi vrátil z dlouhých cest a řekl, že se naše zběsilé tempo na chvíli zpomalí, uklidnila jsem ho prohlášením, že za dobu jeho nepřítomnosti se naše květinářství dostalo z posledních dluhů a jako důvod jsem uvedla své výborné znalosti a svoji prozřetelnost. Nikdy jsem mu nepřiznala, že za konec našich dluhů zřejmě může zázračné hnojivo od Akimichiů a jedno památné odpoledne s (nesnesitelnou) přednášející Yoshino v zahradě.
Inoichi se za pár týdnů nadchl pro pěstování agáve, která rostla jen v dalekých exotických zemí. Já se tehdy zoufale podívala na svoji dceru a zařekla se, že její budoucnost leží ve vysoké kulinařině a jejích schopnostech mé poučky správně pochopit. Správná manželka – a tedy i já – opravdu zvládne cokoliv, úlohou správné matky je však nejen svoje dcery na tento úděl připravit, ale rovněž se snažit je od něho uchránit. A Shikamaru má moc rád mé masové knedlíčky.