Hlasy - 7/ Pád

1.
Z koláčků zbyly jen drobky na tácku.
V konvici došla voda, vůně čaje a vonných tyčinek se pomalu vytrácela.
Polštáře na sezení vychladaly.
Sakuřin prázdný hrnek jí vyklouzl z ruky, když se jej pokusila odnést. S třesknutím dopadl na podlahu a rozbil se na několik částí.
Zatmění před očima při narovnání se po sebrání střepů jí připomnělo ránu od otce, po které několik minut nebyla schopna na jedno oko vidět.
Miláčku.
Když vyhazovala střepy do koše, měla prázdno v hlavě.
Žádná Tamae.
Žádný Warashi.
Žádný Uchiha.
Žádná Sakura.
Žádný Naruto.
Žádné dí-
Zvracela dlouho, i když už dávno neměla zvracet co, jen nedobrovolně vytlačovala žaludeční šťávy při klečení na studené zemi.
Zpocené vlasy se jí lepily na čelo, levou rukou se přidržovala záchodové mísy.
Zvracela a útroby se jí kroutily jako divocí červi a ona sotva stačila dýchat a svět se houpal sem a tam.
Pokud však tohle mělo být vykoupení, připadalo jí jako hodně mizerně provedené.
Svět se zase točí, zlatíčko.
Svět se zase točí tím správným směrem.
Ocenila by mnohem větší bolest.
Tlak na prsou, škubání v břiše a píchání v rukou – to vše mohla ignorovat. A co lze ignorovat, to si pozornost nikdy nezasloužilo.
Překonala chvění rukou i nohou, nějakým způsobem si dokázala trochu upravit účes.
Nejhorší na vraždě je, že jako správný pachatel po sobě musíte uklidit. Zahladit hrany, narovnat záhyby, smést drobečky.
A Mirae byla naučená po sobě velice dobře uklízet.
Uklízet a hrát, dokud se musí.

2.
Uchiha si nikdy nestěžoval, ať už mu naservírovala cokoliv. Dokonce i neoblíbené fazole v počátcích jejího ohmatávání kuchyně spolykal pouze s mírně nakrčeným obočím.
Jíst bylo jednoduší, než mluvit.
Jezení nevyžadovalo vysvětlení.
Jak doba pokračovala, byli tomu vděčni oba. Dnes však nejvíce Mirae.
Vlasy se jí opět začaly přilepovat na vlhký krk.
Při zašramocení dveří automaticky vstala ze svého křesla, odložila pletení (rekvizity, miláčku!) a uklonila se. To se jí zatmělo před očima podruhé.
„Hn.“
Nacvičené pohyby, vůně rýže a cinkání misek ztrácející se v pološeru, ačkoliv silné světlo svítilo a oslepovalo.
Houpání žaludku a ta prokletá vůně nakládané zeleniny, štiplavý zápach česneku i nasládlost nedokonale vyvětraného medu. Její útroby řvaly.
Její břicho bylo jako v ohni.
Hlava přestávala kontrolovat tělo, ale vůle zůstávala.
Opřela se, jen na minutku se opřela o masivní dřevo kuchyňské linky, zalapala po dechu a odvrátila svůj obličej od sedícího Uchihy.
Uchihy strnule zírajícího oknem do zahrady.
Stačí mu ten pitomý tác donést až pod nos a vypadnout pryč, nemusí s ním přece jíst, nejí s ním už měsíce. Chytila podnos z obou stran; obvykle si představovala, že pomalu drtí jeho hlavu, mačká a mačká a Uchiha se kroutí a ztrácí dech. Dnes tyhle dětinské ulevující představy musela opustit, místo jeho hlavy se raději soustředit na svou.
Ještě je čas. Pokud se příliš nenadechne, pokud s sebou necukne, nic se nestane.
Uchiha si nevšimne.
Uchiha si nesmí všimnout.
Jestli mu shodí večeři do klína, zabije ji.
Pěkně mu donese jídlo, popřeje dobrou chuť a vypadne, rychle a neslyšně se vzdálí. A pak si můžou jít oba lehnout, otočit se k sobě zády jako každou noc a pomalu se vnořit do snění.
Zítra, zítra ji čeká krásný a slunečný den bez mraků.
Zítra se oba probudí do nové budoucnosti.
Vykročila do šera, ale stále ještě rozeznávala obrysy známých věcí, orientovala se v prostoru, postupovala vpřed.
A pak téměř na konci její cesty, když chtěla ohnout záda a položit tác na stůl, ji do nosu udeřila omamná vůně míchaných vajec.
Klubko červů v jejím břiše se rozpadlo ve žhavou lávu zalévající veškeré volné místo.
Prsty se proměnily v led a pozbyly veškerého citu.
Uši zaplnil nesnesitelný šum.
A oči se vzdaly světla.
Neslyšela, jak jí tác vypadl z rukou, ani neviděla Uchihův nevěřící pohled. Zrníčka rýže se rozsypala po podlaze a Mirae je rychle následovala.
Tamae.

Slyšel, jak jí tác vypadl z rukou, a viděl, jak tělo nad sebou ztratilo vládu.
Stačil ji zachytit ještě předtím, než se stihla hlavou udeřit o zem. Byl to jen reflex, nespočetněkrát trénovaný reflex reagovat na nenadálé situace.
Když ji zvedal do náruče, vyděsila ho její bezvládnost.
Ruka jí visela dolů jako z předešlé mise mrtvole na stromě, na kterou nemohl zapomenout.
Její obličej nenesl známky oblíbeného nechutného úsměvu.
Už žádný výraz ledové sochy.
Sasukemu připadalo, že v posledních dnech zahlédl u Mirae několik změn, věnoval jí však do té doby tolik málo pozornosti, že na žádné nepřišel. Ani se o ně poté nijak zvlášť nezajímal.
Jak s jejím tělem běžel chodbou, uvědomil si, že se jí vlastně ani nikdy pořádně nedotknul.
Sakuře už musel několikrát na misi pomoci a zvednout ji, i Midori už si jednou prožila kvůli kotníku své, ale nikdo ho nepřipravil na Miraeinu drobnost a lehkost.
Děsilo ho to.
Děsila ho celá.
Jeho ledová příšera s tvrdýma očima ztratila veškerý lesk a chlad.

3.
„Je příšerně vyhublá, Sasuke. Tak sis snad všiml, že se něco děje, ne?!“
V malém předpokoji její ložnice byly stín a chlad.
Nově i pach mnoha osob mačkajících se v nedostatečném prostoru.
Fugaku a Mikoto tiše v pozadí; vůdce jen nerad zmlkl uprostřed své skvěle přednášené litanie, ale manželčině pohledu se tentokrát nedalo odporovat.
Midori měla chlácholivě položenou ruku na Itachiho paži a snažila se ho uklidnit. Itachi stál před Sasukem, bez svého obvyklého klidu, zato s podrážděním v očích, sevřenými pěstmi a útočnými otázkami.
Ano, Itachi se hodně ptal.
Itachi v tu chvíli převzal hodnost opravdového vůdce a požadoval odpovědi.
Vyhnout se obviňujícím očím bratra nebylo snadné.
Sasuke pokrčil rameny. Teprve teď si uvědomoval, jak málo si Mirae všímal.
„Já nevím, Itachi,“ vyštěkl. „Prostě nevím. Jo, asi trochu zhubla. Aspoň myslím. Taky se mnou už nevečeřela. Nevím!“
Bylo mu mizerněji než tehdy u Naruta. Nejdřív Sakura a její problémy; copak si myslí, že s ní chce mít potomka?! Byla dobrá, když k ní chodil, nedělala rozruch. Mlčela, když mlčet měla. Jak přišlo těhotenství, začala bojovat a nesmyslně kolem sebe mávat slovy lásky a vzájemných pout. Nechce s ní mít takové pouto. Do teď ani pořádně na děti nemyslel. Tak nějak samozřejmě čekal, že jednou přijdou.
A budou muset přijít s Mirae.
Mirae… To byla ta druhá část.
Unaveně si promnul oči. Mirae, která se dál chovala jako vznešený mramor; velkoryse rozdávající své úsměvy na všechny strany a nehyzdící si čelo jedinou vráskou.
Mirae; postupně se ztrácející ostatním před očima, aniž by si toho kdokoliv všiml.
Mirae a její šílený pád z piedestalu podělané dokonalosti.
Od chvíle, kdy ji držel v náruči, má tendenci zvedat si ruce před oči a kontrolovat, že mu na nich stále neleží.
Váha, kterou necítil, tělo ztrácející se v jeho objetí. Znovu nenápadně pohnul rukama a věnoval jim krátký pohled.
„Bude v pořádku, Sasuke,“ přetrhla jeho myšlenky Midori, snažící se ho alespoň trochu povzbudit. Její úsměv Sasukemu ještě přitěžoval. „Už určitě jenom chvíli, doktor se za chvíli ukáže.“
Kdyby mu dali Midori, ano, bylo by to v pořádku. Ale nejlepší sousto opět dostal Itachi. Krásnou, milou a hřejivou Midori. K čertu se vším!
„Sasuke.“ Při otcově napomenutí s sebou trhl. Fugaku věděl, co se honí Sasukemu hlavou pokaždé, když mluví se svou švagrovou. Tohle bylo varování. Za stěnou ti leží žena, starej se o ni. Jistě.
Sasuke se sebezapřením kývl hlavou.
Dusivou atmosféru předpokoje prolomilo otevření dveří a vstup mladého lékaře. Jeho ponurý výraz však nebyl tak povzbuzujícím, jak si přítomné ženy malovaly, ani klidným, jak si Sasuke přál.
„Nu, jak je jí, je v pořádku?“ Mikoto napětí nevydržela.
Lékař si povzdechl. „Uchiha-san…“ Sasuke s sebou při Miraeině označení škubl. „Uchiha-san na tom není nejlépe, ale určitě se z toho dostane bez následků. Její naprosté fyzické vyčerpání, podpořené velmi rychlým zhubnutím se bohužel na těle velmi podepsalo. Je podvyživená. Řekl bych tak dva týdny… Dva týdny nejméně musí zůstat v naprostém klidu na lůžku a pečlivě se dle rozpisu stravovat.“ Nikdo z Uchihů se nepohnul.
Fugakovi se mezi obočím vytvořila lehká vráska. „Děkujeme za váš čas, doktore,“ přikývl.
Lékař však odmítavě zvedl ruku. „Když dovolíte, rád bych si ještě promluvil s manželem pacientky.“
Všechny oči se mimoděk přesunuly na Sasukeho.
„Jistě,“ přikývl Sasuke důstojně, zatímco ostatní pozvolna tiše opouštěli pokoj.
Co mu ksakru může chtít? Stačí, že do něho bude ještě rýt otec, už si v hlavě určitě připravuje velkolepou obžalobu. Jen díky Mikoto ji nemuseli slyšet všichni. Místnost se pomalu vyprázdnila.
Lékař si zkoumavým pohledem mladého Uchihu prohlížel, ale k ničemu se neměl. Sasuke začínal být netrpělivý.
„Ano?“
Lékař si znovu těžce povzdechl. „Nechtěl jsem vám to říkat před celou rodinou. Vaše žena je na pokraji zhroucení. Musela dlouhodobě zažívat velice silný stres. Nevíte o tom něco?“ Ta otázka byla nepatřičná.
Věděli to oba.
Zatímco čekali na verdikt lékaře, Sasuke v duchu probíral veškeré možnosti. A jednou z velmi neurčitých hypotéz, kterou až do včerejška pokojně odmítal, bylo Miraeino zjištění Sakuřina těhotenství.
Ale proč by se pak tolik trýznila a zvala ji k nim na pitomý čaj?
A pokud by se opravdu touto možností strefil, vyskytovala se tu další otázka proč. Mirae nemohla žárlit, vždyť ho neměla ráda.
Nebo měla?
„Nevím o ničem takovém,“ odpověděl důrazně. Lékař si ho jen mlčky prohlížel.
„Dobře,“ hlesl po chvíli. „Tak či tak, potřebuje absolutní klid na lůžku a vyváženou stravu. Prvních pár dní bude na dietě, aby si organismus na potravu opět začal zvykat. Vaše žena je, promiňte mi to označení, vyhublá na kost. Rovněž bych ji potřeboval nějak povzbudit po psychické stránce. Uchiha-san zdá se nemá přílišnou vůli k životu.“
Sasuke ztuhnul.
Vyhlášený hrozivý pohled Uchihů zřejmě fungoval, protože doktor nepatrně o krůček ustoupil.
„Pokusím se zařídit podle vašich rad,“ pronesl Sasuke tiše.
Lékař mu věnoval poslední zkoumavý pohled, než přikývl. „Samozřejmě. Svěřil jsem dohled na vaší ženou kvalifikované sestře, bude už všechno vědět. Jestli chcete, můžete jít manželku navštívit. Já přijdu znovu večer. Na shledanou.“
Sasuke počkal, až se za lékařem zavřeli dveře a pak sám váhavě položil ruku na chladnou kliku dveří Miraeina pokoje.
Co jí má říct? Netušil, že by jí mohlo Sakuřino dítě tolik ublížit. Jedině že by nějakým způsobem utrpěla její hrdost.
Sasuke však pochyboval, že jeho žena nějakou má, natož si umí pod tím slovem něco představit.
Byla jako krásná panenka; hrál s ní předem danou hru, pokud byl doma a pokud odcházel, odhazoval ji do kouta. Když přišel, vždycky ji tam objevil. Nejednala sama za sebe. Neměla duši, myšlenky, nic. Byla prázdná. Proto se ani nesnažil dostat se k ní blíž.
Myslel si, že je prázdná. Tak co jí tolik ublížilo?

4.
Na rozdíl od předsíně byl její pokoj zaplněný jemným svitem vycházejícího slunce. Čekali celou noc; nejdřív jen on s rukama za zády pozorující zaprášenou polici se zapomenutou suchou květinou. Později i oba páry starších.
Zatímco Midori tajně zívala a Mikoto v pravidelných intervalech nabízela přítomným čaj, Sasuke se příliš nehýbal.
Měl pocit, že kdyby se hýbal víc, neubrání se a vyrazí dveře pokoje. Miraein mrtvolný obličej mu už dlouhé hodiny plaval před očima jako výsměšné upozornění.
Potřeboval se ujistit, že je v pořádku. Pro své vlastní dobro a klid.
A teď ji má zase na dosah ruky.
Pokoji dominovala mu manželská postel, ve které jen tušil Miraeinu postavu. Sestra se diskrétně vzdálila a Sasuke popošel až k pelesti.
Ležela v bílých přikrývkách, obličej stejně bledý jako ložní prádlo. Odlíčily ji, rovněž rozpletly a rozčesaly vlasy. Dlouhé tmavé prameny rozhozené po polštářích její bledost ještě umocňovaly. Sasukeho napadlo, že ji ještě nikdy neviděl s rozpuštěnými vlasy. Přes den si je upravovala do různých účesů, v noci spala s copem.
Teď nebyla upravená. Překvapilo ho, jak vypadá mladě.
Ta panenka je vlastně velice mladá.
Měla zavřené oči a lehce oddechovala. Sasuke přemýšlel, proč ho tolik fascinuje ji pozorovat, když jí předtím nevěnoval žádnou pozornost.
A pak ho do očí udeřilo její uvolněné svalstvo v obličeji.
Přes všechnu tu bělobu už není studená.
Znovu si ji pečlivě prohlížel.
Ano, ztratila svůj chlad. Chlad odešel a objevily se propadlé tváře, tmavé kruhy pod očima a příliš kostnaté ruce.
Znovu si vzpomněl, jak ji sem přinesl. Ztrácela se mu v náručí, stejně jako se ztrácela pod nesčetnými záhyby svých šatů. Tehdy ho úplně poprvé napadlo to, co si opakoval předešlé hodiny. Jak si toho kruci mohl nevšimnout.
Sevřel ruce v pěsti a vyrazil pryč z pokoje.

5.
Soustředit se na lakované hůlky a přinášet si jídlo do úst bylo skvělým oblbovákem pro Miraeinu bolavou mysl.
Jako by se její hlava stala stejným úlem, jakým byla celá vesnice – pokud se vydala po některých cestách, nedocházela do správných a povolených cílů, naopak se ocitávala nad propastí a znovu jí začínalo hučet v uších.
Pokud šla vyznačenými ulicemi, širokými, osvětlenými a velice, velice krátkými, šum utichal.
Sevřít hůlky a strčit je do misky se rovnalo jedné velké ulici. Zachytit jídlo a dopravit se je do úst druhé.
A hlava měla pravdu.
Nechtěla přemýšlet.
Jen se rýpat v jídle, nechávat opečovávat starostlivou sestrou a prázdně hledět před sebe.
Je po všem, zlatíčko.
Po všem skutečně bylo, i když konec měl implikovat další začátek. Mirae však začátek neviděla. Zachránila Uchihovi krk. Vyrvala Tamae slizákovi. A teď…
Teď je po všem, zlato.
Teď lze zaplout do studených vod uchihovkých zdí a doufat, že si ten bídák manžel konečně všimne, čeho má. Kdo ještě potřebuje její myšlenky?
Hůlky cinkly o porcelán a Mirae se znovu sklonila nad svůj pravidelný příjem živin. Lékař si velice pečlivě vedl záznamy o jejím jídle a sestra ji nesmlouvavě kontrolovala. Jenže Mirae jíst nechtěla.
Nebylo to kvůli tomu, že by toužila ještě po horších následcích – jen neměla potřebu. Neměla chuť na nic jiného, než se opírat o polštáře a tupě zírat do bílé zdi.
Otec by byl hrdý. Konečně by měl svoji loutku, o jaké snil.
Zhnuseně sevřela rty kolem hůlek a polkla. Jíst sama byla výzva, s kterou se potýkala už třetí den. Prvních pár dní po mdlobách ji mateřsky vyhlížející sestra krmila jako dítě a Mirae musela spolu s jídlem spolknout i svoji zbylou hrdost.
Když se však pokoušela přemýšlet nad svojí situací víc; nad tím nebohým zabitým tvorečkem, hlava opět zaprotestovala.
Přestala.
Přestala myslet.