Hlasy - 2/ Než smažeme hranice a vytvoříme nové

1.
Dohlížet na práce věnované svému budoucímu domu a nemyslet přitom na ubíhající týdny nebyl úkol, s kterým se Sasuke vyrovnával rád. Otcovo slovo platilo. Hned druhý den najal dělníky a začal přestavovat nepoužívané křídlo hlavní budovy. Pod rukama dělníků rostlo zázemí hodné druhorozeného syna vůdce klanu. Mikoto se spolu se snachou nadchly pro výzdobu a vybíraly vhodný nábytek s doplňky. Skříňky v kuchyni se naplnily novým nádobím, truhly v ložnicích ložním prádlem. Do knihovny v obývacím pokoji Sasuke přenesl ze staré ložnice skromnou sbírku svých knih.
Jak čas ubíhal, práce bylo méně a méně. Až utichla úplně.
Do svatby zbývaly dva týdny.
Čas od času navštívil Sakuru. Její prvotní reakce byla děsivá; po zjištění domluveného sňatku se div nezbláznila a prosila Sasukeho, ať otce ještě přemluví.
Sasuke jí řekl, že je blázen, pokud si myslí, že něco takového nezkoušel.
Druhá reakce byla ještě horší. Prosila, aby si vzal ji.
Týden a půl k ní nepřišel.
Chodit k Sakuře bylo uvolňující, protože už přesně věděla, co od ní čeká. Neměl rád dlouhé proslovy ani nesmyslná gesta lásky, která z jeho strany k ní neexistovala. Sakura se rozhodla smířit se s tím, co jí nabízel.
Sasuke to hodnotil jako rozumné rozhodnutí.
Dokud nevěděla o jeho chystané svatbě, dalo se s ní spolupracovat. Po oficiálním oznámení ve vesnici většina žen zešílela. Pokud dřív bylo procházet se po vesnici peklem, teď se vycházky změnily na očistec. Sakura nebyla jediná nabízející mu sebe jako mnohem lepší partii. Jako jediná však pochopila, že buď zmlkne a poddá se, nebo o něho přijde.
Zmlknout bylo jednoduší.
Ještě něco málo přes týden, než pozná svoji budoucí manželku. Sasuke neplánoval mrhat časem.

2.
Dům klanu Tokutaro se topil ve slunečním svitu. Pro znalé metod domácího pána se však i ve zlatavých paprscích odíval do černého pohřebního hávu, který nikdy neodkládal. Zdi prokládané šedým kamenem a tmavým dřevem, poklidný šelest v korunách blízkých stromů; krásné zelené lístky chvějící se ve větru, sem tam nějaký tiše dopadající v nepravidelných spirálách na zem. Nadechněte se nad hladinou a vejděte, vcházíte do domu smrti. Kéž vám dech vydrží až do odchodu.
„Sestři!“
Mirae mířící k zavřeným dveřím na konci pavlače se zastavila a ohlédla za sebe; jak čekala, Tamae k ní lehkovážně běžela s vyhrnutými sukněmi a nebrala ohled na etiketu. Vidět ji Warashi, dlouho by si její malá sestřička nesedla.
„Tamae, tolikrát jsem ti říkala, že nesmíš -“
„Sestři, přijel ten slizoun!“ vyhrkla udýchaně Tamae a zastavila se vedle starší sestry.
Mirae zamrazilo. „Okada přijel?“ zeptala se ostře. To přece nebylo možné. Otec výslovně pár dní po jejich rozhovoru slíbil, že nebude svého drahéhopřítele mučit pohledem na něco, co nemůže mít – a následující chaotický čas ho nepozve na návštěvu. Mirae zlostí zaryla zuby do spodního rtu, až s sebou bolestí trhla. Zase lhal!
„Ano, otec se s ním zrovna uvítal a šli spolu do pracovny. Máme se přichystat k večeři, představ si, je na ni pozvaný i on,“ zasténala odporem Tamae a Mirae sevřela dlaně v pěst; dlouhé nehty se jí zaryly do masa.
„Ten bastard,“ sykla podrážděně. Buď si otec rozmyslel svatbu s Uchihou a radostně jí teď oznámí své rozhodnutí, nebo – což se jí zdálo pravděpodobnější, protože výbava se chystala do Listové – ji chce naposledy postrašit. Podívej se, cos mohla mít, co bys ustála a co dám tvé naivní sestřičce. Přešla k dřevěnému zábradlí a zlostně do něho uhodila pěstmi. Krysa, jen podlá krysa!
„Sestři?“ ozvalo se za ní váhavě.
Mirae se zhluboka nadechla a otočila se k nejisté sestře. Tamae, její krásná a malá Tamae. Maličký výrostek slibující oslnivost svýma modrýma očima v bílém obličeji a hustými hnědými vlasy splývajících v dlouhých copech po zádech. Usměvavá a hřejivá Tamae, nechápající otcovu krutost a stále vypadávající z jeho pravidel.
A rozběsněný Warashi šílející nad nevinností a bláhovostí své třetí dcery.
Ať jí zasadil, kolik chtěl ran, Tamae vždycky s úsměvem vstala a všem zopakovala, že je v pořádku. Mirae se dělalo z jejích návštěv v otcově pracovně pravidelně nevolno. Záviděla mladší sestře její neutuchající optimismus a víru v lepší dny. Když si prohlížela Tamaeinu tvář, viděla v ní sebe – sebe takovou, jakou by mohla a snad i chtěla být, takovou, jakou si nemohla nikdy dovolit být. Tamae a její bezstarostnost, Mirae a její únava z dozoru. Vždycky to tak bylo.
Zachraň ji!
Vždycky to tak mělo být. Ne, Okada nesmí dostat i Tamae, protože by s ní dostal i ji. Dostal by obě a zabil by obě.
„Jsem v pořádku,“ usmála se Mirae a jemně pohladila sestru po vlasech. „Dneska to snad bude naposled takové, ano, zlatíčko? Hlavně se žádná z nás nesmí omluvit, rozumíš? Dohlédni prosím na Orino a Sumi, ať se vhodně obléknou a chovají se slušně. Hlavně ty, ty musíš vypadat klidně a nevšímej si ničeho, co otec řekne, ano?“ chytila Tamae za ramena a upřeně jí hleděla do očí. „Ať řekne cokoliv, budeš souhlasit nebo mlčet, jenom žádný vzdor. Vůbec na sebe neupozorňuj, chápeš mě?“
„Chápu, chápu,“ přikývla Tamae otráveně a smetla si sestřiny ruce z ramen. „Vždyť tu nevečeří poprvé, tak proč ty cavyky kolem?“
Mirae se zamračila. „Dávej si pozor na jazyk, Tamae,“ odsekla naštvaně. „Já se tě snažím chránit, tak si zbytečně nepřitěžuj, slyšet tě otec, je s námi konec. Dneska je všechno nebezpečné, prostě si to uvědom a chovej se, jak jsem ti řekla. Víc řešit nemusíš.“
„Děje se něco, sestři?“
Tamaeiny oči byly stejné jako její, když je pečlivě zkoumala. Tmavě modré a hluboké. Většinu času rozmarné díky Tamaeině bezbřehé naivitě, ale teď vyděšené a nejisté – takové, na jaké hleděla každé ráno do zrcadla. Znala je ze své vlastní tváře a nechtěla je vidět v nikom jiném.
„Mirae?“
Hledět do Tamaeiných očí, tak nesnesitelně podobným jejím, a nemoci se nadechnout. Mirae se topila při pohledu do svých vlastních očí. Hledět na svoji kopii a žít skrze ji. Na to jediné teď může ve své situaci přistoupit. K tomu jedinému je určena. Popadla Tamae kolem ramen a na okamžik ji přitiskla k sobě.
Jestli byl kdy svět spravedlivý, je to teď. V tuhle chvíli, v tenhle moment, kdy dokáže poprvé ve svém životě ochránit milovanou sestru.
Tamae musí být šťastná.
Musí být šťastná za ni.
„Nic se neděje, zlatíčko,“ pousmála se svým nacvičeným úsměvem. Úsměv pro všechny otcovy milované hodnostáře. „Jenom bych dnes nerada otce nějak popichovala.“
„Má to co dělat s tvým zasnoubením? Jdeš přece do Listové, ne?“ zamračila se tentokrát Tamae.
Mirae odvrátila tvář. „Možná ano, možná mi chce Okada jen poblahopřát k zásnubám,“ zalhala tiše.
„Heh, to nevím, jestli dostane přes pusu,“ zasmála se Tamae pobaveně. „Vždyť si myslel na Kanu a málem ho kleplo, když odešla!“
„Cože?“ Mirae sestřina reakce udivila.
„No jistě, Okada chtěl přece Kanu, proto tu vždycky tak brousil,“ zopakovala Tamae přesvědčeně.
Mirae si prsty stiskla kořen nosu, aby zabránila hlasitému povzdechu. Ne, přesně tak to nebylo, to jen Tamae nikdy nic nepochopila správně. „Máš pravdu,“ odpověděla tiše.
„Tak vidíš. Už jsem se začínala bát, že bude chtít tebe!“ vyhrkla maličká spěšně, čímž znovu upoutala Miraeinu pozornost.
„Co?“
„No že by chtěl tebe, to by byla věc, že! Ale nakonec jdeš do Listové a tam je prý moc krásně, někdy bych se tam ráda podívala. Těšíš se tam vůbec?“ podívala se Tamae zkoumavě na starší sestru.
Mirae prázdně hleděla do Tamaeina obličeje a netušila, co odpovědět. Kdyby tu byla Kana, všechno by bylo snazší. Vždycky si navzájem svěřovaly svá tajemství, své postřehy i domněnky. Kana věděla, co si Mirae myslí o Okadovi a jak je to mezi nimi doopravdy. Kana by pochopila, proč se jí nechce do neznámé vesnice za neznámým mužem, zatímco tu nechá Tamae a Okadovy prozatím prázdné ruce. Ano, Kana by pochopila, Tamae ne. Bylo nepsaným pravidlem neříkat nic mladším sestrám. Jenže Kana odešla, Mirae rovněž půjde a Tamae je příliš impulzivní a mladá.
Brzo se stane nejstarší sestrou ona, pomáhejte jí bohové.
„Moc se tam těším,“ odpověděla přesvědčivě a v zátylku ji zamrazilo. Lhala sestře; sem tam jí lhaly všechny, ale nikdy ne tolik, nikdy na ni nepoužívala stejné metody jako na otce a otcovy známé. „Taky jsem slyšela, že je tam pěkně. Třeba bys za mnou mohla někdy přijet, co myslíš?“ věnovala sestře stejný úsměv jako tolikrát předtím Okadovi.
Procvičuješ se na vlastní sestře, bestie se procvičuje na vlastní milované sestře.
„Jistě,“ zasmála se znovu Tamae a vykasala si sukně. Tentokrát ji Mirae nenapomínala, jen se dívala, jak její mladší sestra běží dlouhou pavlačí zpět. Hra začala. Hra začala mnohem dříve, než Mirae očekávala. Rozestavte židle a srovnejte si čas!

3.
Dlouhý nízký stůl s tmavou dřevěnou deskou a spoustou zbytečných míst k sezení. Kanino místo bez okolků zasedl páchnoucí špalek. Mirae se pod jeho prasečíma očkama vždy zvedal žaludek, tentokrát však více než jindy. Tady ho máš a koukej, jak je odporný, jaký odér se z něho táhne a jak se Tamae od něho zhnuseně odvrací. Warashiho záměr byl zřejmý, když posadil Mirae naproti monstru a Tamae po jeho boku. Vidíš, co se stane, když mě zklameš. Ach ano, Warashi se pojistil.
Nenápadně stočila pohled na otce sedícího v čele stolu a jeho spokojený úsměv. Okada nepřijel jen tak, nepřijel na zdvořilostní návštěvu dobrovolně, ale jen díky Warashiho pozvání. Mirae měla jasno. Okadovo místo naproti a přímý výhled na něj měly zaručit poslušnost dcerušky u významného klanu.
Kdyby se Mirae nezabývala zneklidněným žaludkem, možná by ji otcova péče i dojímala.
Hleděla na znechucenou sestru, Okadovy potící se ruce na stole, otcovy potěšené oči i matčinu skloněnou hlavu. Stačilo by odstranit Warashiho a všechny by vydechly; Okada zmizel a ženy se mohly vyjádřit. Kdo dal těmhle dvěma hajzlům právo vládnout?
„Mirae-san snad nechutná,“ ozval se úlisný hlas odnaproti a Mirae se napjala. Ne, to nebyl strach, vůbec žádný strach o ni. To byl vztek. Nejradši by vstala a rozbila nejtěžší keramickou mísu o jeho lesknoucí se hlavu.
„Okada-san se mýlí, chutná,“ usmála se sladce a nabrala si z nejbližší misky na talíř. „Jen jsem se zamyslela, co bych měla ochutnat jako další,“ pokývala hlavou a věnovala mu pohled bezelstných očí.
Slizák se zakuckal a Warashi se nadechl. Ne.
Neskočí jí do toho.
„Měl jste už masové takoyaki? Jsou opravdu výborné,“ nabrala rychle několik plněných kuliček na malý talířek a podala je přes stůl plešounovi. Zaleskla se mu očka a viděli to oba – Mirae i Warashi.
„Děkuji, Mirae-san, jste velmi milá,“ zavrněl Okada blahem a pokusil se talířek vzít tak, aby se jí přitom dotknul. Neuhnula, jen se dál sladce usmívala a nechala si jeho mokrými prsty přejet přes hedvábnou kůži na ruce. Potěšeně pozorovala, jak se Okada rozpačitě zavrtěl a jeho tvář se o trochu více opotila. Čekal, že ucukne a ona ho překvapila. Takhle bude zase myslet jen na ni, ne na Tamae.
Otevřeně se podívala na otce a zaklesla se do jeho šedých očí. Ještě pořád má možnost se rozmyslet a ona si ten funící balvan okamžitě dobrovolně vezme. Ještě pořád je chvilka času zaměnit nevěsty, dovzdělat Tamae, cokoliv. Prosím, cokoliv.
„To máte pravdu, drahý příteli,“ rozhovořil se Warashi, „má dcera je milá, až tolik, že nám její milé způsoby budou chybět, že, Rie?“ obrátil se na mlčící manželku. Rie sklonila hlavu níž. „Už jsem vám říkal, že se s ní bohužel budeme muset za několik týdnů rozloučit,“ zvedl kalíšek se saké a pokynul s ním směrem k dceři ve znamení přípitku. Mirae se jen nerada jemně uklonila.
„Nezapomněl jsem,“ zamumlal Okada rozmrzele.
„Ano, vy a vaše skvělá paměť, příteli,“ věnoval Warashi další pomyslný přípitek Okadovi. „Dcera se zabydlí v nádherné Listové. Přiznám se, že se na náš výlet už těším, bohužel ostatní dcery se ho nezúčastní,“ usmál se Warashi spokojeně a vypil svůj kalíšek. Rie mu ihned přičinlivě dolila. Služebnictva bylo dost, ale nikdy není od věci, když vám saké dolévá vaše vlastní krásná žena před mužem, kterému chcete vrazit vaši vlastní krásnou dceru.
Hajzl, opakovala si v duchu Mirae. Kdyby ti dva spolu měli soupeřit, otec by možná i první příčku vyhrál. Zbortil celé její snažení a znovu upozornil na to, že odejde - zatímco sestra zůstane.
Jenže Okada se nezachytil na háčku tolik, jak by si Warashi představoval. „Ano, slyšel jsem, že Listová je nádherná vesnice,“ souhlasil drahýpřítel neochotně, „nikdy jsem však neměl to štěstí ji navštívit. Ať se vám v novém domově líbí, Mirae-san,“ kývl hlavou a Mirae kývnutí zopakovala.
„Děkuji, Okado-san.“
„Nepochybuji, že se dcera do svého nového hnízdečka zamiluje, že?“ zašklebil se Warashi na Mirae.
„Dozajista se mi tam bude líbit, otče,“ hlesla tiše, „vždyť jsi určitě vybíral dle svého nejlepšího úsudku.“
Warashiho oči ztvrdly. „To ano, Mirae, to jsem vybíral,“ zasyčel a celý stůl obestřelo chladno.
Okada nechápavě zamrkal svými prasečími očky, protože nechápal důvod tohoto ochlazení konverzace. Rie rychle Warashimu přilila další dávku saké, zatímco sestry se raději upínaly k jídlu. Tamae měla mlčet, tak mlčela; tohle dokázala pochopit.
Mirae hleděla pevně svému otci do očí. „Děkuji, že jsi věnoval mé osobě tolik starostí,“ usmála se a naznačila poklonu.
Warashiho oči zkameněly ještě víc.
„Opravdu, tak milá dcera radost pohledět,“ hýkl nervózně Okada a Warashiho studená pozornost se přesunula na drahéhopřítele.
„Jistě,“ odpověděl otec a vylil do sebe znovu celý kalíšek saké. „To se jen tak nevidí.“
Stůl chvíli setrval v mlčení.
Okada se naklonil nad talíř, lysina na hlavě zableskla na světle; a Mirae pozorovala, jak její mladší sestra znechuceně sleduje padající kapky potu z Okadových rukou do bělostného talíře. Tamae se při svém přihlížení neovladatelně otřásla. Koukej, jak se peče blahem nad mísou žrádla. V Mirae narostlo její odhodlání do mnohem větších rozměrů. Hru vyhraje ona, i kdyby ji to mělo zabít.
„Stále doufám, že Tamae nám dokáže tuto díru alespoň trochu zaplnit,“ protrhl ticho Warashi.
Výměna pohledů by se pro nezúčastněného stala velkým pobavením. Zatímco Rie sklonila hlavu níž mezi ramena a neodlepila zraky od stolu, Warashiho oči vítězoslavně putovaly k Okadovi. Okada ovšem pohled neopětoval, hleděl na Mirae. Na Mirae v tu chvíli zírala i další osoba, její malá sestřička Tamae, která netušila, co by měla odpovědět a hledala u sestry podporu. Řídila se pravidly a tím, co dnes sestře odpoledne slíbila. Jenže Mirae nenávistně očima probodávala otcovu tvář.
Orino se Sumi situaci nechápaly, proto sobě navzájem věnovaly rozpačité mrknutí.
V Mirae se pral vztek se strachem. Svrhnout na otce celý dům, pohřbít ho pod troskami, šedou sutí a černou pálenou střechou, vytáhnout všechny sestry ven, popadnout za ruce a tahat, tahat, dokud všechny nebudou venku, dokud se všechny nenadechnou, dokud Okada nezmizí za kopci a ze všeho zlého se nestane jen rozmazaná šmouha čehosi tmavého, co je kdysi všechny mučilo. Chňapnout a táhnout, jedna ven, druhá, třetí, nezapomenout i na stále plačící matku a pak prostě kopnout, kopnout do domu a on by se zřítil jako pečlivě poskládané karty na stole, jako domino při hře, jako jako…
„Bez Mirae-san tu bude smutno.“
Jenže Okada stále nereagoval na hozený háček, což Warashi znechuceně doplnil novou dávkou saké a Mirae povolilo napětí v ramenou. Tomu smrdutému skunkovi se nějakým zázrakem líbila více ona a on se ještě nemohl smířit s prohrou. Tamae prozatím byla pro něho zapomenuta.

4.
Po Okadově návštěvě zbyla mnohým hořká pachuť v ústech, jen Rie se začala pohybovat pomaleji než ostatní; to kvůli ranám do zad, které jí uštědřil soptící Warashi. Warashiho dokazování si mužnosti i velikosti vůdce už všichni poznali, proto mlčí a služebnictvo se jen pokouší své paní nenápadně pomáhat při složitějších úkonech.
Warashiho odjezd do vedlejšího města kvůli obchodu obyvatelé domu uvítali. Rie se může pro jednu noc natáhnout, jak jen potřebuje a rovněž si může dovolit nechat si na bolavá záda dát horké kameny pro uvolnění.
Dům dýchá volněji a svobodněji než jindy, ale přesto se v něm stále prochází černý stín supa, stín Warashiho pobočníka Iwashiho. I supa lze však odlákat.
„Mirae-san!“
Blázen, jen blázen by si vybral jejich dům k půlnočnímu cukrování. Mirae obešly mrákoty, když poznala hlas volající její jméno. Rinji a jeho pověstný klid, Rinji ztrácející svoji masku, Rinji číhající na zahradě jako vrána nad umírajícím. Nikdy by nemyslela, že k tomu dojde.
Alespoň si vybral noc bez otcovi přítomnosti.
Rinji znal své hranice, přesně vytyčené linie, kam vstupovat a kam raději ne. Mirae v to doufala, protože se odhodlala svěřit mu svoji maličkou sestřičku. Nemusel být dokonalý – upřímné oči a mírný úsměv – ne, sakra, nemusel být dokonalý, jen hodný a dělící se o jméno, peníze, malý vliv. Ve chvíli, kdy na něho mohla dosáhnout Tamae, přestal existovat pro ni samotnou jako muž.
„Mirae-san.“
Už nebyl muž. Syčící pod stromy v zahradě a domáhající se kdoví čeho; tohle nebyl muž.
„To snad ne.“
Ne pro ni. Muž se staví otevřeně do světla, nechoulí se jako špinavý potkan ve stínech, muž mluví klidně a vyrovnaně, pevně trvá na svých zásadách, nikdy neustupuje, i tak je však pozorný a milý ke všem, kterých si váží. Které má rád (a oni jeho, dušinko, samozřejmě i oni jeho). Muž je spravedlivou autoritou sám sobě i blízkým.
Takový muž…
„Mirae-san, pojď sem, prosím.“
Takového muže Mirae nikdy ve svém životě nepotkala, ani v to nedoufala; je pro ni jen vybájenou iluzí, prchavou myšlenkou v bojácné mysli.
„Proč jsi přišel?“
Dva páry očí. Ten vystrašený, ten smířený. A tenká linie, která zmizela s natažením jeho ruky. Rinjiho ruce jsou studené a lehce zpocené, jeho kůže se lepí k její. Mirae se ho nechce dotýkat, ne teď, když má patřit jiné.
A ona už vážně nechce.
„Neviděla jsem tě téměř měsíc. Proč se sem najednou plížíš jako duch?“
„Neplížím se jako duch, chtěl jsem jen… Chtěl jsem -“ Rinjimu dochází slova, a tak jen nesmyslně mumlá. Mirae se zatím snaží osvobodit své ruce z jeho.
Nejsou to jenom ruce, kde se jí dotýkal, všechno má teď ulepené, zalepené jeho nerozvážností a chlapeckým jednáním. Mirae nedojímá jeho gesto, ať už přišel pro cokoliv – a ona tuší; nikdy nesnila o záchranných misích a princích s padajícími blond vlasy do čela.
Tuší, co jí chce Rinji nabídnout.
Tuší, že oči, které se měly dívat na Tamae (a Tamae se dívala!), hleděly skrz sestřičku na ni.
„Otec dnes není doma.“
„Já vím,“ odpovídá spěšně mladík a Mirae odvrací oči.
Takhle to nemělo být!
„Musíš jít pryč, i tak je to hrozně nebezpečné. Otcův pobočník Iwashi tady stejně pořád slídí,“ odradit ho, vypudit, jakkoliv, čímkoliv, jen ať neřekne, proč přišel.
„Mirae.“
„Ne.“ Prudké vrtění hlavou a třeba všechno vyletí z uší pryč, nechce slyšet, jak ji oslovuje bez zdvořilostních vsuvek, jak se k ní přibližuje slovy a bortí rádoby nedobytné hranice. „Běž prosím domů.“
„Vím, že je tvůj otec pryč.“
„Ah,“ v tom případě je všechno ještě horší. Rinjiho oči jsou teď klidné jako obvykle, jenže vítr v korunách stromů šustí s listím a připomíná, že jsou jen zbaběle schovaní v zahradě, ve stínech a lžích. Mirae se tahle chvíle začíná hnusit.
Jen ať přijde Okada, ať přijde otec, zabijácký manžel, ať přijde kdokoliv a udeří si, praští do ní veškerou svoji silou. Nemyslet a přijímat, Mirae nic neřekne. Jen ať se stane tohle všechno a ona bude spořádaně mlčet, klopit oči a uzamykat myšlenky.
Ať po ní však nikdo nechce city! Citů je spousta; pro sestry, sestry a sestry. Tam city začínají, tam city končí. Sebe si Mirae neváží, má jen takovou cenu, jakou určí Warashi. Ví to od tří let, pochopila to v pěti.
Vykonává v sedmnácti. „Běž domů, Tamae už šla dávno spát,“ snažit se zbarvit celou tu bizarní chvíli na odlišnější odstín, alespoň trochu jej svést z jeho předem připravené cesty.
„Tamae mě nezajímá,“ zmohl se na odseknutí Rinji a v Mirae cosi umírá, umírá, aby se znovu narodilo.
„Myslela jsem, že by sis ji chtěl jednou vzít,“ odhodlala se vstoupit na tenký led přímo, otevřeně a jistě.
„Proč?“ jeho vyděšené oči mluví za vše.
„Líbíš se jí. Zdálo se mi, že se ti rovněž zamlouvá,“ usmála se Mirae a škleb jí nepříjemně napnul tvář. Cítí, jak se jí automaticky natahuje kůže a v srdci není nic, zase jen jeden z dlouhé řady společenských úsměvů.
„Ty se mi líbíš!“
Nebylo to jako v těch knihách, o kterých si špitaly kuchařky; blesk nerozčísl oblohu a nebe nezačalo skrápět horká těla, ne, jen listí dál jemně šustilo nad hlavami a žába z blízkého rybníčku občas křikla své otravné kvák-kvák.
A Mirae zaškubaly koutky, tentokrát opravdově, ale zase ne od srdce, to kdesi z hlubokého zaprášeného koutku mysli se k ní donesl šílený smích a ona ho pocítila v těle, chtěla se rozesmát spolu s ním a přehlušit listí i ponocující žábu.
„Rinji-san,“ nadechla se a zkusila překonat svoji slabost – jak moc by mu ublížilo, kdyby se před ním rozesmála po tom, co jí vyznal city? Budeš něžná, krásko?
„Rinji-san, já jsem ti moc vděčná za tvé… Za tvůj projev náklonnosti, ale za týden odjíždím do Listové a budu se vdávat za -“
„Já vím, že budeš, proto jsem tady!“ přerušil ji chvatně a Mirae znovu zatrnulo. „Vezmu tě odsud, utečeš se mnou a nebudeš si muset brát nikoho, koho nechceš,“ sevřel ji za levou paži.
„To je sice krásné, Rinji, ale…“ Zavři zobák a zmiz, asi tak, víš. „Vážím si tvé nabídky, ale nemůžu nikam utíkat, nemůžu a nechci tu nechávat Tamae.“
„Vzpamatuj se, Mirae, vždyť tady jde o tebe a -“
„To mám utéct a obětovat svoji malou sestru?“ vytrhla se mu ze sevření a znechuceně si začala třít paži. Rinji zabořil prsty hlouběji, než bylo nutné. „Pro svoje vlastní štěstí obětovat její?“
Našla bys s ním štěstí? A jak vůbec vypadá?
Rinji mlčel jen pár vteřin. „Tamae bere věci vesele, ani tvůj otec ji nedokáže zlomit.“
Bylo to, jako by v ní něco křuplo, něco se rozbilo a sesypalo k zemi. Svíravá bolest na hrudi vystřelující do míst pod žebry, jakou ještě nepoznala. Mirae teprve v tomhle okamžiku zjistila, že přece jen nějaké city k Rinjimu chovala – všechny ty city, které se teď ve střepech válely kdesi na dně její duše.
„To je tak směšné,“ zašeptala a pomalu vydechla. Rinji se k ní musel naklonit, aby ji slyšel. „Směšné,“ zopakovala a odvrátila od něho hlavu. „Ty vůbec nevíš, co otec dokáže, co vždycky dokázal. A my jen potupně sedíme a čekáme, odkud to přiletí. Myslíš, že tohle pro Tamae chci? Že chci, aby celý život dřepěla na kolenou a poslouchala, jak je k ničemu? Ať už od otce, nebo Okady. Je to ta samá pakáž!“ vyprskla podrážděně a odstoupila od Rinjiho, krok dozadu a pocit chladivého splynutí s kmenem stromu.
„Okada?“ zopakoval Rinji šokovaně.
„Ano, Okada. Pokud nepůjdu do Listové a nesplním, co mám, Tamae připadne Okadovi. Když se vše zadaří… Tamae může připadnout tobě.“
„Mně?“ ozval se šokovaně. Mirae nehybně sledovala jeho nejistotu. „Vždyť já jsem přišel -“
„Já vím,“ přerušila ho a pokusila se usmát, „děkuju ti. Víš, kdyby to mohlo být jinak, možná bych,“ odešla sama, „tvoji nabídku vyslyšela, vždycky jsem tě měla ráda,“ ztišila ke konci hlas a doufala, že to vyznělo věrohodně. Ano, měla ho ráda; když byla malá a Tamae ještě nerozeznávala rozdíl mezi přáteli a partnery, patřil Rinji k jejím občasným iluzím o lepších dnech, které stejně nikdy neměly přijít. To si uvědomovala. Když Tamae zamířila svoji pozornost jeho směrem, starší sestra zcela ustoupila do pozadí.
A teď tu Rinji šlape po tom posledním, co v ní k němu ještě zbylo a nemá jediného tušení. Bylo by jí ho líto, bylo, kdyby se stále nebála, že je někdo chytí.
„Měla jsem tě ráda, jenže my se nikdy nemůžeme setkat, odjedu do Listové a tím všechno končí. Ale Tamae tu zůstane a pokud se věc podaří, mohl by ji otec nabídnout tobě. Že bys ji neodmítl, prosím, neodmítl, že ne?“ Modré oči a upřímnost, jakou si na dlouho vymaže ze slovníku svého těla. Jestli kdy má použít svého domnělého kouzla, je to dnes.
Rinjimu se těžko odolává očím, ve kterých se ztrácí. Matně se mu v mysli vybavuje obrázek Tamae a jejích modrých očích podobným Mirae, jenže v Miraeiných očí bylo vždy mnohem více kouzla, mnohem více utajovaného a sladkého. Mirae je jako hádanka, která se musí luštit pomalu; když si myslí, že se nikdo nedívá, uvolňuje tlak na ramenou a rty opanovává jemný úsměv. Mirae je křehká, ale v důležitých chvílích pevná, zatímco Tamae je jen škemrající hloupé dítě vyžadující pozornost a parazitující na své sestře.
Tohle všechno Rinji ví a rovněž ví, co by se stalo, kdyby Mirae pověděl pravdu, jak by jí navěky pro něho zhasly oči a on zůstal se vzpomínkou na chladný led. Mirae nepovolí, na to ji zná až moc dobře. Mirae je jako Warashi, jen v mírnějším a hezčím obalu, ale rozhodovat dokáže stejně tvrdě. Za tuhle myšlenku se Rinji stydí nejvíc, ale snad proto, že je tolik pravdivá.
„Nemůžu si přece vzít Tamae,“ alespoň ještě jeden pokus o odpor, který ihned bortí hradba modrých očí.
„Je mi podobná,“ Miraein hlas je pouhým hlesnutím.
V dálce žába pořád křičí své kvák-kvák. Rinji si prsty unaveně promnul kořen nosu.
„Nemůžeš přece odejít od rodiny a společnosti,“ hlesla Mirae znovu.
Tentokrát jí věnoval dlouhý pohled. „Ty se mnou nepůjdeš, že?“
Její odlehčené vydechnutí bylo slyšitelné a jeho to uvnitř popudilo.
„Ne.“
Věděl, že ji nepřesvědčí, a ona věděla, že se vzdal.
„Je mi to líto, Rinji,“ postoupila dopředu, vzdala se chladné náruče stromu, a natáhla k němu paži, aby jej lehce pohladila po rameni.
Měl chuť ji za tu ruku popadnout a přitisknout se k ní, zvednout ji a vyrvat z téhle půdy, z tohoto domu i kraje. Jenže Mirae by nikdy nic takového nedovolila, a tak v sobě nenašel tolik odvahy, aby se jí dotkl nazpět.
„Dej, prosím, pozor na moji sestru.“
„To je samozřejmé.“
Rinjimu se navrátil jeho obvyklý klid a Mirae si oddechla. Klidný a rozverná, to by mohlo jít dohromady. Tamae ho má ráda a on si zvykne, protože ona vypadá jako ty, ne ty jako ona.
„Děkuju za všechno. Měl bys jít, ať tě nikdo nevidí.“ Smazat stopy nechtěného setkání a vyhodit dotěrné myšlenky. I kdyby s ním utekla, jednou by to ztratilo svůj smysl. A co má větší cenu, než zachránit místo sebe alespoň jednoho jediného, ještě k tomu milovaného, člověka?
„Taky mě to mrzí, Mirae,“ Rinjiho šepot se odráží od zeleného listí nad jejich hlavami. Vidí se naposledy a ví to oba, přesto se ji nepokusí obejmout, netroufne si.
Pokývnutí hlavou a mávnutí rukou, to je všechno, co zbývá z první Rinjiho lásky a Miraeiných nezřetelných tužeb. Za pár vteřin už je sama, jen s tím zas-aným listím nad hlavou a pitomou žábou kdesi v útrobách rozlehlé zahrady.

5.
Warashi byl nespokojený s přípravami i zbývajícím časem. Měli vyrážet, okamžitě vyrážet, aby vznikla patřičná rezerva a oni do Listové nepřijeli se zpožděním. Warashi neměl v úmyslu omlouvat se za zpoždění – a svalovat vinu na obvyklé cestovní problémy – ne, Warashi se vůbec nechtěl omlouvat a ještě nad to omlouvat před nějakým Uchihou.
Uchiha byl velmi známý a velmi vzdálený pojem, který určoval příslušnost k velmi zajímavému klanu. Warashimu se líbilo slovo „velmi“, znamenalo dostatek a přinejmenším bezpečí investic. A investovat, to on uměl ze všeho nejlépe. Uchiha potřeboval peníze, těch měl Warashi požehnaně; víc, než by kdo doopravdy mohl tušit. Seděl na zlatých vejcích a v rukou si přehazoval diamanty; ani tomu nejlepšímu příteli se však nesvěříte s tak choulostivou záležitostí a pravda přiznat, Warashi neměl mnoho opravdových přátel. Měl drahéhopřítele Okadu, ale ne opravdovéhopřítele-doplňme-si-jméno a to znamenalo, že Warashi neměl ani v úmyslu někomu se s něčím svěřovat. Uchiha potřeboval peníze a Warashi byl ochotný je poskytnout, jen aby se dcery zbavil – a výhodně. Kruci, vždyť Uchihové znamenali eso v rukávu; co až ostatní v Klepetové budou mít moc řečí, co až se strhne bitva o místo feudálního pána (a vždycky se nějaká bitva strhne, to si byl Warashi jistý), co až všechno tohle a místní se obrátí proti němu? Uchihové a odpověď na všechno, Uchihové a trumf v ruce, koukejte, jak se s ním dá mávat! Okada byl drahýpřítel, ale byl jen přítel, který mohl zabavit v nudných chvílích života, přinést lepší kontakty a pomoci se škrtáním dostupných dcer. Okada byl tohle vše a nic víc.
„Hotovo?“
Tiché vrčení hlavy klanu se rozneslo nad pokorně skloněnými hlavami dcer i služek. Kdo mohl, přidal ruku k dílu, aby veškeré prádlo, jídlo, látky, koření i dary našly svoje místo na vozech. Warashi neplánoval přijet s prázdnýma rukama, ale pěkně ve vší počestnosti a nadbytku – koukejte, co nemáte, a co vám přinášíme my. Krásné dary.
A krásnou dceru. Není pašák?
Mirae se ztrácela v davu svých sester i služek, splývala s nimi. Warashi rozhodl, že poslední den zastaví v hostinci po cestě a nazdobí ji pro oči všech Uchihů. Musí vypadat lákavě, přímo k nakousnutí, až přijedou. Nesázel tolik na podpis smlouvy jako spíš na zpečetění manželství ženichem. Pokud se bude Mirae líbit, nebude to nikdy na škodu.
A ona pěkná je, přelétl po ní zálibně očima. Kana zdědila vysokou postavu i oči po něm, Mirae se naopak podobala matce. Už jí přednesl své rady ohledně správného oblékání před manželem, i varování před prostě rozpuštěnými vlasy. Mirae kývala hlavou nahoru a dolů. Bůh ví, co si myslela. Věděl, že se neodváží neuposlechnout.
„Spoléhám na vás po dobu své nepřítomnosti, Iwashi-san,“ poklonil se Warashi zdvořile vysokému hnědovlasému muži s brýlemi na nose. Iwashi poklonu opětoval.
Ano, tenhle hejsek se dokáže chvíli postarat o jeho dům a obchod jako už tolikrát. Strach mu nedovolí udělat chybu.
Mávnutím ruky zahnal zbylé ženy do vozů. Od vchodu do domu jim kynuly všechny zbývající dcery a personál. Warashi nesnášel sentimentální loučení ani vítání, ale proč dceři nedopřát tu poslední radost, když tak hezky splní úkol a zaváže se Uchihům pěkně tlustým lanem kolem rukou i beder. Vteřina už nic nespraví, pokynutí rukou rovněž.
Čeká je dlouhá cesta.
Mohou vyrazit. Teď už mohou.

Mirae cestování brala jako poslední cestu peklem ke konečnému vykoupení. Kam se pohnula, tam ji Warashiho oči sledovaly. Rie zůstávala tichá ve svém voze a zabavovala se ruční prací. Ke slovu se dostane při slavnostním oblékání dcery. Tam teprve bude její úloha.
Vozy se pomalu sunuly krajinou plnou zeleně.
Warashiho si nemohl odpustit slova v den předcházejícím setkání obou klanů; Mirae se snažila zapamatovat si poslední výhrůžky a významně kývat hlavičkou. Po jejím pečlivém nazdobení zakýval hlavou i otec.
Vozy se pomalu sunou krajinou plnou rozlehlých hladin vod, Mirae hledí s ohromenýma očima na místní lidi a jejich veselí, jejich úsměvy ve tvářích.
Prodávají ji do krásného místa.