Špindíra

Život je pes. Cítit se pod psa. Zima jak v psinci. To by ani pes nežral.
Jak hloupě lidé o nás smýšlejí. Být pes přece nemá chybu! Útulný pelíšek, voňavé šťavnaté masíčko k snědku, které by nám kdekterý dvounožec mohl leda tak závidět a že je v psinci zima? Pche! Příjemné teploučko. Však je to vaše chyba, že jste se neprozřetelně zbavili srsti, tak teď nebrečte. Ano, žít život psa je pohádka. Mou jedinou starostí totiž je, jestli se dříve nažrat nebo se schoulit v boudičce a prvně o jídle snít. Mám perfektní život, vy negativisti!
Tedy měl jsem, než mě jednou znenadání obklopila temnota, trochu mě ofouklo a na chvíli jsem nemohl dýchat. Než jsem se nadál, stál jsem na nepříjemně drsném papíře uprostřed louky. To ale... Jak bych... Přece jsem nemohl... Zbláznil jsem se!
„Ksó!“ ulevil si maskovaný hrůzu nahánějící kluk s šedivým smetákem na hlavě, který klečel přede mnou. Ještě že jsem si ho nevšiml hned, asi by mě kleplo. S vytřeštěnýma očima jsem sledoval, jak kříží prsty a pak mě opět pohltila tma, která mě vyplivla před mou boudou. Úlevně jsem do ní zalezl s jasným předsevzetím – už nikdy z ní nevylezu!
To by mě ale ta tma nesměla ten den přepadnout ještě třikrát! Když mě chtělo to děcko tím svým protivným kai zase zlomyslně odpálkovat, razantně jsem ho zastavil zdviženou packou a zavrčením.
„Jo, máš pravdu,“ položil se do trávy a bouchl pěstmi o zem. „Ksó, na pořádného summona se prostě nevzmůžu.“
Uznávám, že jsem z toho neustálého průvanu, jak si mě přehazoval mezi světy, měl trochu zalehlá ouška, ale tuhle urážku jsem tedy slyšel zřetelně. Vyskočil jsem mu na hrudník, nakrčil se a vytasil na něj své mléčné zoubky. Vrčel jsem a slintal, jak jen jsem uměl.
„Rváči se netřesou,“ utrousil lakonicky a smetl mě ze sebe rukou s nepříjemně ledovým kovovým vyztužením. Dobrá, možná mi ujelo téměř neslyšné zakňučení, které ale splynulo s jeho otráveným kai.
A byl jsem zase doma! Packami jsem vtlačil heboučkou deku do otvoru své boudičky a schoulil se na tvrdé dřevo. Možná budu mít na packách otlačeniny, ale za ten pocit bezpečí to rozhodně stojí! Celý rozklepaný jsem vystrašením usnul a prospal snad dva dny.
A pak to zase přišlo. Tma, průvan, tlak a ten kluk. Seděl proti mně, prohlížel si mě jedním zamračeným okem a mlčel. Přistoupil jsem na jeho hru a sedl jsem si taky. Civět na něj mě ovšem nijak zvlášť netěšilo. Tím, jak mu z hlavy čouhaly chomáče zcuchaných šedin a z obličeje zbylo jediné oko, mě, přiznávám, trochu strašil.
„Jsem Kakashi.“ Jo, to vidím, kluku. „Jak mám říkat tobě?“
Nadzvedl jsem uši a naklonil hlavu. On mi chce nějak říkat? Proč? To si se mnou na přivolávanou chce hrát častěji?
„Něco jednoduchého... Co třeba Pak?“
Naježil jsem srst. Tak ubohé jméno se mi nijak nezamlouvalo.
„To se ti nelíbí? Hm a co Pak-kun?“
Uctivější forma oslovení už byla přijatelnější a stejně jsem měl pocit, že tohle zabedněné děcko na nic důmyslnějšího nepřijde. Znuděně jsem štěkl, což bral asi jako souhlas, protože kývl hlavou. A co to vlastně má s tím obličejem? Čenich zakrytý, tlama taky – to se mu musí v létě strašně nepohodlně chladit, a proč má jenom jedno oko? Nebaví ho na svět koukat oběma? A ten odporný studený kov na čele, který mě neustále oslepoval odlesky od slunce.
„Na.“ Vytrhl mě z fascinace jeho zjevem a ukazoval mi modrý hadr, který vytáhl ze své brašny za zády. „Třeba tak budeš budit trochu větší respekt.“ Natočil ke mně bílou placku vprostřed hadru s černě vyšitým strašákem. Respekt? Jak jako? Na tuto otázku jsem dostal odpověď bohužel příliš brzy. Ani jsem se nenadál, násilně mi protáhl packy otvory a tkaninu jsem měl na zádech. No, počkat! To mám být ohavně odstrašující jako on? Když jsem od přírody nezbedně roztomilý, musím mít strašidlo alespoň na hřbetu? No, to ne. Snažil jsem se zuby obleček ze sebe servat, ale nedosáhl jsem, ať jsem se snažil sebevíc.
„Ještě něco.“ Okamžitě jsem svého počínání zanechal, když vytáhl tu špičatou věc, se kterou bych opravdu nerad přišel do kontaktu a sundal si tu pásku přes oko. Normálně bych se asi zaradoval, že už vím, proč to oko schovával, ale při pohledu na tu špičatou hrůzu v jeho pravé ruce se mi někam schoval ocásek. Konsternovaně jsem hleděl, jak látku pokládá na kámen a z každé strany ukrajuje kousek. Tak snadno! Považte, co by dokázal s mým kožíškem!
„Kam couváš? Pojď sem.“ Hmátl po mě a já věděl, že tohle je konec. Loučil jsem se se životem. Skončit takhle bídně a tak brzy, to je opravdu život pod psa. Když jsem ucítil tu tíhu na své lebce asi jsem omdlel. No, jenom skoro, ale mohl jsem! A když jsem se vznesl do vzduchu, bylo mi jasné, že svůj ocásek už nikdy nenajdu. Ale stále jsem byl naživu! Pomalu jsem otevřel jedno očko a pochopil jsem, že si mě prohlíží. Vlastně mi jen tu podivnou pásku omotal kolem hlavy. No, pro tentokrát to dopadlo dobře.
„Jo, teď konečně vypadáš jako ninken.“
Co to ten kluk mele? Já jsem přece ninkem od narození! Nebojácná nelítostná šelma! Jediný rozdíl je, že teď mám už asi... Já mám pána! A zrovna tohohle zanedbaného rozcuchaného kluka? Chjo, kdyby se alespoň umyl, místo toho aby si tu čmouhu přes oko kryl hadrem. A stejný špindíra bude určitě i pod maskou! To je úroveň.
„Co to děláš?“ okřikl mě překvapeně, když jsem mu přes oko přejel jazykem. Drž, kluku, ta šmíra je zažranější, než jsem si myslel, ale já ji vydrhnu. Před dalším olíznutím ale uhnul. No to tedy ne! Zapřel jsem se zadními packami o jeho ruku, abych se mohl lépe odrazit a na jeho zamazaný obličej dosáhl, ale pochopil můj záměr. Pevně mě přidržel, semkl víčka a podivně se třásl. To jako myslí vážně? Já jsem mu k smíchu? Tak on mě tu maškaří, abych byl ninken dle jeho dětinských představ, no, ale co já si počnu, než z tohohle hňupa vychovám solidního pána?