Hlasy - 1/ Dítě jako obchod

1. - On
Každá vesnice si zakládá na svých klanech. Ať už jsou loajalní dobrovolně, či vynuceně a podvoleně, zakládá. Fugaku si tento fakt uvědomoval, zatímco hleděl z okna své pracovny na zelené listí stromů v zahradě. Hyuugové, tiše soupeřící s Uchihy o větší hlas a právo při vedení vesnice, se radovali z prohry konkurenční strany. Uchihům zbyla jejich hrdost a prestiž jména. Přibyl jemný dozor Hokage.
Převrat se nepovedl.
Povzdech byl těžký a dlouhý. Fugaku věděl, že může hrát jen s tím, co zbylo – a být rád, že alespoň něco zbylo. Tsunade se zachovala velkoryse; podmínky kapitulace byly konečnou stanicí ve snaze oprášit a opět zviditelnit velikost uchihovského klanu. Mohly být však mnohem krutější. Fugaku nepochyboval, že stát se pokus o změnu za vlády Třetího, už by všichni představitelé klanu z rozkazu toho prašivého psa Danzoua viseli. A on, jako vůdce, by se houpal hodně hodně vysoko a hodně hodně v popředí. Danzou by to rád – a svědomitě – zařídil.
Fugaku bral fakt ušetření jeho samotného i ostatních členů jako zásah vyšší prozřetelnosti. Danzou svou možnost projevu nedostal; a této výhody se muselo za každou cenu využít. S tím, co zbylo, bylo stále ještě možno hrát.
„Neměl bys ho nutit, otče.“
Itachiho hlas pronikal jeho myšlenkami jen mlhavě, Fugaku na syna téměř zapomněl. Pomalu se otočil a najednou nevěděl, zda je depresivnější pohled na obviňujícího syna či na to zas-ané listí na stromech.

„Neměl bys ho nutit.“ Itachi znovu zopakoval svá slova; snad se mu zdálo, že otec hledí skrz jeho osobu a nic nevnímá. Tentokrát Fugaku varovně přivřel oči a syn zmlknul. Nevyžádaná rada hlavě klanu byla opovážlivost. Otevřená kritika jejího rozhodnutí šílenství. V tuto chvíli však Itachimu nepřišlo podstatné uvědomění, že dráždí hada bosou nohou. Otec měl dostatek jedu, který by rád prskal na všechny kolem – konkrétně nejradši na tři radní vykopávky. Vztek na syna neměl význam.
Ne, Itachi se nebál o sebe. Přinejhorším bude na pár dní odklizen na nějakou bezvýznamnou misi, dokud otec zase neodolá vidět svého oblíbeného syna. I proto byl Itachi ochoten si jej poštvat proti sobě. Ten důvod byl milovaný mladší bratříček.
Itachi netušil, čím by mohl otce přesvědčit, nebo alespoň obměkčit. Jakkoliv zasáhnout proti jeho vůli, zachránit bratra a konečně opustit směšnou ideu velikosti – mnohem větší velikosti! - klanu Uchiha.
A nechat Sasukeho vyklouznout. Nechat ho jít.
„Už jsem se rozhodnul, Itachi.“ Ano, Fugaku rozhodnul a proti jeho rozhodnutí nebylo odvolání. Nechtěl se druhého, méně talentovaného syna zbavit, nechtěl ho ani do ničeho příliš tlačit. Tlačit lidi do věcí, které nechtějí, nebyl jeho styl. Lehká manipulace, to spíš. A přímé rozkazy.
Pro synovu manipulaci už není dostatek času, tentokrát tedy zvolí pouhé oznámení - a skrytý rozkaz, ten hlavně. Ano, Fugaku už se rozhodnul. Zachoval by se jako absolutní blázen a ignorant, pokud by nedokázal využít potenciál synova postavení.
Tady se nemohlo hledět na city. Nemohl jinak.
Přesvědčoval se, že nemohl. A Sasuke svému otci přece vždy rád vyhoví.

„Peníze, které nám přinesla Midori jsou téměř všechny pryč. Takashiho investice se nezdařily.“
Fugakovy investice se nezdařily. Čím víc si Itachi otce měřil, tím víc se mu hnusil. Nevadilo mu, že otec před lety úplně stejně zneužil jeho. Manželství s Midori se nedalo nic vytknout. Jeho krásná, něžná manželka byla asi jedinou věcí, za kterou mohl být Itachi svému otci vděčný. Jenže teď šlo znovu o hmat do neznáma. Itachi nevěřil, že by se zadařilo i podruhé.
Sasuke má právo vybrat si sám.
„Sasuke má povinnost vůči klanu.“
Fugakovy oči byly stejně černé a chladné jako Itachiho. Syn tušil, že neuspěje.
„Neslyšel jsem o klanu Tokutaro povzbudivé zprávy. Mnozí si dokonce za zády špitají celkem podivné věci.“ Alespoň trochu zviklat jeho umanutost! Trochu bodnout a trochu ublížit téhle hromadě masa, která pro něho otcem přestala být už dávno.
„Nesmysl. Warashi-san je váženým vůdcem, skvělým obchodníkem a otcem mnoha dcer. Co více si přát! Jedna z nich se stala manželkou syna feudálního pána Sněžné. Spojenectví s ním nám rozšíří a upevní politický vliv mimo hranice Ohňové země.“
„A jeho dcera přinese spoustu peněz,“ doplnil Itachi suše.
„To je politika, synu. Nejsme v situaci, kdy bychom si mohli vyskakovat.“ Fugakův výdech znovu ztěžkl pod silou zášti k Radním. Je to tak. Fugaku musí hrát, dokud je s čím.
„Nečekám ze Sasukeho strany veliké nadšení, zcela jistě však pochopí situaci. Lépe než ty,“ věnoval synovi výmluvný pohled. „Navíc si nejsem jist, zda by Sasuke i přes možnost svobody dokázal najít ženu hodnou našeho jména.“
Itachi se musel hodně ovládat, aby okamžitě neodešel. V tom měl otec pravdu, přestože ji mohl prezentovat méně hrubě. Sasukeho využívání vzhledu a původu bylo nesporné. Téměř celá většina konožských žen pro něho měla slabost.
A Sasuke se nezdráhal této slabosti využívat, ať šlo o cokoliv.
„Takže není nic, co by mohlo zvrátit tvoje rozhodnutí?“
„Ne.“
Co si Itachi pamatoval, otcovy oči nikdy nebyly chladnější. Ani toho dne, kdy jemu samotnému přikázal vzít si neznámou ženu. Ani tehdy, když plánoval vraždu radních.
Ne, tenkrát se vzrušeně leskly. Dnes se podobaly očím leklé ryby.
„Nemá cenu diskutovat o rozhodnuté věci, Itachi. Už dávno jsem zahájil jednání s druhou stranou. Warashi-san je ochotný dát nám svoji dceru i velmi štědrý obnos v podobě jejího věna.“
„Kdy?“
Fugaku se znovu postavil k otevřenému oknu. Čerstvý jarní vánek osvěžoval unavenou tvář. Jen výhled na pučící listí jeho očím nelahodil.
„Za necelé dva měsíce. Asi měsíc a půl. Svatba se odehraje tady. Budeme muset připravit pokoje pro doprovod.“
„Jistě.“ Jemná a zdvořilá synova úklona. Kdyby byl Sasuke jako Itachi, povzdechl si vůdce v duchu.
„Pošli mi ho sem. Okamžitě. Nechci, aby se mu donesly nějaké pokroucené drby z druhé ruky.“
Když Itachi odcházel, měl chuť s dveřmi praštit.
Měl chuť praštit Jeho.

2.
Nebylo těžké přijít na podnět nutící Sasukeho využívat ženy jako něco podřadného a dále se jim už nevěnovat; Itachi si to uvědomoval pokaždé, když viděl bratra v přítomnosti své ženy. Jeho krásná, milá Midori se stala prokletím jich obou.
Itachi děkoval bohům, a neochotně děkoval i svému otci, že mu vybrali zrovna ji. I přes hořkost začátku se Midori stala důvodem, proč se mu dýchalo ve zdech klanového domu mnohem lépe a volněji. Bohužel pro Sasukeho znamenala hořkou pilulku od začátku do konce.
Když si zpoza sloupu prohlížel jejich skloněné hlavy nad vodní hladinou jezírka v zahradě, podivoval se, jak lehce se dokáže Sasuke v Midorině přítomnosti přetvařovat. Jak lehce umí nedat nic najevo. Téměř bratrská nevinná láska k švagrové. A Midori… Midori! Itachi sevřel ruku v pěst.
Netušil, jestli si jeho žena všimla Sasukeho zájmu. Nikdy se toto téma neodvážil otevřít a Midori jej sama nikdy nezmínila. Netušil, odkud pramení jeho strach. Bál se, že by ho opustila?
Nesmysl. Její oddanost a láska v každém pohledu ho odzbrojovaly. Její vřelost a upřímnost však působila i na pýchu mladšího bratra. Věděl, že Sasuke se vědomě o nic nepokusí. Nemůže. Nikdy.
Přesto ho svým způsobem mrzelo, že to jediné, o co Sasuke evidentně stojí, nemůže získat.
To jediné, o co by byl schopný se Itachi porvat do krve.
„Sasuke.“ Jediný okamžik, kdy nebyl jeho mladší bratr schopný kontroly. Ten jediný okamžik při vyrušení od Ní.
Vteřina otevřeného nepřátelství a vzpoury v černých očích.
A Midorin bezelstný úsměv.
„Máš jít k otci.“
Sasuke se nikdy nezdráhal plnit otcova přání. Nikdy nevzdal snahu zavděčit se mu a překonat staršího bratra. Itachi mu jeho snažení neodpíral, fascinovala ho a zároveň silně znepokojovala loajalita, jakou bratr otci projevoval. V nejmenším nepochyboval, že ani tentokrát otci nebude vzdorovat. Nebo alespoň navenek.
I teď se pokojně zvednul, mlčky pokynul hlavou směrem k Midori a odešel ze zahrady. Itachimu se zvednul žaludek. Ne, Sasuke nebude vzdorovat. Otec si splní všechno do posledního puntíku. A syn bude poslouchat. Ten poslední z posledních, ten nejvíce trpící chudák teprve přijede. Sasukeho budoucí žena.

3.
Sasuke nespokojeně svíral ruce v pěst a zase je uvolňoval. Tam a zpět. Zpět a tam. Itachiho oči byly víc než vážné. Ať už si ho otec volal kvůli čemukoliv, a soudě dle bratra ničemu lehkému, Sasukemu toto načasování nevyhovovalo. Těch pár prchavých momentů, kdy mohl být s Midori sám; kdy se Midori věnovala jen a jen jemu, kdy její oči patřily jen a jen jemu, si žárlivě střežil. Ať chtěl otec cokoliv, mohl chvíli počkat.
Nebo mohl poslat Itachiho.
Ani v nejmenším nepochyboval, že se bude jednat o další z nudných misí mimo vesnici. Poslední dobou už ho otec ani nevysílal na bojové mise, povětšinou se s malým doprovodem táhli od vesnice k vesnici a navštěvovali nejvyšší pohlaváry. Otec to nazýval politicky výhodnými styky.
Sasuke tomu říkal srabské pikle.
Postupem času mu přestávalo záležet na mínění hlavy klanu. Udržení obrázku snaživého syna se stále dařilo, přestože Sasuke už o takové postavení záměrně neusiloval. Jestli jediným výsledkem byl pohled na spokojeného bratra s manželkou, neměl zájem. Cítil se frustrovaně. Frustrovaně po každém pohledu na Midori, po každém rozhovoru se šťastným bratrem, po každém pitomém výletu za výhodnými styky politickými i osobními. Sakura nestačila. Ať se ta nebohá duše snažila sebevíc, uspokojit Sasukeho duševně v jejích silách nebylo. Pocit, který měl vedle Midori v jejich osamělých chvilkách se nedostavoval.
Frustrovaný Sasuke se rovnal nespokojený Sasuke. A jako takový už neměl chuť otci dokazovat, že je lepší než Itachi. Itachi se mohl jít bodnout.

„Volal jsi mě?“
Otcova místnost pro „pohovory“, jak ji Sasuke tajně označoval, by mohla být jakoukoliv místností na světě, a přece by získala onu dusivou atmosféru, kterou byl schopen vytvořit jen Uchiha Fugaku. Pokaždé měl pocit, jako by vstupoval do kobky naplněné umírajícími až po okraj. Nezáleželo, jestli měl otec otevřená okna dokořán, či tvrdě seděl u stolu a v pokoji se nepohnul vzduch. Ta atmosféra popravy tu byla pokaždé. Sasuke doufal, že si na ni jednou zvykne a přestane ho překvapovat, přepadávat ze zálohy.
Od dětství se pocit nezměnil.
Otcův zkoumavý pohled byl pohledem kata. Ani na ten si Sasuke ještě nestihnul zvyknout. Zatím ho viděl jen dvakrát; poprvé při odevzdání přihlášky na chuuninskou zkoušku. To si ho otec přeměřoval, zda nemá zasáhnout do rady a vymazat synovu přihlášku z povrchu zemského. Zda druhorozený syn neudělá klanu mezinárodní ostudu.
Podruhé při zjištění jeho bližšího vztahu k týmové partnerce. Tenkrát vlastně ani nemluvili, jen se měřili pohledy. Sasuke věděl, že otec ví, a stejně tak věděl otec. Fugaku tehdy přemítal, jestli synovu volbu schválit oficiálně, tiše ji trpět a přehlížet, či úplně zakázat. Sasuke se k Sakuře na veřejnosti nikdy nepřihlásil, přestože věděli všichni.
Otec neřekl nic.
Teď si ho prohlížel potřetí. A Sasuke se ke své nevůli začínal potit, protože neměl ponětí proč.
„Itachi mi řekl, že mám hned přijít.“ Nebylo obvyklé mluvit víc než On. Většinou řečnil Fugaku. Sasuke seděl, poslouchal a nesouhlasil. Vždy tiše.
„Sedni si.“
Zasednout naproti otci a jeho zkoumavým tvrdým očím nikdy nepatřilo mezi Sasukeho záliby. Zkoumavé pohledy však mívaly opodstatněný důvod. Ten mu dnes chyběl. Cítil se tu hůř než jindy.
„Chci tě o svém rozhodnutí spravit ihned, a předejít tak případným nejasným fámám. Z klanových porad máš ponětí o naší situaci. Nejsme v pozici, kdy bychom si mohli nějak vyskakovat. Náš rozpočet se vinou špatných investic několika členů klanu rapidně zmenšil. Politický vliv není takový, jaký bych si přál.“
Ovšem. Otec a jeho politické machinace alias vždy můžeme být silnější. Průraznější. Mocnější. Sasukeho přirozená ctižádostivost se s otcovými názory ztotožňovala. Chápal jeho názory i činy. Podporoval je. Alespoň dokud neviděl obyčejnou lidskou spokojenost s málem.
Dokud nepřerostl cit k Midori v něco většího než jen pouhou dětskou lásku.
Co byl mocný a strach budící klan proti klidným vodám míru s úsměvy a vřelostí. Co byly všechny trofeje proti prázdnu uvnitř něho, s kterým se musel každý den prát. Sasuke nikdy netušil, že by mohl – že by byl schopný něco takového přiznat; záviděl i těm zavšiveným Inuzukům jejich volnost a radost ze života.
„Už nějakou dobu jednám s klanem Tokutaro o, řekněme, výpomoci našemu klanu. Warashi-san, vůdce klanu Tokutaro, je úspěchu našeho jednání příznivě nakloněn.“
Dotáhnout se až tam a zapůsobit, aby smlouvě nic nestálo v cestě. Náplň posledních misí. Sasuke však nechápal otcův nemizející zkoumavý pohled. Žádná z jeho politických pletek si ten pohled nezasluhovala. Má tam snad ještě někoho potajmu uplácet? Svádět? Zabít?
Bojovat by šel rád, ale férově. Žádné noční zabodávání meče do spících těl.
„Aby jednání proběhla úspěšně, je zapotřebí splnit jednu podmínku. Náš klan s ní souhlasí.“ Fugakův vzdech byl dlouhý a těžký. Svým způsobem velmi působící. Když byl Sasuke mladší, dokázal otci naletět na všechno. Teď už mu věřil máloco. Pro něho nikdy nebude nikdo víc než Itachi. S tímto pochopením Sasuke nedávno došel podivného klidu mysli, najednou už nebylo tak těžké chodit otci na oči, spíš se to stalo zvláštně osvobozujícím. A tenhle srdceryvný vzdech byl jen pro efekt.
Alespoň si to myslel.
„Warashi-san nabízí jednu ze svých dcer. Jelikož se jedná o vznešený dům, jako plnitele si vybírá tebe. Uchihové souhlasí.“
Jestli Fugaku očekával bezmezné vyplnění rozkazu, byl zklamán. Sasukemu vynechal dech.
Znovu.
A znovu.
„Cože jsi říkal?“
To nebyla zrovna odpověď, jakou hlava klanu chtěla, ani jakou by čekala od svého syna.
„Warashi-san vybral jednu ze svých dcer, aby se stala tvojí manželkou,“ začal Fugaku znepokojeně. „Tak budou vztahy mezi klany zpečetěny nejlépe. Peníze, na kterých jsme se domluvili, přinese nevěsta klanu jako věno. Do dvou měsíců proběhne svatba.“
„To je vtip.“
„Ujišťuju tě, Sasuke, že to opravdu žádný vtip není,“ zavrčel jeho otec varovně. „Není mi příjemné rozhodovat za tebe, doufám však, že pochopíš svoji povinnost vůči klanu.“
Do hajzlu s celým klanem! Možná jen poslední pud sebezáchovy jej udržel nezařvat nahlas. Co si otec myslí; že rozhodne za něho a on slepě poslechne? To ho má opravdu za tak poslušné a nemyslící děcko?
„Chceš říct, že se mám oženit s nějakou holkou jenom proto, že je její klan bohatý a nám z toho něco kápne?“
Fugaku se vymrštil ze svého místa. „Zklamal jsi mé očekávání. Myslel jsem, že mám ve svém synovi oporu, která chápe složitost a odpovědnost mně svěřené funkce.“
Sasuke se musel hodně držet, aby si neodfrknul nahlas. Na hraní na city už bylo pozdě. Několik let pozdě.
„Nevěřím, že něco takového náš klan spasí.“
„Važ svá slova! Ty máš povinnost -“
„Nemám vůbec žádnou povinnost!“ Sasuke řval. Sasuke nepokrytě řval svému otci přímo do tváře a nezáleželo mu na tom. Nenechá se přece chytit úplně. „Plním všechny mise, reprezentuju klan, získal jsem si vážené jméno jako shinobi, ne jen jako tvůj syn! Tohle už je příliš!“
„Přesně tohle udělal Itachi, aby nás ochránil!“
„Itachi může jít třeba do -“
„A získal tím Midori.“
Fugaku věděl, kam mířit. Přesný a jasný řez. Sasuke umlknul.
„Midori nikdy nebude volná. I kdyby chtěla, je svázaná s Itachim na celý život. A ty moc dobře víš, Sasuke, že to ani jinak nechce.“
Otec si už dávno všiml, kam putují synovy oči, když se podle něho nikdo nedívá. Nebylo těžké uhádnout jeho myšlenky. Něco takového však nemohl dovolit. Už jen proto, že Itachi byl šťastný. A jeho žena také. Fugaku pochyboval, že jeho druhý syn svoji švagrovou doopravdy miluje; šlo o pouhý obdiv k velmi milé dívce, která se nepřidala k houfu obvyklých obdivovatelek. Už samotný tento fakt nahrával k tomu, aby si jí Sasuke všimnul. Dětský obdiv přerostl v dospělejší a mnohem nebezpečnější, stále se však jednalo pouze o obdiv – umně skrytý do pocitu lásky. Sasukeho to přebolí.
Sasuke dostane pravou ženu a všechno přebolí.
„Nemáš právo -“
„Já mám výsadní právo. Bylo mi svěřeno mým otcem, stejně jako já je předám svému synovi. Chránit klan za každou cenu. Vždy sáhnout po nejlepší nabídce. I přes osobní pocity.“
Poprvé po dlouhé době se Sasukemu zdálo, že jeho otec mluví upřímně. Ba dokonce že se jeho slova i dotýkají něčeho uvnitř něho. Jistě, chránit klan byla dobrá představa, ale dozajista méně radikálním postojem. Nechce se ohlížet, vláčet někoho vedle sebe. Myslet na Midori je bláznovství, které si uvědomuje od první chvíle. Myslet na ni sám je však lehčí než s manželkou za zády.
„Nemůžu.“
„Musíš. Jsi jediný, koho Warashi-san schvaluje. Nedá svoji dceru jen tak nějakému Uchihovi. Chce mého syna.“
„A to bude všechno?“ Sasukeho tvrdý pohled Fugaka zarazil. „Prostě si vezmu jeho dceru a už nám nikdo nebude do ničeho mluvit?“
„Do čeho bychom měli mluvit?“
„Nějaká náplň. Kolik dětí, do kdy, veřejné předváděčky a tak.“ Copak jsi tohle neplánoval? Vy se nažerete za jeden večer, ale já budu plnit desetiletky celý život.
„Slušnost, synu! Nechci tě slyšet takhle věci zjednodušovat! Jako druhorozený syn vůdce klanu na sebe nepřitahuješ takovou pozornost. Stačí manželství. Warashi-san i já počítáme s dětmi, ale chápeme, že nebudou hned. To vše už je za zdmi tvého budoucího domu.“
„Takže i ty počítáš s děckama!“
„Bylo by bláznovství to nedělat. Manželství je třeba naplnit, Sasuke. A Uchihové nikdy neměli problém s plodností.“
Sasuke nevěřícně zíral na svého otce a přemýšlel, jak ho vůbec někdy dokázal obdivovat, dokonce mít rád. Bylo to, jako by se od něho čím dál víc distancoval, odstřihával pomyslná lanka svazující jej s ním, přičemž Fugaku se stále snažil o dokonalé zabalení a co nejslušivější mašličku navrchu. Sasukemu se zvedl žaludek úplně stejně jako předtím Itachimu.
„Odmítám.“
Fugaku rázně zavrtěl hlavou. „Přijmeš. Už jsem ti řekl, že nemůžeš -“
„Já vím!“
Ano. Nikdy nedosáhne na Midori. Midori, která snad ani netuší, jak moc by ji chtěl. Nesmí tušit. Midori, která je úplně jiná než ta uječená stáda vlezlých ženských ve vesnici. Midori a její vnímavé zelené oči, pro které zahořel i jeho bratr.
Midori nikdy nebude.
„Co to je za holku?“
„Původně jsem jednal o prvorozenou dceru klanu, Warashi-san však dostal lepší nabídku a jeho dcera je již provdána. Za syna pána Sněžné země, představ si! Proto je třeba jednat rychle, Sasuke. Zřejmě teď půjde o třetí dceru, jelikož i druhorozená je v úspěšném jednání s někým jiným. Vidíš, jak velmi dobré vztahy tím můžeme navázat.“ Fugakovi se na okamžik zaleskly oči. Sasuke to viděl.
Takže je prodávají úplně stejně jako jeho. Kdyby měl otec víc potomků, určitě by se další sňatkové politice nebránil. Sasuke si představil velkou síť s tlustým pavoukem uprostřed, šikovně chodícím po těch správných nitkách za svou kořistí. Přesně takoví jsou Oni. Warashi i jeho otec.
„Ať řeknu cokoliv, už to nic nezmění, že?“
„Ne.“
Ne. Ať udělá cokoliv, neunikne. Cítil se takhle Itachi, když mu otec úplně stejně oznámil jeho zasnoubení? Jenže na konci té cesty čekala Midori.
„Poslal její otec alespoň nějaký obrázek, fotku?“
„K čemu by ti byl obrázek, Sasuke. Věc je už téměř dojednaná a dcery domu Tokutaro určitě nevypadají zle. Každá žena je svým způsobem krásná.“
Ty pokaždé lžeš tak dobře, pomyslel si Sasuke znechuceně.
Midori nebude nikdy. To věděl vždycky. Tak k čemu se hádat, když nemá co vyhrát.
„Dobře.“
Fugaku si oddechl. Viditelně. A to zvedlo v Sasukem novou vlnu vzdoru.
„Ale chci vlastní dům. Oddělený od hlavního traktu. A žádné kontroly. Nikdo nebude zírat skrz zdi.“

4. - Ona
Chodit k Němu do pracovny byla muka pro všechny; od manželky, po dcery, obchodníky až vysoké hodnostáře. Pracovna už načichla lety nenávisti, intrik a tichého násilí, že ji cítili všichni. Všichni bez rozdílu vědomí, co všechno se v ní mohlo odehrávat. A odehrávalo. Čas v tom pokoji ubíhal zcela odlišně; oběť neměla potuchy o minutách a hodinách. Byla jen pečlivě sledována a zkoumána jako pozoruhodný vzorek pod zvětšovacím sklem, dokud nedošlo na rozhřešení.
Hodnostáři odcházeli jen s mírným mrazením v zátylku. Obchodníci s těžko potlačovanou nervozitou. Sluhové s vyděšenou duší. U rodiny rozhřešení přicházelo ruku v ruce s trestem. Často je nechával odejít po svých; když se rozzuřil, museli je sluhové odklidit. Většinou se však spokojil s cíleným zastrašováním, užíváním si bezmoci své oběti. A pár pro Něho neškodnými ranami.
Kdyby síla společné nenávisti mohla ubližovat, On by už zcela jistě nebyl na světě. Po každé návštěvě oné místnosti rodinným příslušníkem se tato pomyslná hladina zvyšovala a zvyšovala.
Když kráčela dlouhou chodbou k Jeho dveřím a vlastní kroky ji ohlušovaly, znovu začínala pociťovat onu neblahou atmosféru Jeho místnosti. Tam nikdo nedokáže odolat.
Matka věřila v milost a spravedlnost bohů, proto snášela své rány už jen tiše. Všechny dcery věděly, v co doufá – ve spravedlnost, která Jej postihne za všechna rozesetá příkoří a utrpení, která Jej donutí přestat, skácet se na podlahu a už nikdy nevstat.
Každá z nich si přála Jeho smrt.
Ona si byla jistá příchodem smrti, pochybovala však o jejím dostatečném načasování. Už roky měla zpoždění. Matčin sen znamenal krásnou a velice bláhovou představu, jelikož Ona si byla jistá, že spravedlnost chodí k lidem jen vzácně – a k jejich rodině nikdy.
Její zaklepání na masivní dveře mělo být alespoň trochu rázné a nebojácné, vyznělo však rozpačitě. Nemusela čekat na pokyn, On ji očekával. Ona by raději utekla.
Co nejdál odsud. Co nejdál od Něho.
Dusivá atmosféra potemnělé místnosti se vznášejícími se částečkami prachu ji bila do tváří, když vstupovala. Vždycky měl okna zavřená – zavřená okna a na oknech mříže. Masivní dveře za ní na několik klíčů a silné, odhlučněné stěny. Obrovský trezor pro několik lidí se spoustu písemností. Pro všechny kromě Něho klec k udušení.
„Sedni si.“
Nemělo cenu něco namítat. Odevzdaně klesla na rohož u stolu a bezděčně si přejela rukou po látce šatů, aby vyhladila nerovnosti. Nechtěla se na Něho dívat.
Kdyby mohla, nechala by si Ho vymazat z paměti.
„Měla jsi přijít hned, jak jsem tě volal.“
Strachem se jí nepatrně rozšířily oči. Tohle bylo varování. Malé tiché varování. Opatrně zvedla hlavu a přeměřila si ho skrz závoj řas. Nezměnil se. Ani přes ty roky se nezměnil.
Když byla malá, naivně doufala, že až vyroste, bude velká a nebojácná, a její vlastní otec už si jí nedovolí ublížit. Mělo ji napadnout, že pokud dokáže vztáhnout ruku na manželku, s dospělostí dcery se věc nevyřeší. On byl navíc tak mohutný. Ani většina mužů chodící k nim a obchodující s jejím otcem se mu nemohla postavou rovnat.
I výrazem. Dovolila si rychle přelétnout pohledem ty nenáviděné rysy a na chvíli se zastavit u tvrdých šedých očí. Zvláštní, pomyslela si, když si mimoděk představila tytéž oči hledící z jemného a laskavého obličeje její starší sestry. Zvláštní, jak se duše dokáže promítnout do pohledu člověka. U lidí nezvyklých ovzduší místnosti vyvolávaly Jeho oči velké stavy úzkosti a neplánovaný únik informací.
Co nezvládl u rodiny očima, dokonal pěstmi. Ne, on se nezmění.
Odhodlaně se nadechla. „Byly jsme s matkou na návštěvě u Izatsuki-san, zprávu nám doručili až -“
„Stačí,“ mávl podrážděně rukou. „Nebudeme se zdržovat. Chci si s tebou o něčem promluvit, Mirae.“ Sotva viditelný úšklebek byl horší než řev. Oslovení šplhalo na žebříčku nebezpečí ještě výš. Tohle znamenalo problémy. Problémy, které otce baví a viditelně si je užívá.
Ublíží jí.
„Kana se provdala minulý měsíc za velmi dobrou partii. A teď bys měla být na řadě ty, Mirae.“
Vynechal jí dech.
Znovu.
A znovu.
Tak brzy. Tak brzy se chystá na to, co udělal i její sestřičce?
Sňatek prvorozené dcery se synem pána Sněžné země by byl skvělým tahem nejen po politické stránce, ale i té lidské, jelikož znamenal opuštění lví klece. Alespoň dokud sestry nezjistily, co je úžasný bestiální synáček zač.
Udělá jí teď to samé. Ví to. Udělá. Mirae se roztřásla; Okada přichází a přichází oficiálně.
Fanfáry pro Okadu!
„Sňatek s mým drahým přítelem Okadou by byl na spadnutí, naneštěstí mi do toho však vpadla nabídka od úplně jiného klanu. Možná se vás všech zbavím dřív, než jsem plánoval.“
Warashi se nepokrytě usmíval. Snad kdyby mu osud nadělil alespoň jednoho syna, jeho krutost by nebyla tak znatelná. Citelná. A bolestivá. Mirae netušila. Pět dcer však bylo potupou, kterou Tokutaro Warashi snášel jako muž nerad. Jediným slibným východiskem se stala sňatková politika. Opatrné obalování vhodných kandidátů dcerami jako vázacími lanky, za které je možno kdykoliv zatáhnout. Ostatní by se na to dívali jen výhodně. Warashi na věc hleděl ještě z odlišného hlediska, a všechny dcery včetně manželky to věděly.
Byl to způsob, jak se jich nenásilně zbavit – a výhodně.
Mirae nikdy nebylo lhostejné, co se stane s ní. Už několik let si však nedělala přílišné naděje; otcův oblíbenec, drahýpřítel Okada, nechutný starý slizoun Okada, brousil až příliš blízko. Až příliš pozorně. Jediným světlým bodem v budoucnosti jí byla myšlenka na nejvýše dvacet let okovů a klece. Ne čtyřicet a více proplakaných let jako si svým narozením vylosovala mírná Kana.
Jenže otec nemluvil jen o ní. Objevil se někdo další – a další na řadě bude její sladká sestřička Tamae. Příliš malá sestřička. Mirae bolestivě bodlo u srdce a podvědomě se vsedě narovnala. To přece nemůže.
Warashi se zasmál, jako by své dceři četl myšlenky. „Je to zajímavý vývoj událostí, že? Tamae je stěží patnáct, avšak nebráním se myšlence na její případný sňatek. Ale vidím, že ty ano.“
Nebylo teď tolik těžké hledět mu přímo do těch nechutných ocelových očí a představovat si, jak mu ubližuje. Pomalu a bolestivě.
Vždycky měla strach. On věděl, jak ho v ní vzbudit a vybičovat až na okraj možností.
Nedokázala by spočítat, kolikrát ležela na zemi téhle místnosti a snášela jeho rány. Dokázal do člověka bušit jako do pytle s pískem, nebo ho naopak pomalu tisknout v železném sevření svých rukou a připravovat tělo o kyslík. Modřiny jako výsledek jeho práce po celém těle, všude tam, kde se daly skrýt látkou šatů. Většinou neútočil na obličej, to jen když byl opravdu rozzuřený.
Nikdy neútočil na břicho.
Měla strach. Každá z nich měla strach, i v matce přes její obvyklou netečnost ještě dokázal vzbudit hrůzu. Jenže teď nechtěl útočit fyzicky, teď ji chtěl znovu lámat psychicky. Jeho rozkazy znamenaly pomalou a mučivou bolest. Nesnesitelně dlouhé chvíle strachu.
Pamatovala si na dobu před dvěma lety, kdy ležela jen metr od této rohože a myslela, že ji zabije. Neměl problém ji zabít, tím si byla jistá. Nikdy nezapomněla na tichý pohřeb a křehké tělo jedné ze šesti sester zabalené v rubáši.
Snad právě tehdy, tenkrát, když jí z nosu tekla krev, bezvládně ležela na nechutném rákosu jeho pracovny a neviděla skrz zcuchané vlasy, ji na pár vteřin napadlo, že smrt není špatným řešením. Špatným útěkem od příliš tvrdé skutečnosti.
Dokud nepromluvil o mladších sestrách. Tenkrát se mu poprvé vzepřela. A on ji nechal jít.

5.
To jediné, co ho na jeho druhé nejstarší dceři bavilo, byl její vzdor – vzdor v případě ohrožení sestry. Zvláště ohrožení její milované Tamae, v tom se Mirae nikdo z celé pětice nevyrovnal. Ani jeho manželka mu už nedokázala vzdorovat.
Mirae se alespoň snažila.
Připomínala mu Rie na začátku jejich manželství, dokud ji zcela nezlomil. Mirae měla něco z ní v sobě. Snad kvůli tomu byl ochotný dovolit jí o trochu víc než kterékoliv jiné. Dokud ho bavila, měla tu možnost. Warashiho nikdy nepřestalo udivovat, že si této malé moci Mirae není vědoma. Kdyby byla, možná by jí umožnil pár malých výhod. Respektovat ženu by však nikdy nedokázal. Takhle ji měl jen pro pobavení, dokud ji také zcela nezlomí.
„Takže nás chceš prodat?“
Rychlé natažení přes stůl a rána. Facka, mírnější než obvykle, ale přesně mířená. Úšklebek zmizel a oči ztvrdly. „Měla bys sis dávat pozor na jazyk, nebo o něho přijdeš. Dobře víš, že svatby jsou to jediné, na co se všechny hodíte. Ale já mám pro tebe návrh, Mirae, a záleží jen na tobě, jestli své drahé sestřičce zachráníš krk, nebo ne.“ Úšklebek se pomalu vracel zpátky. Viděl, jak dcera překvapeně zamrkala a začala si mnout tvář – cukání, to už se mnohé odnaučily.
„Vidím, že jsi ochotná poslouchat. Tak co bys řekla na to, že bych Tamae nechal ještě nějaký ten rok rozkoukat a potom ji dal tomu cápkovi od loďařů, s kterým se tak rády stýkáte?“
Mirae zaryla nehty do dlaní. Proč si s ní ksakru tolik hraje? Nikdy na žádné rady nedal. A nikdy nedával na výběr. Vždycky jen přišel, rozhodl, zdecimoval lidi kolem. Odešel středem. Takový byl jeho styl, ne tohle tlachání.
Pomyslela na Rinjiho, syna majitele lodní společnosti ve městě, a jeho klidné modré oči i hřejivý úsměv. Potajmu jako mladší doufala, že by mohla sama… Jenže Okadovy odporné ruce už svíraly její krk, zatímco sestřin byl stále volný. Pokud ta možnost někdy bude, vezme ji. Tamae nesmí odejít do další bezvýchodné klece, je to její malá sestra!
„Co mám udělat?“ Už skoro zapomněla, jak otec tuto otázku miluje; znamenala totiž úplné podrobení těla i mysli. Warashimu se nadšením rozsvítila tvář.
To jí otec býval odpornější než Okada. Popravdě však nebylo nic horšího než Okada. Nedokázala si nic horšího představit. Otcův nesmyslně protěžovaný obchodní partner, dvojnásobný vdovec a nejnechutnější, potem zapáchající muž s lysinou na hlavě, dvojitou bradou, sudem místo břicha a nepředstavitelně se potícími dlaněmi.
Sledujícími zvídavými oči jako přívažkem.
O jeho manželkách se v pozadí šířily nepředstavitelné příběhy, proto se pokusily spolu s Kanou setřít z nadnesených řečí zbytečné dodatky. V konečném důsledku se však příliš věcí upravovat nedalo. První žena zemřela při porodu spolu s dítětem – což bylo pochopitelné vzhledem k Okadovým příkazům. Největší skrblík a lakomec si nemohl dovolit povolat ke komplikovanému porodu dobrého lékaře – za kterého by musel zaplatit. Za ostatní utrácet neuměl. Zavolal si tedy podomka od koní.
Chlapci se třásly ruce.
Do hodiny bylo po všem. Tři mrtvoly; manželka, dítě, chlapec. O posledního Okada ve zlosti dokázal přelomit svoji vždy skvostně vyleštěnou hůl.
V případě druhé manželky se nabízelo rozlomení další hole; o této ubohé ženě se mluvilo jen tiše a nezřetelně. Obě sestry s hrůzou usoudily, že Okada si s jejich otcem rozumí v mnoha věcech.
Mirae si tohoto plešatého dědka nedokázala ve svých představách jakkoliv zidealizovat – jak by se tomu alespoň trochu pokusila u jiných, svým způsobem nudnějších nápadníků. Představoval pro ni další, mnohem více děsivou klec, v které by nefigurovala jen jako rozkazy plnící dcera, ale přáním vyhovující manželka.
Okada z ní v poslední době nespouštěl oči. Mirae už jen předstírala, že v jeho přítomnosti žvýká přinesené pokrmy.
Teď nehnutě zírala do otcova potěšeného obličeje, vyčkávala a snažila se nedat najevo své znechucení.
„Je to docela prosté,“ zapředl hlasem Warashi spokojeně. „Nedám tě Okadovi, jak jsem původně plánoval.“ Mirae se překvapením rozšířily oči. Její otec se pobaveně zasmál. „Ano, nedám. Přišla mi nabídka, které bych rád využil. Vážený klan ve Skryté listové je ochotný spojit se s naším skrz sňatek jednoho ze synů vůdce klanu. Samozřejmě s bohatým věnem od tebe. Nerad bych si znepřátelil tak skvělé spojence výběrem naprosto nevhodné nevěsty, což by Tamae byla.“
Mirae se uvolněním roztřáslo celé tělo. Žádný Okada, žádné slepé rány. Přestože teď už nevěděla jméno budoucího manžela, cítila malou úlevu. Co záleží na muži, co záleží na trénovaných ninjích, prodají ji do daleké Listové a ona alespoň chvíli může doufat.
V duchu si znovu promítla otcova slova. Ano, chápala jeho obavy, co by moc mladinké a moc naivní Tamae. Na druhou stranu to nemohlo škodit, každý muž jen uvítá, že si ženu může přetvořit k obrazu svému. A Tamae by tvárná byla.
Jedná se o víc.
Warashi se zasmál pod zkoumavým pohledem své dcery. „Ano, přemýšlíš správně. Tamae je příliš mladá na roli takového formátu. Nepotřebuju se jen zbavit dcery, tentokrát ji chci využít daleko víc. Tamae není k ničemu, pokud jde o politiku. Čímž nechci přeceňovat tvé schopnosti, drahoušku.“
Mirae sevřela rty. Jistě. Špeh. To jediné, co její otec chce, je nenápadný špeh. Ovšem. Tamae je příliš naivní a hodná, aby rozuměla něčemu tak špinavému.
Ten klan musí být pro otce výhra. Určitě by zaplatil klidně dvakrát tolik, jen aby ji tam dostal. Nikdo z nápadníků netušil, že Warashi je ochotný přijít téměř na mizinu, jen aby se svých dcer zbavil.
Co za zoufalce to musí být, že se chce spojit s tak nízkou lůzou jakou je její otec? Mirae si mlhavě vybavovala několik jmen z dávných hodin věnovaných jejich vzdělání. Listová byla největší shinobi vesnice, proto ji nemusela vyhrabávat z úplně temných zákoutí mysli. Senju, Hyuugové, Yamanakové, Uchihové, Inuzukové. Víc si nedokázala vybavit. Ach bože. Nikdy v ruce nedržela ani kunai, natož aby rozuměla chakře. Warashi platil učitele jen za nejnutnější vědomosti. Další přílišné přemýšlení nebylo žádané.
„Co je to za klan?“
„Uchihové.“ Warashi došel zadostiučinění při dceřině neovladatelném záškubu hlavy. „Ano, Mirae, přesně to chci. Chci, aby ses vdala do Listové a vnesla tam peníze, které očividně tolik potřebují na oplátku za jejich jméno a přislíbení vojenské pomoci v případě jakéhokoliv ohrožení. Chci, aby ses účastnila jejich porad a psala mi zprávy o důležitých rozhodnutích. Zcela jistě je dokážeš rozlišit od banalit, které mě nezajímají. A za to všechno dostaneš čas pro Tamae a mnohem lepší výběr. Nemysli si, že nevím, co si o nápadnících myslíte,“ zavrčel výhružně. „Chci hru na bezduchou, krásnou panenku, bez jakéhokoliv názoru a projevu. Když dodržíš pravidla, Tamae se vdá za Rinjiho. Když ne, dostane ji Okada místo tebe.“
Nevědomky se vyšvihla ze sedu. Tohle Warashi nesnášel. Pomalé mučení a její jemný vzdor, ano. Žádné prudké řádění. Uvědomila si, že vstala, teprve až ji popadl za rameno a strhl zpět na zem.
„Tak to ne, slečinko. Přesně takhle ne,“ třásl s ní výhružně. Železné sevření rukou se přesunulo na její zápěstí. Tmavé modré oči se zalily hrůzou.
„Okadovi je jedno, zda žena rozumí politice. Stačí, že je žena, což ty chápeš. Může ještě několik let počkat, a on si počká rád. Stejně jako já si můžu počkat na výsledky od tebe. Uslyším jedinou stížnost na nevhodné chování, na jakýkoliv názor nepříslušející ženě, a hra skončila. Rozumíš?“
Jak nenáviděla ty ocelové oči! Může tu s ním hrát tucet her a stejně si nakonec prosadí svou, nehledě na výsledek. I kdyby zvládla hrát před Uchihy, ještě to neznamená svobodu pro její malou sestřičku.
Uchihové. Už jen zvuk jejich jména ji nutil přikrčit se, být opatrná a ještě opatrnější s otcem za zády. Nabízí jí kolotoč, zběsilou jízdu, kdy každý den bude novým a novým trápením, očekáváním strašného. To jediné, co životu s Okadou nemohla upřít, byla jeho předvídavost. A Okadovy slizké ruce na ní nebo její sestře.
Dívala se otci do očí a měla chuť mu je vyškrábat.
Hra byla dohodnuta.
„Ano.“
„Výborně. Řekni matce, ať ti připraví výbavu a postupně sbalí na cestu. Za měsíc vyrazíme do Listové s malým průvodem. Svatba bude co nejdříve po našem příjezdu.“
Do měsíce všechny modřiny zmizí. Otec si dá pozor, stejně jako si dal pozor u Kany.
Když tentokrát odcházela z pracovny, neměla pocit, že opouští klec.
Klec se zvětšila a s ní i nebezpečí prohry.
Kdyby mohla, nechala by si všechno vymazat z paměti.

Poznámky: 

Uhm... První poznámka bude dlouhá a vysvětlující ^^"

Pokud se dostanu ke druhé, už slohovky neplánuju. Než budu rozdrcena na prach, prohlášena za senilní (a čekám toho hodně) – ano, jedná se o velmi volné (volné, volné, volné) pokračování mých Nevěst v černém, uhm ^^" Už kdysi jsem přemýšlela nad jejich přepsáním, protože jsem se tam moc nevěnovala politice ani nic nerozváděla, ale zjistila jsem, že je přepsat nedokážu. A nechci.
Začal mi v hlavě ale hlodat jiný příběh. Vlastně dva, tohle měla být šuplíkovka jen pro mě a mé zjištění, zda toto dokážu napsat. Ale byla jsem tvrdě udolána, Kakari, ukažme si na tebe! (A ještě jednou díky za betování a pomoc.) Vážně jsem to sem nechtěla dávat. A příběh, který jsem plánovala původně, zřejmě nebude, jinak by to bylo ještě horší xD Víc nápadů nemám, nebojte.
Zatímco však Nevěsty celkem jely podle mangy a byly založeny na faktu, že Itachi zabil svoji holku/ženu, toto je čistá fanfikce nezakládající se na ničem. Nebo spíš - Hlasy vznikly díky několika věcem: 1) mé sobecké přání vidět Itachiho šťastného (čekám tu les souhlasných rukou xD). 2) SasuSaku, jak bylo Kishim podáno, je směšná kravina. 3) má soukromá pomsta Sasukemu a touha ho lámat, co to jen jde. A pomyslně za čtvrté kvůli větě od Sayoko: „A Sasuke parchant byl, je a bude! to mi nikdo nevymluví, dokud ho nenapíše tak, aby mi to vymluvil!“
Jelikož jde o „pokračování“, atmosféra je Nevěstám podobná, i když jsem se snažila experimentovat a psát hlavně z dvou úhlu pohledů – jeho a jejího. Plus někdy (velmi často) se vetřeli ostatní. Ale jinak bych to k Nevěstám nějak moc nepřirovnávala.
Úplně původně mělo jít o zkoušku happyendové romantiky – a já vám konec nevyzradím ^^" Příběh si však postupně prošel velkými dějovými změnami. A tohle je poslední verze; má oblíbená část 10 slibuje velké představení ^^

Promiňte, tuhle část jsem nemohla rozdělit na dvě menší (i tak čekejte kolos, popsala jsem asi 100 stran), ono by to pak tolik nevyznělo. Snad vás neudolala.
Děkuju za přečtení a reakce!