Skryto v Mlze 1/2: Vzestup

Uetaki Lyashi seděl se zkříženými nohami uprostřed sálu – přijímací místnosti jeho rezidence. Rozhlédl se kolem sebe: na stěnách visely drahé obrazy, které si nechal namalovat podle příběhů jeho mocného, leč časem zapomenutého klanu. Podlaha byla tvořena těmi nejkvalitnějšími parkety a u vstupních dveří ležela rohožka z kůže exotické šelmy. Z vonných tyčinek v rohu vanula chuť vanilky, kterou měl Uetaki tak moc rád.
Jak tak čekal na svého podřízeného, zamyslel se jak se on, chudý chlapec, ze kterého se v brzkém dětství stal sirotek, dostal k tomu, že vlastní přepychový dům v nejlepší čtvrti Mlžné vesnice.
Když mu bylo pět, jeho rodiče zemřeli na misi. Nikdo mu nechtěl říct kdy, kde, jak a proč. Bylo to utajované. Prostě jednoho dne přišli k jeho domu cizí muži a s malým šekem mu popřáli upřímnou soustrast. Nikoho jiného neměl. A tak se začal prát se svým osudem sám.
V šesti letech nastoupil na akademii a brzy všichni zjistili, čeho je schopen. Vesnice se zrovna vypořádávala se svou krvavou minulostí. Děti v jeho ročníku měly štěstí – Uetaki by je dříve zabil v závěrečné zkoušce. A učitelé by mu k tomu úspěchu pogratulovali, takhle chlapec seděl ve školních lavicích až do dvanácti let. Nebyly to však marné roky.
Jeho talent se zvyšoval a získával si obdiv i u mnohem starších spolužáků. Někteří to dávali na vrub jeho rodokmenu, který sice neměl už žádnou faktickou moc, kdysi však hrál v ostrovním státu důležitou roli. Další naopak přičetli jeho moc z jeho samostatnosti. Musel se o sebe postarat sám, proto se musel mnohem více snažit. Malá skupinka dokonce přemýšlela o tom, že trénuje, aby se pomstil za své rodiče. To však věděli pouze ti, kteří znali důvod jejich skonu.
Když Uetaki ukončil akademii s nejlepším prospěchem, dozvěděl se pravdu. Řekl mu to náhodou jeho mistr.
„Uetaki Lyashi,“ řekl mu první den tréninku, když si ho vzal stranou. Mistr byl starší muž, nepříliš dobré pověsti. Kdysi se pokoušel dostat do skupiny legendárních šermířů, ale byl odmítnut. „Pokud v sobě dusíš vztek a pomstu, měl bys ses zamyslet.“
Chlapec se na něj podíval a lehce se usmál, zkusí předstírat… „Mohl bych ho zabít…“
Řekl to jen tak, bez žádného smyslu, ale mistr se zarazil a podíval se mu do očí.
„Zabuzu nedostaneš. Zapomeň na to, jsi dobrý ninja, ale na něj nemáš, nikdo na něj nemá. Neměl bys nadosmrti utápět…“
Zabuza. Zabuza Momochi. Legendární šermíř a zběhlý nukenin. Od neúspěšného pokusu zabití čtvrtého Mizukageho byl na útěku. Netrvalo dlouho a zjistil i další podrobnosti o smrti svých rodičů. Byli se Zabuzem na misi, když se v souboji neovládl a zabil i své společníky. Vesnice to zametla pod koberec, aby jeden z jejich nejlepších mužů nepřišel o svůj kredit.
Než však Uetaki stačil naplánovat pomstu, vybral si osud svou daň. Zabuza Momochi byl zabit. Krátce po něm zahynul i čtvrtý Mizukage. Uetaki se nestačil ani rozloučit s krátce plánovanou pomstou a vesnice si ho vyžádala jinam. Za krátké geninské služby předvedl schopnosti převyšující úroveň svých vrstevníků a tak získal povýšení na chunina. Nemělo smysl vyčkávat na zkoušku.
Další roky jeho života se odehrávaly v okolí vesnice. Dostal přiřazení k civilní policii, kde potíral zločin v ulicích Mlžné. Mei Terumi, nová mizukage, mezitím upevňovala svou moc a snažila se změnit vesnici v lepší místo.
Uetaki si při práci počínal velice tvrdě. S drobnými zločinci se nemazal. Místo toho, aby je posílal k soudu, je prostě zmlátil a donutil je jejich zločiny napravit. Samozřejmě vše dělal tak, aby se nikdy neprovinil vůči pravidlům. Nikdy proto netýral chycené lumpy, když měl sebou svědky. Dával si na to dobrý pozor. K jeho nadřízeným se dostaly nějaké zvěsti i přes všechnu jeho snahu. Avšak nebyl žádný důkaz a v jeho okrscích zločinnost hromadně upadala. Nakonec dostával jedno vyznamenání za druhým. Uetaki však nebyl hlupák, zločince, kteří měli ve vesnici větší moc – pašeráci, obchodníci na černém trhu – si udobřoval a začal od nich vybírat lehké poplatky za ochranu. Věděl, že když by na to přišlo, nedostal by je. Ale takhle došel k oboustranné spokojenosti.
V patnácti letech se mu dostalo obrovské pocty. Začala velká válka. Všechny vesnice se spojily, aby bojovaly společně proti Akatsuki. Mei Terumi proto sesbírala všechny bojeschopné muže a vyrazila na kontinent. Mezitím mladý Uetaki dostal jako aspirant na hodnost jounina nejvyšší úkol, co dostat mohl. Stal se náčelníkem policie.
Příval obrovské moci s ním nejdříve pořádně otřásl. Najednou měl v rukou bič i na ty největší zločince. Během prvního týdne příprav války zlikvidoval největšího překupníka se zbraněmi. Naplánoval na něj past. Poslal mu vzkaz, že si chce promluvit o zvýšení poplatku za ochranu. Setkali se v malém skladišti, v jednom podniku, který patřil dalšímu obchodníku se zbraněmi, jehož Uetaki taktéž pozval. Když však došlo k setkání obou konkurentů, kteří se do sebe málem pustili, vlítlo mezi ně komando a všechny pozatýkalo. Když ze stínů vyšel Uetaki, oba dva muži na něj začali řvát, že všem poví co je zač.
Chlapec to čekal. Za zády spojil ruce v pečeť, následkem toho se pouta obou mužů rozepnula. Když si toho muži všimli, Uetaki se k nim otočil zády a zohnul se k zemi pro nějaký kus papíru. Oba dva v tu chvíli vyrazili a zaútočili, chlapec se prudkým pohybem rozmáchl a oběma mužům rozřízl mečem hrdla.
Byla to sebeobrana.
Uetaki poté ze své centrály sledoval naprostý chaos na černém trhu ve vesnici. Byl spokojený. Podařilo se mu zničit celou obchodní síť podzemních obchodů a navíc nezapomněl ani na sebe. Zisky, které tito muži měli, nebyly nikde oficiálně zaznamenané, a proto si z jejich trezorů nabral do vlastních kapes tolik, kolik uznal za vhodné.
To byla první část jeho prudkého majetkového vzestupu.
Druhá přišla pár týdnů na to. Válka začala a s tím přicházely i první zvěsti o mrtvých. Oběti války, váleční hrdinové. Uetakimu to bylo jedno. Skrze jeho věk ho do války nevybrali, přestože byl schopnější než většina mužů v divizi. Necítil však zášť, pouze utrpěla jeho ctižádost.
Bral to však jako požehnání. Díky své akci proti organizovanému zločinu dostal z fronty povýšení. Stal se správcem ninjovských záležitostí ve vesnici. Veskrze se jednalo o velké papírování a vyřizování těch pár misí, která vesnice ve válečném stavu přijímala. Uetaki však viděl něco, co ostatní ne. Zprávy o obětech. Začal je dávat dohromady a zjišťoval, kteří mrtví po sobě nikoho nezanechali. Pokud ve válce umřela celá rodina, tím lépe. Těm, co neměli žádné dědice, totiž vcházel do domovů a bral si všechny nezapsané cennosti a hotovost.
Objevil zlatý důl. Krom toho za našetřené peníze z předchozích akcí začal skupovat i firemní struktury po nebožtících. Mnoho rodin najednou dostalo malou nemovitost nebo podnik v Mlžné a nevěděli co s ním. Uetaki je toho za peníze rád zbavil. Takhle si po třech měsících války vybudoval síť vlastních podniků. Některé obratem prodal za vyšší ceny, jakmile se trh vzpamatoval, některé začal vést tak, aby mu přinášeli zisk.
Dopomohl si k tomu i najímáním schopných lidí. Nejčastěji se jednalo o bývalé zločince, které dříve ztrestal. Mezi jedny patřil i o něco mladší mladík, který se s čelenkou na krku toulal po ulicích. Uetaki si ho vyhlédl už dávno, byl poměrně schopný, nenápadný, uměl pracovat v tichosti, nechal ho teda sledovat dalším bývalým zločincem. Jednoho dne se sledovaný chlapec vloupal do chemického skladu Mlžné a odnesl si odtam pár zbytečných látek. Nikdo tomu nevěnoval příliš velkou pozornost, ale Uetaki věděl, že vykradení skladu byl těžkým zločinem. Navíc v době války. Jen díky tomu ho však chlapec dokázal vykrást, nikdo to skladiště neměl čas hlídat.
„Asagiri,“ Uetaki oslovil chlapce s delšími černými vlasy. Zrovna seděl za barem jedné nálevny a cpal se ramenem.
Chlapec se na něj podíval a i přesto, že Uetaki nebyl o mnoho starší, chlapec znehybněl. Věděl, o koho jde. Pamatoval si na ten výprask. A i kdyby ho tenkrát nezmlátil, znalo ho již celé podsvětí.
„Co chceš?“ sykl potichu a usrkl trochu ramenu. Uetaki si mezitím sedl vedle něj a laskavě kývl na kuchaře. Ten prošel kolem baru ven a zatáhl závěsy a se smetákem předstíral před obchůdkem zametání, aby zamaskoval tajnou schůzku. Dlužil to. Uetaki kuchaři jednou pomohl se zlodějíčkem, co mu vyjídal po nocích spižírnu.
„Nabízím ti práci,“ řekl Uetaki uvnitř.
Asagiri se zamračil.
„Nebudu donášet,“ odpověděl a usrkl další kus ramenu.
„Nabízím ti jinou práci. Legální. Přímo pro mě.“
„Cože? Nebudu dělat pro poldu.“
„Tak to,“ Uetaki uměle zakašlal, „abych tě zavřel pro loupež citlivého materiálu.“
„Cože? Nevím, o čem mluvíš.“
Uetaki si šáhl hluboko do vnitřní kapsy kabátu a na stůl položil několik fotek, které vyfotil jeho agent při v krádeži.
„Co to je?“
Uetaki ho ignoroval a z druhé kapsy položil na dřevěný bar několik ampulek.
„A tohle… tohle jsem našel v tvém bytě.“
„Nevím, o čem mluvíš.“ Zopakoval.
Uetaki se nadechl, pak se jeho ruka rychle vymrštila a chytila Asagiriho za límec jeho bundy.
„Na tohle nemám čas,“ zavrčel mu do obličeje, „nabízím ti tady dobrou práci, místo toho abych tě poslal do basy. Moc dobře vím, co byl tvůj klan zač. Experimentovali jste s jedy a ty neškodné látky umíte zamíchat do naprosto zničujících mixů. A netvrď mi nic jiného… takže si sakra vyber, jaká bude tvá budoucnost.“
A takhle Uetaki získal jednoho ze svých nejvěrnějších lidí. Nejprve ho pověřoval jen drobnýma pracemi na ulici, řešil zanedbatelné zločiny, přitom navazoval kontakty a obchodoval s kradeným zbožím. Uetaki ho naučil tak, aby to dělal co nejopatrněji a sám mu pouze donášel potřebné informace. Uetaki se tak zbavil rizika odhalení za cenu nižších procent ze zisku. Zároveň si i pomocí Asagiriho budoval širší síť podporovatelů a spojenců.
Když válka po několika měsících skončila, začal se Uetaki zbavovat všech nebezpečných obchodů a přenášel je na své nižší společníky. Za několik let si Uetaki vybudoval takové bohatství, že začal podnikat v bankovním sektoru, půjčoval na vysoké úroky, otvíral pobočky svých firem po celé zemi. Všechny své skoupené obchody unifikoval pod jednou značkou.
Po válce, když se vrátili všichni zkušení ninjové, ztratil svou oficiální funkci a vrátil se zpět do policejního oddělení, kde okamžitě skončil. Mei dostala několik varování na jeho existenci, ale byla to malá ryba. Jeden z mnoha, co využil válku, a vyšlo mu to. Nechala ho být.
Uetaki se zároveň stáhl, co nejdál od veřejného života. Skoupil celý blok, ve kterém žil a postavil si honosné sídlo. Své okolí nechal prověřovat a domy nabízel jen svým věrným. Když mu bylo 30 let, dostal nabídku postavit se do rady vesnice.
Dlouze nad nabídkou váhal. Mohlo ho to zničit, mohlo to odhalit všechny jeho nečestné obchody a síť přívrženců. Zároveň to však byla obrovská šance. A jak nad tím přemýšlel, čím dál si uvědomoval, že mu současná moc nestačí. Ano, měl obrovské množství peněz, ale neměl žádný politický vliv. Nemohl ovlivňovat běh vesnice, ani veřejný život. Co riskoval? Všechny nepřátele zlikvidoval, obchody byly zamaskované. Ti, co věděli o jeho aktivitách, mu byli naprosto věrní.
Rozhodl se však s odpovědí počkat.
Mei mezitím dumala. Pozvala ho do rady, protože se ten muž vymkl kontrole. Když před čtrnácti lety odešel ze služeb policie, zanechal svou práci ninje. Nechodil na mise, nezapojoval se do žádných struktur. Pouze složil zkoušky a stal se jouninem.
Za tu dobu mezitím vybudoval ohromné bohatství. Narodil se jako obchodník, pomyslela si, ne jako ninja. Ale poté se objevilo několik lidí, kteří ho znali z dřívějška a pověděli jí všechny staré zvěsti. Při kontrole záznamů nic nenašla, pouze vyznamenání a úspěchy. Poslala na něj tedy několik ANBU, aby ho neustále sledovali.
Přišli s prázdnou.
Uetaki se dozvěděl o sledování ještě v ten den, kdy byl vydán příkaz. Vše zařídil, tak, aby se nic nedozvěděla. Poslal pryč několik méně spolehlivých lidí, podplatit vyslané ANBU. A žil spořádaný život.
Zároveň ho to však vnitřně rozčílilo. Mei si ho všimla a chtěla si hrát.
Pak se rozhodl, že nabídku přijme. Znal její hru, ale on určí pravidla.
V radě vystupoval jako unáhlený agresor. Nebál se projevit svůj názor, tlačil zájmy vesnice nad zájmy všeho ostatního. Mei to sledovala se zájmem.
Po pár měsících zjistila, že je ten muž neškodný. Člověk, který tak moc najevo dává své myšlenky, jež jsou natolik přímočaré a jednoduché, není a nemůže být silný. Uetaki však své názory projevoval z naprosto jiných důvodů. Cítil se silný, měl velkou podporu. Měl své peníze, měl svou malou armádu, sledoval každý krok Mei. Jediný, kdo ho rozčiloval, byl její osobní strážce a nejbližší poradce – Chojuro. To mohl být problém na cestě, kterou si vytyčil a která končila u toho, stát se Mizukagem. Poté by se jeho historie stala irelevantní a on by získal veškerou moc – kombinace Mizukageho a jeho finančního impéria by byla neotřesitelná. Konečně by mohl ovlivňovat vše kolem sebe.
Jak čas plynul, začal se coby člen rady angažovat do tajných služeb vesnice a ačkoliv nikdy oficiálně nepatřil do jejich služeb, stal se v podstatě jejich velitelem. Rozhodl se, že rozehraje hru, kterou bude těžké vyhrát, ale výsledek bude stát za to.
Dozvěděl se o jednom písečným nukeninovi, který chystal obrovské útoky v zemi Ohně. Byl to idealista, nesnášel svět ninjů, který jím opovrhoval. Útoky plánoval ve spojenecké zemi a nejmocnějším národu shinobi. Jediná země, která by mohla ovlivnit Uetakiho příchod na vrchol.
Rozhodl se proto, že útokům pomůže. Pomocí svých zdrojů a zdrojů tajných služeb poslal nukeninovi do písečné všechny zdroje, tak aby se o tom nikdo nedozvěděl. Ani ten nukenin netušil, o co se jedná. Zároveň s penězi mu sehnal spojence, další nukeniny, předával mu tajné informace, které by k útoku pomohly.
Nebál se ani podporovat další, tajná protininjovská hnutí ve všech zemí aliance. Zvláště se soustředil na Zemi ohně. Využíval zdroje tajných služeb, ale všechny finální transakce dělali pouze jeho lidé. Musel být opatrný.
Uspokojovalo ho však to, že Mei o něj ztratila veškerý zájem. Jediný, kdo se mu občas postavil, byl Chojuro a jeho spojenci. Sledovali ho, ale nic se na něj nedozvěděli.
On je také pečlivě sledoval.

Uetaki si ve své přijímacím sále zopakoval v duchu všechny své dosažené úspěchy a budoucí cíle. Najednou se otevřely dveře, dovnitř vkročil Asagiri a s ním společně přišel Basuto, svalnatý mladík, který dělal Uetakimu nejbližšího strážce. Dlouhé hnědé vlasy měl svázané v jednom copu.
Asagiri měl naopak dlouhé černé vlasy rozpuštěné. Kolem pásku měl plynovou masku. Normálně ji nosil pořád na sobě, ale v blízkosti Uetakiho ji musel sundat. Když tenkrát ukradl první dávku jedů, začal jeho výzkum, samozřejmě pod dozorem a podpory Uetakiho. Asagiri vytvořil několik jutsu, které mohly soupeře smrtelně otrávit, avšak i Asagiriho, a proto si pořidil filtrační přístroj a zakomponoval ho do své masky.
Asagiri se uklonil a Uetaki ho vybídl, aby si sedl přímo před něj. Basuto přešel za Uetakiho a ve vzdálenosti dvou metrů bedlivě sledoval Asagiriho.
„Nesu dobré zprávy z Listové,“ začal Asagiri, „písečňák zaútočil. Tsunade je mrtvá. Vesnice je ve zmatku.“
Uetaki se usmál, konečně to začalo.
„Naši muži?“ zeptal se.
„Všichni jsou na cestě pryč, nebude tam ani známka naší přítomnosti,“ řekl Asagiri.
„Dobrá práce,“ odpověděl Uetaki, nyní bylo potřeba vykonat další krok.
„Je na čase zabít Mei Terumi.“