Hedvábný déšť 04 - Když vzduch oplývá jiskrami

Strčila klíč do zámku, odemkla a natáhla se po vypínači. Zářivka zablikala na protest a opět se ponořila do tmy. Tsuyu si povzdechla a vešla do potemnělé sesterny. Bylo časně. Kolegyně z ranní směny ještě nedorazily a ty z noční byly nejspíš na pochůzce po pokojích a proto byla v místnosti sama. Kolegyně. Vlastně jimi nebyly, prozatím. Ještě se nestala kvalifikovanou sestrou, jen učednicí, která si právě plnila povinné kolečko po odděleních. Zrovna včera dokončila měsíc na ambulanci a dnes začíná nový v lůžkové části. Mělo jí to rozšířit obzory, aby se snáze rozhodla, ve kterém oddělení by chtěla vypomáhat. Ale Tsuyu měla jasno už dávno, dříve než nastoupila praxi, dříve než se začala učit, dříve než zjistila, že smí být pouhou sestrou.
Dodnes si pamatuje, jak jako malá lítala po domě s plastovým stetoskopem a poslouchala listy matčiných šlechtěných květin, jestli správně dýchají. Nutila kočku dělat á, jinými slovy snažila se nacpat jí do tlamy dřívko pokaždé, když si zívla a následně obdivně hleděla na matku, jak jí dezinfikuje hluboké škrábance, jelikož kočka její hru nikdy neshledávala zábavnou. Stejně tak matka neshledávala zábavným, když se jí v horkém čaji pravidelně rozpouštěly plastové teploměry. Ale ona tolik toužila stát se doktorkou! Kam až jí paměť sahala, nikdy nestála o to být něčím jiným. Až do toho dne, kdy si ji vzal otec stranou. Bylo jí devět let a mnula si čerstvé škrábance na paži. Otec ji požádal, aby se posadila v jeho pracovně a velice pomalu zašoupl dveře. Měla pocit, jako by něco provedla, jako by strašně zlobila a vlastně nikdy se toho pocitu úplně nezbavila. Tehdy otec zničil její sen, její budoucnost, její život. Ne, věděla, že to nebyla jeho vina a že jen nechtěl, aby v sobě živila plané naděje, ale dlouho mu to zazlívala. Ten šok, že skutečně léčit smí jen ninjové, jí na dlouhou dobu otřásl. Ona nesměla. Nemá výcvik, nemá chakru, není toho hodna. Nevadí, nakonec svou cestu znovu našla, bude sestrou a pokud si na konci skutečně bude moct vybrat, bude sestrou porodního oddělení. Toužila pomáhat novému životu na svět. Vítat nové naděje a sny. Viděla už tolik nesmyslné a zbytečné smrti, tolik těl zmrzačených hloupým bojem, že k probouzejícímu se životu úplně přilnula. První protestující křik miminka, které se ocitlo v tomto krutém a surovém světě, pro ni byl rajskou hudbou. Ti drobní tvorečkové byli záchranou světa a ona toužila o ně pečovat.
Ale dnes musí pečovat o jiné. Zběžně prohlédla seznam pacientů vylepený na nástěnce a zavrtěla hlavou, když se dostala k pokoji číslo čtyři. Zase on. Ten mladý ANBU Hatake Kakashi pro kterého byla nemocnice druhým domovem. Když pracovala na příjmu, setkala se s ním dvakrát. Vždy kvůli nadměrnému vyčerpání organismu. To ten prokletý Sharingan. Proč ho nutili tolik jej zneužívat? Proč jsou ninjové tolik bezohlední a výjimečné jedince berou jen jako pouhopouhé zbraně? Ten kluk se jednou zničí, ale jeho nadřízení si jistě jen povzdechnou, že musí hledat nový nástroj k zabíjení. Litovala ho a lítost bývala ten poslední cit, který by normálně k ninjovi chovala.

Poté, co ji její nové kolegyně zasvětily do všeho potřebného, vyrazila na svou první obchůzku. První tři pokoje zvládla poměrně rychle. Jen vyzvěděla, jak se komu daří, případné stížnosti zapsala do karty, rozdala předepsané léky a šla dál. Teď stanula přede dveřmi označenými číslem čtyři. Zlehka zaklepala a vešla. Příjemně ji překvapilo, že ANBU vypadal nejlépe, jak ho kdy zahlédla. Snad jen trochu unavený, ale rozhodně ne tak smrtelně vyčerpaný, jak ho vídávala. Zřejmě je v posteli už poměrně dlouho.
„Jak se dnes cítíte, Kakashi-san?“ zeptala se ho s úsměvem a přistoupila k jeho lůžku, aby si zapsala případnou odpověď. Té se ale nedočkala, jelikož závěs oddělující jeho od druhého pacienta se energicky rozhrnul.
„Vyspaný dorůžova, Sarutobi?“ ušklíbla se na toho frajírka, který na ni zděšeně zíral. „Lehni si, za chvíli se k tobě dostanu,“ odbyla ho a zaměřila se zpět na Kakashiho. Ten jí jen úsečně oznámil, že se má lépe a dál se věnoval četbě jakési tlusté knihy v černé kožené vazbě. Usmála se, neboť když má dost energie pro tak těžkou literaturu, bude určitě brzy zdráv. Úsměv jí ale zmizel ze rtů, když jí došlo, že to jistě znamená, že bude brzy opět nasazen do boje. Povzdechla si, zatáhla rozhrnutý závěs a přistoupila k druhému lůžku.
„Chceš trochu soukromí?“ pronesl sebejistě a nadzvedl se na lokti.
„Pro něj, Sarutobi,“ ujistila ho. „Tak jak se cítíš?“
„Sarutobi? Žádné Sarutobi-san? To má ten blbeček vedle nějaké výhody, o kterých nevím?“
„Úctu si musíš zasloužit a blábolením toho nedocílíš. Tak jak se cítíš?“ netrpělivě naklonila hlavu.
„Jak asi po tom dryáku, cos mi včera napumpovala do žil?“ Svezl se zpět na polštář.
„Byla to standardní dávka, zřejmě jsi dost přecitlivělý. Zapíšu to do karty. Takže malátnost, slabost,“ zadívala se na něj pozorněji, „studený pot. Ještě nějaké potíže?“
„Já nejsem přecitlivělý!“ osopil se na ni.
„Jistě že ne.“ Pokývala hlavou s hranou chápavostí. „Máš bolesti?“
„Ne.“
„Takže ano. Promluvím s léčitelem, něco ti předepíše.“ Zaklapla desky s jeho kartou a otočila se k odchodu.
„Tsuyu?“
Zarazila se. Netušila, že ji zná jménem. Myslela si, že včera byl dost mimo na to, aby ho zaslechl. Vždyť se tvářil, jak na smrtelné posteli! A pak že není přecitlivělý. Pak jí to došlo. Ale ovšem, že ji zná jménem, vždyť přece nosí jmenovku na sesterské uniformě.
„Ano?“ Neochotně se k němu opět otočila.
„Kdybych tušil, že tě tu najdu, zlámal bych si nohu už dávno,“ sebejistě se usmál.
„Drastická opatření mi dvakrát neimponují. Prospi se, Sarutobi.“ Po těchto slovech vyplula z pokoje a zamířila k číslu pět.

Den se jí neobyčejně táhl. Brzy zjistila, že lůžková část je pro ni nejdepresivnějším oddělením. Jistě, na příjmu či v ambulanci přicházela do styku s akutně zraněnými, trpícími a sténajícími bolestí, ale ti byli brzy ošetřeni a předáni k dalšímu léčebnému postupu. Už se na ně nemusela dívat, nemusela poslouchat o jejich příkoří, nemusela vnímat blízkost smrti. Ale tady měla vše jak na stříbrném podnose. Tady teprv pochopila, že devadesát procent pacientů tvoří ninjové zmrzačení v misích. Zbytečné a zavrženíhodné a ona o ně měla pečovat. Ulevovat od bolesti způsobené nesmyslným násilím a když se uzdraví, půjdou a zmrzačí někoho jiného. Kruh smrti musí být uzavřen a ona se celou svou bytostí odmítala na tomto podílet. Ale musela.
„Tsuyu.“
Zastavila se na místě, když zamyšleně kráčela dlouhou chodbou s čistými obvazy do pokoje číslo dvanáct. Zvedla oči z vykachlíkované podlahy a zalapala po dechu,
„Sandaime-sama!“ Uklonila se muži v dlouhém bílém rouchu, který z nenadání stanul proti ní. „Mohu vám nějak pomoci?“
„Jistě. Chtěl bych požádat o laskavost.“
„Jedná se o vašeho syna, Sandaime-sama?“
„Jsi bystrá. Ano, jedná se o mého syna. Opakovaně mě ujišťoval, že netrpí bolestmi, proto si myslím, že je zcestné dopovat ho analgetiky.“
Pozorně si ho prohlížela. Jeho výraz byl nečitelný, bez výrazu, bez zájmu. Muselo mu být ale jasné, že bolesti jeho syna jsou značné, i kdyby ten frajírek o této skutečnosti lhal sebelépe. Chce ho nechat trpět. Sama by mu v tom byla ráda nápomocna, třeba by ho trocha bolesti naučila, že je třeba na sebe dávat pozor, ale kvůli osobním antipatiím přece nenechá pacienta strádat.
„Odpusťte, Sandaime-sama, ale takové rozhodnutí náleží pouze léčiteli. Mohu si s ním o tomto problému promluvit, pokud chcete.“
„Jistě,“ pronesl stroze a pokračoval v cestě. Chvíli ho pozorovala, jak majestátně odchází a rozmýšlela, zda obtěžovat léčitele s tak absurdní prosbou. Rozhodla se, že zapomene. Koneckonců je pouhou praktikantkou, která teprve dnes nastoupila. Kdo by jí měl za zlé, že jí nějaká drobnost vypadne z hlavy?

Když jí konečně skončila směna, venku už se šeřilo. Vyšla před nemocnici a otřásla se vinou chladného větru, který pofukoval. Přitáhla si blíž k tělu lehký švestkově fialkový svetřík, jenž si přehodila přes uniformu, a chystala se vyrazit k domovu.
„Tsuyu!“ Zarazilo ji volání.
„Ty?“ podivila se, když se před ní z nenadání objevil jounin s plachým úsměvem. „Myslela jsem, že jsi říkal, že se sejdeme až pozítří večer. Asi jsem si to spletla. Omlouvám se, ale mám dnes za sebou opravdu náročnou dvanáctihodinovou směnu, jsem unavená a ráda bych šla domů.“
„Nespletla,“ ujistil ji rychle. „Jen jsem tě chtěl pozdravit.“ A podával jí pugét drobných modrých kvítků, který do té doby držel za zády.
„Pomněnky?“ utvrzovala se pomalu a se sebezapřením si květiny přebrala.
„Ano,“ ošil se, což vzhledem k jeho mohutné postavě vypadalo dost komicky. „Myslel jsem, že... No... Jdou ti k očím.“
„Ach tak. Děkuji,“ pokusila se o úsměv, ale bylo jí bolestně jasné, že nevybíral květy podle barvy jejích duhovek. Ne, v řeči květin vyjadřovaly pomněnky pravou lásku. Ta kytice byla pro ni jako políček, vyznání, o které nežádala a které nedokázala vyslyšet. Nestála o jeho květiny, nestála o jeho lásku a nestála o něj. Proč to odmítal pochopit?
„Nechci tě zdržovat, určitě už se těšíš domů. Tedy ne že bys vypadala unaveně to ne, vypadáš úžasně! Já jen...“
„Ano, půjdu domů,“ přerušila jeho koktání.
„Nemám tě doprovodit?“ nabídl se.
„Ne, děkuji, zvládnu to a ty máš určitě nějaké povinnosti.“
„Vlastně ano,“ posmutněl.
„Budu v pořádku,“ ujistila ho, nechala se políbit na tvář, spěšně se rozloučila a vyrazila k domovu.
Po pár blocích ale sešla z cesty. Nemířila ke svému domu, ne, bylo třeba ještě něco vyřídit. Zabočila do uličky plné malých zbrusu nových domků, až nakonec na jedny z mnoha dveří zaklepala. Vyčkávala, ale po chvíli přece jen zaslechla šouravé kroky a nakonec se dveře odhrnuly. Mladík se senbonem v ústech při pohledu na ni povytáhl levé obočí.
„To je pro mě?“ Ukazoval na kytici, kterou křečovitě třímala a ji vyloženě bavila letmá panika v jeho hlase.
„Ano!“ Udeřila jej pugétem do hrudníku, až se drobné modré kvítky rozprskly po okolí.
„Tak děkuji. Asi...“
„Nedělej šaška, Genmo! Ty víš, že je to od něj! Slíbil jsi mi, že si s ním promluvíš.“
„Má tě rád.“ Pokrčil rameny.
„To mi došlo.“ Zabodla pohled na zbídačenou kytici, kterou si stále ještě přidržoval na hrudi. „Ale já nejsem holka pro něj. Opravdu ne. Podívej se, zkusila jsem to, snažila jsem se. Svou část dohody jsem dodržela. Ale tohle prostě nemůžu. Tak mu to rozmluv. Nenech ho žít ve snu.“
„To nejde,“ zavrtěl zlehka hlavou.
„Vždyť jsi jeho nejlepší přítel!“
„Když jde o tebe, tak neposlouchá.“
„Donuť ho!“ sykla výhružně, otočila se na patě a nechala ho stát na prahu v té zoufalé modré závěji.