Chjo...

„Je jasno.“
„Chjo...“
„No jo, máš pravdu, možná až trochu moc jasno. Nikde ani mráček. Ale ne, hele, tamhle, vidíš? Tamhle se nějaký tvoří. Aha, ne, to mám jen nějaké smítko na řasách.“
„Chjo...“
„Dneska asi žádná velká podívaní prostě nebude. Hm, nedáš si brambůrky? Měl jsem i tvé oblíbené s mořskou solí, ale ty jsem dojedl po cestě.“
„Chjo...“
„Promiň. Ale ono jich bylo stejně málo. Pomohla mi s nimi Chouchou, vlastně zbaštila půl pytlíku, ani jsem nemrkl! To mrně má vážně apetit. Nejspíš by schroustala celý pytlík, kdyby ji v tom Karui nezabránila vlastním tělem. Hrozně vyšiluje, když se malá cpe. Však to znáš, no, ženský.“
„Chjo...“
„Že to povídám zrovna tobě, co? Ty máš doma taky pořádný poklad!“
„Chjo...“
„Akorát včera jsem ji potkal. Přivedla vašeho malého na pískoviště, když jsem tam byl s Chouchou. Holka byla akorát zažraná do vylepšování receptu delikatesního pískového zmrzlinového poháru. Ze začátku prý chutnal jako matcha, ale když přidala větší poměr vlhkého písku příchuť prý připomínala mořské řasy.
„Chjo...“
„Jo, kamaráde, taky netuším kolik toho písku nakonec zdlábla. Ale je děsně šikovná! Naaranžovala to tak, že i já měl co dělat, abych si taky nedal nášup.
„Chjo...“
„Kdybys to viděl, mluvil bys jinak. A pak, když přišel Shikadai, taky mu nabídla. Ona je moc hodná, víš? No, přijal. Asi vyhodnotil, že bude méně otravné poslechnout, než se dohadovat s holkou. Potatil se.“
„Chjo...“
„Co naděláš... Ale měls vidět Temari! Ještě to chudák ani neochutnal, mávla vějířem a obsah pískoviště byl o tři bloky dál. Já vážně netuším, co má zrovna ona proti písku.“
„Chjo...“
„Jasně že před ní jsem ani necekl! Jen jsem si trochu postěžoval, že je větrno. Jako jen taková lehká společenská konverzace. Nejsem přece blázen! Ale vlastně jsem rád, že jsem je potkal, už je to opravdu dlouho, co jsem na ně naposledy narazil. Chouchou se moc stýskalo... Hm, no, vážně si nedáš brambůrek? Už mám poslední.“
„Chjo...“
„Ale jen ber. Vážně. Víš co? Nechám ti ho tady třeba na později.“

Skrytá ve stínech sledovala mladého muže, jak pomalu schází z kopce dolů. Zatímco šustivě zmačkával prázdný sáček od brambůrku s barbeque příchutí, stará kovaná brána pokrytá rzí za ním hlasitě zavrzala. Ten skřípavý zvuk jí projel jako tupé ostří. Zlehka se oklepala a snažila se vypudit ho z myšlenek. Zavřela oči, opřela se čelem o svůj složený vějíř a zhluboka dýchala. Nepomáhalo to. Jakoby naschvál si s železnými vraty musel vítr pohrávat zrovna teď. Vítr, který má být jejím přítelem, ochráncem a pomocníkem, který střežil její záda odmalička, ji zradil. Tak jako on!
Chápala, proč je tak krutý.
Chápala, co jí tím chce říct.
Chápala, co je třeba udělat.
Chápala, ale nehodlala mu vyhovět.
Nechtěla, nemohla by, nedokáže to! Ještě ne.
Brána se zlehka chvěla v poryvech větru, ale Temari mínila tuto debatu rázně ukončit. Nenechá se šikanovat! Prostě tam nevkročí, ne dnes a možná... nikdy. Znovu oči otevřela. Je čas odejít. Připnula si těžký bojový vějíř na záda a vykročila. Jen ještě naposledy věnovala pohled ponuré těžké šedi rýsující se v dálce, která ji tolik děsila a proti své vůli se musela pousmát. To když vítr - její spojenec v těžkých časech, nechal bránu být a k jejím uším přinesl otrávené chjo...