Ne každý smí začít znovu 09 - Přestáváš dávat smysl

Už to bylo několik hodin, co musel protrpět zbytek zápasů chuuninských zkoušek, zatímco ona odešla s tím člověkem. Neměl nejmenší tušení, jak zbylé zápasy dopadly, ani jestli se někomu podařilo získat chuuninskou vestu, nevnímal to. I když v jednu chvíli měl pocit, že zaslechl radostný štěkot. A poté, co na Tenzoua hodil papírování ohledně hladkého průběhu zkoušek, dle domluvy spěšně zamířil do svého bytu, kde na ni měl počkat. Ano, ale jak dlouho? Připadalo mu to jako věčnost! A celou tu nesnesitelně dlouhou dobu mu vířily v hlavě mučivé myšlenky. Je ten chlápek opravdu tím, za koho se vydává? A je s ním vůbec v bezpečí? Vrátí se ještě?
Znepokojeně vyhlédl oknem ven a na náladě mu nijak nepřidalo, když postřehl, že se již hodnou chvíli stmívá. Okamžitě by ji šel hledat, ale neměl nejmenší tušení, kde by měl začít. Klidně by prohledal celou Konohu, ale má riskovat, že ji mine? Položil se na postel a zavřel oči. Vybavil se mu její šokovaný výraz, když si uvědomila, že ten chlap možná přece jen není šílený, že je za něj možná skutečně vdaná. Kaishi je vdaná... Zaslechl tiché klapnutí dveří. Pomalu otevřel oči a viděl ji nad sebou stát. V tom šeru vypadala jako přízrak sama sebe – ledově smutná, strhaná a mnohem starší. Vstal a vším svým sebezapřením se přinutil ji neobejmout a nekonejšit, měl pocit, že na to nemá právo. Jak absurdní, vždyť ještě ráno odmítal opustit její náruč! Objala ho. Křečovitě se k němu tiskla a on se nemohl zbavit pocitu, že ji nejspíš drží naposled. Protahoval tento okamžik jak nejdéle dokázal, ale musel to vědět.
„Takže...?“ zeptal se neurčitě, protože sám nevěděl, jak takovýto rozhovor začít.
„Kakashi...“ špitla a odtáhla se od něj.
Chtěl ji pohladit po tváři a dodat jí tak odvahu, ale odvrátila se od něj a zadívala se z okna na vesnici, která se pomalu halila do tmy.
„Jsem písečná kunoichi. Takari Monoe,“ začala po chvíli. „Když jsi mě našel v tom lese, plnila jsem misi a ne zrovna úspěšně, musím říct. No a... A ten... Ten muž...“ zlomil se jí hlas.
„Je tvůj manžel,“ dokončil za ni pochmurně.
„Ano.“
„Proč jsi mi o něm neřekla?“
„Cože?“ nechápavě se na něj otočila.
„Zatajila si mi ho a já chci vědět proč.“
„Sama jsem o něm nevěděla! Pořád si nic nepamatuji. Ty mi nevěříš?“
„Tohle ano.“
„Pak nechápu...“
„Proč jsi přišla na chuuninskou zkoušku? Zval jsem tě, ale nechtěla jsi se toho tyjátru účastnit. Šla jsi tam tajně a,“ zadíval se na její nezvykle nevýrazný vzhled, „v převleku.“
„Chtěla jsem ho chytit.“
„Takže jsi o něm věděla.“
„Ano. Teda ne! Nevěděla jsem o něm. Věděla jsem o někom.“
„O kom?“
„Měla jsem už delší dobu pocit, že mě někdo pronásleduje a když jsem si porovnala dobu, kdy to začalo, vydedukovala jsem, že to musí mít něco společného s tou zkouškou.“
„Pronásleduje? A to jsi mi nic neřekla?!“ vyjel na ni odměřeněji, než sám chtěl.
„Nechtěla jsem, aby sis myslel, že jsem pomatená, že je to jen důsledek mého zranění hlavy. Sama jsem si myslela, že blázním. Pak jsem ho sice na tréninku zranila, ale stejně jsem si nebyla jistá, koho jsem zranila, pokud jsem zranila...“
„Přestáváš dávat smysl.“
„Nikdy jsem ho moc nedávala,“ omluvně pokrčila rameny.
„Pravda.“
„Pravda je, že jsem neměla nejmenší tušení, kdo to je a proč po mě jde, pokud po mě vůbec někdo šel. Věříš mi?“
„Ano.“
„Děkuji,“ vydechla úlevně a oba se na nějakou dobu odmlčeli.
„Co bude dál?“ zeptal se nakonec Kakashi.
„Cože?“
„Odejdeš s ním?“ kousl do červivého jablka.
„Ano.“ Rozhodnost, s jakou pronesla toto jediné slovo, jím otřásla.
„Proč?“
„Je to přece můj manžel.“
„Kaishi...“
„Řekl, že mi za nastalých okolností dokáže odpustit tento malý prohřešek,“ stroze se usmála.
„Prohřešek?“ povytáhl obočí.
„Musím jít.“
„Ne.“ Chytil ji loket, když se snažila prosmýknout kolem něj.
„Kakashi, nedělej to, prosím...“ v jejím hlase bylo znát vyčerpání, ale nehodlal ji nechat jen tak ho opustit.
„Zasloužím si lepší vysvětlení.“
„Tohle nemá uspokojivé vysvětlení.“ prosila ho už i očima.
„Co to bylo za misi? Ta, při které jsi málem zemřela,“ dožadoval se vysvětlení.
„Nemyslím, že by se to týkalo...“
„Mluv!“

„Kde je?“ zaječela, když vběhla do místnosti, ale její manžel jí zatarasil cestu. „Tak kde je?!“
Držel ji pevně, ale i tak přes jeho rameno zahlédla tělo pod prostěradlem. Ruka, jež vysela ze stolu dolů, odhalovala zlaté tetování ovíjející se kolem malíčku a stoupající výš, kde jej už halila látka. Poznala by to tetování všude.
„Yasuo...“ Tváře se jí zalily slzami a poslušně se nechala odvést ven na čerstvý vzduch. Manžel ji svíral ve svém náručí, ale šok a žal zcela dobrovolně přenechávaly své místo zuřivé zlobě a nenávisti.
„Která sv**ě zabila mého bratříčka?“ štěkla po manželovi, když se vymanila z jeho náručí.
„Předávkoval se.“
„Na to jsem se neptala!“
„Monoe, to není dobrý nápad,“ zasmušil se.
„Na to jsem se taky neptala!!!“ Nedokázala vydržet v klidu. Adrenalin jí napínal žíly k prasknutí a ona zuřivě potřebovala někomu ublížit.
„Stejně ti to nedovolí, jsi na odpočinku.“
„Jsem tvoje žena! Nemůžou mi bránit, pokud nebudeš ty.“ výhružně na něj pohlédla, ale on jí tvrdý pohled neochvějně oplácel.
„Proč bych tě měl pouštět?“
„Protože o to žádám! A protože jsem, sakra, nejlepší!“
„Bývala jsi nejlepší. Už jsou to čtyři roky. Poslouchej, Monoe...“
„Neznáš mě? Nikdy neposlouchám!“ odvrátila se od něj.
„Ale teď si mě poslechneš!“ chytil ji za ramena a přinutil ji podívat se mu do očí. „Yasuo byl jedním z nejlepších mladých shinobi, jaké jsem měl tu čest trénovat. Byl pravý Takari – tvrdý, nepoddajný a neústupný a přesto podlehl.“
„Byl druhý nejlepší, jakého jsi kdy trénoval. Ta první to zvládne, tak mi řekni to zatracené jméno!“
„Yamanaka Ikedo.“

Potřásla hlavou, aby zahnala představu vzpomínky, kterou získala po rozhovoru s tím člověkem. Vzpomínku na žal a zoufalství ze ztráty milovaného bratra o jehož existenci neměla až do dneška nejmenší tušení. Byl ten žal o to méně skutečný? Ale jak má truchlit pro někoho, koho nezná?
„Mým cílem bylo zneškodnit překupníky pieriských pilulek. Byla jsem v utajení, abych se dostala až na vrchol pyramidy.“
„A taky proto že se jednalo o území Země Ohně.“
„Ano.“
„Proč se Písečná zajímala o problém Listové?“
„Někdo musel!“ vyjela na něj rozhořčeně, když si vybavila vykonstruovaný obrázek mrtvoly svého bratra a k jejímu údivu ji zradily city.
„Co tím chceš říct?“ zamračil se.
„Překupníci se zdržovali u hranice. Dost daleko na to, aby zajímali Listovou, ale dost blízko, aby devastovali Zemi Řek a pronikli až do Země Větru. Vždyť ani kapitán ANBU neměl tušení, že má na svém území pieriské pilulky!“
„To je pravda,“ uznal. „Co se pokazilo?“
„Nevím, byla jsem tam sama. Víc informací mi manžel...“ zarazila se, ale bylo nutné si na tuto skutečnost začít zvykat a proto se zhluboka nadechla a odhodlaně pokračovala. „Můj manžel více podrobností neznal. Jen že jsem se neohlásila ve smluvenou dobu.“
„Jak jsi se zranila?“ poukázal na jizvu na jejím čele.
„Vždyť říkám, že víc nikdo neví.“
„Udělala sis to sama?“ nenechal se odbýt.
„Ne,“ zalhala.
Poznal to, ale nenaléhal. Věděl, že by to nemělo smysl.
„Půjdu.“
„Tohle opravdu chceš?!“ nedokázal se ovládnout.

„Buď lstivá a vypočítavá, ano? Každou vteřinu si chraň vlastní záda, protože to za tebe nikdo jiný neudělá, rozumíš? Nikomu nevěř!“ radil jí nervózně „A hlavně... Buď opatrná!“
„Neboj se o mě. Zvládnu to. Bude to rutina,“ snažila se ho uklidnit, ale sama se necítila úplně ve své kůži.
„Nepřežil bych, kdyby...“ Nebylo pro ni snadné vidět tak silného, odvážného a za všech okolností zcela vyrovnaného muže v takovém citovém rozpoložení.
„Pokud bude nejhůř, použiji tu techniku,“ ujistila ho s předstíraným ledovým klidem.
„Cože? Ne! Je zakázaná!“
„Udělám to.“
„To nesmíš.“
„Nehodlám tam zemřít. Za nic na světě tě neopustím. A pokud tu techniku použiji, prosím, neopusť ty mě.“
„To se nikdy nestane, Monoe. Já tě najdu za každou cenu! Přísahám.“
Přitáhl ji k sobě, jemně pohladil po tváři a...

Při představě polibku s tím cizím mužem se cítila provinile. Stud a zoufalství se jí samovolně hnaly do očí, aby je Kakashi jemně setřel a nevesele se usmál. I přesto to byl nádherný úsměv. Úsměv muže, kterého skutečně milovala. Ale nepatřila k němu.
„Já už vážně musím jít.“
„Prozraď mi, prosím, ještě jednu poslední věc. Proč mu věříš? Vždyť si to mohl celé vymyslet! Zatím nevím, čeho by tím dosáhl, ale může to být léčka, může...“ Gestem ruky ho umlčela a vtiskla mu do dlaně přehnutý kousek papíru, pak jeho dlaň zavřela a bez jakéhokoli dalšího slůvka odešla.
Chvíli stál a snažil se utřídit si myšlenky, ale nebyl toho schopen, rozevřel tedy papír a pohlédl na fotografii malého děvčátka. Byl to její vlastní portrét, když jí mohly být tak tři roky. V medově hnědých očích jiskřily sluneční paprsky a třpyt odrážející se od jejích zlatavých pramenů dělal na obrázku světelné čmouhy. Tak roztomilé a šťastné děcko s nápadným znaménkem pod levým okem... Takovým znaménkem jako má ten chlap. Tohle není ona, je to dítě z jejích nočních můr. Kaishina dcera.