Ne každý smí začít znovu 06 - Smím?

Poslední týdny trávil tím, že ji sledoval, jak spí, a dnes ráno tomu nebylo jinak. A přesto měl pocit, jako by ji tak viděl poprvé. Opatrně se nadzdvihl na lokti a dával pozor, aby ji nezatahal za dlouhé kakaové kadeře, které měla rozhozené po celém polštáři. Zvesela si pomyslel něco o těžké nepraktičnosti podobných účesů, ale pak se zamračil. Její dech se zrychlil a oči pod víčky namáhavě kmitaly. Bylo to tady. Opět.
„Hej...“ zlehka ji pohladil po tváři a snažil se ji probudit co možná nejšetrněji. Dělal to opravdu nerad, jelikož hledět do její spící tváře mu přinášelo podivné potěšení, ale nechtěl ji nechat trpět. „Kaishi, vzbuď se,“ šeptal a ucukl rukou právě včas, když se žena energicky posadila a ztěžka oddechovala, jako by za sebou měla dlouhý úprk lesem.
„Doufala jsem...“ mumlala konsternovaně. „Doufala jsem, že když se smířím, že to přestane.“
„Je to jen sen,“ snažil se ji utěšit. Vlastně vůbec nechápal, co ji právě na tomto snu tolik děsí. Vyprávěla mu o něm ještě v nemocnici a tvrdila, že se jí vrací pokaždé, když usne. Sám byl několikrát svědkem jejího podobného probuzení. Ale proč ji tolik děsil? Co je tak strašlivého na tom, když vidíš sám sebe coby malé dítě a s uslzenou tvářičkou upínáš ruce vzhůru, jako bys chtěl, aby tě někdo zdvihl do náruče? Několikrát jí radil, ať to dítě zkusí pochovat, ale vždycky ho poslala někam s tím, ať si zkusí pochovat sám sebe a pak se tomu s chutí zasmála. Raději si nikdy její vizi dále nepředstavoval.
„Chce to čas. Možná jsi se ještě úplně nesmířila,“ nadhodil, ale místo útěchy ji to rozčílilo.
„Smířila!“ vyštěkla, ale Kakashi si nebyl tak úplně jistý, koho vlastně přesvědčuje, jestli jeho nebo spíše samu sebe. „Smířila...“ šeptla ještě po chvíli a otočila se k němu. Veškerý hněv, který kalil její zlatohnědý pohled, byl rázem pryč a na rtech se jí rozlil nesmělý úsměv. Vztáhla ruku, aby se konečky prstů zlehka dotkla jeho tváře. Dříve jí to nepřišlo, maska byla jeho součástí a její absence ji v noci zprvu dokonce rušila, ale teď ráno, kdy několik paprsků prodírajících se skrz díry v těžkých závěsech zlehka osvětlovalo jeho holou kůži, nemohla se vynadívat.
„Proč vlastně...“ chtěla se zeptat, ale rázným gestem ji umlčel. Pak vstal a začal se spěšně oblékat. Masku si na obličeji upravoval zvlášť pečlivě. Zaraženě jej sledovala, ale nakonec jí to nedalo. Přidržovala si lehkou přikrývku kolem těla a pomalu k němu přistupovala.
„Dobrá, nebudu se ptát, nech si své tajemství. Jen mi občas dovol...“ šeptala, zatímco její štíhlé prsty jemně shrnovaly látku z jeho tváře. Strhl z ní přikrývku a políbil ji. Jedno bylo naprosto jasné – přijde zatraceně pozdě!

Pro dnešek skončil a teď se bezcílně potuloval Konohou. Nevěděl kam jít. Touto dobou byl zvyklý chodit do nemocnice, ale dnes poprvé by ji tam už nenašel. Chtěl ji vidět, ale váhal, zda-li ji navštívit. Nepozvala ho. Ale musela to dělat? Navíc ráno bylo dosti hektické a oba se téměř bez rozloučení rozběhli ke svým povinnostem, ale přesto...
„Hej, Kakashi, přidej se k nám!“ přetnul jeho myšlenky hlas jeho rivala.
Neměl na Gaie a ostatní náladu, i když to neměl často. Jen zvedl ruku na znamení odmítnutí a aniž by se jejich směrem podíval, pokračoval v chůzi.
„Huh, bmhuhm bhumh, hmhmshi!“ ozvalo se za ním nerozluštitelné huhlání, ale přimělo ho se otočit. Povytáhl obočí a šouravým krokem zamířil ke svým přátelům. Mezi klasickým osazenstvem seděla totiž i ona a s plnou pusou se na něj zářivě usmívala nebo se o to alespoň pokoušela.
„Kaishi,“ pozdravil ji a okamžitě toho zalitoval.
„Kaishi?“ podivil se Asuma. „Neříkalas, že se jmenuje Michiko, Kurenai?“
Oslovená jen mávla rukou a vševědoucně se culila.
„Kdy ses vrátil?“ chtěl odvézt pozornost, protože Kurenain výraz ho lehce iritoval.
„Minulý týden. Prošvihls uvítací oslavu, Kakashi.“
„Jo no, promiň,“ hlesl bez zájmu.
„Tyhle kuličky jsou úplně jiná liga než ty černé, kterými jsi mě krmil ty!“ vmísila se do rozhovoru Kaishi a strčila si do úst další porci dango.
„Na tom něco bude,“ usmál se a pohledem přepočítával prázdné špejle na jejím talířku. Bylo jich šestnáct.
„Ještě nikdy jsem neviděla, že by se po nich mohl někdo tak utlouct, dokonce ani Anko,“ žasla Kurenai a posunkem ruky objednávala další porci.
„Nic tak dobrého jsem nejedla, až kam mi paměť sahá.“ vysvětlovala. „Znám vlastně jenom nemocniční stravu.“
„A Kakashiho energetickou dietu,“ doplnil ji Asuma.
„Správně,“ rozesmála se. „A navíc jsem se ráno ani nestihla nasní...“
„A jak jste se vy tady vlastně sešli?“ skočil jí do řeči Kakashi, protože Kurenai zase nahodila ten protivný výraz.
„Ty to nevíš?“ naklonila hlavu Yuuhi.
„Byla můj přezkušující jounin,“ informovala ho mezi sousty.
„Skutečně?“
„Její ovládání chakry je naprosto precizní, moje genjutsu na ni nemělo téměř žádný vliv,“ uznale hodnotila Kurenai, „bohužel si ale nebyla schopná vzpomenout na žádné ninjutsu, i když víme, že její chakra má podstatu...“
„Ohně. Jen hádám,“ dodal Kakashi, když z pohledů ostatních pochopil, že si jeho domněnka žádá vysvětlení.
„Nicméně je to specialistka na zbraně,“ vmísil se do hovoru Asuma a vytahoval z kapsy balíček cigaret. „Nenapadlo by mě, že sotva se vrátím, tak mi to natře holka v rekonvalescenci,“ ukazoval na dva tenké šrámy na levé tváři a Kakashimu bylo hned jasné, že za to může Kaishin rukáv.
„Okusil jsi vlastní medicínu, co Asumo?“ neodpustil si.
Ten jen cosi neurčitého zabručel a zvedl se k odchodu, zatímco z krabičky doloval cigaretu.
„Mějte se,“ loučila se i Kurenai a drcla do Gaie, který sice neochotně ale nakonec také vstal a zkroušeně s nimi odcházel.
„Co se mu stalo?“ zajímal se Kakashi a žasl, že za tu chvíli přibyly další čtyři prázdné špejle.
„Vyzval mě k souboji v balancování špejlí na prstu a prohrál,“ usmála se.
„Cože?“
„Deset špejlí vzájemně postavených na špičku,“ názorně předváděla, „a komu to dřív spadne, prohrál. Ale děkuji, vyrušil jsi ho z koncentrace svým příchodem a popadalo mu to jako domeček z karet.“
„A ty jsi podváděla,“ zamračil se.
„Trochu jsem si pomohla chakrou. No, ale výslovně to zakázáno nebylo,“ omlouvala se provinile.
Bylo mu jasné, že Kurenai nikterak nepřeháněla, když mluvila o jejím umu, co se ovládání chakry týče, jelikož musela použít prakticky neznatelné množství, aby ji ostatní neodhalili. A navíc Gaiovi porážka jedině prospěje. Znepokojovalo ho něco jiného.
„Co je to?“ ukazoval na dlouhou temně hnědou koženou rukavici, kterou měla nataženou na zjizvené ruce téměř až po rameno a kterou doteď ukrývala pod stolem.
„Vzala jsem si z tebe příklad,“ vpíjela se do jeho očí. „Jsou věci, které nechceme, aby byly na očích.“
„To nemyslíš vážně, nemusíš přece...“
„Ne, Kakashi, ty jizvy patří do mé minulosti a já si nechci každým pohledem připomínat to, co jsem se rozhodla nechat navždy spát.“ natáhla k němu zraněnou ruku v rukavici přes stůl. „V nemocnici jsi říkal, že můžu začít znovu. Takže se tě ptám – smím?“
Sevřel její dlaň ve svých. Nic víc nebylo třeba.