Ne každý smí začít znovu 04 - Takže to je konec?

Dřepěl na parapetu otevřeného okna a poslouchal depresivní pípání přístroje v rohu. Jistě, každé jednotlivé pípnutí dávalo naději, ale ticho mezi nimi naproti tomu nahrávalo pochybám, zda-li další zvuk bude opět pípnutím nebo táhlým zvukovým signálem ohlašujícím konec. Snažil se vnímat rytmus a odhadovat každé další zvukové znamení života a nemyslet u toho na... Prostě nemyslet. Nevěděl, jak dlouho tam už takhle zíral do prázdna, nezajímalo ho to, protože dokud mohl slyšet to mučivě nepravidelné pípání, je vše v pořádku.
Téměř ani nepostřehl, že se dveře místnosti pootevřely – jen trochu na malou skulinku. Nikdo nevešel, ale on tušil, kdo se za nimi skrývá.
„Promluvíme si, Kakashi,“ pronesl Třetí a opět dveře pečlivě zavřel.
„Jistě,“ špitl unaveně spíš pro sebe a aniž by zavadil jediným pohledem o postel vprostřed pokoje, seskočil dolů a zařadil se vedle právě vycházejícího Hokage.
„Už jsou to tři dny, je na čase, aby ses vrátil do práce.“ začal bez okolků.
„Zachránila mi život,“ namítl tiše.
„Nepomůžeš jí tím, že budeš celé dny zírat na monitor vitálních funkcí. Je také možné, že se neprobere nikdy. Její zranění bylo vážné, ztratila mnoho krve. Nehledě na to, že její tělo bylo oslabené už před tím. Nemá velkou naději – přijmi to.“
Neodpověděl. To, co mu Třetí kladl na srdce, bylo naprosto racionální a veskrze pravdivé, jeho samotného tyto myšlenky také napadaly. Ale byly kruté a on je vždy zahnal.
„Také mi dělá starost její hlava,“ pokračoval Sarutobi, „říkal jsi, že ztratila paměť.“
„Ano.“
„Máš tušení, jak se jí to stalo?“ zajímal se.
„Ne, ale typoval jsem, že v důsledku rány do hlavy, vzhledem k té čerstvé jizvě na jejím čele.“
„Jistě, to je rozumný odhad, ale naneštěstí zcela chybný,“ potáhl si ze své dýmky a naprosto ignoroval jouninův podmračený pohled. „Na jejím mozku nebylo shledáno žádné poranění, zhmoždění, zjizvení ani nic podobného nehledě na to, že jizva, kterou má na čele, není od nárazu. Je řezná.“
„Skutečně?“
„A co víc, vypadá to, že řez nebyl veden zvenčí, jako u poranění na její paži, nýbrž zevnitř.“
„Cože?“
„Nahlásil jsi také, že jsi přesvědčený, že prošla výcvikem, že je jistě shinobi,“ vyfoukl štiplavý kouř a sepjal ruce za zády.
„Ano,“ souhlasil opatrně. „Vy se tedy domníváte, že si paměť vymazala dobrovolně, Profesore?“
„Inu, je to jedna z variant. Nechám jí proskenovat mysl. Možná že pátrači z řad klanu Yamanaka budou schopni něco odhalit.“
„Nic nenajdou a vy to víte,“ prokoukl ho.
„Vím, ale musíme vyzkoušet vše, když zírání na monitor nezabírá.“

„Oh, Kakashi-san...“ zarazila se sestřička ve dveřích. „To vy?“ zeširoka se usmála a vešla do pokoje.
Rozpačitě pustil stonek spirálovitě zatočeného bambusu, který právě strkal do vázy k ostatním a byl rád, že na něm není poznat, jak se červená.
„A my jsme si říkali, kdo je onen tajný ctitel naší Fumei a nosí jí sem den co den bambus. Některým tipům byste ani nevěřil,“ zachichotala se drobná blondýnka a důvěrně se k němu nahnula, „ale můj tajný favorit jste byl vy!“
I když se vrátil ke svým povinnostem kapitána ANBU, neminul den, kdy by ženu v kómatu nenavštívil, i když jen na krátký okamžik. Třetí to tiše toleroval, koneckonců byl to právě on, kdo mu dával buďto jednodenní mise a nebo rovnou přímo práci ve vesnici. Myslel si však, že je při svém počínání více diskrétní, vždyť si ke své návštěvě vytipovával chvíle, kdy někdo z personálu dokončil kontrolu a zbývalo dost času k další. Tahle ošetřovatelka ho překvapila.
„Fumei?“ optal se ledabyle.
„Ano, tak jí říkáme, Fumei – Neznámá.“ poučila ho a přešla k nočnímu stolku, aby srovnala bambus, který Kakashi nedbale zastrčil. „Tak, teď je to perfektní. Ale víte, že více jak těchto deset stonků sem už nenacpete. Hm... Nechám sem na zítra přinést další vázu, už čtvrtou.“
„Děkuji,“ zamumlal a chtěl se rychle vypařit.
„A vy se ani neoptáte, jak se jí dnes vede?“ zarazila ho.
„Cože?“
„Dennodenně ji sem chodíte navštěvovat a ani vás nezajímá, jak se jí daří?“ protáhla obličej.
„Nastala snad nějaká změna?“ snažil se nepřipouštět si žádnou lichou naději.
„ANBU...?“ ozvalo se téměř nezřetelné šeptání.
„Podívejte se sám,“ zajíkla se sestřička dojatě a potichounku vyklouzla zpět na chodbu.
Němě zíral na zlatohnědou škvíru mezi jejími víčky a neměl nejmenší ponětí, co by měl vlastně říct. Pomýšlel dokonce i na tichý odchod, ale zadržel ho pohyb její ruky. Dva prsty se trhaně zvedaly ve snaze vztáhnout k němu ruku a on ji zcela instinktivně chytil.
„Zůstaň, ANBU.“ špitla a víčka se opět zavřela.

„Kinirono Michiko?“ opakoval po ní užasle, když vkládal další stvol do připravené vázy.
„Hloupé, že?“ ušklíbla se. „Ale reklamace se nepřijímají.“
Dnes ji nezastihl právě dobře naladěnou. Ve dveřích se akorát minul s jedním z úředníků vesnické správy a jak vyrozuměl, Třetí ji oficiálně přijal do Konohy a obdržela tak příslušné doklady.
„Hloupé ne, jen nezvyklé. A to bys chtěla, aby tě všichni dál oslovovali Fumei?“ usmál se.
„No to ne, ale stejně, vypadám snad jako Michiko?“ čertila se.
„Ale vypadáš jako Kinirono,“ poukázal na zlaté prameny vetkané v její hřívě a zadoufal, že se nečervená tak znatelně jako ona.
„Takže to je konec?“ zeptala se po chvíli už mírnějším tónem.
„Co tím myslíš?“
„Dali mi jméno, takže přestali pátrat po mém původu. Už se nikdy nedozvím, kým jsem byla. Prostě konec...“
„Nejspíš,“ potvrdil, ale pak se usmál a přisedl si k ní na postel, „ale neber to jako konec. Máš nový domov, nový život a šanci začít znovu s čistým štítem, ať už jsi byla kýmkoliv. Tohle není konec, je to začátek.“
„Začátek...? Ano. Začátek! To je to pravé jméno pro mě!“ nadšeně se nadzvedla na loktech, div že mu nedala hlavičku, „No tak to vyslov! Dělej! Chci slyšet jak to zní!“
„Dobrá, dobrá,“ mírnil její horlivé nadšení, protože měl obavy, aby si zase neublížila, pak si odkašlal a slavnostně pronesl. „Vítej v Konoze, Kaishi!“

„Ty si je opravdu hodláš vzít všechny s sebou?“ nevěřícně kroutil hlavou a žasl nad tím, kolik z této ženy sálá energie, když je zrovna výjimečně v pořádku. „Vždyť to ani nepobereš.“
„Jistě, jsou moje,“ ujistila ho vážně, ale nepřestávala se usmívat a snažila se sedmačtyřicet různě pokroucených stonků bambusu nabrat do náruče. „I když v nemocnici jsem strávila celkem padesát dnů, ještě tři mi dlužíš,“ zatvářila se naoko smutně, ale moc jí to nešlo, protože jinak zářila štěstím.
„Moje chyba, napravím to, slibuji,“ bavil se Kakashi.
„To bys tedy měl! A proč vlastně bambus?“ zeptala se nečekaně.
„Já...“ rozpačitě se podrbal ve vlasech. „No, jinou kytku do spirály prostě neznám,“ připustil nakonec.
„Do spirály?“ nechápala.
„Chtěl jsem, abys zahlédla něco povědomého, kdyby ses náhodou probudila,“ výmluvně pohlédl na její botky obtočené kolem lýtek.
Pobavený zvonivý smích zaplnil celý nemocniční pokoj. Smála se tak, až jí tekly slzy a pečlivě posbírané bambusy se sypaly na podlahu jeden za druhým. Přemýšlel, zda má cenu pokusit se je sesbírat, ale usoudil, že by je nejspíš zase vysypala. Založil ruce na hruď a jenom si pobaveně vychutnával její záchvat. Po chvilce se přestala smát, otřela si oči, přičemž zbylé traviny doklouzaly taktéž na podlahu, a objala ho. Tiskla se k němu, zatímco on jí překvapeně obtočil ruce kolem pasu, a s hlavou položenou na jeho rameni tiše zašeptala.
„Děkuji.“

Poznámky: