Hrob nemrtvého 04 - Shledání

Nenávist, jakou četl v těch překrásně velkých hlubokých očích, ho zraňovala. Sice se připravoval, že jej neuvítá s otevřenou náručí, a pulzující bolest ve tváři ho ubezpečila o tom, že měl pravdu, ale přece jen do poslední chvíle doufal.
„Už mi tak nikdy neříkej!“ sykla na něj a otočila se k odchodu.
„Tak počkej přece! Musíme si promluvit,“ křikl za ní, ale nereagovala. „Hatsuyuki, prosím!“ zavolal zřejmě hlasitěji, než bylo nutné, jelikož se mnoho návštěvníků onsenu nelibě ohlédlo jeho směrem.
Zastavila se. Pes po jeho boku tiše zavyl a hlavou ho drcl zezadu do kolene, jako by ho chtěl pobídnout, aby se pohnul, než si to rozmyslí. Poslechl a spěšně stanul před ní. K jeho překvapení už na něj ale nepohlížela s takovým pohrdáním, v její tváři četl spíše smutek možná i bolest. No to jsem si pomohl. Pomyslel si sklíčeně a přemýšlel, jaká slova použít, aby ji alespoň trochu ukonejšil, ale předběhla ho.
„Myslela jsem, že ses ani neobtěžoval zapamatovat si mé jméno. Předtím jsi mě tak nikdy neoslovil,“ stále ještě zněla odměřeně.
„To není pravda...“ snažil se namítnout, ale skutečností bylo, že si sám nebyl úplně jistý.
„Nelži! Vždycky jsem pro tebe byla jenom Shizu-chan.“
Způsob, jakým vyslovila to jméno, se ho dotkl, ale věděl, že bude nejlepší své rozladění pro tuto chvíli skrýt: „Byla jsi pro mě mnohem víc...“ pokusil se udobřit si ji, ale jen se smutně pousmála a opět se otočila k odchodu. Nicméně dál se ani nehnula.
„Odvolej si ho!“ poručila mu a Palantir se zdviženým obočím sledoval velkého vrčícího psa, který jí zatarasil cestu.
„No, víš,“ ošil se, „on má svoji hlavu. Myslím, že mě neposlechne, dokud mi nevěnuješ pár minut, abychom si konečně promluvili.“
Její zaťaté zuby napovídaly, že každou chvíli vyletí, ale nakonec se jen zhluboka nadechla a zcela bez zájmu pronesla: „Tak v osm. Věnuji ti deset minut.“
Kapitán pochvalně podrbal psa za uchem a oba ji sledovali, dokud jim nezmizela z očí.

„Ach, to je nádhera! A ta úžasná vůně! Už odsud nechci nikdy odejít, že nikdy nebudu muset? Viď, že tu chceš také zůstat? Bude to naše místo...“
Přikývl jsem a sledoval, jak se točí dokola vprostřed maličké květy poseté louce. Ta radost a štěstí, které se zračily v její nádherné tváři, mi nedovolily nic namítat.

Už třetí hodinu se přehraboval hromadami roztodivných lejster a pomalu se ho začínal zmocňovat vztek. Odhodil další nepojmenovanou složku, ve které se pro změnu dočetl o rozbité výloze pekařství, a rezignovaně se rozvalil v křesle.
„To si ze mě, do hajzlu, snad dělají srandu!“ ulevil si a zalitoval, že tuhle podřadnou úředničinu nepřidělil Haně nebo Tenten.
„Odpusťte, co jste říkal?“
„Ale nic,“ zamumlal omluvně, protože úplně zapomněl, že v archivu je s ním ještě místní archivář, jenž se mu představil jako Nigori Kouhei.
„Jste si jist, že skutečně nestojíte o mou pomoc?“ zeptal se muž škrobeně.
Palantir se zhluboka nadechl. Přišel sice oznámit vedení města svou přítomnost, aby svému vyšetřování dal oficiální nálepku, nicméně jim neřekl tak úplně celou pravdu a faktem je, že i dost věcí zatajil. A teď, když byl poslán do archívu, aby mohl konečně rozjet své pátrání, se mu vůbec nezamlouvala myšlenka, že by se s důvodem své přítomnosti měl svěřovat ještě někomu dalšímu. Jenomže bez pomoci by tady také mohl zkejsnout do zítra!
„Hledám záznamy zvlášť závažných zločinů.“
„Zvlášť závažných?“ zopakoval pomalu a posunul si brýle na dlouhém nose. „Myslíte třeba vraždy?“
„Ano! Teda třeba,“ pokusil se zamaskovat své původní nadšení.
„A zajímá vás nějaká konkrétní doba?“
Zamyslel se. Procházením příliš dlouhé doby ztratí drahocenný čas, ale když se bude zabývat jen posledními pár týdny, mohl by přehlédnout něco klíčového.
„Tak třeba rok zpátky.“
Archivář na kratičký okamžik pozvedl obočí a bez dalších řečí zamířil do zadní části místnosti, kde ze zamčené skříňky vytáhl malou kupku papírů.
„Měl jste se zeptat rovnou,“ reagoval na nenávistný pohled, který mu byl uštědřen, když mu spisy předával.
Když se archivář opět vzdálil, začal se přehrabovat záznamy plnými krve a zohyzděných těl. Mrtvých bylo více, než čekal. Desítky jmen u kterých byl často jen kratičký popis, či pouhá fotka – někdy ani to ne.
„To je bordel!“ šokovaně zaklel, ale po nesouhlasném odkašlání, které se ozvalo z kouta, se dalších komentářů zdržel a raději vytáhl z brašny dokument, který si přinesl z Konohy. Stránka obsahovala jmenný seznam ninjů, kteří před deseti lety přežili ten masakr. Vzal brk válející se na okraji stolu, a začal jména zaškrtávat podle bídných informacích, které se k němu dostaly. Nebyla to hezká práce a čím více škrtanců udělal, tím více se ho zmocňovala deprese. Když odložil poslední složku, zbylo v seznamu už jen jedno volné jméno – Sasayaki Yasu. Zamračil se. Proč zrovna ona? Když v Yugakure před lety byl, jejich cesty se zkřížily poněkud nešťastně a z toho, že nyní jsou naživu již jen právě oni dva, ho mrazilo. Přestaň být paranoidní! Zatřásl hlavou a poté, co se přesvědčil, že se úředník dívá jiným směrem, si několik složek, jež ho zaujaly, schoval do brašny spolu se seznamem. Na nic už nečekal a spěšně odešel.

Sluneční paprsky ho doslova udeřily do obličeje a až teď mu došlo, jaké nepříjemné šero v archivu vládlo. Promnul si oči a porozhlédl se po chlupatém společníkovi, kterého tady zanechal. Vrčení, které se za ním ozvalo, ho nenechalo na pochybách, že pes je stejně nadšen jako on, kolik času mu to zabralo.
„Nevrč na mě! Taky jsem si neužíval,“ sykl na psa a pokynul mu, aby ho následoval. Potřeboval si trochu protáhnout nohy a také se zbavit toho zatuchlého smradu, kterým tam načichl.
Ušel sotva sto padesát metrů, než se opět zastavil. Zatraceně! Stihl si pouze pomyslet a už ho obmotávala tenká ale velice pevná a ostrá struna. Stál bez hnutí, ale ruku dokázal ještě položit na jílec svého meče – pro jistotu, a snažil se pohledem donutit psa, aby nic nepodnikal. Doufal, že ho ta svéhlavá šelma poslechne.
„Co tady, do hajzlu, děláš, ty šmejde!“
Hlas, který se rozječel za jeho zátylkem, mu málem protrhl bubínky. Z toho měl trochu obavy. Toužil si promnout uši, ale byl spoután příliš těsně a věděl, že pokud by se pokusil vyprostit, jenom by vyprovokoval další útok. Místo toho nahodil laskavý úsměv a o poznání tišeji pronesl: „Yasu, už je to dlouho, co jsme se neviděli... Ah, asi ne dost dlouho,“ dodal přiškrceně, když se struna ještě utáhla.
Pes se přikrčil a vycenil zuby.
„To je v pohodě, zůstaň!“ poručil co nejrazantněji, což ale šlo dost ztěžka, protože v plicích už neměl dost vzduchu. Jestli brzo tu strunu nepovolí sama, tak ji bude muset zpacifikovat. Udělal by to velice nerad, koneckonců sem nepřišel vyvolávat konflikty ale sbírat informace a to vyžaduje diplomacii a ne násilí. Ale s touhle umanutou ženskou asi nebude mít na výběr.
Jako by mu četla myšlenky, sevření lehce povolilo, a jeho věznitelka k němu konečně stanula čelem. Málem ji nepoznal. Kdysi velice atraktivní blondýna se svěží pletí a pevnou ale přesto zřetelně tvarovanou postavou se této vyhublé a strhané ženě téměř nepodobala. Kdyby nevěděl, že je přibližně stejně stará jako on, hádal by jí o dekádu více. Při bližším pohledu na její zašedlé vlasy a hluboké vrásky kolem očí možná i dvě dekády.
„Co se ti to stalo?“ neodpustil si, ale okamžitě toho litoval. Kopanec, který dostal přímo do hrudi, jej povalil na zem a vyrazil mu dech. V duchu zaklel, ale to už si na něj klekla, přičemž mu kostnatá kolena bolestivě zaryla do hrudi a masivní měděný medailon, který jí vypadl z výstřihu, jej udeřil do brady.
„Kde jsi vzal odvahu znovu tady ukazovat ten svůj špinavý ksicht?!“ zaječela a špičkou kunaie mu přejížděla po krční tepně.
Rozbolela ho hlava. Tohle její jutsu, kdy dokázala do svého hlasu přimíchat frekvence, které způsobovaly až taková muka, že se oběť obávala, aby jí hlemýžď nevypochodoval zvukovodem ven, před lety obdivoval. Jenomže tenkrát to ta mrcha nezkoušela na něm! A dost, sakra! Ne! Musím se ovládnout! Zmocňoval se ho vztek, ale právě teď potřeboval uvažovat chladně.
„Špinavý? Ráno jsem se myl!“ ohradil se jakoby uraženě. „Zato tvoje vlasy by trochou šamponu jistě nepohrdly,“ dodal sarkasticky a špičkami prstů ji za stále ještě dlouhou ale o poznání řidší kštici zatahal. Za odměnu dostal pěstí do nosu a podle charakteristického zvuku mu bylo jasné, že je zlomený.
„Nee-chan!“
Zastavila se v půli pohybu a Palantir byl tak ušetřen další rány.
„Nee-chan! Tak už ho přece pusť!“
„Teď jsi měl štěstí, ty zmetku,“ sykla na něj zhnuseně a vstala.
Ještě chvíli trvalo, než z něj odvinula strunu a když se tak stalo, neodpustila si to provézt natolik opatrně, aby mu na předloktí zůstalo několik sice povrchových ale přesto bolestivých škrábanců. Rychle se napřímil a sledoval, jak k nim dobíhá mladý muž s širokým úsměvem a rozcuchanými stříbřitými vlasy.
„Nii-san!“
Ohlédl se, ale neviděl nikoho, na koho nově příchozí mohl volat.
„Nii-san!“ zašveholil ještě jednou a ke kapitánovu údivu jej objal.
Odtáhl se a pořádněji si prohlédl, jak na něj upírá planoucí oči v barvě ametystu.
„Danno-chan?“ zkusil a mladíkův šťastný výraz se ještě více rozzářil.
„Já věděl, že jsi na mě nezapomněl, nii-san!“
Znovu ho objal a pak mu posunkem naznačil, aby zůstal na místě, zatímco sám běžel k té šílené ženské, která je pozorovala zpovzdálí.
Chvíli podmračeně sledoval, jak se spolu pomocí divoké gestikulace dorozumívají, ale pak se sehnul k psovi, který se mu posadil k nohám, a pošeptal mu krátký vzkaz. Pes okamžitě vyrazil. K jeho úlevě si to nenamířil rovnou pryč z vesnice, ale evidentně bude chvíli kličkovat ulicemi, aby setřásl případné pronásledovatele. Vycvičený je zřejmě dobře.
„Za nee-chan se omlouvám, je trochu prudší povahy, však to znáš,“ omluvně se usmál, když se opět vrátil a položil mu ruku kolem ramen. „Pojď, zavzpomínáme na staré časy. Zvu tě na skleničku, vypadáš, že ti přijde vhod.“