Ne vše je tak, jak myslíme, že je...

„Nechoď,“ zakřičela dívka, zatím co v rukou pevně svírala jeho vestu.
„Víš moc dobře že musím,“ letmě se na ní otočil.
„Nemusíš,“ zakroutila hlavou. „Proč bys musel?“ vykřikla a pokusila se zadržet nával slz.
„Je to povinnost,“ odsekl.
„Nejsme jim ničím povini,“ znovu zakřičela a ještě pevněji sevřela jeho vestu.
„Vím že ne, ale i tak musím,“ zvýšil hlas. „Protože to příjde i sem! Chápeš?“ zakřičel on a vysmekl se z jejího sevření. „Ale takhle budu moct umřít s pocitem, že jsem pro tvoji ochranu udělal maximum!“ znovu zakřičel a odvrátil pohled od jejího uslzeného obličeje. Věděl, že kdyby se tu zdržel ještě déle, nebyl by už schopný odejít.
„Miluju tě, na to nezapomínej,“ řekl otočený zády už ve dveřích.
„Já tebe taky,“ řekla tlumeným hlasem zadržující vzlyky a rozběhla se k němu snažíc se ho obejmout, ale její ruce už jen proklouzly vzduchem. Zadržované vzlyky nahradil hlasitý pláč a dívka se sesunula podél zdi k zemi.
Chlapec se ani neotočil. Ne, že by mu to bylo jedno, jen ji nechtěl vidět takhle. Nechtěl ji vidět v slzách, které jí sám způsobil.
„Koukám, žes to taky neměl lehký,“ povzdechl si jeho přítel.
„To asi nikdo,“ odvětil a zahleděl se před sebe.
„Čekal jsem, že Aya to vezme líp než moje Hoshi,“ řekl zamyšleně.
„A divíš se jim?“ zeptal se stále hledíc někam do dálky.
„Ani ne, ale Ryuu řekni mi, opravdu je správné vměšovat se do záležitostí velkých vesnic?“
„Kazuo,“ oslovil jej jménem. „Ano, je to správné, děláme to pro vesnici a taky pro ty, na kterých nám záleží,“ odpověděl a letmě se na svého přítele podíval.
„Vím, že jo, ale bolí to,“ povzdechl si.
„Jo bolí,“ řekl a poprvé se odhodlal otočit na svoji rodnou vesnici. „Víc než jsem čekal,“ dodal a stočil svůj zrak zpátky před sebe.
„Víš, přemýšlel jsem nad tím, proč si výslovně žádali jen normální shinobi. Vždiť u nás máme tolik nadaných mediků. Aya a Hoshi patří mezi ně,“ zapřemýšlel Kazuo.
„Je to divný, to jo, ale není pro nás lepší, že je takhle nevystavíme nebezpečí?“
„Ale i tak Ryuu musíš uznat, v boji jsou potřeba i medici a ty dvě patří k nejlepším v naší vesnici,“ zamračil se.
„To nepopírám,“ řekl a na chvíli se zastavil v chůzi. „Ale takhle jsem klidnější, protože vím, že Aya je v bezpečí,“ dodal a znovu se rozešel.
„Máš pravdu, taky jsem klidnější, že Hoshi je doma, ale mám strach, že se za ní už nevrátím,“
„Chápu tě, ale radši budu mrtvej s vědomím, že Aya je v pořádku, než na živu s tím, že mi ji někdo vzal,“ odpověděl a na chvíli zavřel oči. Sám se bál toho, co jeho přítel. Ale věděl, že musí být klidný a nepřemýšlet nad něčím takovým.
„Hele Ryuu,“ promluvil opět „Dejme si slib,“ řekl s úsměvem a Ryuu se na něj tázavě podíval.
„Slibme si, že to přežijeme. Slibme si, že se vrátíme domů,“ říkal s úsměvem.
„Dobře,“ odvětil Ryuu a jako stvrzení slibu natáhl ke Kazuovi ruku...
…
„Vy jste ti z skryté Bezejmenné?“ zeptala se Tsunade, když několik shinobi s čelenkou bez znaku vešlo do její kanceláře.
„Samozřejmě,“ přikývl jeden z nich. „Moje jméno je Tomoe a jsem velitel této mise,“ promluvil bělovlasý mladík.
„Ty jsi velitel?“ podivila se Tsunade. „Kolik ti je?“ zeptala se.
„Dvacet let,“ odpověděl.
„Hmm. No to je jedno. Předpokládám, že víte, proč jste sem přišli, ale pro jistotu vám vysvětlím, co po vás vlastně chci,“ zamračila se, opřela si lokty o stůl a podepřela bradu. „Jste tu jako podpora pro naše jednotky kvůli vašim schopnostem, ale pro vaši ochranu bych byla raději, kdyby jste je použili až v přímém boji a také se vyvarovali jakýmkoliv konfliktům. Chápu že pro vás není lehké být tady, ale potřebujeme vás,“ hleděla na ně. „A také odložte svoje vesty a čelenky,“ pokračovala dál.
„Nezlobte se, že vás přerušuji,“ promluvila drobná dívka s tmavě růžovými vlasy. „Ale tohle je možná trochu moc i na nás,“ řekla tichým klidným hlasem.
„Nejde o to, co je na vás moc,“ zamračila se Tsunade. „Ale o to, co jsem tím myslela. Jde o to, že všechny vesnice toto přijaly. Sice jsem po nich odložení vest nechtěla, ale tohle je nutné. Vaše vesnice je ojedinělá to sami víte.“
„To ano,“ znovu skočila Tsunade do řeči. „Ale já se svojí vesty jen tak nevzdá-“
„Kimi,“ přerušil ji Tomoe. „Vím, jak se cítíš, ale jednou jsme sem přišili, tak by jsme měli dostát našemu slibu,“ řekl, z čela si stáhl svoji čelenku, sundal svojí vestu a položil je Tsunade na stůl. „Dejte mi na ně pozor,“ zasmál se a otočil se zpátky ke svým.
„Dobře,“ přikývla Kimi a udělala to samé. Následně i zbytek.
„Děkuji,“ řekla Hokage zatím co pohled stočila na vesty a čelenky na svém stole.
„Volala jste mě Hokage-sama?“ objevil se v kanceláři s obláčkem kouře Kakashi.
„Ano zaveď naše spojence do jejich ubikací,“ rozkázala, načež Kakasihi jen přikývl a rukou pobídl shinobi ze skryté Bezejmenné k odchodu...
„Tady budete po dobu vaší návštěvy žít,“ řekl a ukázal jim na jediný zachovalý dům v jinak zníčené čtvrti.
„Co se tady stalo?“ zeptala se dívka s řádně vyvinutým hrudníkem a havraně černými vlasy.
„Tohle byla čtvrť klanu Uchiha,“ odpověděl Kakasihi, načež dívka sklopila zrak. „Klan Uchihů zde byl povražďen Itachim,“ dodal, i když ani nemusel nic víc říkat. Všem byla tragická událost známa.
„A proč musíme být zde?“ zeptal se Ryuu.
„Rozkaz Tsunade-sama,“ odvětil.
„Ale tohle není správné,“ křikla znovu ta dívka. „Ale to je vám asi jedno že?“ křičela dál.
„Suzu nech toho,“ objal ji chlapec stojící vedle ní.
„Ale Michio,“ opětovala mu objetí „Není to-“
„Pššt,“ hladil ji po zádech a ona se jen rozplakala.
„Omlouváme se,“ promluvil Tomoe. „Suzu je na takové věci citlivá,“ řekl, aniž by se na Kakasiho podíval.
„V pořádku,“ řekl a otevřel vstupní dveře od domu. „Kdyby jste něco potřebovali dejte mi vědět,“ dodal a zmizel v obláčku kouře.
„Suzu,“ zamračil se Tomoe. „Tohle už nedělej,“ řekl přísně. „Ten muž ví o bolesti víc než dost,“
„On?“ uchechtl se právě vcházející poměrně vysoký mladík.
„Keiji, kde jsi byl?,“ zeptal se Tomoe podrážděně.
„Na hlídce pane veliteli,“ zašklebil se.
„A co jsi zjistil?“
„Mají tu někoho, kdo mě zaujal,“ roztáhl svá ústa do úšklebku.
„Koho?“ zeptal se znovu.
„Jednu růžovlásku,“ odpověděl s uchechtnutím, načež ostatní zpozorněli.
„Růžovlásku?“ zeptal se Tomoe s neskrývaným údivem.
„Jo, jmenuje se, a teď příjde to nejlepší,“ poznamenal ironicky: „Haruno Sakura,“ dodal nakonec a všem se rozšířily z údivu zorničky.
„Děláš si srandu,“ řekl Kazuo.
„Ne nedělám,“ zasmál se a prostě si odešel po schodech do jednoho z pokojů.
„Tohle nám něják zapomněli říct, ne?“ rozčílil se Ryuu.
„Nejen, že zapomněli, řekl bych, že přímo záměrně neřekli,“ ozval se nabroušeně další.
„Kano nebudeme dělat předčasné závěry,“ okřikl jej Tomoe. „Dnes to bylo naročné, rozdělte si pokoje a vyspěte se,“ rozkázal a ostatní jen kývli.
…
„Keiji,“ promluvila právě vcházející dívka.
„Hmm?“ zabručel už ležící.
„Tobě se ta holka líbí?“ zeptala se a zavřela za sebou dveře.
„Jaká?“ zamumlal.
„No ta Sakura,“ řekla a posadila se vedle něj na postel.
„Nelíbí, měla by snad?“ zašklebil se.
„To jsem neřekla,“ povzdechla si.
„Ale no ták, netrap se,“ zasmál se. „Mě se líbí jen jedna holka, nevím jestli ji znáš, jmenuje se Sora a je to trdlo,“ zasmál se škodolibě.
„Jediný trdlo jsi tu ty,“ zamračila se a založila si ruce na hrudník.
„Miluju tě,“ znovu se zasmál a stáhl si ji k sobě.
„Já tebe taky,“ usmála se a schoulila se mu do objetí.
„Navždy,“ řekl a políbil ji do vlasů.
…
„Myslíš, že jsme udělali správně?“ zeptala se Kimi.
„Co tím myslíš?“ zeptal se zpátky Tomoe.
„Souhlasit s tím, že jim pomůžeme,“ řekla a sklopila zrak.
„Neboj se děláme správně,“ usmál se a zvedl jí bradu tak, aby jí viděl do očí. Jenže ona svůj zrak stočila mimo.
„Děje se něco?“ zeptal se načež znovu pohlédla do jeho očí.
„Um,“ přikývla a rozplakala se.
„Co se děje?“ ptal se zmateně.
„Něco jsem ti neřekla,“ zavzlykala.
„Co jsi mi neřekla?“ zeptal se a svoje dlaně položil na její tváře.
„Jsem těhotná,“ rozplakala se ještě víc, zatímco Tomoe zkameněl.
„Těhotná?“ zopakoval to. „Proč jsi mi to neřekla dřív?“ vyhrkl naštvaně.
„Bála jsem se, že bys mě nechtěl vzít sebou,“
„To si piš, že nechtěl,“ vykřikl. „Vždiť čekáš naše dítě!“
„Promiň, mrzí mě to,“ vzlykala.
„Ach jo,“povzdechl si. „Co s tebou nadělám,“ znovu si povzdechl. „I když to říkám nerad, zpátky tě nepošlu, ale do boje se mnou nepůjdeš,“ řekl přísně.
„Dobře,“ přikývla a on jí z tváří začal otírat slzy.
„Už nebreč,“ řekl a políbil ji na čelo.
…
„Tsunade-sama,“ řekl Tomoe, jakmile vešel do kanceláře, ale při pohledu na všechny, co tam byli, ztuhl. „Přijdu později,“ vyhrkl rychle a dal se na odchod.
„To je v pořádku, co potřebuješ?“ zeptala se, načež se zastavil a opět otočil čelem k ní.
„Je to trochu osobní, ale dobře,“ povzdechl si. „Moje přítelkyně je těhotná, proto nechci, aby šla do boje,“ vysvětlil a všichni, včetně Tsunade, na něj překvapeně pohlédli.
„Tak proč přišla s vámi?“ vložil se do toho Kakashi.
„Neřekla mi to,“ odpověděl.
„To sis toho nevšiml s tvými schopnostmi?“ zamračil se Gai.
„Nevím, jak moc jste inforomováni o mojí vesnici, ale ne, já je nemám,“ odvětil s úšklebkem. „Za to umím něco podobného jako někdo od vás,“ zašklíbil se.
„O čem to mluvíš?“ zeptal se Gai.
„To je jedno,“ zasmál se. „Takže s tím souhlasíte?“ stočil svůj zrak opět k Tsunade.
„Ano souhlasím, pošleme ji domů,“ pohlédla na něj.
„To nedovolím. Čeká naše dítě bude teď víc zranitelná. Navíc ona tu schopnost má, nemůžu ji pustit samotnou,“ řekl zcela vážně. „Nebo je tu možnost poslat zprávu Tamaki-sama,“
„Ehm,“ odkašlala si rozpačitě Tsunade. „Samozřejmě, že tu může zůstat a poskytneme jí případnou ochranu,“ otočila rychle.
„Děkuji,“ usmál se Tomoe a zmizel pryč.
„Opravdu je tohle správné rozhodnutí Tsunade-sama?“ zeptal se Gai.
„Je, rozhodně je,“ řekla rychle. „S jejich vůdkyní jsem jednala jednou a je to děsivá žena.“
….
Na bojišti byl zmatek. Spousta nepřátel. Každý se snažil ze všech sil. Tsunade si povzdechla a zahleděla se na bojiště.
„Pošlete zprávu, už je čas pro ně,“ řekla, načež jeden z klanu Yamanaka přikývl a udělal co po něm jeho Hokage chtěla.
„Už nás shánějí,“ zašklebil se Kano a dívka stojící vedle něj mu pevně stiskla ruku.
„Sayuri,“ usmál se na ni a stisk jí opětoval.
„Bude to dobrý, pokud se budeme držet našeho úkolu,“ řekl Tomoe, když se blížili k bojišti. Poté už nepadlo ani slovo. Každý věděl co má dělat. Všichni zpozorněli, když skupinka devíti shinobi dorazila do vřavy.
„Kdo jsou?“ ozývalo se.
„Jo, kdo jsou?“ zeptal se Naruto.
„Spojenci,“ odvětil Kakashi, načež mu Tomoe věnoval jeden letmý pohled. Pak se jen usmál a rozběhl se přímo do skupiny bílých Zetsu. Prorazil si cestu a přímo uprostřed nich uděřil do země. Zem se zachvěla a vytvořil se zde velký kráter, v němž nepřátele zmizeli. Tomoe mezitím dopadl zpátky na zem. Nikdo ani nezaznamenal kdy vyskočil...
„Hezká rána Tomoe, teď já,“ zašklebil se Keiji a tasil svoji katanu. „Zatančíme si spolu?“ zeptal se a katana se rozářila tmavým světlem. Poté se rozběhl do další skupinky nepřátel. Vypadalo to, že v nich zmizel, že jej porazili, ale behěm chvilky to tmavé světlo zesílilo a všichni protivníci se rozpadli na prach.
„Nenecháme přece všechno klukům, ne?“ zeptala se Sora, načež Sayuri a Suzu přikývly. Všechny tři si věnovaly krátký pohled. Sora zavřela oči a poprvé tleskla. Sayuri udělala to samé, následně i Suzu. Poté všechny otevřely oči a rozběhly se proti jiné skupince nepřátel, kterých jako by snad ani neubývalo. Používaly obyčejné Taijustu, ale i přesto to vypadalo jako by jen tančily mezi soupeři a vždy, když byla jedna v nebezpečí, chytla se s druhou za ruku a vyměnily si tak svoje místa. Hravě se tak vypořádaly s celou skupinkou.
„Katon: Goka Mekkyaku!“ vykřikl Ryuu s lesknoucím se Sharinganem v očich.
„Tohle není možný, co jsou zač?“ zeptal se jeden z davu.
„Asi bych měla s pravdou ven,“ povzdechla si Tsunade. „Jsou to členové skryté Bezejmenné, jejíž zakladatelkou je Haruno Sakura. Pardon Uchiha Sakura, manželka Madary Uchihi. Menší část klanu Uchiha tam žije dodnes společně s klanem Haruno,“ vysvětlovala a všem se zatajil dech. „O této informaci vědel jen Madara, jeho žena a pár vybraných lidí, jako můj děda, tedy chci říct První. Našla jsem jeho deník,“ odmlčela se a věnovala pohled všem, co na ni překvapeně zírali.
„Takže to znamená, že Sasuke není poslední Uchiha?“ zeptal se Naruto.
„Ano není,“ odvětila. „Je jich v podstatě plná vesnice,“ řekla, což ve všech vyvolalo menší strach.
„To si fakt myslíte, že by jsme vám chtěli něco udělat?“ zeptal se u úšklebkem Keiji. „Po pravdě jste mi do teď byli celkem šumák. S hlavní větví klanu jsme toho moc společnýho neměli,“ šklebil se dál. „Navíc, kdybychom chtěli, už dávno jsme válku rozpoutali, ale místo toho vám teď pomáháme jednu skončit,“ podotkl.
„A kolik vás tady je, teď?“ zeptala se Sakura.
„Já, Ryuu, Kazuo, Suzu, Michio a Kano. Kimi nepočíám ta tu s námi teď není. Navíc ani většina z nás nejsme čistí Uchihové. Moje máma je Haruno, táta je Uchiha. Máma Tomoeo je z klanu Haruno a otec je z klanu Hidaka. Jež je také jen u nás ve vesnici,“ zasmál se.
„Myslím, že představování bylo dost,“ řekl Ryuu. „Madara znovu přichází,“ podotkl a rozběhl se proti němu.
„Ty!?“ řekl překvapeně Madara. „Kdo jsi?“ zeptal se už opět s kamennou tváří.
„Jmenuji se Ryuu Uchiha. Pocházím ze skryté Bezejmenné,“ odvětil a s katanou v ruce útočil.
„Jsi mladý a nezkušený,“ zašklebil se a kopnutím do břicha jej poslal k protější skále. Ryuu lehce sykl bolestí a pokusil se postavit, ale výhled mu zakrylo něčí tělo.
„Ta-Tamaki-sama,“ vykoktal, načež dívka se na něj letmě podívala. Její krátké růžové vlasy s černými konečky letmě vlály ve větru. V jejích očích zářil Sharingan a v rukou hromadila chakru.
„Ayo. Postarej se o něj,“ řekla krátce.
„Ona je tady?“ vyhrkl, ale to už nad ním stála Aya.
„Blbečku!“ křikla a rychle ho objala. Pomocí přemisťovacího justu se s ním objevila na místě odkud on vybíhal a okamžitě mu začala léčit rány.
„Madaro,“ oslovila jej Tamaki a on na ní hleděl, jako by snad viděl ducha.
„Kdo jsi ty?“ zeptal se.
„Já jsem tvoje pravnučka, Tamaki,“ řekla krátce.
„Pravnučka?“ zeptal se znovu. „Ach, chápu to dítě to přežilo,“ řekl s nezájmem.
„Ne, nepřežilo to, to dítě. Přežili to vaši dva synové. Dvojčata,“ řekla a Madara jen pokrčil rameny.
„Něco ti řeknu děvenko. Jsi jako kopie mě a jí,“ zašklebil se. „Ale doufám, že jsi víc po ní,“ zasmál se.
„Nevím,“ odpověděla s nezájmem. „Sakura byla silná, já se jí zdaleka nerovnám,“
„Z tvojí hrozivé chakry si myslím, že spíš podobáš,“ znovu se zasmál. „Nikdy jsem si nedokázal představit, jak by kombinace klanu Haruno a Uchiha mohla vypadat, ale ty jsi vážně něco,“ usmál se jako by rodičovským úsměvem.
„Sice mi lichotí, že můj praděda mě považuje za úspěch a jsem ráda, že tě konečně vidím, ale nemám čas se tu s tebou vybavovat,“ řekla a objevila se za ním. Pořádně se napřáhla a udeřila jej do zad, ale její pěst rozdrtila jen špalek.
„Nechci ti ublížit,“ řekl za ní a ona od něj podvědomě odskočila.
„Ale budeš muset, já chci ochránit svoji vesnici,“ řekla, aniž by se na něj podívala.
„Víš proč tohle dělám?“ zeptal se.
„Vím, chceš ji takhle přivést zpátky k životu, ale to nejde, každý máme jen jeden život, který musíme prožít. Ona by to určitě nechtěla. Navíc to stejně bude jen iluze, nic víc, a ona tam na tebe pořád čeká,“ řekla a zahleděla se na něj.
„Bylo to od ní sobecký,“ křikl. „Vzala mi sama sebe!“ zakřičel hlasitě tak, že to slyšeli snad všichni. „Proč to vlastně udělala? Slíbili jsme si, že budeme žít spolu a ona mi umře v náručí! Vběhla mi do rány a já nemohl nic dělat! Proč mi vzala to nejcenější co jsem měl? Proč mi sakra vzala sebe?“ křičel dál. „Ale takhle budeme znovu spolu. Takhle nebudou žádné války. Takhle budeme šťastní!“ dodal s šíleným úsměvem.
„Ale stále to bude iluze,“ odpověděla. „Nic víc, než iluze.“
„Ale budu s ní,“ odsekl...
...Po konečné bitvě....
Všude bylo ticho. Všichni se ptali sami sebe, co se vlastně stalo. Madara vzhlédl k nebi a pak svůj zrak stočil na Hasimaru a svoji pravnučku.
„Takže nakonec vážně nebudu s ní,“ řekl a znovu pohlédl na nebe.
„Budeš,“ odpověděl Hasimara. „Protože ona tam na tebe čeká,“ řekl s letmým úsměvem.
„Děkuju, že jsi mi byl vždy přítelem. A ty nedělej stejnou chybu jako já,“ řekl k Sasukemu a jeho oči se zavřeli...
….
„Madaro?“ slyším hlas a otvírám oči. Někdo se nade mnou sklání, ale já stále nevidím kdo.
„Ma-da-ro,“ znovu slyším a zaostřuji.
„Sakuro,“ šeptám a do očí se mi derou slzy.
„Blázne, víš jak dlouho jsem tu na tebe čekala?“ mračí se s rukami v bok.
„Odpusť mi,“ vyhrknu.
„To je dobrý,“ usmívá se a sklání se ke mně. „Už se na tebe nezlobím,“ objímá mě.
„Miluji tě,“ tisknu ji k sobě tak pevně, jak jen můžu.
„Já tebe taky,“ šeptá mi do ucha. „Viděl jsi ji?“ ptá se.
„Tamaki? Ano viděl,“ odpovídám jí. „Ale jak o ní víš?“ ptám se zase já.
„Sledovala jsem ji celou dobu stejně jako naše syny a i tebe,“ usmívá se.
„Takže..“
„Takže vím vše,“ dokončuje za mě...
…
„Děkuji vám za pomoc,“ usmála se Tsunade na všechny z skryté Bezejmenné.
„Já děkuji,“ odpověděla Tamaki a kývla ke svým, jako výzvu k odchodu.
„I přesto je celkem zvláštní, proč jste nám pomohli. Neměli jste jediný důvod,“ zapřemýšlela.
„To protože to byla vůle Sakury-sama,“ odvětila. „Našla jsem její deník. Opravdu Madaru milovala a nechtěla aby znovu bojoval. Už jednou udělala vše pro jeho zastavení a v deníku byla část věnovaná dalšímu vůdci Bezejmenné. Že pokud by se stalo to, co se stalo teď, máme bez zaváhání udělat vše pro jeho zastavení..“ usmála se a spolu s ostatními se dala na odchod.