Před bouří 8. Rozhodnutí

V minulém díle: Na zámek napochodovali vojáci, pod jejich dohledem princezna pokračovala v přípravách oslavy. Během ní však byli Kazuko s Masaru odlákání a omráčení.

Shirudo se nadále opíral o parapet okna a hleděl ven na les, nad kterým se pomalu skláněla noc. Z dálky z chodby slyšel hrát potichu hudbu a vzdálené hlasy mladých lidí. Bylo to až strašidelné.
„Zítra už bude naštěstí po všem,“ sykl a Naruto, stojící vedle něj, kývl.
„Jen doufám-“ náhle se otevřely dveře opodál a do chodby nakráčelo několik ozbrojených vojáků, jejich obličeje vykazovaly dávku nervozity a jejich ruce pomalu sápaly po zbraních.
„Co se děje?“ vyštěkl Shirudo. Jeden z vojáků se uklonil. Hudba i hlasy v dálce utichly.
Naruto se podíval do dálky – myslel na studenty.
„Pane, hrozí nám nebezpečí,“ řekl muž a Shirudo vytasil meč.
„Kde? Odkud? Kdo?“ zeptal se samuraj, ale Uzumaki mu vkročil do řeči.
„Kde je princezna a mí studenti?“ zeptal se, jeden z vojáků mu odpověděl.
„Jsou spolu. Zavedu vás za nimi,“ řekl. Naruto se podíval na samuraje.
„Postarejte se o ni, povedu vojáky,“ řekl Shirudo. Naruto mu pohledem sdělil, že udělá vše a zmizel s vojákem.
„Tak mě veďte,“ rozkázal Shirudo zbylým mužům. Snad to ti zatracení ninjové zvládnou.

Princezna Moe se bavila s dávnou kamarádkou, když se otevřely dveře a do sálu vkročilo deset vojáků. Hudba hrála dál, ale všechny pohledy se stočily na muže. Jeden z nich popošel k princezně a vzal si ji stranou.
„Slečno, hrozí vám nebezpečí, musíme vás evakuovat do sklepních prostor.“
Když to Moe uslyšela, sotva potlačila třepot v rukou a s nejistým hlasem se zeptala, kde jsou ninjové.
Voják odpověděl, že řeší situaci.
„Dobře,“ vzdychla a ukázala rukou na muzikanty – ti přestali hrát a celý sál ztichl. Všichni očekávali řeč od princezny.
„Hrozí nám nebezpečí,“ řekla tiše, „musíme se schovat. Ale všechno je pod kontrolou, jsou tu ninjové z Listové vesnice.“
Jakmile to dořekla, ucítila na sobě obrovskou tíhu – to ona je sem pozvala a to ona chtěla pokračovat i přes hrozící nebezpečí. Všechno to bylo její vina!
„Pojďme,“ jeden z vojáků ji vzal za paži a táhl směrem ke schodišti. Zbytek vojáků opatrně popoháněli ostatní hosty.
„Jeden z ninjů by měl být u mne,“ řekla princezna vojákovi.
„Pokusím se to zařídit,“ řekl a vedl ji dál.
„A kde je můj snoubenec?“ zeptala se dál.
„Pan Meinu vede vojáky nahoře, brzy se k vám ale připojí, nebojte se.“
Bála se. Ale už nic nedávala najevo a nechala se zavést po schodech dolů. Hosty zavedly do vinného sklípku – sice tam teď moc vína nebylo, ale byl tam dostatek místa pro schování – ji, pro její vlastní bezpečnost, schovali do oddělené místnosti.

Naruto s vojákem běželi po chodbě, než dorazili k jedné místnosti, před kterou stáli dva vojáci.
„Jsou uvnitř, pane“ oznámil voják a Naruto poděkoval a vydal se ke dveřím. Když je otevřel, projel mu po zádech zvláštní chlad – proč na něj vojáci tak zvláštně koukali? Viděl v jejich pohledu strach? Ale musel najít své studenty.
Otevřel dveře a vkročil do místnosti, ve které bylo šero, a na konci místnosti stál stůl a na něm bylo něco položeného.
Čelenka.
Červená čelenka.
Kazučina čelenka.
A na ní byla zaschlá krev.
Naruto se rychle otočil, do rukou mu sjel kunai a jeho čepel se ocitla pod tváří muže, stojícího ve stínu.
„Být vámi, nedělal bych to,“ pousmál se Meinu, „teda, pokud nechcete přijít o tři roztomilé děti.“
„Ty bastarde,“ zasyčel Naruto a znovu se podíval na čelenku.
„No tak, klídek,“ pokračoval dál Meinu a do místnosti za ním vstoupilo pět vojáků.
„Celou dobu jsi za tím byl ty,“ sykl dál Naruto a na vojáky nehleděl.
„Nerozumíte tomu,“ vzdychl Meinu a jeho pohled se zklidnil.
„Čemu?“
„Co víte o historii této země?“
Naruto nechtěl přiznat, že neví nic. Že vlastně o té zemi ani nevěděl.
„Jsme malá a spokojená země,“ řekl Meinu, „ale historie je krvavá. Přesněji historie před čtyřiceti lety.“
„Chceš se ospravedlnit?“ sykl Naruto, Meinu opatrně zavrtěl hlavou.
„Ne, vyslechněte si všechno. Před čtyřiceti lety-“
„Kde jsou moji studenti?“ zavrčel Naruto.
„Držíme je pod zámkem. Budou v bezpečí, pokud nebudete dělat problémy. Nemáme v úmyslu vám ublížit. Nechte mne ale pokračovat, před čtyřiceti lety došlo v této zemi k puči. Král byl zabit, jeho rodina taktéž. A na trůn nasedla nová rodina. Jejich syna jste potkal v královském paláci. Avšak ta rodina neudělala puč pořádně a jedna žena, neteř popraveného krále utekla. A žila v cizině, našla si muže a porodila syna. Teď se její syn snaží dostat co, co mu jako poslednímu právem náleží.“
„Tak o to ti jde, chceš trůn.“
„Ano. Bylo snadné získat pro sebe princeznu…“
„Proč to chceš řešit násilím? Vždyť by ses jednoho dne králem tak jako stal!“
„Za pár desítek let možná, ale nebyl bych králem, kterým bych chtěl být.“
„A princeznu jsi jen využil?“
„Princezna, s ní je to těžké, samozřejmě ji mám rád… a pokud nebude dělat problémy, bude se moci stát mou královnou. To jen upevní mou moc. Pokud se s tím nesmíří, budu muset improvizovat.“
„A co na to řeknou lidé?“
„Rozhlédněte se kolem sebe, půlka těch mužů, co tady je, jsou obyčejní obyvatele. A když jsem obklíčil na cestě oddíl vojáků, tak se také dobrovolně vzdali.“
Tak proto ty uniformy, pomyslel Naruto. „A ten zbytek. No, na zámku teď mám právě hezkou kupu drahocenných rukojmích. Od každé významné rodiny.“
„Slíbil jsem, že budu chránit princeznu,“ řekl Naruto. „A svůj slib vždycky splním.“
Meinu se zamyslel.
„Dejte pryč ten kunai, prosím.“
Naruto se chvíli ani nepohnul, poté kunaiem otočil a vložil do kapsy.
„Teď se můžeme bavit jako civilizovaní lidé,“ řekl Meinu.
„Potřebuji záruku, že se mým studentům nic nestane,“ řekl Naruto.
Meinu popošel ke stolu a opřel se.
„Ta záruka jste vy, vím, co dokážete. A mám z toho strach. Proto bych jim nic neudělal.“
„A ta krev?“
Naruto se opět podíval na čelenku. Začala se v něm vařit krev – pokud jim něco udělal!
„Pouze nejnutnější, museli jsme je omráčit.“
Naruto se podíval na vojáky, kdyby rychle udeřil, mohl by je dostat všechny.
„Ne, Naruto, vím, na co myslíte, a máme tu odposlech. Muži na druhé straně čekají na jediný podezřelý zvuk a vašim dětem podřežou hrdla.“
Naruto polkl. Musel něco vymyslet, ale nenapadlo ho nic. Pokud jsou studenti v ohrožení – a podle čelenky tu minimální šance byla – tak nemohl riskovat.
„Uděláme dohodu, Uzumaki,“ zamyslel se Meinu, „až má armáda dopochoduje k městu, které bez jediného prolití kapky krve ovládne. Nechám vás odejít. Budu už korunovaný králem a vy mne neohrozíte.“
„Nebuď si tak jistý!“
„Jsem si jistý. Tou dobou už budu mít ochranu spojenců – jim je jedno, kdo tu vládne. Hlavně abychom plnili své dohody – a já se postarám o to, aby byly splněny více než na sto procent. A co vy potom? Napadnete vlastní spojeneckou zemi?“
Naruto musel uznat, že to ten kluk měl dobře vymyšlené. Bohužel. Dostal Naruta do kouta, zahnal ho jako zaprášeného psa. A on tomu celou dobu přihlížel. A teď už nemohl nic dělat. Ale naštěstí byli zatím jeho studenti v bezpečí. Meinu měl totiž pravdu, nemohl jim ublížit. To by si Listová a ani on nenechal líbit a Gaara by to pochopil.
Náhle Meinu zasyčel a chytil se za bok.
„Vidíte, co jsem všechno musel udělat,“ zasmál se, „musel jsem si sám bodnout šipku do hrudníku.“
„Co se stalo s tím strážcem?“ zeptal se Naruto.
„Je v pohodě v zajetí. Nikoho jsme nezabili.“
Meinu se odmlčel.
„Ale samuraje asi zabít budeme muset.“
Naruto se na něj podíval.
„Ano, ten prašivý dědek by se nikdy nevzdal. Ale nebude ho škoda, stejně vás nenáviděl.“
„Ale proto si nezaslouží umřít!“

Shirudo běžel s vojáky ven. Najednou se venku ozvala exploze.
„Připravte se!“ zavelel a jeho muži vytasili meče.
Doběhl ven, proběhl bránou a tam stála čtveřice mužů. Jeho mužů.
Kousek od nich se kouřilo.
Náhle Shirudovi meč probleskl modrou chakrou a on uskočil. Jeho muži stáli proti němu.
„Zrádci!“ zasyčel a rozeběhl se. Neměli proti němu šanci – ale náhle před ně dopadl muž v černé kombinéze a v masce. Shirudo takové znal – rychle uskočil do boku a sekl, muž uskočil, udělal otočku a dopadl na nohy.
„Co se to tady děje?“ Shirudo koukal na muže v masce a na vojáky.
Náhle muž od masky vyhodil na Shiruda kunai – samuraj ho bleskově za letu rozsekl, v další chvíli byl neznámí ninja u něj a pokusil se ho udeřit do obličeje. Shirudo to přesně očekával, uklonil se a sekl. Chakrová čepel jeho meče zavadila o masku a vyryla do ní malou dírku.
„Sakra, tak blízko,“ náhle na Shiruda vyběhl jeden z vojáků, samuraj ho jedním kopem poslal k zemi.
„Co vy zbabělci?“ zasyčel. „Neumíte se prát jako chlapi?“
Všichni muži poodstoupili.
„Tak tak,“ Shirudo musel uskočit před dalším úderem zamaskovaného ninji – byl to odpadlík, stejně jako on. Dělal špinavou práci pro peníze. Stejně jako on.
„Kdo tě platí?“ zeptal se Shirudo a zpoza masky se neozval jediný zvuk. Místo toho se ruce spojily a ze země na samuraje vyletěl kus kamene. Samuraj ho rozsekl a v další chvíli uskočil před druhým kusem ztvrdlé hlíny.
Ninja mezitím začal dělat další pečetě – samuraj toho využil a vyletěl z místa přímo na něj – s mečem se rozpřáhl a udeřil. Ozvala se rána a do vzduchu vyletělo spousta prachu. Shirudo si chvíli mnul oči – pod jeho nohami zem zkrášlil velký kráter, ale tělo ninji nikde.
„Sakra,“ a pak to pocítil, do ruky se mu zabodl kus hlíny. Další za letu rozsekl.
Ninja pod maskou se objevil nad ním a kopem se pokusil zasáhnout Shiruda do temene hlavy, samuraj se na poslední chvíli sklonil, otočil a sekl mečem – chakrová čepel projela stehnem ninji, ten zařval – ale hned v dalším momentě se jeho tělo rozpadlo v hlínu.
„Klon?“ Shirudo se podivil – tak proto ty pečetě! A v další chvíli ho ninja kopem udeřil do břicha a shodil na zem.
„Bastarde!“ chakra kolem meče se rozvířila a samuraj s ním švihl do vzduchu. A trefa! Zasáhl nepřítele do ruky a ihned na svém těle pocítil hřejivé teplo – rudý žár čerstvé krve. Nebyl to klon. Samuraj se pokusil rychle stát a znovu udeřit, ale ninja uskočil.
„Ha!“ Shirudo se postavil a namířil na něj mečem – cítil zlomené žebro a z rány na ruce tekla krev – ale nevšímal si toho.
„Dostanu tě!“ Shirudův meč se ještě více rozvířil a v dalším momentě ho ostrá bolest píchla v noze. V setinu na to uslyšet „pšt“. Otočil se a viděl muže s kuší.
„Parchante!“ Samuraj se po něm ohnal, ale jak se pohnul, šipka v noze v něm bodla a on klekl na zem.
V další chvíli ho další šipka zasáhla do ruky, ve které držel meč. Ten se s plácnutím praštil do trávy. Samuraj bez meče. Samuraj bez cti.
Shirudo se ještě pokusil vstát a podařilo se mu to, kráčel směrem ke střelci a ten natáčel další střelu – samuraj byl už u něj, muž namířil kuši a zmáčkl páčku. Než to však stačil dokončit, samuraj rychle skočil, s kuší prudce otočil a šipka vletěla střelci přímo mezi žebra.
„Šmejde!“ Shirudo ho poté jednou rukou odstrčil a shodil v bolestech na zem.
„Kdo je další?“ Shirudo se otočil – a až nyní si vzpomněl na princeznu. Musí ji zachránit!
„Já!“ ozvalo se za jeho zády a ninja ho jedním úderem shodil na zem.

Dai ukazoval jednoduché triky – tvaroval chakru.
„Udělej hvězdičku!“ řekla toužebně dívka a Dai poslechl. Pomalu, ale jistě se jeho chakra v rukou začala měnit – a až bylo dokonáno, lidé zatleskali.
„S dovolením!“ v davu kolem se náhle protlačil voják.
„Pojďte za mnou,“ řekl skupince na chodbě.
„Co se děje?“ zeptal se jeden z mužů. Voják odpověděl, že na zámek zaútočili a on je dovede do bezpečí.
Dai na to jen hleděl a rychle si začal zklidňovat tep.
Když byli hosté odvedeni, jeden z vojáků se otočil na chlapce.
„Pojď se mnou!“ řekl mu.
Dai se ani nehnul.
„Proč?“ zeptal se.
Voják se podíval na vojáka za Daiovými zády.
Dai to ucítil.
„Co se děje?“ zeptal se znovu.
„Tvůj mistr se po tobě shání, chce vás připravit na boj,“ řekl.
S Daiem to moc nehnulo.
Pak instinktivně uskočil k zemi, postavil se na ruce a muže za jeho zády kopl do obličeje – tasený meč upustil na zem a svalil se na zem. Mezitím vystartoval druhý muž a Dai se kolem něj protáhl jako kočka a podkopl mu koleno. Muž spadl na bradu a zařval. Dai se rozhlédl. Z druhé strany chodby na něj vyrazil muž s kuší. A za ním další dva.
Chlapec na nic nečekal, nahmatal v ruce kouřový granát a s rychlostí s ním vrazil o zem. Chodba se naplnila štiplavým kouřem a Dai se z ní pokradmu vypařil.
Po krátké chvíli se ocitl v malé místnosti, kde zapadl do pavučin.
„Co se to děje?“ pomyslel a snažil se uklidnit.
Ti vojáci ho chtěli napadnout. Proč? Kdo za tím stál? Co má dělat? Kde je Kazuko? Masaru? A mistr Naruto?
Chvíli se jen opíral ve stínu. Nemohl přijít na to, co má udělat, ale nemohl tu jenom tak stát – vykoukl ven. Na chodbě nikdo nebyl.
Tak se vydal kupředu, popošel po chodbě a došel na její druhou stranu. Pomalu nakoukl dalšími dveřmi ven a objevil se v další chodbě. Náhle ucítil kroky, rychle se sklonil za skříň a použil jednoduché maskovací jutsu z akademie.
Najednou mu zabrnčel alarm v hlavě – jeho chakra objevila cizí chakru.
„Byl to fakt tuhý chlap,“ povídal cizí hlas s chakrou. Dai se opatrně vyklonil. Na chodbě směrem k němu kráčel jeden muž s maskou a dva vojáci – mezi nimi byl nesen samuraj. Jakže se jmenoval? Shirudo? Takže dostali i jeho!
Dai se rychle se zase schoval, zdálo se, že si ho nikdo nevšiml.
„Co to třetí děcko?“ zeptal se jeden z vojáků.
„Jaké děcko?“ otázal se zamaskovaný ninja.
Dál už bylo ticho.
Šli po něm.
Musí mít Kazuko i Masaru, když o mně mluví jako o třetím, pomyslel Dai a uslyšel, jak bouchly dveře. Šli jinudy.
A mistr? Ten se o sebe postará.
Musí.
Dai vykoukl, na chodbě stál jeden voják a koukal skrze okno ven. Dai se nadechl, v hlavě si promyslel postup a vyrazil.
Nevěřil si natolik, aby kolem něj jen prošel, tak vyrazil co nejrychleji směrem k němu – muž se vylekaně otočil, napřáhl se s kopím – a v tu chvíli mu Daiova pěst vletěla přímo do obličeje a posilněná chakrou ho srazila na zem. Dai dopadl vedle něj. Muž měl rozbitý nos a byl v bezvědomí.
„Musím najít ostatní,“ řekl si chlapec, spojil ruce dohromady a náhle vyslal svou chakru do celé budovy.
Ucítil nejdříve chakru muže v masce, poté velmi silnou chakru – to byl Naruto – a pak, po nějaké době dva malé body chakry. Měl je. Žili. Měl radost.
A vydal se za nimi.

Naruto netrpělivě čekal.
Nevěděl na co.
„Uzumaki, buďte v klidu,“ pousmál se Meinu, sedící na stole a držící se za bok. „Můžete mi věřit.“
„To už se mi jednou nevyplatilo.“
„No tak, země potřebuje svého právoplatného krále.“
„Narození neurčuje vůdce,“ odpověděl mu na to Naruto.
„A co tedy určuje vůdce?“
„Vůdce se určuje podle toho, co udělá pro ostatní.“
Meinu se zamyslel.
Náhle se otevřely dveře a dovnitř vstoupil muž v masce. Za ním nesli další dva muži Shiruda. Byl celý od krve.
Naruto se nadechl, ale pak se zaměřil na muže v masce – i ten se zarazil a prohlížel si ho.
„Ninja?“ sykl zamaskovaný muž, „to nebylo v dohodě!“
„Mám to pod kontrolou,“ odpověděl Meinu a popošel k Shirudovi. Teprve nyní si Naruto všiml, že je asi v bezvědomí – jeho hlava volně visela k zemi, ústa měl od krve a jeho nos byl asi přeražený.
„V dohodě byl jenom samuraj! Nebudu bojovat s Uzumakim!“ pokračoval dál ninja.
„Kdo jsi?“ zeptal se Naruto. Muž pod maskou popošel dozadu.
„Dejte mi peníze a mizím.“
Meinu zavrtěl hlavou.
„Ještě to neskončilo.“
„Pro mne ano, tohle je moc nebezpečné.“
Náhle se Meinu otočil na Naruta.
„Tento žoldák napadnul Shiruda, pokud se však rozhodne teď odejít, nechám vám ho.“
Naruto se podíval na muže a pak na Shiruda. Sice se příliš nespřátelili, ale tohle už bylo přes čáru. Ninja měl ale očividně z Naruta strach.
„Šmejde,“ sykl zamaskovaný ninja a zůstal stát na místě.
„Proč bych to dělal?“ zeptal se pak Naruto. Ninja se pod maskou pousmál.
„Protože zabil samuraje, proto,“ pokračoval Meinu, „Naruto Uzumaki přeci chrání všechny lidi a toto je vrah.“
„Dělám pouze, co jsem dostal zaplaceno,“ odsekl ninja a ukázal na Meinu, „tohle je váš pravý vrah!“
Naruto se objevil v zajímavé situaci – ze zajatce katem a soudcem. Nevěděl, co má dělat – nechat ninju odejít? Nebo mu v tom zabránit, ale tím se stát součástí další Meinovi manipulace?
„Běžte s tím do háje,“ řekl po chvíli Naruto a posadil se na stůl. Ninja se otočil na Meinu.
„Vidíš, je plně v mé moci,“ šeptl Meinu ke svýmu žoldákovi a pak řekl to magické slovo „dvojnásobek.“ Dá mu dvojnásobek.
Ninja spolkl a kývl.

Černé obrysy. Šero. Pískot v uších a neskutečný tlak v hlavě.
Kazuko párkrát zamrkala, její zrak se začal přizpůsobovat tmavé místnosti.
Pokusila se pohnout – ale něco jí v tom bránilo.
Provazy.
Pokusila se poté spojit prsty, ale byly od sebe příliš daleko.
Pak se podívala doprava, vedle ní byl svázaný Masaru. Stejně jako ona, tak i on byl přivázaný k židli a ruce měl za opěrkou.
Snažila se promluvit, ale hlas ji zradil a ona jen zakašlala.
„Jsi už vzhůru?“ slyšela hlas od vedle. Otočila zrak na svého kamaráda, nyní si všimla zaschlé krve na jeho tváři.
„Dostali nás,“ sykl Masaru. Kazuko nahromadila v ústech sliny, pak polkla.
„Děsně mě bolí hlava,“ řekla.
„To bude asi otřes mozku.“
„Sakra… Co uděláme?“
Masaru se zamyslel. Pak se usmál.
„Dai tu není s námi a mistra jsem taky neviděl,“ řekl. Dívka se podívala kolem sebe.
„Můžeme utéct?“
„Ne,“ odpověděl chlapec a pohledem ukázal do tmy naproti. „Je tam na každého namířená kuše s výbušninou, čekají ve vedlejší místnosti a mají prst na vzdálené spoušti.“
„Jsme rukojmí?“
„Jo.“
„To je v háji.“
„My se z toho dostaneme, Kaz.“

Dai utíkal po chodbě, pořád v hlavě sledoval ty dva body chakry, ale celé tohle zkoumání ho stálo už mnoho sil.
Musím vydržet, pomyslel a vběhl do poslední chodby. Tam! Naproti byly dveře, u těch stál jeden muž a koukal kolem sebe.
Náhle kolem něj prolétl kunai – mužův zrak ho sledoval, jeho ruce sahaly po meči – rychle se otočil a kunai se zabodl do zdi. Pak se otočil na místo hodu, ale bylo už pozdě.
Černovlasý chlapec byl již dva metry u něj, muž sekl s mečem, Dai se po kolenech sklouzl po studené dlažbě a do muže vrazil.
Voják přes něj přeletěl na zem a dopadl na záda. Potlačil však výkřik, natáhl se po meči – už měl skoro rukojeť v dlani, když mu na ni Dai vší silou dupl. Muž zařval a další kop do brady ho poslal do bezvědomí.
Dai věděl, že už nemůže čekat. Ramenem rozrazil dveře místnosti – byla to malá místnost, ve které stáli dva muži u malé krabičky se spínačem. U krabičky na stole ještě byla malá obrazovka – kamerový záznam ukazoval dvě dětské postavy svázané na židlích.
„Co to sakra?“ sykl jeden chlap a natáhl se po spínači. V tu chvíli mu shuriken rozsekl zápěstí a on rukou ucukl a krabičku upustil na zem. Při dopadu spadla na bok – Dai to vše viděl až příliš dobře – a začala se převracet. Druhý muž po něm mezitím vyběhnul s kopím a sekl, Dai uskočil, zbraň mu sekla do ruky, chlapec to ale nevnímal, udělal otočku kolem muže, dostal se za jeho záda a odrazem ode zdi ho kopl do hlavy a muže shodil na zem.
Chlapec se rychle postavil, druhý muž po něm šel s mečem v rukou – jeho ruka byla však zraněná, udělal jeden líný pohyb a chlapec mu meč vytrhl z ruky a rukojetí ho několikrát udeřil do tváře.
Náhle si chlapec vzpomněl na krabičku – asi to byla nějaká výbušnina – rychle se po ní sklonil, krabička se mezitím stále stáčela k podlaze. Daiova ruka už byla takřka u ní a páčka se začala hnout na druhou stranu.
Dai polkl a rychle ji chytil do rukou – páčka se pořád setrvačností chtěla otočit, ale Dai ji chytil druhou rukou a držel ji. Pak si všiml nataženého drátu, vedoucího do druhé místnosti, pod dveřmi. Rychle přehmátl na druhou ruku, do ní chytil Kunai a drát rozsekl.
Páčka sklapla a nic se nestalo.
Ufff.

Masaru s Kazuko poslouchali zvuky boje, ozval se první výkřik, pak několik ran – něco těžkého spadlo na zem – a pak po krátké době znovu.
A pak bylo dlouho ticho.
„Je to Dai?“ zeptala se Kazuko.
„Snad jo,“ odpověděl Masaru a náhle se otevřely dveře – jeho zrak zalilo prudké světlo a on několikrát prudce zamrkal. Když však dveře otevřel, stál před ním Dai, zhluboka dýchal a z rukou mu tekl proud krve.
„Jsi zraněný,“ šeptla vedle Kazuko.
„Taky nevypadáte nejlépe,“ usmál se Dai a poté oběma přeřezal pouta.
„Chybí mi čelenka,“ řekla smutně Kazuko a nahmatala si místo na ruce, kde ji předtím nosila.
„Stejně jsi ji neměla na čele,“ usmál se Dai.
Náhle všichni uslyšeli Narutův hlas.
„Běžte s tím do háje,“ řekl.
Vyběhli společně do druhé místnosti a hlas šel od země. Jeden muž s rozbitým obličejem měl při svém boku vysílačku.
„Drží mistra Naruta v ústraní a nás používají jako štíty,“ došlo Kazuko, když poslouchala další části rozhovoru.
„Neví, že jsi nás zachránil,“ otočil se Masaru na Daie.
„Toho by se dalo využít,“ pokračovala Kazuko, „je jasné, že mu nechtějí ublížit. Ale pořád mají princeznu, vydáme se ji zachránit a poté zavoláme zpáteční linkou mistru Narutovi.“
„To je dobrý plán,“ pochválil ji Masaru.
„Kde by ji ale mohli držet?“ zeptal se Dai.
„Bude dole ve sklepení,“ řekl Masaru jistě, „je to nejlepší místo pro zajatce.“
„A Meinu?“ zeptala se Kazuko.
„Slyšela jsi sama,“ sykl Masaru a ukázal na vysílačku, kterou si připnul k vestě, „to on to vede.“
„Tak jdeme,“ vzdychla, „princezna čeká.“

Utíkali po chodbě. Masaru vpředu, Kazuko uprostřed a Dai vzadu.
Občas potkali hlídkujícího vojáka – bez optání ho omráčili. Než doběhli k servisnímu schodišti.
Otevřely staré dřevěné dveře a vešli na něj. Bylo zaprášené a neudržované.
„Ještě to tu neopravili,“ řekla dívka.
Masaru kývl a společně sešli dvě patra dolů, než se dostali ke dveřím s nápisem sklepení.
„Možná bude někdo za dveřmi,“ řekla dívka. Masaru se sklonil a podíval se skrz klíčovou dírku, na konci chodby stáli dva muži s kušemi.
„Jsou tam střelci a čekají,“ řekl.
„Co teď?“ zeptala se Kazuko. Masaru se pousmál.
„Už mám plán, ustupte za roh!“ oba dva se na něj nejistě podívali a schovali se od dveří. Masaru poté udělal několik pečetí a se srčením se vedle něj objevila jeho přesná kopie.
Ta okamžitě vykopla dveře a vyrazila po chodbě směrem na hlídkující vojáky, ti ani na vteřinu nezaváhali a po postavě vystřelili z obou zbraní. Obě dvě šipky se zabodli klukovi do těla – ten se posléze rozpadl na tisíce voltů a zmizel.
„Byl to jen klon?“ sykl jeden z mužů a náhle do něj vrazila malá koule – a celá chodba se ocitla v kouři. Další, co uslyšeli, byly kroky a následné údery do obličeje.
„Pojďte,“ zavolal Masaru na své společníky – ti opatrně vystoupili od rohu a uviděli, jak bělovlasý chlapec hrdě stojí nad dvěma poraženými chlapy.
„Dobrá práce,“ řekla Kazuko a pokračovali dál.
Kolem na chodbě bylo několik dveří – všechny vypadaly, že patří k servisu.
„Za těmito dveřmi,“ řekl Masaru, „je sklepení, je tam několik místností. Jelikož jsme neviděli hosty, budou asi ve vinném sklepu, princeznu budou určitě držet odděleně.“
„Proč?“ zeptal se Dai.
Masaru se pousmál.
„Protože já bych to tak udělal.“
Opět nakoukl do dveří, na chodbě stálo pět vojáků. A určitě slyšeli to, co se stalo za dveřmi.
„Čekají na nás,“ šeptl Masaru.
Kazuko se postavila před dveře a rozkročila nohy.
„Až dokončím pečetě,“ oznámila, „otevři dveře, Masaru.“
Chlapec přikývl a dívka je začala skládat – pak přišel ten moment, chlapec kopl do dveří a v dalším okamžiku celou místnost zahalily plameny a kouř.
Muži začali řvát, dva z nich začali hořet – proto padli na zem a začaly se kutálet. Mezitím do zbytku vrazil Dai s Masaru a začal boj.

Moe se třepala v rohu místnosti. Dva její strážci stáli s nataženými meči u dveří a poslouchali zvuky z venku – řev, křik, řinkot mečů.
„Co se to děje?“ šeptala princezna.
„Nepřátelé se dostali až do sklepa,“ řekl jeden z vojáků. „Ale nebojte se, my vás ochráníme!“
„Mám strach…“ šeptla znovu princezna a chytila si ruce kolem kolen a zavrtala do nich hlavu.
„Nebojte,“ zopakoval odhodlaně voják. Nevěděl, jestli to, co se dělo venku bylo skutečné, nebo jen divadlo. Asi divadlo.
Náhle se dveře otevřely – a jeho nejistota byla zodpovězena - rychlá šmouha proletěla kolem muže a kopem ho shodila na zem. Druhý voják zařval, upustil meč a dal ruce nad hlavu. Pod jeho krkem se objevil kunai bělovlasého chlapce.
Moe zařvala a zrak stále schovávala v temnotě.
„Princezno,“ uslyšela známý hlas. To snad nebylo možné!
„Princezno,“ uslyšela znovu, odhodlala se a zrak zdvihla nahoru. Nad ní stála Kazuko. Byla odřená, byla od krve a všude z ní tekl pot. Její dva kolegové stáli u dveří a hlídali.
„Jak jste mohli?“ zeptala se princezna a do očí jí vhrkly slzy.
„Co?“
„Proč jste nás takhle zradili?“
Náhle to Kazuko došlo, z jejího pohledu oni byli útočníci!
„Ne, špatně to chápete, my vás jdeme zachránit!“ šeptla dívka, sklonila se k ní a Moe se odtáhla.
„Před kým?“ vzlykla.
„Před…“ jak to říct, „před vaším snoubencem!“
„Cože? Co to je za nesmysl?“
„Je to tak, drží mistra Naruta nahoře a Shiruda zranili,“ pokračovala dívka ve výkladu. „Nás zajali, ale Dai nás osvobodil.“
„Já…“ princezně se třepala brada, nebyla již schopna slov. Masaru k ní popošel a natáhl ruku s vysílačkou, kterou odjistil.
Začal se z ní linout rozhovor.

„Parchante,“ sykl Shirudo, který seděl opřený o zeď. „Proč jste mne už nezabili?“
„Já nevím,“ odpověděl nejistě Meinu, „netřeba si dělat nepřátele, ne? Jste jen obyčejný žoldák, až získám peníze já, získám třeba i vás.“
Shirudo zasyčel. Celé tělo bylo jako v ohni.
„Jak dlouho to ještě bude trvat?“ zeptal se Naruto.
„Až sestoupí má armáda z hor, to bude za pár hodin, pak vás opustím a vyrazím za ní. Vás bych mohl propustit kolem zítřejšího večera,“ odpověděl Meinu. „Samozřejmě vás doprovodíme až k hranicím.“
„A teď mne omluvte, půjdu se podívat za princeznou.“

„Tomu nevěřím,“ šeptla princezna, už se přestala třást, utřela si slzy a postavila se.
„Je mi to líto,“ řekla Kazuko, poté se podívala na Masaru. Ten kývl a zmáčkl tlačítko na vysílačce.

Ozvalo se zachrčení, Meinu se zastavil na místě.
„Tady Masaru, mistře Naruto, jsme volní, všichni tři i princezna,“ ozvalo se.
Naruto se usmál, v jeho rukou se objevil rasengan a zasáhl maskovaného ninju do hrudi – jeho tělo poté srazilo dva vojáky na konci místnosti.
Meinu se prudce zarazil.
„To bylo rychlé,“ šeptl, takřka do prázdnoty.
Shirudo to vše sledoval z odstupu – celý ten okamžik byla jedna velká šmouha – a pak bylo po všem. Na druhé straně místnosti stál Naruto, naproti němu Meinu a vzadu se válely tři postavy na sobě.
„Hra skončila,“ řekl Naruto.
Shirudo se pomalu zvedal, přitom se celou dobu opíral o zeď. Jeden muž měl jeho meč.
„Můžete?“ ukázal samuraj, Naruto kývl, sklonil se pro něj a meč muži hodil.
„Děkuji,“ poděkoval Shirudo a pak náhle vyrazil, meč mu problýskl chakrou a jeho čepel rozrazila lebku nic netušícího Meinu. Naruto nestihl zareagovat – samuraj upustil meč a spadl na zadek. Před ním se složilo bezvládné tělo modrovlasého muže.
„Proč jste to udělal?“ vykřikl Naruto na samuraje.
Shirudo zhluboka dýchal.
„Někdo si musel ušpinit ruce,“ řekl samuraj, „aby ty vaše zůstaly suché. Vy jste na to příliš měkký, Uzumaki. Stejně jako tenkrát na Uchihu. Ale tady nemůžete odpouštět, dřív nebo později by se snahy tady Meinua vrátily a dokud by měl byť jednoho jediného spojence, nebyl by v této zemi klid. A já jsem přísahal, že budu chránit tuto zemi a její královský rod. A tento chlapec udělal chybu, když mě považoval za žoldáka. Já jsem samuraj.“
„Samuraj co zabil poraženého a bezbranného muže,“ řekl Naruto, přišel ke stolu a vzal si Kazučinu čelenku.
Uslyšel nářek od mužů na zemi. Vedle nich ležela rozbitá vysílačka.
„Naštěstí to neslyšeli,“ řekl Naruto a podíval se na Shiruda, ten se opět postavil na nohy a kráčel s dýkou v ruce na chodbu.
„Uzumaki, muž není nikdy bezbranný a nikdy nemůže být poražen.“
A kráčel dál. Naruto se vydal za ním.
Došli do hlavního sálu, kde už stála princezna, kolem ní jeho studenti a všichni hosté – někteří z nich byli ozbrojení ukořistěnými zbraněmi. Naruto sice místní zvyky neznal, ale určitě i zde šlechta trénovala boj s mečem jako tradici.
„Shirudo, Naruto,“ uvítala je princezna s nářkem v očích. Naruto se mezitím sklonil ke svým studentům a objal je.
„Skvělá práce,“ řekl a pak se odtáhl a všiml si jejich zranění.
„Jste v pořádku?“ zeptal se. Všichni kývli.
„Princezno,“ ozval se Shirudo, „chci si s vámi promluvit v soukromí.“
„Půjdu s vámi“ vložil se do toho Naruto. Nechtěl ji nechat se samurajem o samotě.
Shirudo si ho prohlídl a přikývl.
„Ano, pojďme,“ řekl a zavedl je do kuchyně.
„Kde je Meinu?“ zeptala se hned princezna.
Naruto bleskově vypověděl, co se stalo.
Princezna se pak podívala na starého muže a z očí jí tekly slzy.
„Je to pravda, princezno,“ řekl Shirudo a chvíli hleděl do země.
„Co mám dělat…“ sykla princezna, „co mám dělat….“
„Je to moje chyba, měl jsem vás chránit, ale selhal jsem. A to si samuraj nemůže dovolit. Proto vás žádám o odpuštění služby.“
Princezna se na něj podívala. Cítila k němu nenávist… i starost. Sakra! Vždyť se jí pokusil využít její snoubenec – muže, kterého milovala – kterého stále miluje – a on ho zabil.
„Ano… dělej, co chceš,“ šeptla.
Samuraj přikývl a pak Naruto pochopil – bleskově chytil princeznu za oči a zakryl jí je.
„To nemusíte vidět,“ šeptl jí do ucha, mezitím co si Shirudo dýkou rozpáral břicho a padl na zem. Zatracená samurajská tradice!

Další okamžiky byly truchlivé.
Posádka zámku se vzdala, složili zbraně a většina z nich utekla. Poté požádala Naruta a jeho tým, aby ji okamžitě dopravili domů. Personál zámku s několika hosty zůstala na zámku a pohřbily oba dva mrtvé a zajistili zajatce.
„Co se stane s armádou?“ zeptala se Kazuko mistra, který nesl princeznu na zádech.
„Rozpustí se bez vůdce.“
A to bylo jediné, co si během celé cesty řekli.
Brzo ráno byli ve městě, dostali se na zámek, kde vysvětlili, co se stalo a bylo o všechny postaráno.
Po poledni se Naruto vydal na audienci k princezně, která stála na široké terase – hleděla do dálky, kde byl v jednom lese ukrytý starý zámek. A společně s ním i její láska a její sny.
„Naruto,“ šeptla.
„Je mi to všechno líto,“ řekl.
Princezna kývla hlavou.
„Já jsem vás přemluvila, k tomu abyste zůstali… a přála bych si, abych to neudělala.“
Naruto se zarazil.
„Možná by zvítězil, možná by jeho armáda dobyla město… ale nebyli by žádní mrtví. A Meinu by byl stále naživu.“
Naruto chápal – nemohla se odmilovat během jednoho odpoledne.
„Proto mne nepochopte zle, ale…“
„Zmizíme hned, jak si děti odpočinou,“ řekl Naruto. Princezna se na něj podívala. Její obličej – tolik smutku v něm Naruto ještě nikdy neviděl. Poté se otočil a zamířil ke dveřím.
„Děkuji vám,“ uslyšel a otočil se. Princezna na něj koukala, slzy jí tekly po tváři. „A teď už prosím jděte.“
Krátce na to došly zprávy od zvědů – armáda se rozutekla, zajatí vojáci byli propuštěni a zajistili zbraně i zámek.
Všechno ostatní vypadalo jako dřív – jenom v hlavním městě na zámku chyběli dva muži.
Jeden starý a čestný. Druhý záludný a mladý.
Naruto o tom ještě dlouze přemýšlel, než došlo k loučení – u dveří se s nimi setkal král a na poslední chvíli se v okně objevila princezna.
Kazuko se na ni podívala, princezna měla kamenný výraz a lehce se opírala o okno. Dívka na ni kývla a princezna lehce odpověděla.
Poté beze slov odešli.
A Naruto, ačkoliv bylo vše zachráněno – neměl dobrý pocit. Kdyby se zde neobjevili, byli by oba naživu a možná by byl Meinu lepším králem. Možná by mu princezna odpustila a společně by vedli zemi dál. A možná by pak přijmuli i starého krále. Možná…
To už všechno bylo pryč. Všechna rozhodnutí již byla vykonána a on nemohl nic změnit.
A brzy vycítil, že i ostatní o tom smýšleli stejně. Byl z toho nešťastný, už jen kvůli nim.
První velká akce a dopadlo to celé takhle.
Kdyby se tenkrát nerozhodl pokračovat v misi…
Kdyby misi předal Písečné vesnici…
Kdyby…
Tolik kdyby…

O misi už spolu nikdy nemluvili.