Před bouří 6. Rasenshuriken

V minulém díle: Naruto se svým týmem prošli Zemí trsů – od místního krále se dozvěděli o místě, kde je jeho dcera a které je vhodným místem na útok ozbrojenců. Při prvním setkání s princeznou Moe je vyrušil neznámý samuraj.

„Naruto Uzumaki.“ Zopakoval muž a pohlédl na Naruta s klidným výrazem. „Povězte mi, Uzumaki-sama, co tu ninja z Listové vesnice pohledává? A s partou geninů?“
„Hrozí tu nebezpečí,“ odpověděl Naruto. Moe se nejdříve podívala na samuraje a pak na Naruta. Ten pokračoval. „Sledovali jsme ze Země ohně zásilku zbraní. Nutno dodat, že velkého množství zbraní… a ta stopa nás zavedla až sem. Poslal nás sem král, abychom vás varovali… a pokračovali ve vyšetřování.“
„Kdo by na nás útočil?“ zeptala se princezna, „to nedává žádný smysl.“
„Bohužel dává, princezno,“ řekl samuraj, „svět kolem je nebezpečný místo. Uzumaki-sama o tom něco ví, že ano?“
Naruto přikývl. O co tomu muži šlo? Mohl být on jeden z podezřelých?
„Říkal jsem to hned, že je nebezpečné oslavovat zasnoubení v takové dálce od všeho bezpečí, princezno,“ dodal.
„Neblázněte, Shirudo-sama, myslím, že se jedná jen o planý poplach,“ usmála se dívka, „jen to nesmysl.“
„O tom nerozhodujete vy, princezno,“ uklonil se samuraj Shirudo, „v této situaci vás však chránit bude těžké, jsme tu jen tři.“
„Tři samurajové?“ zeptal se Naruto. Muž se zasmál.
„Kéž by. Jen já a dva branci z města.“
„Každopádně,“ ozvala se princezna a chytila Naruta za paži a usmála se na všechny tři studenty, „brzy bude noc a tady venku nic nevymyslíme. Pojďme dovnitř!“
A vedla je skrze staré dřevěné dveře dovnitř – tam je uvítal malý salónek – Naruto si hned všiml poškrabaných tapet, zničených dlaždic a urvaných omítek.
„Dá nám to ještě hodně práce,“ začala mluvit Moe, „ale chci zde zachovat tu historii opuštěného města. Myslím, že až skončíme, bude tohle místo jiné… a přesto tak romanticky stejné. Nemyslíte, Naruto?“
„Asi vám rozumím,“ odpověděl Naruto. Nerozuměl.
Pokračovali dál na chodbu. Všude po stěnách byly staré obrazy.
„Tohle byl trošku oříšek,“ přiznala Moe, „obrazy tu samozřejmě nebyly, zloděje a lapky máme i u nás, tak jsem musela sehnat ty nejméně zachovalé obrazy v celé zemi.“
Samuraj vedle ní jen rázně vykračoval a celou dobu držel ruku na meči.
Dai se pokradmu smál. Taková kravina! Kdo by chtěl žít na místě, které vypadalo jako nora pro krysy? Kazuce se naopak atmosféra toho místa líbila – to obklopující tajemno a ta historie všude přímo vyzařovala a zařezávala se do duše jak ostrá sekera do špalku dřeva. Masaru. Tomu to bylo upřímně jedno. Jen sledoval každý kout a místo se snažil celé vtlouct do paměti. Z preventivních důvodů.
Moe je přivedla k posledním dveřím na chodbě a rozevřela je – zde se otevřel velký sál s nádherným červeným kobercem, velkým stolem a s krásnou výzdobou. Nové prvky jako tapety, rostliny a dřevěný nábytek, korespondoval s chátralým stavem budovy.
Naruto se musel na chvíli zastavit – tak tohle zamýšlela princezna – vypadalo, musel přiznat, hodně dobře.
„Pěkné, co?“ popíchla je princezna a podívala se na celou skupinku. Až teď si Naruto všimnul, že na konci stolu seděl mladík s knihou v ruce. Byl asi pětadvacetiletý a měl dlouhé, namodralé vlasy. Velmi zvláštní vlasy. Za jeho zády stál u dveří muž v brnění a s mečem u pasu. Jeden ze dvou strážců.
Než stačil Naruto přikývnout, rozeběhla se princezna k muži na konci stolu a políbila ho.
„Máme hosty,“ usmála se. Muž položil knihu na stůl a prohlédl si je. Naruto vycítil kus odtažitosti, ale náhle se muž usmál.
„Zdravím vás,“ řekl a napřáhl k nim ruce.
„To je Naruto Uzumaki z Listové vesnice,“ řekla princezna a chlapec kývl.
„Poznal jsem ty čelenky,“ řekl. „Já se jmenuji Meinu.“
„Těší mě,“ Naruto se uklonil a představil i celý svůj tým. Poté se společně posadili – jedna ze služek donesla vodu a trošku občerstvení. Skupina chvíli jen tak klábosila – zvláště princezna povídala o tom co je ještě potřeba a co už bylo hotovo. Pak se náhle zasekla a podívala se na nově příchozí shinobi.
„Cestovali jste tak daleko, určitě potřebujete odpočinek a koupel!“ řekla, vstala a chytla Kazuko za ruku a pobídla i kluky. „Ukáži vám, kde máme koupelny!“
A začala je tahat pryč. Kazuko se podívala na Naruta a ten přikývl. Za Moe se vydal strážný ode dveří. Samuraj Shirudo zůstal s Narutem a s Meinu.
„Takže, Naruto-sama, vy tvrdíte-“
„Jen Naruto,“ usmál se Naruto.
„Dobře, Naruto, vy tvrdíte, že nám hrozí nebezpečí. Jak moc velké?“
„Stovky ozbrojenců.“
„To nezní dobře.“
„To teda ne.“ Sykl Samuraj.
„Ale dobře, co můžeme dělat? Jsme tady v opuštěném lese, daleko od města. A ani ve městě nemáme dostatečnou armádu, aby se případnému nebezpečí ubránila.“
„Musíte zrušit tuhle akci a vrátit se do města, tam budete přeci jen ve větším bezpečí,“ Navrhl Naruto. Meinu se zasmutnil.
„To by zlomilo Moe srdce, věnovala tomuto místu už tolik péče… a máme pozvané na víkend hosty. Byla by to společenská sebevražda, pokud bychom to tu zrušili, aniž by se objevilo nějaké reálné nebezpečí. Nevíme, kam se ty zbraně přece poděly. Je dost možné, že putují do další země.“
Naruto se zamyslel. Do další země? Vždyť už tu žádná další známá země není!
„Souhlasím s Uzumaki-sama,“ řekl samuraj, „nemůžu vás ochránit před tolika nepřáteli. A tady Uzumaki, nevím, jestli vás bude vůbec chránit.“
Samuraj ostře pohlédl na Naruta, ten jeho výraz zachytil – a cítil v něm něco zvláštního.
„Bojoval jste ve válce?“ zeptal se Naruto samuraje. Ten zavrtěl hlavou.
„Neměl jsem tu čest,“ odpověděl. Narutovi to přišlo zvláštní – byl už starší a ve válce bojoval každý samuraj. Ledaže by se už tehdy živil jako žoldák – ale takovému muži by se nedalo moc věřit.
„Naše mise ale,“ dodal Naruto po krátké chvíli ticha, „zahrnuje zastavit použití těch zbraní. Nejsme tu jako žoldáci. A rozhodně nechci strkat hlavu do cizích záležitostí.“
„Takže nás neochráníte?“ vyjekl Meinu.
„Záleží na tom. Pokud vás napadnou v přesile s úmyslem vás zabít, budeme dělat to, co nám říká naše srdce. Ale takové množství zbraní si neobjednal a nezaplatil žádný gang, zločinci, lapkové. Je to více zbraní než pro vaši armádu. Takže se bude jednat o nějaké revolucionáře. V takovém případě nemůžu zasahovat do vnitřních svárů zemí, se kterými nemáme spojenecké smlouvy.“
„Takže,“ pokračoval Meinu, „pokud se zde objeví armáda s úmyslem svrhnout princeznu, nezakročíte?“
„Mohu vám odpovědět pouze tak,“ řekl Naruto, „ochráníme vás i princeznu i ostatní v tomto domě. Ale nebudeme chránit tuto zemi, nebo místní krále, nebo cokoliv.“
Meinu pochopil. Samuraj se na Naruta podíval. Znal jeho pověst, slyšel o něm, za své služby coby samuraj, ho dokonce dopodrobna zkoumal. Naruto je ochrání. Bojoval by i s celou armádou – a pravděpodobně by i vyhrál. Ale ochrání jejich životy. A Shirudo ochrání zbytek – celé království.

Dívka vedla děti další chodbou – zde potkali dva mladé muže, jak tapetovali a upravovali chodbu. Moe se s nimi krátce pozdravila, promluvila o úkolech a pak je poslala spát. Pro dnešek už toho bylo dost. Pak se obrátila na děti.
„Tak jaké je to být ninji?“ zeptala se. Všichni tři se zamysleli, ale jako první odpověděl Dai.
„Je to skvělé!“
Kazuko pomyslela na všechno to nebezpečí – skvělé asi nebylo to správné slovo.
„Je to povinnost,“ odpověděl Masaru, „jsme ninjové, protože máme být ninjové.“
„To zní moudře. Masaru, že?“
„Ano, princezno.“
Moe se prudce otočila a usmála se Masaru do tváře.
„Vždyť už jsem říkala, že jen Moe.“
Masaru se taky usmál.
„Dobře, Moe,“ odpověděl.
„A co bys odpověděla ty, Kaz?“ Moe se otočila na dívku.
„Já… je to obojí.“
„Hmm…“ Moe se zamyslela. „To je velmi moudrý kompromis.“
„Souhlasím, že být ninji je skvělý. Každý den je něco nového a zvládneme toho tolik… ale zase máme své povinnosti, máme odpovědnost a dostáváme se do nebezpečí.“
„Do nebezpečí?“ Moe se zhluboka nadechla. „Vy, v tak malém věku? To je hrozné.“
„Mistr Naruto nás chrání,“ odpověděla dívka, „s ním se nám nemůže nic stát.“
Náhle se Moe zastavila a ukázala na dveře.
„Tohle je koupelna pro chlapce,“ řekla a ukázala na dveře. Oba dva chlapci kývli a zmizeli ve dveřích.
„A tohle je koupelna pro dívky,“ ukázala na druhé dveře vedle. Kazuko už vyšla, ale Moe ji chytla za ruku.
„Pojď, něco ti ukáži!“ a náhle se rozeběhla. Kazuko měla co dělat, aby jí po náročném dni stíhala. Běželi chodbou, která byla vnější – okna byla krásná, mozaikovitá a světlo skrze ně vytvářelo po stěnách nádherné obrazy.
„Tady,“ Moe se zastavila a otevřela dveře vedle. Za nimi doběhl strážný, ale princezna se jen otočila a řekla mu, ať zůstane. Kazuko si až teď začala uvědomovat, že je sama, s naprosto cizími lidmi – a pak se otevřely dveře a ona byla v jiném světě,
Objevili se na malém dvorku – uprostřed něj byla divokou révou zarostlá socha rytíře a kolem ní malá fontánka, do které neustále přitékala voda a rozhrnovala tak malé lekníny na hladině. Do celého toho se opíral měsíční svit a kouzlil dech beroucí světelné představení. Do zvuku okolí pouze zasahovala tekoucí voda a hrající hmyz v okolí.
Kazuko se zastavil dech a pomalu se posadila na betonovou lavičku vedle princezny.
„To je-“ chtěla říct Kazuko, ale Moe ji zastavila.
„Všimla jsem si, jak sis prohlížela zámek. A nemohla jsem tě už déle okrádat o tohle. Je to úžasné.“ Šeptla. Kazuko s ní souhlasila. Bylo to jako v pohádce. Kouzelné místo.
„Jsem ráda, že tu je další dívka,“ usmála se princezna Moe.

Tým se vyspal na střídačku a druhý den ráno se společně nasnídali. Potom Naruto dal svým studentům úkol, aby zmapovali okolí a celý zámek – tentokrát nehrozilo žádné nebezpečí, tak je nechal samotné.
„Strážní z města nedošli,“ sykl Shirudo.
„Divila bych se, kdyby otec vůbec někoho poslal,“ vzdychla Moe a hleděla ven z okna v jídelně.
„Jakto?“ zeptal se Naruto.
„No, otec vždycky chtěl syna,“ odpověděla.
„Ale vždyť vy jste jeho dědička! Musí si vás hlídat!“ zasyčel Naruto, Moe zavrtěla hlavou a dala se do vysvětlování.
„Než se já stanu královnou, může to trvat dalších čtyřicet let, mí rodiče jsou ještě mladí… a během té doby se může narodit tucet synů, kteří budou mít v dědičném právu přednost přede mnou.“
„To je nespravedlivé,“ řekl Naruto.
„Je i není, nikdy jsem nepotřebovala vládnout. Je to hloupé.“
„U nás ve vesnici je volen Hokage, ten nevládne z narození, ale protože je to jeho povinnost vůči ostatním.“
„Náš politický systém je takový mutant,“ usmála se dívka. Naruto kývl.
Náhle do místnosti vešel Meinu, přešel k dívce a s objetím ji políbil. Pak se s úsměvem otočil na Naruta.
„Naruto, celý večer jsem přemýšlel a něco mě napadlo. Tady v okolí je jedno místo, kde by se mohla schovat malá armáda.“
„Hmmm?“
„Je to kousek na sever odtud. Je tam starý opuštěný důl.“
„Máte nějakou mapu?“ zeptal se Naruto. Meinu zavrtěl hlavou.
„Znám to tu dobře, můžu vás tam zavést,“ řekl mladý muž. Naruto to chvíli zvažoval.
„Nebylo by rozumnější zůstat zde?“
„Pokud je těch nepřátel tolik, co říkáte, je jedno kde budu.“
Naruto se opět zamyslel. Měl pravdu. Se třemi strážci je úplně jedno, kde bude.
Moe se podívala na Meinu a prohrábla mu jeho dlouhé modré vlasy.
„Není to příliš nebezpečné?“ vzdychla.
„Musím udělat vše, co tě uvede do bezpečí,“ odpověděl ji a na oplátku ji pohladil po tváři. „Vždycky tě budu chránit.“
Naruto se usmál. Mladá láska.
„A pořád jsem tu já,“ sykl samuraj Shirudo. „Za princeznu položím svůj život.“
„Nechte si ty hrdinné řeči,“ usmála se Moe na starého muže.
„Dobře, Naruto, půjdu nachystat koně a vezmu si sebou jednoho strážce. Uvidíme se za deset minut u hlavní brány.“
Naruto kývl a Meinu zmizel ve dveřích.
„A já? Já se musím jít dát do práce, hodně štěstí, Naruto,“ dívka se lehce uklonila a zmizela ve druhých dveřích.
Shirudo se podíval na Naruta.
„Dejte si pozor,“ řekl suše a pak zmizel za princeznou.
Naruto byl v celé velké jídelně sám. A na stole byl ještě jeden poslední zákusek. No jo, dal si do nosu.

Meinu tým vedle lesem – on a strážce jeli na koních. Tým je stíhal sledovat pěšky.
Cesta vedla skrze vyšlapanou stezku podél malého potůčku, zanedlouho zahnuli doleva a objevili se v méně hustém lese – byly zde časté mýtiny a obrovské kameny uprostřed nich.
„Zde kdysi žili jedni z prvních lidí,“ řekl Meinu, „nevíme však, jestli ty kameny tady už byly, nebo je sem donesly.“
Pak cesta pokračovala pořád na západ, kde do výšek trčely velké hory – brzy vyjeli z lesa a objevili se na stepích. Okolo se opět začaly objevovat staré dobré trsy.
„Není to daleko, ještě tak dvě hodiny cesty,“ Meinu ukázal daleko na obzor, kde trčela skála. Mít dalekohled, mohli by již zahlédnout první známky osídlení.
Po hodině a půl cesty skrze stepy a trsy se Meinu zastavil. Asi kilometr odtud už stály první dřevěné domy.
„Je to zakonzervovaný důl,“ oznámil Meinu.
„Zakonzervovaný?“ zeptal se Dai.
„Ano, přestalo se v něm těžit a teď se čeká, až se zas začne.“
„Proč se přestalo?“ pokračoval Dai.
Meinu dál vysvětloval: „Kdysi se těžilo zde, pak se zlaté žíly nalezly i na dalších místech – a tohle se opustilo, protože není příliš snadné ten materiál odtud dostat.“
„A jak se to dělá?“
„Je tu systém výtahů v místech, kde jsou útesy nejmenší.“
„A proč netěžíte v obou dolech zaráz?“
„Kdybychom to udělali, jen bychom snížili cenu zlata a tak by se nám to nevyplatilo.“
„A-“
„Už dost, Daii,“ přerušil ho Naruto a pak se otočil na Meinu. „Bude asi lepší, pokud se vrátíte za princeznou na zámek. Cestu už si pamatuji. Porozhlédneme se zde a pak se vrátíme. Děkuji za tu cestu.“
„Rádo se stalo,“ Meinu se s koněm otočil, „a hodně štěstí, Naruto Uzumaki!“
Když odjeli, Naruto promluvil ke svému týmu.
„Dávejte si pozor, může to tu být nebezpečné.“
„Co když narazíme na nepřátele?“ zeptal se Masaru.
„Pokud budou mít naše zbraně, budeme jim je muset sebrat…“
„Vážně?“ Kazuko se otřásla.
„To byla legrace, Kaz, budeme dělat to co vždycky. Improvizovat.“
„To jsou všechny vaše plány?“ Dai zavrtěl hlavou, „to není moc sofistikované.“
Masaru se na něj udiveně podíval. Použil slovo sofistikované. Něco tak sofistikovaného by od tak nesofistikovaného člověka nečekal.
„Máš něco lepšího?“ popíchl ho Naruto. Dai chvíli přemýšlel, pak sklopil hlavu a zavrtěl s ní.
„Tak vidíš!“ Naruto se usmál a rozeběhl se k městečku.
Když byli blíže u města, všiml si, že celé městečko je složeno z jedné velké ulice, po jejíchž bocích stojí dřevěné domy – všechny již vymlácené a vytlučené.
„Kazuko, vyskočíš na střechu na levé straně a budeš nás krýt odtamtud. Masaru, ty si vem pravou stranou.“
Odpovědí mu byl dvouhlas „Ano“ a oba dva vyskočili.
„A ty dávej pozor na chakru,“ řekl Daiovi.
„Ano,“ odpověděl chlapec jednohlasem.
Uprostřed ulice syčel ostrý vítr a do očí se snažil dostat prach. Narutovi brzy začali slzet oči.
„Snad toho Masaru s Kazuko vidí více,“ řekl.
„Já necítím žádnou chakru,“ řekl Dai a otřel si čelo. Snažil se svou chakru vyslat co nejdál, ale tahle činnost ho pořád moc vyčerpávala.
„Nemyslím si, že potkáme v této zemi nějaké nepřátelské shinobi. Ti by nepotřebovali tolik zbraní.“ Řekl Naruto a pohledem zkontroloval oba dva hlídače na střechách – skrze prach je viděl pouze jako barevné šmouhy.
„POZOR!“
Naruto to náhle uslyšel – byl to Kazučin hlas – v další chvíli Naruto chytil Daie a uskočil. O celou setinu vteřiny poté zahřmělo, obloha potemněla a všechny zvuky se změnili v písklavé BZZZZ. Naruto zkontroloval chlapce, nic se mu nestalo. Poté se chtěl podívat sám na sebe.
V blízkosti zahřměly další exploze. Zároveň ucítil kolem sebe chakru – to Kazuko vystřelila první ohnivé střely a Masaru vrhal ostré kunaie.
„Mistře!“ vjelo Narutovi do uší a on si všimnul, že Dai stojí před ním a vrhá kunai do dálky. Náhle Naruto uslyšel další zvuky – a další – až mu najednou prasklo v uších a on slyšel vše. Postavil se a v dálce zahlédnul několik mužů s kušemi, kteří po nich pálí. Spojil ruce v pečetě, ale šílená bolest ho poslala zpátky na zem.

Masaru rychle běžel po střeše – uviděl jak mistra Naruta takřka zasáhla letící výbušnina. Poté se podíval na Kazuko – ta na druhé straně našla cíl a vystřelila dvě ohnivé koule. Úctyhodné jutsu. Poté sám našel jednoho útočníka na střeše dvacet metrů daleko a hodil po něm dva kunaie. Jeden minul, ale druhý ho zasáhnul do hrudníku. Muž se otočil, upustil kuši a dal se do útěku.
Muž na zemi, asi třicet metrů odtud, mezitím spatřil Masaru a vystřelil.
Chlapec letící střelu zahlédl a vyskočil do vzduchu – pod ním explodovala střecha – a on se s otočkou postavil na protější střechu vedle Kazuko.
„Pěkný skok,“ řekla a udělala další pečeť. „Ohnivá střela!“
Ohnivá koule vyletěla směrem k muži na zemi – minula ho a vletěla do domu. Po malém výbuchu z něj vyšlehly plameny, muže to popálilo a také se dal na útěk. Za jeho zády už stáli další dva se zbraněmi namířenými proti dětem.
„Je jich moc,“ sykl Masaru a spojil ruce k sobě. Vedle něj zasrčel jeho klon a s rychlým skokem se vydal k nepřátelům – vyhnul se jejich střelám – tentokrát už ne výbušninám – doskočil k nim a kopl jednoho muže do hrudě. Ten druhý vytasil meč a rozsekl klona na půl – to byla chyba – elektrický náboj se z něj přesunul do čepele meče a poté přes rukojeť do muže. Ten se zabrněl, klopýtl dozadu a v bolestech opustil meč. Druhý muž rychle vstal, chytil svého kolegu za rameno a mířil s ním pryč. V další chvíli po ulici mířila již další parta mužů s meči – proti nim vystřelil Dai jenu střelu – střela byla tvořena z čisté chakry. Zasáhla prostředního muže do hrudi a s krvavou šmouhou ho srazila k zemi.
Hned na to jeho kolegové chytili a mířili s ním dozadu.
„Dobrá trefa,“ řekl Naruto a podíval se na prchající muže. V dálce zahlédl přes všechen prach další desetičlennou formaci.
„Je jich moc,“ řekl Dai, který zhluboka dýchal. Bylo to poprvé, co zformoval střelu jenom z chakry. A bylo mu na zvracení.
„Budu je muset zastrašit,“ sykl Naruto a zdvihl ruku k oblakům – v rukou se mu začala točit chakra s čepelemi na bocích – a mistr se napřáhl a hodil ji skrze celou ulici. Svištěla a rotovala vzduchem, než explodovala a srovnala se zemí několik budov.
Chvíli bylo ticho, než se vedle nich objevila Kazuko s Masaru.
„Mistře!“ vyjekla dívka a poklekla k Narutovým zádům. Měl je celé od krve.
„Zachránil jste mě,“ šeptl Dai a hleděl na svého mistra s obdivem v očích. A taky se strachem o jeho život.
„Nic to není,“ řekl Naruto a zasyčel.
„Jsou pryč,“ řekl mezitím Masaru, který pozoroval okolí.
„Čekali tu na nás,“ sykl Naruto. Kazuko mezitím prohledávala jeho baťoh a hledala lékárničku.
„Meinu?“ zasyčel Masaru.
„Nevím,“ odpověděl Naruto. Cítil se otřesen – ne kvůli svému zranění – ale kvůli tomu, že nestačil včas reagovat. Napadli je a jeho vyřadili z boje – nemohl chránit své studenty. Ale pak mu to došlo – jeho studenti to zvládli. Byl na ně tak hrdý.
„Budu to muset celý namazat tímto,“ řekla Kazuko a vzala do ruky léčebnou kůru.
„Hojím se rychle,“ usmál se Naruto a pak sykl, když se první ostrá vrstva gelu opřela do jeho popálené kůže.
„Taky jsme jim pořádně dali,“ řekl Masaru.
„Nějaké oběti?“ zeptal se Naruto.
„Ne,“ odpověděl bělovlasý chlapec, „jednomu jsem zabodnul kunai do hrudníku.“
A pak si to uvědomil. A bylo mu zle. Možná… možná zabil člověka.
„Masaru,“ řekl Naruto přes všechnu bolest, „to nic. Oni na nás zaútočili.“
„Já…“ Masaru se třepal. Bylo mu trapno – byl to ninja – a on možná zabil člověka – a bylo mu špatně?
„To nic,“ zopakoval Naruto, „jsi ještě dítě. Byla to chyba vás sem tahat.“
„Musíme zachránit princeznu,“ řekla Kazuko.
Naruto se na ni otočil. Ano, ta jediná tady stála za záchranu.
„Zvládneme to?“ Dai se pomalu postavil na nohy.
„Viděl jsem to, co jste udělali. Ohnivé střely, bleskový klon a ta střela z chakry…“ Naruto na chvíli zkousl a pak pokračoval, Kazuko už začala obmotávat obvazy. „Bylo to více, než co by měli zvládnout obyčejní genini.“
A všichni tři se usmáli.
„A zvládneme zachránit princeznu!“ řekla Kazuko.
Masaru si náhle uvědomil na ten poslední útok od Naruta – v zápalu boje to ani nepostřehl – ale bylo to obrovské. Zničující. Chtěl by to umět.
„Mistře?“ oslovil ho. Naruto k němu zvedl hlavu. „Co jste to na konci udělal?“
„Tohle? To byl jen rasenshuriken.“