manga_preview
Boruto TBV 07

Před bouří 5. Na zámku

V minulém díle: Narutův tým se po náročné cestě skrz nehostinnou poušť dostává na dohled Země trsu, do které také směřovala zásilka nelegálních zbraní. Teprve nyní začíná jejich mise!

„Improvizovat?“ zasmál se Dai a utřel si pot z čela. Až teď si všichni uvědomili, jak po cestě vypadají – zpocené oblečení, zpocené těla, špinaví a udýchaní. Krom Naruta, ten naopak měl dechu na rozdávání.
„Ano, nevíme, jak se k nám zachovají… a upřímně ani já nevím, jak se mám zachovat k nim,“ odpověděl mistr. Kazuko se mezitím posadila a hleděla na tu vzdálenou zemi.
„A co kdybychom prostě řekli pravdu?“
„Ninja a pravda?“ Naruto zakroutil hlavou, „to nám nikdo neuvěří!“
„Kazuko má pravdu,“ doplnil Masaru, „ty zbraně byly nakoupeny na černém trhu a mířili do bohaté země. Je to hrozba. Budou to muset pochopit.“
„Ano, máte pravdu,“ kývl Naruto, „budeme to muset risknout. Kdybych tu byl s týmem joninů, dalo by se proklouznout, ale s vámi to nemůžu riskovat.“
„Proč ne?“ zeptal se Dai. „Na akademii nás učili pořád se plížit!“
Naruto se na něj vážně a z vysoka podíval. „A naučili vás na akademii to, co se stane, když vás chytí?“
Dai zavrtěl hlavou, než si uvědomil, o co vlastně jde.
„Zabijou vás.“

***

Hraniční přechod ležel ještě půl dne cesty. Vedla k němu široká silnice a z obou stran po ní byly rozestavený budky se závorami. Byl to zvláštní pohled, pomyslela si Kazuko, všude okolo byla pustá rovina.
„To nejsou příliš chráněné hranice,“ podotkla. Naruto ji podrbal ve vlasech.
„Jo, to zrovna není…“ a pomalu vykračovali k budovám. Když se dostali do vzdálenosti jednoho kilometru, zastavili se a snažili se trochu zcivilizovat. Klukům to bylo celkem fuk, ale Kazuko syčela nad pohledem na vlastní, cestou zmáčené vlasy, které se lepily všude možně. Kluci ji uklidňovali, že jí to i tak sluší… ale samozřejmě, bylo to zbytečné.
Když se vydali na cestu, Naruto rozdal instrukce jak se chovat – mlčet a poslouchat. A dávat bacha, nevíme, co se bude dít.
Když dorazili k malé vzdálenosti k závorám, vyšli z budky dva muži. Oba dva měli šedé uniformy s lehkou zbrojí a meče po svých bocích. Na zádech jim trčely kuše.
„Stůjte!“ sykl jeden z mužů a ukázal na ně. Skupina se zastavila.
„Kdo jste?“ vykřikl druhý. „Vy nejste ninjové z Písečné?“
„To nejsme,“ Naruto sáhl do kapsy pro doklady. I zdálky viděl, že se muži nervózně ohlížejí. A pak mu to došlo. Byli tam jenom dva! Na celém hraničním přechodu pouze dva ozbrojení muži! Co ti mohli zastavit? Vůbec nic.
„Jsme ninjové z Listové vesnice, ze Země Ohně na východě!“ zakřičel, „mám tu doklady! Jsme spojenecká zem Země větru! Písečná je naše spojenecká vesnice!“
Muži se na sebe otočili a chvíli si povídali. Pak se oba dva uklidnili.
„Aliance, jo?“ zeptal se jeden. Naruto přikývl.
„Ale Aliance není náš spojenec!“ řekl druhý, „Co tu chcete?“
„Máme zprávu pro vaše vedení… je to důležité!“ Naruto to riskl. Vydal se krátkými kroky směrem k nim. Po chvíli k nim došel a podal jednomu z nich své doklady. Pořád na něj mířily ostré pohledy a on viděl, jak oba dva muži pomalu šahají na rukojetě svých mečů.
Po chvílce čtení se muž oddychl.
„Je to stejný formát, jak mají naši spojenci z Písečné,“ řekl muž a kývl na druhého. I ten se uklidnil. Naruto se otočil a rukou k sobě přivolal i své studenty.
„Co je ta důležitá záležitost?“ zeptal se jich pak první muž. Viděl, jak jsou ty děti zpocené a unavené. A jak páchli. Musí to vyřídit co nejrychleji!
„Z naší země vyjel konvoj se zbraněmi, které byly prodané na černém trhu. Ty zbraně mířili sem. Měli by tu už být.“
Naruto dořekl. Druhý muž se otočil na prvního a poté odběhl do budky.
„Takže z Listové? Z takové dálky?“
„Ano,“ odpověděl Naruto.
„A tohle jsou vaši studenti?“
„Ano,“ odpověděl Naruto opět, muž se na ně chvíli upřeně díval a pak to Narutovi došlo: „Ukažte doklady!“
Děti rychle začaly šahat do svých zavazadel a pak je strážnému podali. Ten si je všechny prohlédl.
„Vypadá to vše v pořádku, děkuji,“ doklady jim vrátil. „Ještě jsem tak mladé ninje neviděl.“
„Ani z Písečné ne?“ zeptal se zbrkle Dai. Muž zavrtěl hlavou.
„Ani z Písečné, čas od času tudy projdou nějaké týmy plných dospělých, ale děti jsem nikdy neviděl.“
Náhle vyšel z budky druhý muž a tvářil se ustaraně.
„Vedení o ničem neví, jste si jistí, že ty zbraně jsou tady?“
„Ano,“ Naruto potom hodil baťoh na zem a vytáhl z něj doklady o obchodu. Pak je podal muži do rukou.
„To je šílené množství zbraní,“ polkl muž.
První se mu podíval přes rameno.
„Ale pořád nevíme, jestli se vám můžeme věřit,“ řekl první muž. „Proč takovou zásilku sleduje tým s dětmi?“
„Neměli jsme na vybranou,“ odpověděl Naruto, „museli jsme spěchat, abychom konvoj co nejrychleji dohnali. Nikdo jiný by se sem rychleji nedostal… a možná bychom sem nikoho ani neposlali.“
„Co tím chcete říct?“ zeptal se druhý muž. Naruto polkl. Riskoval.
„Vaše země není s naší v kontaktu… možná by naše vedení nechalo ten obchod plavat. Možná by se obrátilo na Písečnou, ale to už by třeba bylo pozdě. Ze své vlastní odpovědnosti jsem se rozhodl dokončit misi… i ve vaší zemi.“
Pak si Naruto na něco vzpomněl a vytáhl doklad, který získal na hranicích Země větru.
„Zde, naše doklady ze Země větru,“ muž je převzal a pokývnul hlavou.
„Jo, to vypadá pravdivě…“ řekl.
Druhý muž Narutovi vrátil doklad zbraní.
„Víte… normálně bychom vyslali pro tým z Písečné, ale vypadá to, že se vám dá věřit.“ Uzavřel to druhý muž. „Pokud půjdete po této silnici rovně, pořád rovně, dostanete se do hlavního města. Tam vyhledejte prvního policistu. Až odejdete, ohlásíme vše přes naši telefonní linku.“
„Děkujeme,“ odpověděl Naruto a uklonil se. „A jak asi chápete, teď budeme muset spěchat.“
„Nezklamte nás,“ řekl druhý muž a prohlédl si děti. I kdyby to byli teroristi, tak co? Co zmůžou děti?

***

Cesta vedla rovně. Vlastně tady nebyli žádné odbočky, krom polních cest. Kolem nich však vyrůstalo spousta divokých trav. Některý z nich rostly až několik metrů do výšky a vypadaly dost bodavě. Země kolem nich byla suchá a nepoddajná. Plná kamenní a bodláků.
„Tak proto Země trsu!“ konstatoval vítězně Dai.
„A co sis myslel?“ zeptal se ho Masaru. Dai se usmál.
„Že se tu bude pořádně trsat!“
Naruto se držel za hlavu. Možná měl misi přenechat někomu jinému…

***

Cesta trvala asi dvě hodiny, než se dostali k malému údolí. V dálce byly vysoké skály a vodopád. Vodopád se dole slíval v řeku, která tekla údolím daleko na obzor a okolo ní rostla zelená vegetace. Asi deset kilometrů od vodopádu se na obou březích řeky rozléhalo město.
„To je ono!“ ukázal Dai.
„Vidíš tu snad jiné město?“ zeptal se Masaru. Dai se na něj otočil.
„O co ti pořád jde?“ zeptal se ho Dai. Masaru v tu chvíli něco ucítil – nevěděl co, bylo to neznatelné, ale ucítil to. I Naruto to poznal a položil ruku Daiovi na rameno.
Dai si uvědomil svou chybu – okamžitě vyslal svou chakru, aby hledala nebezpečí. Nebezpečí u jeho týmového partnera.
„Daii,“ oslovil ho Naruto, „nechceš všem něco říct?“
„Ano,“ pak se Dai podíval do země. Byl to těžké, nikdy to nikomu neřekl. Jen mistr Naruto to věděl.
„Mistře?“ otočil se na něj. Naruto chvíli bádal, pak pochopil.
„Dai je velmi výjimečný kluk. Narodil se s předpokladem, že cítí chakru.“ Kazuko s Masaru zpozorněli. „Je to senzibil. Dokáže cítit chakru, dokáže tu svou skvěle ovládat. Proto dokázal běžet po vodě lépe než vy…“
„Proto tenkrát v lese věděl, co má dělat,“ řekla Kazuko při vzpomínce na první test.
„A proto jste se ho ptal při útoku na budovu, jestli je vše v pořádku,“ dodal Masaru a prohlídl se Daie. Věděl, že má talent. Ale tohle? Tohle bylo něco. A jeho to vnitřně štvalo! Jasně. Na jednu stranu byl rád, že se Daovi tak daří, na stranu druhou… proč on? Proč né Masaru?
„Proč jsme to nevěděli? Vždyť to je skvělé!“ usmála se Kazuko.
„Chtěl jsem…“ Naruto chvíli přemýšlel co říct. Nemluvil o tom, protože věděl, že by mohli žárlit. Že by se mohli cítit nedostateční. „Víte, když o tom nevíte vy, nezjistí to nikdy ani nepřítel. Mohla to být tajná výhoda.“
A Naruto viděl, že Kazuko je s touhle odpovědí spokojená a jen se dál usmívala. Za to Masaru. Proč, Masaru? Pomyslel Naruto. Proč cítíš touhu být nejlepší? Proč pořád kalkuluješ s ostatními? Vždyť tvůj otec je tak skvělý! Musím tě změnit. Tyhle ambice by tě jednoho dne mohly dostat. Mohly by tě změnit a pak bys to nebyl ty. Byl bys jako Sasuke. Ten chtěl být nejlepší, aby pomstil svou rodinu… a dodnes mu mnoho lidí neodpustilo i po tom, co bojoval s Akatsuki na té správné straně.
Masaru se podíval na Daie.
„Omlouvám se,“ řekl tiše. Dai se uklidnil a kývl.

***

Do města dorazili zanedlouho – ulice byla plná lidí a vozů. Po stranách ulic stály obchody s prosklenými vitrínami. A oči dětí kmitali jen po zboží, které nabízeli – pravá čokoláda, šperky, luxusní hodinky nebo drahé umělecké objekty. Kazuko postřehla i několik velkých módních značek. Do toho všeho byla každá třetí budova pobočkou nějaké banky.
„Ti se tedy žijí,“ řekl Naruto.
„Mistře?“ otočil se na něj Dai, „můžeme pak jít nakupovat?“
Kazuko se zasmála. S penězi, co měla u sebe, by ji ani nepustili dovnitř. A to jen v případě, že by se nejdříve umyla a zbavila únavy a potu.
Naruto zavrtěl hlavou a už postřehl několik mužů – opět v modrých uniformách a zbrojích – tentokrát jen s meči – jak se davem prodírají k nim.
„Vy jste Uzumaki-sama?“ zeptal se muž, který vypadal jako jejich velitel.
Naruto přikývl a šáhl do kapsy, muž ho zarazil.
„Odpovídáte popisu… a upřímně! Vás se nedá přehlédnout!“ Zasmál se muž a v duchu dohnal: a necítit!
Muž se pak rozhlédnul kolem sebe.
„Máme za úkol vás přivést do královského paláce!“
Královský palác? Pomyslel Naruto. Vlastně ani nevěděl, kdo tu vládl – teď už to ví.
„Ano, děkujeme!“ Naruto se uklonil a poté následoval ozbrojence. Vedli je skrz ulici, na hlavní křižovatce zahnuli doleva směrem od řeky. Dlouhá ulice byla nyní lemována stromy a na jejím konci byla velká zeď se zlatou bránou. Trvalo asi pět minut, než k ní kolona došla. U brány stálo několik stráží, kteří pak tým pustili dovnitř. Za bránou se rozprostírala bohatá a zelená zahrada s příjezdovou cestou. Naproti nim vyšel muž. Na sobě měl skvěle padnoucí černý oblek.
„Já jsem kancléř Fuki Imawara,“ uklonil se týmu a Naruto pak představil sebe a svůj tým.
Kancléř si je všechny změřil pohledem.
„Veličenstvo vás rádo přivítá, pojďte za mnou.“ Poté je následoval ke dveřím paláce, který se zjevil za zahradou – nebyl příliš vysoký. Měl pouze dvě patra s vysokými okny a s velmi bohatě zdobenou fasádou.
U dveří nikdo nestál – kancléř je ztěžka otevřel. Tým vešel dovnitř – ocitli se v hlavním sále. Vedli odtud schody nahoru a dveře do všech stran.
„Poprvé v paláci,“ šeptla Kazuko a Dai s ni zatřepal.
„Jen aby se z tebe nestala princezna!“
Kazuko sykla a kancléř je vedl nejvyššími dveřmi, které je uvedly na další chodbu – po obou stranách visely obrazy a v dálce byly další dveře. Kancléř došel až k nim – dveře byly otevřené. Za pracovním stolem stál čtyřicetiletý muž – měl lehce zastřižený knírek a krátké černé vlasy, které si česal nahoru.
„Představuji vám naše veličenstvo Geora-sama!“ Naruto vyšel a uklonil se až k zemi. Tým ho následoval. Král se také postavil a uklonil se. Poté se usmál a nabídl všem židli.
„Jen se posaďte, slyšel jsem, že jste cestovali dlouhou dobu… určitě jste unavení!“ Kancléř mezitím všechny obešel a na stůl podal několik sklenic s vodou.
„Jsem rád, že mohu uvítat tak vzácnou návštěvu z tak daleké země… kéž by to bylo za jiných okolností.“
„I já bych tu byl radši jako návštěva,“ řekl Naruto, král se na něj podíval a pak zamrkal.
„Inu, nedá se nic dělat.“
„Dostal jste zprávy?“ zeptal se ho Naruto. Georo přikývnul.
„Ale rád bych slyšel příběh i od vás, Uzumaki-sama.“
A Naruto Uzumaki se dal do vypravování. Jak byli vysláni na misi, jak přepadli vilu v lese a jak cestovali skrz celou poušť až sem.
„Máte tu ty doklady?“ zeptal se král. Naruto proto vytáhl papíry a podal je na stůl.
Král si je začal pročítat, po chvíli zdvihl hlavu.
„To je šílené…“ šeptl.
Naruto zpozorněl: „Co se děje?“
„Naše zem má spojence ve všech okolních zemích. Jsme pro ně důležití. Proto nemáme žádnou velkou armádu.“
„Chápu,“ řekl Naruto a pak se otočil na děti. „Vaše armáda je mnohem menší než počet těchto zbraní.“
„Ano.“
A sakra. Pomyslel Naruto. A sakra…
„Můžou být ve vaší zemi nějací potencionální nepřátelé nebo cíle?“ zeptal se Naruto. „Nějaké místo, kde by se mohla srotit nepřátelská armáda. Povstalci? Rodinný konkurent?“
„Ne, nic mě nenapadá. Naše zem je velice demokratická a já skládám vládu podle hlasu lidu. A za posledních čtyřicet let se u nás politická situace nemění… upřímně. Nikdy jsme se neměli špatně. Nikdy tu nebyla žádná válka a i za krize nám vždy zbyde spousta peněz. Lidé jsou šťastní. A co se týče mé rodiny… jsme mladým rodem. Krom mladšího bratra a mé vlastní rodiny nikoho nemám.“
„Váš bratr, mohl by být on nepřítel?“
„Ten? Nikoliv. Navíc je se svou rodinou jako velvyslanec v Zemi Větru a to mu vyhovuje. Nikdy nebyl nadšenec vládnutí.“
„A vaše rodina? Ambiciózní syn?“¨
Náhle se král zarazil.
„Mám jen dceru. Bude se vdávat. A -“ zarazil se po druhé. „To by mohlo být ono. Pořádá oslavu svého zasnoubení. To by mohlo být místo, kde nepřítel zaútočí.“
„Řekněte mi více.“
„Je to v horách. Na starém zámku. Byl dlouho opuštěný, ale ona se usmyslela, že se v něm zabydlí. S pár lidmi a se svým snoubencem tam chce uspořádat večírek.“
„Je to místo dobře chráněné?“
Král sotva šeptal. „Má sebou asi tři strážce… jak říkám, jsme bezpečná země.“
„Musíte tam okamžitě vyslat další stráže,“ řekl Naruto. Náhle se král postavil.
„Uzumaki-sama, já jsem král a i když mě omezuje ústava, nikdo mi nebude nic poroučet!“
Naruto polkl. Proměna toho muže ho překvapila! V jednu chvíli sotva mluvil, v druhé už vládnul.
„Stráže tam samozřejmě vyšlu… ale nebude jich dost. Nemám ani ve městě dostatek mužů. Problémem je, že ten zámek leží u vodopádu a k němu vede pouze těsná soutěska. Trvá celý den, než tam dorazí rychlý jezdec.“
„Pokud nám dáte povolení k misi,“ řekl Naruto opatrně, „budeme tam během pár hodin.“
„A co budete za vaše služby chtít?“
„Nic, je to naše mise,“ odpověděl Naruto. Hlupáku! Kdyby to slyšela Tsunade…
„Dobře, Uzumaki-sama… já jen doufám, že nejste nějaký skrytý terorista. Až odjedete, nechám zabezpečit i město. Máme i své tajné služby a zkusíme něco vypátrat. Dáme vám v případě ohrožení vědět… ale do zámku ještě nevede žádné spojení, tak to bude dlouze trvat.“
„Děkuji, pane a teď nám prosím, ukažte tu cestu. Vyrazíme ihned!“

***

Naruto od kancléře získal všechno potřebné – mapy, doklady, jídlo, zásoby vody a nějaké peníze, kdyby potřebovali něco nakoupit. Nejdříve to Naruto chtěl odmítnout… ale tak bohaté zemi to neublíží.
„Představovala jsem si krále staršího a šedivějšího!“ řekla Kazuko, když vykračovali po ulici směrem k vodopádu.
„Byl mladý, překvapivě mladý,“ řekl Dai.
„Mladý a nezkušený,“ dodal Naruto, „zkušenosti jsou vždy to hlavní, to si zapamatujte. A tenhle očividně ještě žádné ohrožení nezažil. I celý jeho zámek vypadal nebezpečně přístupný.“
„Připadá mi, že to nebude bezpečná mise,“ řekl po chvilce ticha Masaru, „co když budeme na místě, když se pozvednou všechny ty zbraně?“
Naruto se zamyslel. Bylo tam výzbroje pro pár stovek mužů. Zná svou sílu, nemá ale strach. Není to oficiální mise, v případě nebezpečí se bude se studenty držet dál.
„Budeme spíše poradci,“ řekl Naruto.
„A proč tedy jdeme na ten zámek?“ zeptal se dál Masaru.
„Musíme je varovat.“
„To nezvládnou sami?“ dodal Dai. Náhle se Naruto prudce otočil.
„Poslyšte, jste ninjové a jste na misi! Ohrožení a nebezpečí je něco s tím musíte počítat! Je mi to líto a rád bych vás před vším ochránil, ale už jsme tady a nemáme na vybranou! Děláme, co je správné, protože je to správné! Neděláme to kvůli sobě!“
Náhle se zarazil. Uvědomil si hroznou věc. Bylo to poprvé… bylo to poprvé, co své studenty seřval.
„Já…“ Naruto šeptl, vedl je teprve krátce, a ačkoliv se toho za tu dobu o vedení tolik naučil tak… „omlouvám se, já jsem se nechal unést... hodně mě to uneslo. Ale mám o vás strach, ale jsme ninjové a děláme, co musíme. Přál bych si svět, kdy by se neděly zlé věci a kde by děti nemusely nosit zbraně…“
„To je dobrý,“ řekla Kazuko a pokusila se usmát. Ale i ona si uvědomila hroznou věc – bylo to poprvé, co je mistr Naruto seřval.
„Jsem váš mistr,“ pokračoval dál, „ale zároveň jsem váš kolega a partner. Nemám na to právo.“
„To je dobrý,“ zopakoval Dai. „Zasloužili jsme si to.“
„Ne, ne, Daii,“ řekl Naruto a hlavou se mu honilo tisíc myšlenek. Jak snazší by bylo, kdyby tu byl s Nejim a se Sasukem. Místo toho se musí starat o tři studenty, kteří byli poprvé na větší misi… a už je stihnul převést přes celou zemi a pravděpodobně i zapletl do jakéhosi vnitrostátního konfliktu. Tsunade nebude mít radost! Ani on nemá radost. Nikdy by si neodpustil, kdyby se jim něco stalo. Za tu dobu už je považoval za součást své rodiny.
„Byla to moje chyba,“ dodal Naruto, „je to moje chyba, že jsme tady. Neměl jsem se do toho plést… teď už je pozdě.“
„Lepší než hledat ztracené koťátka,“ řekla Kazuko s úmyslem odlehčit situaci. Naruto se lehce usmál. Podíval se do jejich očí – všichni vypadali odhodlaně – samozřejmě tam byl strach a nejistota. Dokonce i v očích Masaru. Ale zároveň v nich našel spousty odvahy. Tolik odvahy, že se mu přelila do žil!
„Ano! Mnohem lepší!“ usmál se Naruto, „a teď pojďme najít ten zámek!“

***

Vyšli z města a dali se přímo k vodopádu. Běželi podél řeky – cesta zde byla mnohem příjemnější, než po prérii plné trsů. Kolem rostly palmové stromy, kaktusy a nízká tráva. A vzduch byl po dlouhé době příjemný a vlhký.
Na chvíli zastavili u řeky, aby se osvěžili. Děti na sebe začali cákat a Naruto byl rád, že mu odpustili. Sám si slíbil, že už na ně řvát nikdy nebude. Poté se vydali dál. Během hodiny se dostali k útesu u vodopádu a v dálce na jihu zahlédli onu těsnou soutěsku. Pro lidi bez schopnosti lézt po skalách to cestu velmi zdelšovalo.
Naruto se podíval na hranu útesu. Pak kolem svých studentů uvázal lana.
„Kdyby někdo spadl,“ řekl Naruto. Ještě to byli studenti, krom Daie museli lézt opatrně. A vydali se nahoru. Kazuko opatrně našlapovala a hledala výčnělky a dávala pozor na kameny. V jednu chvíli došlápla a pod její levou nohou se náhle urval kámen – a celé tělo cítilo, jak padá. Pak si však dívka uvědomila, že druhá noha pevně drží ke zdi. Naruto to postřehl a usmál se. Lana nebyly třeba.
Když byly nahoře, uviděli, že řeka teče mnohem výš – skrz hustý les do kopce. A podle všeho na konci toho lesu byl starý zámek.
Cesta lesem nebyla příliš používaná – z obou stran zarostlá keřinami a na oblohu nebylo takřka vidět.
„Brzy bude noc!“ zamručel Dai. „Nechtěl bych tu být v noci!“
A pak si i Kazuko všimla, jak se všechny stromy pohybují ve větvích – v noci by to bylo určitě strašidelné.
„I ve dne to tu má něco do sebe, líbí se mi tu,“ řekl na to Masaru.
„Jsi blázen,“ usmál se Dai a Masaru na to nic neříkal.
Aby vše stihli ještě za světla, rozeběhli se plnou parou vpřed. A brzy se dostali na místo. Železný mřížovaný plot byl obrostlý divokým břečťanem. Za branou stál divoce vzrostlý strom a za ním – za ním byl zámek.
Byla to dvoupatrová podlaha s osmi okny a jednou věžičkou vpravo. Kolem stromu bylo široce zarostlé torzo fontány.
„Svítí se tam!“ řekla Kazuko a ukázala na několik oken, odkud problikávalo světlo.
„Neviděl jsem žádné dráty,“ řekl Masaru, „musí tam mít svíčky!“
„Haló?“ ozval se náhle a otevřely se dveře. Ven vyšla asi dvacetiletá dívka – měla tepláky s bílou blůzkou – zašpiněnou od barvy – a kolem krku malý červený šátek. Dlouhé černé vlasy měla svázané v copu.
„Princezna?“ Naruto se uklonil a dívka se usmála.
„Přátelé mi říkají Moe,“ odpověděla a uklonila se taky.
Pak se podívala na děti a ještě více se usmála.
„Ti jsou vaši?“
„Ano,“ odpověděl Naruto a Moe udělala tázavý zvuk.
„Vypadají stejně staře a každý má jinou barvu vlasů. Jste si jistý?“
Náhle Naruto pochopil a zčervenal.
„Ne, to jsou mí studenti! Děti mám doma! Jinak já jsem Naruto Uzumaki, přátelé mi říkají jen Naruto a tohle je Dai, dívka je Kazuko a bělovlasý je Masaru.“
„Ráda vás poznávám,“ řekla princezna Moe a s každým si potřásla s rukou.
„Naruto Uzumaki? Uzumaki z Listové vesnice?“ náhle ze dveří zámku vyšel starší muž. Měl krátké šedé vlasy a jizvu přes tvář. Na svůj věk byl však ve formě. A po boku měl dlouhý meč. Samuraj.

Poznámky: 

Poznámka: Už dlouho bojuji s japonským oslovováním. Rozhodl jsem se, že z české formy přejdu na hybrida - budu používat oslovení pouze v případě -sama, -sensei. Zbývající případy coby neznalec radši vynechám a ponechám tyhle dva kvůli atmosféře. Laughing out loud Když tak napište, co si o tom myslíte. Děkuji a přeji pěkný den! Smiling

5
Průměr: 5 (5 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Ivanitko
Vložil Ivanitko, Út, 2018-08-28 07:42 | Ninja už: 4186 dní, Příspěvků: 2117 | Autor je: Editor všeho, Manga tým, Tatér prokletých pečetí

MISE L3: Princezna to zabila, že ti jsou vaši a nevypadají každý jinak Laughing out loud Laughing out loud Dobře ona. Země trsu je fakt zajímavá, vlastně mi to i svou polohou připomíná Dubaj, jen kromě ropy, tak těší zlato z dolů. Docela se divím, že tam nemaj lepší ochranku, když mají tolik zlata a beztak všichni touží po tom je okrást.

Obrázek uživatele hagar
Vložil hagar, Po, 2015-04-13 15:49 | Ninja už: 3928 dní, Příspěvků: 181 | Autor je: Obsluha v Ichiraku

Dobréé

Obrázek uživatele kainen
Vložil kainen, Po, 2015-04-13 14:53 | Ninja už: 3638 dní, Příspěvků: 324 | Autor je: Pěstitel rýže

jůůůů... bombáááááá Laughing out loud to se tak dobře čte, že člověk až ztrácí přehled o čase Laughing out loud jinak fajn díl a jen tak dál Laughing out loud

moje skromná první série Laughing out loud http://147.32.8.168/?q=node/113044

oblíbení autoři:
Alalka
Baruto
SakuraAngel95
Camelia
Mystia
Kondrakar
Gohan35
Gagar
NekdoKohoNeznas
Vlkoberan
Lefthandedpower

"Savior, conqueror, hero, villain. You are all things, Revan… and yet you are nothing. In the end, you belong to neither the light nor the darkness. You will forever stand alone."
―Darth Malak to Revan

"The Dark Lord Revan is dead. I am a servant of the light now."