Mžik (5/5)

Iwashi zběsile kličkoval Konohou směrem k sídlu Hokage. Měl totiž smůlu, že si ze všech shinobi právě on vytáhl nejkratší zápalku a zatímco doručoval tu bezvýznamnou zprávu, přijde o celou bitvu. Co je vlastně tak důležitého na tom, že Touji pravděpodobně míří do Hadankyou? Nebyla to velká čtvrť, navíc dost vzdálená od sídla Hokage. Jakou to všechno mělo spojitost s údajnou vraždou Páté, netušil. Ale rozkaz byl rozkaz, tak ho chtěl Iwashi alespoň splnit co nejdřív a stihnout tak ještě závěrečný souboj.
V tom mu ovšem zabránila malá postavička s tmavými copy, co se mu na nejbližší křižovatce připletla pod nohy.
„Hej!" Rozmrzele vstal, připravený tu nenadálou překážku seřvat. „Koukej, kam běžíš!"
Pak si uvědomil, že je dívka pod jeho nohama Genmova nevlastní dcera. Kyari, nebo Kiori... tak nějak se jmenovala. V náručí svírala dřevěné pouzdro, které jí při srážce vypadlo a otevřelo se, pročež se nacházela v obklíčení dřevěných figurek. Trochu zmateně se rozhlédla kolem a začala sbírat.
Neměl moc času, tak jen zamumlal: „Promiň, neviděl jsem tě."
Neodpověděla mu. Když se jí ztratil z dohledu, měla už věci posbírané. Opětovně sevřela pouzdro v náručí, jako něco cenného a pokračovala ve své cestě.

***

Hadankyou nebyla nejstarší čtvrť Listové, pro neznalého návštěvníka tak ovšem vypadala. Tady byly průchody, ornamentálně ohýbaná zábradlí, omítka sedřená až na cihly a masivní vyřezávaná vrata. V celé Konoze nebylo jiné místo, které by vypadalo tak nekonožsky.
Skupina, složená přibližně z dvaceti elitních ninjů, zaujímala pozice kde se dalo. Někteří se usadili na vyhřátých plochách střech, jiní využili strategických míst u oken cizích bytů, další čekali ve stínu stříšek a zdí. Vládlo tu ticho, nervozita se dala krájet. A nade všemi se vznášel Tsunadin poslední rozkaz, jako neviditelná změť bouřkových mračen: Zabijte ho.
Jediný z nich, kdo o tom nevěděl, byl Umino Iruka. A možná to tak bylo lepší...

Mizuki přišel. Dokonce cestou, kterou očekávali. Ale k jejich neskonalému překvapení, jakoby si jich nevšímal - jakoby jejich útoky byly jenom malá nicotná překážka.
Rozběhl se a nějakým štěstím unikl vrženým kunaiům. Několik shinobi se ho pokusilo zastavit, ale on jen zrychlil, odstrčil je z cesty a pokračoval dál. Ocitl se v jedné z širších ulic, ve velmi těsném obležení hlídkujících ninjů. Neměl se kde krýt a v podstatě ani kam utíkat, ale z nějakého důvodu se o to ani nepokoušel. Díval se po domech. Na vybledlých tabulkách se pod jménem ulice dalo vyčíst i číslo - 826.
Hadankyou... 311, 312, 313... Rozběhl se podél řady rodinných domků a počítal.

Iruka ten podivný souboj sledoval ze svého střešního úkrytu, pár minut předtím, než se rozhodl připojit.

***

Kiori vytáhla klíč, schovaný pod prázdným květináčem vedle dveří, a odemkla. Starý dům měla momentálně obývat teta Shiho, než se najde vhodný kupec, ale ta trávila celé dny v práci a na nějaké pečování o interiér neměla čas.
Kiori vstoupila dovnitř a nasála tu lehce zatuchlou, milovanou vůni domova. Ráda by se zastavila v každé místnosti, nostalgicky zavzpomínala, ale na to neměla čas. Máma brzo zjistí, že je pryč.
Její cesta vedla po příkrém schodišti do druhého patra a po rozvrzaném žebříku na domovní půdu. V této roční době tam bylo horko, v nedýchatelném vzduchu vířil prach. Přinutila se to nevnímat a svou pozornost obrátila ke starým pokladům. Tady se cítila v bezpečí.
„Kiori."
Ani si nevšimla, že máma celou dobu postává v rohu půdy, skrytá za hromadou krámů. Nejspíš ji sledovala až sem, nebo přišla jednou ze zkratek, jen aby mohla svoji dceru přistihnout. Kiori se skoro pousmála při představě, jak máma kličkuje skrz zadní ulice, přelézá drátěné ploty a nenápadně se plíží přes cizí zahrádky. Bylo to tak vtipné, až strašidelné - jak moc vážná situace mohla nastat, aby máma takhle vyváděla?
Rychle vstala a rukou si upravila sukni. Chvíli nikdo neřekl ani slovo, ale pak Kiori zvedla pouzdro, do teď odložené na podlaze.
„Pověz mi, kdo to byl a já na to zapomenu. Slibuju."

***

Kdo ví, proč se Mizuki nevydal přímo do lesa, ale k té nenáviděné stavbě, kam ho Ibiki před třemi lety přivedl. Bylo to děsivé, temné místo, zralé na demolici. Pamatoval si, jak se tam tehdy třásl zimou a strachem, ale přesto z něj Morino nedokázal vymámit ani písmenko. Snad tam teď zamířil v pokusu o probuzení svého pohasínajícího vzteku. Že se jen toužil ujistit, proč způsobil všechny ty problémy.
Ale dopadlo to úplně jinak. Budova nebyla prázdná ani náhodou a mrazivá už vůbec ne. Za okny v přízemí bylo poznat začínající požár, na zemi pod oknem ležel zraněný Ibiki a byl to zděšený Idate, kdo před malou chvílí unikl dveřmi a zmizel v lese. Mizuki dlouho neváhal. Dostat se k mistru mučiteli znamenalo několik lehkých popálenin na rukou a hořící nohavici jeho kalhot. Zato vytáhnout ten přidušený, půltunový kolos ven, bylo něco úplně jiného. Mizuki se poté ještě dlouho divil, že to oba přežili. Naštěstí, Ibikiho černý kabát nebyl hořlavý.
Mžik

Svět je jen mořská pláž, vlny, dorážející na skaliska.
Mizuki je nevnímal. Byly kdesi pod ním, jiná realita. Zdálo se mu, že se jeho do teď stažené plíce náhle uvolňují. Bolest se zkrátka vytratila a on se cítil jako ten nejsvobodnější člověk pod sluncem. Byl tu jen on, předmět v jeho pravici a dům se správnou adresou, ke kterému toužebně mířil. Párkrát zakolísal, jednou ucítil i bodnutí a pak se jeho bok zalil čímsi hřejivým. Částí své mysli věděl, že je to krev, ale na tom už nezáleželo. Kousek za ním někdo použil chidori a země pod jeho nohama sténala a praskala.
Ale jeho nedostanou. Dokonce ani Iruka, jenž se mu těsně před cílem postavil do cesty. Mizuki do něj přímo vletěl celou svou fragilní vahou, prorazil jím dveře a dopadl na jeho hrudník. Podle nezřetelného prasknutí mu asi zlomil ruku. Ale to jej nezajímalo. Byl už tak blízko... Mžik

„Mizuki!"
Iruka si nebyl vůbec jistý, jestli jej oslovený slyšel. Ležel na dřevěné podlaze, poseté třískami po vyražených dveřích, pravý loket stočený v nepřirozeném úhlu. Ale nejhorší bylo, že neměl ani ponětí, co to Mizuki zatraceně dělá.
Šedovlasý vstal. Potácivě se opřel o rám nejbližších dveří, na bílém nátěru zanechal červený otisk dlaně a pokračoval širokou chodbou směrem ke kuchyni. Iruka ho následoval, s připraveným kunaiem v levačce, ale byl tak zaskočený Mizukiho podivným chováním, že se jej zdráhal použít. Trochu ze zvědavosti, trochu kvůli Tsubaki a snad i proto, že muž před ním byl pouhou vzdálenou kopií toho podrazáckého parchanta, jak si jej pamatoval.
Pak oba spatřili tu dvojici, plavovlasou ženu, která za sebe odvážně schovávala malou dívku s černými copánky. K údivu všech se Mizukiho tvář rozjasnila, jako ještě nikdy. Klekl si před ně a s jiskřícíma očima rozevřel dlaň.
Kiori obešla matku a užasle ten nabízený předmět přijala. Byla to šachová figurka krále, otlučená a pokrytá Mizukiho potem, ale bylo úplně jasné, že patří do pouzdra k ostatním.
Iruka nechápavě pozoroval, jak bývalému vězni začaly téct slzy. A přitom horečnatě zašeptal: „On se vám omlouvá..."
„Kdo?" zeptal se ninja, stále zaskočený.
Mizuki nic neřekl. Prostě vstal a s výrazem naprosté spokojenosti zamířil ven.
„Kdo, Mizuki!?" Iruka ho rozzlobeně následoval. „Kam zase jdeš!?"
„Najít Zouriho..."
Iruka se vyčerpaně opřel o stěnu chodby. Viděl, jak se Mizuki zastavil venku. Přejel unavenýma očima všechny své čekající pronásledovatele, okolní domy, přihlížející dav zvědavců i osvětlené střechy, a pak se pomalu, takřka elegantně odporoučel k zemi.

Mžik

Leží na zemi, pokropen slzami dívky, kterou miluje. V mezerách mezi vzlyky cosi povídá, ale on nějak nemá sílu na to, aby ji poslouchal. Přikyvuje tedy s tupým úsměvem, protože takhle krásně mu nebylo už dlouho. Svět je jen mořská pláž, vzpomínky spálilo letní slunce a jeho rány krvácejí v docela jiné dimenzi lidského života. A ona je tu s ním.
Nakonec se Tsubaki odmlčí, otře si slzy, popotáhne. Už jen opakuje jeho jméno, tu nekonečnou řadu Mizuki, Mizuki, Mizuki...
„Miluju tě," odpovídá on.
Její oči se chvějí, jako by jí to říkal poprvé.
S trochou úsilí zvedne ruku a pohladí ji po sametových vlasech. „Řekni Irukovi, že jsem to tak nemyslel."
Překvapeně zvedne obočí a je u toho tak krásná. „Co?"
„To, že je krysa..."
„Mizuki..."
Je stále před ním, podivně rozmlžená. Ví, že ji miluje, že s ní chce být, že po ní touží. Z části si uvědomuje, že jí kdysi ublížil, ale nevzpomíná si jak. Zůstává tedy u původní, staré a dávné vize - slunce a les, a sníh a teplo jejího těla; její polibky, její dotyky v tom malém domku za hradbami vesnice, tak konejšivé a žádoucí...
Klíží se mu oči a přeje si, aby se mu o ní zdálo. „Jsem unavený..."
„Já vím," přikyvuje ona a hladí jej po tváři. Je to příjemné.
„Hrozně dlouho... dlouho jsem nespal..." Už nezvládá ani mluvit.
Tsubaki jej drží za ruku a on se propadá do řeky. Je čistě bílá, bez žádných přehrad a zatímco něžně omývá jeho zubožené tělo, plyne si vesele dál...
Mžik

Dojo byla škola, akademie, kasárna, zkrátka každá budova, kde se hromadili lidé za nějakým nesmyslným účelem.
Pavouk byl z neznámého důvodu výraz pro ninju.
Krysa byl zbabělec.
A vzpomínkám, nejasným a krátkým jako mrknutí oka, se říkalo mžik.

Tsubaki se shrbeně odplouží k Irukovi. Stojí tam spolu a tiše sledují, jak ninjové zakrývají Mizukiho tělo plachtou. Tsubaki pláče a nad Konohou se stahují mraky. Morino měl pravdu - bouřky přicházejí nečekaně.
Jen co dopadnou na zem první kapky, Tsubaki k němu obrátí zbrunátnělý obličej s oteklýma očima. „Proč musel zemřít takhle?"
Bez odpovědi k ní natáhne zdravou ruku a ona se vděčně přitulí.
Později pochopil, že tím nemyslela způsob Mizukiho smrti. Myslela jeho - osobnost, která odešla. Pravdou je, že to byl v posledních letech ten největší mizera na světě a ona by dala kdo ví co za to, kdyby tak i zemřel. Ale to se nestalo. Snad proto, že pokaždé umírají ti hodní...

Padají velké, tlusté kapky. Z prohlubní v silnici se stávají malá jezírka, pod plachtou se začíná tvořit rybníček. Ibiki ji naposled nadzvedne a prohlíží si strůjce všeho zla. Kupodivu k němu už žádnou nenávist necítí.
Mohl být z jedním z nejlepších. Ale jen těžko říct, na které straně.
Pokládá cíp plachty zpět na místo a uvolňuje prostor pro mediky. Může si dovolit stát na dešti a na všechno dohlédnout. Jeho černý kabát je naštěstí nepromokavý.