Naruto - Až na hrob

Jsou to už více než tři roky, kdy byla zavražděna Tsunade a její místo zaujal Naruto. Jeho tým a celá vesnice nyní stojí před tou největší hrozbou - před armádami Mlžné - a budoucnost Země ohně je jen v jejich rukou...

(předem se omlouvám za jakékoliv chybky, nadbytečná či prohozená slovíčka, nebo prohozená jména - občas mě poškádlil word a někdy jsem se poškádlil sám - děkuji za pochopení)

1. KAPITOLA

Ulice hlavního města zářily barvami. Zvuky smíchu a hudby se prolínaly s tichým napětím. Lidé, na oko se bavící, v tichosti tajně vyčkávali a s třaskavou nervozitou se ohlíželi kolem sebe.
„Je to příliš nebezpečné,“ vzdychl jeden ze starších mužů, postávajíc před hromadou dřevěných desek. Desky, slavnostně nabarvené na zářivé barvy, schovávaly poničenou budovu, která byla zničena při nedávných bojích. Aspoň je tu už teď klid, pomyslel si, když kolem něj prošel ozbrojený a zamaskovaný muž. Když odešel, muž si odplivl.
„Nejdříve bojují proti ninjům, vzburcují davy a pobijí tolik lidí a k čemu? Aby jedny shinobi nahradili ještě horší lotři,“ řekl ke svým společníkům. Hlouček lidí kolem něj tiše souhlasil.
Hlavní představení se teprve událo: uprostřed rozlehlé ulice zarachotily dusivé zvuky kol. Královsky vyzbrojený povoz se dal na cestu.
„Ještě ani nevyhráli,“ vzdychla žena stojící za mužem, schovávající se tak před zraky ozbrojených mužů, kteří začali procházet ulice a kontrolovat všechny přítomné. Hlavně děti - děti si braly stranou a kontrolovali je o to více. Dětí měla Listová ještě spoustu.
„Ani nevyhrajou,“ pokračoval muž, „podívej se!“
Muž ukázal na skupinu mužů s meči a holemi, jak chytili sedmdesátníka, shodili ho na zem a bušili do něj všemi zbraněmi a končetinami, které měli k dispozici.
Muž sebou cukl, žena za jeho zády ho chytila.
„Neblázni, zabijou nás všechny… stačí jedno slovo o Listové a zbijí tě, takové jsou jejich pravidla,“ řekla a odvrátila zrak od šikany. Muž nepřestával koukat.
„Někdo tomu musí udělat konec,“ řekl další z mužů a šáhl po holi, o kterou se opíral. Dal se do kroku, v tu chvíli ho jiný muž zachytil za rukáv.
„Co?“ zeptal se a pohlédl do očí dřevěné masky schované v plášti.
„Nech to na mně,“ řekl tajemný muž chlapeckým hlasem, „postarám se o ně!“ Náhle chlapec dlouhým skokem dopadl ke skupince mužů. Jednoho zasáhl přímo do krku kunaiem, dalšímu z rukou vykopl zbraň – meč – který zachytil druhou rukou ve vzduchu a zabil jím původního majitele. Tři ozbrojenci uskočili, ale nepomohlo jim to.
Chlapec udeřil kopem dalšího muže do obličeje, následně se vyhnul několika ranám mečem. Naprosto bez problému odhadoval údery a neměl sebemenší starost o svůj život. Pak přišla řada na něj – v rukou mu začala blýskat energie.
Bylo po všem. Pět mrtvých ozbrojenců leželo na cestě. Uprostřed nich ležel starý zakrvácený pán.
Chlapec se k němu sklonil a nabídl mu ruku. Poté si uvědomil svůj omyl a zalitoval toho, že nemohl zasáhnout dříve.
Otočil svůj pohled na skupinku starších lidí.
Byli tak bezbranní. Zůstali sami. On je nemůže zachránit všechny.
Muž s holí na něj kývl a ninja zmizel.
„Ten bastard se sám korunoval na nového feudálního pána,“ Sasuke bouchl do mapy, která stála u stolu. Zaznamenávala poslední změny – když Listová byla před několika měsíci zpustošena, podařilo se povstalcům spojit své dobyté území s oblastí kolem hlavního města. Také pokračovali od Listové více na jih, odkud Naruto ještě před evakuací stáhnul veškeré jednotky k ochraně konvoje.
„Nepodařilo se ho zavraždit?“ zeptal se Shikamaru, stojící na druhé straně stolu, „kolik tam bylo mužů?“
„Poslal jsem jich tam dvacet, tři se nevrátili,“ odpověděl Sasuke, ANBU mělo nedostatek mužů a po smrti Tamashiho vládl chaos. Plno týmů bylo ještě na misích všude možně a Sasuke většinu záznamů musel zničit při odchodu z Listové.
Shikamaru byl zklamán, od konce vesnice, byl zbytek Listové, který uprchl na sever v silném válečném stavu. Děti začaly být učeny v silnějších technikách, opustil se způsob povyšování a pro akademii se snížil věk ukončení – v momentě, kdy mohl jedinec bojovat, dostal čelenku. Snažil se Sasukem zabránit dalším prohrám, otevřená korunovace přímo na ulicích byla dobrou příležitostí pro útok. Ale když ho Sasuke informoval o obraně města, uvědomil si, že v současné době nemůže nic dělat.
Povstalci, i když hlásali boj proti shinobi, jejich služby využívali s radostí. Zvláště po zničení vesnice rapidně zvýšili své náborové kapacity.
„A co Naruto?“ zeptal se Shikamaru dál, Sasuke ukázal na modré značky na mapě. Posbíral tři tisíce ninjů a nyní se vrhne se spojenci ze všech stran do zvučné. Naruto zůstal Hokagem, na radu Shikamaru. Vesnici by nová volba Hokageho v současné době více ublížila, než pomohla. Navíc bez vesnice nebylo třeba toho, který by ji chránil. Přesto došlo k výrazné změně – do vedení zbytku vesnice se postavila vojenská rada. Shikamaru, jako velitel z Aliance, jejíž vojenské jednotky byly v současnosti rozpuštěny. Sasuke jako velitel ANBU. Naruto, jako posledně zvolený Hokage. Představitel klanu Hyuuga, který byl zvolen, co by zástupce všech klanů z Listové. V neposlední řadě to byla Sakuro Haruno, občany vesnice zvolená zastupitelka. Tahle pětice se nyní podepisovala pod všechny rozkazy společně, tak aby nebylo možné kohokoliv obviňovat.
Naruto byl nejprve proti. Když se probudil po posledním boji a zjistil, že je stále Hokagem, byl zhrozen. Situace mu však byla vysvětlena a on přistoupil na situaci toho, že po tom, co zvítězí rezignuje na všechny posty. Ale těžil i z tohoto rozhodnutí, už nemusel brát ohled sám na sebe a přihlásil se jako velitel do boje proti zvučné. Boj s ninji byl už něco jiného než boj s jeho vlastními spoluobčany.
„Na jihu se Hyuugum podařilo zastavit postup Mlžné do vnitrozemí, snažili se nám odseknout poloostrov,“ Sasuke ukázal na malý pruh podél jižního pobřeží, který listová ještě držela ve své moci, „ale myslíme si jako ANBU, že zastavení spíše způsobilo jejich taktické přesunutí jednotek na sever na hranice s Oblačnou a také máme zprávy, že se chystá velký přesun jednotek do země Zvuku.“
„Chtějí s námi bojovat na severu,“ Shikamaru se zamyslel. Po tom, co Naruto nepřistoupil na dohodu s Mizukagem, kde chtěl pouze malý úsek pobřeží za pomoc s rebely, se jeho jednotky pustili do pochodu.
„Chtějí zlikvidovat naši hlavní sílu na cizím území,“ Sasuke rukou projel oblast Zvučné, „nejdou jim na pomoc. Pouze si nechtějí ničit dobyté území. Navíc země Zvuku má výborný profil pro taktické manévry a obkličovací akce.“
Shikamaru stejně jako Sasuke věděl, že to je jediné, co Mlžné může pomoci definitivně porazit Listovou. Po opuštění hradeb vesnice ukončila Listová veškeré neválečné mise, stáhla svých pět set mužů z Aliance a zanechala povstalce svému vlastnímu osudu. Také nebylo třeba držet tak velkou obranu vesnice, což se objevilo jako velmi pozitivní jev. Mlžná najednou byla přečíslena a krom momentu překvapení jí nic jiného nezbylo. Na druhou stranu bojovala na jediné frontě a mohla využívat lokální přesilu.
„Povstalecká fronta je stabilizována,“ Shikamaru si pročítal poslední zprávy, „už neútočí, upevňují své pozice a vytvářejí si vlastní stát.“
„Myslí si, že jsme ze hry,“ dodal Sasuke, Shikamaru zavrtěl hlavou.
„Nedává to smysl, nyní by nás měli s našimi nepřáteli semknout a zničit nás ze všech stran, nedává to smysl,“ Shikamaru hleděl na mapu a pak mu to došlo. Rychle vzal do rukou několik papírů a začal jimi listovat. Po chvíli se usmál a našel to, co hledal. Chvíli četl, poté ukázal na malý pruh země, který spojoval východní a západní území Listové, mezi dobytým územím povstalců a z druhé strany zvučné.
„Neútočí tam,“ začal Shikamaru a velitel ANBU ho pozorně poslouchal, „nechtějí, abychom prohráli! Chtějí být odděleni od Zvučné a Mlžné, mají z nich strach!“
„Jejich řady naplňují agenti z Mlžné v jednom kuse, bojí se snad jejich vedení, že se stalo pouze loutkami, pro plány Mizukageho. Možná Mlžní ovládají už půlku naší země.“
„Útok Mlžné už začal dávat smysl,“ Shikamaru ukázal na jižní kapsu, která se nebezpečně přibližovala k území povstalců, „pokud by se jejich území dotkly, svrhnou Mizukageho muži, nebo ovlivní Fuchika, ke spojenectví. Zničehonic by Mlžná, i s nově zabraným jihem, ovládla většinu naší země.“
„Proto Fuchiko přestal útočit, nepřítel mého nepřítele je můj přítel, i když je to i můj nepřítel. Bude balancovat, ví, že jako obyčejný člověk udělal chybu – zavedl do své armády tolik ninjů. Bez nich by však nikdy nezískal tolik úspěchů.“
„Počet shinobi v jeho řadách je pořád dost zanedbatelný. Pokud nejsou na jednom místě, není jich dost na cokoliv.“
„Jsou jen na severu,“ Sasuke ukazoval na mapě, „na jihu na žádného shinobi nenarazíš.“
„A bohužel skoro ani na ty naše…“ Shikamaru vzdychl a zahleděl se dál do map.

Nad táborem byl klid, pouze skrz husté koruny stromů prosvítaly staré světelné ozvěny hvězd. Také začínal podzim, bylo chladno. Naruto to věděl, proto byl jeho stan zateplený. Sám seděl u velkého skládacího stolu a rýsoval poslední přímky útok na Zvučnou - jeho velitelský štáb byl nedaleko fronty a on tak měl perfektní přehled o tom, co se všude dělo.
Náhle do stanu vešel chlapec, odhodil na zem svou masku a podíval se na Naruta.
„Jsem rád, že ses vrátil,“ Naruto vstal a chlapce obejmul.
„Tati,“ řekl Minato a odstrčil ho. Za poslední měsíce tak vyrostl.
„Neměl by ses hlídat?“ chlapec ukázal na obvazy kolem otcové hrudi.
„Už dávno jsem zdravý,“ řekl Naruto a opět se posadil. Pravdou však bylo, že zranění od nositelů masek byly horší, než si myslel. I s jeho hojením dodnes cítil při špatném pohybu bolest.
„Jak dopadla mise, Minato?“
„Žádný pohyb na obzoru,“ řekl Minato a posadil se do židle naproti svému otci. Naruto přemýšlel, jací jiní ninjové v jeho věku už plnili tak nebezpečné mise. Jeho mistr Kakashi byl jako mladý kapitánem v ANBU. Kakashi… vzpomínka na zajatého učitele zabolela. Za tu dobu se mu ho ještě nepodařilo zachránit.
„Netuší, že jsme tady,“ dodal Minato a Naruto zatřepal hlavou.
„Pokud mají aspoň trochu taktického ducha, budou se nás snažit přesvědčit, že víme, že oni neví,“ když to úřadující Hokage dořekl, zasmál se, „pěkná kravina, viď?“
„Rozumím,“ Minato se pousmál. Hra ninjů byla občas až asburdní.
„Tati?“ ozvalo se náhle, Naruto pohlédl svému synu do očí – připomínal mu doopravdy Minata, až na ty oči, které zdědil ze své Hyuugovské krve.
„Má sestra… je pravda, že se stala geninem?“ zeptal se. Naruto přikývl.
„Ano, je. Spousta mladých nyní rychle vyrostla.“
„Vždyť je to ještě dítě,“ Minatovi se objevily slzy v očích, „nechci, aby se jí něco stalo.“
„Ty jsi taky dítě,“ prohlásil Naruto, „a teď jsi tady, při vedení válečné operace. Nemám z toho radost, ale je válka. A válka je čas pro všechny ninji, bez ohledu na věk.“
Naruto byl smutný. Nikdy ho nenapadlo, že bude posílat své děti do války, natož aby tam šly ještě dříve, než vyrostou a dokončí celou akademii. Ale nemohl s tím nic dělat, pár očí byakuganu byl ve válce neocenitelný.
„Je lepší než já?“ zeptal se náhle kluk a otřel si slzy, „já se stal geninem v devíti!“
„Teď je ti deset,“ Naruto se usmál a pohladil ho po vlasech, „když jsem z tebe udělal genina, bylo to proto, že by tě akademie zbytečně zdržovala. Nebyl bys tam šťastný. Tvá sestra se stala geninem kvůli válce, jinak by samozřejmě následovala stejnou cestu jako ty.“
„A kde je? Co dělá?“ ptal se dál Minato.
„Je na frontě s povstalci. Svými očima, stejně jako ty, monitoruje hranice. A stejně jako ty nebude bojovat, neboj se. Je tam spousta kvalitních ninjů, kteří ji ochrání. Kazuko ji má na starost.“
Při uslyšení toho kouzelného jména se Minato uklidnil. Když tam byla Kazuko, nemohlo se nic stát.
„Proč tu není Kazuko s námi?“ zeptal se Minato zasněně a Naruto se zasmál. Jeho beznadějná zamilovanost připomínala jeho samotného. Ale sám musel uznat, že by mu její přítomnost ulevila. Stejně jako zbytek jeho studentů, kteří nyní byli každý zcela jinde. Dai stál ve stínu Narutova stanu a hlídal ho ze stínů, Kazuko operovala s povstalci a Masaru… když o něm naposledy slyšel, byl pod vedením Sasukeho vyslán získat informace o Kakashim a dalších zajatcích. Kakashiho armáda s posádkou z pobřeží tvořila několik stovek ninjů, kteří byli pryč. Bylo prioritou vesnice je zachránit.
Naruto se chvíli povídal se svým synem a po té ho poslal si odpočinout. Naruto chvíli koukal do map a pak si odkašlal.
„Daii,“ řekl do ničeho a za okamžik před ním stál chlapec. Dai si sundal masku, kterou nosil při stráži.
„Ano, pane?“ zeptal se, Naruto se usmál a nabídl mu židli.
„Chci si jen popovídat,“ řekl a Dai se posadil, chvíli hleděl na Naruta. Bylo to už tak dlouho, co si normálně popovídali. Ty časy… byly tak vzdálené. Naruto si vzpomněl, jak je poprvé uviděl na výcvikovém poli – stejně jako všechny ostatní skupiny, i jeho tým byl přesně namíchaný podle schopností a Narutovi se do rukou dostala nejnadanější trojice za poslední roky. Vzpomněl si na jejich týmovou spolupráci, kdy se takřka nepohodli, ale na konci se jim podařilo rolničku získat.
„Dai, jak se cítíš?“ zeptal se Naruto, „co si myslíš, o tom co děláme?“
„Cítím se dobře,“ odpověděl chlapec a chytil se rukou za krk a protáhl se, „ale už to všechno trvá moc dlouho, jsem již unavený… chtěl bych mír.“
„Bojím se, že cesta k míru bude ještě složitá,“ Naruto se na židli zhoupl, „Daii, pamatuješ na vaše zkoušky?“
„Myslíte chuninské? Ano, bylo to už tak dávno…“ chlapcem projela vzpomínka, jak uprostřed nekonečné pouště bojovali s obrovským červem a s ostatními týmy.
„V životě jsem nebyl na nic pyšnější než na vás v tu chvíli,“ usmál se Naruto a poté si dlouho do noci povídali.
Byl to krátký okamžik klidu uprostřed bouře.

Pokoj byl zatuchlý. Skrz umazaná okna dovnitř prosvítaly paprsky pouličních lamp, které se mísili vzduchem poletujícím prachem. Nově příchozího do obličeje udeřil zápach plísně a vlhka. Pro každého rozumného člověka to bylo odporné místo.
Pro ANBU ne.
Chlapec opatrně vešel dovnitř a vrzající dveře za sebou pomalu zavřel. Poté se rozhlédl kolem sebe, v místnosti nebylo nic zvláštního – stará pohovka, ze které trčely péra a která své nejlepší časy zažila v jiném století a chlap, svázaný a uvázaný kolem židle.
Masaru si odložil masku bokem a přistoupil k muži, zvedl mu hlavu a tím muže probudil.
„Vstávej,“ řekl Masaru a muž prudce zamrkal.
„Zase ty?“ sykl vyčerpaně, „nic ti neřeknu!“
„Nesmysl,“ Masaru pustil z rukou jeho bradu a posadil se na pohovku. Byl vyčerpaný. Město mu nedalo odpovědi, které hledal. A byl čím dál nervóznější – sice byl v té nejhnusnější čtvrti, ale riziko odhalení se každým okamžikem zvyšovalo.
„Opustím město,“ řekl chlapec zajatému nepříteli, „jsi z Mlžné. Řekni mi všechno, co chci vědět a zmiz do té své zatracené vesnice.“
„Kašlu na tebe,“ zařval muž a náhle ucítil silnou bolest, ztmavil se mu zrak a na okamžik upadl do bezvědomí.
„Nezapomněl jsi?“ Masaru vstal a šeptal mu do ucha, „pořád jsi v genjutsu. Jeden hlasitější výkřik a zabije tě to.“
Muž se opět probudil a otupěle hleděl chlapci do tváře – pořád nemohl věřit tomu, že ho zajal sotva dvacetiletý hoch.
„Nemůžeš mě sebou odtáhnout pryč!“ řekl muž a pouze uslyšel smích.
„Neodtáhnu tě. Teď jsem v ANBU. A navíc jsi viděl můj obličej, tak víš, co mi zbývá… pokud mi teda neřekneš vše, co potřebuji vědět, poté se můžeme dohodnout.“
Muž chvíli přemýšlel, už tu seděl tři dny a nikdo ho mezitím nenašel. Najdou ho vůbec někdy? Polkl a ztratil naději.
Pak ji zas získal – dveře explodovaly v hromadu třísek a dovnitř vběhl ninja obalený kožešinami a s černou maskou přes obličej. Jeden z jeho.
Masaru sotva uskočil ráně, aktivoval sharingan a uskočil na druhou stranu místnosti.
Muž se postavil vedle zajatce.
„Jak jsi mě našel?“ sykl Masaru, odpověď ho upřímně zajímala.
„Zanecháváš za sebou svědky,“ útočník vytvořil pečeť a v rukou se mu objevila vodní koule, která se v dalším okamžiku rozletěla přímo na chlapce. Masaru jí díky sharinganu uhnul, jutsu si zapamatoval a nyní vystřelil on.
Mlžný uskočil a zablokoval střelu další střelou. Do místnosti se dostala ještě větší vlhkost, než tam byla předtím.
„Kopírovací ninja? Kakashiho syn nebo Uchiha?“ muž se postavil a bělovlasého chlapce si prohlédl, nebylo pochyb, „tvůj otec tě pozdravuje!“
Masaru v sobě neudržel vztek a zaútočil na blízko, objevil se u ninji a několikrát ho silně udeřil. Ten si pouze utřel krev z úst a z volně visícího rukávu mu vyjel řetěz.
„Za tebe dostanu prémie!“ zasmál se a udeřil řetězem, Masaru naposlední chvíli uskočil, ale řetěz se mu obmotal kolem ruky a stáhl ho k zemi.
„Mám tě!“ zasmál se mlžný, Masaru se však nedal, v rukou se mu objevilo raikiri, které svou elektřinou nabilo řetěz – mlžný to dostatečně rychle pochopil a řetěz odpojil od svého těla.
„Zachraň mě!“ zařval zajatec a v tu chvíli opět omdlel. Masaru si mezitím sundal řetěz a postavil se.
Chlapec doufal, že se pokusí nepřítel zachránit svého společníka – musel by mu zrušit pečeť, která blokovala jeho techniky, a to nějakou dobu bez přípravy zabere. V ten moment by zaútočil. Ale útočník ho znal, nevypadal hloupě. Určitě to věděl. Tohle byl souboj jeden na jednoho.
„Víš, že ho nezachráním, dokud tě neporazím“ řekl mlžný s pošklebkem, jako by mladému chlapci četl myšlenky.
„Jsi tu sám?“ zeptal se Masaru a mlžný kývl.
„Neboj se, je nás tu více než dost,“ odpověděl muž a Masaru se zamyslel, věděl, že město je plné ninjů z Mlžné, kteří nějakým způsobem zasahovali do vedení rebelů. Na druhou stranu všichni pracovali v buňkách a odděleně, nehledě na své partnery. Byla to prevence proti odhalení.
„Na druhou stranu,“ šeptl muž, „jsem nečekal, že zde narazím na uživatele sharinganu!“
„Co tím chceš říct?“ zeptal se Masaru a i přes masku ucítil hnusný škleb svého soupeře.
„Můžeme se dohodnout,“ řekl muž a narovnal se z bojové pozice, „naše válka je na východě, na pobřeží. Tady je vaše válka, nemusíme zde bojovat.“
„Nechci bojovat,“ dodal Masaru a muž se zasmál.
„Takže se dohodneme, pustíš mého partnera a já tě nechám odejít, bez jakékoliv újmy. Zabiju tě, až se střetneme na bojovém poli.“
„Taková dohoda mi nestačí,“ Masaru si prohlédl muže, vypadalo ho, to že ho to zaujmulo. Snad by měl šanci na úspěch.
„Mluvils o mém otci, kde ho držíte?“ zeptal se chlapec klidně.
„Tak proto seš tady!“ muž se zasmál.
„Mluv!“
„I kdybys věděl kde, nikdy ho nezachráníš.“
Masaru tahle odpověď neuspokojila.
„Řekni, kde ho najdu! Nebo nebude žádná dohoda a ty zemřeš!“ Masaru nyní už nebyl klidný. Muž to vycítil a jeho postavení se změnilo.
„Tak inu…“ náhle muž vyletěl z místa, v rukou se mu objevil druhý řetěz a prudce švihl. Masaru to svým sharinganem postřehl, řetěz chytil do rukou a opět ho nabil energií. Útočník řetěz upustil, skokem se objevil za chlapcem a udeřil kunaiem. Masaru na poslední chvíli uskočil, při letu se otočil a sekl elektrizující rukou. Muže zasáhl do obličeje a vytvořil mu jizvu na obličeji. Při úderu Masaru ucítil kopanec do hrudi a odletěl na druhou stranu místnosti.
„Nemůžeš mě porazit!“ sykl mlžný a začal tvořit pečetě, místnost se najednou začala plnit vodou.
Masaru věděl, co přijde – chytne ho do vodního vězení a poté bude ztracen. Musí tomu zabránit a měl na to jediný pokus. Spojil ruce v několik znamení, raikiri nejdříve nabilo jeho pravou ruku a poté se rozneslo do celého těla. Poté udělal poslední pečeť a energie z raikiri se rozletěla do celé místnosti, posilněná vlhkem a vodou.
Když Masaru otevřel oči, cítil vyčerpání. Bolelo ho celé tělo a cítil spáleninu. Muž na židli byl uškvařený. Útočník ležel u okna a držel se za hruď, kterou měl celou černou.
Masaru k němu doklopýtal a klekl si k němu.
Muž se s bolestí podíval chlapci do očí. Sharingan byl pryč.
„Tak silné jutsu… dobrá práce,“ zakašlal muž, „nečekal jsem… že máš tolik energie na nabití celé místnosti.. fakt dobrá práce.“
Ani Masaru to nečekal.
„Zasloužíš si odpověď…“ vykašlal dál muž a zem pod ním pokryla krev. Vnitřně krvácí, ani s brzkou pomocí by to nezvládl, pomyslel Masaru. „Ale z ostrova se nikdo nedostane…“
Muž náhle začal divoce kašlat a škubat sebou, jeho oči se zavrátily.
„Z jakého ostrova? Mluv!“ Masaru ho chytil za ramena a snažil se ho udržet při smyslech. Muž se naposledy podíval chlapci do očí. Poté se jeho zrak s posledním zadušením ustálil a hleděl na prázdno před sebe.
„Sakra,“ sykl Masaru a postavil se. Kolem něj byla obrovská spoušť, dvě zapáchající mrtvoly a hnusné vlhko.
„Musím odtud zmizet,“ řekl Masaru, nasadil si svou masku, kterou našel ležet nedaleko a vylezl ven na chodbu.
Chodba připomínala svým zničením místnost. Plesnivé stropy, plesnivý koberec, zatuchlé dveře – mnohé z nich zamlácené prkny. Výkvět civilizace. Masaru přišel ke schodům, kde se na zemi choulila mladá dívka a brečela. Její otrhané oblečení ukazovalo, že tady bydlí. A pravděpodobně slyšela zvuky boje.
Masaru kolem ní prošel a pokračoval po schodech nahoru. Každý krok vzhůru ho zabolel, ale on se nezastavoval, musel odtud zmizet. Pokud je slyšela ta dívka, kdo další je mohl slyšet? Navíc ten tok chakry musel zaznamenat i nezkušený senzibil.
Masaru se dostal až ke střešním dveřím, které tak dobře znal. Otevřel je a vylezl na střechu. Temná mračna zakrývala pohled na oblohu a kolem začaly padat kapky deště.
Dům byl uprostřed zničené a ztracené čtvrtí na okraji města, centrum bylo v dálce – mezi stromy a krásnými domy, s obrovským hradem na výšině.
Masaru rozuměl, proč se tolik lidí postavilo na stranu povstalců – obviňovali je ze svých vlastních neúspěchů.
Chlapec se otočil směrem k městským hradbám, a pak si vzpomněl na poslední slova. Z ostrova se nikdo nedostane. Jeho otec nebyl držen v Zemi ohně, byl někde v Zemi vody, jelikož se právě ta skládala z desítek a stovek ostrovů. Masaru pochopil, že to co slyšel, mu moc nepomohlo – který ostrov to mohl být? Kde je jeho otec? Musí ho najít. Masaru zatnul pěst a místo ven z města se vydal do centra. Hledat odpovědi.

Vřelá voda jí dopadala na kůži a pomalu stékala dolů, poté přišel na řadu šampón. Až dívka skončila se sprchováním, vyšla ze sprchového koutu a obmotala se do ručníku. Vlasy měla mokré, ale sušení neřešila, chystala se jít lehnout a zde, uprostřed pokoje, v jakémsi malém městečku u bojové fronty neměla moc důvodů se starat o svůj vzhled.
Dívka přešla do obývacího pokoje, naproti ní srčela televize s jakýmsi seriálem z daleké země. Nezajímalo jí to, přesto padla na gauč a jenom se koukala dopředu. Po chvíli vzdychla a šla se převléct, oblékla si pyžamo a opět sedla před televizi.
Přemýšlela nad tím, jak je to celé zvláštní – půlka země byla ve válce a přesto mohla naladit program, který jí dal iluzi, že se nic neděje.
Kazuko byla poslána, aby vedla operace proti povstalcům. Prvotní zděšení vystřídalo nadšení, že jí bylo svěřeno tak důležité velení. Určitě se o to postaral Naruto. Až na místě pochopila, o co šlo.
Šlo o nic.
Většina schopných ninjů odešla z boje s rebely a chystala se na vpád do Zvučné. Navíc ani povstalci nejevili známku útočné aktivity a tak – dívka s jediným úkolem držet obranné postavení – neměla co dělat.
Celé dny pouze korigovala skupiny průzkumných skupin a zajišťovala zásobování. Uvědomila si, že na starost dostala opět mnoho dětí – vedení vesnice vědělo, že i slabý genin dokáže v boji porazit zkušeného lidského bojovníka. Proto byly zde a né na severu. Dívka měla přesto obavy. Pokud by se shinobi síly povstalců rozhodly zaútočit, nemohla by je zadržet. Měla sice dostatek mužů, ale fronta byla tak dlouhá, že nemohla všechno poslat na jedno místo.
Ale poslední dobou se rojily zprávy o povstaleckých záměrech – daleko na východě došlo v hlavním městě ke korunovaci Fuchikiho. Strýce Amakiriho. A zbytek sil se soustředil na upevňování získaných pozic.
Dívka chvíli hleděla na TV, než se ozvalo zaklepání. Věděla, že je její pokoj chráněn několika ninji, tak se neměla čeho obávat. Přešla ke dveřím a otevřela je.
„Ahoj,“ řekl chlapec a dívka mu skočila kolem krk a objala ho.
„Ráda tě vidím,“ usmála se. Chlapec se pak začervenal, když si uvědomil, že je dívka jen v pyžamu. Kazuko to poté také došlo, ale odtáhla se jen pomalu.
„Já tebe taky,“ odpověděl chlapec a byl pozván dále. Podíval se na televizi, tu telenovelu kdysi viděl.
Dívka si mezitím chlapce dlouze prohlédla – měl na sobě šedé lehké brnění, podobné, které nosili ninjové a na zádech měl dlouhý meč. Velmi kvalitní. Jeho hnědé vlasy byly nyní o něco delší, než si je pamatovala, ale nový účes mu slušel.
„Amakiri,“ řekla poté, „myslela jsem, že se vrátíš až později.“
Chlapec se posadil do gauče: „Pospíchal jsem, abych se k tobě mohl připojit.“
„Tady se nic neděje,“ dívka přešla do kuchyňky a dala vařit na čaj, „povídej mi, co tvůj trénink?“

Amakiri stál na dlouhé mýtině. Naproti němu stál starý muž, jeho šedivé vlasy však nevzbuzovaly stařeckou křehkost, ale zvýrazňovaly zkušenost a sílu.
„Tak ty ses rozhodl stát samurajem,“ starý muž vytasil meč a usmál se, „říkali, že už umíš s mečem zacházet.“
Amakiri přikývl a stařec zaútočil, jeho pohyby byly rychlé a jisté. Chlapce útok zaskočil, přesto vytasil svůj meč a začal se bránit. Po pár úderech se čepel starce objevila pod Amakiriho krkem.
„Nebylo to špatné,“ prohlásil stařec, „znovu!“
Amakiriho bolelo celé tělo – poslední měsíc jen bojoval a meditoval. Byl k smrti vyčerpaný. Ale opět stál na mýtině a opět proti němu stál jeho učitel. Nyní bojovali už déle než hodinu – chlapec znatelně znaven, muž se pohyboval pořád se stejnou jistotou jako vždy. Jedno však bylo jiné, nemohl přijít na to, jak chlapce odzbrojit.
„Dobře,“ stařec se zastavil a Amakiri ho následoval, „přejdeme k tomu, proč jsi zde!“
Stařec se otočil, přešel k zabalenému balíčku na zemi – vytáhl dlouhý a zdobený meč.
Amakiriho oči zazářily, tak nádherný meč ještě neviděl!
„Je to meč se schopností využívat chakry,“ stařec se posadil a chlapec taky, „jak víš, normální lidé nejsou schopni používat svou chakru. Ale mají ji. Jen zanedbatelné množství, proto se jejich tělo rozhodlo, že používání chakry zablokuje, jelikož kdybys ty, nebo já, mohl používat chakru, mohli bychom ji velmi rychle vyčerpat a umřít. Proto nemůžeme používat chakru, tak jak to dělají ninjové. Nikdy nevytvoříme ze vzduchu oheň a nikdy nikoho neuvedeme do iluzí.“
Pak stařec napřáhl meč.
„Proto máme tohle!“ meč začal zářit modrou chakrou svého držitele.
„Meč ti dovolí používat chakru, kterou v sobě máš. Jen pokud jsi s ním v kontaktu. Mečem neustále proudí tvá chakra – a při každém úspěšném seku, při nárazu, je vypuštěna. Znamená to, že se ti chakra začne vyčerpávat v momentě boje a to jen v malém množství. Dále pomocí meče můžeš ovládat chakru i ve zbytku svého těla – budeš rychlejší, budeš mít rychlejší reflexy. Budeš moci vysoko skákat, ale pozor. Rychle se vyčerpáš, ale dá se to zvládnout. Dobrý samuraj může poté se svým mečem vzdorovat i ninjovi. Jen si dávej pozor, abys měl vždy meč u sebe, jinak o svou sílu přijdeš.“
Amakiri kývl a nyní přišel další trénink. Zaměřený na používání meče.
Nejprve ho vyčerpal krátký souboj, ale později začal cítit tok chakry a naučil se ho lépe usměrňovat. Naučil se chakru cítit v sobě a v meči. Naučil se ji efektivněji používat.
Třetí měsíc tréninku přišla na řadu poslední zkouška – chlapec bojoval s novým mečem proti svému mistru. Po hodině boje nebylo vítěze. Oba dva proti sobě stáli v potu a s podlomenými koleny. Náhle muž vyskočil do vzduchu, přeskočil Amakiriho, chlapec se snažil otočit a seknout, ale pouze se vyčerpaně sklátil k zemi. Muž nad ním se postavil.
„Tvůj trénink je u konce,“ řekl, „dám ti však poslední radu: máš velkou moc, ale k velké moci potřebuješ i rozum. Používej ho, zdokonal ho. Používej moc pouze pro dobré účely. A pamatuj, samurajem se nestaneš za měsíc ani za půl roku. Až skončí válka, vrať se ke mně, učedníku.“
Amakiri kývl a muž se bez rozloučení vydal směrem k vesnici samurajů. Chlapec chvíli hleděl na jeho záda a poté usnul.

Kazuko poslouchala všechny detaily o jeho posledních měsících se zaujetím. Amakiriho síla ji zajímala – vzpomněla si na jejich souboj na horské stezce, tenkrát pro ni nebyl žádným soupeřem. Nyní?
„Chci ti být ve všem nápomocný,“ usmál se chlapec, poté se dala do řeči dívka a vyprávěla, co se poslední měsíce dělo.
„Hokage udělal rozumné rozhodnutí,“ řekl Amakiri a dal se do vysvětlování, „povstalci umí jen dělat náhlé přepady, bez ninjů a masek nejsou schopni vést frontální útoky. A když jim Naruto přenechal část země, ztratili své bojové schopnosti. Nemůžou teď s nikým bojovat, protože nemají kde bojovat, koho přepadávat, a přes frontu je nepustíte.“
„Ano, jeho rozhodnutí evakuace je oceněno až nyní. Je mi líto, že tenkrát se někteří vzbouřili a rozhodli se příkazům postavit.“
„Další věcí je vesnice, Kaz, povstalci teď jednoduše neví kam pokračovat. Ninjové jsou všude a zároveň nikde. Naruto udělal velmi nápaditý krok. Zbavil se vesnice a zbavil se její obrany, nyní můžete pouze útočit a nebrat na nic jiného ohled.“
„Myslíš, že proto povstalci neútočí?“
„Musí také zajistit své území. Mezi povstalci je mnoho různých skupin s různými cíli. Musí se nějak dohodnout, musí zařídit zásobování, musí vytvořit základní úřady a musí hlavně zabezpečit své občany. Bude to pro ně těžké. Navíc když se můj strýc nyní stal feudálním pánem, tak si dovedu představit, že si tím ve svých řadách vytvořil mnoho nepřátel.“
„Nepřátel? Jaké?“
„Pamatuješ například na klan Ichigo? Je to starý rod, který se do války zapojil kvůli obnovení své významnosti, věřím, že jim vadí Fuchiko.“
Kazuko zapřemýšlela, pak řekla: „Jak moc velké rozpory budou?“
„Myslím, že nechtěli, aby se situace dostala tak daleko. Bitva o Tanzaku otřásla mnohými lidmi. Na jihu, jak říkáš, už například povstalci vůbec nepostupují. Nemají podporu. Ta válka trvá moc dlouho a lidé chtějí jen stabilní mír. Zajímá je jídlo a bezpečí. Aby měli práci, jejich řady podle mě nyní dost prořídnou, jakmile se otcové rodin vrátí pracovat na své pole a do svých prací.“
„Mohli bychom je porazit…“ šeptla Kazuko, ale chlapec zavrtěl hlavou.
„Ne, jakmile zaútočíte, ti muži se zase vrátí bojovat. Tu myšlenku neopustili, jen dosáhli svých cílů. Jejich území není pod nadvládou ninjů a to jim stačí a v dalších územích nemají podporu.“
„Když to poslouchám, napadá mě jediné,“ řekla Kazuko, „mír pomocí dohody.“
„S mým strýcem to nebude možné,“ vzdychl Amakiri a podíval se na dívku, i v pyžamu a s mokrými vlasy vypadala skvěle, „dokud bude velet on. Nebude žádný mír. Nechal se korunovat, to znamená, že si je jistý svou pozicí. Všichni ví, že válka s Mlžnou může trvat klidně roky a mezitím nemůže Listová zvýšit tlak na povstalce.“
„Takže říkáš jediné,“ řekla Kazuko, „tvůj strýc překáží v míru.“
„Ano,“ odpověděl Amakiri a začal chápat, kam tím míří, „neboj… udělal toho pro mě dost, ale všechno jsem mu již splatil. Už mě k němu nic neváže.“
„Dobře,“ Kazuko se sebevědomě usmála, jako velitelka operace mohla udělat jednu jedinou věc, „připrav se na zítřek! Vyrazíme na misi!“

2. KAPITOLA

Naruto vedl hrot útoku, po jeho boku stálo třicet skvělých ninjů.
„Připravte se na obranu,“ ozvalo se mu v mysli. Jeho syn byl několik stovek metrů za ním a s pomocí svých očí kontroloval okolí. S každým uživatelem byakuganu byl také jeden z členů klanu Yamanaka, kteří se starali o bojové spojení.
Naruto náhle uviděl spoustu nepřátelských ninjů, přesně jak tušil – předstírali, že se nepřipravují na obranu. Pod jeho nohami začala explodovat země, Naruto vyskočil do vzduchu a ze všech stran vylétly zbraně. Naruto je odrazil pomocí svého kunaie. Náhle si všiml, že jeden z jeho padl. První oběť ofenzívy – Naruto se zatvrdil, s obětmi musel počítat.
Jeho společníci už opětovali palbu a lesem létaly ohnivé útoky a spalovaly velké kusy dřevin. Po chvíli útoku na dálku ze všech stran vyrazili zvuční. A začala obrovská mela.
V ten večer se Naruto s první brigádou utábořil pod hřebenem jedné z hraničních hor.
Sasuke, který se v ten den ještě připojil s druhou brigádou k útoku byl nadšený.
„Za jeden jediný den jsme se dostali až na hranici,“ zasmál se.
Naruto mezitím přemýšlel o ztrátách – jeho první brigáda jich moc neměla, druhá brigáda, která vedla útok ve stejném směru také ne. Třetí brigáda o moc nepoustoupila a narazila na nejtvrdší odpor. Čtvrtá brigáda se musela zastavit kvůli třetí – v jeho útočeném plánu čtvrtá počítala s krytím křídel od třetí. Pátá – poslední a rezervní brigáda se přesouvala, aby podpořila dalšího dne čtvrtou. Další dvě oslabené brigády Listové čekaly s útokem na vhodnou příležitost – kvůli nebezpečí invaze Mlžné z východu však nyní zůstali na místě.
Mezitím na západních hranicích Země zvuku se daly do pohybu dvě brigády zahraniční pomoci – těm se však obranu na řece, oddělující hranice, nepodařilo prolomit. Na východě bylo v pohotovosti tisíc ninjů z oblačné, kteří by se zapojili do bojů, jakmile by je Mlžná něčím vyprovokovala – Sasuke navrhnul na radě, aby Listová zavedla Oblačnou do války skrz falešný útok, ale byl v tom sám. Oblačná měla odkryté jižní hranice a její vedení se pořád nevypořádalo s vlastními povstaleckými jednotkami – Raikage se nechtěl dostat do boje na dvou frontách. Naruto to se smutkem chápal.
„Třetí neprorazila, jak měla, bojím se, aby se čtvrtá nedostala do obklíčení,“ řekl Naruto a Sasuke zavrtěl hlavou a zasmál se.
„Míří k nim pátá, společně nemá Zvučná šanci, snad jim ty necelé čtyři měsíce stály za to.“ Naruto věděl jak to myslí – Zvučná neměla dostatek mužů, byla to malá a mladá vesnice. Jedna válka je mohla celé zničit. A pravděpodobně se tak stane.
„A na západě?“ zeptal se Naruto.
„Naši spojenci se do boje tak neženou, to dává rozum, i bez jejich pomoci vyhrajeme, udrží aspoň jejich jednotky v pohotovosti! Jsme silní, zvládneme to Naruto.“
Naruto věděl, že Sasuke na ztráty moc nehledí – Sasuke viděl tři dny zdržení, Naruto viděl ty mrtvé, které za tím zdržením stály. Neměl mu to za zlé. Chápal, že tvrdý přístup je nutný, jinak to ve válce nejde. Sasuke byl nelítostný válečník a skvělý velitel. Jako velitel ANBU byl perfektní. Jako Hokage? Naruto přemýšlel, před koncem vesnice ho chtěl jmenovat svým nástupcem, byla by to chyba? Byl to jen plán Tamashiho. Ten člověk byl tak Sasukemu podobný, jen s tím rozdílem, že Sasuke byl loajální. Jeden jediný aspekt rozlišoval šmejda a kamaráda.

Druhý den ráno útok pokračoval. Naruto se rozloučil se Sasukeho brigádou – nyní každá mířila trošku jiným směrem. Naruto vedl své jednotky do boje – za druhý den se zúčastnil asi desítky utkání, jeho první brigáda navázala kontakt s brigádou, kterou vyslala Země písku. Společně zajali stovku nepřátelských jednotek a stabilizovali frontu. Sasukeho se stočila na východ a ulevila tak třetí brigádě. Ta se pořád nedokázala hnout z místa. Naruto, coby vrchní velitel útoku, převelel pátou mezi třetí a čtvrtou a postup čtvrté odklonil více východním směrem. Pátá se tak vklínila vpřed.
Narutův plán spočíval v jednoduchém manévru – jednotky, co se bránili třetí, budou obklíčeny druhou, třetí a pátou brigádou. Následně v plánu pátá zaujme pozici třetí a třetí se stane rezervní. Obklíčení bylo pro Naruta ale riskantní, nepřítel toho mohl využít a oslabené brigády druhé a páté napadnout. Navíc to znamenalo několik dní možného zdržení.
Naruto seděl v operačním stanu, pořád nebyli na území Zvučné a pouze osvobozovali dobyté území. Zvláště na východě postup vázl.
„Naruto,“ řekl Kankuro, velitel písečné brigády, když nahlédl do plánu Hokageho, „ty dvě brigády, proč nezaútočí, společně s vaší čtvrtou by nepřátele zmáčkly.“
„Čekáme na příchod mlžné,“ řekl Naruto a ukázal na mapu, „v momentě, kdy se jejich síly spojí se Zvučnou, budeme je mít s našimi dvěma rezervními brigádami v kapse a budeme je moc obklíčit.
Kankuro se zamyslel, pak přikývl a pokračoval: „A tohle obklíčení, co se tam děje?“
„Uprostřed něj je vetší město, je jich tam jak kobylek, Sasuke dokončí společně s pátou obklíčení a budeme je muset zatlačit ze všech stran…“
„Ale Naruto,“ řekl Kankuro a hleděl do všech map, „to znamená, že všechny vaše jednotky budou zatím bojovat na vašem územím, zatímco naše dvě zahraniční brigády jako jediné vpadnou do nepřátelských vod, to nemůžeme připustit.“
Naruto se podíval na loutkaře, měl pravdu.
„Moje první jde toho s vámi,“ řekl Naruto, ale Kankuro ukázal na mapu.
„Vaše první se nemůže hnout bez opory druhé. Druhá bude obkličovat. Vy se dostanete na nepřátelský území a zastavíte se, ale my budeme muset pokračovat. To my vám zachraňujeme krk, vy byste měli zničit nepřátele na jejich zemi, my jsme tu pouze jako podpora.“
„Kankuro,“ Naruto se nadechl, „nemůžeme se hnout bez třetí, nečekali jsme tak silný odpor!“
„Tak ať zaútočí sedmá a šestá… sakra! Máte tu více jednotek než my!“
„Kankuro,“ zopakoval Naruto oslovení, „já ti rozumím, ale děláme všechno, co můžeme, jedině… nepostupujte tak rychle, držte se stranou. Odložte vaše bojové akce.“
„Odložíme naše bojové akce a co pak? Utkáme se s armádou Mlžné? Na dobře opevněných pozicích? Pokud nezaútočíme hned, už nám to nevyjde a sám víš, že posily nám nedojdou. Gaara právě začal vést kampaň proti povstalcům a Tsuchikage právě přistupuje na mír s povstalci! Buď zaútočíte minimálně dvěma brigádami z jihu, nebo se budeme muset stáhnout.“
„Kankuro…“ Naruto šeptl, ale Kankuro se nedal.
„Hokage, prostě to zařiď, budu u sebe!“ Kankuro se otočil a vyšel ze stanu pryč.
Naruto na něj hleděl a vztekal se, spojenci stáli za nic. Poslali pár ninjů a přitom si neuvědomují, že záchrana Listové je i pro jejich dobro.
Naruto se pak otočil k mapě a zavolal k sobě spojaře. Plán, na který došel, mu nevyhovoval, ale bylo to jediné rozumné řešení.

Les byl temnější než kdy jindy. S podzimem přišly deště a Kazuko i Amakiri byli celí zabalení v pláštích. Kazuko odstranila všechno, co ji na venek zobrazovalo jako kunoichi – neměla u sebe žádné zbraně, čelenku ani vestu. Měla na sobě civilní oblečení – tepláky a bundu, zakryté oním pláštěm proti dešti a k tomu na zádech hozený baťoh.
Amakiri na sebe navlékl podobný úbor – jen měl pod bundou ještě schované kožené brnění, jelikož na rozdíl od ninjů musel v obraně spoléhat na své vybavení, než na své schopnosti.
Kazuko byla za déšť ráda, mohla mít plášť a to jí v převleku značně pomohlo.
Mlčky kráčeli zablácenou cestou do jednoho z nejbližších měst. Cesta byla opuštěná, jakoby odsud zmizel všechen život. Jen místy okolí hnízdily značky a tabule s protininjovskými hesly. Propaganda na lid zde působila opravdu silně.
Když se blížili k městu, začali narážet na první civilisty. Vláčeli s vozy do svých domovů. Málokdy v nich něco vezli, pouze nejnutnější minimum zásob.
„Ceny se neskutečně zdražily,“ řekl Amakiri, „navíc povstalecká armáda potřebovala hodně zásob. Hodně lidí přišlo o vše.“
„Proč se proti tomu nepostaví?“ zeptala se Kazuko.
„Lidé co by se proti tomu postavili, se už postavili proti ninjům,“ odpověděl.
Když se přiblížili k vstupu do města, zahlédli několik kopiníků, každý z nich měl zcela jiný úbor. Spojovala je pouze černá páska přes ruku.
„Zprávy nelhaly,“ řekl Amakiri, když si to prohlédl, „černá barva klanu Echimara.“
„Budeme s nimi moci jednat?“ Kazuko se zastavila a z dálky si také prohlédla muže. Bylo jich tu příliš málo.
„Snad ano,“ řekl Amakiri a dodal, „jen se s nimi musíme nějak dostat do spojení. Nedokáži si ale představit jak.“
„To nech na mě,“ dívka se zazubila a Amakiri přikývl.
Dvojice vstoupila dál do města – ulice byla špinavá a prázdná. Obchody, které byly jindy plné zboží, nyní měly pouze napsáno „vyprodáno“.
Náhle z jedné postranní uličky zazněl nějaký hlas a v tom místě se shromáždil dav. Amakiri s Kazuko se do davu zapletli, aby jejich cesta vypadala věrohodně.
Na bedýnce stál obtloustlý muž a mával kolem sebe rukama.
„Vážení občané Země plamenu!“ Země plamenu, název povstaleckého území, pomyslela si Kazuko, jak neoriginální. „Náš drahý císař a feudální pán, jeho vzácnost a odvaha, náš drahocenný vůdce a milovaný otec, prohlašuje odhodlání osvobodit od krutosti zničené Listové vesnice další oblasti. V posledních dnech naše vojska, naši bratři, naši otcové a naši synové, pochodují na jih a přináší mír do dalších měst, vesnic a oblastí. Je mi dovoleno vám oznámit, že brzy všechny nepokoje skončí a Země plamenu sjednotí celou naši dosud rozhádanou zemi. Je jen otázka času, kdy zavlaje nad celým bojištěm vlajka našeho státu – vlajka míru, svobody a štěstí.“
Kazuko ucítila při poslechu nevolnost. Tolik lží a tolik nesmysl. Dobře věděla, že na jihu jejich vojska postupují jen do území, které bylo z taktických důvodů opuštěno, či které bylo naprosto bezvýznamné a neobydlené.
„Jdeme pryč,“ Kazuko škubla Amakiriho za plášť a společně vyšli z davu ven, přidalo se k nim několik lidí. Najednou odněkud z rohu vykročilo několik mužů s meči a kopí.
„Kam to jdete? Prohlášení neskončilo,“ řekl jeden z mužů, který je vedl.
„Ty kecy už se nedají poslouchat!“ vykřikl jeden muž z davu a náhle k němu vyšel jeden z bojovníků. Amakiri pod pláštěm chytil rukojeť svého meče, Kazuko začala koncentrovat chakru.
Když s mečem přišel ke stěžovateli, ozvala se v dálce exploze. Dav zašuměl a rozutekl se všemi směry, stráže se sjednotily a vyrazily k místu, odkud se do vzduchu vznášel kouř.
Amakiri pohlédl na Kazuko.
„Je to práce ANBU,“ šeptla, „jsou rozmístěni po okolí a když dochází k takovým situacím, odvádějí pozornost.“
„Je tady ANBU, viděl nás?“ zeptal se jí, dívka zavrtěla hlavou.
„Nevím, jestli by mě poznal. ANBU nespadají pod mé vedení, vede je Sasuke Uchiha.“
Dívka s chlapcem pokračovala dále městem, než došla k větší budově, která byla ze všech stran obestoupena muži s meči. Z oken viselo plátno se znakem klanu Echimara, černá hvězdice na žlutém poli.
„Jsou to oni,“ řekl Akimiri a prohlédl si symbol klanu, který tak moc dobře znal, „vedli většinu našich přepadů, měli skvělé taktiky.“
„Starý rod? To musel čerpat ze svých knihoven.“
„Přesně tak,“ přikývl Amakiri, „co teď?“
„Musíme si promluvit s někým od nich? Než jsme vyrazili, mluvil jsi o tom mladíkovi.“ Kazuko na Amakiriho mrkla a vydala se od budovy pryč, aby to nebylo příliš nápadné. V dálce uviděla červené mlhavé světlo označující hotel. Snad bude ještě fungovat, pomyslela.
„Říká si Geri,“ připomněl Amakiri, „cestovatel. Procestoval prý celý svět a dlouhou dobu pobyl v cizině. Samozřejmě za peníze svých rodičů. Když se vrátil, válka… povstání bylo už v plném proudu. Nechápal to. Snažil se všemu zabránit, ale jeho hlas nebyl dostatečně silný.“
„Pokud ho dostaneme na svou stranu, získáme tím i zbytek klanu?“ zeptala se Kazuko.
„Musel by získat větší pravomoce… když jsem ho viděl naposledy, držel se mimo všechny boje.“
„Bratr a sestra,“ připomněla náhle Kazuko a chlapec zmlkl. Amakiri otevřel dveře do hotelu a dívka vešla dovnitř jako první. Za recepcí nikdo neseděl, nad místnosti svítilo nepříznivě žluté světlo a blikalo.
„Útulný,“ šeptla Kazuko a přešla k pultu, byla na něm položena kniha a zvonek.
Zazvonila.
Ozvalo se hlasité a pisklavé CINK CINK CINK a Amakiri zkřivil ústa.
„Hnusnej zvuk,“ řekl, dívka přikývla. Zvuk si museli poslechnout ještě jednou, než dovnitř z malé místnosti vzadu vešla žena, měla kruhy pod očima a na sobě staré oblečení.
„Návštěvnici?“ žena měla otevřená ústa a zírala na ně.
„Je to tu hotel, ne?“ zeptala se Kazuko nedůvěřivě. Žena přešla k recepci a otevřela tlustou knihu.
„Už to dlouho nikdo nebyl…“ řekla žena a začala listovat v knize, než došla na posledně popsanou stránku.
„Jak dlouho?“ zeptal se Amakiri, žena se na něj podívala jak na idiota.
„Co začala ta zatracená válka, mladíku. Když to tu ninjové opustili, plno lidí odešlo s nimi. Od té doby nikdo nikam necestuje. A i ti povstalci, co tu teď vládnou, zabrali opuštěné domy. Hotel už každý ignoruje. Odešla bych pryč, ale kdybych odešla, co pak? Hotel by tu zůstal a já bych ho už nikdy nezískala zpět.“
„Jste tu sama?“ zeptala se Kazuko. Akamiri v ní uslyšel ten upřímný a sladký hlas. Ten, který tak dobře znal. Ten, který dokázal přesvědčit i jeho.
„Teď ano…“ odpověděla nejistě žena a podívala se na dívku.
„Dříve tu někdo byl?“
Žena rychle mrkla a podívala se do knížky. Kazuko trefila hřebík do hlavičky.
„Jak dlouho tu chcete zůstat?“ zeptala se žena, Kazuko se usmála.
„Den, možná i více, uvidíme podle počasí,“ řekla Kazuko, žena se jich zeptala poté na jména a pak jim nastavila cenu.
„To je šílené,“ prohlásil Amakiri, když uslyšel částku, jenž neměla v době míru obdoby.
„Všechno kolem nás je šílené,“ řekla žena, „nedělá mi to radost, ale ceny jsou vysoko. Musím jíst.“
Kazuko se zamyslela a pak řekla: „Nechceme žádné služby, jen hledáme místo k přespání. Opravdu toho musíme platit tolik?“
Žena se na ni podívala, změřila si ji pohledem.
„Nevypadáte, že by vám to trhalo žíly,“ řekla. Měla pravdu, jak Amakiri tak i Kazuko měli na sobě moderní a drahé oblečení, ninjové byli zvyklí vybavení udržovat na nejvyšší úrovni a to se přenášelo i do zbytku jejich života. To byla chyba, kterou podcenila.
„A kam vůbec cestujete?“ zeptala se žena.
„Míříme za naší rodinou do hlavního města,“ řekla Kazuko, „byli jsme na venkově u příbuzných, teď když boje skončili, chceme se vrátit.“
Kazuko ucítila, jak uvnitř ženy cosi trhlo.
„Do hlavního města? Nejezděte tam, zatím ne, je to šílené,“ řekla žena a poté nastavila menší cenu, na kterou oba „sourozenci“ kývli.

Masaru kráčel od města pryč, návštěva nepřinesla kýžený cíl. Město, které navštívil, bylo sice prolezlé mlžnými, ale jeho spojka byla pryč. Neodvažoval se podniknout žádný útok, ne potom co se stalo v hlavním městě.
Děsila ho ale vzrůstající brutalita povstalců – po upevnění pozic je už nic nedrželo zkrátka a jednotliví lidé si vylívali své mindráky a komplexy. Zabránil zbití jednoho muže u davu, po explozi, kterou provizorně nastavil, rychle uprchl.
Kráčel po lesní stezce a na noční obloze se rýsovaly deštivé mraky. Pořád pršelo.
Přemýšlel, jestli to není technika mlžné. Ale ve vodě nic necítil.
Byl by rád, kdyby jo. Aspoň by věděl, co má dělat.
Utíkat, nebo se jim postavit.
Takhle byl ztracený, v hlavním městě toho moc nezjistil, a člověk, co něco zjistit mohl, je kdoví kde.
Masaru však slyšel o útoku na Zvučnou. Listová prý výrazně postupovala vpřed, ačkoliv byla místa, kde se musela zdržet.
S tím souvisela i vzrůstající brutalita povstalců – děsili se toho, až se kolos Listové obrátí zpátky do své země. Naruto sice zůstal formálně Hokagem, ale už nemohl lidi chránit na sto procent. Už by s nimi nikdo nejednal v rukavičkách.
Masaru si uvědomil jednu věc – na bojišti ve Zvučné bude spousta vojáků z Mlžné.
Připojí se k Narutovi, svému mistrovi.
S novým cílem se vydal na cestu.

Naruto se zraněním upadl za strom. Zasáhla ho exploze. V dálce uslyšel další a nad jeho hlavou se střetli dva ninjové. Krátký záblesk setkání dvou zbraní, křik a jedno tělo dopadlo bezvládně vedle Naruta.
Na čelence se rýsovala nota.
Žena, která byla nositelkou dané čelenky, s prázdnými očima hleděla na oblohu. Byl deštivý den, déšť se míchal s kouřem a ohněm.
Naruto popošel k ženě a sklonil se k ní. Byla docela pohledná, měla krátké lesklé hnědé vlasy a k tomu jí ladily zamlžené hnědé oči. Tvář měla celou od krve – ať už od své, nebo od lidí se kterými bojovala.
Dívce nemohlo být více než pětadvacet let.
Naruto jí chytil pod hlavou a vzpomněl si na Kazuko – mohla tu být klidně ona. Mohla to být ona.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se, dívka s obrovskou ranou na pravém rameni se podívala na muže.
„Hokage?“ dívka spolkla a oči se jí zalily slzami. Když uvidíte Hokageho, zmizte, utečte, nebojujte. Instrukce, které uslyšela před bitvou.
„Neboj se, už ti nikdo neublíží,“ Naruto se na ni pokusil usmát, ale za zvuků boje, křiku a řvu mu to moc nešlo.
„Jmenuji se…“ dívka zakašlala. Naruto se na ní podíval, ztráta krve byla obrovská… ale snad by to mohla zvládnout, když se dostane do bezpečí.
„Nic neříkej,“ řekl Naruto a dívku si pozorně prohlédl.
„Co děláte?“ zeptala se. Naruto se na ni znovu usmál – tentokrát mu to uvěřila.
„Nesu tě do bezpečí,“ řekl a po zhodnocení jejího stavu jí chytil do náruče.
„Ublížíte mi?“ zeptala se, Naruto zavrtěl hlavou a rozeběhl se směrem pryč od bojiště. Po cestě potkal jednoho ninju, který na něj pohlédl, ale když zaostřil na dívku, zarazil se a chvíli hleděl. Naruto si ho nevšímal a běžel dál. Utíkal hustým lesem, než se dostal na první stanoviště – zde byl rozestavený malý stan a několik lékařských ninjů se staralo o příchozí z bitvy.
Bitva začala nedávno a Listová byla v silné převaze. Bylo tu prázdno.
Naruto s dívkou přiběhl do stanu a položil ji na lůžko.
Náhodou se k němu otočila vedoucí lékařské brigády – Sakura, která táhla s Narutovou skupinou. Přešla spěchem k dívce a u ní se zastavila.
„Naruto -“ šeptla.
Naruto chtěl něco říct, ale Sakura se dala do léčení.
„Děkuji,“ uslyšel Naruto od dívky, která pod vlivem jutsu po tom slově usnula.
Sakura se ještě na Naruta usmála a další lékařská pomocnice ho vyhnala ze stanu.
Nyní hokage stál před stanem čelem k bitvě. Z dálky se ozýval boj, viděl světla a exploze.
Stál tam ještě deset minut a vše ustalo.
Listová zase vyhrála, brzy se mu to potvrdilo, když k němu došel vedoucí jednoho týmu a podal mu přesnou zprávu.
První brigáda se již nacházela na území Zvučné země, společně s druhou. Naruto bohužel musel nechat obklíčenou kapsu pouze dvěma brigádami – třetí a pátou – zatímco čtvrtá musela pokrýt při svém postupu větší oblast.
Byla to oběť, za kterou získal dvě spojenecké brigády, kdy obě začaly postupovat hlouběji do nepřátelského území.
„Hokage,“ ninja-spojař se uklonil a začal předříkávat zprávu: „Mlžná dorazila na bojiště, většina jejich sil vpadla na území Zvučné, ale početně velká skupina jejich vojsk zamířila na obsazené území.“
Výborně, pomyslel si Naruto, dvě brigády z jihu mohly zaútočit.

Pokoj, který dostali, neodpovídal ceně, za kterou za něj zaplatili. Dvě oddělené lůžka, u každého byl stolek. Skříň a malý stolek s dvěma židlemi. V místnosti vedli dveře k toaletě a sprchovému koutu.
Když už nic jiného, pokoj byl čistý a voňavý, žena jim krátce po příchodu donesla domácí pečivo a čerstvou vodu. Dvojice poděkovala a poté si povídali.
„Opravdu v poušti žijí obrovští červi?“ zeptal se nevěřícně Amakiri, Kazuko hrdě kývla.
„Minimálně v Poušti smrti, byla to tuhá zkouška,“ řekla, „byli jsme jediný tým, který prošel celý. To se na chuninských zkouškách často nestává.“
„Zní to krutě,“ řekl Amakiri.
„Ale není, je to vše pod kontrolou zkušených ninjů.“
„A letos nějaké zkoušky byly?“
„Měly být v Mlžné, ale jak víš, Mlžná je teď ve válce s třemi velkými zeměmi. V Listové platí válečný stav – začala povyšovat ninji podle potřeby. V minulosti se již tak dělo. Říká se tomu zkrácené povýšení ve výjimečné situaci, a každá země na to má v období těžkých časů právo. Každopádně, neodůvodněné povýšení vede jen k zneuctění celého toho řádu. Žádná země si nepovýší nepřipravené shinobi, aby posléze nestíhali a zničili tím úroveň celé své hodnosti.“
„Víš toho tolik…“
„Ano,“ dívka se zasmála, „tři roky jsem přeci pracovala s dětmi na akademii.“
„Díky dětem jsme se poznali,“ zazubil se chlapec. Dívka se na něj podívala a šťouchla ho do hrudi.
„Chtěl jsi je unést,“ zasmála se. Chlapec jí chytil za ruku.
„Ale neunesl. Otevřela jsi mi oči,“ šeptl. Jejich pohled se protnuly.
„Děkuji,“ pokračoval. Dívka ucítila z jeho dlaní příjemnou hřejivost. Byl to sladký a příjemný pocit.
„Udělal jsi toho pro nás tolik, Amakiri, Listová je ti vděčná,“ řekla mu dívka, chlapec zavrtěl hlavou.
„Neudělal jsem nic -“
„Pokusil ses. Nebýt všech těch intrik.“
„Je mi líto, že jsem toho byl předtím součástí.“
„Amakiri, zneužili tě, jako každého z vás.“
„Opravdu jsme chtěli -“
„Pšššt,“ dívka mu položila prsty na ústa a usmála se, „není důležité, co bylo. Důležité je, co bude.“
Chlapec se usmál. Měla pravdu.
Byla tak mladá a přitom tak moudrá.
Přál si, aby byl více, jako ona.
Přál si, aby byl jako ona před třemi lety, když to vše začalo.
Přál si, aby nikdy nikomu neublížil.
„Nad čím přemýšlíš?“ uslyšel. Dívka na něj hleděla s upřenými očima.
„Přál bych si tě poznat dřív,“ odpověděl poctivě a tvář mu zaplavila rudá barva.
Dívka pustila jeho ruku, ne, teď na to nebyl čas. Pořád je válka.
„Amakiri,“ šeptla, „slib mi jednu věc.“
„Jakou, Kaz?“
„Budeš na sebe opatrný?“
„Proč se ptáš?“
„Až bude po válce,“ pokračovala tiše, „nechci o tebe přijít.“
Chlapec jí objal a v tu chvíli ucítil všechny její pocity – byla kunoichi ze země, ve které probíhá válka. Nemohla si dovolit sobecký luxus vztahu. Chápal ji.
„Budu na sebe dávat pozor, slibuji ti.“
A s tímhle slibem si popřáli dobrou noc a oba dva ulehli do svých lůžek.
Oběma se zdál ten jeden, krásný sen.
Ráno bylo deštivé a sychravé, snídaně byla teplá a chutná.
Oba dva poděkovali za ubytování a zaplatili za další noc předem. Poté se společně vydali zpět k budově, která představovala sídlo vedení klanu.
„Myslím si, že střechy nebudou hlídané, podívej se,“ Kazuko ukázala na širokou ulici, „krom ninjů by se přes ně nikdo nedostal. A ninjové o tohle místo absolutně nejeví žádný zájem.“
„Ale jak se dostaneme přes tu vzdálenost, aby nás nikdo neviděl?“ zeptal se chlapec, dívka se pousmála, chytla ho za ruku a táhla ho do postranní uličky, kde nalezli přeplněný kontejner – žádné služby ve městě takřka nefungovaly.
Dívka i chlapec na něj vyskočil naprosto bezproblému.
„To díky tomu meči?“ zeptala se Kazuko, chlapec přikývl.
„Cítím se jako jiný člověk, když ho mám u sebe,“ odpověděl a vyskočil na jednnu terasu budovy a poté na střechu.
Dívka na něj nahoře čekala.
„Naučím tě potom kontrolovat chakru ve tvých nohách, budeš moci lézt po budovách nebo po vodě.“
Chodit po vodě, jak absurdní, zasmál se Amakiri a přešel na konec střechy budovy. Naštěstí pršelo a nikdo se nedíval do oblak.
„Teď se musíme dostat na druhou stranu,“ řekl Amakiri, budova byla vzdálená asi deset metrů, „přeskočil bych to, ale mohli by nás vidět.“
Dívka šáhla do své příruční tašky a vytáhla zvláštně tvarovaný kunai.
„Nejsi jediný, co se naučil něco nového,“ řekla Kazuko, „i já využila čas a pečlivě trénovala.“
Amakiri si kunai pozorně prohlédl.
„Učila jsem se lépe zvládat tok chakry, naučila jsem se jí lépe tvarovat a předávat. Nebude pro nás problém se dostat na druhou stranu.“
„Jakto?“ chlapec stále nechápal, dívka mrskla s kunaiem na protější budovu a Amakiriho chytla za ruku.
Náhle byli jinde, stáli u zabodnutého kunaie.
„Zas tahle technika? Jsi v pořádku?!“ zeptal se Amakiri a podíval se na Kazuko, ta si klekla, chytla kunai. Jediným pohybem z něj smetla vodu a dala si ho za opasek.
„Už ji umím lépe používat,“ dívka se zhluboka nadechla, „na krátké vzdálenosti už to zvládám lépe, než při tom souboji s oblačným nukeninem.“
„Jsi skvělá,“ chlapec se usmál a přešel ke dveřím, byly zamknuté.
Dívka přešla ke dveřím a položila na zámek ruku – ozvalo se cvaknutí.
„Jsi opravdu skvělá,“ chlapec jí chytil za rameno a hned zas pustil, když se vydali dolů.
Oba dva byli zamaskovaní, zvážili postup už včerejšího večera – risknou to a vlezou dovnitř. Síla nepodezírávání byla v tom být přirozený. Nikdo je nezastaví na chodbě, pokud budou vypadat jako by na tu chodbu patřili, jako by tam měli nějaký cíl.
Vyšli dolů a opatrně procházeli chodby. Byly čisté a uklizené, ale prázdné. Občas narazili na dveře s nápisem, ale žádný nebyl takový, jaký hledali.
„Pozor,“ dívka do Amakiriho trkla, když v dálce uviděla dva vojáky, jak se bavili na konci chodby. Jeden z nich byl opřený o zeď.
„Slyšel jsi to? Listová vyhrála další bitvu kdesi na severu,“ sykl jeden z nich.
„Jen ať si vyhrávají, na nás už zapomněli,“ řekl druhý.
„Co myslíš, že udělají, až zmasakrují všechny obyvatele ve Zvučné? Vrhnou se zpět na nás a poženou nás jako dobytek,“ podotkl druhý.
„Můžou si to zkusit, zase je porazíme. Vyženeme je jak krysy.“
„Jo, stejně jako když jsme od krys vyplavily Listovou,“ první muž se zhluboka zasmál a druhý ho následoval.
„Hrozné kecy,“ sykla Kazuko. Chlapec mlčel, nebylo to tak dávno, co sám podobné řeči vedl.
„Projdeme kolem nich“ řekla a chlapec přikývl. Vyrazili.
Procházeli kolem mužů, když jeden z nich se zarazil a podíval se na dívku.
„Hej!“ zeptal se, dívka se na něj přirozeně podívala. Byli to přece bojovníci za její svobodu od těch brutálních hrdlořezů z Listové.
„Ano?“ zeptala se s úsměvem.
Muže to znejistilo. Měl podezření, ale teď nevěděl, co si myslet.
„Moc vám to sluší,“ řekl nejistě, najednou si uvědomil, že ji sprostě vyrušil z něčeho důležitého.
„Děkuji,“ usmála se, „přeji vám pěkný den.“
Uklonila se a pokračovala s chlapcem dál.
Ten na ni nevěřícně hleděl.
„Neučíme se jen bojovat,“ řekla, „být ninjou znamená vědět vše o lidské psychice. Muž pojal podezření, že sem nepatřím, ale svým postojem jsem mu vnutila jinou myšlenku. Nakonec mu bylo líto, že mě vůbec zastavoval a tak mi polichotil. Učila jsem to studenty a teď vidím, že ne zbytečně.“
„Už jsem ti řekl, že jsi skvělá?“ řekl chlapec a dívka se rozesmála.
„Jo, už potřetí.“
Dvojice prolezla jedno patro a pak druhé, než narazili na dveře, které hledali.
„Gariko Echimara – vedoucí logistiky“.
„Takže mu dali tenhle nebojový úkol?“ zeptal se sám sebe Amakiri a vešel bez klepání dovnitř.
Muž za stolem byl zaskočený, jako když by zrovna uviděl ducha.
Kazuko vešla dovnitř a takzvaného Geriho si prohlédla. Byl svalnatý, měl krátké hnědé vlasy a oči zkušeného muže. Mohla o něm říct víc, než že jen atraktivní. Oblečený byl ve strohým úředním oděvu. Kancelář byla obyčejná místnost s několika židlemi, velkým stolem a jednou květinou v rohu pod oknem.
„Šálí mě zrak?“ sykl Geri a vstal.
„Nevyšiluj,“ řekl Amakiri a přešel k němu.
„Máš být mrtvý, proč seš tady?“ zeptal se ho Geri, Amakiriho to zaskočilo.
„Já jsem mrtvý?“
„Zemřel jsi v bitvě o Tanzaku, jsi velký hrdina, vlastními rukami jsi zabil tři shinobi a druhou rukou zkrotil jednorožce.“
„Nic z toho není pravda,“ řekl Amakiri, Geri se usmál.
„To mi došlo, co se stalo?“
„Můj strýc nás zradil.“
„Je teď císař a porazil Listovou, to nezní jako zrada.“
„Geri, poslouchej, všechno je jinak, jak se zdá.“
„Ano, ty máš být mrtvý. Místo toho jsi tady a … jak se jmenuješ, krásná slečno?“ Geri mrkl na Kazuko, která do té doby stála neslyšně vzadu.
„Jsem Kazuko, kunoichi z Listové,“ jakmile to dořekla, Geri sáhl do stolu.
„Čekal jsem tě, omlouvám se,“ řekl Geri, „zdržel jsem na cestě, přijel jsem v noci…“
„Cože?“ zeptala se dívka a Geri ji podal tubu s listinami.
Geri se zarazil.
„Měl jsem se s tebou přeci sejít, ne?“ zeptala se dívka a podívala na listiny v rukou. Byly to nákresy ostrova, „tam drží vaše zajatce, o to jste mě požádali!“
Dívka se na to podívala a pak zdvihla hlavu k vedoucímu logistiky: „Děkuji, postarám se o to.“
Kazuko vzala a schovala drahocenné informace do svého zavazadla.
„Takže pracuješ jako dvojí agent?“ zeptal se Akamiri.
„Vidím, že na tom nejsi jinak,“ odpověděl mu na to muž, Amakiri se zasmál.
„Já jsem nikdy nedělal pro obě dvě strany, ale neboj se. Nepřišel jsem se s tebou dohadovat, ve skutečnosti nejsme nepřátelé, ale blízcí spojenci, můžu se posadit?“
„Proč ne, i ty, Kazuko, posaď se, chcete vodu? Nic jiného tu nemám.“
Dvojice se posadila, Geri se podíval na chlapce.
„Tak vyprávěj, jak se to všechno stalo a proč tu jste,“ řekl a Amakiri se dal do dlouhého vypravování.
„Hmmm….“ Geri zabručel a dlouze se napil vody, poté vytáhl ze stolu něco silnějšího – whiskey. Nalil si sklenici a opět ji vylil celou do sebe.
„Je to ještě horší než jsem myslel. Smrt Gaichiho i feudálního pána, všechno to byla jen hra,“ sykl a nalil si další skleničku, „strčili mě do logistiky, abych neměl žádný vliv a nemám – víte, z města ani do města nic neproudí. Vše se točí jen kolem hlavního města.“
„Proto jsme tady,“ vložila se do rozhovoru Kazuko, „hledáme spojence! Chceme uzavřít mírovou smlouvu s povstalci a ukončit tohle krveprolití. Máme ještě od Gaichiho stanovené podmínky. Potřebujeme jen podporu.“
„Přidej se k nám,“ pobídl ho Amakiri.
„Nikdy bych nevěřil, že zrovna ty, Amakiri, budeš na straně Listové. Když jsme se naposledy potkali…“
„Byl jsem ještě hlupák,“ odsekl Amakiri, „co říkáš? Zvládneš to?“
„Snažím se, jak můžu, ale Fuchiko nás odstavil, my jsme tady, on je v hlavním městě obklopený ninji a zrádci. Pokud jde o váš plán, přidám se k vám. Můžete se mnou počítat.“
Kazuko se usmála a potřásla si s mužem ruku.
Poté se otevřeli dveře.
Všichni se otočili a uviděli štíhlého muže v plášti. Měl černé vlasy, které mu trčely z obvázané hlavy. I kolem krku měl obvazy. Na rukou měl čelenku se znakem mlžné, na ústech plynovou masku.
Muž tleskal a přibližoval se k nim. Teprve nyní si Kazuko všimla jeho zbraně.
„Bravo,“ zpod masky vylézal nepřirozený hlas, „zajímavý příběh Amakiri.“
Amakiri zavrčel a vytasil meč, Kazuko se postavila do bojové pozice.
„Kdo jsi?“ sykl Geri.
Muž popošel a poté se zastavil.
„Hnědovlásko, ty jsi Kazuko, studentka Hokageho, jak ironické.“
„Ironické?“ zeptala se dívka.
„Měl jsem podezření, že pronásleduji jiného studenta tvého mistra, Masaru Hatakeho.“
Kazuko to došlo – s Gerim se měl setkat Masaru, byl zde, ale nestihl ho.
Bylo to opravdu ironické.
„Tvůj kamarád mi zabil dva muže v hlavním městě a myslí si, že mu to projde,“ zavrčel muž.
„Kdo jsi?“ zeptal se znovu Geri.
Muž chytil do rukou svou zbraň – náhle do zbraně zpoza jeho rukávu zajel provaz. Zbraň byl velmi tenký a ostrý meč, připomínající dlouhou jehlu.
„Asagiri, držitel meče Nuibari, jeden z legendárních sedmi šermiřů,“ odpověděla Kazuko.
„Šikovné děvče, poznal jsem tebe, poznala jsi mě, jak skvělé. Takhle začíná každý velký souboj ninjů.“
„Nejenom ninjů!“ sykl Amakiri a jeho meč se rozzářil chakrou.
„Chakra meč? Šermíř a samuraj? To taky nezní špatně!“ Asagiri vyskočil z místa, jeho meč se rozletěl na Geriho, Amakiri se postavil do cesty a sekl, náhle jehla trhla a obletěla oblouk na Kazuko, ta ráně uskočila.
„Jak jsi nás našel?“ sykla, Asagiri se zastavil.
„Pronásledoval jsem Hatakeho. Zjistil jsem, co hledá,“ muž se zasmál, „a zjistil jsem, koho hledá. Špicla, byla jen otázkou času, najít, kdo to je. Poté co získal informace, stačilo jen čekat. Nakonec jste se objevili vy. V tom hotelu jste nebyli zrovna opatrní.“
„Šmejde!“ zasyčel Amakiri.
„Takže mé informace jsou falešné?“ zeptal se Geri.
„Bohužel ne,“ odpověděl Asagiri a z jeho masky vylétla pára, „toho, kdo ti je předal, najdu. Neboj se. Jen co skoncuji s vámi. Kazuko, studentka Hokageho, to bude skvělý úlovek.“
Asagiri náhle zaútočil, jehla vylétla na Amakiriho, ten ji odrazil mečem. Kazuko mezitím chytla Geriho do náruče a proskočila s ním oknem.
Amakiri pochopil, v malé místnosti se špatně bojuje, následoval je a dopadl doprostřed ulice. Dav lidí, který je viděl se otřásl a schoval se po stranách ulice. Několik vojáků se podívalo na Geriho.
„Do háje,“ sykla Kazuko a podívala se na konec ulice, kde z hotelu několik ozbrojených mužů neslo mezi sebou zakrvácenou ženu.
Náhle před ní dopadl Asagiri, podíval se na Kazučin pohled.
„Vy jste to nevěděli? Má rodinu na špatné straně fronty, její dva synové uprchli do vaší Listové, její smůla, vojáci si užijí.“ Řekl, náhle na něj vyletěl kunai, Asagiri ho odrazil a zaútočil na dívku, objevil se u ní a dívka explodovala – Geri mezitím uprchl se schovat pod střechu.
Asagiriho rána odhodila, při letu si všimnul, že dívka stojí na místě hozeného kunaie.
Než stačil zareagovat, stál u něj Amakiri a sekl. Do rány meče se postavila jehla.
Amakiri se otočil a při výskoku udeřil znovu, šeřmíř se opět ubránil. Následovala další piruetka a rána z boku.
„Jsi dobrý,“ ozvalo se od šermíře a vyhodil jehlu do vzduchu a uskočil.
„Dávej pozor,“ křikla Kazuko, „jeho zbraň může kdykoliv změnit směr!“
A tak se i stalo, jehla se vzduchu prudce obrátila a vylétla na chlapce, ten na poslední chvíli uskočil, ale hrot meče mu projel pravým loktem a nechal za sebou krvavý šrám.
Kazuko mezitím dokončila pečetě a začala na šermíře střílet ohnivé střely – muž jim začal uskakovat a vyskočil na jednu budovu, jehla se mu vrátila do rukou.
Geri se mezitím vydal ke zraněné ženě a dostal se do ústního konfliktu se svými muži. Zbytek jeho strážců souboj ninjů sledovalo z bezpečné vzdálenosti, obávajících se o své vlastní životy.
Asagiri se otřepal, teprve nyní si všiml, že při explozi ho kámen zasáhl do nohy a krvácí, ale nebylo to nic, na co by nebyl zvyklý. Teď udělal techniku on, kolem něj se z deště zformoval obrovský vodní drak a vyletěl na Kazuko.
Ta stihla zareagovat a naproti nestvůře vyslala draka ohnivého. Oba dva se střetli v divokém tanci, který skončil v ohromné přetahované. Nejdříve to vypadalo vyrovnaně, poté déšť začal působit – ohnivý drak se vypařil a vodní letěl na Kazuko. Než stačila zareagovat, Amakiri, který k ní s nelidskou rychlostí doběhl, ji shodil na zem a padl na ni. Drak zničil zem těsně vedle nich.
Amakiriho tvář se setkala s tváří Kazuko.
Dívka ho náhle vyhodila do vzduchu a překulila se na bok. Jehla dopadla na zem, kde předtím ležela.
Poté se překulila zpátky a jehlu srazila k zemi – byl to bolestivý tah, ostrá čepel ji pořezala, ale Amakiri, který se mezitím vzpamatoval, vyskočil do výšky a přesekl lano od jehly.
Kazuko se postavila. Asagiri na nic nečekal, objevil se u Amakiriho a udeřil ho do hlavy pěstí, poté ho kopem povalil na zem a následně odkopl chakra meč stranou. Kazuko se na to nemohla dívat, vyhodila kunaie, šermíř se otočil a pomocí svého kunaie a otočky je všechny odrazil daleko od sebe – věda, že jakýkoliv z nich může být teleportační prostředek. Dívka věděla, že zkušený ninja její techniku prohlédne a proto se ani nenamáhala, k muži doběhla proto po svých a pokusila se ho zasáhnout kopem, to se jí nepodařilo, muž její nohu zachytil a chtěl s ní trhnout, zrovna ve chvíli kdy mu Amakiri ze země podkopl nohy.
Asagiri upustil Kazuko a spadl na záda, Kazuko si k němu klekla a několikrát ho udeřila do hlavy.
Amakiri si mezitím vzal meč a pokusil se jí pomoct, zatímco se Asagiriho oči rozzářili.
Kazuko uslyšela syčivý zvuk – z masky začal proudit zelený plyn.
Chce mě otrávit! pomyslela a naposled se nadechla, v dalším okamžiku byla pryč. Objevila se vedle Amakiriho a trhla s ním.
„Neporazíme ho!“ sykla, „tady ne! Musíme utéct!“
Chlapec se podíval na ležícího muže, kolem kterého se vytvořila zelená mlha, rychle se rozpínající do všech směrů.
„Zmizíme,“ potvrdil a oba dva začali utíkat, Geri na druhé straně ulice mezitím podpíral zraněnou ženu, Kazuko k ní došla a podívala se na Amakiriho, ten chytil ženu do náruče.
„Běžte, utíkejte!“ řekl Geri a dívka přikývla a rozeběhla se z města pryč, nikdo se jí v tom nepokusil nebránil.
Když se Asagiri postavil a došel si pro meč, byl obklíčen několika desítkami bojovníků.
„Copak, pomáháte Listové?“ zasmál se šermíř.
„Jsme v přesile, všechny nás neporazíš!“ zakřičel Geri, náhle se za jeho zády objevil starší muž.
„Otče?“ oslovil ho Geri, za jeho otcem stáli dva další ninjové. Oba dva měli na hlavách speciální masky z Mlžné.
Asagiri se usmál, teď začal ten pravý hon.

3. KAPITOLA

„Masaru,“ Naruto vstal a přešel ke svému studentovi, byl rád, že ho vidí. Vedle něj stál Dai, s obvazem přes půl obličeje. Zasloužil si ho při posledním boji – kde se Narutova brigáda poprvé setkala s Mlžnými a i když je zahnala, poprvé od vypuknutí ofenzívy, měli větší ztráty.
„Vidím, že jsi pořádný bojovník,“ Masaru se usmál na Daie, ten mu úsměv opětoval.
„Co tady ale děláš? Máš nějaké novinky?“ zeptal se Naruto Masaru, ten sklopil hlavu.
„Bohužel, mistře, zjistil jsem jen, že ho nedrží zde, v naší zemi… ale někde na ostrovech. Nepodařilo si mi zjistit nic navíc.“
„Neboj se, Masaru, my ho najdeme.“ Naruto se usmál, i když mu při vzpomínce na jeho mistra do smíchu nebylo, „dnes jsme zajali asi deset jejich mužů, budeme je vyměňovat a tvůj otec je naší prioritou.“
„Děkuji, mistře. A jak se daří zde?“ zeptal se Masaru a Naruto přešel k mapě.
„Jak vidíš, první a druhá brigáda postupuje, i když jsme při posledních bojích už dosáhli nemalých ztrát. Třetí i pátá je naprosto zabodnutá na místě. Navíc třetí už dlouho nevydrží, moc z ní nezbylo.“
Naruto se odmlčel.
Masaru i Dai ho znali. Věděli, jak nerad mluví o ztrátách. Jaké těžko mu způsobují. Co pro něj znamená každý lidský život.
„Nakonec vyhrají,“ podotkl Dai a Naruto přikývl, tohle mu pomohlo.
„A naše dvě jižní brigády dnes ráno zaútočily. Ale setkaly se tužším odporem, než jsme čekali. Čtrvtá nemůže postupovat, nemá dostatek mužů na rozvinutí celé ofenzívy.“
„Jsem rád, že mám vad dva u sebe,“ řekl zničehonic Naruto.
„Kazuko chybí,“ řekl Dai, „kráska našeho týmu.“
Naruto se pousmál: „Když jsme u ní…“
„Stalo se něco? Má být přeci na jihu a vést frontu?“
„Zmizela, zanechala instrukce, předala vedení a šla na misi s Amakirim,“ řekl Naruto, „chtěl jsem ji nechat hlídat ANBU, ale nikdo nebyl poblíž.“
„Je šikovná, postará se o sebe,“ řekl Dai.
„Já jí věřím, jen mám strach, jako o každého z vás,“ řekl Naruto a oba dva chlapce si prohlédl. Už to nebyly ty dvanáctileté děti, kterým ukazoval rolničky. Už to byli mladí muži, kteří se dokázali rvát. Možná by dnes už proti něm společně neměl šanci.
Náhle se ozvalo zaklepání a u dveří se objevila hnědovlasá dívka v černém kimonu, zpod něj šel vidět velký obvaz kolem ramenou.
„To jsi ty?“ zeptal se Naruto, „chlapci, tohle je…“
„Jmenuji se Kitai, Hokage,“ řekla dívka a uklonila se. Přitom ji zabolelo, ale bolest nedala najevo.
„Tohle je Kitai, náš host,“ řekl Naruto a dívka se zarazila.
„Host?“ zeptala se nedůvěřivě.
„V naší zemi máme hosty, copak u vás nejsou?“ zeptal se Naruto s úsměvem.
„Já jsem myslela, že jste mě za-„
„Zachránili. My jsme tě zachránili, Kitai,“ dořekl za ni Naruto a dívka byla mírně v šoku. Takovou situaci naprosto nečekala. Byla pravda, že na lůžku dostala nejlepší péči a ani ji nikdo nehlídal, ale spíše si myslela, že je to proto, že je zraněná a slabá.
„Můžeš kdykoliv odejít,“ řekl Naruto, dívka byla čím dál překvapenější, „můžeš s námi zůstat, dokud se nevyléčíš, nebo dokud neskončí válka.“
„Moc si toho vážím, děkuji vám za záchranu,“ dívka se znovu uklonila. Přes bolest si neuvědomila, s kým to vůbec mluví, ale i přes to necítila strach, který by cítit měla – vždyť Hokage byl v její zemi vyobrazován jako nelidské monstrum s nepředstavitelnou silou. Měl přeci v sobě toho netvora! Místo toho tu však stál muž, s úsměvem na tváři a sympatickým hlasem. Byla pod vlivem genjutsu? Ne, uvolnění byla první věc, kterou po probuzení udělala.
„Jsem nezdvořák,“ Naruto se chytil za hlavu a ukázal na dva chlapce, „tohle jsou mí studenti, Dai a Masaru, kluci, pozdravte.“
Oba dva se na Naruta podívali, už to nebyli děti.
„Ahoj,“ řekl poté nejistě Dai, když zahlédl Narutův pevný výraz. Masaru pozdravil posunkem ruky, Kitai se oběma uklonila.
„To bychom měli, posaď se, musíš být vyčerpaná,“ Naruto dívce nabídl místo u stolu s mapou. Masaru se na ně zahleděl – mohla vidět všechny jejich plány.
„Neboj se,“ podíval se na něj Naruto, jakoby uměl číst myšlenky, „pokud by se Kitai rozhodla, nedostane se za jejich veliteli dřív než zítra a to už bude mapa vypadat jinak. Každopádně Kitai, jak se ti daří?“
„Dobře, děkuji,“ odpověděla nesmělě a z obavy se na mapu vedle sebe ani nepodívala. Masaru ji nepřestal sledovat, Dai se posadil na židli vedle ní.
„Chci si s tebou promluvit, Kitai, a mých studentů se neboj. Jsou to dobří kluci.“ Hokage se posadil za druhou stranu stolu.
„Kitai, naše země jsou ve válce, je to politické rozhodnutí… a já se tě chci zeptat. Máš nějaké osobní nepřátelství s naší zemí, které vzniklo před válkou?“
Dívku dotaz zaskočil, zavrtěla hlavou.
„Vypadáš na bystrou kunoichi, chci, abys pochopila, že tahle válka je pouze politickým prostředkem, jak dosáhnout nekalých cílů,“ řekl jí.
„Řekli nám,“ začala nejistě Kitai, „že bráníme svobodu lidí. Že je u vás válka, kterou jdeme zastavit.“
„Válka u nás je, ale musíme si s ní poradit sami.“
„Řekli nám, že masakrujete lidi ve svých městech. V Tansaku.“
„Bylo to Tanzaku,“ opravil ji Naruto, „tam došlo k bitvě. Ale na obou stranách bojovali převážně shinobi.“
„Nikdy jsem nechtěla válku,“ řekla dívka najednou, „bála jsem se. Tam na bojišti jsem se bála, nechtěla jsem tam být. Ale velitel nám řekl, že pokud nebudeme bojovat, zabijete nás bez žádných jednání.“
Dívka začala potichu plakat, Dai zareagoval a položil ji ruku na rameno.
„Jsou to lži,“ řekl rázně Naruto, „chci abys to věděla, nikdo ti neublíží.“
„A co další?“ vyhrkla Kitai, „už jsem přišla o tolik přátel!“
„Je mi to líto,“ řekl Naruto a poté se jí zahleděl do zaslzených očí, „ale proto jsi tady!“
„Co?“ zeptala se.
„Pomůžeš nám! Máme zajaté vaše lidi, chci z nich udělat jednotku, chci, aby ovládli vedení ve vaší zemi a aby opět zavládl mezi námi mír. A nejenom to, chci z vaší země mít spojence.“
Masaru byl zaskočený, ale nic nedával najevo. Poslední měsíce spolupracoval se Sasukem Uchihou a ten byl tvrdý. Zapomněl, jak dokáže být Naruto dobrým člověkem, myslícím na mír. Sasuke by vedl vyhlazovací válku, naprosto bez zábran.
Dívka nevěřila vlastním uším. Vždyť Listová válku začala! Vždyť to tak bylo! A teď chtějí mír? Prohrávali, ona to věděla, ale velitelé pořád opakovali, že se musí počkat na posily. A pak zase vyhrají.
Nyní se celý její svět obrátil naruby.

Kazuko běžela hustým podrostem, než upadla a vykašlala krev.
„Měli jsme se zastavit,“ Amakiri položil ženu na zem a přiskočil k dívce.
„Jsem v pořádku, jen jsem se trochu nadýchala toho jedu,“ řekla Kazuko a otřásla se. Byli už hodinu běhu pryč od města. Nejdříve to vypadalo dobře, ale poté začala Kazuko zpomalovat, začala kašlat. Cítila bolest po celém těle a mlžil se jí zrak.
„To množství mi nemůže ublížit,“ sykla, ale chlapec zavrtěl hlavou.
„Na,“ šáhl jí do kapsy a vytáhl pilulku, „vem si to.“
„Už jsem to měla,“ Kazuko zakašlala, „nemá smysl si brát další stimulační látku.“
„Má pravdu,“ ozvalo se zezadu. Zraněná žena poprvé od cesty promluvila.
„Co budeme dělat?“ řekl Amakiri a otřel si slzy.
„Musíš pokračovat,“ řekla dívka, ale chlapec rázně zavrčel.
„Nenechám tě tu!“
„Mám nápad…“ řekla žena, „znám jednu bylinku, která tu roste. Jako malá jsem ji s mámou sbírala a v hotelu jsem ji používala, když hostům nebylo dobře. Myslím, že by měla pomoct.“
„Zvládneš ji najít a připravit?“ zeptal se Amakiri a ženu si prohlédl. Bylo jisté, že ji muži v hotelu pořádně zmlátili a nebýt jejich vyrušení, byla by nyní už přinejlepším mrtvá.
„Jsem v pořádku,“ řekla žena, ale chlapec viděl, že lže. Ale neměl na vybranou.
„Dobře, spoléhám na tebe,“ žena přikývla a pomalu se vydala opatrně hlouběji do lesa. Amakiri vzal Kazuko a opřel ji zády o strom.
„Budeš v pořádku,“ řekl. Dívka hleděla na chlapce a mile se usmívala, přivřené oči potlačovaly bolest.
„Slib mi, že dokončíš vše, co jsme začali,“ řekla dívka, „a budeš na sebe opatrný.“
Začala plakat, chlapec jí slzy otřel a usmál se.
„Zvládneš to, Kaz, postarám se o tebe!“ poté jí chytil za ruce a políbil je.
„Amakiri,“ šeptla a chlapec jí pohladil po vlasech. Dívka padla do jeho náruče.
Když se žena po čtvrt hodině vrátila, našla je v objetí. Beze slova.
Opatrně zakašlala a ukázala na plnou dlaň růžových kvítek.
„Ty znám,“ vysoukala ze sebe Kazuko, „u nás jím říkáme Shinobiho Jistota. Vždy pomůžou.“
„Máma jim říkala Nebeské květy,“ podotkla žena a poté růžové květy jemně rozsekala na plátky a zabalila do sebe. Nakonec si vzala od Amakiriho čutoru vody a lístečky vložila do vody.
„Chtělo by zahřát vodu a vyluhovat to,“ řekla žena a Kazuko slabě nastrčila ruku, žena jí to podala, po chvíli se začala z vody vznášet pára. Jednoduché ohnivé jutsu Kazuko vyčerpalo, náhle uvolnila stisk a Amakiri na poslední chvíli čutoru zachytil.
Kazuko zavřela oči. Už cítila, že dlouho nevydrží.
Bolest se stupňovala, nic necítila…
Cítila jen teplo.
Amakiri ji stále držel za ruku.
Je mi krásně, pomyslela.
Pohled jí tmavnul, cítila čím dál větší teplo a bolest ustávala.
Brzy bude v bezpečí, v duchu se pousmála, tam bude teplo a nebude tam žádná bolest.
Každým dalším okamžikem cítila, jak se blíží. Kam? Ani ona sama to nevěděla. Ale bylo to blíž a blíž a teplo houstlo. Už ho cítila, jako cítila hmotu před sebou.
Svět kolem ní potemněl a na chvíli bylo ticho.

Kitai stála vedle Naruta venku na velké mýtině, před ní bylo několik desítek lidí, shinobi, kunoichi i mladší děti. Všichni seděli na zemi, jedli si, nebo si potichu povídali u ohnišť. Okolo stálo několik ninjů z Listové.
Všichni zajatci na sobě měli základní věznitelskou pečeť, která jim uzamknula proud chakry v těle, takže ani jeden z nich nemohl používat jakékoliv jutsu.
„To jsou všechno zajatci z tvé země,“ řekl Naruto, „další jednotky mají další zajatce. Celkem jich máma asi tři sta.“
Na dívku to číslo udělalo dojem, Zvučná nebyla kapacitně příliš velká a tohle bylo obrovské množství.
„Někteří z nich jsou vážně zranění, Kitai, a já nevím, jak to zvládnou. Ty tady nevidíš,“ dodal Naruto.
„Hokage,“ řekla dívka a podívala se na Naruta, s odstupem času se ho přestala bát. Byl to milý chlap a docela pohledný. Jejich vůdce viděla jednou a to se schovával za maskou, „jsme malý národ. Nikdy jsme s vámi neměli začít válku… naše vesnice existuje v současné formě pouze pár let a už jsme na pokraji jejího zničení.“
„Udělám vše proto, aby to dopadlo jinak,“ řekl jí Naruto a dívka přikývla.
„Nechci, aby se tak stalo. Ty křivdy musí být napraveny, dovolte mi napravit naše chyby. Dovolte mi promluvit s těmito muži a ženami. Poté vám oznámím, co budeme moci dělat,“ řekla dívka, Naruto jí potřásl rukou.
„Od teď jsme spojenci, Kitai. Můžeš mi říkat Naruto,“ řekl a dívka se usmála.
„Dobře… Ho- Naruto“ řekla opět nejistě. Sakra, pomyslela si, zas se začnu třást a plakat. Jenom si tykáme, klídek.
„Spoléhám na tebe, najdeš mě u sebe, vezmi si kolik času potřebuješ,“ Naruto se uklonil a odešel směrem ke svému velitelskému stanu, kde na něj čekala porada velitelů.
Kitai se vydala do davu, některé shinobi znala, dala se s nimi do řeči. Nakonec se všichni shromáždili kolem ní a ona vyprávěla. Vyprávěla vše, co jí Naruto řekl a co všechno zjistila. Řekla jí o budoucnosti vesnice.
Né každý jí naslouchal, a z těch co naslouchali, jí né každý věřil, ale někteří se k ní přidali. A s nimi se přidávali další a další.

Místo, na kterém se Naruto nacházel, bylo prázdné nic. Jen kolem se v dálce pohybovaly světelné kuličky a různé další tvary, které lidské oko nemohlo rozpoznat.
Poté se vedle Naruta objevil Shikamaru.
„Ahoj Naruto,“ pozdravil ho, „co se děje tak důležitého, že jsi svolal radu?“
„Děje se toho hodně, nějaké zprávy o Kazuko?“ zeptal se Naruto, Shikamaru zavrtěl hlavou.
„Tady na základně se nic neděje,“ odpověděl Shikamaru, který dostal na starost vedení nad dočasnou vesnicí, „o tvé studentce jsme něco zaslechli. Bojovala v jednom povstaleckém městě, mluví se o tom všude.“
„Bojovala? S kým bojovala?“
„Bojovala s jedním legendárním šermířem z Mlžné.“
To je zlé, pomyslel si Naruto, to je zlé.
„Neboj se, prý to dopadlo nerozhodně a teď je na útěku, poslal jsem za ní nějaké muže.“
Narutovi spadl kámen ze srdce.
Náhle se vedle nich objevila Sakura, která jako jediná byla fyzicky přítomná vedle Naruta. Zbytek byl jen přenos pomocí klanu Yamanaka.
„Promiň, jeden případ se zkomplikoval,“ řekla Narutovi, ten mávl rukou.
„Záchrana životů je tvá priorita, Sakuro,“ usmál se.
Dalším na řadě byl otec Hinaty, starý muž, který velel operacím na západě.
Posledním byl Sasuke, jenž byl v bojové kombinéze a krvácel.
„Sasuke?“ zeptal se Naruto.
Uchiha mávl rukou. Bylo to jen škrábnutí.
„Tak jsme tu všichni, můžeme začít, Naruto?“ Shikamaru oslovil Hokageho, Naruto přešel před všechny.
„Chci požádat o právo na mírové jednání,“ oznámil Naruto, „a také chci použít nové jednotky složené ze zajatých ninjů ze Zvučné.“
„Naruto,“ řekl Shikamaru, „znáš svůj cíl? Jak jsme se dohodli, srovnat Zvučnou se zemí. Rozumím tomu, že to není lehké, ale pokud je necháme vyváznout, za pár let se opět pokusí o útok.“
„Shikamaru, nepokusí. Uděláme si ze Zvučné spojence, dáme jim pomoc, přijmeme je do Aliance.“
„Do aliance?“ Hyuuga se zasmál, „kdo by nyní o ni nyní stál?“
„Pořád drží s námi,“ zasyčel Naruto.
„Naruto,“ vložil se do hovoru Sasuke, „naši lidé potřebují vítězství. Už skoro čtyři roky jen prohráváme. Tsunade, Tanzaku, Listová. Vítězství nám dodá opět sílu a odvahu bojovat.“
„Sasuke a ostatní,“ řekla Sakura, „našim cílem přece není vyhladit všechny nepřátelské shinobi! Tím, že jim zničíme vesnici, jenom podpoříme jejich nenávist!“
„Máš pravdu, Sakuro,“ řekl Shikamaru, „ale co máme dělat? Už jsme toho ztratili hodně, než abychom si hráli na humanisty. Víme, jak to dopadlo s Gaichim, ostatně jsem byl u toho. Jeho vlastní muž ho nechal zavraždit přímo před námi.“
„Ticho,“ řekl rázně Naruto, „nevíte všechno. Zachránili jsme se Sakurou jednu dívku ze Zvučné, získal jsem si její důvěru.“
„Hinata o tom ví?“ ozvalo se od Hyuugy, Naruto to přešel.
„A ta dívka shromáždila věrné shinobi, kteří nám chtějí pomoct v míru. V jejich zemi působí silná propaganda. Stačilo jim ukázat, kde je pravda, a hned si ten boj rozmysleli. Z celkového množství 279 zajatců se jich na naši stranu přidalo asi 182, zbytek se bál dalších bojů, nebo se jednalo o zraněné, kteří si asi zbytek války někde proleží.“
„Je to zanedbatelné množství,“ řekl Sasuke a Shikamaru přikývl.
„Není. Nasadíme je jako poradce pro průzkum a do jednotek, bojujících s Mlžnými. Poté z nich uděláme hlavní sílu ve Zvučné, pomůžeme jim vybrat nové vedení a zajistíme stabilitu jejich země.“
„Jinými slovy je chceš po válce okupovat, ale jako spojence, pokud tomu rozumím,“ řekl Shikamaru a Hokage přikývl.
Pak následovalo několik minut dohadování a řečnění, na všechny všemožná témata.
Unavený Naruto poté jako předseda válečné rady vyhlásil začátek hlasování.
Pro byli jen on a Sakura.
Bylo rozhodnuto, bude definitivní vítězství, nebo definitivní porážka.
Pak následovalo další hlasování – o jejich začlenění do bojových řad. Zde již souhlasil i Shikamaru a Naruto získal povolení k zformování zajateckých týmů.
Následně se začali rozcházet a loučili se mezi sebou.
Jak krátkozraké, Shikamaru, pomyslel si Naruto, když se s ním loučil. Shikamaru byl jediný, na koho spoléhal, že obrátí poměr sil v radě na stranu míru.
Místnost se rozpadla. Nyní tam stála pouze Sakura a Naruto vedle sebe.
Blonďatá spojovatelka se uklonila a odešla.
„Co teď budeš dělat?“ zeptala se růžovláska.
„Budeme dál bojovat, ale neboj se. Mám jiné řešení,“ zazubil se. Sakura na něj pohlédla. Vzpomněla si na tým sedm. Tenkrát byl Naruto ten nejhloupější. Nyní tu stál a vedl bojové operace. Za tu dobu se toho tolik naučil, tolik vyrostl. Často litovala toho, že mu tenkrát nedala ve svém srdci větší šanci – nakonec ho přijmula jako svého bratra. Ale i přesto Hinatě občas záviděla….
„Jaké, Naruto?“ zeptala se ho.
„Nenazveme to mír, nazveme to kapitulací,“ řekl. Dívka se zarazila.
„Jaký v tom bude rozdíl?“
„To je právě ono Sakuro, to slovo. Mohu jednat o kapitulaci, nemůžu jednat o míru. Ale co když nastavíme kapitulaci se stejnými podmínkami, jako kdyby se jednalo o mír?“
Naruto, tohle se radě líbit nebude, pomyslela si Sakura, ale nápad se jí líbil. Jako lékařská kunoichi se se smrtí setkávala denně a válku z duše nenáviděla.
Naruta lehce objala a poté se s ním rozloučila. Musela se vrátit do práce.

Amakiri seděl opřený o strom, hleděl na noční oblohu. Udělalo se krásně a on viděl všechny ty hvězdy. Bylo jich tolik.
„Líbí se ti?“ zeptala se náhle žena, která vylezla z provizorního úkrytu za jeho zády.
„Jsou krásné,“ odpověděl chlapec, neodvracejíc zrak.
„Myslím ta dívka, Kazuko,“ opravila ho. Chlapec se začervenal.
„Jak je jí?“ zeptal se.
„Její tep se zklidnil, dýchá už normálně, potí se méně, myslím, že Nebeské květy zabraly,“ řekla.
„A tobě? Co tvé rány?“
Žena se zarazila, pak se posadila vedle něj.
„Je mi fajn.“
„Jsi poraněná,“ řekl chlapec a prohlédl si jí.
„Na tom nezáleží, trpím od chvíle, kdy se povstalci dostali do našeho města,“ řekla.
Chlapec se jí podíval do očí, žena uhnula pohledem.
„Ten ninja něco říkal, co se stalo?“
„Když začala válka a nepřátele se blížili k našim branám, chtěla jsem odejít, se svými dvěma syny. Ale nemohla jsem – potřebovala jsem peníze a žádnou rodinu nikde nemám. Tak jsem jim dala vše, co jsme v našem hotelu vydělali a poslala je do Listové. Nikdy jsem nezradila Shinobi, vždy jsem byla na jejich straně, ale musela jsem zůstat, vydělávat peníze a posílat je svým klukům. Teď jsou v bezpečí na severu… ale ti zmetci to věděli, věděli celou dobu, že mám rodinu a nechali mě tu žít. Určitě jim donášel některý ze závistivých sousedů… trestem za takový čin je smrt. Když jste ráno odešli, ty a ta dívka, tak mi hned vlezl do recepce muž s plynovou maskou a několika dalšími ozbrojenci. Vyptávali se na vás, vyptávali se na mě… poté mi řekli, kdo jste. Co tu děláte a prozradili mi, že ví o mé rodině. Že jí mohou kdykoliv najít a oba dva mé kluky zabít, nenechala jsem si to líbit a pokusila se je vyhnat pryč, ale oni se nenechali. Ten muž s maskou odešel… ale zbytek zůstal a pustili se domě. Bili mě do bezvědomí, pak mě nechali ležet. Když jsem se probudila, táhli mě ven a ten kluk od Echimarů se mě pokoušel zachránit, pak už víš, co následovalo.“
„Co teď budeš dělat?“
„Půjdu za svými kluky, pak se uvidí, Amakiri, jmenuješ se tak, že?“
Chlapec kývl.
„Já jsem Bara, a ta dívka, Kazuko?“
Chlapec opět přikývl: „Rád tě poznávám, Baro. A chci se ti omluvit za všechny ty nepříjemnosti.“
„Můžu si za to sama, věděli to celou dobu, pouze čekali na vhodnou příležitost. Vy jste mi alespoň zachránili život.“
„A hotel?“
„Je to jen budova. Můj život to však nebyl. Můj život jsou mé děti.“
„Běž si odpočinout,“ řekla po chvíli ticha, kdy spolu hleděli na hvězdy, „budu držet hlídku já.“
Chlapec uposlechl a vlezl do malé mýtinky, která byla ze všech stran vystlaná keři a listím – byl to trik, který se naučil u povstalců. Z dálky to vypadalo pouze jako houština.
Uvnitř ležela Kazuko, zakrytá Amakiriho a svým pláštěm a pod hlavou měla naskládané další měkké věci.
„Krásné sny,“ šeptl jejím směrem a ulehnul si vedle ní.
Rytmus jejího dechu ho uspal.
Probudil ho její úsměv, dívka klečela nad ním a už se zdravějším obličejem se na něj usmívala.
„Vstávej chlapečku,“ řekla a Amakiri si protřel oči.
„Vidím, že už je ti lépe,“ řekl a dívka přikývla.
„Ninja jedy takhle působí, jakmile se stav jednou zlepší, už je jasné, že nezapůsobí. Ale pořád se necítím dobře, ráno jsem zvracela…“ přiznala se a chlapec ji pohladil po rukou a pak vstal. Venku bylo slunečné ráno – počasí z noci vydrželo. Žena držela v rukou nějaké borůvky a jedla je.
„Znám tu celé okolí jako své boty,“ řekla a dala se do jídla. Amakiri si ze svého baťohu vzal vlastní kus ninja tyčinky a dal se do jidla. Kazuko se s držením za břicho vysoukala z úkrytu za nimi.
„Musíme se hned vydat dál na cestu,“ řekla Kazuko, Amakiri se na ní podíval a celou si ji prohlédl. Ještě se celá třásla.
„V tvém stavu? Jsi si jistá?“ zeptal se Amakiri, dívka se usmála.
„Už mi bylo lépe, ale Asagiri nám bude na stopě,“ chlapec přikývl na souhlas. Sbalil si svůj plášť a poté se podívali na ženu.
„Ještě si nejsem jistá, co bude dále, Amakiri,“ řekla mu Kazuko velitelsky, „do města se vrátit nemůžeme, nevím co je s Gerim. Každopádně se musíme vrátit na sever a předat informace o tomhle.“
Dívka ukázala na listiny s informacemi od Geriho.
„Takže se vracíme zpět?“ zeptal se, dívka přikývla.
„Půjdu s vámi,“ vložila se do toho Bara, „máme společnou cestu. Jestli vám to teda nevadí. Peníze za hotel vám samozřejmě vrátím.“
„Zachránila jsi mi život, teď je to na mně, dostanu tě do bezpečí. Peníze si nech, jsou přeci tvoje.“
Kazuko se poté zasmála na Amakiriho.
Proč se jí tohle stávalo tak často?
„Kaz, co mi to jen připomíná?“ dívka se rozesmála.
„Snad tentokrát neskončím zas v bezvědomí,“ dívka do Amakiriho šťouchla.
Žena se na oba dva podívala. I uprostřed války si zachovali optimismus. Připomínali jí její chlapce. Mladí a plní energie.

Kitai s dalšími třemi zvučnými stála ve velitelském staně. Naproti nim stál Naruto, vedle něj Masaru a Dai v maskách ANBU.
„Uvědomujete si, že naše země jsou ve válce?“ oslovil Naruto přítomné, Kitai za všechny přikývla.
„Tím, že spojíme naše síly, se stanete nepřáteli vlastního státu,“ pokračoval dále Hokage, „ale přes to, pokud se vše vydaří, stanete se hrdiny. Dostanete podporu a sílu. Budete mít silné spojence kolem sebe a stanete se členy rozumného světa. Tahle válka, kterou začal nátlak Mlžné a Mizukageho musí skončit. Musí skončit tohle nesmyslné zabíjení a umírání. Vaše vedení napadlo před čtyřmi měsíci naši zem a zabralo si ji. Podle využila oslabení našich pozic a ve spojení s našimi bývalými spojenci nás zahnala. My se vracíme. A tohle neberte jako výhružku, ale postupujeme hlouběji a hlouběji. Od začátku ofenzívy jsme ani jedinkrát neprohráli a pomalu se blížíme k vaší vesnici. Pokud bude situace stejná jako teď, za měsíc žádná vesnice zvuku nebude. Nebude asi ani Země zvuku. Nerad bych to dovolil, jenže pokud válka potrvá, nebudeme mít na vybranou.“
Naruto se všem podíval do očích, viděl v nich zděšení.
„Ale vy to můžete změnit,“ dodal a usmál se, „spolupracujte se mnou a dostanete vše slíbené. Vaše země a vaše vesnice přežije a naváže přátelské vztahy se Zemí ohně. Ale váš úkol nebude jednoduchý. Žádám po vás jediné, ovládněte vaši zemi. Nechci, abyste zabíjeli své bratry a sestry, aby se vaše země dostala do občanské války. Chci, abyste získali moc k vykonávání rozkazů. Po tom, co ji získáte, tak vám nabídnu kapitulaci – bude to kapitulace, ale vaše země přežije. Budeme mít pouze pár podmínek – vrátíte nám veškeré dobyté území a vyhlásíte Mlžné válku. Následkem toho se jednou budeme bavit o vašem vstupu do Aliance, zároveň s tím vám pomůžeme s obnovou pořádku v zemi a s výcvikem.“
Naruto dořekl. Atmosféra mezi přítomnými zhoustla.
„Naruto,“ ozvala se tiše Kitai, „jsem vá.. ti vděčná za všechno, co jsi pro nás udělal. Věřím v tvé úmysly a připojuji se.“
Poté dodal souhlas i další muž.
Po delším zamyšlení se přidal i druhý.
Třetí hleděl do země a z očí mu tekly slzy. Poté zvedl hlavu a přikývl.
Naruto se usmál a poslal je pryč.
Zůstával ve stanu sám a jako poslední odcházela Kitai – Naruto na ni zvolal.
„Jsem ti moc vděčná,“ řekla dívka. Naruto se jí podíval do očí.
„Kdyby to nevyšlo, vždycky budeš v naší zemi vítána,“ řekl hokage, dívka se usmála.
„Už jednou jsem prohrála, podruhé se tak nestane,“ řekla odhodlaně. Takovou ji Naruto ještě neviděl. Celou dobu měl strach, jestli si vybral správně, ale nyní, nyní si byl jistý, že vše vyjde.
„Věřím ti,“ usmál se. Dívka přikývla, uklonila se a zmizela ze stanu.

Cesta trvala den a půl, kvůli Bare museli postupovat pomalu. Nemohli se střídat v jejím nesení, jelikož se Kazuko ještě plně neuzdravila.
Cesta však byla klidná, bez žádných dalších potíží. Kráčeli celou dobu po úzkých lesních stezkách a často se zastavili u nějaké říčky a odpočinuli si. Mezitím toho hodně napovídali a Bara jim vyprávěla o svých dětech.
Když se dostali na hranici fronty, takřka byli odhaleni povstaleckou skupinou, ale podařilo se jim ji skrytě obejít.
Poté se přihlásili k první hlídce ninjů – jelikož postupovali stejným směrem, kterým do povstaleckého území přišli, hlídka je okamžitě poznala a nechala projít dále.
Trojice ještě chvíli pokračovala po cestě společným směrem, než se dostali na rozcestí.
„Tady naše cesta končí,“ řekla Bara a podívala se na cedule.
„Pokračuj do města Utaka, je to půl dne cesty, ani to ne,“ řekla jí Kazuko, „najdi tam obecní velitelství, až se tam dostavíš, oni už budou vědět. Pomůžeme ti najít tvé syny.“
Žena se usmála a dívku obejmula. Kazuko to překvapilo, ale vřelost jí potěšila. Poté žena obejmula i chlapce.
„Buďte na sebe opatrní,“ vzdychla žena a se slzami na tváři se rozloučila. Dvojice na ní ještě hleděla z dálky a pak se vydali druhým směrem k městu, kde měla Kazuko zřízen hlavní štáb. Pokračovali rychleji a během hodiny byli na místě. Tam je uvítal Kazučin zástupce a předal ji informace.
„U nás se nic neděje, Hokage ale pokračuje do nitra Zvučné a ty bastardy poráží na plné čáře,“ řekl a ukazoval situaci na mapě. Kazuko zprávy potěšily, čím dříve skončí jedna válka, tím rychleji skončí i válka druhá. A ona měla válek už po krk.
Převzala vedení operace a poslala nejrychlejšího ninju s kopií informací od Geriho do Listové.
Kazuko byla podrobena ještě lékařské prohlídce – lékař jí však ubezpečil, že si musí ještě týden odpočinout a že bude v pořádku. Jednalo se pouze o následky krátkodobé otravy, které by byly mnohem horší, pokud by ji Bara nedodala bylinky.
V tu noc se Amakiri setkal ještě s Kazuko v jejím pokoji, aby pohovořili o dalších akcích.
„Co teď?“ zeptala se chlapce, ten zavrtěl hlavou.
„Musíme zjistit, co je s Gerim, naše jednání nám nevyšlo.“
„Nevěděla jsem, že už pro nás dělá,“
„Budeme mít spojence v něm, musíme zajistit, aby získal ve svém klanu moc…“
„A co další klany?“
„Nevím.“
„Myslíš, že se naše mise nevydařila?“
Chlapec nevěděl, co má říct. Nic nedohodli, místo toho se dostali do boje, ve kterém utržili zranění a posléze utekli. Bylo taky dost možné, že jejich spojenec Geri ztratil veškeré páky na ovlivnění situace.
„Přinejhorším jsme získali ty informace,“ vzdychla dívka a napila se vody. Když položila skleničku zpátky na stolek, ozvala se hlasitá exploze. Sklenička se zatřepala a dívka ji z šoku převrátila. Amakiri okamžitě vyběhl ke dveřím a tasil svůj meč. Dívka šla za ním a prošla celou chodbou budovy až ven.
Před jejími dveřmi stáli dva ninjové, oba dva se zbraněmi v rukou.
Na protější budově stály tři postavy. Schované v záři pouliční lampy.
„Kazuko!“ uslyšela ze záře známý, nelidský hlas, „myslela sis, že mi utečeš?“
„Asagiri!“ zavrčel Amakiri.
Kazuko pouze stála s vytřeštěními očima.
Až nyní si všimla něčeho, co sem nepatřilo.
Pod muži za lampou bylo něco zabodnutého do zdi.
Chlapec to už také postřehnul.
To není možné…
„Mysleli jste si, že vás nechám být?“ ozval se znovu hlas, „tady máte tu vaši pomoc!“
„Ty hajzle!“ zakřičel Amakiri, když rozeznal veškeré detaily. Když mu oči zalily slzy a srdce zaplnila nenávist. Nenávist, kterou v sobě ještě nezažil.
„Copak se vztekáte?“ zasmál se Asagiri, „vždyť to byla jen cizí žena!“
Asagiri trhl rukou a jeho meč vylétl ze zdi a tělo, které držel připevněný na zdi, padlo dolů.
Amakiri k němu okamžitě vyběhl, ale do cesty mu vlétla vodní střela a on jen stěží na poslední chvíli uskočil.
Kazuko oněměle stála a hleděla na tělo Bary. I kdyby žila tam na zdi, pád by ji usmrtil.
„Zabijte je,“ šeptla mužům po jejím bokům a ninjové vyběhli. Naproti nim skočili Asagiriho společníci a dali se do boje. Asagiri vyskočil mezitím po Amakirim a udeřil mečem, Amakiri výpad zarazil a piruetou se dostal za šermířovy záda a rozsekl ho na půl.
Postava v masce se změnila ve vodu a meč náhle letěl směrem do vzduchu. Tam letěl originální Asagiri, chytil meč do rukou a začal s ním točit.
Dopadl těsně vedle Amakiriho, kterého klon zmátl a udeřil. Chlapec ráně uhnul, ale i tak mu rozsekla pravé zápěstí a on upustil svůj meč. Poté ho Asagiri kopl do hrudníku a připravil se ke konečnému úderu. Před chlapcem se bleskově objevila dívka.
Asagiri z ní ucítil bezprostřední nenávist. Takovou, která pohltila jeho duši už dávno.
Dívka po něm sekla kunaiem, šermíř uskočil dozadu a vyhodil na ni meč. Dívka uskočila a zformovala pečetě – obrovská ohnivá koule se vyřítila na šermíře, ten zabodl meč do země vedle sebe a oponoval svým vlastním útokem.
Dvě střely živlů se střetly a vytvořily obrovskou explozi.
Kazuko však na nic nečekala, prohodila skrz ní kunai a teleportací se dostala k nepříteli. Ten takový rychlý přesun nečekal a dívka ho udeřila do tváře. Muž uskočil dozadu a přivolal si do ruky zpátky meč. Dívka náhle poklekla na jedno koleno.
„Pořád jsi otrávená?“ zeptal se Asagiri, „já jsem z tebe už také otrávený!“
Náhle vyletěl jejím směrem, do cesty mu vletěl výbušný lístek a ten ho donutil uskočit.
Před Kazuko se objevil další ninja. Asagiri se usmál a vyběhl proti němu, ninja ho následoval. Střetli se uprostřed ulice – souboj byl rychlý. Jeden, dva, tři pohyby a ninja byl probodnut mečem skrz na skrz. Asagiri ho poté setřel ze zbraně a už se vyhýbal dalšímu útoku.
Pohleděl kolem sebe, jeden jeho společník ležel mrtvý – vedle něj byli dva další shinobi z Listové. Druhý společník stál zraněný v rohu ulice a s kunaiem v rukou se bránil útokům ze všech stran.
Proti Asagirimu se postavilo dalších pět ninjů. Mezi nimi byly i dvě děti.
Jedno z nich poznal.
„Malá dcerka, Hokageho?“ sykl a vyrazil proti ní. Zbývajicí čtyři ninjové se mu pokusili vlítnout do cesty, ale muž kolem nich pouze obratně prošel, několik z nich sekl, než se objevil u malé dívky.
Měla byakugan, čekal to.
Dívka se náhle začala točit na místě a kolem ní se vytvořil vír.
Asagiri to nečekal. Byla to silná technika.
Málem ho udeřila do obličeje, ale šermíř vyskočil do vzduchu a za jeho zády se začal formovat vodní drak – takovou sílu ta dívka určitě nezastaví!
Ale než ho stačil dokončit, objevila se pod ním Kazuko a zasáhla ho ohnivým útokem.
Asagiri, popálený a v bolestech dopadl na zem, podíval se kolem sebe. Jeho poslední společník naposledy zařval a padl na zem.
„Jsi poražen!“ vykřikla Kazuko, ale zároveň ukázala posunky, aby se nepřibližovali. Pořád mohl vypustit jed. A to taky udělal. Kolem něj se rychle vytvořil oblak zeleného dýmu a ninja v něm zmizel.
Kazuko nevěděla, že vytvoření jedu bylo jeho nejnáročnější technikou, která mu zlikvidovala veškeré zásoby chakry. Kdyby to jen tušila, hned by za ním poslala lovce, i malá An, Narutova dcera, by ho nyní bezproblému porazila. Mohla si tím ušetřit ještě mnoho starostí.
Kazuko spočítala ztráty. Tři ninjové byli zabiti, dva těžce zraněni, dalších pět bylo zraněno lehce. Bara už nežila, když se k ní dostala, Amakiri byl sice zraněný, ale stačil obvaz a jednoduché jutsu, aby se dostal z nejhoršího.
„Proč to udělal?“ zeptala se Kazuko Amakiriho, když hleděla, jak ninjové nakládají tělo ženy, „jaká nenávist mu dovolí, zabít nevinného člověka?“
„Kaz,“ chlapec se nezmohl jediného slova. Dívku objal kolem ramen a ona se do něj s pláčem opřela.
„Nenávidím ho,“ šeptla, chlapec ji pohladil po vlasech.
„Nechci ho ale nenávidět,“ pokračovala, „nechci nikdy nikoho nenávidět… ale on si zaslouží umřít. On…“
Amakiriho její slova zaskočily. Znal ji, byla to mírumilovná bytost – dosud nikoho nezabila – a to bylo u ninji jejích schopností velmi neobvyklé.
Nechtěl, aby někdy poznala, jaký je to pocit sebrat komukoliv život – život, to nejdražší, co každý má. Chtěl jí před tím ochránit, chtěl jí uchránit před celým tímhle světem. Ale ona byla zatížená, byla zatížená odpovědností za všechny ostatní. Byla tak mladá a už dostala před sebe takovou zkoušku. Nemohl však dopustit, aby byla navíc zatížena pomstou – citem, který měl být u lidí dávno vymýcen.
„Já… postarám se o to,“ řekl po chvíli, dívka se mu podívala do očí. A on ucítil to samé, co cítil před chvíli on sám. Chtěla ho uchránit před tímhle světem, nechtěla, aby ho hnala pomsta.
Dvě duše. Každá jiná, přesto stejné.
Chlapce zamrazilo.
„Ne,“ vzdychla a zavrtala se hlouběji do jeho hrudníku.

Naruto poslouchal tiše a pozorně.
„Takže,“ nadechl se, „An je v pořádku?“
Ninja spojař kývl hlavou.
„Kazuko ji ochránila,“ řekl, „dívka použila ke své obraně kaiten.“
„Dobře,“ Naruto se poté podíval na listiny, které mu donesl se zprávou o útoku.
„Pošli Kazuko doporučení pro zvýšení hlídek, a k druhé brigádě k Sasukemu předej veškeré informace. Chci, aby jeho muži Asagiriho ulovili. A také, nechť si pozorně prohlédne všechny tyto papíry.“
Spojař se uklonil a zmizel.
Naruto se chvíli díval do donesených informací, poté si k sobě nechal zavolat Masaru. Ten došel v bojové uniformě. Před hodinou se vrátil z boje.
„Mistře, mlžní drží perimetr kolem města, je jich tam jako kobylek,“ oznámil chlapec a posadil se do židle naproti Hokagemu.
„Vím, chlapče. Podnikli protiútok na Sasukeho a na jihu se snaží oddělit naše jižní jednotky se čtvrtou brigádou. Ale nezavolal jsem si tě pro řeči o válce, mám informace o Kazuko,“ řekl Naruto a Masaru se zarazil.
„O Kaz?“
„Byla v tom městě, ve kterém jsi čekal na naši spojku.“
„Cože?“
„Na tom nesejde,“ řekl Naruto a postrčil k němu papíry na stole, Masaru do nich nahlédl. Po chvíli zvedl hlavu a usmál se na Naruta.
„Jakmile skoncujeme tady na severu, zachráníme tvého otce,“ řekl Naruto.
„Děkuji.“
„Pošli poděkování Kazuko,“ řekl mu Naruto, „ona všechny ty informace získala.“
„A jaký byl její úkol v tom městě?“
„O tom zprávy nemám… ale dostala se do boje.“
„Mluví se tu o tom,“ přiznal Masaru, „mám o ní strach. Je v bezpečí? Prý se utkala s šermířem z Mlžné?“
„Ten bastard napadl mou dceru,“ řekl zničehonic Naruto a Masaru se zarazil, „Kazuko ji ochránila. Je to schopná Kunoichi, Shikamaru už z centrály vysílá posily.“
Masaru kývl a poté se rozloučili.
Naruto odložil všechny papíry od sebe, poslední den strávil udělováním vyznamenání a poct pro bojovníky. Poslední zprávy o boji nebyly však i přes množství hrdinů příliš pozitivní – obklíčené jednotky se pořád bránily a Mlžní znamenali velké posílení pro zdecimované zvučné. A pořád mu nedošli žádné zprávy o Kitai a jejích jednotkách… co teď asi dělá?

4. KAPITOLA

Město, tak krásné a čisté. Bylo příliš nově postavené, než aby mohlo být ještě zničené. Navíc bylo poslední dobou takřka vylidněné a tak ho neměl nikdo možnost ničit.
Kitai obdivovala moderní architekturu plnou rovných čistých linek. Zvučná vesnic byla postavena přímo v tom stylu.
Šla v čele dvaceti bojovníků přímo k hlavní budově – Otokage – po dlouhé ulici se na ní usmívaly prosklené vitríny.
Došla až k budově, tam se na ni usmál jeden ze zvučných chuninů – Zvučná nejezdila na zkoušky, hodnosti nic neznamenaly. Pustil je bez problému dál. I kdyby chtěl, nemohl by je nijak zastavit.
Dívka prošla skrz krátkou chodbu doprostřed budovy – tam byl hranatý dvůr. Uprostřed něj byl v zemi malý bazének s průzračně modrou vodou.
U bazénku, zády k dívce stála postava v modrém klobouku.
„Pane,“ Kitai se společně se svými muži uklonila, síla zvyku, přičemž šla převzít moc. Otokage už to musel vědět, někteří ji zradili, někteří utekli. Zbytek se rozprostřel mezi celou frontu, kde agitoval za mír.
„Čekal jsem vás,“ muž se otočil. Kitai uviděla jeho starší neoholenou tvář.
Muž si odložil klobouk a pod ním ukázal své krátké šedivé vlasy.
„Pane,“ řekla Kitai, „musíme zastavit tohle krveprolití.“
„Děvče,“ muž se zachmuřil, „kdyby to tak šlo ukončit.“
„Máme nabídku! Budou s námi jednat!“ Kitai se zpříma postavila.
„Co udělá Listová, po tom, co se k nim otočíme zády? Bodnou nás do nich, stejně jako jsme to udělali my, když jsme je napadli. Tahle válka už musí skončit, ale musíme bojovat, do posledního dechu.“
„Hokage není vrah. Není ani pomstychtivý. Zachránil mi život. A dal mi možnost výběru. Můžeme mu věřit.“
„I kdyby… Hokage je jeden člověk z tisíce.“
„Naruto má na ně vliv!“
Muž se na dívku překvapeně podíval – použila jeho jméno.
„Víš, děvče, proč tahle válka vůbec začala?“ zeptal se jí Otokage, dívka neodpověděla.
„Když Orochimaru ovládl a porazil naši zem, slíbil nám sjednocení a uznání. Byl jsem u toho jako mladý velitel. Poté… celou dobu nás jen využíval. Plno lidí umřelo skrz jeho vlastní ambice a cíle.
Listová a ostatní země nad námi zavřeli dveře, nikdo se s námi nebavil, přestože jsme byli zneužiti, stejně jako Písečná. Další roky jsme žili v bídě a v chudobě, bez síly a bez pomoci. My, co jsme zbyli, jsme se pokusili založit novou vesnici, bez žádných vlivů. Postavili jsme tohle místo, z vlastních zdrojů, a vycvičili jsme stovky nových shinobi. Ale aliance? Pro ni jsme byli pořád jen bezvýznamný národ bez jakéhokoliv smyslu. Kdykoliv by zachtěli, zničili by nás. Nemohli jsme se zúčastnit ani jejich zkoušek… poté se objevil Mizukage, slíbil nám pomoc. Slíbil nám uznání a zem, na kterou si naši politikové podle starých listin činili právo. Chápeš, za co bojujeme?“
„Za ukřivděnost?“ sykla dívka.
„Bojujeme za respekt.“
„Váš respekt naši zem jen zničí! Hokage se mnou mluvil otevřeně… pokud se nevzdáme, zničí nás, zničí naši zemi. Rozeberou si nás jako skládačku. Pro to bojujeme?“
„Děvče…“ řekl muž, dívka zavrčela.
„Nejsem žádný děvče!“
Náhle se kolem objevilo deset ninjů.
„Už chápeš, proč bojujeme?“ šeptl, „nemáme na vybranou…“
Všichni nově příchozí ninjové měli čelenky Mlžné.
„Chtějí vás zabít,“ šeptl Otokage, „zabijí i mě.“
A pustili se do toho.
Když skončili, Kitai ležela na zemi, v hrudi měla zabodnutý kunai.
Vytáhla si ho a z rány ji začala proudit krev.
Musím… dívka si ránu zamáčkla rukou.
Nic se nedělo. Slyšela jen ticho. Příliš hlučné ticho.
Otevřela oči.
Vedle ní leželo tělo jednoho ninje, kterého zabila. Jeho obličej byl mrtvolně bledý…
Vedle ní ležel její spojenec. Jeho obličej se nijak nelišil od toho předchozího…
Dívka se snažila otočit a postavit, ale bolest jí to nedovolila.
Je konec? Zeptala se sama sebe. Ne, podívala se na nebe, bylo pořád modré. Všechno bylo v pořádku.
Poté uslyšela hlas.
„Proboha?“ nebe před jejím zrakem zatmavil muž.
„Co se to tady stalo?“ zeptal se jí a podíval se jí na ránu. Byl to strážce od dveří.
„Bojovali jsme,“ řekla dívka. Muž jí nerozuměl. Její ústa byla plná krve.
„Nikam neodcházej,“ uslyšela a muž zmizel. Zase bylo ticho… a stejně neměla kam jít.

Zprávy z bojiště sebou nesly nadšení.
„Pustili se do sebe?“ usmál se Naruto, když nevěřícně pročítal hlášení.
„Na většině míst. Naše rozvědka hlásí, že byl Otokage zavražděn ve své rezidenci vrahouny z Mlžné,“ řekl voják ANBU, „vyhlásili jim válku, pane.“
„Válku!“ Naruto si okamžitě přivolal k sobě velitele a spojaře, pak zadal nové rozkazy: Neútočte na Zvučné, zničte Mlžné.

Kitai stála na ulici své vesnice, ruku měla v sádře, kolem hrudníku obvaz a kulhala na levou nohu. Ale přežila. Vyhrála. To bylo to hlavní.
„Kitai,“ řekl jeden ze starších jouninů, „jsi si jistá jejich nabídkou?“
„Ano,“ odpověděla, muž se na ní podíval. Tahle dívka byla u Otokageho v momentě, kdy ho zavraždili. A zrovna nesla nabídku od Hokageho. Bylo mu to podezřelé, ale nyní mu to bylo upřímně ukradené. Ať ho zabila jedna nebo druhá strana, musel ukončit válku.
Okamžitě převzal veškerou moc ve vesnici. Jeho muži se pustili do zbytku Mlžných uvnitř a rovněž odeslal rozkazy všem jednotkám na frontě.
„Bereš si to na svou zodpovědnost,“ šťouchl do ní. Společně přešli k bráně, byla poničená – následek nedávného protiútoku Mlžných. Zvučná své hradby uhájila.
„Formálně jsme nyní ve válce se dvěma zeměmi, každá z nich nás může vymazat z mapy,“ pokračoval při chůzi, „každopádně, Kitai, Listová dělá to, co říkáš, přestala útočit. Snad je to kvůli vaší dohodě.“
Kitai se usmála – přeci se v Narutovi nespletla. Už se těšila, až ho uvidí.
Brzy se objevili se u brány. Tři muži v maskách.
Kitai poznala jednoho z nich.
„Jsme tu, kvůli vaší kapitulaci,“ uslyšela známý hlas.
„Daii,“ pozdravila ho, chlapec kývl. Vůdce Zvučné muže uvítal a vedl je vesnicí k hlavní budově. Šli mlčky.
Poté se usadili za jedním stolem naproti sobě.
Muž si chvíli četl smlouvu kapitulace.
Poté ji mlčky podepsal.
Kitai se s Daiem na sebe usmáli.
Konečně to skončilo.

Kazuko uskočila, uhnula ráně mečem a hned se připravila na další – přesně jak očekávala, meč najednou vyletěl zleva, už se chystala uskočit, meč náhle změnil směr a půlkruhem se objevil z druhé strany.
Dívka na to zareagovala nejrychleji, jak mohla. Sklonila se a útočníkovi podkopla nohy. Ten dopadl na zem, překulil se a při tom pohybu sekl mečem, dívku to donutilo uskočit.
„Skvělá práce!“ ozvalo se za jejími zády. Kazuko se otočila, stál tam Naruto a usmíval se.
„Mistře!“ dívka se k němu rozeběhla a obejmula ho.
„Hokage,“ Amakiri vstal a uklonil se.
„Gratuluji k vítězství,“ řekla dívka. Naruto zavrtěl hlavou.
„Nebylo to vítězství, pořád bojujeme,“ prohlásil. Válka se Zvučnou skončila po dvou týdnech bojů. Třetí brigáda byla zdecimována, druhá utrpěla velké ztráty také. A pořád se na severu bojovalo. Listová společně se Zvučnou a s aliančními silami vyháněla zbytky mlžných jednotek, které na bojištích zůstaly. K nim se přidalo i několik desítek zvučných, kteří nerespektovali nové vedení ve vesnici. Boje už nevázaly tolik sil a Naruto už část sil přesouval na západní hranice, mezitím se vydal za Kazuko a do centrály, aby zkontroloval situaci všude.
„Zvučná jsou teď našimi spojenci, to mi zní jako vítězství,“ usmála se dívka, „ačkoliv to spojenectví není asi tak pevné, aby se na něm dalo něco zakládat.“
„Děláme vše pro to, aby bylo, Kaz. Musíme si věřit, tentokrát situaci se Zvučnou nepoděláme tak, jak se to stalo, když jsem byl ještě klukem.“
„Ráda to slyším, mistře. Už mám po krk války.“
„To my všichni, a jak se ti daří?“ zeptal se jí a usadil se na lavičku na tréninkovém poli. Amakiri mezitím pokračoval a právě prováděl základní pohyby s mečem.
„Už je mi lépe,“ jed, kterého se Kazuko nadýchala, byl silnější, než kdokoliv předpokládal. Navíc jí nepřidal na zdravotním stavu mrtvá Bara, připíchnutá na protějším domě. Kazuko vyslala svého nejlepšího ninju, aby našel její chlapce a předal jí peníze a dovedl je do bezpečí do centrály.
„Děkuji ti, že jsi zachránila mou dceru, Kaz,“ řekl Naruto, dívka se usmála.
„Postavila se mu přímo do cesty, je to statečná dívka,“ řekla Kazuko, „jednou z ní bude odvážná kunoichi, stejně jako její rodiče.“
Chvíli tam seděli mlčky a užívali si podzimního vánku, který jim čechral vlasy, smíchaného s padajícím listím. Ta příjemná šelest připomněla Kazuko její domov, Listovou vesnici.
Ztracenou uprostřed listí.

„Jak sis to mohl dovolit?“ sykl Sasuke na iluzi Naruta, Sakura stála v tichosti, starý Hyuuga zatínal pěsti a Shikamaru analyzoval situaci.
„Naruto, víš, na čem jsme se dohodli, válka musí být definitivní,“ prohlásil Hyuuga.
„Naruto, neměl jsi na to právo,“ dodal Shikamaru.
„Právo?“ oslovil všechny přítomné Naruto, „kdybych nepřijal jejich kapitulaci, jen bychom umírali, zatímco by Mlžná posilovala!“
„Zvučná byla na kolenou! To, co jste podepsali, nebyla žádná kapitulace, ale mír! “ Sasuke výhružně aktivoval sharingan, přestože v telepatickém spojení to bylo pouze prázdné gesto. Naruto se na něj podíval, Sasukeho brigáda to během bojů velmi schytala. A Sasuke byl pomstychtivý muž.
„Sasuke, viděl jsi stejně jako já, jak se armáda Mlžné rozrazila o hradby Zvučné! Trvalo by další týdny, než bychom Zvučnou porazili… jejich Zvukové obranné zbraně nám pěkně zatopily, to víš moc dobře. A každým dnem bychom ztráceli více a více mužů… a pro co? Pro zničení jedné malé země?“
„A co mám říct svým mužům?! Že máme po boku našich nepřátel ničit jiné nepřátele?“
„Řekni jim, že jsou na živu. Že máme zpátky naši zem a že je čeká další boj. Mnohem krvavější a drsnější, pokud o to tak stojí.“

Mlha domova.
Domy ponořené za neprůhledným obalem.
Vynořovaly se pouze světla a siluety objektů.
Všude byla vlhkost.
Budovy byly obrostlé mechem.
Asagiri byl doma.
„Malé děcko tě porazilo,“ zasmál se Basuta, obrovský muž s odhalenou hrudí. Kolem ramenou a krku mu vlál volně obvaz. Dlouhé hnědé vlasy měl svázané do copu. Na zádech měl v obvazu připevněnou zbraň – Hiramekarei.
„Drž hubu,“ odsekl Asagiri a pokračoval v chůzi po ulici.
„Mizukage nebude rád, ztratil jsi na své cestě čtyři muže, budeš mu to muset vysvětlit,“ pokračoval muž.
„Říkal jsem ti, abys držel hubu, ne?“ Asagiriho nálada se zhoršovala, čím blíže byli k děsivě vyhlížející budově, na které byl obrovský nápis Mizukage.
„Jaké jsou zprávy?“ zeptal se zničehonic Asagiri.
„Zvučná se vzdala, Mlžní ji ještě zničí a pak zmizí.“
„Kdo je vede?“
„Kyoju.“
„Odvede dobrou práci,“ poznamenal Asagiri, „náš kolega je pečlivý.“
„Škoda, že to neplatí o každém.“ Ozvalo se náhle z rohu chodby.
„Mizukage!“ Asagiri poklekl na koleno a sklonil hlavu. Basuta ho následoval.
„Slyšel jsem o tvém boji. Dost špatná práce. Musím ti pogratulovat, takhle to zkazit… porazila tě sotva dvacetiletá holka, víš o tom?“
„Pane-“
„Mlč! Byla studentkou Hokageho. Musí v sobě něco mít. A proto ji chci mít mrtvou. Chci, aby ten bastard pochopil, že naši nabídku neměl odmítnout.“
„Pane?“
„Co, Asagiri? Mám ti ještě nabrousit ten tvůj mečík… a co to máš s obličejem?“
Mizukage k muži přistoupil a prohédl si jeho tvář – ohnivé jutsu zanechalo své následky.
„Vypadáš jako zrůda… konečně jsi správný šermíř!“ zasmál se Mizukage, Basuta to nevydržel a rozesmál se. Ukázal tím své nabroušené zuby.
V Asagirim se mezitím koncentrovala nenávist – za tohle ta holka zaplatí daň smrti.
„Asagiri, ale pokračuj, co ses ze své smrti dozvěděl? Nebo ses vydal na povstalecké území jen pro vraždu svého týmu, mluv, než ztratím trpělivost!“
„Pane, v hlavním městě jsem zkontroloval naše agenty u Fuchika. Všechno je v pořádku. Mezitím jsem zjistil, že někdo mi unáší mé lidi. Zjistil jsem, kdo to byl – druhý student Hokageho, Masaru Hatake, syn Kakashiho.“
Náhle se v dalším rohu objevil Renzo – starší šermíř a nositel Zabuzovy zbraně – protáhlého meče, připomínající sekáček.
„Masaru?“ Renzo se podivil, znal jeho jméno – Kakashi o něm na společných misí Aliance dost napovídal. Byl to šikovný kluk.
„Ty jsi tu taky?“ Asagiri na něj nahleděl. Nesnášel ho, ještě více než všechny ostatní.
„Nepřerušuj,“ sykl Mizukage a Asagiri opět zpozorněl.
„Zjistil jsem, že ten chlapec hledá informace o svém otci. Ech… to bylo pochopitelné. Zjistil jsem, že si tyhle zprávy předtím vyžádal jeden z našich nastrčených lidí pro agenta Listové.“
„Co to znamená?“
„Sledoval jsem tyhle zprávy, až do jednoho města povstalců. Tam jsem pár dní čekal, než jsem narazil na Kazuko, šla po ulici nepoznaná. Pravděpodobně spolupracovala se svým týmovým společníkem. Druhý den prozradila jejich agenta v řadách nepřátel a zúčastnili jsme se boje… dívka ještě s jedním chlapcem uprchla. Ale Hatake tam nebyl…. Po boji jsem se chtěl zbavit aspoň toho, co jim donášel infromace – poslal jsem na něj svého jednoho muže. Zrádce byl zabit. Chtěl jsem ještě zlikvidovat toho muže od povstalců, ale byl to významný člen vedoucího klanu. Dokonce mě slušně vyhnali z města. Nemohl jsem nic dělat.“
„A ten tvůj ksicht?“
„Pronásledoval jsem je až na jejich vedení, tam jsme zabili tři jejich lidi. Oni zabili dva mé. Pokusil jsem se zabít dceru Hokageho, ale příliš silně ji bránili. Při boji mě Kazuko trefila ohněm přímo do obličeje…“
„Nepřítel má informace o našem vězení, bezva,“ Mizukage se usmál, „Hokage bude troufalý. Pošle své muže přímo do pasti. Renzo.“
Mladý muž se otočil na šermíře.
„Vem si stovku bojovníků a obsaď ostrov, brzy bude veselo,“ poručil. Renzo se uklonil a zmizel.
„Asagiri, ty se vrať a zabij tu dívku,“ nyní se uklonil Asagiri a vydal se zpátečním směrem z vesnice.
„Basuto,“ Mizukage se usmál se a sundal si svůj slaměný klobouk. Basuto si na tu změnu pořád nemohl zvyknout, „my jdeme trénovat!“

Boje trvaly ještě dva týdny, během kterých byly ze Země ohně a zvuku vyhnány veškeré Mlžné jednotky – místa, které byly obsazena, utrpěly obrovské škody. Většinu budov se stahující jednotky rozhodly zničit, braly si sebou zajatce a popravovaly za jakýkoliv náznak vzdoru. Zvučná za svou válku zaplatila obrovskou daň. Ztratila více než pětinu všech svých bojovníků a další čtvrtina byla zraněna, zajata a neschopná boje do dalších měsíců.
Listová ztratila ve válce mnohem méně lidí – ale přesto byla třetí brigáda silně nebojeschopná. Rada Listové, která převzala vedení operace, zanechala v Zemi Zvuku dvě brigády, které měly pomoci zemi v obnově svých sil a zajistit zvolení nového vedení přátelského k Listové. Jednalo se o přátelskou okupaci, jak to nazval Shikamaru. Třetí brigáda byla rozpuštěna, její zbytky se spojily s druhou a společně se zbývajícími brigádami se přesunuly do operačního prostoru západních hranic.
Dvě brigády Aliance zformovaly malou skupinu, která se přidala k okupačním vojskům a zbytek shinobi se přesunul zpět do svých zemí. Shikamaru vyjednal výměnu lidí a brzy by měla Rada vypracovat nový plán na znovudobytí svých území na východě. Velitelem operace byl opět zvolen Naruto – i přes jeho zklamání ve vyjednávání se Zvučnou. Získal hlas sebe, Sakury a Shikamareho, který pochopil, že plán, kterým je Naruto obelstil, byl tak jednoduchý a geniální. Sám se mu poté v soukromém rozhovoru omluvil. Naruto mu nabídl post Hokageho – prý by měl odejít, ale Shikamaru to odmítl, jako už při evakuaci předtím. Chtěl se po válce vrátit k Alianci a zreformovat ji.

5. KAPITOLA

Obraz visel na křivo.
Štvalo ho to.
Muž vstal ze židle, na které se celé dopoledne houpal, přišel k obrazu a napravil ho.
Chvíli s ním kymácel ze strany na stranu. Po úspěšném zhodnocení své práce se usmál, zapálil si cigaretu a vrátil se zpět na své místo.
Nelíbilo se mu tu.
Bylo tu příliš sucho… i když tak moc pršelo.
Muž chvíli kouřil.
Uslyšel venku zvuky, nějaká žena křičela.
Tyhle ženy ze Země ohně, ech, neuvědomovaly si, že je tu kvůli nim.
Aby je ochránil před anarchií, která vypukla na západě země, aby zabránil masakrům. Proto bylo nutné napadnout vlastní spojence a ulehčit jim. A oni? Místo vděku se postavili na odpor. Při dobývání této vesnice ztratil tři muže a dalších pět bylo vážně zraněno. Odplivl si. Však on se pomstí, smrt bude brzy připravena přijmout další hosty.
Nevěděl jak je blízko pravdě.
A zároveň jak se mýlí.
Kouř z cigarety putoval rovnou ven, skrz otevřené okno do chladného dne, a dál až do oblak.
Brzy bude zima, poté přestanou útočit. Zatracené zásobování z ostrova! Čtvrt roku budou sedět na zadku a doufat, že Listová je na tom pořád tak špatně, jak byla na začátku války. Ale zvěsti o pádu Zvučné se dostaly až sem, na jih. Nevěděl, co si o tom má myslet. Jak mohla ta slabá a na kolenou klečící země porazit jejich vojska a vojska Zvučné? Nevěřil v to. Mizukage je ujišťoval, že vyhrají.
Náhle se něco změnilo, žena venku umlkla… a bylo takové ticho.
…Masaru, klečící nad mrtvým mužem, si poodstoupil.
„Ani nestačil dokouřit,“ poznamenal a prohlédl si Mlžného kapitána. Byl to starší muž, určitě zkušený bojovník. Ale moc jistý. Přehnaná jistota ho zabila. Smrt ho pozvala k sobě domů.
„Odneste ho,“ Naruto za ním v brnění vstoupil do místnosti a s ním několik dalších ANBU.
Naruto vzal ze zad obrovský svazek a rozložil ho na stůl. Mapa východu – uprostřed zakreslený ostrov.
„Takže si znovu probereme plán, Masaru,“ usmál se Naruto na svého studenta…

Masaru stál u Naruta ve stanu, opět byli na vojenském pochodu. Mířili k západu. K nové frontě.
„Mistře,“ oslovil ho chlapec, „mám plán.“
„Dobře? Slíbil jsem ti to, poslouchám,“ Naruto se usadil a podepřel si bradu. Zkoumavě hleděl na chlapce.
„Analyzoval jsem důkladně všechny informace, které Kaz získala,“ student si odkašlal, byl nervózní. Krom něho tu byl ještě velitel ANBU, Sasuke Uchiha, jeden ze zástupců klanu Hyuuga a Dai, za Narutovými zády. Vzadu za Masaru pozorně naslouchalo několik dalších ninjů, které chlapec jménem neznal.
„Dodal jsem ještě některé nové informace,“ podotkl Sasuke a podíval se Naruta. Od konce konání Rady spolu nepromluvili. Naruto přikývl.
„Ostrov se nalézá zde. Je to jeden z mnoha skrytých ostrovů v mlze. Tenhle je však výjimečný – stojí daleko od všech ostatních. Perfektní místo pro vězeňskou kolonii. Je poměrně nová, ještě před pěti lety to byl jen kus země,“ Masaru zopakoval všechno, co Naruto již dobře věděl, ale chlapec musel, aby potlačil náhlé myšlenky, musel postupovat v klidu. Od začátku do konce. Od toho největšího po nejmenší detaily. Záleží na tom život jeho otce.
„Na ostrově jsou celkem tři důležitá místa. Nejprve vězeňské bloky, zde, je to komplex hnusných budov. Pak je zde přístav, hlavní tepna ostrova. Dováží všechno potřebné a je to jediný způsob, jak se dostat z ostrova pryč. Celé vodní okolí je silně zaminované a chráněné bariérami. Poslední místo je zde, na severním cípu ostrova, tam vězni vyrábí svitky a zbraně pro Mlžnou. Navíc tam probíhají nějaké výzkumy, náš zdroj o tom neví.“
„Dobře, děkuji Masaru, nyní k tvému plánu,“ Naruto kývl hlavou a chlapec se pousmál a s novou energií se vrhl do ukazování na mapě.
„Z našeho území vyletí skupina ninjů uprostřed noci,“ začal Masaru a Sasuke ho zastavil.
„To není konkrétní, jak?“ zeptal se ho. Chlapec znervózněl.
„Sasuke, vždyť víš, kdo to zvládne, pokračuj, Masaru,“ Naruto odbyl svého kolegu a opět pohlédl na chlapce.
„Mistře, tahle skupina pronikne na ostrov. Nyní nezáleží na tom, jestli bude ve vzduchu nějaká bariéra nebo ne. Na zemi tahle skupinka, někde v těchto lesích na západě, připraví podklady pro složité jutsu.“
„Pro které?“
„Pro to vaše!“
Všichni ve stanu se podívali na chlapce.
„Vaše přemisťovací technika! Vím, co dokážete, jakmile vám připravíme silnou pečeť na ostrově, přemístíte odtud naše lidi!“
Chvíli bylo ticho, Naruto přemýšlel. Stejně tak i Sasuke.
„Je to ohromná dálka, bude to několik přesunů s desítkami lidí… já, nevím, Masaru, pokračuj.“
„Nyní už je to jednoduché,“ řekl chlapec, „jedna skupina vyrazí do cel, druhá na sever, zničí ty výzkumná zařízení. Třetí zajistí přístav a loď.“
Naruto se na něj podíval. Bylo to opravdu… jednoduché.

„Pamatuj Masaru, získám chakru od dalších shinobi, budu mít pomocníky v kontrole chakry. Ale sám nevím, jak to zvládnu, kolik dokáži přenést lidí. Proto je budu přesouvat po pěti, jakmile to nezvládnu, bude muset zbytek dokončit misi. A budeš tomu velet, spoléhám na tebe,“ řekl Naruto a podrbal chlapce na bílých vlasech.
„Udělám pro otce vše,“ odpověděl chlapec.
„Stejně jako všichni ti dobrovolníci, co se do mise přihlásili. Všichni si tvého otce vážíme. Zvláště já…“ Narutova slova přehlušil zvuk zvedajícího se vzduchu.
„Váš odvoz je zde,“ řekl Naruto a vyšel ven z budovy. Na nádvoří vesnice byla připravena stovka mužů. Deset nyní vyrazí s Masarem, sedmdesát z nich bylo připraveno přemístit se poté na ostrov a zbytek zajišťoval pomoc Narutovi.
„Naruto!“ na Naruta se z davu usmála blondýnka.
„Ino, rád tě vidím!“ pousmál se Naruto, žena zamrkala. To ona se postará o správný tok jeho chakry.
Uprostřed celého shromáždění stál Sai, vedle něj čtyři opeřenci z černého inkoustu.
Masaru nasedl vedle Saie, s ním ještě Hyuuga, který byl přítomen jako hlavní průzkumník.
„Masaru,“ Naruto k němu přišel a chytil ho za ruku a silně stiskl, zároveň mu tím podal speciální kunai do ruky, , „jsem připraven. A nezapomeň, víš, kdy se máš vrátit, tak už leť! A najdi Kakashiho!“

Let byl klidný. Letěly pod stmívající si se oblohou – nejdříve letěly podél fronty na sever, kde přeletěly pás země přes neutrální území a nakonec se vynořili vysoko nad temným oceánem.
„Masaru, viď?“ zeptal se černý vybledlý muž za chlapcovými zády.
„Ano, pane,“ odpověděl chlapec. Sai se usmál.
„Můžeš mi říkat Saii, jsme v tom teď společně. Vidíš ten oceán?“
„Ano,“ chlapec pohlédl do dálky. Nad vodou svítil měsíc a ten se odrážel na hladině vody. Směrem, kam letěly, se sbíhaly mraky.
„Vím, že plánujete, že na ostrově moc jednotek nebude, ale nezapomeň. Ví, že o tom víte. Jen neví o útoku. Ale i tak mohou být připraveni. Zůstanu se svými dravci ve vzduchu, a kdyby něco, neboj se mi ozvat do vysílačky, budu připraven na evakuaci.“
Masaru nic neříkal, letěl zachránit svého otce. Nebyla žádná jiná možnost, než se vrátit s ním, nebo zemřít.
Čtyři silní dravci náhle lehce obrátili směr. Pro Masaru byl let namáhavý – letěly rychle a musel se pevně držet. Navíc do něj sekal ostrý a studený vzduch. Na zádech ho tížila ještě kyslíková maska, které se občas musel nadechnout.
Chlapec se podíval na Sai, ani jednou to během letu neudělal.
„Já už jsem zvyklý, trávím tu více času než dole,“ odpověděl pilot. Masaru oceňoval jeho schopnosti – pilotovat čtyři dravce takovou dálku ho muselo stát hodně síly a soustředění.
Po hodině monotónního letu, kdy postupně mizela země na obzoru, se dostaly do mlhy. Zde zapojil smysly Hyuuga a všechny čtyři dravce korigoval správným směrem.
Masaru se připravil, ve vysílačce zavelel rozkaz ke klidu.
Náhle vyletěly z mlhy.
Hyuuga je navigoval dobře. Pod nimi byl temný a černý ostrov. Z výšky vypadal tak malý, přesto chlapec věděl, že má na šířku skoro desítku kilometrů.
Sai udělal jeden obrat nad ostrovem.
Ve tmě byli jeho dravci takřka neviditelní.
S pomocí hyuugy vyhledal správné místo a snesl se blízko ke korunám stromů – desítka ninjů seskočila. Sai z unavenosti zrušil jednoho dravce a se zbytkem se vrátil zpět na oblohu. Pro něj už mise dnes skončila. Aspoň doufal.
Dole dopadli všichni hladce. Masaru na nic nečekal – předpokládal, že nepřítel už ví, že tam jsou – a i kdyby ne, nebyl důvod to zdržovat. Položil na zem čtyři dlouhé svitky. Další muži je rozevřeli tak, aby vytvořili čtverec. Všichni začali skládat pečetě – přesně jak si to připravili a nacvičili. Dělali to ve spěchu – muž vedle něj jednou selhal a celou posloupnost poté museli udělat znovu. Stačila jedna malá chybička a přenos by všechny usmrtil.
Masaru se začal potit, dokončil poslední pečeť a porozhlédl se kolem sebe. Všichni kývli.
Naráz položili všichni ruce na pergamen a z papírů na mýtinu vyjely černé znaky a celou ji pokryly.
Poté vzal chlapec kunai, který získal před letem, a vyslal do něj malou část své chakry. V tu chvíli mu kunai zmizel z ruky. Masaru svou chakrou aktivoval chakru svého mistra – samotného by přenos vyčerpal.
Poté se Masaru postavil do skrytu stromu. Čtyři jeho muži už zajistili les z každé strany.
Zafoukal silný vítr. Do vzduchu se vzneslo plno spadeného listí.
V tu chvíli je uviděl. Na mýtině se objevil Naruto a kolem něj pět mužů. Ti na nic nečekali a zmizeli v okolních stromech. Naruto zmizel na místě. Do deseti sekund byl zpět a s ním dalších pět mužů.
Ono to vyjde! Zaradoval se Masaru a chvíli čekal. Nakonec se na mýtinu dostalo 45 mužů. Poté Naruto zavrtěl hlavou – byl propocený, třepal se a z úst mu tekla krev. Podíval se na Masaru a zmizel. To byl jeho limit i přes všechnu pomoc z okolí. Dvacet pět lidí chybí oproti plánu. Pořád jich tu ale bylo dost.
Jeden ninja okamžitě nechal rozsekat pergameny a Masaru roztřídil muže do skupin. I s ním jich tu bylo 55. To není špatné. Dvacet mužů společně s ním vyjde do cel. Dvacet vyjde na jih do přístavu, který zabere a poslední patnáctka vyrazí na sever do dílen.
Naposledy se rozloučili a zmizeli.
Někteří se už nikdy nepotkají.
Masaru se svým týmem běžel několik minut, než dorazil k obrovské budově. Ta nebyla ničím obehnaná, jen měla na oknech mříže. I ty byly zbytečné. Člověk odtud nemohl nikam utéct.
Masaru zkontroloval situaci. Hyuuga mu potichu řekl situaci kolem. Vyjmenoval, kde se nachází vězni a kolik je tu strážců.
Bude to hračka, pomyslel Masaru a ukázal rukou. Strážný u dveří náhle spadl na zem, vedle něj stál muž v masce. Dvacítka bojovníků se poté setkala u brány do vězení. Otevřeli ji.
Na Masaru vyběhl strážný s mečem. Jenom jeden.
Chlapec uskočil – sharingan v jeho očích četl veškeré protivníkovy pohyby. Uskočil, udělal piruetu a zasáhl muže kopem do tváře, tím ho shodil na zem a tam ho nakopl do hrudníku. Muž se v bolestech pokusil zvednout, ale jeden z maskovaných ho dorazil mečem.
Masaru se podíval na mrtvýho. Byl to nepřítel. Tohle byla válka… a to byla jen další mrtvola. Mrtvola se jménem, rodinou a vzpomínkami… zažeň tyhle myšlenky, uslyšel ve své hlavě. A v tu chvíli je zahnal. Neměl na ně právo. Po tom co zažil…
Postupovali chodbou dál.
Narazili na dva nepřátele. Nyní se předvedl Hyuuga, rychlými pohyby jednoho z nich zlikvidoval – na druhého stačil jeden úder do srdce.
Zatím to jde hladce. Dorazili společně až do velící místnosti – kde narazili na pět spících strážců – nebyli to ninjové. Masaru je nechal svázat a zavřít do kumbálu.
Teď začala ta nejhorší část.
Dvacítka se náhle rozdělila a každý se vydal jiným směrem. Museli osvobodit všechny a ze všech strhnout pečetě, které jim zamezovaly v používání chakry. Další jutsu, které se Masaru s ostatními musel před misí naučit.
Masaru měl však jediný cíl. Mířil k nejhlídanější cele ze všech. Po cestě se nezastavoval, chodby byly temné, ale on v noci viděl. Utíkal neslyšně přímo do centra budovy. Nevěděl, jestli tam nalezne svého otce – ale zatraceně! On by ho tam ukryl!
Běžel, vyhýbal se málo strážným. Nebyli to ninjové, nemusel z nich mít obavy – během války nemohla Mlžná hlídat neschopné zajatce pomocí svých shinobi.
Náhle tam dorazil! Zastavil se mu dech. Byly tam. Ocelové dveře, přesně podle plánu. Měly určitě pečetě na jutsu, nemohl je odemknout snadno. Proto mu v rukou začalo chrčet raikiri. Celá chodba se ozářila modrou září, ozvalo se lehké zahvízdnutí a Masaru dveře vyhodil z pantů. Po celém vězení se ozval obrovský hluk.
Chlapec to ignoroval a vběhl dovnitř.
Na konci temné a vlhké cely byl muž.
Ruce měl svázané ke zdi řetězy.
Jeho bílé vlasy, dlouho nestříhané, padaly volně dolů.
Muž zvedl hlavu, ale něco bylo špatně.

Renzo čekal. Uslyšel změnu v radiovém šumu – někdo z Listových si přepnul vysílačku. Jen ten malý záblesk signálu stačil, aby ho postřehl.
Začalo to dnes, pomyslel. Už tu byl přes dva týdny, za tu dobu se vůbec nic nestalo. Vězni byli poslušní. Neměli ani na vybranou. Renzo se jednou šel podívat za Kakashim, ale nedokázal se mu podívat do tváře – zradil ho. Zradil svého přítele. Dodnes ho to pronásledovalo ve snech. A kvůli němu mu udělali, to, co udělali.
Měl zběhnout… měl se ihned přidat k Alianci. Ale neudělal to. A teď už musí dokončit, co začal. Byl to přeci šermíř z Mlžné.
Renzo se podíval kolem na své elitní zabijáky.
„Jsou tu,“ řekl klidným a vyrovnaným hlasem, „připravte se!“

Severní tým obklíčil budovu. Bude to jednoduché, zopakoval si její velitel. Vběhnou dovnitř, vše zničí, budovu zaminují a zmizí. Nebude jim kladen žádný odpor.
Kývl na svého zástupce a celý tým se dal do pohybu. Muž vyrazil dveře a ocitnul se v prázdné místnosti – nebo mu to tak alespoň připadalo. Byla tam tma.
Jeden jeho kolega nečekal a hodil na zem světelnou tyčinku. Zelená záře potvrdila kapitánův dojem. V místnosti nic nebylo. Jen holé zdi a stopy po stěhování.
„Ví o nás! Všichni ven!“ zakřičel a otočil se. V tu chvíli mu před zrakem prolítl dlouhý meč ve tvaru sekáčku a zabil ho. Jeho zástupce na nic nečekal, uskočil před mečem doprostřed místnosti a náhle nad ním explodoval strop a zavalil ho.
Další ninja z Listové, který stál na druhé straně v místnosti, se nenechal smrtí svých kolegů ohromit a zaútočil na muže s mečem.
Renzo uhnul ráně, otočil se a náhle uviděl, že muž vytváří jutsu – kolem začal šlehat vítr. Renzo uskočil, zabodnul svůj meč do země a vytvářel vlastní útok – vodní a vzdušná střela se střetly uprostřed místnosti a vytvořili oblak mlhy.
Renzo na nic nečekal, chytil meč a proskočil oparem – muž na druhé straně se pokusil ránu zablokovat svým mečem, ale výsledkem bylo pouze jeho prolomení. Renzo se pak prudce otočil a muže dorazil.

Masaru se podíval na svého otce, poté k němu rychle přeběhl.
„Renzo je tady,“ řekl Kakashi.
„Mlč, dostanu tě odtud!“ Masaru poté raikirim přesekl mříže a v dalším okamžiku odblokoval Kakashimu tok chakry.
„Zvládneš se hýbat?“ zeptal se Syn.
„Zvládnu i bojovat-“
„Je mi to líto,“ Masaru byl pořád v šoku.
„Nic si z toho nedělej, zachránil jsi mě, musíme zmizet, dokud je čas!“ Kakashi se pokusil usmát, ale moc mu to nevyšlo. Sharingan v levém oku mu chyběl.
Náhle se po celém vězení začaly ozývat exploze.
„Je to past!“ sykl Masaru a společně s otcem vyběhl na chodbu. Náhle těsně před nimi dopadl velký kus betonu ze stropu a Kakashi jen stěží na poslední chvíli uskočil.
Naproti nim proběhl jeden ninja a za ním několik osvobozených zajatců.
„Za nimi!“ řekl Masaru a následoval je. Skupina se snažila dostat ven z budovy – neustále se musela vyhýbat letícím troskám, explozím a plamenům. Po cestě potkali několik zraněných a několik mrtvých, kteří neměli takové štěstí.
„Bacha!“ Kakashi náhle strčil do Masaru a sám uskočil. V tu chvíli na místě, kde stáli, explodovala zem.
„Děkuji,“ Masaru poděkoval a vedl Kakashiho dál po chodbě. Do očí je štípal kouř a prach, který byl vznesen tolika troskami.
„Odpálili si vlastní budovy, aby nás tu pohřbili!“ sykl Masaru a všichni v jeho skupině se zachmuřili. Ale netrvalo to dlouho – brzy uviděli cestu ven. Konečně!
Masaru vyběhnul jako první. Venku také hořelo a uviděl další mrtvé. Ale bylo tu naštěstí více živých.
„Přepadli nás tady při vchodu, zahnali jsme je!“ řekl jeden muž, držící se za hruď. Skrz prsty mu tekla rudá krev. Lékařský ninja, jeden ze zajatců, k němu okamžitě doběhl a začal ho léčit.
Masaru si přepočítal muže. Bylo tu deset z jeho a asi dalších čtyřicet zajatců.
„Musíme počkat na zbytek!“ zavelel Masaru a ukázal na několik ninjů, kteří okamžitě zaujali obranné pozice kolem lesa. Náhle Masaru uslyšel zašumění ve vysílačce.
„Tady je sever, jsme těžce otřeseni, nepřítel… nepřítel o nás věděl, stahujeme se k vězení. Opakuji, stahujeme se k vězení.“
Masarem zatřáslo, jeho mise se neuvěřitelně zvrhla.
„Masaru,“ Kakashi to ucítil a popošel k němu.
„Tati,“ chlapec se otočil na svého otce. Kopírovací ninja bez sharinganu?
„Budu v pořádku,“ řekl Kakashi, „nic to není. Je to tvoje mise? Musíš udržet chladnou hlavu.“
„Nepočítali jsme s tímhle!“ sykl chlapec.
„Ninja se musí často potýkat s problémy a musí je vyřešit,“ řekl muž, „jsem tu. Pomůžu ti!“
Náhle oblaky projely světelné paprsky.

Když Sai uviděl první exploze, zhrozil se. Snažil se zorientovat v situaci, přeletěl k severu a uviděl, že dílna hoří v plamenech. Bylo ještě moc brzo… náhle uslyšel další exploze ze středu. Rychle přeletěl nad budovu vězení a uviděl desítky mužů, kteří ho obkličovali. Zároveň se celá budova začala hroutit.
Malíř rychle vytáhl štětec a plátno – několik Listových se venku začalo bránit veliké přesile. Sai jim chtěl ulehčit – jeho výbušní brouci začali dopadat mezi Mlžné a několik z nich bylo zabito. Další na řadě byl obrovský inkoustový lev, který s hrůzostrašným řevem dopadl na zem.
Jeden z mlžných se pokusil na něj vystřelil bleskovou střelu, lev uskočil, dostal se do vzduchu a jedním trhnutím tlapy rozsekl muže v oblasti hrudníku. Tím ho shodil na zem. Poté se na něj vrhl a tlamou ho rozsápal na kousky.
Lev poté zdvihl hlavu a zařval – Mlžní se dali na ústup. Lev je následoval a proháněl po lese.
Poté Sai vzlétl opět do větší výšky a uviděl Kakashiho s Masaru a s ostatními jak vybíhá z budovy.
Alespoň něco pozitivního.
Sai poté přeletěl nad lesy a shodil na ně další bomby, aby zarazil přeskupení Mlžných.
V tu chvíli se na třech místech ostrova objevily velké paprsky světla a začaly pátrat po otrově. Doprovázely je zvuky sirén.
Jeden z paprsků zavadil o jednoho inkoustového dravce a v další vteřině následovala střela z balisty – dravec se rozletěl na tisíce černočerných kapek. Sai poté namaloval na svého dravce výbušný symbol. Jeho oblíbený. A přeskočil na druhého dravce.
Dravec se symbolem na zádech vyletěl do výšky a pak se prudce otočil a mířil střemhlav na místo se světlometem.
Když do něj vrazil, ozářila ostrov obrovská exploze a jedno světlo utichlo.
To by je mělo vystrašit, pomyslel Sai. Ale nevystrašilo, dvojice paprsků svou práci ještě zintenzivnila a pátrala všude. Sai měl co dělat, aby se jim všem vyhnul. Poté využil tmavé uličky, přeletěl nad další stanoviště a shodil na ně několik výbušnin.
Bohužel ani jedna nezasáhla paprsek, na druhou stranu exploze vytvořily v řadách nepřátel zmatek a několik z nich vážně zranily.
Poté Sai ucítil únavu, sakra, sykl mezi zuby. Už se nedá nic dělat, opět namaloval na svého dravce symbol exploze, přeletěl nad vězení a seskočil ke svým. Dravec pokračoval v cestě – nalezl třetí stanoviště a s další explozí se vrhnul proti němu.

Sai dopadl vedle Masaru a Kakashi zrovna ve chvíli, kdy se budova vězení naprosto zhroutila.
„Není možné, aby to někdo přežil!“ sykl jeden ze shinobi. Sai se rozhlédl kolem sebe. Z vězeňského týmu zde bylo šestnáct členů a velké prostranství zaplnila skoro stovka osvobozených zajatců.
„Čekáme na severní tým,“ řekl Saiovi Masaru a malíř kývl.
„Tady jižní tým,“ zachrčela vysílačka, „přístav je náš, ale jsme obklíčení a útočí na nás. Nikde tu není žádná loď, opakuji, není tu žádná loď.“
„Sakra,“ Masaru kopl do hlíny. Kakashi mlčel.
„Museli s nimi odplout,“ dodal Sai, „myslím si, že ty lodě budou kotvit někde nedaleko.“
„Co?“
„Sai má pravdu,“ řekl Kakashi, „lodě budou někde nedaleko. Najdeme je a vyšleme tým, který se k nim po vodě dostane a ovládne je.“
„To zní dobře,“ vzdychl chlapec. Sai se podíval na Kakashiho – teprve nyní si všiml, že mu chybí jedno oko. Mlžní získali sharingan, to bylo zlé.
Na obzoru se objevil tým ze severu. Bylo jich pět.
„Sakra,“ Masaru opět kopl do země.
Tým k nim přiběhl, celá pětice byla zraněná.
„Byl tam šermíř,“ oznámil muž od vysílačky, „čekali na nás. Nahnali nás nejprve do prázdného domu a tam nás zmasakrovali. My, co tady jsme, jsme přežili jen díky tomu, že jsme se včas nedostali dovnitř.“
„To je v pořádku,“ řekl Masaru a zakřičel povel na přesun. Celá malá armáda shinobi se dala do pohybu.

Hinata držela ruku svého manžela, ležícího na nemocničním lůžku. Dýchal pomocí přístrojů, počítač na stolku ukazoval tep a další údaje, kterým žena příliš nerozuměla.
„Proč mi to pořád děláš,“ šeptla a ruku stiskla silněji. Nebylo to poprvé, co u něj proseděla celé dny, když byl vážně zraněn.
Byl tak obětavý. Když dokončil přesuny, zhroutil se do bezvědomí. Převezli ho sem a Hinata nečekala a okamžitě se vydala za ním, sloužila u nedaleké jednotky. Připomnělo jí to, když ho Sasuke donesl do nemocnice po bitvě v Listové. Naruto tenkrát málem umřel a trvalo několik dní, než se probudil z umělého spánku. Po celou dobu se od něj nehla.
„Mami.“
Žena se otočila, za jejími zády se objevil Minato, jejich syn.
Kluk k ní přiběhnul a obejmul ji.
„Bude v pořádku?“ zeptal se se slzami v očích.
„Bude,“ šeptla Hinata a přimáčkla si syna k sobě.

Asagiri se podíval do oblak. Ležel zachumlaný v korunách stromu, který jako jeden z mála na podzim neopadal. Díval se na nebe s tisíci hvězdami.
Poslední dny byly krušné. Musel se dostat zpátky na povstalecké území, ale od té doby, co se Zvučná vzdala, bylo překročení fronty na východě velmi těžké. Listová posílila celou frontu a nepřátele naprosto uzavřela na pobřeží.
Když se ještě vracel podat zprávu Mizukagemu, nebyla cesta přes celou Zemi ohně žádným problémem. Nyní musel jít podél fronty na sever a tam se přes neutrální území – které Mlžná využívala, zatímco Listová ne – dostat do Země zvuku, tam se musel vyhnout všem bojujícím oblastem.
Mlžná se bránila velmi urputně a celá Země zvuku byla v jednom ohni. To Asagiri ale vítal, dostal se tím na další neutrální území a od něj zatočil na jih a dostal se do Země Ohně. Prošel skrz něj až na frontu s povstalci. Tam se naštěstí situace nezměnila a on volně prošel skrz.
První dny obnovil kontakty a zajistil si nové informace. Povstalci plánovali ofenzívu, která měla Listovou dorazit, Fuchiko, samozvaný císař, budoval novou a větší armádu. Asagiri by se rád připojil k císařskému dvoru a trochu si pohrál s osudy celé země, ale měl jiný úkol.
A tentokrát už při něm nikoho nepodcení.

Masaru běžel v čele útočného týmu. Jeho otec se k němu připojil – byl tak tvrdohlavý. Několik měsíců byl vězněn, měl nedostatek jídla i pohybu, přišel o své oko, tak i přes to všechno chtěl být užitečný a neztrácel dech.
„Tati,“ šeptl Masaru.
„Je to v pořádku,“ ujistil ho Kakashi.
„Já…“
„Soustřeď se na misi, nejsem jediný osvobozený. Musíme je všechny dostat do bezpečí. Někteří jsou v mnohem horší kondici.“
Chlapec přikývl.
Brzy uviděli přístavní město – už z dálky zaslechli exploze a zahlédli oslnivé záře explozí. Vysílačka je prosila o pomoc.
Útočný tým dorazil na okraj města, proti nim se vrhl nepřátelský tým
Masaru aktivoval sharingan a odrazil několik vrhacích zbraní, pak skočil a pomocí raikiri porazil jednoho nepřítele. Kakashi taktéž lehce odrazil nepřátelské střely, skočil k jednomu Mlžnému a úderem do brady ho vynesl do vzduchu a hned na to ho nakopl z otočky a vrazil s nepřítelem o zem. I bez sharinganu byl pořád neuvěřitelně rychlý.
Za chvíli bylo po střetnutí, jeden z Listových byl však zasažen a na následky zranění brzy umřel. Masaru to zamrzelo a pokračoval dál.
Dostali se na prázdnou ulici města, v dálce uviděli mola. V okolí byla rozestavena dvacítka shinobi z Listové, která bránila přístaviště.
Další týmy, které k přístavu směřovaly z jiných stran, dorazily k molu současně. Brzy po nich se objevili i ostatní. Bylo jich tu tolik, pomyslel Masaru, musím je všechny dostat domů!
Mlžní se po příchodu stovky Listnatých stáhli.
„Není tu žádná loď,“ řekl kapitán jižního týmu, Masaru přikývl. Zavolal si k sobě Hyuugu.
„Pane?“
„Pročesej okolí zrakem, hledej zakotvené lodi!“
„Ano pane.“
Na chvíli nastal klid. Hyuuga se ponořil zrakem do neznáma. Sai seděl opřený o zeď a tiše sbíral novou chakru. Kakashi se procházel mezi svými jednotkami a ptal se jich na jejich situaci a potřeby.
Masaru hleděl do temného moře. Už padesát metrů od ostrova stanula nepropustná mlha.
„Pane,“ ozvalo se za jeho zády. Masaru se otočil.
„Co budeme dělat?“ zeptal se, „není tu přeci žádná loď!“
„My nějakou najdeme!“ odpověděl chlapec, muž se podíval do země.
Mysli Masaru, musíš něco vymyslet. Chlapec se zamyslel. Přinejhorším vytvoří z bojeschopných jednotek větší jednotku a vyžene Mlžné z ostrova. Poté pomocí Saie a malého týmu obsadí nejbližší loď v okolí a vrátí se pro ostatní. Ale nevěděl, kolik Mlžných na ostrově ještě je a jak dlouho by trvalo, než sem dorazí posily.
„Mám!“ zakřičel Hyuuga a chlapec přestal přemýšlet.

Jo Otsuka byl starší a zkušený námořník, kapitán převozní lodi Šťastná trefa, ačkoliv pro ty, které na ní vezl, loď šťastnou nebyla ani za mák. Už dlouhé měsíce si jeho služby pronajala Vesnice ukrytá v mlze a on převážel zajatce z války na jejich ostrov.
Asi tam bylo vězení, nebo je tam popravovalo. Bylo mu to fuk, on dostával peníze a byl spokojený. Nestaral se o politiku, ani se nestaral o to, když byl jeho bratr zabit před rokem při vzpouře proti Mlžné. Blbeček. Listová povstání tolerovala, nedokázala ho potlačit. Mizukage takový nebyl. Zabil je všechny, utopil je ve vodě a v jejich vlastní krvi. Je mu to bylo fuk, byl námořník, měl vlastní loď a vlastní byznys. A na moři platili zákony námořníků a ne kagů či feudálních pánů. Ti mu byli ukradení.
Poslední týden byl ale zvláštní, byl nucen kotvit mimo přístaviště – kvůli interní bezpečnosti. Tak přeci jen to bylo vězení! Báli se, že by vězni uprchli a vzali si jeho loď. Jemu to nevadilo. Ostrov sice měl malé přístaviště, ale krom skladů a hnusných ubytoven tam nic nebylo. A tak trávil čas popíjení alkoholu, hraní karetních her a klábosení s tou posádkou, kterou měl.
„Kapitáne, zas nemůžete usnout?“ zakřičel na něj jeho první důstojník.
„Jo, mám takové špatné tušení,“ odpověděl kapitán a dále se opíral o bok lodi a hleděl na moře.
„Ta mlha, pěkně protivná, že? Nikdy nevíte, co vás v té vodě čapne a strhne do hlubin,“ zasmál se důstojník. Kapitán mlčel. Za svůj život viděl už plno lidí, kteří stáli takhle na palubě a v další chvíli byli již hluboko pod hladinou. Tady se ničeho bát nemusel, Mlžná okolí přístav dostatečně zabezpečila i proti nestvůrám.
„Mlha mi nevadí, ale tak ňák není něco v pořádku, všecko je jinak, než by mělo být.“
„Co tím myslíte?“
„Nevím, dívej se sám, pochopíš.“
A tak se stalo, že Jo Otsuka hleděl se svým prvním důstojníkem mlčky do moře. Zatímco se za jeho zády objevilo pět mužů. Všichni ti muži byli ozbrojeni a smrtelně nebezpeční.

Kakashi hleděl na velkou nákladní loď, která se za rachotu motoru, vynořovala z mlhy. Do oka mu vlétla kapka slané vody, která vzlétla od vlny, vzniklé z pohybu lodi. Hatake Kakashi zamrkal, protřel si oko a podíval se na loď. Šťastná trefa. Snad loď šťastnou bude.
Loď se pomalu přibližovala k obrovskému molu, když se ozvaly první exploze. Celé prostranství v okolí přístavu začalo hořet a explodovat. Mlžní se objevili ze všech stran.
Záchranný tým vytvořil obranný perimetr – odrážel útoky, ať už fyzické zbraně nebo ty živelné. Vzduchem létaly ohnivé koule, vodní smrtě nebo záblesky, omračující zasažené.
Náhle se z vody vynořilo několik nepřátel. Kakashi se na ně podíval a uskočil první vodní střele – pocítil, jak je bez sharinganu těžké odhadnout směr útoku. Ale i s jedním okem mu to nedělalo větší problém a ráně se vyhnul.
Další ninja s kosou se objevil vedle bělovlasého ninji – Kakashi se na poslední chvíli uklonil seku. Kolem jeho očí prolétl jeden z jeho useklých vlasů. Bylo to těsné.
Pak Kakashi zaútočil – kombinoval kopy a pěstní údery, aby se dostal za nepřítele. Poté se od něj skokem odrazil a zasáhl ho bleskovou střelou. Muž upustil kosu a padl na kolena.

Masaru stojící na lodi sledoval vypuknutou bitvu – musel však zůstat na lodi a držet námořníky pod dohledem. Ti se nejdříve vzpouzeli, ale pak pochopili, že bez obrany nemají šanci a namířili to rovnou k přístavu.
„Ojoj, to vypadá zle, není to dobrej nápad tam plout,“ sykl Jo Otsuka a Masaru ho zchladil pohledem.
„Máme přesilu.“
„Čísla jsou pro kupce a lichváře,“ řekl mu na to starý námořník. Chlapec na to neměl co říct. Kapitán a jeho lidi pomalu nasměrovali loď k molu – mezitím Masaru zahlédl sérii explozí v řadách nepřátel – to se jen Sai dostal zpět do oblak a pustil mezi nepřátele své výbušné brouky. Sai byl první, kterého jeden z osvobozených donesl na palubu – malíř byl zraněný a v bezvědomí, přišel o veškerou chakru.
Mezitím na loď začali skákat další ninjové – ti, co nemohli, byli neseni v náručích.
Kakashi stál mezi posledními na molu a bojoval.
„Kakashi!“ uslyšel a naproti němu dopadl Renzo, s dlouhým mečem v rukou.
„Renzo! Ty zrádče!“ Kakashi na nic nečekal a z rukou mu vylétly vypůjčené shurikeny, šermíř je zkušeně odrazil.
„Kakashi, víš, že jsem ti já nikdy neublížil!“
„Zradil jsi své spojence, Alianci. Tím jsi ublížil mnohým lidem.“
„Pouze poslouchám rozkazy, jsem ninja, jsem pouhým nástrojem.“
Kakashi oněměl – když naposledy slyšel tyhle slova, stál naproti němu Haku a za ním Zabuza se stejným mečem v rukou.
„Ninjové nejsou nástroj,“ odpověděl bělovlasý.
„Vždycky jsi mi na společných misí říkal, že nejdůležitější jsou ostatní. Já jsem to nikdy nesdílel a ty to víš. Jsem šermíř z Mlžné. Jeden ze sedmi. Mým úkolem je sloužit Mizukagemu, vládci Mlžné vesnice. Politika není můj obor.“
„Co je tvým oborem, vraždění?“
Muž mlčel. Kakashi se otočil, poslední jeho muži se stahovali na loď, kolem které vytvořili zkušenější ninjové bezpečnostní pole, přes které nepustili jediný útok.
„Je mi to líto!“ sykl Renzo a vyskočil z místa. Dlouhý meč napřáhl a sekl. Kakashi místo, aby uskočil, pod sebou vytvořil kus země a meč se do ní zarazil. Renzo sykl a Kakashi ho v dalším okamžiku kopl do obličeje.
„Protentokrát,“ řekl Kakashi smířlivě, „za to, že jsi byl můj přítel.“
A zmizel.

Renzo vysekl meč.
„Taková jednoduchá technika,“ sykl a hleděl na mizející loď. Mezitím se kolem shromáždili jeho muži. Více než polovina ležela mrtvá nebo zraněná.
„Kapitáne, nemůžeme je nechat uniknout, ale na moři je nemůžeme pronásledovat, okolní vody jsou plné pastí.“
Renzo kývl. Voda je plná pastí, to využije.
Šermíř se vydal za ní, skočil na vodu a běžel po prudkých vlnách. A brzy ji dohnal.
Zastavil se a spojil ruce – „Tajná technika šermířů: Vlna Tsunami“ – při použití tajné techniky netušil, že ho sleduje speciální pár očí. Spojil ruce a prsty v několik pečetí a položil je na vodní hladinu. Ta se náhle vzedmula a pás dlouhý několik desítek metrů se vysunul třicet metrů nad hladinu. Voda ve vlně začala bouřit a bublat, pasti, výbušné pečetě a miny v ní začaly proudit.
Tohle je zastaví, pomyslel Renzo, není technika, která by ji zastavila.

Kakashi hleděl na obrovskou vlnu.
„To jsem ještě neviděl,“ šeptl.
Masaru vedle něj chvíli koukal a pak skočil sám na vodu.
„Masaru!“ jeho otec zařval a následoval ho. Vlna se dala do pohybu a mířila na loď.
Masaru si vybavil celou techniku pomocí svých očí – pod ním se vzedmula vlna menší a užší.
Kakashi stál vedle něj, i vlna chlapce se dala do pohybu. Hned na to Masarovi vytřískla krev z úst a omdlel. Kakashi ho chytil dřív, než dopadl na hladinu a vrátil se s ním na loď.

Okopíroval mou tajnou techniku! Je to pravý syn svého otce, pomyslel Renzo, jenž stál na hrotu vlny, když zahlednul vlnu menší.
Oba vodní masivy se k sobě přibližovaly.
No co, tak ji zná, bohužel ho má vlna stejně zabije.
Úpatí obou vlny už se míchaly a dotýkaly. Na jejich místech stříkala voda a pěna. Netrvalo moc dlouho a vlny se do sebe ponořily celé!
Renzem náraz zatřásl, ale jeho vlna mířila dál. Ve skutečnosti se přelomila na půl a její zbytek padal na loď.
To bude jejich konec! Splním svůj úkol!

Kakashi mezitím na lodi zformoval nejschopnější ninje s ohnivými útoky – společně se postavili do řady a počkali si, až bude zbytek vlny blízko.
A zaútočili.
Plamenné paprsky se setkaly s vodou. Jejich výsledný efekt syčel a měnil se v páru. Do vzduchu se vzneslo nesnesitelné vedro, vzduch tál a rozmazával obraz.
Po dlouhé chvíli, kdy spojenecké jednotky útočily, se vypařily i zbytky vody – i přes to zbytek vlny, která nezasáhla loď přímo, způsobila škody na lodi a exploze z pastí a min usmrtily několik lidí.
Kakashi zasyčel, náhle párou proletěla silueta.
„Renzo,“ Kakashi vyskočil postavě naproti. Společně se setkali ve vzduchu, jejich útoky se setkaly a společně dopadly na vodu vedle lodi.
Kakashi se poté chytil za ruku – z dlouhého šrámu na ruce začala téct krev.
„Kakashi, nechci ti ublížit,“ řekl Renzo.
„Tak proč to děláš?“
„Je to můj úkol, vzdejte se, vraťte se do cel, nikomu se nic nestane!“
„Abyste mi zas mohli udělat tohle?“ Kakashi ukázal na své chybějící oko, „víš dobře, že na palubě je můj syn. Chceš jen získat další pár očí? To by měl tvůj Mizukage radost! To bys splnil svůj úkol na více než na sto procent… víš, Renzo, když jsem byl mladší, byli pro mě shinobi co neposlouchají rozkazy odpad. Ale pak jsem pochopil, že jsou mnohem důležitější věci, než jsou rozkazy.“
„Přál bych si mít takové věci,“ odpověděl Renzo, „ale já nemám nic. V Mlžné toho moc nemáme.“
„Ani nevíš, kolik toho máš. Stačí se jen rozhlédnout kolem sebe!“
„Nevidím nic jiného než válku.“
„Je mi tě líto.“
„Mně tebe taky!“
A velký vodní drak, který se zformoval za Renzovými zády, vyletěl na Kakashiho.
Bělovlasý ninja techniku neokopíroval ani nevyčetl. Pouze si na ni vzpomněl.
A tak se stalo, že do sebe vrazily dva vodní draci.
Renzo využil chvíle nárazu a vyskočil s mečem, Kakashi se otočil. Loď se nebezpečně vzdalovala a on neznal bezpečnou cestu skrz vodu.
Otočil se zpět na Renza, už byl pár metrů od něj – draci nad jeho hlavou se rozplynuly a vytvořily krásný déšť. Kakashi neměl čas obdivovat jeho estetičnost – Renzo ho rozsekl na půl.
Náhle vše zasyčelo a zmodralo – Renza zasáhl elektrický blesk a paralyzoval ho. Vodní šermíř dopadl na kolena a zhluboka dýchal.
Mezitím nedaleko od lodi se vynořila hlava a později celé tělo Kakashiho Hatake. Ninja dýchal, jeho jutsu nahrazení ho stálo mnoho sil, vyskočil na palubu lodi a slyšel jásot. Jásot v tuto chvíli?
Dostali se pryč z ostrova!

Masaru se brzy vzpamatoval, vyšel na příď, kde se shromáždili osvobození muži a ženy. Léčili si rány, ujídali z lodních zásob a odpočívali. A také oplakávali mrtvé – operace si vyžádala mnoho obětí, ale jak řekl Kakashi, zachránil tím více lidí a to bylo to nejdůležitější. Padlí byli hrdinové.
Masaru na to tiše kývl a odporoučel se na můstek, kde zpocený kapitán sledoval hladinu a navigoval loď. Kolem něj stálo několik shinobi.
„Za jak dlouho se dostaneme k městu Doresu no Nami?“ zeptal se. Kapitán zamručel a pak chvíli přemýšlel.
„S touhle loďou? Snad bychom to dali za tři dny,“ odpověděl, ale po menší odmlce dodal, „nevím však co s touhle starou kráskou napáchaly ty exploze. Těžko říct.“
Masaru si v hlavě přehrál instrukce.
„Máte na to čtyři dny. Nechci tam být ani o den později, ani o den dříve. A pokud by vás napadlo nás nějak oblafnout, tak věřte, že umíme mocné genjutsu. Můžeme si s vámi dělat, co budeme chtít. Proto s námi spolupracujte a za čtyři dny si plujte, kam budete chtít.“
„Víte lépe než já, že nás Mizukage nechá zamordovat, hned co nás spatří ve svých vodách. Tak co mám pak dělat?“
„Jak říkáte. Počkejte až Mizukage prohraje válku a pak se vraťte, bude to brzo.“
Kapitán přikývl, ale slovům chlapce nevěřil. Byl to sice ninja a podle toho, že velel, tak asi i velmi silný. Ale z lidských měřítek to bylo pouhé štěně, co nikdy nic nezažilo. Co ví o válce?
Masaru vyšel beze slov zpět na palubu. Uprostřed ní několik lékařských ninjů klečelo nad Saiem a používali své nejmocnější techniky, aby zastavily tok krve z jeho rány.
„Zasáhl ho výbuch, přímo do hrudníku, nevypadá to dobře,“ řekl jeden z okolo postávajících ninjů.
Masaru viděl už plno podobných zranění. Šanci, že se z toho letec dostane, byla nízká, ale byla.
„Renzo řekl, že vidí pouze válku. Hnusnou. Zatracenou. Zkaženou válku.“ Kakashi vedle něj zamručel.
„Tati-“
„Ale to je lež. Já tam vidím hrdiny. Vidím tam rodinu. Dole leží hrdina a kolem něj postává jeho rodina, která se mu snaží všemocně pomoci, bez jakéhokoliv prospěchu pro svou vlastní osobu. To je Masaru, proč bojujeme. To je to, za co bojujeme. Ninja, který bojuje kvůli rozkazům je odpad. Ninja, bojující za přátelství, za rodinu, je hrdina. Zapamatuj si to, synu. A nikdy neselžeš. S těmito slovy nikdy nesejdeš z cesty. Staň se hrdinou.“

„Neschopní ninjové!“ nadával Mizukage, neschopní zmetci! Nedokázali zastavit ani malou skupinu unavených a otrhaných vězňů! Zasloužili si umřít!“

„Hrdinové, Masaru, se nikdy odpadem nestanou, i kdyby neuposlechly stovky rozkazů. Vždy jednej svým srdcem a rozumem. Nikdy nemysli jen na sebe.“

„Měli jste je povraždit! Renzo! Spoléhal jsem na tebe, nikdy jsi nezklamal! Ale asi jsem se nechal jen zlákat tvým vítězstvím na začátku války, ale to byla jen pouhá náhoda!“

„I když selžeš, prohraješ a umřeš, zůstaneš hrdinou. Lepší je umřít jako hrdina, než žít jako odpad.“

Masaru i Renzo dostali lekci. A dokonce tu stejnou: nikdy neselhat.

6. KAPITOLA

Kazuko běžela se svým týmem lesem – byli na nepřátelském území a byli ostražití. Krom ní byl v týmu samozřejmě Masaru, dále jeden senzibil a další dva chunini.
Běželi skrz opadaný les a blátivou cestu.
„Buďte připraveni na všechno, může to být past,“ připomněla Kazuko.
„Ta zpráva byla věrohodná,“ řekl Amakiri, ale dívka zavrtěla hlavou.
„Ve světě ninjů jsou ty nejvěrohodnější věci těmi nejvíce podezřelými,“ řekla, jako by opět učila děti na akademii.
„Ten váš svět ninjů. Kdybyste byli přímí jako…“ chlapec se pak zarazil. Dívka pochopila proč – přeci jen se potkali, když je Amakiriho skupina napadla podle ze zálohy a snažila se unést děti.
Aby odvrátila trapný moment, dívka se usmála: „Kdyby byl svět přímý a upřímný, lidi by na něm nebyli.“
Pokračovali takhle dále, než dorazili na stanovené místo – opuštěná krčma na křižovatce tří cest.
Budova byla dvoupatrová, zchátralá. Nápis na desce byl nečitelný.
„Tady to je,“ Kazuko zpomalila. Jeden chunin se od skupiny už vzdálil během rozhovoru a nyní hlídal z dálky.
„Jdu první!“ řekl Amakiri, dívka ho zarazila a pohlédla na senzibila.
„Není tam žádná iluze. Žádná koncetrovaná chakra.“
Uklidnilo ji to, kývla na chlapce, který s taseným mečem vstoupil dovnitř.
„Co blázníš?“ zaslechl a otočil se. Geri s několika staršími muži seděl u stolu a popíjel saké.
Amakiri vrazil meč do pochvy a za ním vstoupili ninjové.
„Kazuko, rád vás zas vidím, posaďte se. A dovolte mi představit vám tyhle dva muže vedle mě. Tenhle nevrlý stařík je můj otec, říkejte mu pane, jelikož jeho jméno už stejně tak všichni zapomněli.“
Pán zavrčel a nic neříkal. Prohlížel si dívku zblízka. Byla mladá. A ten chlapec – znal ho moc dobře. Synovec současného císaře – zajímavý sled událostí ho dohnal na druhou stranu barikády. A že zrovna jeho.
„A toto,“ Geri ukázal na druhého muže, jenž vypadal na něco mladší verzi Pána, „to je Sasuke, můj strýc.“
Sasuke, stejně jako Sasuke Uchiha, pomyslela Kazuko.
Pán si odkašlal a dívka se dala do představování.
„Jak víte, já jsem Kazuko Kashiko. Ale o mně víte asi první poslední, coby velitelkou povstalecké fronty jste na mě museli zasadit hodně špionů.. toto je Amakiri, toho znáte asi dobře, ale věřte, asi ho neznáte tak, jak byste měli. A toto je můj doprovod. Jejich jména nejsou důležitá.“
„Nedůvěřuješ nám? Přišli jsme neozbrojení a beze zbraní, Kashiko,“ řekl Pán a prohlédl si oba dva muže.
„Říkejte mi jen Kazuko, Kashiko je můj otec,“ opravila je a dodala, „nechceme s nikým bojovat. Ale jsme na vašem území, přirozeně máme strach.“
„Oni to neví?“ zasmál se Sasuke, „jsou to ninjové a neví to, to je mi teda věc!“
„Nesměj se jim, strýče,“ Geri se chytil za hlavu. „Omlouvám se za něj.“
„Za nic se neomlouvej, pořád to jsou nepřátelé.“ Pán ho zchladil pohledem a otočil se na dívku, „takže Kazuko, než začneme jednat, chci, abys věděla jedno. Po té vaší eskapádě v našem městě jsem tady Geriho zavřel do vězení. Neměl jsem z toho radost, ale pořád to byl můj syn, i když zrádce a špion, ale byl to můj syn. A tak jsem si s ním povídal a on mi řekl, o co vám šlo. Proto, než začneme jednat, řekněte nám váš příběh. A pak, pak spolu možná napíšeme řádky našeho dalšího, společného příběhu.“

Sasuke stál ve své zbroji. Byla celá od krve.
Uchiha se pousmál, nebyla to jeho krev. Kolem něj stálo několik desítek podobně zřízených shinobi – poslední tři dny vedl mocnou ofenzívu na východ – probojovali se skrz stovky nepřátel a skrz plno nepřátelských linií. Ztráty na obou stranách byly vysoké, ale Listová se nemohla zastavit. Bylo to nutné, aby dobyly pobřežní město.
Už bylo na dohled. Narazili na průzkumnou skupinu – čtyři Mlžní – Sasuke se usmál a sám je všechny pobil. Pokračovali dál – nepřátelé takovou akci nečekali, ale za tři dny se do města stáhlo obrovské množství jednotek a byli připraveni město ubránit a ztracené území opět dobýt.
Sasuke se usmál – opět se schylovalo k jeho oblíbené činnosti – k boji. A on byl v boji zatraceně dobrý.

Plavba byla k uzoufání nudná. Loď plula pomalu, i když ze sebe dostávala maximum a posádku museli doplňovat odpočatí shinobi. Masaru strávil několik dní na palubě odpočinkem a roznášením dobré nálady mezi osvobozenými lidmi – chodil mezi nimi, povídal si a dodával naději. A také každému jednotlivě vysvětloval plán návratu. Času na to měl dostatek.
Několikrát je pronásledovala cizí loď, ale nikdy se nepřiblížila dost blízko, jelikož napadnout loď se stovkou shinobi na palubě se rovnalo sebevraždě. Ostatně jednu takovou loď, již poblíž pobřeží, musel Masaru se speciálním týmem přepadnout a potopit. Jejich postup měl zůstat co maximálně utajeným.
„Vidíte ten kouř?“ zvolal jeden námořník na celou palubu, Masaru k němu okamžitě doběhl. Na obzoru se do vzduchu vznášely ohromné černé čáry.
„To je ono, jdeme na čas,“ řekl Masaru a otočil se na palubu. Tam už bylo shromážděných několik desítek bojeschopných shinobi. Ti unavení a zranění měli přijít až poslední na řadu.
„Jak dlouho ta plavba potrvá?“ chlapec se otočil na námořníka.
„Během tří hodin budeme v blízkosti přístavu,“ odpověděl starší muž. Masaru se usmál, tak přeci jen, dovedl svou výpravu až do cíle. Domů.

Omi byl starý a zkušený ninja. Bojoval už ve válce proti Akatsuki. Ale tohle byla jiná válka – zde bojoval proti spojencům, proti svým bratrům z Listové vesnice. Neměl z toho radost, hnusilo se mu to.
Ale rozkazy byly rozkazy a on byl jen pouhým vojákem. Figurkou na šachovnici pánů. Nástrojem politiky a intrik. Byl to také otec dvou dětí a věrný manžel. Nechtěl umřít, ještě ne.
Exploze urvala jeho kapitánovi ruku, Omi ho dotáhl do úkrytu za barikádou. Tam si všiml, že jeho snaha byla zbytečná – muž byl mrtvý.
Sakra, pomyslel Omi, těsně vedle, a byl bych to já. Listová je nešetřila. Byl to masakr. Prý je napadl ten zatracenej Uchiha, jeden z nejsilnějších ninjů. Zhouba.
Ale město se drželo. Dopadaly na ně sice všemožné střely a útoky, ale bylo jich zde přeci jen dost, aby se ubránili. Velitel celé městské posádky dokonce už formoval jednotky k protiútoku. Bylo zde více než pět set mužů a tam venku na ně čekal podobný počet nepřátel. Bude to masakr.
„Mistře Omi!“
Omi se otočil, jeden z mladších ukazoval na moře. Plula tam velká dopravní loď.
„Posily?“ zeptal se chlapce.
„Ano, vidím tam samé ninji, zachrání nás!“ chlapec začal jásat, Omi zaostřil na loď.
„Tu znám,“ a náhle si vzpomněl, viděl ji, když zajali Listovou armádu.
„Je naše,“ řekl chlapci. Dneska neumře, už žádný Mlžný dnes neumře. Omi měl radost.

Masaru byl první, který dopadl nohami na klidné moře a vyběhl směrem k neklidnému městu. Nikdo na ně nestřílel, ani neútočí. Všechno se dařilo.
„Neví, že jsme nepřátelé, to nám dá výhodu,“ řekl Kakashi běžící vedle něj.
Chlapec přikývl. Molo bylo už nedaleko.
„Tati.“
„Ano?“
„Vítej doma.“
A otec se synem vkročili na svou půdu. Okamžitě je přivítal shinobi v masce speciálních jednotek Mlžné. Chvíli na ně hleděl, poté si prohlédl jejich vybavení.
„Co to má znamenat?“ sykl a začal skládat pečetě.
Masaru po něm vyběhl, mezitím se od mola vyřítil vodní drak a mířil s otevřeným chřtánem na chlapce. Jeho otec to uviděl, poklekl a rukama se dotkl země.
„Technika zdvižení země!“ vykřikl a vodní drak vrazil do týčící se skály, která vyrostla na místě chodníku.
Chlapec mezitím doběhnul k nepříteli a udeřil ho do obličeje, poté se otočil a odkopl ho na zem.
V dalším okamžiku se mu v rukou objevilo Raikiri a muže dorazil.
Kakashi se na něho podíval. Připomínal mu jeho, když byl mladý a plný boje. Také nešetřil nepřítele. Kakashi se postupem času změnil, jeho syna to ještě čeká.
Mezitím se na molo dostavila další padesátka ninjů z lodi a začali dobývat město. Odpor mlžných byl intenzivní a nenechali se zatlačit. Když však pochopili, že jsou tlačeni ze dvou stran, jejich týl se zhroutil a jejich obrana byla prolomena, začali panikařit. Pouze pár nebojácných jednotek zůstalo na svých pozicích, kde v hrdosti zemřely. Zbytek se začal stahovat na jih z města. Mezi nimi byl i starý zkušený ninja Omi, který se stáhnul ihned, když zahlédl Hatake Kakashiho – kopírovacího ninju.
„Co to bylo zač?“ ninja s velkou krvavou skvrnou ve vlasech zhluboka dýchal a opíral se o zeď rozbořeného domu. Omi vedle něj byl v pořádku a kontroloval bojovou mapu.
„Musíme se stáhnout k jednotkám na jihu,“ řekl.
„Neměli jsme opouštět město!“ řekl třetí muž v masce, který se vykláněl zpoza rohu a sledoval vzdálené budovy, které hořely a od kterých se ozýval zvuk boje. Omi se na něj podíval, byl to mladík, který se dostal do speciálních jednotek po zvolení nového Mizukageho. Nic nezažil a už chtěl zemřít.
„Mlč,“ sykl Omi, „prohráli jsme. Napadli nás ze dvou stran. Z jedné Uchiha, z druhé Hatake.“
„Měli jsme bojovat!“ zakřičel maskovaný, Omi zavrtěl hlavou. Vůbec nic nepochopil.
„Rozumím, jednou rukou bys zabil Uchihu, druhou bys chytil Hatakeho pod krkem. Ale já jsem starý, už jsem zažil mnoho bojů a tak vím, že vyhraješ jen, když můžeš zaútočit další den znovu.“
„Kecy! Kde jsi ztratil hrdost a čest? Utéct z boje?“
„Utekl jsem ledatak před smrtí. Nikdo z nás s Hatakem nemůže bojovat, zabil by tě v jednom okamžiku. Co máš za hodnost?“
„Jsem chuunin!“
„Vidíš, Hatake byl chuuninem už jako dítě.“
„No a? Hatake byl zavřený pod zámkem. Velký šermíř Renzo ho chytil.“
„Já vím, ta loď byla taky jen vězeňská.“
Muž zmlkl, nedaleko od nich explodovala výbušnina.
„Musíme jít!“ zavelel Omi, zraněný ninja padl na zem. Omi se k němu sklonil a otočil ho na záda. „Je zraněný, máš u sebe lékárničku?“
„Nemám!“ řekl zamaskovaný, vykoukl za rohem a v tu chvíli mu meč rozsekl masku na půl. Hrot samozřejmě nevynechal ani jeho obličej.
Omi uviděl, jak ninja padl naznak a byl na místě mrtev.
Už toho bylo dost.
„Vzdávám se!“ vykřikl, „a potřebuji doktora!“
Poté se podíval na zraněného ninji.
„Postarám se o tebe, nezemřeš! Nenechám tě zahodit tvůj život! To ti slibuji!“
Uchiha, který stál za jeho zády, sklonil meč.

„Zajímavý příběh, Kazuko,“ muž zamručel pod vousy a podíval se na svého syna a bratra. Oba dva mlčeli. Kazuko začala vyprávět svůj příběh, když před třemi lety, před začátkem všeho, vycestovala na misi se svým týmem. Na misi, kde potkala písečného ninju, jehož jednotky zabily Tsunade, pátou Hokage, a napadly Listovou. Poté roky nepokojů, které vyvrcholily ve velké tažení Gaichiho armády – ta dívka se tenkrát setkala s Amakirim – společně prošli loveckou oblastí a dostali se do bezpečí.
Mezitím byl Gaichi i feudální pán zavražděni. Obě dvě vraždy Fuchiko svedl na Listovou a Hokageho. Poté přišla Bitva o Tanzaku, nejkrvavější střetnutí. Ostatně, byl u toho. Následně vyprávěla, jak se vydali k Fuchikovi vyjednat mír, až nakonec museli uprchnout a opustit celou vesnici, za kterou se postavil její mistr a současný Hokage – Naruto Uzumaki.
„Zajímavý příběh, Kazuko,“ zopakoval muž a upil trochu čaje, „dej mi trochu času, abych ho mohl celý pojmout.“
„Vynechali jste mě!“ řekl Geri a Pán ho zpražil pohledem.
„Buď uctivý, Geri,“ řekl. Sasuke, Geriho strýc se podíval na Kazuko.
„Ten muž, který podle vašeho vyprávění dodal Fuchikovi masky, co se s ním stalo?“
Dívka se zamyslela: „Vzal si život.“
Chvíli bylo ticho, které přerušil až hluboký hlas Geriho otce.
„Váš příběh mě zaujal, ostatně v jistých obměnách se některé prvky proslýchají i mezi lidmi. Nikdy jsem jim nevěnoval příliš velkou pozornost. Vyhrávali jsme, vy jste se stáhli a utekli. Nebylo třeba hledat něco, co by nám mohlo náš krásný život překazit. Teď to však vidím jinak.“
„Chcete říct,“ ozval se Amakiri, „že můžete o vše přijít?“
„Ano,“ řekl upřímně starý muž, „Gaichiho vize byla správná, chtěl více svobody a moci nám, zároveň chtěl mír. Chvíli jsme si mysleli, že to tak chce i Fuchiko, ale ten blázen chce opět začít válku.“
„Válka ještě neskončila.“
„Skončila, nikde už nikdo neútočí. Vy jste měli své území, my své. Ale poté jste rozdrtili Zvučnou a nám všem začala, být jasná jedná věc – nemůžeme vám konkurovat, jakmile vyřídíte Mlžnou. A to byla jen otázka času. Většina našich jednotek se vrátila už domů, starat se o rodiny, o usedlosti. Fuchiko vládl v okolí hlavního města a byl spokojený. Ale co teď? Zničíte Mlžnou a pak se otočíte, a vezmete si vše zpátky.“
„Co jste myslel o tom obnovení války?“ zeptala se dívka. Muž se podíval na Sasukeho, ten kývl.
„Fuchiko opět zaútočí. A to vám říkám, protože jste k nám byli taky upřímní. Samozvaný císař se snaží zformovat všechna vojska na východě a zaútočí vším najednou. Jeho plán je prostý, probije se na území Mlžných a s nimi uzavře spojenectví.“
Kazuko se zamyslela, představila si v duchu mapu. Ano, dávalo to smysl. Brzy začne sněžit, bude zima. Císařské vojsko přestane být mobilní, ninjové budou na holých pláních odhaleni. Takový tah by mohl odříznout desetitisíce jejich lidí uprostřed nepřátelských armád. To by mohl být konec.
Zachovala však klid: „S Mlžnou?“
„Ano, nedělejte, že to nevíte. Celé hlavní město je nimi prolezlé, ostatně ten bastard přišel s císařským povolením až ke mně do města a snažil se, abych svého syna popravil za zradu. Taková drzost!“
„Takže tu stojíme, protože se bojíte o své životy, protože se váš pán spojil s mnohem horšími, než jsme my sami. Chápu to tak dobře?“ zeptala se Kazuko.
„Ano.“
„Děkuji za upřímnost, rozumím tomu.“
„Jsme v těžké situaci. Chápu, že naše vztahy jsou špatné. Že jsme nepřátelé. Ale na druhou stranu jsme tohle nikdy nechtěli. Pokud je pravda co říkáte, a já věřím, že ano, byli jsme podvedeni. Pochopte nás!“
„Můžeme to společně změnit,“ Kazuko se usmála. Amakiri se poprvé za celou dobu uvolnil. Ze všech vyzařovala upřímnost a vzájemná úcta.
„Kazuko, bylo by opravdu výborné, kdybyste to, co jste řekla nám, mohla říci všem. Ale ne každý má tak bystré uši, aby vás poslouchal a tak dobré srdce, aby vám uvěřil.“
„Co můžeme dělat?“
Kazuko se v duchu usmála. Vyšla tenkrát do toho města, aby našla spojence v Gerim. A i když se jejich akce nevydařila – a Bara za to zaplatila životem, včetně několika jejich ninjů – spojence získala. Cítila smutek i radost zároveň. Amakiri vedle na ní mrkl. Cítila radost.
Náhle promluvil Sasuke.
„Mohli bychom využít setkání klanů.“
„Setkání klanů?“
„Je to naplánováno na příští týden. Fuchiko chce před velkou ofenzívou udělat velkou strategickou poradu. Všichni se mají sjet do města a diskutovat.“
„Pojedeš tam ty, Sasuke, chceš takhle riskovat?“ zeptal se ho Geriho otec.
„Myslím, že by se nám podařilo na naši stranu dostat další klany…“
„Zvládli byste ovládnout hlavní město a zajmout Fuchika?“ Byl to odvážný plán. Kazuko se zeptala spíše proto, aby je popíchla, Sasuke se však zamyslel.
„Většina vojska už bude dávno na východě. Možná by nám to prošlo.“
„Půjdeme s vámi,“ Kazuko se usmála. „Zastavíme to.“
„Za Fuchikem pořád jdou tisícové davy, Kazuko,“ řekl Geriho otec, „nebude lehké se k němu dostat. Ustanovil císařskou gardu, má u sebe nejvěrnější bojovníky a snad i Mlžná mu poskytla schopné ninje. Ne, Kazuko, nemůžeme ho napadnout přímo. Musíme získat podporu všech velkých klanů. Váš návrh míru je určitě dobrý základ, proto, abychom je získali. Nyní je musíme jen odpoutat od Fuchika.“
Geriho otec přemýšlel. Odstraněním Fuchika by mohl získat moc. I za cenu konce celé této rebelie. Stejně je jen otázkou času, kdy se Listová postaví zpět na nohy a povraždí je. Schylovalo se k tomu. Ještě další půl rok války a Hokage bude sesazen. Místo něj přijde militarista a ten je zničí. Osobně si vyslechnul zvěsti od agentů, jak Sasuke Uchiha reagoval na kapitulaci Zvučné. A pokud se takový člověk dostane do vedení Listové…
„Musíme to nějak vymyslet,“ řekl po chvilce zamyšlení.

Sasuke procházel skrz osvobozené město. Desítky ninjů odvádělo zajatce, vítalo se s obyvateli a s osvobozenými shinobi.
„Mistře Kakashi!“ Sasuke náhle uviděl svého bělovlasého učitele, jak sedí na zídce a odpočívá. Když k němu Sasuke doběhnul, zarazil se.
„Zdravím, Sasuke,“ řekl Kakashi a nemohlo mu ujít, na co Sasuke hledí. Přeci jen to byl poklad jeho klanu.
„Co se vám stalo?“ sykl.
„Mlžní.“
Jedním slovem pochopil. Mlžná získala Sharingan. Jeden z nejmocnějších nástrojů Listové. Jeho rodinné dědictví.
„Bastardi,“ Uchiha si odplivl a posadil se vedle svého mistra. „To jim neprojde.“
Kakashi kývl.
„Nyní bychom se měli dívat na bližší budoucnost, co bude teď?“ zeptal se.
„Toto město opustíme, nemá pro nás cenu a neudržíme ho proti Mlžným,“ prohlásil Sasuke.
„A jak to vypadá jinde?“
„Zvučná situaci tak nějak zvládá, i když jim nevěřím. Už dvakrát se pokusili napadnout Listovou a už dvakrát jsme je porazili. Snad nebudou tak hloupí a nezkusí to potřetí. Ačkoliv bych je nyní už neušetřil… Na západě s povstalci je příliš velký klid. Něco se děje. Cítím to v kostech.“
„A kde je Naruto?“
„Naruto? Od toho přenosu leží v nemocnici, velím východní frontě místo něj.“
„Doufám, že bude v pořádku.“
Sasuke mlčel. Náhle se začaly ozývat exploze.
„Mlžná se vrací, sbalme zajatce a vraťme se zpět na naši půdu.“
„Dobře.“

Asagiri hleděl na ninju schovaného mezi dvěma stromy.
Jak patetické… myslí si, že není vidět. Mohl bych ho tak lehce zabít!
Ne!
Klídek, jsi tu sám. Tam uvnitř je jich víc. Už jednou tě nepříjemně zaskočili. Nepodceň je.
Bude lepší příležitost ji zabít - tu malou, hnědovlasou holku.
Ách, jak si ten souboj užiji.
A pak dorazím hned toho kluka.
To bude krásný den.

7. Kapitola

„To je opravdu špatné,“ sykl Sasuke a ukazoval na dva body na mapě, „Kazuko, ta holka od Naruta, nám poslala nové informace.“
„Co se děje?“ zeptal se Kakashi, vedle něj stála Sakura a několik dalších kapitánů.
„Jen to, že povstalci chystají útok. Zde, v této kapse. Půjdou rovnou na východ.“
„To není tak hrozné,“ řekla Sakura, „nemůžou skrz nás prorazit, no ne?“
„Zároveň s tím jsem dostal zprávu od našich zpravodajců,“ Sasuke se s prstem přemístil na jížní část mapy, „zaútočí zde! A půjdou rovnou na západ!“
„Chtějí nás uzavřít.“
„Přesně tak, Kakashi. Povstalci zaútočí na severu, Mlžní na jihu. Do háje! Jen povstalci mají několikrát tolik lidí, co my! Nemůžeme bránit obě dvě místa. Nemáme na to prostě dostatek mužů. Sakra… víte co to ale znamená? Už začali oficiálně spolupracovat! Povstalci se spojili s nepřáteli a počítají s tím, že vyjde aspoň jeden útok!“
„Který by byl horší, Sasuke?“
„Pokud projdou na severu, odseknou naše lidi uprostřed zimy od veškerého zásobování. Pokud projdou na jihu, jejich území se spojí a naše fronta se velmi rozšíří a nakonec nás stejně odříznou na severu.“
„Tedy, budeme bránit sever?“ zeptala se Sakura.
Sasuke se posadil. Bylo to těžké. Naruto byl pořád na lůžku. Veškerá rozhodnutí ležela na jeho ramenou. A on teď nemohl dělat nic. Ano, mohl zastavit jeden útok. A to docela na jistotu. Ale v dlouhodobém měřítku prohraje. Tah, co vymyslel Fuchiko společně s Mizukagem je jednoduchý, ale zároveň geniální. A čekali, proto povstalci nic nedělali, čekali, až udeří zima. Prohnaní bastardi…
„Budeme muset jejich plány nějak přerušit,“ odpověděl za Sasukeho Kakashi.
„Kazuko něco chystá na západě podle ANBU,“ řekl Sasuke, „my musíme něco vymyslet na východě.“
„A co, Sasuke?“ zeptala se růžovláska a Sasuke už věděl přesně co.
„Mizukage,“ řekl, „ten je cílem ke všemu. To on nařídil útok na naši zem, to on nás zradil. A byl to on, kdo se stal Mizukagem, když začali v Mlžné mizet lidé ze starého režimu… Víte jak se říká, uřízněte hadovi hlavu a tělo umře samo. A to musíme udělat. Zabijeme Mizukageho a jejich joninové se pustí do boje o moc. Teď mu jsou samozřejmě věrní, taková je jejich mentalita. Poslouchají rozkazy a prostě je plní. Ale pokud se ho zbavíme, kdo převezme moc? Některý z jeho šermířů? Ale který to bude? Vzájemně se nenávidí a půjdou si po krku.“
„Sasuke, jak bys to chtěl provést?“
„Jednoduše. Moc dobře víme, že během bojů ani jednou neopustil své město. A já si myslím, že ani teď to nebude výjimkou. Navíc většina jeho mužů bude připravena na ofenzívu.“
„Takže atentát?“ zeptal se Kakashi. Sasuke přikývl.
„Zabijeme ho dříve, než začne útok. Útok to sice nezastaví, ale rozhodně to rozmělní jejich vedení a tím pádem je to oslabí i na bojišti. Je to to nejlepší co můžeme udělat…“
„Pane,“ ozval se jeden z kapitánů, „ale jak to chcete provést?“
„Pošleme tam několik našich nejlepších, takových dvacet mužů. Mise bez návratu.“ Uchiha vzdechl, a já je povedu. A vlastnoručně toho bastarda uškrtím. Za všechno co udělal mé zemi a vesnici. Za to, že nám ukradl sharingan. Ano, hlavně za to!

Naruto ležel v posteli a hleděl z okna. Cítil se tak unavený, celé jeho tělo bylo jako v ohni. Nikdy nic takového nezažil.
Kolem něj pípal přístroj, který kontroloval jeho životní funkce. Když se poprvé probudil a rozhlížel se, tak hledal okno. Poté si uvědomil, že ho strčili někam hluboko dovnitř, aby ho nemohl nikdo napadnout. A ačkoliv jeho nejdelší cesta vedla na záchod vedle a nikoho ani nezahlédl, věděl, že všude okolo je spousta ninjů, kteří ho chrání.
Naruto se ale necítil osamělý. Již při probuzení nalezl svou dlaň v ruce Hinaty. A brzy se objevil i syn Minato. Stavilo se k němu i několik dalších známých ninjů a všichni mu přáli brzké uzdravení. To mu dodalo sílu. Přátelé a rodina.
Zprávy o bojích četl pouze zevrubně – dozvěděl se od Kazuko, že navázala kontakt s klanem Echimara a že chystá rozhodnou akci proti Fuchikovi. Měl však o ní strach, ještě před pár měsíci vyučovala děti na akademii a teď vedla kus války. Navíc se zprávami o chystaném útoku… Sasuke místo něj převzal vedení války na východě. A něco plánoval. Byl na cestě k němu i se zbytkem jeho týmu a s Kakashim. Už se na ně, na všechny těšil. Další zprávy byly jen stručné – mezi nimi se našla zpráva o přepadení zajateckého tábora a odvedení několika jejich zajatců.

První k němu zašel Sasuke. Pozdravil ho pouze stručně a ihned se dal do vysvětlování.
„Takže chceš dobrovolníky?“ zeptal se Naruto, když ho vyslechl. Tichý Uchiha pouze kývl hlavou.
„Je to velmi riskantní a špinavá akce.“
„Naruto,“ promluvil Sasuke a rozmáchl se rukama, „pokud se o to nepokusíme, zničí nás. Víš to moc dobře. Víš to lépe než já. Vedeš válku od začátků. Moc dobře znáš počty, naše a jejich čísla.“ „Ano… to jo. Ale zabít jejich vůdce? To mi nepřijde čestné.“
„Je mi jedno, co je čestné, nebo ne. Mizukage bude tuhý oříšek, jen tak se nedá. Bude mít kolem sebe jeho šermíře. Určitě nezemře nečestně a bude se ze všech sil bránit. A proto tu misi povedu já.“
„Sasuke, jsi důležitý.“
„Pochybuješ o mně?“
„Ne… ale. Nechci o nikoho přijít.“
„Naruto, jediné, co znám je boj. A teď toho můžeš využít. Bude to akce dobrovolníků. Bude to má akce, tebe její neúspěch nijak nezasáhne, a pokud uspějeme… budeš to mít pak jednoduché.“
„Pleteš se, když si myslíš, že mě to nezasáhne… jsi můj přítel, Sasuke.“
Sasuke mlčel. Pořád vzpomínal na to, co Naruto udělal ve válce se Zvučnou.
„Naruto, dovol mi to zkusit. Můžeme ukončit boj teď hned… a jen tak mezi námi, ten bastard si zaslouží umřít.“
Naruto kývl, podíval se do země a chvíli přemýšlel. Poté natáhl k Sasukemu ruce.
„Udělej vše potřebné,“ řekl a Sasuke s jeho rukou potřásl.
Poté se Naruto chvíli opřel do polštářů a zavřel oči. Když je otevřel, byl Sasuke pryč.
Místo něj seděl u postele Kakashi. Čelenku měl přehozenou přes prázdné oko, takže změna nebyla na první pohled patrná.
„Mistře, mrzí mě to,“ řekl.
„To nic Naruto, nedá se nic dělat,“ usmál se Kakashi, „jak se ti daří?“
„Je mi lépe.“
„To rád slyším. Děkuji, žes mému synovi důvěřoval.“
„Masaru mě ještě nikdy nezklamal, mistře. Dobře jste ho vychoval, jsem na něj pyšný.“
„To já taky… Naruto, přišel jsem za tebou, abych tě požádal o povolení.“
O povolení k čemu? chtěl se Naruto zeptat, ale odpověď znal. Chápal Kakashiho, přišel o oko. Byl to starý muž. Chtěl se pomstít, i když to nedával najevo. Naruto ho nechtěl ztratit, ne. Rozhodně ne… ale co pak? Kakashi byl žil ve studu, nikdy by se s tím nesmířil.
„Mistře, ano… já vás chápu, i když si to nepřeji, tak vás chápu a dávám vám povolení.“ Naruto se pokusil usmát, Kakashi k němu přišel a položil mu ruku do vlasů.
„Váš otec by na tebe byl tak hrdý,“ řekl Kakashi.
„Na vás taky,“ odpověděl Naruto.
A chvíli takhle na sebe koukali a usmívali se.
Kakashi byl pro Naruta jako otec a Naruto pro Kakashiho jako syn.
Spojovalo je silné pouto.
Dalším, kdo ho navštívil byl Masaru.
„Jak se vám daří, mistře?“ zeptal se na úvod. Hokage se usmál.
„Je mi lépe, když tě vidím. Gratuluji k úspěšné akci, vedl sis skvěle! Věděl jsem, že se na tebe mohu plně spolehnout!“
„Děkuji, mistře, ale nebyla to jen má práce. Všichni pomohli. A je mi líto těch, co to nezvládli…“
„Zachránil jsi mnohé životy, Masaru, a dovedl jsi domů tvého otce, jsem na tebe moc hrdý.“
„Mistře…“
To snad ne.
„… chci jít s mistrem Sasukem na tu misi. Chci být po tátově boku. Chci ho ochránit.“
Masaru! Chtělo se mu zakřičet, chtěl ho ihned poslat zpátky do centrály. To, že mu schválil útok na vězení budiž. Měl velmi dobrý plán, šlo tam s ním plno skvělých ninjů… ale bylo něco jiného napadnout malý ostrov a celou vesnici. Masaru, proč mi to jen děláš?
„Masaru, myslíš to vážně?“
„Mistře, zažil jsem za dobu války mnohé. Sám jste mě posílal na nebezpečné mise mnohokrát. Dovolte mi to i teď. Dokáži se o sebe postarat a vrátím se domů. Dovolte mi to, udělám vše, aby tohle už skončilo!“
Naruto chvíli na chlapce hleděl, poté ho prudce objal.
„Věřím ti,“ řekl Naruto.
Chlapec na jeho ramenou slzel.
Dalším, kdo došel do místnosti, byl Dai.
„Mistře,“ řekl.
„Daii, snad nechceš -“
„Mistře, já už nechci sedět tady na zadku! Chci pomoci mým přátelům! Vy tu máte celou rodinu, ochrání vás… já se tu cítím zbytečně. Chci už taky něco dokázat.“
Je mladý a ambiciózní. Celou dobu jsem ho držel u sebe. Na to se také hodil, je to perfektní ochránce. Ale už mnohokrát dokázal, že je skvělým bojovníkem – jizva na jeho tváři po boji se Zvučnou je toho důkazem.
„Daii, jsi moc cenný.“
„Já chci být jen užitečný! Chci ochránit Masaru a mistra Kakashiho! Chci jim pomoci! A chci, aby tahle válka už skončila. Abychom mohli být zase s Kazuko a dokončit i tu druhou válku. Ale ve vašem stínu to nikdy nedokáži…“
„Daii, já ti nemůžu bránit, jsi dospělý muž a skvělý ninja. Jen mám o tebe strach… už jenom to, že tam jde Masaru, mě dohání k šílenství. Nechci ani jednoho z vás ztratit.“
„Nikdy nás neztratíte, mistře, nikdy.“

„Sasuke, Kakashi, Masaru, Dai, všichni se rozhodli jít do té mise,“ vzdychl Naruto. Hinata mu stiskla ruku.
„Budou v pořádku, zlato. Sasuke a Kakashi jsou ti nejlepší a oba dva chlapce jsi vycvičil dobře. Jsou to ti nejlepší z celé vesnice.“
„Kdyby tenkrát nehrál Tamashi tu špinavou hru, nemuselo by se nic z toho stát,“ vzdychl dál. Hinata ho chytila pod bradou a zvedla mu pohled.
„Nesmíš nad tímhle tak uvažovat. Co se stalo, to se stalo. A tys dělal vždy to nejlepší, cos mohl. Jen díky tvému úsilí se tolik lidí dostalo zpátky ze zajetí. Naruto, můj miláčku, nikdy si nestyď za svůj život, jsi ten nejlepší, koho může vesnice mít!“
Hinata se přiblížila k němu a políbila ho.
A hokage jí polibek opětoval.
Poté si Hinata lehla vedle něj a svou hlavu zapřela do jeho hrudníku.
Měla strach. Bála se o Kakashiho i o oba dva studenty. A také o Sasukeho, i když se v poslední době choval zle. Ale musela být silná, její manžel musel zůstat silný. Všichni museli.

Kazuko kráčela v čele jezdecké skupiny. Vedle ní jel na bílém koni Amakiri, s mečem po boku. Za ním klusal vraník Geriho. Za ním jelo několik desítek jezdců, mezi nimi bylo i několik shinobi z Listové.
„Doufám, že to není past,“ řekl Amakiri Kazuko den před odjezdem.
„Věřím jim,“ odpověděla dívka.
Chlapec zamručel, vzpomněl si na povstalce. Mohl to být Fuchikův plán.
„Amakiri, budeme opatrní. Gerimu věřím, i jeho strýcovi. Ale nevím, jak se zachová zbytek klanů.“
„Zachovají se tak, aby z toho vyšli, co nejlíp,“ odpověděl, „musíme to zařídit tak, aby to bylo stejně dobré i pro nás.“
Dívka se na něj podívala. Změnil se. Cítila z něj nervozitu. Mají vyrazit do hlavního města a tam se pokusit svrhnout jeho strýce z císařského trůnu, na který se sám dosadil. Teď už to bylo osobní. Ještě před půl rokem byl jeho strýc jediným záchytným bodem v jeho životě a teď ho musel jít zničit.
„Jsem ráda, že jsi tu se mnou,“ řekla tiše. Amakiri se na ni usmál.
Pořád je nervózní. To není dobré.
Hlavní město bylo už na obzoru.
Geri se zasmál.
„Tak a blíží se velké finále,“ řekl a ukázal rukou do dálky, „třes se císaři!“
„Mlč,“ ozval se jeho strýc, který jel za ním. „Naši muži nám jsou loajální. Ale nesmí o tom vědět.“
Geri náhle zmlkl a po celou dobu se už jen mračil.
„Kazuko,“ Amakiri se na ní šeptem otočil, „mám strach.“
„Z čeho?“
„Že to nedokáži. Byl to můj strýc… tenkrát v Tanzaku jsem byl rozzuřený, když jsem ho měl pod krkem. Ale až teď si uvědomuji, že ho jen tak nedokáži dostat pryč z mého srdce.“
Amakiri, ten muž ti tak ublížil, využíval tě jako nástroj… ale také se o tebe postaral, když ti bylo nejhůře. Amakiri, chtěla bych ti pomoct, ale nevím jak.
„Pokud budeš chtít, vykonám to za tebe.“
„Děkuji… ale je to moje zodpovědnost.“
„Chápu. Kdybys cokoliv potřeboval…“
„Potřebuji, už aby byl konec.“
„To my všichni.“
„Když jsem tenkrát sledoval otce, nevěděl jsem, kam to dospěje.“
Dívka si vzpomněla, jak bojovala se vzdušným ninjem na hradě. Jak při souboji hrad padl a to zapříčinilo tohle povstání. Často nad tím přemýšlela, jestli to tenkrát nešlo udělat jinak – ale věděla, že to není pouze záležitost toho hradu. Hrad byl jen spouštěč, který by se dříve nebo později našel.
A když pak došlo k útoku na Listovou a vesnice útok rozehnala a vůdce popravila, nebyla to chyba? Neměli je nechat být… nebo snad je pobít všechny? Jak to udělal Mizukage, když se objevily první problémy. Ne, to bylo vyloučené! Listová není Krvavá Mlžná. A nikdy nebude.
„Za nic nemůžete… už to viselo dlouho ve vzduchu. A nebýt toho, co se stalo při vyjednávání, mohl být dnes již klid. Povstalci by se s námi usmířili a Mlžné bychom společně vyhnali do moře, kam patří.“
„Je mi to tak líto… Kazuko, my to ukončíme, ano?“
„Ano, Amakiri, ukončíme to.“

Fuchiko stál na terase svého císařského pokoje. V obou rozích stáli rozmístění ninjové. Opravená hradba, která obklopovala celý pozemek, byla plná vojáků.
„Asagiri, nevím, jestli ti to mám věřit.“ Řekl Fuchiko a otočil se na ninje, který stál kousek za ním.
„Veřte si čemu chcete, jedou k vám zrádci.“ Zasmál se zamaskovaný ninja.
Fuchiko ho nenáviděl. Byl to jeden z vyslanců Mizukageho – ale Mizukage se přepočítal. Věděl moc dobře, že se ho snaží ovládat, že infiltroval jeho muže svými. Ale Fuchiko byl o krok dopředu – vytipoval všechny zrádce a vyslal je do první linie nadcházejícího útoku. Většina z nich zahyne a ten zbytek, co zůstane, zničí už sám. Do té doby bude hrát poslušného pejska a využije Mlžné sám. Má to dokonale naplánované. Samozřejmě, že Listová bude bránit severní cestu – tudíž, jeho jednotky narazí a pravděpodobně zdrceně prohrají. Zato Mlžná na jihu prorazí a spojí se s ním. Ale k tomu nikdy nedojde. Jižní fronta ustoupí a Mlžná bude krvácet na bojích s Listovou. Mezitím už jeho jednotky budou postupovat daleko na sever, na centrálu Aliance, kde byl nyní úkryt vesnice.
Ano, o plánu jít na sever nevěděli ani jeho nejbližší. Celý útok naplánoval skrytě, měl tam několik tisíc mužů, kteří předstírali nečinnost a normální život. Další stovky byly již mezi Listovými, připraveni bodat do zad. Bude to rychlý útok, který smete vedení vesnice a pobije jejich zázemí. Mezitím snad Mlžnou Listová zažene – avšak přijde o zázemí a jeho císařská armáda se vrátí na západ.
A Fuchiko ovládne celou Zemi ohně, vytvoří si vlastní shinobi jednotky a společně s nimi nastolí svou vládu.
A to, co mu tady povídal Asagiri byly jen další lži. Chtěl ho pouze vystrašit, aby se ukryl doma a bál se zrádců. Ne, povstalecké klany byly pevné a mocné. Ano, asi mezi nimi byli i zrádci… ale bylo jich jen pár a všechny jejich muže odvedl pryč. Jen ho znepokojovala zpráva o Asagirim – tak ten zmetek žije a naučil se něco od ninjů. Budu ho muset najít a zlikvidovat. Ví toho příliš mnoho…

Sasuke vykročil jako první na pevnou zem z motorového člunu. Za ním stála asi třicítka ninjů. Poslední dny utíkali do Oblačné a od tama člunem sem, na hlavní ostrov Mlžné. Vyhýbali se všem hlídkám a po cestě na nikoho nenarazili. Blížila se zima, nikdo už na moře nevyplouval. A většina ninjů byla na pevnině připravena udeřit.
Dostat se do Mlžné bude hračka, usmál se Sasuke. A pak? Pak to už bude hračka pro dospělé.
Mlčky vyrazili. Ve všech se stýkal strach s nervozitou a odhodláním.

Kazuko si prohlížela hlavní město s despektem – bylo špinavé, rozbořené. Mnohé domy byly opuštěné a na ulici neprobíhal žádný život. Byl to naprostý kontrast ve srovnání s jakýmkoliv jiným městem za míru. V dálce viděla siluetu hradu. Tam, tam je jejich cíl.
Už si přála vyrazit a mít to za sebou – buď uspěje, nebo neuspěje. Ale ať už je rozhodnuto!
U brány je zastavila hlídka a po letmém průzkumu je pustila dovnitř. Sasuke je vedl městem k velké budově.
„Zde jsme dostali budovu.“
Byla to čtyřpatrová betonová stavba. Chyběli jí okna a nedávno se stala obětí požáru.
„Lepší než drátem do oka,“ řekl Geri a jeden z jejich mužů zařval.
„Kdo dal za dveře ten drát, nic nevidím!“
Geri se začal chichotat.
Ani se neubytovali. Sasuke vzal ji a Amakiriho na tajnou schůzku uprostřed jednoho zachovalého baru v centru – Kazuko i Sasuke kolem rozmístili své muže a tak udělali i další lordové.
Kolem kulatého stolu uprostřed zakouřené místnosti sedělo sedm mužů – sedm vůdců klanů nebo jejich zástupců. Amakiri se s některými zdravil a s některými ne. Byl tu i klan Ichigo – pamatovala si je z Tanzaku.
Nejdříve chvíli mluvil Sasuke. Někteří lordi poslouchali, někteří by ho rádi viděli mrtvého. Poté odpověděl na jeden dotaz a dal slovo Kazuko. Teď začali poslouchat všichni.
„Jsem Kazuko Kashiko. Jsem velitelka západní operace.“
„Jsi studentka Hokageho?“ zeptal se jeden zavalitý malý muž.
„Ano, Naruto Uzumaki byl a stále je můj mistr.“
„Co po nás chceš?“ sykl další, mladý muž, vysoký, vypracovaný. V ústech měl cigaretu. Kdyby ho Kazuko potkala někde v baru, asi by na ni udělal dojem… počkat, ona je v baru.
„Chci mír.“
Jeden čtyřicátník naproti stolu se rozkašlal. „Pokud chceš mír, proč vedeš vojska proti nám?“
„Naše vojska nepostupují, to jste si určitě za těch několik měsíců všimli.“
„Ano, máte dost práce s vyhazováním odpadu na severu a teď i na východě.“
„Myslím, že si všichni uvědomujete, že bychom mohli dobýt toto nejstřeženější město během týdne, kdyby se nám zachtělo.“
Amakiri chytil meč. Takhle vyhrožovat mocným mužům… to nedělá dobře. To ne.
„Ta holka má pravdu,“ řekl opět mladík, „vyhráli jsme jedinou bitvu, tu u Tanzaku a i přes to tam zahynulo na každého jejich deset našich. A to když jsme měli ty masky, teď nemáme nic.“
„Listová je na kolenou, chlapče,“ řekl tlouštík, „tahle holka to ví moc dobře a proto je tady. Chce vyjednávat, aby nemuseli prohrát.“
„Pletete se,“ řekl jeden muž v klobouku, zpod kterého vylézaly šediny. „Listová má pořád přes patnáct tisíc skvěle vyzbrojených a vycvičených ninjů. Můžou se do nás kdykoliv pustit. Jen třetina z nich by nás rozválcovala během několika měsíců. Císař nám v něčem lže, Listová z vesnice neutekla, jen se stáhla, aby nemusela bojovat. A já to oceňuji.“
„Jsem ráda, že to vidíte takhle,“ usmála se Kazuko. „Nechceme s vámi bojovat. Mírová smlouva byla už takřka podepsána, když se vše vyhrotilo do nynější situace.“
„Lžeš, zabili jste Gaichiho jako psa a zabili jste Feudálního pána. Vidíme to teď moc dobře, celou moc zemi má v rukou váš hokage!“ zařval tlouštík.
Amakiri si odkašlal. „Znáte mě, jsem synovec císaře, Fuchika… vedl jsem povstalecké skupiny tři roky a bohužel jsem byl zaslepený. Ale Fuchiko mi to vše potvrdil – Feudální pán byl zavražděn těmi maskovanými stvůrami a hrabě Gaichi, náš vzor, byl zabit mužem od Fuchika s krytím od šéfa ANBU.“
„Listová měla prsty v rukou smrti Gaichiho! Vždyť to říkám!“
„Muž, který to u nás ve vesnici zařídil je již po smrti. Jednal sám a neshodovalo se to s myšlením mého mistra,“ pokračovala Kazuko, „vyjednával mír, který by naši vesnici oslabil a ztratila by kus své moci. Ale to si šéf ANBU nechtěl nechat líbit a proto vymyslel plán, který nakonec selhal, když Mlžná zradila a napadla nás. Fuchiko toho využil, zbavil se Gaichiho a sám se stal velitelem. A pak sami jste si ho udělali císařem.“
„Kdyby nebylo Fuchika…“ řekl čtyřicátník, rozstřesen novými informacemi. Samozřejmě, že o tom slyšel. Ale byl tu ten jeho kluk… a ta dívka byla tak přesvědčivá. Bylo to sice ještě dítě, ale sakra! Má pravdu. Jen díky maskám vyhráli u Tanzaku… a hned po smrti Gaichiho se Fuchiko bez debat ujal moci.
„Kdyby nebylo Fuchika, žili bychom teď v míru a společně bojovali proti Mlžné.“ Řekla Kazuko. A nebyla to jen hypotéza, byl to návrh – zbavme se ho, spojme se a poražme společné nepřátele, kteří i vám pijí krev.
„Musíme mít důkaz,“ řekl Sasuke, sedící vedle ní, „co nám můžeš dát jako důkaz?“
Všichni souhlasně zamručeli. Nemusela jim vysvětlovat, že její návrh je pro všechny prospěšní – jen se museli ujistit, že je to vše pravda. Jejich muži by se proti nim vzbouřili a ona je potřebovala. Potřebovala, aby po Fuchikově konci začali vládnout a své jednotky poslali na Mlžné. Aby Země ohně byla klidnou zemí, aby se situace konečně už stabilizovala. Mohla teď zabít Fuchika, ale to by problém nevyřešilo – s jejich podporou ano!

Muž pod jeho mečem měl vytřeštěné oči – při smrti zůstali otevřené. Sasuke si meč otřel od krve a vložil do pochvy. Podíval se kolem sebe.
Pod měsíčním svitem zde leželo deset mrtvých mlžných a pouze jeden jejich.
„Jak to vypadá, Daii?“ zeptal se chlapce, který zhluboka oddechoval.
„Mají tu jednu čtyřvrstvou bariéru,“ chlapec natáhl ruce.
„Dokážeš se jí zbavit?“
„Už je pryč.“
Sasukemu poskočilo srdce.
Je to tady. Stojí u hradeb Mlžné. A jde bojovat. Možná to bude jeho poslední boj.
„Masaru,“ řekl Kakashi a obrátil se na svého syna.
„Ano?“
„Buď opatrný.“
„Ty na sebe taky.“
A začalo to.
A tisíce kilometrů daleko říkal to samé Amakiri Kazuko, stojící u hradeb císařského hradu.
Ano, začalo to.

Finále

Noční tmu pročísla exploze. Na jeden moment se celý svět rozzářil, ztichl a pak to udeřilo. Série explozí se objevovala po celém městě. V ten samý moment začal chaos. Lidé utíkali z domů, které se rozpadaly, netušíc co se děje. Ninjové byli v pozoru a hledali nepřátele, ale bylo jich tu příliš málo a útočnici je napadali nepřipravené a v tichosti.
Většina Sasukeho skupiny se již rozutekla škodit. Měli plány města a útočili na důležité body – na elektrické vedení, na ubytování ninjů nebo velitelské centrum.
Sasuke, Masaru, Dai a Kakashi měli jediný cíl – zabít Mizukageho.
Utíkali ulicí, kolem nich se motali zmatení vesničané – pod příkrovem tmy (byl vyhozen proud) nerozeznali nepřátelské ninje od vlastních.
„Daii,“ řekl Masaru, běžící vedle svého kamaráda, „proč jsi s námi šel? Neměl jsi to dělat…“
„Masaru, nebudu se schovávat doma, když vy jednáte.“
„Vždycky jsi chtěl být s ostatními.“
„Vždycky ne. Když šlo o holky, šla sranda bokem.“
„To jo. Pamatuješ na ty slavnosti před třemi lety?“
„Tam bylo plno hezkých holek!“
„Právě.“
Oba dva se zasmáli.
„Tenkrát byl ještě klid.“
„Jo. Tenkrát to pak všechno začalo. Ty, já… Kazuko. Masaru, co si myslíš, že teď dělá? Přál bych si, aby tu teď byla s námi a s ní i mistr Naruto.“
„Určitě je v bezpečí. Stejně jako Naruto. Tím, co dneska uděláme, tak je ochráníme.“
„Ano. Uděláme to pro mistra Naruta a pro naši Kazuko!“

Sasuke vešel na dvůr. Kolem něj se rozestoupilo několik mužů s kopím.
Amakiri, ve zbroji za jeho zády se zamaskovaným obličejem, se nervózně protáhl, ale navenek zachovával klid. Kazuko roli služebné hrála skvěle. Měla vlasy svázané do drdolu, na sobě dlouhé kimono a tvář zakrytou make-upem.
„Pane Sasuke Echimara, náš pán nyní nepřijímá žádné návštěvy. Proč tu jste?“ zeptal se muž s mečem u pasu.
Sasuke se na něj hrozivě podíval.
„Je to důležité. Jde o životně důležitou věc! Okamžitě mě k němu zaveďte!“ Sasuke se třepal a křičel. Určitě se něco stalo, pomyslel si strážný, ale co? Muž před ním byl sice důležitým klanovým zastupitelem… ale měl právo rušit císařské veličenstvo uprostřed noci?
„Pane… vy se mnou můžete jít dovnitř, ale tihle dva-“
„Má služka a můj strážce, na to mám nárok, ne?“
„Obávám se, že ne. Válka ještě neskončila. Císař k sobě nepouští ozbrojené a neznámé lidi. Navíc jim neublíží počkat venku.“
„Dobře, zaveďte mně dovnitř,“ řekl Sasuke smířlivě a otočil se na Amakiri s Kazuko, „počkejte tady, dokud se nevrátím! To je rozkaz!“
Poté Sasuke následoval velitele stráží a zbytek skupinky se rozešel na svá místa.
„Myslíš, že to vyjde?“ zeptal se Amakiri.
Kazuko takřka neslyšně odpověděla: „Já nevím. Ale je to naše jediná šance, ten chlap nevylézá z tohoto hradu. Takže když nevyleze on, musíme vlézt my za ním.“
„Kaz?“
„Ano?“
„Co bude, až to tady skončí?“
„Já nevím. Asi pojedu na dovolenou.“
„Dovolenou bych si taky nechal líbit.“
„Tak to zajedeme spolu?“
Náhle se ozvala exploze. Znamení.
Kazuko chytila Amakiriho za ruce a zmizela.
Mezitím na hradby zaútočilo několik Kazučiných lidí.
Uvnitř hradu se Sasuke otřel před zrcadlem. Co to dělám proboha? Co když to nevyjde? Co když ta holka lhala? Ne… teď už je pozdě.
Za jeho zády se objevila Kazuko s Amakirim. Dívka hluboce dýchala a otírala si pot z čela.
Sasuke jí vrátil její kunai.
„Slyším, že útok začal. Uteču se schovat… nezklamte mě. Věřím vám.“
Poté odešel ze záchodů pryč.
Amakiri se otočil na Kazuko: „Uvědomuješ si, že jsi se mnou na pánských záchodech?“
Kazuko se na něj pouze blbě zatvářila a polka.
Poté si i chlapec uvědomil, kde se to ocitli a taktéž mu vyschlo v ústech.

Sasuke běžel vpředu.
„Už jenom kousek!“ když to dořekl, vedle něj se zarazil muž s mečem.
„Basuto,“ řekl poklidu Sasuke a prohlédl si obrovského šermíře s mečem, který kolem sebe vytvářel chakru ve tvaru obrovského, dvojitého ostří – meč schopný měnit tvar podle chakry - Hiramekarei.
„Sasuke Uchiha?“ zasmál se šermíř.
„Poslední exemplář rodu Uchihů,“ řekl za jeho zády další muž. Byl to malý, holohlavý muž s velkými plaveckými brýlemi. Obvazy kolem krku vlály jako šála. V rukou držel zbraň Kabutowari – velký meč spojený kůží ještě k většímu kladivu.
„Kyoju, známý jako Profesor z Mlžné,“ poznal druhého muže Kakashi.
„Velitel Mlžných ve Zvučné?“ šeptl Masaru. Náhle Kyoju vyskočil s mečem v rukou. Kladivo letělo nad jeho hlavou. Kakashi se připravil na obranu, ale pak si vzpomněl, co tahle zbraň dokáže – prolomí veškeré krytí. V tu chvílí do něj strčil Masaru a shodil na zem – a sám se od něj za letu odrazil a uskočil stranou.
Meč mezitím sekl do prázdna a kladivo udeřilo do země, kde stál Kakashi – s obrovským kráterem explodovala.
„Postaráme se o ně! Běžte!“ křikl Masaru.
Kakashi zůstal na místě, ale Sasuke ho chytil za rukáv.
„Mistře, oni to zvládnou, musíme jít!“ a trhl s ním. Kakashi se podíval na svého syna.
„Věřím vám!“ a běžel se Sasukem pryč.
„Dva proti dvěma! To se mi líbí!“ zasmál se Dai a postavil se vedle Masaru.
„Omyl.“ Ozval se sametový hlas – na střeše nedaleké budovy stála vysoká žena. Celou tvář měla obvázanou obvazy. Ven jí pouze koukaly zelené oči a zpoza obvazů vlály dlouhé hnědé vlasy.
V rukou držela dva meče – Kiba – kolem nich srčela elektřina.
„Furawo, to jsou naše děcka!“ řekl hromovým hlasem Basuto.
„Nenech se zmást. Tamto je určitě kluk toho zmetka Hatakeho a ten druhej! Kdo ví, ale nevypadá zas tak nebezpečně!“
„Cože? Já že nejsem nebezpečnej? To mi říká ženská, která vypadá, jako kdyby měla neustále rozbitou hlavu!“ zakřičel Dai a v tu chvíli Furawa zmizela na místě – v dalším okamžiku letěla deset metrů nad Daiem a roztáčela své dva zeelektrizované meče. Kroutila s nimi do té doby, až začaly vytvářet iluzi světelného kotouče. Dva metry před chlapcem s nimi sekla – Dai to čekal, na jeho těle vyskákaly černé značky a z nich začala proudit chakra. Oba dva meče se zarazily do chakry a chlapec po ženě udeřil pěstí. Furawa to zachytila včas, vysekla meče a uskočila za své dva partnery.
„Zajímavé použití chakrových bodů na těle. Něco takového jsem jakživ nepozoroval.“ Řekl Kyoju. Dai už teď věděl, že to musí být setsakra protivný chlápek!
Basuto si mezitím rozkřupl ramena a vyskočil na Masaru – jeho meč se protáhl a změnil tvaru v kladivo. Masaru před nárazem na poslední chvíli uskočil, ale meč opět změnil tvar v dlouhou čepel a Basuto nečekaně vyrazil dopředu. Ostří chakry projelo paží Masaru a chlapec zaklel. Sharingan v jeho očích mezitím zaznamenal a předpověděl další úder meče – tak chlapec vyskočil, ráně uhnul, rychle se kolem celé čepele promotal a Basuta udeřil několika kopy do tváře. Muž zavrávoral, Masaru to zahlédl, nadskočil a udeřil ho do obličeje – Basuto upadl do prachu – Masaru ho chtěl okamžitě zalehnout, ale Furawa využila příležitost a na Masaru vyběhla s meči. Sharingan to zpozoroval a chlapec se dlouhým skokem dostal do bezpečí.
Kyoju mezitím zaútočil na Daie, který měl co dělat, aby stíhal uskakovat oběma zbraním najednou – několika rychlými kroky se však dostal vedle Masaru. Nyní obě dvě skupiny stály naproti sobě.
Masaru měl rozříznutou paži – ale bylo to pouze povrchové zranění. Basuto měl očividně rozbitý nos.
„Fraktura nosní přepážky, měl bys být opatrný, milý Basuto,“ pousmál se Kyoju.
„Ale profesore, zlomené nosy chlapům sluší! Jsou dokonce sexy!“ zasmála se Furawa a plácla Basuta po zádech. Ten jen naštvaně vrčel. Ten kluk za můj nos zaplatí!
„Pokud jsou pro tebe sexy zlomeniny, máš se na co těšit!“ zakřičel na ni Dai.
„Ten drzej kluk si chce asi hrát,“ řekla Furawa bez známky legrace. „Tak si jdeme hrát!“

„Sasuke, měli jsme jim pomoct!“ řekl Kakashi. Uchiha zavrtěl hlavou.
„Jsou to schopní joninové. Vycvičil je Naruto a viděl jsem, co umí. Neboj se o ně.“ Odpověděl a bežel dál. „Kdybychom se tam zdrželi, Mizukage uteče. A někdo z nás ho musí dostat. Jinak by dnešní večer byl zbytečný!“
Kakashi na to mlčel. Sasukeho důvody byly rozumné… přesto měl strach. Masaru ho teprve nedávno osvobodil a zase se museli rozejít… doma mu to musím všechno vynahradit. Ano. Všechen ten ztracený čas. Masaru se narodil krátce po válce s Akatsuki a jeho matka se o něj nezajímala a já měl tolik práce. Ale ještě není pozdě. Až tohle dokončíme…
„Kakashi!“ mezi Sasukem a Kakashim explodovala výbušnina. V jejím kouři stál další šermíř.
„Renzo?“ zeptal se Kakashi.
„Co tu sakra děláš?“ zeptal se šermíř. V jeho hlase bylo rozrušení. „S Uchihem? Kam jdete?“
„Kliď se nám z cesty, Renzo.“ Sykl Kakashi.
„Minule jsem selhal, Kakashi, na to teď už nespoléhej.“
Sasuke se mezitím podíval na Kakashiho. Bělovlasý ninja kývl. Sasuke zmizel.
„Selžeš znovu,“ řekl v klidu Kakashi, aby odvrátil pozornost od Sasukeho.
„Kakashi, já už si to nemůžu dovolit! Už teď jsem jako ninja u nás ve vesnici vyvrhel!“
„Nedokázal jsi splnit úkol. Musíš být vyvrhelem.“ Odfrkl si Kakashi. Renzo se napřáhl s mečem – Kakashi se prohnul v zádech a úderu uhnul. Renzo to čekal, rychlým pohybem ruky vyhodil svůj řeznický meč vysoko do vzduchu a ruce mu přešly v pečetě.
„Tanec vodního draka!“ zařval a kolem něj se začaly formovat dvě dračí hlavy, které rotovaly, čím dal rychleji kolem jeho těla.
Kakashi se zahleděl na draky – bez Sharinganu jejich pohyb těžce sledoval. Náhle jeden z draků vylétl přímo na něj. Kakashi to však zaznamenal a uskočil. Náhle se prudce zarazil. Meč! Podíval se nad hlavu a ostrá hrana meče byla již u jeho hlavy. Kakashi okamžitě zdvihl ruku a meč se pokusil zarazit – meč se zabodnul do jeho dlaně. Mezitím už na bělovlasého Kakashiho letěl druhý drak, Kakashi rychle vytrhnul meč a kotrmelcem se vodní nestvůře vyhnul.
Z dlaně se mu hrnula krev.
Renzo mezitím zachytil za letu meč a dopadl kousek od něj.
„Kakashi.“
„Renzo!“
Renzo vyběhnul a s velkým sekem vyrazil na Kakashiho. Kakashi zformoval pečetě.
„Zemský štít!“ kolem něj se vytvořila hliněná hradba a vzdáleně uslyšel, jak se do ní dlouhý meč zarazil.
„Nemůžeš mě porazit, Renzo!“ zařval Kakashi a náhle se šermíř objevil přímo pod ním z kaluže vody a udeřil ho ze spod do čelisti. Kakashi to nečekal a vylétnul do vzduchu. Okamžitě se ale vzpamatoval, rukou se zachytil o hliněnou zeď a Renza kopl do obličeje a poté s piruetou nadskočil nad val a zformoval další pečetě. V další chvíli se celý vnitřek hliněné hradby naplnil ohněm.
Šermíř jen tak tak na poslední chvíli stačil uskočit, přelétl hradbu a chytil do rukou svůj meč.
„Konečně je to souboj na úrovni,“ řekl Renzo.
„Nemusí být žádný souboj, Renzo.“ Odpověděl Kakashi.
„Mým úkolem je chránit Mizukageho. Tvým úkolem je ho zabít. Souboj tedy musí být.“
„Úkolem ninjů by nemělo být slepé poslouchání příkazů!“
„Kakashi, to je můj smysl života. Jsem shinobi z Mlžné, poslouchám rozkazy!“
„Špatné příkazy! Zrazuješ přátele a zabíjíš nevinné!“
„Kakashi!“ Renzo se už neudržel a na svého bývalého přítele vyskočil s mečem, vyměnili si několik úderů a oba dva dopadli naproti sebe.
„Renzo, ještě je cesta zpátky! Přidej se k Alianci!“
Šermíř se zarazil.
„Já nemůžu…“
„Proč?“
„Příkazy. To je veškerý náš smysl… Tak jsem byl vychován.“
Teď zaútočil Kakashi – s Raikiri v rukou se vrhnul na Renza. Bez Sharinganu mu však mlžný ninja uskočil a při otočce ho sekl mečem přes záda. Kakashi dopadnul na kolena.
„Ještě jsem si nezvykl, sakra,“ sykl bělovlasý. Renzo se nad ním postavil a se slzami v očích sekl – v ten moment ho opět zachvátilo horko – elektřina z klonu projela jeho tělem a na pár vteřin ho paralyzovala. V další moment ze stínu vyběhnul originál s dalším Raikiri v rukou.
„Nemůže se pohnout! Musím ho zasáhnout!“ pomyslel si Kakashi, ale na poslední chvíli se Renzo nepatrně pohnul a Kakashiho ihned prudce nakopl. Přitom se Kakashimu podařilo říznout šermíře svým ostřím přes hrudník.
Oba dva ninjové stáli naproti sobě. Oba dva na sobě cítili svou krev.
„Renzo, nemusí to takhle skončit!“
„Nechci, aby to takhle skončilo. Jenže ono musí. Nemůžu to změnit, nemůžeš to změnit ani ty. Ale můžeme bojovat čestně. Můžeme spolu bojovat tak, aby na to nikdy nikdo nezapomenul.“
„Tak tedy souboj, Renzo.“
„Ano, Kakashi. Nezapomenutelný souboj.“
„Bylo mi ctí.“
„I mne. Že jsi byl můj přítel. Snad v dalším životě…“
„V dalším životě!“
A oba dva shinobi na sebe vyrazili s touhou zabít toho druhého. Ale nebylo to z nenávisti. Bylo to z čirého přátelství.

Sasuke běžel pouze krátký okamžik, když narazil na Mizukageho, stojícího na sloupu.
„Sasuke Uchiha, Poslední Uchiha, Ostří Listové, velitel ANBU a dokonalý vrah. Čekal jsem Hokageho, ale ty jsi taky více než dobrý.“
„Mlč! Je s tebou konec!“
Mizukage se zasmál a s otočkou skočil přímo před Sasukeho.
„Ty?“ Sasuke zavrčel. Koukal do oka Sharinganu.
„Ano. Jak ironické. Sharingan proti sharinganu.“
Sasuke rychle udeřil mečem, Mizukage rychle ráně uhnul – neuvěřitelně rychle. Sasuke nesměl zapomenout, že to byl nejsilnější ninja z Mlžné… a navíc měl Sharingan! Kakashiho Sharingan! Dostanu ho!
Mizukage poté udeřil sám – kolem jeho ruky se zformovalo ostří z vody. Sasuke proti němu udeřil mečem nabitým elektřinou. Oba dva údery se setkaly a zachrčely.
„Moc tlačíš na pilu,“ pousmál se Mizukage.
„Zabiju tě!“ sykl Sasuke, náhle uskočil dozadu a během další vteřiny na Mizukageho letěla obrovská ohnivá koule – takovou ještě Mizukage nikdy neviděl. Trhala dlaždice ze země a za sebou zanechávala pouze dlouhý a spálený koridor.
V momentě dalším na obrovskou kouli vyletěla přívalová vlna.
Další útoky se setkaly, celá ulice se v ten moment ponořila do páry.
Ale oba dva ninjové skrz ni viděli a už byli u sebe a dalšími mocnými útoky zkoušeli svou obranu.
„Máme stejné oči, Sasuke! Nemůžeš mě porazit!“ řekl Mizukage a náhle se otočil na místě – kolem něj se vytvořil vodní vír a Sasukeho odhodil. Vůdce Mlžné na nic nečekal a ještě za letu se objevil nad Sasukem a skopl ho do země. Uchiha ránu přežil, ale úder s ním otřásl.
Tady končí veškerá sranda! Pomyslel a spojil ruce v pečeť. Náhle se kolem něj vytvořily černé znaky a v dalším momentu ulicí zatřásla exploze. Mizukage na poslední chvíli uskočil ale i tak ho zasáhl střep a rozsekl stehno.
„Tajné techniky Anbu? Zajímavé, jsem rád, že je uvidím, aspoň je můžu u nás zreprodukovat!“ řekl Mizukage.
„Možná tak v dalším životě!“ sykl Sasuke a postavil se.
„Víš, co se mi na tobě líbí, Uchiho?“
„Hmmm?“
„Že jsi stejný bastard jako já. Přijdeš si sem, do mého města a vyhrožuješ mi, stejně jako jsem to já udělal Narutovi. A stejně jako já prahneš po krvi. A po pomstě! Moc dobře vím, co jsi udělal za zády svého šéfa!“
„Nevím, o čem to mluvíš!“ odsekl Sasuke ale Mizukage se nahlas zasmál.
„Ha! Jsi fakt bastard! Neboj, já to vím všechno. Ale pokud tak teda nedáš… jak víš, někdo přepadl váš zajatecký tábor a odtáhl od tama několik našich důležitých mužů. Zvláštní, všichni měli nějaké Kekei genkai, vrozenou schopnost. Ale co je zvláštnější? Že to nebyli mí muži, kdo je zachránil! A dokonce to nebyli ani povstalci, ty hlupáky mám naprosto pod svou mocí… takže milý Sasuke, kdo to tak mohl být? Tajemní skřítci nebo nějaké jiné postavičky? Ale ne, nebyli to snad skřítkové z Anbu? Neodtáhli je snad do tajných laboratoří, aby jim jejich schopnosti vzali? Cha, trefil jsem hřebík na hlavičku! Co, Sasuke?“
„Nesmyslné lži,“ odpověděl suše Sasuke.
„Pomsta za tohle očko! Milý Sasuke, u nás ve vesnici neexistuje vrozená schopnost, který by byla tak skvělá, jako tato! A dokonce ani celý jejich součet toto očko nevynahradí! Musím pak Kakashimu poděkovat! Určitě je tu někde taky! Najdu ho, jak s tebou skoncuji!“

„Tady!“ Kazuko ukázala za roh, Amakiri se u něj skrčil. Dívka mezitím šáhla do kapsy a vytáhla malou dýmovnici.
Chlapec jen ukazoval znamení na prstech – raz, dva, tři, teď!
Kazuko hodila výbušninu za roh – chodba se naplnila kouřem, do kterého okamžitě vběhl Amakiri. Ozvala se první rána – první strážce padl v bezvědomí k zemi. Druhá rána – druhý strážce.
Dívka si prohlédla oba dva muže na zemi a kývla na Amakiriho, jenž si právě otíral pot z čela.
„Už tam brzy budeme,“ řekla dívka, vzpomínající na náčrty hradu z archívů vesnice.
„V to doufám,“ chlapec pomalu přistoupil k obrovským dveřím a otevřel je. Cesta z nich vedla do větší haly s velkým schodištěm zakončený obrovskými dveřmi.
„Tady jste!“ uslyšeli známý hlas. Dívka se rozhlédla po místnosti – byl tam pouze jediný muž. Několik mrtvých leželo po házených všude okolo.
„Co se to stalo?“ zeptala se sama sebe, ale hlas jí odpověděl.
„Čekám tu na vás… a nechtěl jsem, aby mi tu někdo překážel.“
„Asagiri!“ Amakiri se podíval na muže a zasyčel. Na čí straně je? Jenom na své.
„Rád vás znovu vidím!“ zasmál se, „pěkný plán. Dostali jste se do hradu, jako kdyby se jednalo o obchoďák, fakt skvělá práce hodná jonina z Listové.“
Kazuko si ho pomalu prohlížela. Jeho obličej… měl ho popálený. To byla její práce.
„Co po nás chceš?“ zeptala se, „vidím, že ti nejde vůbec o Fuchika nebo jeho muže.“
„Ten blázen mi nevěřil, tak ať zhebne, Mizukage si tam stejně dosadí lepšího.“
„Cože?“
„Ha! Naivko. Myslíš si, že se Fuchiko stal císařem jen tak sám od sebe? Ne, celou dobu ho korigujeme. Kde si myslíš, že se berou všichni jeho ninjové?“
Asagiri ve skutečnosti myslel na něco jiného – drtivou většinu jeho mužů ten starý blázen poslal do první linie boje. Asi to celé prokoukl, ale nevadí. To už se nějak vyřeší.
„Ale když ses zeptala, jde mi o tebe.“
„O mně?“ zeptala se dívka a muž se pod maskou usmál.
„Jednou jsi utekla ty, jednou jsem utekl já. A s tímhle -“ ukázal na svůj obličej „takže chci se s tebou utkat. Jenom já a ty.“
„Proč bych na to měla přistoupit? Oba dva nás neporazíš!“
„Uděláme dohodu.“ Oznámil.
„Nebudu s tebou dělat žádnou dohodu!“ sykla Kazuko a vzpomněla si na to, jak zavraždil Baru.
„Ten kluk, ať si jde. To není soupeř pro mne. Císař už je jen kousek od těchto dveří a mezi ním a vámi tam stojí jenom pár mých mužů. Takže, pokud se mnou utkáš, nechám toho kluka projít až k Fuchikovi a tam ať si dělá, co chce.“
„Proč bys to udělal?“ zeptal se chlapec, muž pokrčil rameny.
„Jsem temperamentní. Mám rád boj a rád se bavím. A taky trošku kvůli staré dobré pomstě.“
Kazuko se podívala na chlapce.
„Nenechám tě v tom,“ šeptl.
„Já… nevím,“ řekla, „dost by nám to pomohlo.“
„Je to naše mise,“ odpověděl a posmutně se podíval na Asagiriho. Rád by ho zabil, ale byl to příliš silný ninja. Souboj s ním by byl dlouhý a pak by ještě museli bojovat s jeho muži.
„Běž,“ uslyšel potichu vedle sebe.
„Ne!“
„Běž, já to zvládnu, mám tu sebou přeci tu masku… nemůže mě porazit.“ Řekla a sáhla rukou do kapsy. Oba dva měli plynové masky u sebe od té události na velitelství.
„Jak ti můžeme věřit?“ zeptal se náhle kluk šermíře. Ten ukázal na mrtvé kolem, a pak si odhrnul rukáv. Byl zraněný.
„Ti bastardi se bránili.“
„Běž Amakiri! Ukonči to! A pak se tu zas potkáme!“ dívka se k němu naklonila a obejmula ho. Chlapec ji pevně stiskl, podíval se jí do očí a rozeběhl se ke dveřím. Asagiri mezitím něco nahlásil do vysílačky. Kluk kolem něj proběhl nahoru. V ten moment by na něj mohl zaútočit, Asagiri byl připravený. Byl by ho ihned zabil, ale Amakiri se na něj pouze podíval a běžel dál. Došel ke dveřím, podíval se na Kazuko.
„Fuchiko, je moje zodpovědnost,“ řekl, „nemysli na to teď. Prosím.“
A odešel. Dívka se ještě podívala, jak bouchly těžké dveře.
„Tak jsme tu sami!“ zasmál se Asagiri a už na něj letěl shurikeny. Věděl, že každý z nich může být označený – tak je odrazil ještě dříve, než se k němu dostaly.
„Na nic nečekáš, co? To se mi líbí,“ řekl Asagiri a spojil ruce v pečetě. Dívka si mezitím jednou rukou natáhla masku přes obličej.
„A připravená,“ Asagirimu začala z masky proudit mlha, která brzy obklopila celou místnost a vytvořila nepropustnou tmu.
„Sakra,“ sykla dívka a zavřela oči. Musí zbystřit smysly – bzzz – čepel letěla přímo na ni, uskočila do boku. Asagiri se objevil vedle ní a sekl kunaiem, uviděla mu do tváře – s tou popáleninou byl tak ošklivý. Zachytila jeho zápěstí s kunaiem a druhou rukou ho udeřila do obličeje. Muž poskočil dozadu a zakymácel se. Jeho meč se mezitím obtočil a mířil na Kazuko z boku.
„Jsi dobrá, moc dobrá,“ řekl a dívka vyhodila jeden kunai, který se střetnul s mečem – kunai se sice rozletěl na kusy, ale meč to odklonilo a ten se pak zarazil do zdi.
„Něco ti prozradím, cele tohle povstání je bouda!“ zasmál se a dívka se zarazila.
„Co myslíš?“
„Ten útok na Listovou před třemi lety. Kdo myslíš, že dodal většinu ninjů a pomohl tomu písečňákovi v přípravě? Byla to Mlžná, pod vedením Uetakiho, ačkoliv ty ho nyní znáš jako současného Mizukageho.“
„Bojovala jsem tenkrát s jejich vůdcem,“ odsekla.
„Ano, byl to skvělý obětní beránek – on chtěl pomstu a my chtěli destabilizovat nejmocnější zemi. Dali jsme mu dost peněz, poslali nějaké muže a najmuli spoustu žoldáků. Leč nás zklamal, když se nechal zabít. Ale ještě jsme nezahodili všechnu naději. Ti vesničané se proti vám postavili a plno z nich bylo popraveno. Skvělé, řekl jsem si tehdy. Začali jsme je učit, jak s vámi bojovat, dali jsme jim zbraně a ta propaganda, která se tak rozjela. Neuvěřitelné.“
„Lžeš!“
„Ne, Kazuko, Mei Terumi to samozřejmě neschvalovala. Tedy, kdyby o tom věděla. Ale pak umřela a všechno se změnilo. Ech, musím se opravit. Neumřela, byla zavražděna. Sám jsem jí držel ten polštář u pusy tak dlouho, dokud se nepřestala škubat.“
„Ty šmejde!“
Muž se zasmál, dívka ho v mlze neviděla, jen se dívala za jeho hlasem.
„A ten její brýlatej šermíř, ten byl tedy tvrdší oříšek, ale Basuto ho rozlousknul a rozkřupnul. A pak už to bylo jednoduché, aby se Uetaki stal Mizukagem, jen to všechno chtělo nějak zamaskovat... ale upřímně, tupci u nás ve vesnici ani nepoznají lež, když ji mají přímo před sebou. Ale to je jiný příběh… pak jsme skrytě podporovali vaše povstalce a některé z nich napadlo, že svou myšlenku na revoluci rozmístí i do jiných zemí. A tak se stalo. Jenže bez tajné podpory ti u nás nevydrželi ani měsíc! Utopili jsme je všechny a s nimi i celé jejich rodiny.“
Kazuko o tomhle moc dobře věděla. V ten den se Mlžná stala zas jen Krvavou Mlžnou.
„Gaichi. To byl jiný případ. Byl to čestný stařík, který měl velkou dávku charisma a velitelské schopnosti, které se jen tak nevidí. Ale ani s jeho schopnostmi nemohl proti shinobi nic dělat, a byl příliš hrdý a pyšný. Nedalo se s ním manipulovat, jak jsme potřebovali… a tenkrát jsme navázali spojení s Fuchikem. Několik našich mužů se k němu vnutilo a tiše vyčkávali, až došlo k té nabídce od vašeho šéfa špionů. Naplánovali jsme smrt feudálního pána a Gaichiho zabil ninja z Mlžné. Pak došlo k invazi do vaší země, bylo to nevyhnutelné, aby revoluce mohla pokračovat. K tomu jsme využili Zvučnou. To byl taky případ. Jejich vůdci přijímali naše muže, jako své velitele. Brzy jsme je měli tak pod palcem – slíbili jsme jim spoustu území a takové ty světské záležitosti. Ani nevěděli, že pro nás byli jen živým štítem. Naruto nás ale přelstil, nešlo mu o vítězství a odmítl s námi spolupracovat. Tak tedy válka. Válka, kterou napsal a zrežíroval Uetaki! Šestý Mizukage!“
„Proč mi to všechno říkáš?“
„Jen abys věděla, že ať tenhle boj dopadne jakkoliv, budoucnost je pevně daná! Mlžná povstane a Listová zahyne! Tak to bude, ať dnes přežiješ ty, nebo já. Jsme jen figurky na šachovnici.“
Kazuko už toho měla dost – zabije ho. Rozhodla se. Musí to udělat. Kvůli Baře, kvůli všem, které zabil a kteří kvůli němu trpěli. Kvůli Mei Terumi, kterou několikrát osobně viděla na návštěvách s Narutem.
Spojila ruce v pečetě a místnost naplnila ohněm – samozřejmě netrefila, ale s tím počítala. Teď zaútočil on. Stačila uskočit jen na poslední chvíli, když jí nad hlavou proletěla vodní střela. Hned za ní letěla čepel – připravila se a pokusila se ji chytit – ostří jí rozseklo kůži na několika prstech, ale dívka držela meč pevně v rukou.
Poté jednou rukou udělala pečeť.
„Ohnivá olejnatá dráha!“ řekla a z pusy ji začal stříkat olej, který tekl na provazu meče. V dalším momentě se objevil oheň a od meče se táhla dlouhá ohnivá čára.
Asagiri to na druhé straně mlhy zaznamenal pozdě, oheň ho popálil a byl donucen shodit provaz.
„Jsi bez meče!“ řekla dívka, oheň dohořel a ona meč chytila pevně do rukou.
„Vezmu si ho zpátky, neboj!“ náhle dívku něco přerazilo přes záda. Z kaluže po vodní střele se vynořil vodní klon a kopl ji. A pak znovu, dívka upadla, klon zachytil meč za letu a poté ho prudce vymrštil do mlhy.
„A mám ho, děvče!“

„Daii!“
Dai naposlední chvíli uskočil, kladivo pod ním rozrylo zem.
„Díky!“ Dai kývl na Masaru, který právě uhýbal ranám od rozzuřeného Basuta.
„Tanec mečů!“ zakřičela Furawa a začala se s meči prudce otáčet směrem k Daiovi. Ten spojil ruce a její prudký útok zastavil přívalem chakry. Masaru mezitím uskočil od Basuta přímo na ženu a hodil po ní výbušný kunai. Explodoval těsně u Furawy a odhodil ji stranou.
„Zmetku!“ sykla. Mezitím Basuto zarazil meč do hlíny a začal skládat pečetě.
Dai to uviděl a okamžitě po něm vystřelil střelu z čiré chakry.
Šermíř stihl dokončit své jutsu – velký vodní drak zastavil střelu a rozstříkl se do všech stran.
Profesor zatím čerpal chakru a skládal ve své hlavě plán.
„Mládenci!“ zasmál se, „copak chcete dělat, až vám dojde chakra?“
Sakra, pomyslel si Dai, ví moc dobře, jak jsou moje techniky náročné. A Masaru s jeho sharingany? Hotový vodopád chakry! Musíme je porazit co nejdřív!
„Do té doby je zabiji!“ Furawa okamžitě vyskočila na Daie, oba dva meče chrlily blesky a narážely do Daiova chakrového brnění.
„Tak už to proraž!“ sykla a náhle její pravý meč projel Daiovou rukou až na kost.
„Mám tě!“ zasmála se a chtěla se nachystat k poslednímu úderu, když jí chlapec udeřil svou pravou dlaní – a i hned na to z jeho dlaně vyjel ostrý kus chakry, který probodl ženu skrz na skrz.
„Zmetku!“ žena upustila oba dva meče a chytila chlapce pod krkem. Dai ji okamžitě nakopl do krvavé rány kolenem a tím ji donutil, aby ho pustila. Oba dva se zakymáceli a popošli dozadu.
Žena okamžitě položila svou ruku na ránu.
„Lékařské jutsu?“
„Jsem medik, tos nečekal, co, ty spratku! Bez ruky jsi ztracený!“
Nejsem, pomyslel si Dai a potlačoval řev. Byla to šílená bolest! Ale ruku k ničemu nepotřeboval, jeho manipulaci s chakrou zvládal bez pečetí, jen nebude moci používat klasické jutsu.
Masaru mezitím šermoval s Basutem, vysoký šermíř bleskurychle uskočil a na jeho místo vyletěl Profesor s mečem a udeřil. Mladý Hatake to díky očím vybral – ale meč projel skrz jeho hrudník a zanechal v něm krvavou ránu. Poté ho udeřilo zboku kladivo a síla rány ho nesla až k Daiovým nohám. Měl otřes mozku a ze spánku mu tekla krev.
„Sakra, vypadá to, že prohráváme,“ šeptl Dai a pozoroval bedlivě ženu. Zatím se k ničemu neodhodlala, meče ležely stále na zemi.
„Daii, buď trpělivý,“ řekl Masaru a spojil ruce v pečeť. Náhle místo kde stál Basuto s Profesorem explodovalo a oba dva exploze zasáhla, avšak nezabila.
„Zvládnul jsi při úskoku položit výbušninu? Jsi opravdu rychlý! Ale ne tak jako já!“ Furawa se prudce rozpohybovala a mířila k meči, Dai ji následoval – oba dva běželi stejně rychle a oba dva skončili u mečů ve stejný čas.
„Jsou moje!“ sykla, ale stačila šáhnout pouze po jednom. Druhý už držel Dai a útočil na ni. Oba dva její meče se setkaly a mezi nimi to zajiskřilo. A pak znovu a znovu…
Masaru neměl čas sledovat souboj, protože popálený Basuto na něj mířil a v jeho rukou se chakrový meč neustále zvětšoval.
Pak chlapec rychle složil několik pečetí a kolem jeho ruky začal rotovat vítr, poté se do něj vlila voda a nakonec ji pohltila elektřina.
„Tři živly použity najednou?“ Profesor, ležící na zemi, si odložil své plavecké brýle, jestli dobře viděl, ale jeho zrak nelhal. Ten kluk je opravdu dobrý.
A pak se setkal Basutův meč s technikou Masaru. Energie létala do všech stran a osvětlovala celé prostranství. Ale Basutův meč se pořád zmenšoval a zmenšoval, než zmizel úplně, Masaruova ruka projela a zlomila ostří a zarazila se těsně před Basutovým hrudníkem. Masaru se nemohl pohnout.
„Technika vodního vězení!“ řekl Profesor, který se objevil za jeho zády.
Basuto jen nevěřícně hleděl na svůj zničený meč.
„Za to tě zabiji!“ zařval.
„Mlč, Basuto. Málem tě tu usmrtil, buď mi vděčný a běž pomoc Furawě, zatím ho to budu věznit.“
Basuto se podíval na chlapce – tak rád by prostrčil ruku do vody a chlapce uškrtil, ale ten druhý ještě bojoval.
„Počkej, Hatake, jen počkej!“ poté se Basuto otočil a uviděl, jak chlapci vylétl meč z rukou. Ženě tekla z rány krev, ale nehleděla na to.
„Kdo se směje teď, děcko?“ zakřičela. Dai popošel dozadu, sebral veškerou svou sílu a podíval se na ženu. Meč se dal do pohybu a s ním i Daiova ruka. V ten stejný okamžik, jak bleskové ostří zlomilo Daiovu obranu a projelo napříč jeho tělem, tak se Daiova dlaň dotkla hrudníku Furawy a tísíce drobných chakrových nitek probodalo její tělo a neminulo ani srdce. Furawa umřela hned, Dai se zhroutil na zem a kroutil se se zaraženým mečem v hrudníku.
„A do háje,“ sykl Basuto. Vedle něj mezitím explodovalo vodní vězení.

Sasuke uskočil a dům pod ním se zhroutil pod tíhou útoků Mizukageho. Město ještě nebylo zcela vylidněné, přesto jeho vůdce na něj nebral žádné ohledy a metal na Sasukeho jeden mocný útok za druhým.
„Takže mocný Uchiha mi nestačí?“ zasmál se, skočil k Sasukem a udeřil ho do hlavy. Sasuke na to zaútočil mečem, ale Mizukage pouze elegantně uskočil a spojil ruce v další pečeť.
„Tvůj meč mě nezasáhne! Mám Sharingan! Uetaki Uchiha! Zní to dobře!“
Sasuke už jeho vychloubání nevydržel, natáhl meč k nebesům a pak s ním namířil na Mizukageho – z nebes vyletěl obrovský blesk – Mizukage se pouze sklonil k zemi a kolem něj voda vytvořila vodní kopuli a blesky uzemnila.
Sasuke mezitím vyrazil přímo ke klečícímu muži a těsně před ním se zastavil.
Náhle se nad mužem objevil temný plamen.
Ale Mizukage se pouze usmál a jeho vodní útok pohltil i černý oheň.
„Říká se, že to nelze uhasit… to řekni mé vodě!“ řekl Mizukage, namířil na Sasukeho svou ruku a v tu chvíli Uchihu zasáhl silný poryv vzduchu – další živel Mizukageho – a v dalším okamžiku se do jeho obličeje ponořila Uetakiho noha.
Napodruhé ji Sasuke chytil, soupeře si přitáhl a udeřil ho do obličeje. Poté ho nakopl a vrazil s ním o zeď.
„Dobrá práce!“ řekl Mizukage a postavil se.
„Teď uvidíš to hlavní!“ kolem Sasukeho se vynořila fialová postava – Susanoo.
„Legendární technika? Už druhá za jeden den?“ Mizukage se kousnul do prstu a připravil se na přivolání, ale Sasuke na něj nečekal, a vystřelil šíp z luku.
Mizukageho by útok zasáhnul a zabil, pokud by šíp prostě nezmizel.
Z Kakashiho sharinganu tekla krev.
„Umí používat i Mangekyo?“ Sasuke sykl a nabil další šíp. Mezitím se pod Uetakim objevil velký aligátor s páskou přes jedno oko.
„Co se to děje?“ ulicí se táhl jeho hřmivý hlas.
„Nic, zabij toho zmetka, Ali!“
„Už mi tak neříkej, Uetaki!“ aligátor otevřel tlamu a z jeho úst vyletěla obrovská ohnivá koule, narazila do letícího šípu a oba dva útoky společně explodovaly.
Poté se aligátor vrhnul přímo na Susanoo a skousl ji mezi zuby. Sasuke ucítil bolest, ale Susanoo nedvolal – místo toho chytil aligátoru do rukou a zapřel se do něj vší silou. Podařilo se! Chytil netvora a mrštil s ním do vzduchu – dalším okamžikem ho zasáhl šípem a Aligátor ve vzduchu zmizel. Z jeho dýmu vylétl Mizukage a v jeho rukou tvořil pečetě.
„Vodní vězení!“ sykl a ze všech stran se na Susanoo vyhrnuly vodní proudy, které ho zachytily a znemožnily pohyb.
„Co uděláš, Uchiho?“
Sasuke věděl moc dobře, co udělá. Zrušil fialovou postavu a vyskočil do vzduchu za Mizukagem – poté do meče nabral elektřinu a sekl. Mizukage stihnul uskočit až na poslední chvíli, proletěl kolem Sasukeho a zápěstím ho chytil pod krkem a táhl ho k zemi, kde společně udeřili.
Sasuke se sotva postavil, v jeho rukou se objevil obrovský shuriken z elektřiny a hodil s ním proti nedaleko stojícímu Mizukagemu. Ten se pokusil útok pohltit svým okem, ale zradilo ho. Musel na konec uhnout, ale elektřina projela skrz jeho tvář a shuriken dál pokračoval, až vrazil do několikapatrové budovy, která se v ten moment zhroutila.
Mizukage měl rozseklý obličej, včetně svého originálního oka.
Sasuke poklekl na jedno koleno a vyplivnul krev.
„To je fakt směšné,“ sykl Mizukage, „nakonec jsem přišel o své originální oko a zůstal mi jen tenhle dáreček.“
„Moc se neraduj,“ zavzdychal Sasuke a pokusil se postavit, místo toho jen spadl hlavou do hlíny. Úder do země ho totálně odrovnal.
Uetaki se rozesmál a rozeběhnul se. Už cítil, jak Uchiha umírá v jeho rukou. O tomto boji se budou nést legendy a on s nimi nikdy neumře. Zabije druhého nejmocnějšího muže Listové a ukončí klan Uchihů! To je ale krásná noc!
Sasuke předním natáhl ruku, už ho nemohl zastavit.
Mizukage se připravil k poslednímu útoku, ale cizí bota ho udeřila do obličeje a shodila na zem.

Amakiri otevřel dveře a vstoupil do prodlouhé chodby lemované obrazy na stěnách. Na chodbě stálo několik připravených ninjů. Chlapec se na ně podíval, muži byli připraveni, ale nehýbali se.
Bezeslova Amakiri vyšel. Míjel prvního ninju, druhého, třetího, než se dostal ke dveřím, u kterých stál poslední ninja. Ten se na něj podíval a usmál se.
Amakiri otevřel další dveře.
V tu chvíli na něj vyskočil ninja zpoza dveří, Amakiri se rychle ohnal mečem, ale ninja byl mnohem rychlejší, chytil ho za zápěstí a zakroutil s ním. Amakiri meč upustil a poté ho ninja prohodil a přirazil ke zdi.
„Amakiri?“ sykl známý hlas. Za ninjovými zády stál Fuchiko v nočním kimonu a za jeho zády druhý ninja – muž Asagiriho. Sakra.
„Přišel jsem to skoncovat,“ řekl chlapec, Fuchiko se zašklebil.
„Jak si se dostal dovnitř?“ zeptal se ho a přišel k němu blíž.
„Tvé stráže nejsou zrovna nejvěrnější.“
„Co tím myslíš?“ Fuchiko nečekal na odpověď a podíval se na chodbu. Tam stálo pět ninjů a přátelsky si povídalo.
„Co tady děláte?“ zařval na ně. Jeden z nich se na něho otočil.
„Zmlkni dědku!“ zasmál se ninja a nevěnoval už mu žádnou další pozornost. Fuchikem projelo zděšení! Celou dobu byl obklopen zrádci!
Radši zavřel dveře a podíval se na Mlžného v místnosti.
„Patříš mezi ně?“ zeptal se ho.
Ninja přikývl. „Nebudu se do ničeho plést.“
Fuchiko by ho okamžitě přikázal zabít, ale potřeboval udržet na uzdě Amakiriho. A pak se bude moci věnovat své vlastní záchraně.
„Chlapče, jsem rád, že tě vidím,“ usmál se pak Fuchiko.
„Cože?“
„Potřebuji tě Amakiri! Jsi moje jediná rodina, co za něco stojí!“
„Nechal jsi mě umřít, to ti nemůžu prominout.“
„Tys mě málem zabil. Co bylo, to bylo. Přidej se ke mně. Listová je ztracená a já jsem císař! Od vítězství už nás dělí jen pár měsíců!“
„Od jakého vítězství? Ninjové jsou mí přátelé! Přijali mě mezi sebe!“
„Vítězství, o kterém snil tvůj otec, synovče!“
„Můj otec o tomhle nesnil! Můj otec snil o míru!“
„Tvůj otec byl můj bratr, znal jsem ho dobře celý život. Dnes by tu stál po mém boku! Ninjové mu všechno vzali! I tvou matku!“
„Nesmysl! Lžeš! Stejně, jako když jsi lhal o vraždě Gaichiho! Všechno, co povídáš, jsou jen lži!“
„Lži, které lidem vyslouží slušné životy!“
„Tím, že je necháš umírat v bitvách?“
„Musí být krvavá válka. Pouze jedna jediná však stačí k tomu, aby ninjové zanikli, a už se nikdy žádné další války nepovedou! Krvavou cestou dojdeme k míru!“
„Žádná cesta není…“
„Když umřela tvá matka, drahá Aiko, umřela kvůli ninjům!“
„Zemřela na nemoc!“
„Amakiri, tvůj otec ti nechtěl říct pravý důvod, proč umřela. Rozumíš tomu? Byl jsi malý chlapec! A v té době nebylo možné proti ninjům protestovat!“
„Lžeš… to musí být lži!“
Amakiri se vzepřel, ale stisk ninje nepovoloval. Fuchiko se pokradmu usmíval, musel chlapce dostat na svou stranu.
„Nikdy bych nelhal o své rodině! O tom nejcennějším, co jsem kdy měl! Chlapče, věř mi… tenkrát u té řeky. Tenkrát jsi mi věřil, že jo?“
„Tenkrát…“
„Tak to zkus znovu, prosím.“ Fuchiko k němu natáhl ruku. Ninja Amakiriho povolil. Chlapec se otřepal a ruku chytil.
Poté ho Fuchiko celým tělem objal, skrytou dýku měl připravenou k úderu, ale chlapec se nebránil.
Když ho tak objímal, ninja se vrhnul prudce na mlžného a rozsekl mu tepnu na krku.
Poté Fuchiko odstoupil a usmál se.
„Společně dokážeme velké věci!“
Amakiri nereagoval. Byla to pravda? Mohla to být pravda… nikdy nevěděl moc dobře, proč jeho matka umřela. Otec o tom nikdy nemluvil. A poté se přidal k první vzpouře proti ninjům. Byl zmatený. Možná to vše byly jen lži! Žil ve světě obklopený falešností a nenávistí. Udělalo se mu zle, začal ho bolet žaludek, zatmělo se mu před zrakem.
„Chlapče!“
Náhle Amakiri upadl a Fuchiko ho zachytil.
„Co se stalo?“
Chlapec se mu podíval do očí. Vypadal tak upřímný. Tak jak si ho pamatoval… jeho strejda, který se o něj poslední roky staral. Možná měl pravdu. Ninjové bojovali za sebe, nebrali nikdy na nikoho žádný ohled! A bylo třeba s tím začít něco dělat… tenkrát u té řeky měl jasno, proč né teď?
„Nic,“ odpověděl a do očí mu vjely slzy. Celej svět, ať se jde vycpat! Já chci mít už klid! Chci rodinu!
Rodina?
Mou jedinou přímou rodinou je Fuchiko. Bratr mého otce. Syn mého děda a můj strýc.
Fuchiko, samozvaný císař a nejvyšší velitel povstalců.
Fuchiko…
Vrah…
Plenitel…
Lhář!
Náhle se ozvala exploze z předsálí. Chlapcova mysl se otřásla.
Rodina?
Mou jedinou rodinou je Kazuko. Cizí dívka z Listové vesnice.
Kazuko, jouninka z Listové a velitelka celé armády.
Kazuko…
Čestná…
Odvážná…
Upřímná!
Náhle se Amakiri vzchopil, prudce vyrazil a shodil Fuchika na zem. Ten se okamžitě chystal bodnout nožem, ale chlapec to postřehl a udeřil ho prudce do ruky.
Ninja se chystal zaútočit, ale Amakiri rychle tasil Fuchikovu dýku a strčil mu ji pod krk.
„Ani hnout!“ zařval a poté se sklonil k Fuchikovi, „na tu dýku jsi musel šahat celou dobu, co?“
Fuchiko na něj plivl.
„Ty malej zmetku! Zneuctíváš odkaz svého otce a své matky!“
„Drž hubu!“ zařval Amakiri a dýku už chtěl zarýt do krku. Ne, ještě to nemohl udělat. K tomu kusu masa pod sebou už necítil, už se vzpamatoval, ale ve chvíli, kdyby to udělal, ho zabije ten ninja. A on nemohl umřít. Nemohl to Kazuko udělat!
A nemohl ani ztrácet čas!
Ten ninja už se chystal. Byl to určitě elitní zabiják a brzy něco vymyslí!
Nemáš čas!
Poté Amakiri dýku vyhodil proti ninjovi, okamžitě odskočil od Fuchika a skutálel se k meči, který vzal a postavil se.
Okamžitě kolem něj jeho meč vytvořil obranu z chakry, která zachytila první shurikeny. Nepřítel byl opravdu rychlý.
„Zabij ho!“ zařval funící Fuchiko. Jeho tvář byla celá rudá a na čele mu vystoupla žíla.
Ninja pod příkazem okamžitě vyrazil kupředu, hnán nenávistí k tomu mladému zmetkovi, co se chystal ublížit císaři, a který o něm napovídal takové lži.
Amakiri okamžitě uskočil jednomu úderu, pak dalšímu, než nakonec schytal kop do obličeje.
Je to jen člověk s mečem, pomyslel si ninja, nemusím vynaložit větší úsilí, abych ho zabil!
Amakiri se napřáhl a sekl. Ninja to ani nepostřehl a udeřil chapce opět do obličeje – tentokrát pěstmi. Poté se vyhnul dalšímu seku a vlastním kunaiem chlapce řízl.
„Nemůžeš bojovat s ninjou! Vzdej to a nechám tě umřít čestně!“ sykl Fuchiko. Výsledek tohoto souboje rozhodne o jeho životě. Ale i když vyhraje, bude muset něco udělat se zrádci!
Amakiri si jen odplivl.
Vědom toho, že skrytý mikrofon, všechna jejich slova posílal do centrály, kde poslouchali zástupci klanů.
I když umře… už vyhrál.
S touhle myšlenkou ho do hrudníku zasáhl prudký poryv větru a praštil s ním o zeď, na které sjel k zemi.
Ninja k němu pomalu postupoval.
„Skonči to!“ poručil Fuchiko a odvrátil zrak. Nemohl se na to už dívat.
Ninja přišel k Amakirimu, kterému se z úst vyhrnula krev.
„Je mi líto, chlapče,“ ninja se zasmál a napřáhl se s kunaiem.
Nevzdávej to! Amakiri uslyšel v hlavě Kazučin hlas a ninje udeřil pestí do obličeje. Ten to naprosto nečekal a zmateně se rozhlédl. Mezitím mu Amakiri vytrhl shuriken z kapsičky a zabodl ho ninjovi nohy. Ninja zařval, chytil se za zraněnou nohu a upustil kunai.
Chlapec malou dýku za letu zachytil, přehodil si ji do druhé ruky a vbodnul ji ninjovi přímo do boku hrudníku. Ninja opět zařval a s rudými očima se vrhnul na Amakiriho. Jeho ruce chytily chlapcův krk a začaly ho škrtit. Amakiri nemohl dýchat, polykal krev a rukama šmátral všude kolem sebe, než zachytil rukojeť meče – chakra projela celým jeho tělem a on nakopl ninji přímo do krvavé rány do hrudníku.
To donutilo shinobiho se postavit a v tu chvíli jeho žaludkem projel meč.
Amakiri se pomalu postavil.
Fuchiko stál pořád na svém místě a třepal se.
Pak sebou otřásl a vyrazil k posteli, zpoza které vytáhl nabitou kuši – jedním rychlým pohybem namířil na chlapce a vystřelil.
Amakiri chtěl šipku chakrou zastavit, ale v tu chvíli ho bodlo některé zlomené žebro, síla meče povolila a šipka mu zajela do těla.
„Zabiju tě! Zabiju tě, Amakiri! Stejně jako jsem zabil Feudálního pána! A Gaichiho! A všechny, kteří se proti mně postaví! Já jsem Císař! Jsem nejmocnější muž světa!“
Chlapec pomalu sklonil hlavu – šipka nezajela hluboko. Minula všechny důležité orgány. Přežije to, pokud s tím zavčas něco udělá.
A poté se vydal.
Pomalým, klopýtavým krokem se blížil k Fuchikovi.
Ten zahodil kuši a hledal něco, co by mohl použít jako zbraň.
„Ty tvdrohlavej zmetku!“ císař šáhl po dlouhé lampě, ale jak ji prudce tasil, z lampy sjela žárovka a na zemi se rozpadla na desítky střepů. Jeden z nich odlétl kousek za Fuchikovu nohu – a jak s dlouhou tyčí ustupoval do zadu, stoupl celou svou těžkou váhou na ten malý střep.
Amakiri tuhle ránu využil a sekl s mečem.
Ostří meče rozseklo dřevěnou tyč, poté se zarylo Fuchikovi do kůže, do masa, až nakonec projelo několika orgány a rozseklo několik kostí.
Fuchiko vykašlal krev, popošel dozadu a zády se opřel o zeď.
„Proč jsi mi neuvěřil, Amakiri?“ zeptal se ho a z úst mu začala téct krev.
„Protože jsem poznal, kdo stojí za to, aby byl v mé rodině.“
„Stejně jsem rád, žes mi neuvěřil. Jsi hnusnej bastard a radši umřu, než abych byl s tebou. Stejně jako jsem byl rád, když umřela tvá matka a tvůj zba-“
Samozvaný císař nedokončil větu – z jednoho prostého důvodu: meč mu oddělil hlasivky od zbytku těla.

Asagiri se vynořil z mlhy. Dívka ráně uskočila – meč proletěl dál za její záda. Dívka se obrátila na šermíře a vystřelila ohnivou kouli. Muž ji pohltil vodní. Oba dva protivníci dopadli naproti sebe. Oba dva zpustošení dlouhým bojem.
„Nemůžeš nikdy vyhrát, Kazuko!“ Asagiri zaútočil znovu. Jeden úder, druhý, třetí a otočka s mečem. Dívka je všechny odrazila, ale meč jí rozsekl zápěstí. Další krvavá rána z mnoha… sama však ninju uhodila do obličeje a podkopla nohy.
Muž dopadl zády na podlahu a ztratil dech. Kazuko vyskočila a napřáhla se s nohou. Šermíř vymrštil meč a Kazuko byla donucena změnit směr.
„Jsi příliš pomalá! A na značku už ti chybí chakra, co?“ zeptal se Asagiri.
Dívka neodpovídala. Jen v duchu přikývla. Měl pravdu. Nemohla ho zasáhnout přímo a nemohla použít přesun. A ztratila už dost síly a krve. Měla poraněné prsty na obou rukou, měla rozseklé zápěstí, pohmožděný hrudník, rozbitou hlavu a rozkouslý ret.
Asagiri byl popálený, měl nateklý obličej a zlomený jeden z prstů na noze a ze spánku mu krvácelo.
„Vzdej to!“ řekl a vytvořil několik pečetí – nečekal to, ale vyletěly na ni bleskové střely. Uskočila jim a vyrazila za směrem střelby. Opět jí poctil letící meč – sklouzla se před ním po koulenou a zespod chytila lano.
„Ha!“ a prudce a s ním roztočila. Meč udělal ve vzduchu půlkruh a Asagiri musel nadskočit, aby své vlastní zbrani uhnul. Když dopadnul, už na něj letělo několik vrhacích zbraní – odbočil jim skokem doprava, tam na něj byla již připravena dívka a udeřila ho kopem do spánku. Muž spadl na zemi a dívka se nad ním sklonila a rozbila mu dalším kopem masku.
Masku stejně nepotřebuji, když ji má i ona, pomyslel šermíř, a na jedné ruce udělal malou pečeť. Kazuko ho mezitím chytila pod krkem.
Asagiri se usmál. Meč letěl přímo dívce do zad – ta to na poslední chvíli postřehla a jednu ruku si málem vykloubila, ale meč chytila. Zároveň jí však čepel lehce zajela do zad.
Byla to šílená bolest, ale dívka se rozhodla, že ji bude ignorovat.
„Skončil jsi!“ řekla Asagirimu a chytila jednu jeho ruku. Druhou musel dodávat energii do meče, aby pořád postupoval dopředu. Kazuko zas vydávala energii, aby meč udržela, co nejdéle.
„Vypadá to na plichtu,“ usmál se, „nemůžeš nic udělat, Kazuko! Meč tě za chvíli probodne skrz na skrz!“
Dívka zakašlala.
„Něco jsem se o tobě naučila,“ řekla dívka a usmála se, její dlaň chytila dlaň Asagiriho.
„Co to děláš?“ zeptal se, pak mu to došlo. Pečetě.
„Znám tvé jediné jutsu,“ řekla už bez úsměvu a pohlédla šermíři do jeho očí, ve kterých se objevilo zděšení. Dal všechnu chakru do meče, ten projel hlouběji, zároveň Kazuko dokončila sestavy z prstů a z šermířových úst se začal hrnout jedovatý plyn.
„Ty sv**ě!“ řekl ninja a ve stejný moment se svého vlastního jedu nadechl.
Začal se prudce škubat, z jeho úst, nosu a očí začala téct krev.
Kašlal.
Jeho oči se zvrátily do zadu a dívka uviděla čisté bělmo.
Asagiri umřel.
V ten stejný moment meč v jejích zádech povolil a ona ho lehce vytrhla a položila na zem.
V dalším momentě se zřítila k zemi.

Masaru byl v nebezpečí.
Sakra! Co mám dělat? Z toho vodního vězení ho nikdy nedostanu!
Prohráli jsme… ale, co to jednou říkal Naruto o klanu Uchiha?
O jejich skryté síle přátelství?
Ano, nemám na vybranou!
Vyčerpaný Dai byl zabit.
Kazuko, Masaru a Dai stáli na chodbě jedné budovy, kterou si zvolil čertsvě zvolený Hokage – Naruto – jako náhradní kancelář. Všichni ještě drželi pevný smutek za Tsunade a ostatní mrtvé.
Naruto si je pak povolal k sobě. Celý tým se pozdravil a posadil naproti sobě.
„Jak víte, stal jsem se Hokagem. Obávám se, že další doba bude zlá, velmi zlá. Ale vy jste se osvědčili skvěle. Opravdu jsem na vás hrdý! Všichni jste na záchraně Listové odvedli velký kus práce! A proto jsem se rozhodl, že z vás všech udělám jouniny! Zasloužíte si to!“
Naruto se usmál a postole k nim potáhl haldu dokumentů. Studenti byli slovy bez sebe.
„Ale jak víte, každý tým končí, když se všichni jeho členové stanou jouniny. Navíc já jsem Hokage… takže mám pro každého z vás nové přidělení. Ale no ták, Kazuko! Náš tým tímhle nekončí! S každým z vás se budu potkávat! A pamatujte, jednou jsme byli spolu v týmu, a vždycky v něm budeme! Vždy budu váš sensei a vždy se na mě můžete spolehnout! Prosím, Kazuko, neplač, už jste dost velcí a silní. Masaru, tys to čekal, co darebáku? A Daii, slyšel jsem vše, co jsi dokázal. Naše vesnice nemá lepšího senzibila! A teď vám dám další instrukce… a bude to osobní. Tak prosím běžte Kazuko a Masaru zatím za dveře. A na! Tady máš děvče kapesník! A usmívej se! Stala ses jouninkou!“
Dai zůstal na místě.
„Daii, jsi skvělý ninja a úžasný chlapec. Proto tě chci mít u sebe. Budeš velitelem mé ochranky, budeš mě hlídat ve dne v noci a radit mi a pomáhat.“
Naruto uviděl, jak se v chlapcovi mísí různé pocity. Přesně věděl jaké – zůstane s mistrem, za cenu toho, že se bude většinu času nudit a nikdy nepůjde do žádné akce.
„A Daii, víš co, tohle znamená? Jelikož budeš pořád se mnou a zúčastníš se všech důležitých událostí… Tak budeš mít největší šanci stát se dalším Hokagem!“
Dai se usmál. Vždyť to byl přeci sen všech pravých shinobi z Listové!
Poté Naruta objal.
Masaru, Kazuko! Teď je splnění toho snu na vás!
Masaru uviděl, jak Daiovo tělo spadlo do bláta a v tu chvíli jím projel dosud nepoznaný pocit. Cítil se tak silný! Jedním šmahem rozsekl kolem sebe vodní vězení! Dopadl mezi oba dva muže, v rychlém sledu odkopl Profesora stranou, otočil se na Basuta, který na něj už útočil – viděl každý jeho pohyb, velmi zpomaleně a detailně. Jeho oko se protočilo – v tu chvíli Basuto uviděl, jak se vedle něj objevil černý plamen, pohltil jeho ruku.
Basuto řval bolestí, ale to Masaru neslyšel. Vnímal jen pohyby a své cíle! Jeho oko se opět protočilo a on se v mžiku dostal za Basuta rychlým pohybem, při kterém fialovým mečem, jenž se mu objevil v rukou, rozsekl muže na půl.
Profesor jen hvízdl. Před sebou viděl jednu z nejděsivějších technik – mangekyo sharingan.
Profesor začal na chlapce střílet vodní střely. Ten se jim rychle vyhýbal, než doskočil k Profesorovi.
Malý muž po něm sekl oběma zbraněmi zaráz – Masaru se opět protočilo oko a objevil se vedle Profesora. Vyskočil do vzduchu a odkopl ho. Profesor letěl a ztratil ze své moci obě dvě zbraně. Když se postavil ze země, Masaru na něj letěl se svým mečem v rukou.
Profesor položil obě dvě ruce do země a z ní vyjela hradba z kamenných kvádrů – jedna z nejsilnějších obranných technik – Masaru na druhé straně protočil oko – a rozsekl kamenní na dvě půlky a postavil se před profesora, který analyzoval situaci, otevřel pusu a začal lít na Hatakeho vodu. Tomu se protočilo druhé oko a vodní technika se zastavila ve vzduchu.
Takže má v každém oku jinou schopnost. Rychlý přesun a zastavení technik v pohybu, pomyslel si Profesor. Ale už mu krvácí, musím ho ještě unavit.
Profesor uskočil a pod ním se zjevil vodní drak.
I toho Masaru zastavil a rozsekl na půl.
V tu chvíli se mu zatočila hlava – nevěděl, co používá za sílu, ale věděl, že už se blíží jeho limit.
Podíval se profesorovi přímo do očí – ale ten pozoroval pouze nohy Masaru. Nemohl použít genjutsu, které příliš neovládal, ačkoliv teď cítil, že může zvládnout cokoliv!
Profesor dopadnul na zem, Masaru pár metrů před něj.
„Jsi zajímavý exemplář, mladý Hatake, tvé oči by velmi potěšili mého pána!“
A Profesor vyhodil všechny zbraně. Masaru se je pokusil zastavit svým jedním okem – ale jeho speciální technika fungovala pouze na jutsu. Proto musel využít druhé oko a všem zbraním uskočit.
V tu chvíli došel na limit – zrak se mu zmlžil a chvíli mžoural.
Profesor mezitím doskočil ke svým zbraním, vzal si je a vyrazil na Masaru.
Ten se usmál, v rukou se mu objevilo Raikiri a vyrazil. Bez Sharinganu v očích bylo vše tak rychlé! Ale on se nedal a sekl!
Meč se mu zabodl do ramenou a kladivo udeřilo do hrudníku, ale ruka s Raikiri trčela Profesorovi ze zad.
Chlapec ji prudce vytrhl a odtáhl se.
Cítil bolest, ale vyhrál. Otřepal se, chytil se za rameno a vydal se k Daovi.
Viděl už mnoho těžkých zranění. Věděl už při prvním pohledu, že je Dai mrtev a taky že byl. Masaru se rozbrečel. Ztratil svého nejlepšího kamaráda a chvíli jen tak stál a slzy padaly na zem. Poté mu položil do rukou oba dva bleskové meče a zkřížil mu je na hrudi.
Nemohl pro něj nic víc udělat. Neměl žádnou techniku, aby jeho tělo mohl odnést domů, nebo spálit. Neměl už chakru.
Naposledy se s ním rozloučil – slova si nechal pro sebe. Vyslovil je pouze v myšlenkách – věděl, že je Dai slyší. Na konci rozloučení řekl:
… promiň mi, ale už nemůžu dál mluvit, Daii, můj kamaráde! Musím jít pomoci ostatním! Určitě tomu rozumíš a držíš nám palce! Jsi skvělej kluk! Nikdy na tebe nezapomenu! Nikdy!

Mizukage popojel do zadu a vyplivl krev.
Před ním stála postava v dlouhém bílém plášti – značně oddychovala.
„Co tady děláš?“ zeptal se Sasuke, „Naruto?“
„Dlužím ti zachránění!“ odpověděl Naruto a podíval se na Mizukageho. Uviděl rozseklý obličej a na něm otevřený sharingan. Udělalo se mu zle.
„Jak?“ zeptal se Sasuke.
„V nemocnici. Dal jsem ti značku na ruku,“ odpověděl Naruto, „povídat si můžeme ale potom! Vidím, že jsem přišel vhod!“
Přesun Narutovi sebral velkou část jeho chakry a značně ho unavil.
Mizukage se usmál a udeřil. Naruto jeho ránu zachytil a sám udeřil.
Pro Mizukageho se sharinganem to byla hračka.
Poté ho Naruto udeřil čelem do hlavy – přitom si sám to čelo rozbil. Pak ho kolenem kopl do hrudníku. Mizukage dál zaváhal a dostal další úder do obličeje.
Popošel dozadu a zpoza jeho ruky Naruta zasáhl vodní proud.
Naruto se však rychle vzpamatoval a udělal jednoduchou pečeť.
Kolem něj stálo pět jeho klonů.
Naruto udeřil – Mizukage ráně uhnul. Do boje se zapojily i klony.
Mizukage mezi nimi poskakovala a všem pokusům o útok se vyhýbal s eleganci hodnou sharinganu!
Ale jednu ránu nečekal – Sasuke se postavil a bouchl ho mezi oči. Mizukage popošel do zadu. Jeden z klonů ho vykopl do vzduchu. Pak druhý ještě výš a třetí a čtvrtý, až nakonec se nad ním objevil Naruto a kopem ho poslal k zemi. Tam se připravil Sasuke – našel svůj meč poblíž, napřáhl ho vzhůru a Mizukageho tělo se na něj nabodlo.
Naruto odvrátil zrak. Sasuke to neudržel a tělo na meči ho zavalilo.
Uetaki chvíli chrlal krev.
Jeho oko našlo Naruta: „Dávej si pozor…“
Poté mlčky umřel.
Mise splněna, pomyslel si Sasuke a Naruto z něj odstranil mrtvolu. Poté Sasuke vstal, dokulhal k mrtvole a vytrhl z ní oko. Bylo bezcenné – musel by ho získat zaživa! To Naruto! Měl ještě příležitost, když se nabodl! Chvíli žil! Mohl mu oko ukrást! Kakashi by měl radost!

Masaru ho nažel ležícího na zemi. Přes hruď se mu táhl ošklivý krvavý šrám – v podstatě byla krev všude okolo a jeden dlouhý pruh se táhl do dálky.
„Tati,“ Masaru k němu poklekl a chytil ho do náruče.
„Masaru,“ šeptl Kakashi. Síly mu docházely.
„Co se stalo?“
„Bojoval jsem s Renzem. Bojoval… čestně. Až jsme se nakonec proti sobě postavili. On mě zasáhnul mečem. Já ho zasáhnul raikirim. Když jsme tu leželi, nehýbal jsem se a on odešel. Nevím kam…“
„Tati…“ Masaru už viděl hodně zranění – Kakashi Hatake se nedožije ani svítání.
„Ne. Byl to čestný souboj… Renzo byl kdysi můj dobrý přítel a myslím, že pořád je... Nikdy se nedostaň do spárů pomsty, protože z ní už není úniku.“
„Napřed Dai... teď ty.“ Chlapec prudce vzlykal, Kakashi zachovával klid. Jeho čas nadešel a on už se těšil, až se setká se svým otcem, mistrem Minatem a dalšími, které během dlouhého života ztratil – co asi na jeho život řekne Rin a Obito – jak mu vysvětlí, že jeho oko ztratil?
„Je mi to líto,“ řekl Kakashi. „Ale musíš pokračovat. Máš Kazuko, máš Naruta. Masaru, žij dál. To je moje přání.“
„Já ti ho splním tati! Ale co to bude za život?!“
„Život je takový, jaký je. Jen dělej vše proto, aby byl co nejlepší. Najdi si dívku, založ rodinu a vzpomínej na nás. V dobréma a s úsměvem. Neplánuj pomstu a nepřátelům odpust a najditě porozumění. A pamatuj, nikdy nebuď odpadem!“
Poté se jen dlouze objímali, než Kakashi naposled vydechl.
Do jeho dlaní mu položil kunai a naposled si zapamatoval jeho tvář.
Masaru šel za stopou z krve. O ulici dál našel klečícího Renza, jenž se opíral o svůj meč.
Když zahlédl chlapce přicházet, roztřepal se.
„Nemohl jsem ho zabít…“ řekl Renzo, „selhal jsem! Zabij mě!“
Masaru s klidem k němu přišel a pohlédl mu do očí.
„Ty jsi Renzo? Táta o tobě mluvil. Jen v dobrém. Nemám v úmyslu tě zabít.“
Renzo vytřeštil oči.
Masaru si ho prohlédl – už viděl hodně zranění a pokud dostane zavčas pomoc, dostane se z toho.
„Prý jsi bojoval čestně. Teď by tvá smrt čestnou nebyla.“
„Odpust mi… ale…“
„Nic nemusíš říkat. Jsi ninja.“
„Já…“
„Selhal jsi. Ale ne u mého otce. Toho si važ.“
Renzo polkl. Chlapec měl v očích mangekyo sharingan.
„A pamatuj, pokud se někdy střetneme jako nepřátelé, zabiju tě. Ale pokud se někde setkáme jako lidé: podívam se ti do očí a půjdu dál. Pamatuj si můj pohled, abys ho příště poznal. Ať už na bojišti… nebo na ulici.“
Pak chlapec pokračoval – srdce mu poskočilo, když zanedlouho uviděl mistra Naruta – nehledě na jeho náhlé zjevení k němu přiběhl a zabořil se do něj. Sasuke je z dálky sledoval a bylo mu vše jasné. Nebylo třeba slov.
Poté se vydali společně domů.

Amakiri si vytrhl šipku. Hlava se mu protočila.
Ta bolest! Ta šílená bolest! Ale musím najít Kazuko! Musím jí pomoci!
Chlapec dokulhal ke dveřím a otevřel je. Čekal, že tu uvidí stát ninje – místo toho leželi u protějších otevřených dveří – ihned mu došlo, co je zabilo. Nasadil si masku a pokračoval.
Přešel jejich mrtvá těla a dole v mizící se mlze zahlédl ležet Kazuko.
Uviděl všechny její zranění a zhrozil se. Vedle ní ležel mrtvý Asagiri - chtěl do něj kopnout – ale to už nemělo smysl.
Na nic nečekal – chtěl se dostat z jedu pryč. Chytil Kazuko do náruče a s vypětím všech sil začal kulhat pryč. Naštěstí na sobě měla masku.
Pokračoval dál po chodbách a hledal někoho dalšího, kdo by jim pomohl – hrad byl liduprázdný. Nikde nikdo.
Co se stalo?
Šel dál, došel do uvítacího sálu a pořád nikdo.
S posledními silami doskákal ke dveřím a otevřel je.
Oslnilo ho světlo a pohledy mnoha lidí.
V tu chvíli se zhroutil s Kazuko v rukou.
Sasuke Echimara mu společně s Gerim vyběhli naproti. Za nimi běželo několik lékařských ninjů, které si sebou na misi přinesla Kazuko. Kolem zdí stáli s rukami nad hlavou Mlžní a nukenini, co se vzdali vojskům klanů.
V tu noc se záznam o Fuchikově zradě nesl celým hlavním městem.

Válka pak trvala ještě několik měsíců – povstalci se přidali na stranu Listové a společně porazili síly Mlžné v jedné obrovské bitvě – trvala dva dny a Mlžní oslabení vnitrostátním bojem o pozici Mizukageho drtivě prohráli, když se část Mlžných přidala na stranu Listové. Listové také v bitvě pomohly jednotky pod vedením Otokage – kterou se stala Kitai. Mlžná nakonec kapitulovala.