Ovládán Temnotou – „A z Nebes se snesl Větrný bič…“; 03

Teď měla nastat přeměna v Naruta. Nestalo se však. Cítil jak sílí každou vteřinou. Cítil se teď mocnější, než kdykoliv předtím. Jeho síla rostla a rostla, až se zdálo, že nemá hranice…
Mocný řev bylo slyšet snad na kilometry, nikdo ho neslyšel přímo. Až na malého chlapce Miku, sice byl též pod hypnotickým účinkem, jenže jeho tělo se tomu podvědomě bránilo. Chlapec měl dojem, že se mu zdá další noční můra, kde stojí v černotě a kolem něho se rozléhá děsivé vytí, které je hlasitější a hrůzy nahánějící, když se neustále přibližuje. Do chvíle než Miku zařve: „Dost!“ Tehdy se uklidní a vytí zmizí společně s černotou. Nevědomky chlapec vyhrál nad „zlem“.
Je to však jiná část vyprávění.
Vraťme se teď opět k sílícímu zlu.

Přes zvyšující se sílu si netvor nevšiml prostého zablesknutí v dálce. V noci mělo bouřit a pršet, jak je zde v tuto roční dobu zvykem. Chladnější část roku se hlásila o slovo.
Hřmělo a blýskalo se stále blíže a častěji, bouři doprovodilo husté pršení a silný vichr. Už to vypadalo na velkou průtrž mračen, nebylo tomu tak. Tam, kde stál netvor se „otevřely“ mračna. Oko bouře bylo přímo nad zvířetem…
Nic se zpočátku nedělo. Přišlo to jako doslova blesk z čistého nebe. Odvěké varování klanu Uzumaki, když zabije a pozře členy klanu. Toto varování začíná slovy: „A z Nebes se snese na Tebe Větrný bič, co porazí Tě k ochromenosti…“ dále se toto varování nedochovalo.
Opravdu.
Z Oka bouře se tenounce formoval vítr do „provázku“, rychle na to zesílil do provazovitého „biče“ podobné tornádu.
Jako by jím někdo neviditelně mocně švihl, tento úkaz se omotal kolem zvířecího těla. Svazoval ho, škrtil, znemožňoval mu jakýkoliv odpor. Netvor se zmítal, bojoval proti tomu. Neúspěšně. Vítr si klestil cestu přes srst, kůži, až do žhavé krve proudící jeho tělem. Náhle nepřirozený úkaz úplně zmizel v těle jak blonďatého chlapce, tak i do netvora.
Na místě, kde se „bič zakousl“ do těla zůstala na něm jasně oranžová slova nedávající smysl. Na první pohled. Dávný odkaz Uzumaki se probouzel ke svému životu.
„První varování… ochromena síla… očista… deset týdnů… druhé varování… odebrání sil… Smrt!“
Netvor byl tak unavený a oslabený, že i prostá proměna zpátky v Naruta mu činila neskutečně kruté bolesti. Slova a vše zmizelo. Jen déšť a bouře zůstala. Nebe se vrátilo do původního stavu.
Už zbývalo jen dostat tělo Naruta zpět do postele. Ani toho nebyl démon schopen. Neuvědomoval si následky svých činů. Teď toužil jen spát a spát.
Narutovo tělo našel, až malý chlapec Miku, když chtěl jít navštívit svého strýce, stále netušil o jeho skonu. Jako celá vesnice probouzejíc se do dalšího dne.

Miku se probudil jako první a to ve chvíli, kdy démon byl poslán do říše nevědomosti známé jako říše snů.
Zpocený chlapec musel otevřít okno, čerstvý vzduch smíšený s deštěm byl vskutku gurmánským požitkem. Na to se uklidnil, nechal si pootevřené okno, a z postele kam si zalezl, pozoroval déšť a bouři. Již dávno neměl strach z těchto přírodních jevů.
Nedokázal již usnout, neustále se snažil vzpomenout na svůj sen, marně. Jediné, co si pamatoval byla čerň.
Podle malých stolních hodin naznal, že je čas vstát. Bylo skoro sedm ráno. Převlékl se, seběhl dolů, kde už jeho máma Hitomi vařila ranní čaj.
„Dobré ráno, mohu dnes přepadnout strýčka?“ zeptal se, ovšem nečekal na odpověď a šel se rovnou vhodně doobléct. Pláštěnku a holínky. Jeho máma za ním došla.
„Proč? Vždyť víš, že je nemocen. Neměl bys tam chodit.“
„To je mi jedno. Musím si s ním promluvit jako chlap s chlapem.“ Usmál se šibalsky. Ten den jistě naposledy.
Cesta ke strýčkovi byla poměrně krátká. Stačilo minout patnáct domů a jednu uličku. K tomu si připočtěte Narutovo promáčené tělo a máte hned polízanici na krku, tedy na zemi.
Věděl o ochotě svých spoluobčanů mu pomoci, ovšem chlapec to chtěl zvládnout sám. Nezburcoval půlku vesnice, jak by to jiné děti nebo jejich dospělé protějšky udělali. On byl chlap! Byl jako Mitsuru! Statečný a nebojácný! Přeci pět domů není žádná vzdálenost. Naruto byl těžší než Miku a tak se chopil první části těla, kterou popadl. Byla to pravá noha. Rychle však ruce stáhl neboť měl dojem ohně. Je to stejné při kontaktu s něčím vřelým. Také ihned ucuknete.
Zkusil to na druhý pokus. Pocit horka byl pryč. Po úmorných patnácti minutách vlečení byl konečně na místě. Práci mu stěžoval neustávající příval vody. Cesta byla podobná bažině.
„Posadil“ Naruta o zeď přede dveře, naštěstí se tam nacházela stříška. Otevřel lehce vstupní dveře bez zbytečného hluku. Dům byl na poslech tichý, až na jeden pokoj. Yamatův. Od tam šlo slyšet tlumené hlasy.
Pro zajímavost celého hovoru úplně zapomněl na Naruta… Ano, zvědavost je vždycky silnější. Zvláště pak u dětí.

Probuzení u našeho týmu probíhalo zcela odlišně.
Yamato si spal spánkem spravedlivých, Sakura se pro změnu probudila s němým výkřikem: „Sasuke!“ a Sai?
Ten se probudil se značnou bolestí v hrudi, kam ho v noci kopl „Naruto“. Třel si pohmožděnou hruď a podivil se jedné věci. Probudil se ve zcela jiné poloze, než v jaké se obvykle probouzel. Za další, jeho věci někdo rozházel. Nebylo v jeho silách poznat, kdo to mohl udělat. S remcáním vstal, ustlal fuuton, převlékl se, dal si věci na svá místa a čekala jej další společná snídaně.
„Dobré ráno, kde je Yami?“ zeptala se Sakura Saie, který už zde seděl.
„Nevím, ale zajímavější je, kde je Naruto. Ve svém pokoji není.“ Udal další „zmizení“ Sai, dokonce i obočí Yamata vystřelilo nahoru bleskovou rychlostí, za kterou by se ani Minato nemusel stydět.
„Cože? Kde by jako v tomhle počasí byl? Vždyť na hledání je to nejhorší možné počasí, ani Kiba by venku nic nenašel.“ Sakura se naštvaně posadila. Podívala se na hodiny, pět minut po sedmé. V tom si vzpomněla. Setkání s Genjim!
„Také jste tak dobře vyspali?“ zazněla nečekaná otázka od Yamata.
„Ano, to už bylo podruhé, co jsem spala jako nemluvně.“ Labužnicky se protáhla, vypadala opravdu odpočatě.
Zato Sai odpověděl jinak: „Já ne, nevím, co se stalo, ale kdosi se mi hrabal ve věcech, což není vůbec slušné, podle jedné knížky se to považuje za urážlivé a...“
„Saii, k věci!“ uťala ho Sakura než se mohl rozpovídat. Sai se jen přiblble usmál a pokračoval.
„Za další, jsem se probudil jiné poloze, než jak se probouzívám, což by nebylo nic divného nebýt tohoto.“ Radši přestal mluvit a ukázal jim nyní viditelně modré místo. Modřina se na jeho bledé kůži krásně vyjímala. Yamatovi to nedalo a podíval se na to zranění blíže. Bylo evidentní co to způsobilo. Bota od shinobiho. Se svým zjištěním se nesvěřil. Považovali by to za bláznovství. On to vypátrá…
Hodiny odtikaly sedm hodin a sedmnáct minut. Yami stále nikde. Neodvážili se vstoupit hlouběji do domu. Byli v cizím.
Za čtyři minuty se rozpovídali o svých teoriích ohledně zmizení Mitsura.
„Co když je mrtvý?“ Sakuřin bod do černého.
„Tohle neberu, jen jako poslední nejhorší možnost. Zatím je nezvěstný pro nás a pro vesnici nemocný. Musíme brát ohled i na vesnici. Kdybychom jim teď řekli pravdu, co myslíš, že by udělali?“
„Obvinili by nás, že jsme na ně přivolali starý hněv démona.“ Vychrlil ze sebe černovlásek.
„Správně.“ Yamato se znovu obrátil na Sakuru. „Zkus od Genjiho-san či místní knihovny něco více dozvědět, nemůžeme podlehnout strachu z vesnické pohádky o démonovi, leda by tady nestrašil nějaký zatoulaný Bijuu.“ Řekl Yamato zcela v žertu…
„Co Naruto?“
„Toho pohledám sám.“ Poslední jouninova slova.
Sakuře to nedalo. „Stejně cítím, že je mrtvý, kdyby byl živ určitě by se objevil, nebo bychom přinejmenším našli jeho stopy…“
„Narutooooooo-san!“ ženský řev ukončil debatu a nastavil další. Všichni tři vyrazili jako jeden muž, otevřeli dveře a div nerozmačkali malé tělíčko tisknoucí se ke stěně, aby lépe slyšelo.
Pro zúčastněné nastala docela zajímavá situace. Yami snažíce se odtáhnout nasáklého vodou a bezvládného Naruta do domu, snaha týmu nepřeválcovat klučinu.
Vypadalo to komicky, nikdo se nesmál, vážnost chvíle to neumožňovala.

V osm hodin Naruto spal u sebe v pokoji, převlečený, umytý, protože ho nikdo nedokázal probudit. Ani Sakura ne. Z kómatu se těžko probírá. Nechápala stav Naruta, i přes své znalosti medicíny. S tímhle by si těžko radila i Tsunade.
Zbytek se rozsedělo okolo kuchyňského stolu. Už deset minut nepadlo slovo. Jen rytmické odbíjení hodin dávalo znát o toku času.
„Kdo začne?“ prolomením ticha od Yamata zazněl jako výbuch lístku těsně u ucha.
Zde se ukázala dětská bezelstnost. Povyprávěl od probuzení, pocitu bezmoci ve snu, až po nález Naruta.
Yami, jak se ukázalo, šla nakoupit ty nejpotřebnější potraviny. Vracela se domů, kde našla o stěnu opřeného Uzumakiho, poté popsala nečekaný zážitek, co si Miku nechal pro sebe, bál se, že se mu vysmějí.
„… popadla jsem Naruta-san za ramena, musela jsem ho okamžitě pustit, strašně moc pálil jako nejvřelejší hrnec po bodu varu. Podruhé ta teplota byla v pořádku. Něco se mu stalo.“ Zbytek už známe.
„Ale co?“ otázka jako žiletka. Zatím bez odpovědi. Znovu se rozhostilo ticho. Yamato, Sai a Sakura nepotřebovali sdělit své zážitky, až na…!
„Co všechno jsi slyšel?“ vypálil Sai.
Chudák Miku se děsně lekl, čekal tuhle otázku, ne však s takovou agresí.
„Neděs ho, nevidíš jak se tě bojí?“ podala pohled alá zabiju-tě.
„N-Nic, p-ří-řísáhám.“ Vykoktal ze sebe. Začínal se toho mrtvolně vypadajícího kluka bát.

Sakura se šla podívat na stav Naruta, Yami odešla umýt nádobí z té skromné snídaně. Neměli vůbec chuť. Hlavně shinobi. Cítili něco podivně zlého. Yamato by byl radši, kdyby v tomhle měl prsty Orochimaru nebo Akatsuki, věděli by proti komu stojí.
Tady? Jedna velká neznámá a to je pomalu začínalo děsit, i když si to nechtěli připouštět. Ninja se ničeho nezalekne! Neviditelný nepřítel je poněkud velké sousto i na toho nezkušenějšího ninju.
Sai, ač přemýšlel co mu jeho malé asociální buňky stačily nemohl si vzpomenout co má dělat a jak se chovat. Z toho vznikl stres, se kterým se dosud nesetkal.
„Jak mu je?“
„Taichou, je na tom hůř, mnohem hůř, začíná podivně hicovat. Měřila jsem mu teplotu, má neuvěřitelných padesát devět stupňů a stoupá to. Čili se pomalu vaří ve vlastní krvi… pokud mu nesrazím teplotu, do pár hodin je mrtev.“ Sakura ztrácela sebevědomí jen protože nemohla Narutovi nijak pomoci. Proto jí dávalo větší práci se soustředit na správný postup. Přestože jí nikdo na tuto skutečnost nepřipravil, bojovala se svými znalostmi jako správná kunoichi.
„A co déšť, nebo něco ledového?“ Ani tento Mikův nápad nebyl ku pomoci.
„Led by se okamžitě rozpustil a tato voda není dostatečně chladná.“ Litovala jediné věci, chtěla tu mít Kakashiho. Ten by si býval věděl rady.
Venku neustávající déšť dával znát, že bude hůř.
Tato situace se vymykávala kontrole. Přes zmizením starosty, vnímavosti na zlo jednoho kluka, dosud nezjištěné smrti Genjiho a Narutem konče. Nebo to nebyl konec?
„Haló? Je někdo doma?“ zaznělo ode vstupu.