Svátek hvězd

Sasuke bez přestávky hleděl do tmavnoucího slunce, dokud nesklouzlo až k obzoru, kde se počalo měnit ze zářivého kotouče v půlkruh a pak v malý srpek. Nakonec zmizelo úplně, zanechaje po sobě jen otisk na jeho sítnici. Zamrkal. Modrá obloha na chvíli zezelenala.
Konoha neviděla déšť po celý měsíc, od začátku léta ji sužovala úmorná vedra a nebe bylo čisté a klidné. Žádné červánky, žádné nebeské zlato. Jen bílá záře, co se na obzoru mění v modř a po ní hvězdná tma. V tomto období jakoby všechna vesmírná tělesa útočila v plné síle a Země před nimi byla nechráněná a holá.
Sasuke udělal krok kupředu, došlápl na rozžhavený asfalt a cítil, jak se jeho chodidla smaží na vrstvě černé gumy. Už po pár krocích jej chůze vyčerpala. Vzduch byl stojatý a těžký. Zpod vlasů vytekl první potůček potu a vpil se do límce Sasukeho košile. Ninjovskou čelenku sundal už před polednem, než se kovový chránič stihl rozpálit do ruda. Když konečně dorazil na místo setkání, v krku jej nepříjemně škrábalo a v podpaží jej zdobily dvě tmavé skvrny.
Naštěstí na tom ani jeho přátelé nebyli lépe. Naruto z principu odmítal odložit svoji kombinézu za jakéhokoliv počasí a jak teď seděl na schodech před akademií, s nahrbenými zády a bradou vystrčenou vpřed, hlasitě oddychoval a bez úspěchu se snažil povolit límec. Jeho čelenka byla už dokonale mokrá a padala mu do očí.
Sakura si vyčesala vlasy do rozčepýřeného culíku na temeni hlavy. Víc než kdy dřív tak vynikal její zátylek, bílý a trochu pihatý. Když přišel blíž, ucítil pronikavou vůni opalovacího krému. Růžovovlásky mívají citlivou pleť.
„Čau, Sasuke!“ Naruto se usmál. Unaveně, ale přece.
Odpověděl mírným přikývnutím. Sakura se protáhla. Všiml si oholených podpaží a rychle odvrátil pohled.
„Tak pojď.“ Popadla Naruta za ruku a vytáhla ho do stoje.
Šli jako dvojice a on se za nimi pomalu ploužil.
„Pitomý vedro,“ podotkl Naruto napůl cesty k parku. Byla to jediná slova, která mezi nimi po celou dobu zazněla.
Došli k malému stánku s občerstvením, Sakura koupila vodu a zbytek cesty nechávali kolovat láhev. Horko stoupalo vzhůru z betonových dlaždic. Potili se.
V parku se Naruto odtrhl od skupiny už u vchodu, svalil se na suchý trávník pod nejbližším stromem a prohlásil, že dál nejde. Sakura protočila oči, Sasuke sešlápl petku a hodil ji na hromadu pod přeplněný odpaďák vedle cestičky. Nezastavili se a Naruto je musel doběhnout, jakmile se oklepal od prachu a cigaretových nedopalků. Směrem do centra dav návštěvníků houstl, přibývaly zamilované dvojice na lavičkách a deky se skupinami přátel; pach zmrzliny, vodáren a grilování.
Těsně pod pagodou stály slunečníky, lavice pokryté plátnem a stoličky, na kterých seděli trhovci, prodávající barevné stužky. Krátká za yen, delší za dva, extra dlouhá za tři a k ní zdarma lihovka pro štěstí. Mezi nimi se kupily pojízdné zmrzlinářské boxy, ledničky s chlazenou limonádou a suvenýry. A nad tím šíleným barevným chumlem se vznášela cedule, ohlašující: „Tanabata – svátek hvězd“.
Sakura instinktivně zamířila k nejvzdálenějšímu z nich. Trhovec byl nerudný mužík se žraločími zuby a mlžňáckým přízvukem. Celou dobu mlčel a naštvaně tiskl výrazné rty, ale jeho zboží, nijak odlišné od jeho kolegů, stálo půl, jeden a jeden a půl yenu za kus. Fixy neprodával, Sakura si stejně přinesla vlastní.
„Beru si tuhle!“ Naruto popadl první, co mu přišla pod ruku.
Ohrnula nos a pečlivě zkoumala nabídku. „Barvy by měly být komplementární. Tady, letos budu mít modrou!“
Vítězoslavně předala trhovci pětibarevnou stuhu. Narutovi to bylo jedno. Prodavač vrátil drobné a skupinka se obrátila k nízké zídce kolem pagody, aby zde napsali svá přání.
Naruto obrátil kapsy a zamračil se. „Sakuró, půjč mi fixu!“
Sakura se sklonila nad svou stužkou a při psaní se soustředěně olizovala. „Čekej!“
„Sasuké, půjč mi fixu!“
„Nemám,“ odpověděl Sasuke nezúčastněně.
Teprve teď si Naruto uvědomil, že Sasuke nemá krom psacích potřeb i další věci. Vykulil na něj oči. „Hej! Ty nebudeš psát přání?“
„Ne,“ odsekl Sasuke.
„Ale-ale vždyť je Tanabata!“
Sakura půjčila Narutovi fixu a on začal s pomalým kreslením jednotlivých znaků.
„No a?“ Sasuke pokrčil rameny a obrátil se zády k pagodě. Mohl jim vysvětlit úměrnou hodnotu štěstí k ceně barevné stužky, ale stejně by to nepochopili.
„Ty snad nemáš... nemáš přání?“ zabrblal Naruto tiše a hlídal si, jestli nepřetahuje.
„Jo, mám,“ přikývl Sasuke s trpkým výrazem. „Nepotřebuju, aby ho viděla celá Konoha...“
„Sa-ku-ra-chan...“ vyslabikoval Naruto a narovnal se, aby mohl obhlédnout svůj výtvor zdálky.
Poklepala mu na rameno a ukázala na vysoké bambusové lešení hned vedle pagody. Kolem se to zájemci jen hemžilo. „Tamhle! Tam budou pěkně vidět!“
Sasuke sledoval, jak jeho přátelé zdolávají schody a tlačí se mezi zástup těl. Sbor hlasů občas zesílil, sem tam se ozvaly výkřiky. Čekal asi deset minut. Do té doby nebe docela zmodralo. Rozsvítily se první lampy. Konečně se vrátili, rozcuchaní a podráždění.
„Proč je prostě nepověsíte, kde je místo,“ nedalo Sasukemu, aby si nerýpnul.
„Přání se ti nesplní, když nejsi vidět.“ vysvětlil Naruto a vyklepal si kamínek ze sandálu. Sasuke lhostejně pohodil hlavou.
Sakura si upravila účes a obrátil se k němu. „Shikamaru říkal, že tu bude v osm. Nechceš se přidat? Půjdeme k Choujimu, jeho máma dělá o Tanabatě takoyaki. Má přijít i Iruka-sensei.“
Znenadání obrátil pohled do země a zatvářil se tak nějak neurčitě, jako člověk, přistižený při něčem nekalém. „Ne, dík.“
„Proč ne?“ Naruto utáhl přezky a nahlas se zachechtal. „Pojď! Bude psina!“
„Dneska ne, už něco mám...“
Jeho slova přerušil sbor hlasů. Ino, Kiba, Akamaru, Lee, Chouji – vše se přihrnulo v jediném chumlu, který Sakuru s Narutem prostě pohltil a odváděl pryč.
„Jej, Sasuke! Nejdeš s námi oslavit Tanabatu?“ Zaslechl Ino.
„Nechce, studenej čumák,“ odpověděl kdosi.
„No tak, Sasuke! Pojď!“
„Shikamaru!“
„Vzal někdo to saké?“
„Kde se flákáš?“
„Tanabata!"
„Jsem tu už půl hodiny, otrava...“
„Dobrou, Sasuke,“ zamával Naruto.
Sasuke se za nimi díval, dokud nezmizeli v zatáčce, a i pak ještě několik minut bez hnutí seděl. Park byl stále přeplněný lidmi, Sasukeho však přepadl silný pocit prázdnoty a odcizení. Pomalu se vydal pryč, ale jak lidí přibývalo, zrychloval až do sprintu přes trávníky, dokud nebyl venku a nezastavil se s hlasitým oddechováním, rukama opřený o vlastní kolena.
Docela se setmělo, okrovou auru Konohy nahradila modrošedá. Teplo vyprchávalo. Cítil jej, zatímco mířil na okraj vesnice, k rodinným domkům a zahradám. Odbočil z široké hlavní ulice a dostal se na roh s blikající lampou. Ovanul jej chlad, jako z otevřené ledničky uprostřed léta. Pokračoval v cestě a měřil vzdálenost od jedné lampy k druhé. Zdálo se, jakoby se prodlužovaly a postupně jich bylo stále míň a míň.
Náhle zastavil, přidřepl a jen tak zíral na praskliny v betonu. Modrou košili si přitáhl blíž k tělu a přes látku cítil, jak ledové jsou jeho prsty. Když se po chvíli donutil k další chůzi, pohledem zachytil „naději“. Ležela vedle chodníku, osamělá zelená stuha k Tanabatě. Vděčně ji zvedl a sevřel v dlani jako podivný talisman.
Lampy, domy, chodníky – náhle všechno zmizelo a Sasuke se ocitl uprostřed pustiny, ojíněné měsíčním světlem. Nebylo slyšet nic, ani ptáčka, ani jedinou malou cikádu, jen vzdálené hučení vesnice, které mu vytvářelo nad hlavou chmurný chór. Zahradou bodláčí vedla zpola zarostlá cestička, kdysi vydlážděná bílým křemenem. Vydal se po ní a za chvíli stanul u hlavního vchodu. Prázdný dům Uchihů nakláněl svou majestátní střechu a pootevřená vrata jej lákala do tmy. Nahrbil se, omráčený tím nadpřirozeným, mrtvolným chladem. Dům se nad ním vznášel jako bájný netvor, připravený tu nicotnou postavičku navždy pohltit. Málem mu vytryskly slzy, ale včas je potlačil. Ne, on to překoná, porazí ten dům, jako každý rok...
Vstoupil.
Od té noční můry uběhlo sotva pár let a přesto... Sasuke cítil, jak se z podlah, rozbitého nábytku a dřevěných trámů odpařuje čas - den za dnem studeného, mrtvého nic, co se rozplývá v prach. Dům stárnul a umíral.
Hrbil se, když pomalu postupoval temnotou hlouběji dovnitř. Občas zavadil o náhodný předmět nebo nohu povalené židle, do vlasů se mu zapletlo pár dlouhých pavučin. Byly jako ruce vzpomínek, co po něm chňapají a zabraňují mu v chůzi, ale on je všechny setřásl. Ocitl se v hlavní hale, v srdci domu, a pozvedl tvář, sevřenou děsem.
Ze střechy už zbývala jen kostra a měsíc, jako majestátní reflektor, ozařoval trosky. Kupily se kolem Sasukeho jako černé propasti, tatami a papírové stěny, povalené lampy a pootevírané skříně. Strach brzy zlomil Sasukeho v pase a on klesl na kolena do prachu. Síla slunce z něj prchala dům ji pohlcoval. Teplo, které jej činilo unaveným a apatickým, nahradila zima, děsivý nepříjemný chlad.
Trhl sebou – zdálo se mu, jakoby ucítil cizí dotyk. Červené oči chvíli zmateně běhaly po prostoru, ale tma byla příliš hustá. Zaslechl šramot, nejprve tichý, později znova a zřetelný.
„Kdo-kdo...!“ Víc ze sebe nedovedl vypravit.
Opatrně se postavil a tiše zamířil k hlavnímu schodišti. Vystoupal vzhůru a každé prkno pod ním vrzalo. Po špičkách přešel dlouhou chodbou. Slyšel je jasně, to ostré škrábání a vrzot. Třesoucí se rukou hmátl do temnoty. Dveře se otevřely a Sasukeho zasáhla změť křídel a peří. Slabě vykřikl, zapotácel se a upadl na záda do protější místnosti. Vyplašení ptáci mu zoufale zakroužili nad hlavou. Některým se ve zmatku povedlo najít škvíru v papírové výplni stěn, zbytek dosedl zpátky na podlahu.
Sasuke pomalu vstal. Ležel v něčem studeném a lesklém, jako kusy ledu. Místnost byla prázdná, ale poznával to postavení, ty stěny. Po čtyřech se doplazil pod rozbité okno a pořezal si ruku, ale bylo mu to jedno. Seděl v ložnici rodičů, tam, kam za nimi v noci často utíkal. Brávali ho tu mezi sebe a on se tulil k jejich horkým tělům, hluboko pod peřinu, do bezpečí... Ne, temnota nebyla strach a chlad. Naopak, cítil, jak se stává horkou a klidnou, plnou útěchy.
Pláč už nezadržoval. Ulehl na bok. „Mami... Tati...“
Vytáhl stužku se zbytkem slunce, položil ji vedle sebe a krví, co mu kapala z prstů, na ni napsal vlastní přání.
„Chci být se svou rodinou...“
Nenamáhal se s písmem, ani se ji nesnažil pověsit na viditelné místo. Stejně věděl, že se mu nesplní.
Jenomže...
Jenomže Tanabata je svátkem hvězd a hvězdy září na každou stuhu, dlouhou či krátkou, ať visí nebo leží kde chce. A hvězdy se rozhodly splnit přání Sasukeho Uchihy.
Probudil se do zářivého rána a první, co uviděl, byla její tvář. Usmála se a řekla: „Dobré ráno.“
„Dobré ráno,“ odpověděl otec a futon se s nimi prohnul, když vstal.
„Dobré ráno,“ usmál se Sasuke.
„Ty jsi ale nějak rozesmátý, na to, že musíš do školy,“ zasmála se matka.
„Pospěš si, zaspali jsme,“ dodal otec a vyšel z místnosti.
Sasuke se ještě jednou obrátil sám na sebe – na druhého Sasukeho, který ještě pořád ležel na podlaze pod oknem a spal na hromadě chladným střepů a horké krve.
„Copak je?“ Nechápala matka.
Zavrtěl hlavou, když vybíhal ven. „Nic. Už nic...“