Návrat starého „přítele“

Celé mé tělo zachvátil spalující žár a ztěžka jsem poklekla k zemi. Bolestně jsem zavyla a zakousla se do jazyka, abych nepropadla křiku. Skrze pevně zaťaté rty se mi prodíral pramínek krve. Ztěžka jsem oddychovala a pocítila další prudký nával bolesti. Popadla jsem se za krk a dlaní si překryla „poraněné“ místo. Měla jsem chuť omdlít, když v tom jsem zaslechla pronikavý křik.

Vrávoravě jsem se pokusila vstát a dala se do běhu. Přidržovala jsem se okolních stromů a prodírala se skrze houští. Křik se stupňoval a doléhal k mým uším jakoby z velké dálky. Zela za mnou krvavá stopa, způsobena četnými ranami z předešlého boje. Přes záda se mi táhla hluboká řezná rána a mnoho menších, největší bolest však přicházela od krku. Ani ošklivě poraněná noha ji nepřevyšovala. Na tváři jsem měla krustu zaschlé krve a krátké vlasy slepené potem. Přívaly bolesti se projevovaly čím dál častěji. Srdce mi bylo tak hlasitě, že přehlušovalo onen křik. Oči jsem měla vytřeštěné. Měla jsem pocit, že se mi rozskočí hlava. Jako bych v ní měla střepy.

Nad hlavou se mi začala mísit mračna. Oblohu proťal první blesk a zanedlouho se k němu přidal i déšť. Poddala jsem se pokušení a odevzdaně přivřela víčka. Pocítila jsem palčivý třas po celém těle. Zachvěla jsem se, ale oči nechala zavřené. Potřebovala jsem si utřídit myšlenky. Jestliže se mám zachránit, musím přijít s přijatelným plánem.
Mezitím mrholení přecházelo v silný déšť…

Zanedlouho jsem došla k závěru. Unaveně jsem rozevřela víčka, odpoutala se od země a přistála na jedné z větví. Rozhodla jsem se nastražit past a ztížit tak pronásledovatelům stopování. Vytáhla jsem z pouzdra na zbraně několik kunaiů a připevnila k nim tenký kov. Ty jsem následně rozhodila a vše zajistila ještě několika výbušnými lístky.

K mému překvapení a zároveň ohromné smůle past okamžitě prokoukli a překonali bez úhony. Byli mi opět v patách. Snažila jsem se zrychlit, ale bolest mi to nedovolovala. Mé tělo ještě jednou silně zaprotestovalo a dalo se do pohybu. Dle mého odhadu mě pronásledovalo více než dvacet nepřátel a další přibývali. Mé šance na záchranu byly mizivé. Nemělo smysl dále utíkat, postavím se jím čelem…

Byla jsem úzce obklíčena. Protivníci měli ohromnou převahu a tlačili mě na ústup. Téměř okamžitě jsem poznala, že se jedná o přívržence Anbu jednotek. Pocítila jsem vlastní zrychlený dech a přesunula se do obranné pozice.

Útok nepřicházel, a tak jsem vyrazila sama. Pomalým pohybem jsem vytáhla shurikeny a mrštila jimi po soupeřích s vražedným úmyslem. Ti je však bez větších problémů vykryli a vrhli se do bezhlavého útoku.

Ihned jsem se dostala jednomu z dotyčných za záda a uštědřila mu přesně mířený kop mezi lopatky. Nebyla jsem jediná, kdo tento chvat zamýšlel, proto jsem se bezmyšlenkovitě otočila ve vzduchu a vykryla úder maskovaného mladíka. Chakry jsem neměla nazbyt, takže jsem s nimi potřebovala skoncovat co nejdříve. S mrštností kočky jsem dopadla na větev pod námi a pokračovala. Řada bezvládných těl sebou praštila o zem a naposledy vydechla. Ruce mi zalila vroucí krev. Nesnášela jsem násilí, ale nyní jsem se nemohla držet stranou. Náhle přišel další zdrcující příval bolesti. Nebyla jsem schopna pohybu, a tak jsem se nechala přirazit ke kmeni stromu. Svezla jsem se po něm a vykašlala cumel krve. Otřela jsem si ústa o hřbet ruky a znovu se pokusila vstát. Tentokrát mě zklamalo zranění na noze a tvrdě jsem dosedla zpátky. Toho využil jeden z oponentů, pozvedl katanu a rozeběhl se k mému bezvládnému tělu. Ozvalo se ostré zapraskání zmučeného dřeva.

Těsně jsem se vyhnula kritickému zásahu, ne však úplně. Bok mi nyní hyzdil zcela nový, rudý šrám. Měla jsem ohromné štěstí, příště takové už mít jistě nebudu. Dopadla jsem na nižší větev, jelikož tu předchozí, útok zcela roztříštil. Věděla jsem, že z tohoto souboje nevyjdu živa, a tak jsem se rozhodla vsadit na posledních pár úderů. Téměř okamžitě jsem přešla z obyčejného Taijutsu na Ninjutsu.

„Sen'ei Jashu,“ vyřkla jsem tato slova a od mé paže se začala odvíjet řada hadů. Plazi si našli svůj cíl a poslali dalšího z mužů k zemi.

Podařilo se mi zneškodnit bezpočet z nich, i tak se přesila nijak nesnižovala. Nechtěla jsem se dočkat chvíle, kdy všechny své schopnosti spojí do útoku a zasáhnou mě jím. Takto to vypadalo, že se do boje se mnou zapojují jen někteří, zatímco si ostatní udržují odstup a pravděpodobně si zachovávají zbylé síly. Ze zamyšlení mě vytrhlo až řinčení oceli.

Uskočila jsem před shlukem vržených jehlic a udělala přemet. Opětovala jsem útok a vrhla řadu ostří. Nyní se na ně řítilo úctyhodné množství ostrého železa. Bez problémů všechny vykryli, až na pár výjimek. K jejich smůle si nevšimli upevněného lanka na konci každého z kunaiů. Útlý kov si našel svůj cíl a uvěznil protivníky ve smyčce.

„Katon: Ryuuka no Jutsu“ Vykřikla jsem a po kovu se svezly plameny. Bojištěm se ozývaly žalostné a zároveň zmučené výkřiky. Les zachvátil spalující žár a nezastavitelně se šířil. Stromy se kroutily pod náporem tepla a s praskotem dopadaly k zemi.

Rozeběhla jsem se s kunaiem v ruce ignorujíc všechny a všechno a zaútočila na ostražitého muže s maskou orla. Zdál se mi nejvýše postavený, a tak bylo chytré nenechávat souboj s ním na konec. Byla jsem téměř u něj. Na obranu využil vlastní rychlosti a uštědřil mi zdrcující zásah do žaludku.

Byla jsem připravena vrátit úder, když v tom mnou projela další prudká vlna bolesti, která zcela ochromila mé tělo. Utrpení se stupňovalo. Nepříteli se nemohla naskytnout lepší příležitost skoncovat se mnou, nežli tato. Zabijí mě jako ty křičící chuděry přede mnou. Přivřela jsem oči a se zaťatými zuby smířena očekávala smrt…

Kap, kap, kap.

Ucítila jsem kovový zápach. Rudá tekutina zkrápěla kůru stromů a z výšky dopadala k zemi, kde se tvořila ohromná kaluž.

Nebyla však má. Zvedla jsem pohled a spatřila ho. Přímo přede mnou stanul vysoký, štíhlý muž s vlasy až po lopatky a bledou tváří. Okolo pasu měl uvázaný fialový provaz a na sobě měl obyčejný hábit. Na tváři mu pohrával zlomyslný úsměv. Chtěla jsem vykřiknout, ale zmohla jsem se jen na slabé zachrčení. Boj náhle ustal a všichni se zastavili uprostřed pohybu.

„O…Orochimaru?“ Vydechla jsem překvapeně a podlomila se mi kolena. Zachytil mě, popadl kolem pasu a přehodil si mě přes rameno.

Vypůjčil si středně dlouhou katanu od jedné z mnoha obětí a zamířil jí na dotyčného, který ho poranil. Pohledem ho vyzval k dalšímu boji.
Nečekal na odpověď a chladným hlasem pronesl: „Kanashibari no Jutsu.“

I kdyby se teď oponenti rozhodli zaútočit, tu možnost by neměli. Udělal k nim pár kroků. Katana se zaleskla ve slunečním svitu a proťala jim hrdla. Poslední, čeho jsem si všimla, byly zmučené pohledy jeho protivníků. V tu chvíli mi jich bylo líto. I když to byli právě oni, kdo mě napadli. Potom jsem upadla do bezvědomí.

Co se to děje? Co je to za zvuky? Kde to jsem?

Ocitla jsem se na odlehlém místě ponořeném ve tmě. Bylo tu tajemné ticho. Neprostupná temnota obklopovala celé mé tělo a uzavírala ho tak v chladném sevření. Z dálky ke mně doléhaly táhlé výkřiky v nekonečných ozvěnách. Slyšela jsem tlumené hlasy a mnoho technik. Uvědomila jsem si, že při souboji se mnou jednotky nepoužili ani jedinou. Zřejmě jsem pro ně nebyla velikým soustem. To jeden z legendárních sanninů ovšem ano.

*******

Zbývalo jich už jen pár. Orochimaru byl zvrácený a nemilosrdný muž, nebylo tedy divu, že už skoro všechny pozabíjel.

Posily se skrývaly za stíny podrostu. Čekaly na vhodnou chvíli a chystaly se zaútočit ze zálohy. Jeden z nich to ale nevydržel a skočil mu přímo do rány.
„Suiton: Mizu rappa!“ Vyštěkl. Výsledkem byl přímý zásah. Podíval se na hadovo zkroucené tělo a arogantně si odfrkl.

Náhle se zločinec objevil přímo za ním a čepelí mu prosekl plíce. Vzhlédl k místu, odkud nedočkavec vyskočil.
„Fuuton: Daitoppa,“ hlesl s výsměchem a odstrčil dotyčného stranou.

*******

Okolím létaly ztrouchnivělé kusy dřeva. Přeživší zasáhl ohromný větrný poryv. Živel byl neúprosný a způsoboval četná povrchová zranění.

S hlasitým kvílením si prosekával cestu. Záhy se ozval praskot lámajících se větví a poslední ninjové dopadli k zemi.

*******

„Super,“ hlesla jsem, když jsem konečně přišla k sobě. Nezabijí mě oni, ale dorazí mě osobně. Ležela jsem na zemi v ukrutných křečích a vzhlížela k němu. Déšť konečně zcela ustal. Zastřeně jsem pozorovala jeho tvář skrze mlžný opar. Jeho škodolibý úsměv... Ta bezmoc mě ubíjela. Palčivá bolest se vztáhla do ústraní, nyní se však zase prosazovala. Zahlédla jsem hořké slzy zkrápějící jeho bledou kůži a viděla, jak pohybuje rty. Nic jsem ovšem neslyšela…

*******

Probudila jsem se až o pár měsíců později v Konožské nemocnici. Úplně jsem propadla v zapomnění a nevěděla, co se stalo. Říkali, že se musel stát zázrak. Prý jsem na tom byla opravdu špatně a už ani nedoufali, že se probudím. Pomohl mi tam snad někdo?

Poznámky: 

Tak jsem zpět. Je to úplně poprvé, co se pouštím do nějakého boje, tak to berte s rezervou. Doufám, že se alespoň někomu zalíbí.
Jak jste si jistě všimli, je tam spousta mezírek. To aby to bylo čitelnější.
Věnováno všem, kterým se má předchozí "díla" alespoň trochu líbila.
Budu ráda za každý komentář či hodnocení.

Použitá jutsu

Sen'ei Jashu Skryté hadí ruce
Katon: Ryuuka no Jutsu Technika ohnivého draka (ohnivá technika)
Kanashibari no Jutsu Částečná paralýza
Suiton: Mizu rappa Vodní vlna (vodní technika)
Fuuton: Daitoppa Obrovský průlom (větrná technika)

Průměr:

5

Průměr: 5 (11 hlasů)