Ibišek

Vše utichá. Těch pár lidí co tu je se otáčí ke mně a já kráčím uprostřed uličky. Na konci ní stojí on. Ten kterého miluji už od dob co jsme byli děti. Je otočený zády. Jeho vlasy, se v jemné záři světla lesknou a já zapomínám kde jsem a co mám vlastně dělat v tu chvíli, co se pomalu začne otáčet. Jemné šaty tiše šustí a já skoro zapomínám dýchat. Když se otáčí na mě a tváří se divně, jakoby se bál. V té chvíli když spočinul pohledem pouze na mě, se na jeho tváři rozlil jemný úsměv. Pomalu kráčím k němu. Není to sen? Opravdu se tohle děje? Vážně mám já to štěstí a beru si muže kterého miluji? Je to neuvěřitelné. Ještě před rokem bych se vysmála každému, kdo by tvrdil že mě miluje. Ale on tam tehdy přišel. Když jsem byla sama nad řekou a vzpomínala na doby co byly dřív, tehdy si jen sedl a nic neříkal. Nemluvila jsem. Nechtěla jsem překazit kouzlo okamžiku až se najednou pohl. Koukla jsem se na něj, ale on nepouštěl mou ruku. Jediné slovo co řekl, bylo:

„Promiň.“ Jen seděl a koukal se na mě a já nevěděla co říct. Ten jediný dotek byl tak něžný, jako by se bál, že mi jen jím ublíží. V jeho očích bylo vše napsáno, a já četla. Četla jsem tu bolest, strach z odmítnutí, lásku a starost. Nevěřila jsem, že se tohle děje, že bych s ním prožila něco tak krásného. Já odpověděla :
„Za co?“
„Za všechno.“ Dívala jsem se mu do očí.
„Promiň, že jsem tě tady nechal samotnou, ale tehdy, tehdy to byla nejlepší možnost. Dokud jsem měl v hlavě pomstu, nemohl jsem tě milovat. Ne tak jak jsem chtěl.“
„A teď můžeš?“ Koukla jsem se na něj s nevěřícným výrazem – přece jen mi už tolikrát ublížil....
„Ani teď ne.“ V očích se mi objevily slzy a chtěla jsem utéct. Daleko, tak strašně moc abych neviděla jeho oči, které se na mě tak smutně a zároveň láskyplně dívaly. Abych neslyšela co říká, neviděla tvář pro kterou nemůžu spát a topím se v slzách.
„Co si o sobě vlastně myslíš?! Příjdeš si tady, dáš mi falešnou naději, omlouváš se mi a vykládáš, žes mě miloval a pak mi jakoby se nic nedělo řekneš že mě nemiluješ!“ Vytrhla jsem mu svou ruku z těch jeho a utíkala pryč. Stejně jsem vrazila do něj.
„Sakuro prosím, nech mě domluvit.“ Chtěla jsem ho praštit ale uhnul. Znovu jsem utíkala a znovu mě chytil. Obejmul mě a po mých tvářích pomalu stékaly slzy. Nadzvedl mi bradu tak ať se mu podívám do očí.
„Jediný důvod proč tě nemůžu tak moc milovat je ten, že by to nebylo lidské. A kdybych nebyl člověk, nemohl bych být s tebou.“ Vytřeštila jsem oči a než jsem cokoliv řekla, políbil mě. Srdce se mi zastavilo, doslova jsem nedýchala. Opatrně jsem přiložila ruce k jeho tvářím, zavřela oči a polibek mu opětovala. Bylo v něm cítit vše. Tento okamžik se mi zarýval do srdce, a já věděla, že pokud se tohle opravdu děje, nikdy na náš první polibek nezapomenu. Když jsme se odtáhli, neotevírala jsem oči. Nechtěla jsem je otevřít a zjistit, že to byl pouhý přelud. Vzbudit se, a zjistit, že to byl jen sen. Jemně mě pohladil po tváři. Konečně jsem otevřela oči a on tam pořád stál. Objímal mě, usmíval se a nejistě se na mě koukal.
„Proč se na mě tak díváš?“
„Nevěřím, že se tohle děje. Od té doby, co jsem se vrátil, jsem nesnil o ničem jiném. Ale nebyl jsem si jistý, jestli si zasloužím abys mě milovala.“ Díval se na mě a já na něj.
„A co si myslíš teď?“
„Pořád si tohle nezasloužím, ovšem teď jsem šťastný a už neodejdu. Nikdy.“
„Nikdy jsem tě milovat nepřestala....“ Koukla jsem se na něj a na jeho blažený výraz. Od toho dne ho nikdo nepoznával. Byl z něj tak nějak více člověk než dřív.

Od té chvíle, jsme se od sebe oddělili jen pokud to bylo nutné. Veškerý čas jsme trávili spolu. Nikdy jsem se nepřestala udivovat nad jeho dokonalostí. A dnes? Dnes kráčím uličkou vysypanou květy, vstříc k němu, abychom spojili náš život úplně. V ten den kdy mě požádal o ruku jsme stáli pod rozkvetlým ibiškem.

„Víš co se říká?“
„Ne.“
„Květ ibišku kvete jen jediný den, ale ten den je nesmírně krásný.“ Oh, a je to tu, ty týdny kdy se choval divně – teď se se mnou rozejde.To čeho jsem se posledních pár týdnů tak šíleně bála se stane tady a teď. Chtělo se mi brečet, třískat do čehokoliv, křičet a utíkat, ale nezvládla jsem nic, jen stát a odpovědět.
„Aha.“
„Sakuro, pro mě jsi tím ibiškem ty, ale dnem kdy vykvétáš, je každý, kdy tě vidím, můžu tě sevřít v náručí a políbit tě.“ Cože? Co to dělá? On, on si klekl.
„Sakuro. Miluji tě více než cokoliv na světě a potřebuji tě k životu víc než kyslík který dýchám. A proto se tě ptám. Budeš mým ibiškem až dokonce našeho života? Uděláš mi tu čest a vezmeš si mě?“ Proboha, to nemyslí vážně! Já, ne tohle je určitě sen. Zavírám oči a zhluboka se nadýchám. Když je otevřu, pořád mi klečí u nohou. Zvedám ho jemně jej beru za tvář a políbím.
„Ano.“ Tohle jediné slovíčko stačilo, aby mě divoce vzal do náruče, a zatočil se mnou dokola. Oba jsme se začali šíleně smát.

A teď jsem sotva tři kroky od něj. Přicházím k němu. Jsme u toho samého stromu, kde mě požádal o ruku. Kolem padají lístky ibišků. Nejistě se na něj usměju. Oddávající začal odříkávat obvyklou litanii – je mi jedno co právě teď říká oddávající. Dívám se jen na něj. Berete si... zbytek ke mě nedošel až nastalo ticho kdy se čeká na mou odpověď.
„Ano.“ A vy... Teď odpovídá on. Nejistě se na mě dívá.
„Ano.“ Zaregistruju jen „Polibte nevěstu.“ a už jsem v jeho náručí. Teď, už jsme spolu a na ničem jiném nezáleží. Pomalu se odlepuji od jeho úst, a společně vycházíme vstříc naší společné, a jistě šťastné budoucnosti.