Jantarová laňka I

Byl den jako každý jiný, ale něco ve vzduchu vlálo jako jedovatý had plazící se v modrém rouchu řeky,který pronásleduje svou kořist s úmyslem sníst jí a po dením trávení ji vyvrhnout. Tu náhle v rozlehlém lese nastoupil déšť, ani déšť jako spíše nemilosrdná bouře ukazujíc krásu dnešní mocné přírody,která halila a ochraňovala Konohu. Všichni se schovávali pod stříšky budov, křičeli za náhle prudký vítr a nikdo netušil, co se v brzkých chvilkách přihodí.

„Krucinál, to je hnus. V takovým počasí někomu zachraňovat zadek je smutný.“ Řekla jsem si při cestě,která mě nechtěla pouštět dál. Počasí si ze mě dělalo srandu a kazilo mi náladu. Když jsem došla do šílené Konohy, kde všude lítali lidé vyhíbajíc se kapkám zpropadeného deště, hluboce jsem se nadechla. Žádná banda, která by hlídala bránu tu není, no mám o starost méně. Teď najít Hokage. Mířila jsem si to k budově označené znakem ohně a doufala, že tam ta blondýna bude. Doufám, že si to na sebe ještě nevzala, jinak budu v háji a všichni mě tu ukamenují... No, ale byla by to jejich chyba.
„Kdo jste? Jak jste se sem dostala? Tam nemůžete!!“ Nějaký chytrák tady na mě řve a ani si neuvědomuje, že nechci, aby umřel někdo hodně důležitý této vesnici. Toho experta jsem setřásla a vrazila jsem do její kanceláře. Já husa ale zapoměla na zdvořilost. Ale na svou obranu si myslim, že teď je to absolutně jedno.

Náhrdelník, který držela jsem jí vyrvala z rukou.
„Jestli si ho nasadíte, umřete.“ Říct Hokage, že umře byla asi špatná věc. Všichni mě obklíčili a chlap s vražedným výrazem mě polapil do dřevěného vězení, kde jsem se nezmohla ani na jediný pohyb.
„Kdo jsi a jaké jsou tvé úmysly?“ Zeptala se mě.
„Jsem Mesu. Nepřicházím se špatnými úmysly,nechte mě tu situaci vysvětlit.“ Hokage měla vážně nevěřící pohled. Spousta lidí si za mými zády něco žbrptlala, ale já je neposlouchala. Hlavní je, že držím v ruce ten zatracený náhrdelník.
„Pokud to chcete vědět, tak druhá přezdívka má je Kohakiko...“ Nuže, po tom, co jsem to vyhřkla nastoupil velký rozruch.
„Ten náhrdelník nepřináší štěstí, ale jen smrt. Je to technika mého otce.“
„Ten náhrdelník by měl být brána k vyplnění štěstí! Neříkej tu lži!“ Zařvala nějaká rúžovlasá mrcha. To mě rozzuřilo.
„Nejsem žádná lhářka! Ten náhrdelník vytvořil můj otec, kdyby byl ke vstupu ke štěstí, tak bych se nehodlala zabívat záchranou vašeho Kageho!“ Ani nevím jak, ale v místech za zády jsem mohla pohnout rukou a tak jsem neotálela a vytvořila pečetě ke Kuchyiose no jutsu s úmyslem vyvolat Kioshiho. Povedlo se mi to. No, ještě, že je tak rychlý a pochopil situaci. Klec, která mě držela roztříštil a ve mžiku jsme oba dva vyskočili z okna na střechu. Pár ninjů se vydalo za mnou. Ten déšť mě tak rozčiluje!
„Vážně tu nejsem proto, abych někomu ublížila. Náhrdelník mám, tak mě nechte projít!“ Přede mnou stál bělovlasý muž v masce a byl mi tak trochu povědomí. Nevím odkud, ale byl.
„Narušíš ochranu Konohy, ukradneš náhrdelník, který můj tým tak trpělivě hledal a jen tak chceš zase odejít? To ti nedovolím.“ Řekl a když odňal svou čelenku z levého oka, uviděla jsem sharingan. No ne...To je Kakashi. Ten kluk, který mě v dětství tak nenáviděl huh? Usmála jsem se.
„No tak Kakashi. Znáš mého otce. Říká ti něco Karamelový poustevník? To je on. Víš moc dobře kdo jsem. Jsem ta, po které jsi hodně dávno hodil kočku.“ Všichni okolo měli nevěřícné pohledy a Kakashi si pravděpodobně pomalu vzpomínal, protože měl opravdu vtipný zarážející pohled. Rozpřáhla jsem ruce.
„Pokud mi nevěříte, jsem vaše.“ Za zády jsem cítila něčí přítomnost. Nic jsem neudělala a jen přivřela oči. Kioshi ale toho člověka zastavil. Když jsem se otočila, uviděla jsem pojizveného muže.
„Půjdu dobrovolně. Kakashi!“ Otočila jsem se na něj.
„Postarej se o Kioshiho.“ Zašklebila jsem se na něj jako v dřívějších dobách.
„Huh?“ Vyhrkl ze sebe. To je vážně jediné, na co se zmůžeš Kakashi? Jsi stále stejný...To byla ale jediná myšlenka, která se mi promítla hlavou naposledy. Ocitla jsem se totiž v temnotě. Někdo mě uspal.

„Nemám to ráda, když jsem bezmocná, ale co se dá dělat?“
„Třeba nám můžeš vysvětlit vše od začátku.“ Huh? Vykulila jsem oči a předemnou stála Hokage a pojizvený muž.
„Mé jméno je Ibiki, jen tak, abych se představil. Chci, aby jsi věděla jméno člověka, který z tebe dostane informace tím způsobem, ze kterýho budeš plakat a prosit o milost.“ Neměl žádný výraz a to nemám ráda.
„Nepotřebuju být mučena, abych vám řekla informace.“
„Tak začni.“ Řekla Hokage.
„Můj otec je Karamelový poustevník a má matka je Myioko Nuretsune. Ten náhrdelník je vytvořen z techniky Kohaku: Jueribokkusu. Je to technika tvrdnoucího jantaru, který se tvaruje do šperku. Ale má to háček. Můj otec umí bezvadně zacházet s jedy a něco málo z toho vložil do toho šperku. Kdyby jste byla té ochoty, nejdřív by jste si ten náhrdelník zkontrolovala. Určitě se po nějakém tom testu dozvíte pravdu. I to že já nelžu. Ten náhrdelník byl ukraden z mé vesnice jménem Yuugakure no sato a já si pro to přišla zpět. Náhrdelník může být použit pro někoho jako dar...No žádně štěstí ho nečeká, jen smrt.“ Pomalu jsem dýchala a pozorovala změny výrazu každého člověka v místnosti. Po hodně dlouhé době mluvim pravdu. Ale tahle situace si to vyžaduje, tady jde o krk...a to o můj.
„Mluví pravdu Kakashi?“ Kakashi se vynořil z hluboké tmy v pozadí místnosti a šoupal nohama.
„Nevim. Neviděl jsem jí už hodně dlouho, ale dřív byla na dobré straně...A nebyla tak divoká.“ Na čele se mi vynořila žíla podrážděnosti a vrhla jsem na něj naštvaný pohled.
„Jo, já divoká nebyla, ale ty jo. Házet po nevynné dívce kočku. To se ti povedlo.“ Když jsem si na to vzpoměla musela jsem se zasmát. Kakashiho to podráždilo, ale já jsem se smíchem dohnala až k slzám.
„To byla doba. Ne teď vážně. Kdybych chtěla někomu ublížit, tak nebráním tomu, aby jste si ten náhrdelník nasadila Hokage-sama.“ Hodila jsem na ní svůj nejlepší výraz, pod kterým i každý podlehne, ale ona se otočila a jediné, co mi řekla, je to, že udělá nějaké rozbory náhrdelníku, po kterých se rozhodne, co se mnou udělá.

Jo, jo. Sedět ve smradlavým vězení je fakt bezva. Úplně si to užívám, vážně.
„To vám nestojím, ani za to, mě poslat do lepšího apartmá? Lezou vám tady krysy...“ Řekla jsem nějakýmu ninjovi, který mě pravděpodobně má hlídat.
„To je nuda.“ Řekla jsem si pro sebe, když v tom jsem uslyšela vrzání hlavních vězeňských dvěří, do kterých vešel Kakashi i s Kioshim.
„Oh, Kioshi, jak se ti vedlo?“ Kioshi prostrčil čumák přes mříže a já ho podrbala. Najednou Kakashi vzal do rukou klíče a promluvil.
„Tsunade-sama si skontrolovala ten náhrdelník a napsala rychlý dopis Yuugakure no sato. Potvrdila si, kdo jsi a je to na dobrý cestě.“
„Říkáš mi to omluvně za minulost, nebo jsem pro tebe otravná?“ Zeptala jsem se a vyšla z vězení s protáhnutím.
„No...Tak trochu se omlouvám, byla to divná doba.“
„Neřeš to. Je to minulost, teď mě ale zajímá, jestli si můžu vzít ten náhrdelník zpět do vesnice.“
„Nevim. Vezmu tě do kanceláře Hokage, ta rozhoduje, co se s tebou stane.“ Řekl Kakashi.
„ Stále stejná písnička...“