Deník jednoho blázna – Kapitola 1: Začalo to jako obyčejná mise

Dívám se na měsíc a tiše obdivuji jeho krásu. V tom velkém stříbrném kotouči, který dnes tak spanile září vidím tvář dívky. Dívky která mě změnila a po které se mi už teď moc stýská.
Smutně si povzdechnu a skloním svou tvář. Chladný pouštní vzduch si začne hrát s mým pláštěm. Ignoruji ho a dál se utápím ve svých vzpomínkách na ní.
Zvednu opět hlavu k měsíci neb toužím v jeho zrcadlícím se povrchu opět vidět její usměvavou tvář. Ucítím jak mi po tváři stéká velká teplá slza. Pomalu dopluje k mé bradě a s hlasitým němým výkřikem se ponoří do písku pod mýma nohama.
Posadím se na kámen, plášť si přitáhnu blíž k tělu a začnu vzpomínat na naše setkání, které muselo být hříčkou osudu.
„Neboj, znovu ji uvidíš a mám pocit, že ta chvíle není daleko.“
„Myslíš?“
„Já to vím. Zrovna teď jako ty vzpomíná na vaše setkání.“
„Pověz mi prosím víc, drahý příteli.“
„To nemohu. To je už je jen na vás lidech, abyste si řekli co k sobě cítíte.“
Usměji se na mého nebeského přítele a tiše zaševelím její jméno. I on se na mě usměje a uličnicky mrkne svým jediným běloskvoucím okem.

Všechno to začalo jako obyčejná mise.
Vlastně takhle to, vždycky začíná do té doby dokud se to nějak nezvrtne, ale co bych vám vyprávěl, každý přeci víme jak to chodí ne, od toho jsme shinobiové.
Dostal jsem rozkaz, že se mám hlásit u Hokageho a to pronto. S nechutí a nadávkami jsem vstal od rozdělané práce a proklel toho kdo si na mě vzpomněl.
S mizernou náladou jsem došel do Hokageho budovy a aniž bych zaklepal, jak jsem byl stále ještě rozladěn, jsem vtrhnul dovnitř.
„Tak co se zase děje, Naruto? Někde vypukla válka nebo se ti snad zase splašily ocasý démoni nebo chceš po mě, abych ti pořídil další fotky Sakury v lázních?“
„Ne, nejedná se o nic tak titěrného až snad nedůležitého, drahý Nemo.“
Ztuhnul jsem na místě, protože hlas, který ke mně promluvil nebyl Narutův, ale Sakury! Otočila se ke mně a v jejích očích jí opět hořely ony zlověstné plameny. V duchu jsem se začal modlit za to, aby přeslechla tu zmínku o fotkách. Uklidnil jsem se nasadil kamennou tvář a snažil se dělat, že se nic neděje.
„Pročpak najednou tak mlčíš, Nemo?“
„Ale jsem jen překvapen tím, že vás tu vidím Sakuro-sama. Myslel jsem si, že pro mě poslal Naruto?“
„Nene to jsem byla já. Naruto je v tuto chvíli velmi vážně indisponovaný a pověřil mě, abych v jeho nepřítomnosti dohlížela na vesnici a starala se o další důležité věci než se uzdraví.“
V duchu jsem přemítal nad tím co se asi mohlo stát, že zase Naruto skončil v nemocnici. Jistě jsem věděl jen to, že to musela být práce Sakury. Čím ji, ale mohl naštvat tentokrát, že si z něj opětovně udělala boxovací pytel? Alespoň jsem už věděl co to bylo za ty otřesy, které otřásali Konohou před dvěma dny. Odpoutal jsem se od myšlenek a soustředil se na Sakuru.
„Copak se s tebou děje. Přijdeš mi roztěkaný víc než obvykle?“
„Ale to nic není, jen mám rozdělanou práci, která nesnese odkladu.“
„Copak píšeš další knihu?“
„No dalo by se to tak říct.“
„Tak to je mi moc líto, ale budeš to muset na chvilku odložit, protože tě posílám do Písečné na diplomatickou misi.“
„Cože?! To si snad ze mě děláte srandu. Proč to musím být zase já? Takovou dálku se odmítám plahočit. Už jste si to někdy zkoušela jít odsud až do Písečné pěšky, zvláště když je venku 40 stupňů ve stínu. Je tady přeci spousta jiných shinobiů, kteří se na to hodí mnohem líp než já a mimoto pokud si dobře vzpomínám, tak tyhle mise má přeci vyřizovat Shikamaru, který má v Písečné snoubenku. Za co mě….,“ prudký úder do stolu přerušil příval mých námitek.
„Tak za prvé se koukej uklidnit a uvědom si kde seš. Za druhé já tu teď udílím rozkazy a ty budeš poslouchat jak já pískám. Za třetí Shikamaru nemůže, protože připravuje s Temari svatbu a já ho nechci ničím zatěžovat už kvůli Temari, která se na to moc těší a za čtvrté ti jen prospěje se dostat na vzduch mezi lidi a vylézt ven z toho svého doupěte!“
„No jo no. To jsou mi teda pádné argumenty,“ brblal jsem si sám pro sebe pod vousy.
„Máš snad k tomu nějaké připomínky. Jestli ano tak ti ještě můžu dát uhradit ten účet za ty minulé škody co jsi napáchal. Pokud si pamatuji bylo to něco kolem 50.000 Ryo.“
„Už jsem vám přeci říkal, že jsem v tom nevině. Zkuste si chytat Deidaru aniž by přitom půlka města nelehla popelem.“
„Podle výpovědí očitých svědků tam tak nešlo o chytání jako spíš o chlastání. O tom se, ale tvá zpráva nezmiňuje pokud vím.“
„Opravdu je tam chlastání? To bude asi překlep, vždyť já jsem naprostý abstinent. Správě by tam mělo být chvástání,“ řeknu rychle a snažím se tvářit co nejvážněji.
„Opravdu? Nějak se mi nezdá to co říkáš.“
„No jestli mi dovolíte tak vše uvedu na pravou míru.“
„Ano, tak hovoř. Sama jsem na tvé vysvětlení velmi zvědavá.“
„No ono to bylo tak, že jsem se chystal Deidaru zmást a jako kolega umělec jsem ho pozval na skleničku, u které jsme začali polemizovat o umění, jeho podobách a využitích v boji a čím víc jsme pily tím víc Deidara ztrácel na ostražitosti a pozornosti a já měl tak mnohem lepší možnost ho chytit.“
„Aha. Takže jestli tomu dobře rozumím tak ty jsi ho chtěl ožrat namol a poté na něj zaútočit.“
„Jo, přesně tak. Vidím, že jste můj geniální plán pochopila dokonale.“
„Chápu jen to, že jsi naprostý imbecil! Deidara je jako houba, díku tomu svému jílu co pořád žvejká. Ten se jen tak nedá opít!“
„No to mi také došlo, když záhadně vystřízlivěl. Možná bych měl na těch lekcích od Tsunade dávat větší pozor a né skončit pod stolem jako první. Jo a nemusíte tak křičet Sakuro-sama, já slyším dobře.“
„Tohle se mi snad jenom zdá. Jednoho blbce se zbavím a pro dalšího si pošlu. Kdybych nevěděla, že nemáš s Narutem nic společného, tak bych si myslela, že jsi jeho syn nebo příbuzný.“
„Díky.“
„To měla být urážka, ty jedno vypatlaný pako.“
„To chce klid, Sakuro-sama. Hlavně zhluboka dýchejte a myslete na něco příjemného. Třeba na to jak vám Sasuke dává masáž nohou, pak jede svými hebkými šikovnými prstíky víš a víš po vašich stehnech nahoru až do…“
Zprudka zvedla hlavu a zadívala se na mě vraždným pohledem, který nevěstil nic dobrého.
Rychle jsem zmlknul a díval se na ní, jako andílek.
„Já jsem naprosto klidná a myslet si budu na co já chci a ne na to co mi ty doporučíš!!!“ Zaječela tak hlasitě a mocně až mi z toho začali drkotat zuby a ptáci venku na větvích vyplašeně odlétali pryč.
„Ale proč já se vlastně mám co rozčilovat. Pošlu tě na tu misi a budu mít od tebe pokoj.“
„Cože jste říkala, Sakuro-sama, myslím že jsem asi přestal slyšet na levé ucho.“
Znovu ten vražedný pohled, který byl ještě horší než ten první.
„Pojď blíž a já ti to vyléčím. Víš přeci, že jsem medička, Nemo. Mou povinností je pomáhat nemocným a churavým,“ vábila mě k sobě jedním prstíkem a přitom se u toho mile usmívala jako aligátor, který se chystá člověku ukousnout nohu.
„Zázrak, lidičky stal se zázrak, já opět slyším.“
„Škoda, že nemůžeš bejt němej,“ řekla si Sakura pro sebe v duchu.
„Tak tedy ten úkol co pro mě máte o co vlastně jde.“
„Budeš dělat ochranku neteři Kazekageho, protože všichni ostatní ANBU mají spoustu práce se zabezpečováním svatby, vesnice a kontrolou hostů.“
„Cože?! Já mám dělat chůvu, to si snad ze mě děláte pr…,“ ohlušující rána do stolu, která ho rozpůlila ve dví a ďábelský úsměv od ucha k uchu a pohled ženy která nezná slitování mě umlčeli.
„Jen to dořekni, prosím tě o to, udělej mi tu radost,“ praskání kloubů na rukou jak si je procvičovala doprovázelo její prosebný hlas.
„…… prostě legraci,“ vyhrkl jsem ze sebe rychlostí blesku.
Sesunula se do křesla, zavřela oči, rukama si začala masírovat spánky. Bylo na ní vidět, že se snaží uklidnit.
„Když ti to řeknu slíbíš mi, že už konečně odejdeš na tu misi bez zbytečných řečí a připomínek.“
„Slibuji, čestný shinobiiský.“
„No zkusím ti věřit. Až dorazíš do Písečné, hlas se přímo u Kazekageho a řekni mu, že tě posílám. Tumáš tady máš všechny potřebné dokumenty k misi projdi si je ještě tady, abych ti mohla zodpovědět tvé případné otázky, při tvé inteligenci to bude to nejlepší co dokážu ještě udělat.“
Vzal jsem si od Sakury složku s dokumenty, otevřel ji a začal si ji pročítat.
„Jméno: Yuki Kaze. Věk: 24. Akademii ukončila v sedmi letech, chunninskou zkoušku zvládla ve svých devíti letech. Podle svých učitelů geniální dítě, které zvládá tři elementy, dokáže používat tajné loutkářské techniky a loutky a zvládá dokonale boj na blízko a se zbraněmi. Přátelská, milá, učenlivá, obětavá… bla, bla, bla. Podle toho co tu čtu tak to musí být naprostý génius, který se zvládne ohlídat sám. Proč bych jí měl mít na krku Sakuro-sama, když je jen o rok mladší než já?“
„Protože jsem ti to za prvé přikázala a za druhé mě o to poprosil sám Gaara, kterému jakožto příteli jsem velmi zavázaná.“
„Ale mě se nechce jít někam do pouště hlídat nějakého šprta, kterej má o sobě určitě neskutečně vysoký mínění.“
„Je tam i její fotka.“
„Proč jste to sakra neřekla hned!“
Rychle jsem se začal hrabat ve složce. Papíry létaly na všechny strany, až jsem konečně pod konečky prstů ucítil vytoužený fotopapír, otočil jsem ho a oči mi div nevypadli z důlků.
„Páááááni to je kočka!!!“ Výsknul jsem užasle a oči hltaly každý rys její tváře. Byla naprosto dokonalá, takovou krasavici jsem už nějaký ten pátek neviděl.
„Nemo, Nemo, Nemo, slyšíš mě, Nemo?“
Slyšel jsem, jak na mě volá nějaký hlas, ale já ho nevnímal a přehraboval jsem se papíry, které jsem rozházel po zemi, abych našel ten s osobními údaji. Popadnul jsem ho a začal v něm hledat kolonku rodinný stav.
„Svobodnááááá!!!!“ Výskal jsem samým štěstím a tančil tanec svatého Víta a k hrudi si přitom tisknul její fotografii a nechal se unášet romantickými představy o schůzce při měsíčku.
„Zatraceně Nemo, můžeš se uklidnit a přestat mi tady tancovat jako nějaký blázen!!!“
Ztuhnul jsem na místě jak moje tělo zasáhla vlna Sakuřina burácivého hlasu. Udiveně jsem na ní zamrkal, podíval se kolem sebe, pak na sebe a došlo mi co dělám a jak asi vypadám.
„Promiňte moc se omlouvám, Sakuro-sama, ale asi jsem se nechal trošku unést.“
„Tomuhle ty říkáš trošku unést. Jestli tohle děláš pokaždé když se podíváš na fotku pěkný holky, tak ani nechci vědět co děláš, když vidíš živou. Měl jsi vůbec někdy nějaké rande nebo alespoň něco co by se tomu, alespoň trošičku podobalo?“
„No když se nad tím tak zamyslím tak vlastně neměl, ale můžu za to, že mám pořád tolik práce se psaním a mise pro Listovou tomu také nepomáhají. Jak víte vedu dost prostý a osamělý život. Někdy si říkám, že bych mohl být poustevník. Vousy mám, hlavu si můžu oholit a slib cudnosti, tak ten plním dokonale už několik let.“
„Hlavně se mě tady nesnaž dojmout jaký jsi andílek, Nemo, já o tobě vím svoje a to mi stačí.“
„Copak kamarádky zase žvanily. Jen se pochlubte, ať vím co se o mě povídá v dámských šatnách.“
„Tobě to tak budu vykládat a vlastně ani nechápu o čem se to tady bavíme.“
„No o mojí samotě a o tom, že vy na tom nejste o nic líp než já.“
„Cože?! Jak to jako myslíš?“
„No přeci ty vaše věčné snahy o to ulovit Sasukeho. To je pořád jen: Pozve mě Sasuke na rande. Jsem pro něj dost hezká. Není to oblečení moc vyzývavé a to líčení přehnané. Má Sasuke radši dívky s delšími nebo kratšími vlasy. Nemám ho požádat o ruku raději já. Nééé já nechci zůstat starou pannou, prosím Sasuke vyznej se a zachraň mě od toho krutého osudu.“
Stál jsem v klidu před ní a na prstech jí vyjmenovával další desítky otázek a důvodů, které jsem slyšel po vesnici, v dámských šatnách, hospodách, restauracích, hráčských doupatech, kde se na to už uzavírali sázky, kdy si ji konečně Sasuke vezme a dokonce i Akatsuki a Orochimaru byly nedočkaví, protože se těšili na dítě, který by z toho mohlo vzejít, a které by posílilo jejich řady v případě Akatsuki nebo které by se skvěle hodilo jako nové tělo v případě Orochimara.
„Bud už raději konečně zticha, Nemo, nebo tě přizabiju přímo tady na místě. Sice bych tím sobě udělala neskutečnou radost, ale zase bych se připravila o ten požitek, že se tě na nějaký čas zbavím a to už vůbec nemluvím o tom, že jsem strašlivě zvědavá, jak můžeš tohle všechno vědět.“
„No víte, to je mé malé tajemství a nerad bych prozradil své informátory, ale stačí když se v noci projdete po Listové a sama zjistíte kolik se toho o vás a Sasukem tady povídá.“
„Hmmm děkuji za radu, Nemo. Alespoň vím co budu dnes večer dělat.“
„Uděláte si romantickou procházku.“
„Ano a při ní budu lámat kosti těm, kteří se jen zmíní o mě a mé lásce.“
„Že já radši nebyl zticha,“ řekl jsem si pro sebe v duchu a dal si duševní facku.
„Ale už dost toho žvanění a vraťme se raději k misi samotné. Až dorazíš do Písečné, hlas se přímo u Kazekageho a řekni mu, že tě posílám. Pověřovací dokumenty jsem ti už dala. Neteř Kazekageho víš jak se jmenuje i jak vypadá. Hlavně se chovej slušně a ne jako obvykle. Lidé v Písečné ji přímo zbožňují. Dokonce se říká, že by se po Gaarovi mohla stát dalším Kazekagem vesnice, tak tě strašlivě moc prosím buď na ní milý. Nechci aby kvůli tvému jazyku vypukla další válka.“
„Nebojte šéfko budu ji hlídat jako oko v hlavě a na pusu si dám pozor.“
„Jenže toho se právě bojím.“
„Tak jestli mě omluvíte já vás opustím a nechám vás řídit vesnici.“
„To budeš moc hodný chlapec.“
Usmál jsem se na ní, uklonil se a vydal se ke dveřím a v hlavě si přitom probíral co všechno budu sebou potřebovat na cestu.
„Nemo, můžeš ještě na chviličku, potřebuji si s tebou ještě o něčem promluvit.“
„Ano, zapomněla jste mi snad říct něco důležitého?“
„Tebe nezajímá jak se Naruto ocitnul opět v nemocnici.“
„No abych řekl pravdu tak ani moc ne. Když mi o tom vyprávěl minule tak jsem z toho měl dva týdny noční můry.“
„Opravdu, to ti mě popisoval v tak špatném světle. Neboj a jen se mi svěř.“
„Odmítám vypovídat v zájmu života mého přítele a ochrany majetku.“
„Noooo, tak já si to zjistím sama. Snad na něm ještě najdu nějakou kostičku, kterou nemá zlomenou. Ale vraťme se k tomu o čem jsem mluvila. Já osobně si myslím, že tě až moc zajímá jak se Naruto tentokrát dostal na jednotku intenzivní péče, protože to má něco společného s tebou.“
„Vážně? To ale přeci nemůže být možné. Co bych já s tím mohl mít jen společného?“
Díval jsem se jak se sehnula dolů k troskám stolu a z jedné z dolních zásuvek vytáhla velkou hnědou obálku a položila si ji na klín. Polknul jsem a v zadu v hlavě se mi rozezněla poplašná siréna. V duchu jsem si začal počítat jak daleko je to k oknu a ke dveřím. K tomu přičetl Sakuřinu rychlost, sílu a zuřivost a moje šance na přežití rapidně klesali dolů.
„Ty víš co je v té obálce. Já vím co je v té obálce a Naruto to věděl také. Ale také vím to, co to pro tebe znamená a co si ty jen zatím představuješ ve své rozkošné hlavičce duté jak kokosej vořech a věř mi, že tvé představy se nedokáží vyrovnat ani zlomku toho co s tebou chci udělat. Ale budu hodná, velmi moc hodná a učiním ti nabídku. Když tvá mise dopadne bez větších katastrof a dceři Kazekageho se nic nestane, tak přimhouřím jedno očko a budu dělat, že jsem ty fotky nikdy neviděla a zlámu ti jen jednu ruku a pár žeber, ale jestli to vše zase skončí fiaskem a já doufám, ne já jsem si tím naprostá jistá, protože ty problémy přitahuješ jako magnet, tak budu mít obě oči otevřené a …, ale co ti budu vyprávět, Nemo, však už ten scénář znáš moc dobře. Možná bych teď hned měla zavolat do nemocnice a objednat tam další pokoj. Co myslíš?“
„Eeeee to nebude třeba Sakuro-sama. Budu se snažit na 500% procent, aby se nic nestalo a slibuji, že budu dokonalou ukázkou shinobiho z Listové vesnice.“
„To jsem ráda, že si rozumíme a teď už běž, ať tě tady nevidím.“
Otevřel jsem dveře, ujistil se, že je chodba prázdná a naposledy nakoukl do kanceláře za Sakurou.
„Jen jsem vám chtěl na rozloučenou říct, že z těch fotek nemusíte být smutná. I když po takové době si už s klukama z vesnice říkáme, kdy už konečně dostanete nějaké ty ženské tvary, a přitom myslíme na Hinatu a Tsunade, ale nebuďte z toho smutná. Třeba jednou i ten váš plochý hrudník dostane ženštějších obrysů,“ řekl jsem se širokým úsměvem.“
Viděl jsem jak jí na čele naskakuje obrovská rudá žíla, což bylo neklamné znamení k odchodu. Rychle jsem zabouchl dveře a pádil směrem ven. Za sebou jsem slyšel jen její křik.
„Nemóóóóó, ty jeden drzej nevychovanej úchyláku za tohle tě zabiju až se vrátíš!!!“ Křičela za mnou z okna na celou vesnici a já věděl, že do Listové nebudu muset spěchat a misi si můžu klidně prodloužit na dobu neurčitou dokud Sakura nevychladne a to nebude dřív než zamrzne peklo.
Postraními uličkami jsem se dostal domů. Hodil si do báglu potřebné věci a tryskem se vydal pryč z vesnice daleko od zuřící Sakury.
„Takže mise, ve které mám dělat chůvu. Nu což zkusit se má přeci všechno,“ řekl jsem si pro sebe a vydal se směrem do vyprahlých pustin země písku, vstříc dalšímu dobrodružství.