Vězeň z mlžné klece utkané slovy

Na Úvod,

tenhle podivný výtvor souvisí s mými současnými stavy ze zamilovanosti.

Nikdy bych neřekla, že jeho slova mě doslova uvězní.
Ani nevím, kdo to je, ale miluji ho celým svým srdcem. Prostě jednoho dne jsem našla na zemi ležet svitek, bylo mi tak trapně, když jsem ho z té země zvedala a ještě více jsem se červenala, když jsem ho četla. Tehdy jsem netušila, že už nyní jsem nadobro ztracena. Ztracena v lásce…

Vážená,
pokud čteš tento dopis, rozhodl jsem se, že změním svůj život. Chci a toužím poznat něco víc.
Už mám dost toho pekla samoty a jen toho, že jsem pořád skrytý ve stínech. Ano, pouze živořím, nežiji. Vím, že je to praštěné, neuvěřitelné a bláznivé. Ale je to tak. Zvolil jsem cestu náhodného losu z osudí osudu. Můžeš tento svitek zahodit a nechat to být. Vadit mi to nebude. Ne, to je špatně, nebude mě to bolet víc, než doteď. Alespoň nikdy nepoznám tu strašlivou bolest ze ztráty milované dívky. Nebudu trpět nad výčitkami a nebudu proklínat svoji slabost, že jsem tě nedokázal milovat víc, a že jsem nedokázal stát pevně po tvém boku. Být ti oporou, chránit tě. To by byl můj trest. A rozsudek? Jistá smrt.
Spal ho, roztrhej ho dokud je ještě čas. Kdo by miloval toho, koho vůbec nezná. Kdo by miloval člověka bez tváře. Možná proto mě to vůbec nebolí.
Nemohu ovlivnit události budoucí, jediné, co snad zmohu je to, že mohu malinko zvrátit svůj život.
Nechci nutit (osobu, co to čte), aby mě ihned milovala bez toho, aniž by poznala, jaký jsem. Že jsem bezvýznamná nicka. A už vůbec nechci být milován ze soucitu nebo lítosti.

P.S. Pokud se stane zázrak, že odepíšeš na tento svitek. Stačí, když ho necháš zmizet v obráceném Kuchiyose.

Dlouho jsem sbírala odvahu odepsat tomu neznámému pisateli. Udělala jsem to o měsíc později. Stejně mi na těch jeho slovech bylo cosi povědomého.

Vážený,
asi nevíš, kdo jsem, bude to fér, nemyslíš? Naše tajemství.
Nechci být drzá nebo dokonce hrubá, ale nikdo není sám. Každý má tu svoji polovičku. V to věřím. Každý má svoji cenu.
Pak tedy necháme osud, ať rozhodne.
Budu otevřená, nevím jaké to je přijít o milovaného muže. Neb můj život kunoichi mi to neumožnil. Dokonce ani mí týmoví kolegové nedokázali ve mně zažehnout plamen lásky. Přesto mi tvrdili, že právě pro svoji ohnivou a nezdolnou povahu bude těžké najít si manžela. Smála jsem se jim. Nyní už ne. Teprve nyní chápu tíhu a pravdivost jejich slov.
Jak vidíš, nespálila jsem ho. Nemohla jsem zničit tento svitek. Nemám na takové věci žaludek. Jsem měkota, mysli si to mě, ale mě to vadit nebude.

P.S. Budu čekat.

Čekala jsem na odpověď měsíc a půl, už jsem skoro zapomněla, že jsem to udělala. Leč svitek ležel na zemi. Ani jsem si pořádně neuvědomila, že je to, na co jsem tak dlouho čekala. Během té doby jsem se musela změnit. Prý jsem byla jako vyměněná. Bloumala jsem ulicemi jako tělo bez duše, nic mě nedokázalo potěšit. Všechno mě nudilo, své kamarády jsem odbývala, jako by to byli cizí lidé. nechtěla jsem s nikým mluvit, prahla jsem po samotě a čemusi, co nedokážu popsat.
Další jeho slova mě potěšily. Psal, že už nyní se cítí poctěn, že máme tohle tajemství. Nebudu zahýbat do podrobností, naznačím, že jak čas plynul, stále častěji jsme si svitky posílaly během pár minut. Bylo tak vzrušují čekat na jeho odpověď.
Až do chvíle, kdy jsem měla mít misi v Písečné. Napsala jsem mu, že tu nebudu čtrnáct dní. A že nemohu odpovídat. Pro oba to bylo nečekané odloučení.
Odloučení mělo další stranu. Během mise jsem pochopila jednu věc. Zamilovala jsem se do něj, aniž bych znala jeho pravé jméno, dokonce jeho osobu.
Vrátila jsem se celá nedočkavá, abych mu mohla konečně odepsat. A vyznat se. Mé tělo setřáslo strachem, také i vzrušením. Ano, milovala jsem ho. Nebylo cesty zpět. Osud se vehementně dal skutečně do práce.

Drahý,
jsem zpět! Konečně jsem tady! Strašlivě si mi chyběl, nejvíce Tvá uklidňující slova plná lásky. Slyšíš dobře. Směj se, leč tak to cítím.
Mám pro tebe jednu zprávu. Po dobu, co jsem byla mimo Konohu jsem si uvědomila jednu věc. Řeknu jí na rovinu. Nevidím důvod ti tohle dále tajit. Zamilovala jsem se do Tebe. Stal se ze mě vězen v mlžné kleci upředené s tvých slov. Cítím, že i přes svoji svobodu, obestřuje mě mlha utkaná do podoby něžné klece lásky.
Jsem tvým zajatcem. Ochotně bych položila život za tebe. Jsi mi dražší než si sama sobě dokážu přiznat. Jsem doslova závislá na Tvých dopisech.
Můžeš mě odvrhnout, ale nikdy více se nezamiluji, protože mám Tebe. Svého milého. Zdali je to cit pouze z mé strany, velice ráda přijmu trest z Tvých rukou. Oddám se bolesti a následně brzy dojdu ke Smrti.

[i]

P.S. Bude nyní naše setkání vůbec možné? Toužím tě spatřit.

Druhý den na to jsem obdržela tolik očekávaný dopis. Trochu jsem se ho děsila, ukázalo se, že nemám proč se děsit. Mé tělo najednou ožilo.

Milovaná,
stále nemohu uvěřit Tvým větám! Promiň, že jsem Tě ani nepřivítal, ale tohle mi, doslova, vzalo dech!
I když také musím přiznat, že jsem se nemohl dočkat dne, kdy se konečně opět setkáme. I mé mise stály docela za starou belu, když má hlava a tělo myslí jen na Tebe. Na Tvůj smích, na Tvé doteky, na Naše první milování.
Promiň, nechal jsem se unést. Už se to nestane. Moje srdce plesá radostí. Stále tento mladík nechápe, že ho dívka jako ty, miluje.
Já jsem zase lapen v tenatech Tvé neskonalé sebeúcty a toho, jaký vliv mají Tvé dopisy na mě samého. Už nejsem ten věčně zamračený mladík, ale jiný člověk. Tys ze mě udělala bytost, která miluje. Za to ti budu do konce života vděčen, ne, také špatně. Budu Tě konce svých dní milovat.
O jakém trestu to mluvíš? To bych si radši vyřízl srdce z těla, než Tě vidět trpět pro toho, kdo si to vůbec nezaslouží. Nejsem hoden tvé lásky.

P.S. Ano, ale bojím se toho, že až mě uvidíš budeš zklamaná.

Čtení toho dopisu mě změnilo nadobro. Brečela jsem štěstím, chvěla se při pomyšlení našeho setkání, ale to jsem nemohla tušit, že onen mladík je…
Jak další týden uplynul, a další a po něm ještě jeden. Rozhodli jsme se, že si určíme místo a čas našeho setkání, ale schválně jsme neuváděli datum, protože jsme se nemuseli toho dne bát. Oba námi cloumala vlna pochybností a nejistoty. Bude nám to klapat? Přeskočí ta pověstná jiskra a sváže nás nadobro k sobě, nebo to bude jeden velký propadák? Takhle to byla „čistá náhoda“. I když naše poznávací znamení mělo být jídlo. Nepřišli jsme na nic originálního smysluplnějšího, když neustále myslíte na toho druhého, nám to však stačilo.

Ten osudový den nadešel o hodně dříve, než jsme oba „plánovali“. Stal se hned třetí den, kdy jsem nevědomky šla do své oblíbené restaurace. Nevšimla jsem si ho do té doby, než jsme si oba poručili to stejné jídlo těmi stejnými frázemi, jak jsme se domlouvali. V tu chvíli jsem zapomněla, že to nebyl ten smluvený čas…
Pak jsem slyšela Leeho hlas: „Cože? Ty chceš pečená žebírka? Od kdy? Já myslel, že si dáš…“ zmkl, když jsme vyhrkli sborově se šokem zračící se v našich tvářích, když se otočili k tomu druhému.
„Neji?“
„TenTen?“