Z rozkazu královny ledových srdcí II.

Tiskl bělostné hrdlo a se zadostiučiněním cítil, jak jí ubývá vzduch. Měl velkou touhu ještě přitlačit, ale věděl, že se musí ovládnout. I když měl takový vztek! Vzdor a nenávist cloumaly s každou buňkou v jeho těle a možná by se přestal alespoň na chvíli cítit tak zatraceně bezmocně, kdyby jí mohl…
„Pusť ji. Hned!“ bodl jej do zad hlas, který okamžitě poznal. Byl tak zahlcen temnými myšlenkami, že ji ani neslyšel vstoupit.
„Ne,“ překvapil sám sebe, že se opovážil neuposlechnout, ale aby dodal váhu svému odporu, sevřel sestřenčin krk ještě pevněji.
„Neji, varuji tě…“
„A před čím, Hinata-sama?“ šeptal zlověstně, „Co byste mi mohla ještě udělat? Tento ubohý zvrácený klan už mi vzal vše, úplně vše, tak se nenechte oklamat pocitem, že nade mnou máte ještě nějakou moc,“ vychrlil ze sebe zlostně a k jeho zděšení se mu začala třást ruka, kterou svíral dusící se dívku.
Během jeho proslovu se žena za jeho zády pomalu přibližovala, až stanula po jeho boku a on tak mohl spatřit její sepnuté ruce. Nevěřil, že ji někdy takto uvidí. Byl si jistý, že ona by tuto techniku nikdy nepoužila, nikdy by se nesnížila!
„Můžu ti vzít poslední kousek svobody.“ pronesla vyrovnaně, zatímco její prsty hbitě změnily pozici a hlava klanu Hyuuga tak složila další pečeť nutnou k tajné smrtící technice, „Můžu ti vzít zbytek důstojnosti.“ následovala další pečeť, „A vezmu si tvůj život.“
Sevření povolilo a Hinata po vzoru bratrance svěsila ruce podél těla.
„Zničili vás, Hinata-sama. Už jste pravá Hyuuga,“ hlesl s prázdným výrazem a bez okolků se otočil k odchodu.
„Stůj!“ rozkázala a on poslechl. „O něčem jsi byl právě informován,“ pokračovala, zatímco kontrolovala svou sestru, která se na zemi držela za hrdlo a namáhavě kašlala, ale jinak se zdála být v pořádku.
„Jistě,“ sykl.
„Souhlasíš?“
„Naznačila jste mi více než výmluvně, že vzpírat se je marné. Pokud souhlasí i ona, tak dostanete, co chcete. Zdá se, že tomu tak bude vždy,“ poté odešel a nikdo jej už nezastavil.
Mladá žena ostražitě pozorovala mizející postavu svého bratrance, a když se za ním zavřely dveře, roztřásla se po celém těle. Rukou se opřela o zeď, aby neupadla, a snažila se potlačit silné nutkání ke zvracení.
„Sestro,“ chraptěla Hanabi a škrábala se pomalu na nohy. Znepokojovala ji příliš rychlá frekvence jejího dechu a nepřítomný nicotný výraz, který měla v doširoka rozevřených očích. Něžně se dotkla jejích ledových tváří a pak s ní zlehounka zatřásla, aby se uklidnila.
Hinatiny prázdné oči zvlhly, ale po lících jí slza nestekla, jen chvějícími se rty zamumlala: „Neudělala bych to. Nedokázala bych to. Nemohla bych aktivovat tu pečeť… Ty to víš, že ano?“ Náhle na ni zaostřila a hledala u ní ujištění, že není zrůda.
„Samozřejmě,“ objala ji, „samozřejmě, že to vím, ale bude lepší, když u toho zůstane. Když o tvém odhodlání nebude nikdo pochybovat, budeš ve větším bezpečí.“
„Ty také, sestro.“ pomalu se odtáhla a zhluboka se nadechla, „Zda se, že Neji nepřijal mé rozhodnutí s nadšením.“
„To rozhodně ne,“ mnula si bolavý krk.
„Měly bychom jít, nechci zbytečné otázky, co děláme v jeho pokoji,“ dodala starší ze sester po chvíli mlčení. Vyšla první a v okamžiku za sebou zatáhla dveře. Druhá z žen tak zůstala uvězněna v pokoji.
„Hinata-sama?“ podivil se vrásčitý šedovlasý muž, který se belhal chodbou k ní a mírnou ale přesto dostatečně hlubokou úklonou ji pozdravil.
„Starší Namaji, hledal jste mě?“ odpověděla mu na pozdrav a šla mu v ústery jak nejrychleji jí to vratké nohy dovolily, jen aby byla od toho pokoje co možná nejdál.
„Neměl jsem tušení, že se nalézáte v těchto místech. Ne,“ rázně zavrtěl hlavou, „přišel jsem si soukromě promluvit s Hyuugou Nejim. Ostatně tak jako vy,“ dodal pomalu a napřaženou rukou ukazoval na dveře, ze kterých před chvílí vyšla.
„Ano, měla jsem v úmyslu navštívit bratrance ještě před porodem, ale není u sebe,“ usmála se a chtěla rychle odejít. Z tohoto muže jí nepříjemně mrazilo. Jeho pohled jako by vždy pátral po něčem nekalém, tajném, po něčem co by mělo být odhaleno.
„Ale jsem rád, že jsem narazil právě na vás, Hinata-sama. Rád bych se vám svěřil,“ trochu se uculil, ale jeho vlídná tvář působila nepatřičně až s nádechem falše.
„Pokud to není nic neodkladného, nechme to, prosím, až na zítřejší oficiální jednání. Jsem unavena…“
„Obávám se, že toto nesnese odkaldu,“ skočil jí do řeči a ona pochopila, že další vytáčky by jen vzbuzovaly jeho zbytečné podezření.
„V tom případě, prosím.“
„Hinata-sama,“ odkašlal si a jeho výraz najednou ještě více zvážněl ač by se předtím zdálo, že už je to nemožné, „jsem přesvědčen, že je třeba uvalit dozor na jednoho z členů vedlejší rodiny. Hyuuga Neji velmi znepokojil radu starších.“
„Skutečně?“ zhoupnul se jí žaludek, ale snad na sobě nedala nic znát. Jak to ale mohl vědět? Byla tak opatrná, tolik se snažila zametat stopy.
„Když žádal o audienci a vám se udělalo mdlo,“ poslední slovo nepěkně zdůraznil, „jsme si více než jistí, že chtěl požádat o výjimečné povolení k zakázanému sňatku.“
„To je neopodstatněná obava,“ pokusila se to smést ze stolu sebevědomým tónem.
„Hinata-sama, ujišťuji vás, že i přes náš dřívější zásah Hyuuga Neji stále udržuje se svou bývalou týmovou partnerkou kontakt více než nutný,“ a zcela nepatrně povytáhl levé obočí, aby tak zdůraznil váhu svého obvinění.
„Jaký dřívější zásah?“ otázala se zmateně.
„Bylo to na rozkaz vašeho ctěného otce.“
„Jaký dřívější zásah?“ trvala na svém.
„Hinata-sama, myslím, že opravdu není…“
„Jaký zásah?!“ jeho vytáčení ji už rozčilovalo, ale zároveň měla neblahé tušení, že jeho odpověď ji znechutí ještě víc než celou tou situací už byla.
Odkašlal si a velmi neochotně začal pomalu cedit skrz zuby jedno slovo po druhém: „Po smrti jejich senseie Maito Gaie rada důrazně doporučila Godaime-sama, aby jejich tým rozpustila. Řekněme z důvodů jisté sentimentality.“
„Chápu,“ měla pravdu.
„Ale v poslední době se opět ta dívka…“
„TenTen,“ rázně mu skočila do řeči.
„Promiňte?“ nechápavě zamrkal a začínalo být na něm pomalu znát, že udržet s ní hovor na diplomatické úrovni je slovo od slova těžší.
„Jmenuje se TenTen,“ objasnila mu chladně a klidným posunkem ruky ho vybídla, aby opět pokračoval.
„Zajisté, tak tedy v poslední době se ta TenTen,“ zdůraznil dívčino jméno, ale Hinatě neunikl pohrdavý podtón, kterým ji počastoval, „začala opět velmi často objevovat v jeho blízkosti. Jak jsem již zmiňoval, jsme znepokojeni…“
„Není třeba.“
„I když se jedná o vaši krev, Hinata-sama,“ netrpělivost stoupla na obou stranách, „tak při vší úctě…“
„Ta TenTen,“ neodpustila si jej napodobit, i když věděla, že je to nepatřičné, „ pouze hledá útěchu u starého přítele. To není proti žádným pravidlům, pokud je mi známo!“
„Jistě. A jakou přesně útěchu hledá?“ zeptal se úlisně a Hinata se proti své vůli lehce otřásla.
„Poslední člen jejich starého týmu, Rock Lee, před nedávnem skonal. A právě s ním si byla ta TenTen tolik blízká,“ zoufale doufala, že ho to už umlčí.
„Tato informace se k nám ovšem nedostala. Ale i tak bychom nejspíš měli…“
„Opakuji – není třeba! Chtěla jsem to sice přednést před radou až zítra, ale vy jste tolik nedočkavý. Hyuuga Neji skutečně chtěl požádat o povolení k sňatku, ale nikoli k zakázanému nýbrž k následnému. Rád by pojal za manželku Hyuuga Nitami.“
„Vdovu Hyuugy Azami, ochránce vašeho otce? Padl po jeho boku, pokud se nemýlím.“
„Netřeba se k tomu vracet.“
„Odpusťte, Hinata-sama.“
„Pokud je to vše…“
„Nehněvejte se, ale není mi jasné, proč by si chtěl mladý muž v plné síle jako váš bratranec brát vdovu se dvěma dětmi.“
„Vzhledem k tomu, že se jedná o sňatek zcela v souladu s řádem a udělení povolení radou je zde pouhým zdvořilostním aktem, nejsou jeho pohnutky nijak relevantní. Ale dovolte, abych přesto ukojila vaši zvědavost. Neji a Nitami jsou staří přátelé. Vyrůstali společně, v dětství byli téměř nerozluční. A teď, když je v nouzi, když potřebuje oporu, se chce Neji postarat jak o ni, tak i o její půlroční dvojčata.“
„To je od něj šlechetné, dalo by se říct.“
„To rozhodně dalo. A teď mě omluvte, musím si odpočinout,“ dodala netrpělivě.
„Rozumím, odpusťte, že jsem vás tolik zdržel,“ omluvil se zbytečně sladce a belhal se dlouho chodbou pryč.
Ještě několik minut poté stále stála bez hnutí a až pak se odvážila vrátit se pro sestru. Ta však jakoby sama vycítila příhodnou chvíli a spěchala jí vstříc.
„Musíme to uspíšit, sestro! Pokud si ji nevezme hned, budou dále pátrat. Jsou neúnavní, uštvou nás všechny!“ šeptala naléhavě mladší z nich.
„Jistě, svatba musí být do dvou dnů,“ souhlasila nepřítomně a snažila se nevnímat smrtelnou únavu.
„Raději hned!“
„Ne…“
„Ale jestli se jim podaří vypátrat to dítě…“
„Na pochmurné myšlenky teď není čas!“ nenechala ji raději domluvit, „Nesmíme to uspěchat příliš. Zbytečný kvap vzbudí nechtěné otázky. Zítra to oznámím veřejně, jak očekává Namaji, pozítří se vezmou a potom snad všichni zapomenou.“
„A co TenTen? Ona nezapomene. Pořád se bude ptát, pořád se bude vracet. Musíme ji umlčet nebo vše prozradí.“
Rozbolela ji hlava. Snažila se této chvíli vyhnout, jak nejdéle to šlo, ale již nebylo vyhnutí.
„Máš pravdu, nastal čas. Jdi. Ale tentokrát buď, prosím, opatrnější. I ona by se ti mohla chtít mstít za pohřbené sny.“