Z rozkazu královny ledových srdcí I.

Mírně poposedla a silou vůle se nutila k decentnímu zdvořilému úsměvu. Šlo jí to ztuha, neboť tvrdé křeslo z masivního dřeva působilo sice majestátným dojmem, ale nikoho asi nenapadlo, jak moc nepohodlné vlastně je. Vyřezávaná opěrka ji tlačila do už tak rozlámaných zad a ostrý kraj sedáku se jí bolestivě zarýval do stehen. Opět poposedla v předem prohrané snaze nalézt alespoň trochu pohodlí a s povzdechem se zadívala na své nateklé kotníky, které přímo žadonily o to, aby si šla konečně lehnout.
„Už jenom jeden, Hinata-sama,“ ozvala se tichým konejšivým hlasem žena za ní.
Neuklidnilo ji to, právě z posledního žadatele měla velké obavy. Neustále musela přemýšlet nad tím, proč trval na oficiálním slyšení před vedením klanu a nepromluvil si s ní v soukromí. Byli přece rodina. Měla jisté tušení, čeho se jeho proslov bude týkat a vroucně si přála, aby se mýlila. Musela se mýlit, něco tak pošetilého by přece nezkoušel. Z pochmurných myšlenek ji ale nakonec vytrhlo šoupání dveří, když mladý muž vcházel do místnosti.
„Hinata-sama, starší,“ mírně se uklonil a zůstal stát v uctivé vzdálenosti, dokud mu žena posunkem hlavy neodpověděla na pozdrav a on tak mohl přistoupit blíže.
Dívala se do jeho nezvykle nervózní tváře a jeho napětí jakoby vzala za své. Rozrušilo ji to, najednou si byla téměř jistá, jaké neuváženosti se chystá její bratranec dopustit. Musela tomu zabránit za každou cenu!
„Dnešní jednání je u konce, omluvte mě,“ pronesla unaveně, když namáhavě vstávala a levou rukou si starostlivě hladila veliké břicho.
„Jste v pořádku, Hinata-sama?“ ozval se jeden ze starších klanu Hyuuga.
„Ano, jen si už nutně musím odpočinout.“
Věnovala ještě krátký pohled ženě, která celou dobu stála za ní jako stín a pak zmizela ve dveřích za jejími zády. Ty vedly do tmavé krátké chodby, na jejímž konci byl soukromý pokoj, který využívala, když měla formální jednání klanu a musela zůstat v hlavním sídle. Zadívala se na měkkou postel, po které posledních několik hodin nekonečných jednání prahla, ale teď byla tak neklidná, že na odpočinek už neměla ani pomyšlení. Pomalu se belhala po pokoji sem a tam a doufala, že její sestra pochopila, co se jí pohledem snažila naznačit. Po pěti minutách přišla odpověď v podobě tichého klepání. Aniž by čekaly na vyzvání, vešly do místnosti dvě osoby a tiše za sebou zavřely dveře.
„Co to mělo znamenat, Hinata-sama?!“ začal bez okolků muž, který sice použil formální oslovení, ale jinak se dále protokolu nedržel.
Nevadilo jí to, ba naopak měla radost, že spolu přece jen budou moci hovořit více jako bratranci než jako vůdkyně klanu a člen vedlejší rodiny.
„Odpusť, Neji, ale nemohla jsem tě nechat to udělat,“ pronesla velice tiše a pokynula mu rukou k židli. Neposadil se.
„Pochop, dostal bys zamítavou odpověď a ty to víš. Navíc by tě pak klan více sledoval a to nechce ani jeden z nás. Nenechala jsem tě žádat o svolení pro tvé vlastní dobro,“ její hlas zněl mnohem méně unaveně, než nakolik se vlastně cítila, až ji to samotnou překvapilo.
„Byl jsem hlupák. Myslel jsem, že nejsme jen rodina, věřil jsem, že nás spojuje i pouto přátelství, Hinata-sama,“ ledový klid, s jakým tato slova vyřkl, ji zraňoval.
Vyčerpaně se sesunula na židli, kterou napřed nabízela jemu a svěsila hlavu do dlaní v rezignovaném gestu. Neměla už sílu.
„Hinata-sama nemůže dělat výjimky, nesmí. A zvláště pokud jde o zachování rovnováhy linie, Neji-san,“ vložila se do hovoru Hanabi, která do té doby neslyšně stála u dveří.
Muž sklopil pohled jejím směrem, ale neotočil se, jen se smutně pousmál: „Nesmí…“
Pak se vše odehrálo velice rychle. Přiskočil k sedící ženě v bojové pozici, jako by ji chtěl ohrozit, ta si zcela instinktivně objala rukama břicho, jasně si vědoma toho, že ve svém stavu není schopna ničeho víc a žena ode dveří se okamžitě přesunula, aby jí dělala štít. Neji však nešel po starší ze sester, ale chtěl vylákat tu mladší, aby jí mohl strhnout ochrannou čelenku, což se mu také podařilo. Pak o dva kroky ustoupil, aby ukázal, že nebezpečí pominulo, Hanabi však obranný postoj neopustila.
„Nesmí… Skutečně, Hinata-sama? Opravdu nesmíte a neděláte žádné výjimky? Tak proč je čelo Hanabi-san teď již členky vedlejší rodiny stále neposkvrněné?“
Hlava klanu Hyuuga se napřímila a pokynula své sestře, aby si stoupla za ní, ta to velice neochotně udělala, ale nepřestávala se vpíjet do mrazivých očí jejich bratrance. Hinata se zatím pomalým a rozvážným krokem přibližovala k muži, který křečovitě svíral čelenku její sestry. V dlouhém blankytně modrém kimonu, které sahalo až k zemi, vypadala, jako by se snad nad podlahou vznášela a její plachý pohled vzbuzoval dojem zranitelnosti a křehkosti. Neji věděl, že kdysi takovou skutečně byla, ale dnes je lepší být s ní stále ve střehu. I tak ho ovšem překvapila náhlá tvrdost jejího pohledu, když se nakonec zastavila v jeho bezprostřední blízkosti.
„Od tebe bych nečekala výčitky, že jsem nenechala zmrzačit vlastní sestru, Neji.“ mluvila tiše ale rázně, „Myslela jsem, že zrovna ty chápeš krutost a bezcitnost této tradice a že budeš nadšen, že někdo tobě blízký nesdílí toto tvé břímě. Spletla jsem se.“ vytrhla mu čelenku z rukou a přistoupila ještě o kousek blíže, „Ale jsou tradice, které drží náš klan pohromadě, brání jeho největší bohatství a udržují řád a integritu a takové jsme povinni ctít. Budeš to muset pochopit. A teď odejdi,“ pokynula mu levou rukou ke dveřím.
Vpíjel se do jejích nezvykle tvrdých očí a pak mu na moment sklouzl pohled na velké těhotenské břicho rýsující se zpod hedvábné látky. Hanabi v tom zřejmě zahlédla hrozbu a tak si pospíšila, aby stanula své sestře po boku. Sklopil či a otočil se k odchodu.
„Je těhotná,“ dodal ještě, než za sebou zavřel.

„Otče…“ štkala tiše v kleče a zlomená zármutkem ani nevnímala, jak jí studená rosa prostupující kimonem zebe do holení. Byla již tma a hřbitov zel jinak prázdnotou, také proto si vybrala právě tuto dobu.
„Proč jste mě nepřipravil? Proč jste mě v tom nechal, proč…“ chtěla bouchnout pěstí do mokré trávy, ale těsně předtím si to rozmyslela a otevřenou dlaní se po ní spíše jako by svezla.
„Nedokážu to, otče, opět jsem vás zklamala, ale na tohle nejsem dost silná. Nejsem…“
„Ty jsi silná, hodně silná a už nechci slyšet, jak o tom znovu pochybuješ!“ ozvalo se jí za zády.
Neotočila se, jen si nenápadným pohybem ruky osušila tváře a pomalu a ztěžka vstávala z tvrdé země. Pomohl jí a něžně ji otočil k sobě.
„Je pozdě, hledal jsi mě…“ zašeptala provinile.
„Ne, právě jsem se vracel z kanceláře a zahlédl tě, jak jdeš sem. Kdybych tušil, že v tuto hodinu nejsi v posteli, zešílel bych strachy! Co tady vlastně…“
„Odpusť,“ zamumlala tak neslyšně, že jí toto slovo spíše odezíral ze rtů. Pochopil ale, že zřejmě ani ona dnes neměla nejlehčí den.
„Proč jsi byl vlastně v kanceláři tak dlouho?“ zeptala se po chvíli hlasitěji.
Objal ji. Na konci tohoto strašného dne potřeboval cítit její blízkost, její horký dech na svém krku, omamnou vůni jejích hedvábných vlasů. Pevně ale šetrně zároveň ji k sobě tiskl, než konečně promluvil.
„Před chvílí se vrátil průzkumný tým. Nepřinesl dobré zprávy. Tlustoob… Lee je skutečně mrtvý.“
Konejšivě jej hladila po zádech a pak upřela stále ještě uslzené oči na temné nebe.
„Souhlasil bys, Lee? Ano… Snad ano,“ zadoufala nehlasně.