Přízrak je Stín? Okamžiky pravdy – díl 37. ½

Ještě jedna věc se udála. Kunaie určené Přízrakovi a Shi se zlomily a rozpadly na prach. Už nikdy nikdo nevyvolá zlo v nich obsažené. Účel jejich existence zmizel.
Až příliš pozdě si zbytek týmu všiml Yamatovy podivné polohy.
„Yamato?“ zkusil to nejdříve Sanado. Nic. Nenahmatal mu žádný puls. Rychlé ohledání přineslo stejný výsledek.
„Co se stalo?“ ptal se vyděšeně Sagi, zrovna v době, kdy Přízrak a Shi omdleli.
„Yamato je mrtvý.“ Toto prohlášení vzalo všem dech, kteří to slyšeli. „Pokud mi nevěříte, přesvědčte se sami.“ Sanado se nutil, aby neplakal. Tato náhlá ztráta drahocenného přítele jím projela jako vlna bolesti, rozlévaná od srdce.
„Cože? Vždyť ho nic neohrožovalo na životě!“ divil se Loutkář.
„No právě, tak jak…?“ ani jeden nemohl přijít na logické vysvětlení, právě to zemřelo s Yamatem. Navždy…

„S tím souhlasím. Je načase vám říct celou pravdu.“
„Ta by se šikla,“ řekla docela naštvaná Temari.
Přesně ten moment byli vyrušeni Sanadem, který jim oznámil úmrtí jejich přítele. Všemi to otřáslo, až šokovalo. Bylo jim to vidět na tvářích. „Tohle se stát nemělo.“ Černý Havran stále všemu, co se tu odehrálo nemohl zhola uvěřit. V ten moment to prostě nešlo. Nemohl. Šok mu v tom zabránil.
Ostatní to cítili stejně. Jelikož neznali Yamatovi žijící příbuzné, pochovali ho místě, kde to miloval. Blízko jejich stanoviště se nacházel menší palouk, s kam oblibou chodil, aby zahnal chmury, nebo přemýšlel o vylepšení svých zbraní. Nespočetněkrát jim zachránily život.
Přízrak a Shi, stále v bezvědomí se neúčastnili rychlé pitvy, ukazujíc na selhání mozku… a následného pohřbu. Každý na něho vzpomínal po svém, jenže všem se vybavila stejná vzpomínka.

„Zdravím, jmenuji se Tenzou, rád vás potkávám. Je mi ctí s vámi jít do akce. Jak já vždycky říkám starý vlk musí být schopen bojovat s mladými.“ Na to se široce usmál.
O několik málo hodin se už nesmál, byl plně soustředěn do boje, kde hrozilo, že všichni zemřou. Nebýt jeho nové zbraně. Magnetické hlavice, která je všechny bezpečně vyzvedla z té divně svislé jeskyně plné temnoty a nepřátel.
„Všichni v pořádku?“ ptal se starostlivě.
„Jen v šoku, ale jsme.“ Od té doby Přízrak nepřestal důvěřovat této „zbrani“, schopné i zabíjet právě onou hlavicí.

„Nevzdávejte se!“
„Je pěkný trouba, nechat tak pěknou slečnu, být o nějaké roky mladší…“
„Je potřeba bojovat do…“
„… co jsi to za přítele…“
„Mám ti jednu vrazit?“
„… neopustím přítele, i když je možnost, že je mrtvý!“
„Musíme, pryč! Našli nás!“

Všechna tato Yamatova slova a myšlenky vířily jako tornádo. Nedaly se zastavit, jako příval slz spojené s vlnou smutku za padlého přítele a rádce.
„Budeš nám všem chybět, ty starý vlku. Budeme se držet!“ Černý Havran schválně použil toto oslovení, chtěl odlehčit atmosféru a ke svému úžasu se jeho nálada též zlepšila.
„Jak řekl Černý Havran, my mladí vlci vyrosteme ve staré, držíc krok s mladšími,“ Sanado se během řeči musel několikrát nadechnout, aby mu bylo vůbec rozumět. Zadržoval vzlyky.
„Starý vlk nikdy nepadne.“ Přidala se Břitva, smutníce, že už si nepoběží za ním pro „otcovskou“ radu.
„Budeš dál žít v nás, hrdi poneseme tvůj prapor.“ Sagimu stále nedocházela krutá realita.
„Starý vlk mi jednou řekl. ‚Až se naučíš lovit, dospěl si.‘ Já plně souhlasím.“ Doktor chápal, že bez něho by skoro všichni zemřeli na počátku výpravy s Přízrakem. Vděčnost je jediné, co může nabídnout jako uctění památky.
„Věz, že jsme hrdi na to, že jsme tě znali.“ Tsuki i přes krátkou známost, měl dojem jako by ho znal věky.
„Jak se říká starého psa novým kouskům nenaučíš. Ty ses pořád učil, co?“ Maxim jen tupě zíral před sebe, vzpomínaje na jejich první setkání.
„Byl jsi pro mě vzorem správného shinobiho. Čest Tobě.“ Loutkář se s ním loučil nerad. Dokonce jeho rapo-loutka neběhala, jen ležela, aniž by vydala jediný hlásek. Cítila pocity svého „pána“.
„Nemohu říct, že jsem tě znal, ale co mohu říct je toto. Opravdu mě těší, že jsem mohl poznat shinobiho tvého ražení. Nezapomenu.“ Soijiro byl jediný, kdo viditelně netruchlil. Jeho rod smutnil jinak. Vnitřně.
„Vskutku vůdcovský vzor. Byl jsi pro mě jako táta, kterého jsem neměla šanci poznat. Budeš mi chybět,“ Mio měla, co dělat, aby se nerozplakala naplno. Musí být silná, aby zvládla vše, co jí ještě čeká.
Předali bílé chryzantémy na hrob svého parťáka. Rozloučili se a loudavými kroky se vydali zpátky do základny. Dořešit několik věcí.
Ovšem všichni ve svých srdcích cítili úlevu a smíření. Další spojenec jim bude krýt záda z nebes.
V to pevně věřili…

Jun a Shun dleli u svého velitele. Poslední dva Shiovi bojovníci netušili kam jejich kroky povedou dál. Jejich cesta se až příliš klikatila.
„Nevíš, co s námi udělají?“ ptal se znepokojeně Jun s upřeným pohledem na svého pána. O předešlé situaci nechtěl ani jeden mluvit. Vždyť jim to monstrum zabilo kamarády přímo před očima. Moc dobře si byli vědomi o nočních můrách, které vbrzku nastanou.
„Možná to ani nechci vědět. Co má přijít, přijde. To nezměníš.“ Dál už Shun nepromluvil a držel stráž.
Do chvíle, kdy se Shiova ruka nepatrně pohnula…

Podobný stav zažil i Přízrak. Ruka se nadzvedla, následně s celým tělem…

Nacházel v bílé místnosti, kde opět viděl svého otce. Něco šeptal, nerozuměl mu. Ovšem bělota začala tmavnout a silueta otce se začala vytrácet, až úplně zmizela.
„Počkej, cos to říkal…?“

„… tatíííííí?“ volala jeho ústa. Ovšem jeho hlas ještě nebyl zcela v pořádku.
„Už je vzhůru!“ halekal Soijiro. Vehementně přesvědčoval ostatní, aby si na vysvětlení ještě chvíli počkali. Chtěl to sdělit celému osazenstvu naráz. Netoužil tuto historii podruhé vyprávět.
„I Shi se probral!“ oznámila Mio. Přišla do jeho pokoje, jakmile se vrátili z pohřbu.
Museli ještě asi tak hodinu počkat, než se Přízrak a Shi dostatečně probrali. Byly jim jen lehce nastíněny události minulých hodin a dvou dnů. Oba dva měli shodně výpadek paměti, nečekaně i Kurama nebyl při síle.

„Ocenil bych, kdybyste mě nechali mluvit, nepřerušovali mě, otázky na mě si klidně pište. Jen mě nechte mluvit. Už tak je mi zle z celé té věci. Dusíc můj rod po staletí.“ Soijirův pohled směřoval výhradně na Přízraka.
„Je nám to jasné.“ Promluvil zas všechny Černý Havran.
„Jen pro začátek, oběma jsem vymazal paměť na celou tuhle událost, protože ty, Shi bys nebyl schopen žít jako normální člověk. To pradávné zlo, by tě jednou proměnilo na zrůdu. A ty, Přízraku, tobě jsem ji též vymazal, nepotřebuješ znát věci o tom démonu, když ti je mohu říct sám.“ Tady se na letmý okamžik podíval do jejich očí. Bez následků. „Tento démon se jmenoval zvláštně. Oniyama. Jeho moc byla tak obrovská, až drtila hory a lámala skály. Nikdo si před ním nebyl jist svým bídným životem… Pocházel z temné hory, vládl tam tisíce let, až se objevil Juubi. Vyzval ho na souboj, vítězem se stal Juubi.
Oniyama plánoval pomstu, celému tomuto světu. Jenže se mu do cesty postavil Rikudo, nyní s Juubim v těle…
I po další roky stále působil potíže, do té doby než mu Shodaime Hokage zapečetil tu nenasytnou touhu zabíjet lidi, spolu s oním slibem, že už více nebude zabíjet. Musel souhlasit.“ Opětovná pauza, posluchači se vžívali do toho vyprávěného příběhu. I rapa-loutka stříhala ušima.
„A co s tím má můj rod? Ptáte se? Vidím vám to na očích. Můj rod kdysi lovil skupinu prastarých démonů, dnes už nežije ani jeden. Ovšem Oniyama se nedal. Unikal nám. Ano, my jsme vrazi, kteří zabíjeli jen proto, aby jim síla z démonů prodlužovala život. Jediná, kdo s tím nesouhlasil byla moje velitelka, Kaoru.“ Přízrak se při zvuku jména ženy, kterou miloval, ošil a posmutněl.
„Až když nebylo, co lovit, nechali jsme se Shodaimem najmout na chycení Bijuu pro ostatní vesnice…“ tato skutečnost otevřela pusy dokořán všem přísedícím. Soijiro navázal: „Uběhla nějaká doba míru, Kaoru se v té době ujala mé výchovy, pro všechny jsem byl stále mládě. Postupně jsme i my začínali vymírat. Tehdy se naše malá skupina přestěhovala do končin, v kterých jste nás našli… lépe řečeno, my našli tebe, Naruto. Když si byl mimo, vytáhli jsme z Kuramy všechny informace o dalším osudu. Neublížili jsme mu. Abych se vrátil k příběhu. Mír by byl, kdyby jednoho dne nezabil člověka pro malicherný kus skály. Jistě je vám známo, kdo s ním bojoval. Ano, byl to Yondaime.
Ani jeden z jeho protivníků nevěděl o léčce nastraženou démonem. Tři roky po jeho porážce zemřeli. Oniyama jim vysál energii života. Neboj, Naruto, tebe se to netýká, za tebe bojoval tvůj otec, vysál poslední energii života tvému otci, tobě to neublížilo. Tohle je krvavá a temná minulost.“
„Proč si tohle neřekl na začátku?“ Černý Havran nemohl působit šokovanější.
„Nebyl jsem si jistý, zdali do toho mám zapojit i další ninji.“
„Kolik ti zbývá?“ nečekaná otázka zazněla od Loutkáře.
„Pohltil jsem zbytek jeho síly. Takže asi mých posledních padesát let, na vaše poměry tři sta sedmdesát pět let.“
„Jak jste dokázali maskovat to, že vůbec nestárnete?“ zajímala se Břitva.
„Jednoduše, každých pár let jsme se vydávali za své syny nebo dcery, samozřejmě s patřičnými změnami.“
„Chápu tě, ovšem mohu se zeptat, zachytil si otcovy myšlenky?“ konečně promluvil Shi.
„Ano, oba své syny nekonečně miloval. Důvěřoval jim natolik, že jim svěřil kunaie, do kterých zapečetil poslední část moci Oniho.“ Dodal spěšně Soijiro.
„Tak takhle to bylo. V podstatě nás uvidíš umírat…“ pronesl Přízrak chmurně.
„Je to tak. V Itachiho vidění jsem však nebyl, že Itachi?“ Soijiro se už neohlížel na zdvořilost. Mohl si to dovolit. Konečně ukázal své pravé já.
„Vsutku, nemohu si vzpomenout na tvé jméno, či činnost. Promiň.“ Řekl Černý Havran téměř prosebně.
„V pořádku. Na mě čeká jiný osud.“ Pochopili, co jim sděloval, až na Shia.
„To ses tedy ukázal! Nejdřív si Přízrakovu partu naklonit na svou stranu a pak je odkopnout? To jsi povedený ‚Zachránce‘!“ tím šokoval pouze Soijira.
„Jak víš jméno mého rodu? Nech mě hádat. Nevymazal jsem ti úplně celou paměť, viď?“ kývání hlavou mu bylo jasným důkazem jeho teorie.
„Nikdo další nic?“ odpovědělo mu jen ticho. Ani hlesnutí. „Jistě víte, co musí nadejít. Rozloučení. Itachi to ví nejlépe. Abyste neřekli, že jsem bezcitný, zde máte mého rodu komunikátor, kdybyste náhodou narazili na dalšího zbloudilého démona.“ Položil na stůl malou protáhlou věc.
„Tužka?“ Maxim těžko skrýval pobavení.
„Elektro-sonická tužka se zabudovaným poplašným kódem.“ Podal pro něj vysvětlení jako kdyby poučoval studenta o tom, že jedna a jedna jsou dvě.
„Opravdu musíš?“ zajímala se Břitva. „Brala jsem tě jako bratra.“
„Ano, má cesta musí pokračovat. Nezapomenu.“ S muži si potřásl rukou, následované medvědím obětím. U dvou žen se pozastavil, něco jim zašeptal do ucha, obě zčervenaly, poklonil se, najednou jako pára nad hrncem zmizel.
„Co ti navykládal?“ ohradil se Shi, nezamlouvalo se mu Miino červenání.
„Není tvoje starost.“

Nedokázali pochopit takový náhlý zvrat. Yamato zemřel, Soijiro byl fuč. Nastává čas vypořádat se s Přízrakovým bratrem.
Přinese nadcházející debata rozhodující zlom, nebo dojde na bratrovražedný souboj? A co Hanabi, Sakura a zbytek Konohy?

„Jaký osud mě a mé bojovníky čeká, Černý Havrane?“ obrátil se Shi na toho, kdo spatřil budoucnost, i když jen jako vedlejší prvek Soijirovy schopnosti, zrovna napojené na varovný signál vycházející ze spojených kunaiů.
„To ti mohu sdělit docela přesně, Shi.“