Poslední Dračí odkaz - Díl 5: Hrozba Vlaštovky

TenTen se probudila v nemocnici, kde u ní dlel Mikael.
„TenTen, musím na chvíli odejít, ale až se vrátím, povím ti vše, co potřebuješ znát. Zodpovím každou tvoji otázku.“ Řekl docela nervózní Mikael.
„Proč musíš pryč? Já nechci, abys šel. Bojím se. Moc.“ TenTen se opravdu bála. Jen stále nechápala kvůli čemu byla tak vystrašená jako srna. Všechny nápovědy měla u sebe, teď již najít první vodítko/vzpomínku mezi nimi a zbytek se vyjeví sám. Lehko se to řeklo, těžší to bylo vykonat. Jenže pak myšlenky našly Teirenin život, který měla trnitý, už od samého počátku. Teď ji její strach připadal nicotný a malý.
„Můj Řád svolává po třiceti letech poradu. Musím tam jít. Jsou to jen tři dny, sluníčko.“ Mikael působil přesvědčivě. Také mu nic jiného nezbývalo, protože hlavou se mu míhala jen jedna možná odpověď na svoji otázku. Vrátí se. Určitě. Odchází jen na kobereček kvůli odhalení skrýše Teirenina diadému reinkarnací samotné Teiren. Jasná mu byla další věc. Odtajnění TenTen před Řádem. Stejně už o ní ví.
„Tak to jo. Nebudu tě zdržovat. Kdo se ti postará o obchod? Ty víš, že jsi pro mě jako otec.“ Sama TenTen netušila proč to vůbec vypustila z pusy a jakým stylem vyslovila svá slova, jako by se navždy loučila.
„Neboj, vše je zařízené. Jak jsem slíbil, takže si pro mě nachystej nebetyčně dlouhý seznam otázek. Ano?“ šibalsky se na ni usmál. Ještě ze dveří zamával a pak zmizel. Tehdy TenTen nepojala žádnou obavu, tři dny jsou tři dny. Chyba, měla by už teď litovat, že ho nechala jen tak lehce odejít. Nikdo nemůže předvídat budoucí události.
Proto se zachumlala zpátky do peřin. Usnula klidným spánkem.
Večer ji už propustili domů. Nechtěla se vracet do svého domu. Připadal jí cizí a nepřátelský. Souhra těchto okolností možná napomohla k onomu zvláštnímu setkání…

Nylaen/Zirael se rozhodl v rámci svého přemýšlení nad novou strategií, projít si celou Konohu. Tolik změněnou od jeho poslední návštěvy před sto lety, kdy neúspěšně hledal reinkarnace svých rodičů.
Říkejme tomu souhra náhod, aniž by to opravdu plánoval do někoho vrazil. Když z něho nevyšla ani hláska, dotyčná osoba na něho spustila.
„Hej, kde jste nechal omluvu? U vás je běžné, že do někoho vrazíte a odejdete beze slova? Tomu říkám nečestnost pro toho, koho právě pustili z nemocnice!“ Tyhle slova na něj zapůsobila. Rázně se otočil a jal se bránit.
„Tak poslyšte, já do vás nechtěl strčit, ale stalo se. Tak proč brečet nad rozlitým mlékem. Nebo tak nějak se to říká ne? Jste v pořádku? Jste! A vůbec proto nesnáším lidi…“ další slova zanikla. Zpříma na ní pohlédl. Nezabránil mírnému začervenání. Poprvé ve svém životě se cítil hloupě a jako puberťák, co okřikuje své rodiče nachytajíc ho u nějaké lumpárny. Napůl to tak skutečně bylo.
„Fajn, nemyslela jsem to tak. Jen se necítím ve své kůži.“ Sice nepadlo to slovo „omlouvám se“, ovšem bylo patrno z TenTeniných slov.
„Beru na vědomí.“ Zde Nylaen udělal jednu z několika zlomových činů. Bylo to proti jeho přesvědčení, nemíchat se do života TenTen. První škobrtnutí… Kam to ovšem povede? Neměl tušení. „Nemáte chuť zajít někam slečno…?“ dával jí prostor se představit.
„TenTen. Děkuji, právě jsem se šla poptat mých přátel, zdali by nechtěli někam zajít. Počkají, vy máte přednost mladý pane…?“
Dlouho nemohl přijít na jméno, své pravé užít nemohl, druhé nechtěl prozradit, bylo mu dáno od Senseie. Takže bylo zapotřebí třetí. Lehce zapamatovatelné a obyčejné. Nenápadné. „Kaien Tokumu.“ Podával jí ruce na znamení smíru. Jinak to udělat nešlo.
TenTen jeho nabídku přijala. „Jdeme tedy? Pokud nemáte nic proti nebo jste měl v plánu něco jiného?“
„Nebudeme si tykat? Přeci jen jsme stejná věková skupina, no ne?“ Zirael se chtě nechtě choval přirozeně podle situace. Zcela nová zkušenost. Nikdo by nehádal, že mezi nimi je tak velký věkový rozdíl. On žil už své šesté století, kdežto ona měla sotva po dvacátém roku svého života.
„Platí. Co máš radši? Obyčejnou restauraci nebo hospodu? Volila bych náš BBQ bar.“
„BBQ bar zní dobře,“ usmál se Zireal.

Starosti a zase starosti nutily všechny členy Hyuuga klanu pátrat a vyšetřovat onen záhadný požár, i když Hiashimu bylo vše jasné. Svolal Radu starších, které též ono znamení děsilo.
„Opravdu nevíte, kde je První Svitek?“ zas a znovu se ptal na tu samou otázku. Tradovalo se o existenci Čtyř Vědoucích Svitků samotného Rikuda. Sepsal je na sklonku života, uložil je na bezpečná místa. Tedy spíše jeho dva studenti a dva synové. Zavázali se mlčenlivostí. Tu také dodrželi.
„Nevíme, pokud je to pravda o Nejim. Měl by být schopen najít První. Jestli ne, je svět Shinobi u Konce. Vlastníme jen kusý úryvek ze Svitku.“
„Zatáhnout do tohohle Nejiho? Vždyť je to šílené!“ namítal Hiashi úplně zbytečně. Věděl nejlépe o celé angažovanosti Nejiho.
„Šílené je to, co se děje. Jsme si jistí, že tohle všechno odstartovaly sny Nejiho a TenTen, tu je též potřeba povolat!“ ostatní kývali na souhlas. První pár Svitků by se možná podařilo najít, ale co zbývající dva? Z klanu Senjuu zbyla už jen Tsunade a z Uchiha zase Sasuke, prý snad i Madara, což bylo takřka bláhové ho zajmout. Hotová sebevražda!
„Je rozhodnuto!“

Proto si nikdo nevšiml proměny Hinaty. Brali to jako stres z toho všeho. Na ní vězela větší část odpovědnosti jakožto budoucí vůdkyni klanu.
Temný Drak, co byl u ní si nechával čas, aby načerpal dost sil pro své další rozkazy. Ovládnout její mysl byla hračka. Takhle snadnou oběť nečekal ani ve snu! Počkat, Draci nesní.
Když spala našeptával jí tolik věcí, až Hinata měla pocit, že se zalkne. Začala mít z toho noční můry plné násilí a krve. Nejhorší na tom byl fakt, že to ona vraždila, svoji rodinu. Jako kdysi Uchiha Itachi! Čím dál více se jí během dne vkrádala myšlenka zabít Hanabi, Nejiho a v neposlední řadě svého otce. Jedině tak se může ujmout vlády. Bránila se tomu, byť sebe usilovněji se jí nedařilo krotit. Časté výbuchy vzteku jí ještě více burcovávaly.
Všechny tréninky se svojí sestrou vždycky probíhaly se stejným výsledkem. Porážkou Hinaty. Do chvíle, kdy konečnou vládu nad jejím tělem nezískal Špeh, říkejme mu třebas Ryuuko.
V ten den se seběhlo několik událostí, začínajíc docela obyčejně.

„Zase prohraješ,“ dráždila ji Hanabi, netušíc nic o rychle krátícím se životě jí samé.
„Cítím tvoji prohru.“ Odpověděl za Hinatu Ryuuko.
„Tak jen směle do toho!“ odstartovala Hanabi jejich trénink.
Zpočátku nic nenasvědčovalo o Hinatiné výhře. Hanabi se rozhodně nedržela zkrátka. Úder stíhal úder, ruce pro svoji rychlost se měnily na matné šmouhy, nohy se jen míhaly z jednoho postoje do druhého, až je bojový zápal nutil útočit stále silněji a zuřivěji. Přesně to Ryuuko měl v plánu.
„Dám ti jednu radu, nikdy nedovol nepříteli, aby se dostal dlaní ke tvému srdci.“ Radila Hinata.
„Tohle dávno vím.“ Omyl. Jeden velký chybný omyl. Otočkou prováděnou na změnu postoje se odkryl jeden bok, kam Ryuuko cíleně mířil. Plnou „ostrou“ silou. Hanabi to zaskočilo a šokovalo. Odhodilo jí to dobrých osm metrů. Druhým bokem narazila do zdi! To způsobilo nalomení tří žeber. Bolestně zaúpěla. „Co to mělo znamenat?“
„První krok k tvé smrti, chci totiž převzít kontrolu nad naším klanem! A ty, moje nezbedná sestřičko, zažiješ tolik bolesti, jako já kdysi.“ Ryuuko domluvil, Hinatino tělo se pohnulo směrem k Hanabi. Pokusila se vstát, marně. Dokonce i kotník byl naražen. Slíbila si boj do posledního dechu. Chystala se, že bude křičet. Ovšem Ryuuko jí prstem naznačil, aby to nedělala.
„Nebudou si všímat tvého řevu.“ Pokusila se o to, bez výsledku. Na pátý pokus to vzdala. „Říkal jsem ti to!“ v tuto chvíli Hinatin hlas definitivně zmizel, nahrazen tím děsivě kovovým dračím hlasem. Hinatina ruka zažila proměnu. První část se obalila modročernými šupinami a nehty se změnily na pařáty.
Hanabi se pokoušela ve svém stavu utéci, nebylo kam. Všude jen samá zeď. Začala panikařit, ještě ne dost, aby si stále zachovávala chladnou hlavu. Pak to přišlo! Vykašlala krev! Známka účinku předešlého útoku.
„Jaké to je? Ležet na zemi a chrchlat krev? Líbí?“ kovový hlas Ryuuka zněl vskutku odpudivě.
„Děsně moc.“ Odvětila Hanabi na moment paralyzována bolestí.
„Tak to se shodneme.“ Hinata/Ryuuko se blížila dalším krokem. Ruku s pařáty již připravenou k použití. „Je to tak dlouho, jsem zabíjel vlastními silami. Ani nevíš, jak my milujeme pohled na odhalené lidské orgány smíšené s vaší krví. Hned bych si nějaký dal.“
„Klidně si posluž,“ řekla odevzdaná Hanabi. Schválně odváděla pozornost. Další pravidlo boje s nepřítelem. Zaměstnej jeho pohled na jednu ruku, aby neviděl, co dělá druhá. Svoji chakrou tam napsala jen tři slova. HINATA – NEBEZPEČNÁ – ZABÍT!
Následně slyšela svištění drápů a bolest, která jí rvala hrudník doslova na kusy. Přesto stále žila, i když měla „otevřené“ břicho jako od chirurga. Nechtěla se podívat, ale ten pohled nezapomene do konce svého krátkého života. Druhá rychlá rána směřovala na její krk, rozřízl ji hlasivky a potrhal důležité žíly a tepny.
„Já ti říkal, nedovol, aby se kdokoli dostal na dosah tvému srdci. Ach, to je krásný pohled. Všechny ty žijící orgány. Čím začneme? Vybereme si jednu plíci? Nebo žaludek?“
To, co následovalo už Hanabi nevnímala. Šok a čirá hrůza jí pomohly se vnořit do temnoty smrti dříve než se její mozek mohl dostat na pokraj šílenství. Chladná náruč zapomnění byla zde. Necítila nic. Vytrženým srdcem, ztrátou krve Hanabi zemřela…
„Jak já se těšil!“

Dalším zlomem se ukázal být Hiashi, toužil vidět dcery při tréninku. Jenže spatřil hrůzyplnou scenérii. Hinata držíc bijící srdce své sestry v rukách! Chystaje se ho sníst!
„Cos to udělala?“ Hiashi byl okamžitě u ní. Zarazil se nad tou její rukou. „Proboha, ty seš…! Vyslanec Pekel, Ohlašovatel Apokalypsy…!“ jako vůdci mu bylo hned vše jasné. Dcera ne dcera musel tu zrůdu zabít.
„Krásně si mě vystihl. Zapamatuji si to! Tohle jsem a mnohem víc. Na rozkaz mého pána ti vezmu život. Jsi příliš nebezpečný. Víš mnohé.“ Hiashi byl silný soupeř, neměl však proti Ryuukovy tu nejmenší šanci.
Stačilo jediné máchnutí obrovským pařátem k tomu, aby se vůdce klanu nesesunul na zem ve změti své krve a rozřezané kůže.
„Hlas minulosti je pryč! Zdroj je pryč! Hahaha, tolik potěšení v jeden den? To nemuselo být! S tvým laskavým dovolením si taktéž vezmu tvé srdce.“
„Táhni do horoucích pekel!“ zaskřehotal potichu Hiashi.
„Jsem tam pečený vařený!“ Hiashi slyšel chechot z velké dálky. Litoval tolik věcí, proč jen neřekl Nejimu celou pravdu? Ostatně příležitostí měl dost. Zbytkem svých posledních sil pohlédl na děsivě vykuchané tělo své druhorozené dcery. Oči se zalily slzami…
Mocný kopanec ho obrátil potrhaným trupem na horu. Poslední vjem, který Hyuuga Hiashi zažil byl pohled na vysoko letícího dravce. Takové je být ptákem? Neji, zbytek je na tobě a Tenten.
Jako u Hanabi smrt přišla rychle, o to intenzivnější zažíval bolesti. Temnota ho dohnala. Kromě něj už nebyl nikdo, kdo by znal pravdu o založení jeho klanu. Ani v Radě již nikdo takový nežil.
Tímto se s konečnou platností uzavřela linie vůdců znající pravdu. Hiashi zemřel a s ním důležitý kousek mozaiky utvářené okolo Nejiho a TenTen. Budoucnost Proroctví spočívala na jejich bedrech… Kdo je navede správným směrem?

Ani nevěděla z jakého důvodu se s křikem probudila v pokoji Nejiho. Spíše hluk chodby jí probral. „Hinata-sama! Strašné, někdo zabil vašeho otce a sestru!“ hlásil jí jeden Hyuuga. Sotva si všímala končícího se dne.
„Cože? To není možné!“ vyběhla jako splašená. Věděla kam jít, aniž by předtím vyslechla nebo slyšela místo jejich nálezu. O to děsivěji to na ni působilo. Přesně o témže obrazci měla noční můru.
Nevydržela ten pohled a vyzvracela se. Nic nedávalo smysl. Vypálená knihovna, a teď záhadná úmrtí? „Co se to sakra děje?“ ptala se sebe samé.

Další událostí se ukázalo jeden důležitý čin.
Pro Nejiho bylo jen dobře, že zatím neznal tu hrůzu, dějící se v jeho klanu. Chtěl všechno řešit jedno po druhém. Takže hledal TenTen. Potřeboval se jí omluvit, ale co bylo důležitější, spojit se a dát hlavy dohromady. Tušil o TenTenině sbírce informací, čekající na uložení do mozaiky.
Narazil na háček. Nemohl ji najít. Prostě zmizela! Ani u ní doma neuspěl. Propadal zoufalství, že ji nenajde. Usnul před jejím prahem. Napolo čekal na další sen o Nayonovi. Vyplatilo se. Tentokráte to bylo jiné. Nebyl Nayonem, stal se z něho divák. Sen nabíral obrysů a hlavně konečně se setkal s určitým bodem.

„Poslední tvůj rozkaz ode mě jakožto senseie.“ Pravil viditelně zestárlý Rikudo.
„Hai, splním ho, i kdybych měl zemřít.“ Nayon s přibývajícími léty bral mnohé věci více vážněji.
„Tak horké to nebude. Nezapomínej, místo, které vybereš nesmí nikdo jiný znát.“ Sice tam Neji byl jen jako duch. Přesto měl pocit, že Rikudův pohled směřuje na něj.
„I to vykonám. Spolehněte se!“ Nayon se vytratil s malým svitkem schovaném na srdci. Nasedl na svého věrného koně a hnal se s větrem o závod. Cítil tu nesmírnou zodpovědnost. Jako už tolikrát předtím… mysl si zase našla cestičku pro vzpomínky na Teiren. Jejich Pečetící mise byla stále živá, i když už to bylo dvacet let, kdy obnovili tu pečeť. Opětovně si zakázal myslet na ni. Není na to čas, místo a vůbec už neměli nic společného.
Koně ustájil pod jednou borovici. Posadil se na bobek, dovolil si vytáhnout svitek. Byl menší než jeho větší varianty. Barvu měl červenou se znaky pro něj doposud neznámými. Ovšem Neji to dokázal přečíst zcela jasně. „První Proroctví Vlaštovky – Hyuuga umírá“.
„Tak jo, kam bych to měl dát, kde by to někdo další nehledal?“ dumal nahlas Nayon.

Scéna se změnila. Nacházeli se na tom nejpodivnějším místě, které Neji navštívil. Došlo mu to o dvě minuty později. V dalších letech se to zde pojmenuje jako Údolí Konce.
„Mám to dát sem, Neji?“ Nayon předstíral nervozitu a dětskou hravost nad tím, kam dokonale ukrýt hračku, aby jí ostatní děti nenašly.
„Cože? Ty mě vidíš?“ Neji nemohl tomu uvěřit.
„Ano, už od samého počátku. Proč si asi myslíš, že jsi tady?“ řečnická otázka.
„Protože jsem tvoje reinkarnace?“ zkusil hádat Neji.
„Hloupost! Ne tak docela…“ chvíli nad tím musel Nayon dumat. „Budiž. Detaily si nechám pro sebe, nejsou určeny tobě. Rikudo-Sennin mě varoval před budoucností mého klanu. To samé platí pro Teirenin. Svitek ti dát nemohu. Časová kontinuita, snad chápeš. Leč ukážu ti to místo. Věřím, že máš moc napravit škody mnou napáchané.“ Celou dobu měl Neji pocit, že si z něho Nayon dělá dobrý den a schválně z něho dělá blbce.
„Počkat, počkat! Jak víš, že mě můžeš věřit? Třebas jsem nepřítel!“ dál takto hovořil Neji.
„Z jediného prostého důvodu, jsi můj potomek.“
„Šmarjá, proč je můj sen tak stupidní?“ ulevil si Neji a zcela nevkusně se zasmál.
„Protože jsem tvůj sen a tvůj sen se bude chovat jak ty chceš!“ Nayonova slova zchladila Nejiho úsměv. Připadal si jako cvok, dohaduje se tady s dávno mrtvým člověkem! Ještě, že ho nevidí Lee, jinak by si musel hodit mašli.
„Tím chceš naznačit…“
„Ano, tohle se děje z tvé vlastní vůle,“ Nayon už nevěděl jak mu říct…
„Z mé? Nejsem dnešní!“ podivil se Hyuuga.
„Dobrá, z mé vůle. Chtěl jsem ti udělat radost, tak nevyváděj a poraď kam ten svitek ukrýt, aby ho nenašel lecjakej idiot.“
„Nech toho! Snažím se myslet!“ utrhl se na něj Neji.
„Ale že ti to jde!“ poznamenal cynicky Nayon. Z nudy šoupal nohou o zem.
„Necháš už toho? Nejsem kdejaká babka, co radí na potkání!“ rozčílil se Neji. Vědom si důležitosti toho úkrytu.
„Tak pardon!“ jeho ruce naznačovaly distanc. Taky se potutelně usmíval. Neji mu byl vskutku podoben více, než si v tu chvíli byl ochoten přiznat.
„Už to mám!“ vítězoslavně zařval. Otočil se na Nayona, který se usmíval od ucha k uchu. Tehdy se to stalo.
Nayon zmizel, aby se opět propojil s Nejim. Teď to byl on, kdo držel svitek…
„Vzhůru za dobrodružstvím!“

Neji se probudil a okamžitě ožil. Tenhle pocit nezažil už dlouho. Ani si vlastně nepamatoval, kdy měl pocit úplného štěstí na dosah ruky. Svitek má nyní přednost, TenTen budeš muset ještě nějaký den počkat, proběhlo mu myslí.
Vydal se neprodleně na cestu. Vždyť mu zabere sotva den. Vše potřebné věci měl u sebe. tak proč si zbytečně dělat zastávku v sídle, když stejně brzy bude doma.
Jeho kroky neomylně směřovaly na jedno možné místo.
Málo známé a dávné pohřebiště Hyuugů.
Tam, kde odpočíval Nayon…
Původní hrobku klanu Hyuuga.

Ještě jedna událost změnila průběh celého kola osudí. Zprvu se zdála být nicotnou. Ovšem postupem času se stávala více důležitější. Více naléhavější.
Týkalo se to samotné Hokage.
Zpočátku neměla ten dojem, že je to důležité. Člověk ještě přece z Vlaštovek nikdy nezemřel. Ztělesňovaly příchod jara a nového života. Nebo také věštily smrt.
Tsunade spatřila dokumenty z knihovny Hyuugů, pak ze své vlastní. Na obou byl znak Vlaštovky. Nebylo by to nic divného, nebýt onoho daru od starého přítele.
Rozlepila svitek a četla.
Prý tuto vzácnost dostal od svého pradědy, který zase tohle uchovával jako památku na den svatby jeho babičky s dědečkem, který pocházel z nového klanu, velmi mocného.
Tento dar podstatně vyděsil i realisticky myslící ženu. Rozbalila tence vypadající krabici, odsunula papír. Její oči se nemohly vynadívat na to skvostné dílo. Okamžitě jí napadlo jej prodat. Při bližším pohledu spatřila…
Za darem se skýtalo obřadní kimono v béžové barvě s obrysy vlaštovek nad vodopádem.
Jakmile to spatřila, látka se neslyšně sesula na zem. Tam ležela tak nevinně. Nechtěla riskovat cizí pohledy na „dar“. Rychle to kimono schovala.
Jenže později Shizune neunikl poplašený výraz na tváři její dlouholeté společnice.
Posledním znamení Vlaštovky, se kterým se Tsunade setkala bylo v nemocnici. Ošetřovala mladou venkovskou ženu, nosíc u sebe béžový šátek s obrysem vlaštovky…
„Odkud to máte?“ zajímala se Tsunade.
„Dala mi ho moje matka, jako před ní její matka a matka její matky. Je už hrozně starý.“ Udala mladá žena, netušíc, co za věc vůbec vlastní.
„Ano, vypadá staře, leč nádherně. Teď to trochu zabolí,“ varovala jí Tsunade, mladá žena si totiž vyvrkla kotník.
Žena jen kývla a za pár vteřin se z ordinace linul řev.