Pojď, holka, uděláme z tebe ninju! - Za vše může prasátko!

Za vše může prasátko!

Ač nerada tak přiznávám – podlehla jsem mediální masáži, která se zhruba před půl rokem prohnala Konohou. Nevšimli jste si? Ale určitě ano, navíc její pozůstatky, i když už ne v takové míře, můžete nalézt doposud. Tenkrát, snad kamkoliv jste se podívali, vás terorizovaly nesmyslně obří billboardy, které hlásaly stejná hesla, jaká do megafonů vykřikovali čerství absolventi akademie. Prakticky tomu nešlo uniknout, ale já stále odolávala až do chvíle, kdy byli povoláni zkušení shinobi, aby vesničanům rozdávali letáčky se stejnou tématikou. Snažila jsem se jim sice vyhnout, ale podcenila jsem jejich důvtip a vynalézavost. Povolali summony a právě jeden z nich se mi stal osudným.
„Když si vezmeš letáček, smíš pohladit mou hebkou tlapku,“ lákal mě malý mopslík v legračním oblečku nepřirozeně hrubým hlasem. A když k tomu ještě přidal psí pohled, byla jsem v koncích.
Sehnula jsem pro kus popsaného papíru a za odměnu pohladila neskutečně jemňoučké a heboučké polštářky jeho ťapky. Stálo to sice za chvilku zdržení, ale už jsem chtěla jít. Psovo hrané odkašlání a jasný posunek packy mi však dal na vědomí, že si letáček musím před ním přečíst, aby měl jistotu, že se ke mně dostanou propagandistická hesla a papír v mé levé ruce tak nebude pouze recyklován. Povzdechla jsem si a dala se do čtení. Jak jsem si myslela, stálo na něm přesně to, co bylo všude okolo. Do očí mě praštil zbytečně výrazný nadpis:

Dále pak bylo již menším písmem dopsáno několik dalších informací o možnosti obyčejných vesničanů vstoupit mezi ninji a v neposlední řadě také místo a čas konání příštího náboru, což bylo shodou okolností právě ten den asi za půl hodiny v přízemí budovy Hokage. Pokusila jsem se o co nejmilejší děkovný úsměv a chtěla rychle zmizet, ale ten otravný pes na mě skočil a já ho zcela instinktivně chytla do náručí.
„Doprovodím tě, abys trefila,“ štěkl po mě a já si pomyslela, že jeho páníček, ať už je to kdokoliv, tohle zvíře vytrénoval setsakramensky dobře!
Cestou, která naštěstí nebyla nijak dlouhá, hafan nezavřel tlamu a já se proti své vůli dozvěděla kvantum informací, včetně toho, že jako ninja z řad vesničanů to mohu dotáhnout i na ošetřovatele psů podobných tomuto. No nazdar! Těsně před kruhovou budovou ze mě konečně seskočil, hafnul pozdrav a jal se hledat další zbloudilou ovečku, kterou by mohl nalákat na nebezpečný a jistě krátký život ninji. To byla moje šance! Chtěla jsem se rychle odplížit co možná nejdál, ale k mé smůle zrovna v tu chvíli otevřeli bránu do sídla Hokage a hysterický po prestiži lačnící dav mě unášel dovnitř. Raději jsem se nebránila a svorně postupovala s nimi. Přece jen přijít k úhoně ještě před náborem by bylo hloupé, a dokud nic nepodepíšu, můžu přece svobodně odejít, ne? Ocitla jsem se tak v obrovské hale lemované stolky, kde se nebohé prosté vesnické duše mohly upsat k obraně vesnice. Chápala jsem sice, že po strašlivé válce, která zasadila těžkou ránu do řad shinobi mnoha vesnic, je o vycvičený a chakrou obdařený personál nouze, ale riskovat takhle hloupě životy vesničanů? Situace přece až tak zlá není, ne? Tlak davu kolem mne povoloval, jak se u jednotlivých stolků tvořily spořádané fronty a já měla šanci uniknout, kdyby ovšem neupoutalo mou pozornost velké červeně polstrované křeslo umístěné přesně naproti vchodu, na jehož opěradle byl zavěšen legendární klobouk Hokage a uprostřed sedělo růžové opět směšně oblečené perlami ověšené zvířátko s chvějícím se rypáčkem.
„Tak to už se nedivím, že je tu blázinec, když téhle vesnici vládne prasátko,“ hlesla jsem sama pro sebe pobaveně a to byla chyba! Po mé levici se v tu chvíli zhmotnil jounin s šátkem na hlavě, přežvykoval jehlici a obdařil mě chladným povýšeným pohledem.
„To je Tonton, mazlíček Hokage-sama. Pojď,“ dal mi ruku kolem ramen, „zapíšu tě osobně, přece nebudeš čekat.“ dodal ještě sarkasticky a tlačil mě k jedinému volnému stolečku. Neodvažovala jsem se zdrhnout a v duchu si nadávala do hospodářských zvířat, že jsem na sebe strhla pozornost. Spořádaně jsem si sedla na židli a začala odpovídat na otázky.
„Jméno?“
„Kakari.“
„A dál?“ zeptal se po chvíli, když mu došlo, že jsem skončila.
„Co dál?“
„No, druhé jméno.“
„Já mám jen tohle.“
„A to si s ním vystačíš?“
„A proč ne? Však naše Hokage si také vystačí jenom s jedním!“ neskrývala jsem své podráždění.
„Dobrá, další otázka: Ambice - stát se Hokage…“ ušklíbl se a dál vyplňoval formulář už bez mé pomoci. Z jeho škrabopisu jsem toho moc nepochytila, ale jsem si jistá, že kolonka dovednosti, do níž vepsal ostrý jazyk, mi v budoucnu bude činit problémy, zvlášť jestli to někdo vezme doslovně.
„Hotovo. Podepiš,“ otočil ke mně popsaný papír a podával pero.
„Ani omylem,“ ujistila jsem ho a chtěla vstát.
Zadržel mě a druhou rukou si vyndal oslintanou jehlici z úst.
„Buďto perem nebo krví,“ pousmál se a začal točit senbonem mezi prsty až na mě díky odstředivé síle dokápla trocha slin.
Ztěžka jsem polkla, sáhla po krvavě rudé propisce, ocenila tu ironii, a na podpisový řádek načmárala muří nohu. Asi jsem se musela tvářit dost ztrápeně, protože jeho výraz zřetelně změkl.
„Jen klid, ono nejde o skutečnou nebezpečnou práci shinobi, jen potřebujeme zalepit díry v misích, které dříve vykonávali méně schopní genini, kterých je teď třeba jinde.“
Nebyla jsem si jistá, zda mu věřit, ale už bylo stejně pozdě.
„Teď tě ještě musím někam zařadit…“ začal, ale mou pozornost si opět získalo prasátko, které samým vzrušením usnulo, skácelo se z trůnu, dopadl na něj klobouk a dezorientované zvířátko s kvílením lítalo po místnosti.
„Tebe to vepřové nějak fascinuje… Jasně, do Ichiraku tě pošlu!“
Než jsem se stihla rozkoukat, vrazil mi do ruky několik brožurek a osvědčení o pracovním zařazení, které mám svému novému zaměstnavateli ukázat a aniž bych se ho stačila zeptat, jestli dostanu nějaké školení, vystrčil mě na ulici. Cestou k bistru jsem přemýšlela, zda bude náplní mé práce coby ninji z řad vesničanů ochrana tohoto podniku nebo jaký důležitý úkol zde budu plnit. Teuchi mě ale bleskově vyvedl z omylu - jsem obsluha, servírka, číšnice chcete-li. A když jsem rychle prolistovala sešitkem, který mi dal ten protivný jounin, bylo mi konečně jasné, o co tady vlastně jde - o levnou pracovní sílu, opravdu velmi levnou. Ten parchant!
Ale co, byla jsem vmanipulována na vojnu, tak jsem zabojovala. Práce mi celkem šla, kolegové i hosté byli příjemní, Teuchi nám občas dovolil udělat si večeři z podnikových zásob a několikrát do týdne jsme měli adrenalinové představení v podobě blonďatého chlapce, který zvládl vždy na posezení sníst více rámenů, než celá rodina Akimichi dohromady. Vždy se sázelo o to, kolik misek ten otesánek zvládne sníst a kdo byl nejdál pravdy, drhl po šichtě sporák. Tedy já jsem vždy drhla sporák. Jakožto nováček jsem to ještě neměla v oku a nebyla jsem schopna docenit jeho apetit. Ale nestěžovala jsem si, práce byla jinak příjemná, kdyby nebylo čtvrtků… To vždy chodil na oběd Genma, jak mi kolegyně představily toho povýšence, který mě sem uvrtal. Jakožto můj náborový sensei, či jak se to otituloval, byl zodpovědný za můj kariérní růst a chodil si kontrolovat mé pokroky. Jeho návštěvy mi opravdu nebyly příjemné. A kdo by se mi divil? Jednou jsem mu nesla misku s obědem a uklouzla jsem tak škaredě, že jsem si horkou polévku převrhla na bílé a už bez toho dosti průsvitné tričko, zaklela jsem něco o tom, že ta podlaha je tak kluzká, jakoby sem nakapal gel z vlasů toho Uchihovic kluka a než jsem se nadála, měla jsem v kolonce hodnost velkým červeným písmem Saskeho gel na vlasy! Jindy si zase jako tradičně objednal vepřový rámen, ale naneštěstí měl chvíli před ním Naruto tak velký hlad, že nám vyjedl veškeré zásoby. Když ale stále trval na nějakém mase, plácla jsem se po zadku a navrhla mu, ať si ukrojí, po té jsem odešla a považovala vše za vyřízené. Od té doby jsem měla v kolonce napsáno Tontonina zadní kýta. Ale mohla jsem dopadnout i hůř. Slyšela jsem o týpkovi, který má jako hodnost Tsunadiny pětky, ovšem neodvažuji se ani uvažovat nad tím, jak toho dosáhl… Nakonec však i Genma uznal, že už mě potrápil dost, nebo mě to v tu chvíli spíš tak připadalo, a oznámil mi povýšení. Stanu se ochrankou velice důležité osoby. Šlo o rodinného příslušníka někoho velmi významného v konožské historii. Než mi to došlo, byla jsem chůvou malého rozmazleného Konohamara! To zpropadené děcko si naneštěstí přečetlo můj spis a jelikož mám jakožto ambice zcela nesmyslně napsáno, že chci být Hokage, dával mi to pořádně sežrat. Po pár dnech infantilní šikany jsem toho měla plné zuby a nehledě na následky jsem na Genmu pořádně vyjela.
„Chcete mít ze mě sluhu pro ninji? Fajn! Ale okamžitě mě přeřadíte na nějaké důstojnější místo nebo si na vaše manýry už budu opravdu stěžovat nahoře a tím nemyslím u toho vepříka!“ ječela jsem na něj tenkrát lehce hystericky a mé výhružky, zdálo se, padly na úrodnou půdu, jelikož ze mě byla s okamžitou platností služka v rezidenci klanu Hyuuga. Dmula jsem se pýchou.
O této mé životní kapitole vyprávět nesmím, byla jsem donucena zavázat se mlčením a po pár týdnech s tímto klanem jsem i plně chápala proč. Po několika měsících služby u této, snad můžu říct, náročné rodiny jsem byla jako robot, který dokáže jen na vše říct hai a plnit úkoly. Když se mě u pravidelné obchůzky svých svěřenců Genma optal, zda-li už jsem ráda, že jsem se jim upsala a já jak jinak než souhlasila, uznal, že mě tam nechal trpět příliš dlouho. Okamžitě mě přeložil do teplých krajin a tak započala má dlouhá cesta do exotické Suny. Tak nějak naivně jsem doufala, že jako s osobní kosmetičkou Kazekageho staršího bratra se mnou bude zacházeno alespoň slušně. Jak říkám, byla jsem naivní.
„Tuhle kreaturu posílá Konoha? To se raději budu patlat sám!“ odfrkl si Kankurou místo pozdravu při našem prvním setkání a zabouchl za sebou opět dveře.
Uznávám, reprezentativně jsem zrovna nevypadala. Ale co byste čekali po pěti úmorných dnech v lese, kdy jsem bloudila bez mapy – správný konožský shinobi přece trefí do Suny sám i potmě. To jistě… A make-up, který se mi nerozmazal strastiplnou cestou, se okamžitě roztekl, jakmile jsem překročila hranice, díky facce, kterou mi uštědřilo náhlé a nesnesitelné vedro! Jistě uznáte, že za těchto podmínek jsem prostě k světu vypadat nemohla! Večer jsem si pročítala brožurku a zkoumala další můj možný post, pokud nezvládnu službu u toho neotesance, a dozvěděla jsem se, že mám možnost stát se ošetřovatelkou Tonton. Úvahy nad tím, zda-li je to možné nebo jde jen o další výstřelek Genmova nepochopitelného smyslu pro humor, mě uspaly.
Dnes ráno jsem poprvé oficiálně nastoupila do svého nového zaměstnání a vyzbrojena dokonalým nalíčením a tříkilovou kosmetickou taštičkou jsem zaťukala na dveře pánova pokoje. Po strohém vyzvání jsem vešla do místnosti, kde seděl do půl těla nahý muž s fialovým umazaným obličejem a rozespale na mě mžoural.
„Nestůj tam tak a dělej, ať nepřijdu pozdě,“ zabručel a já si hbitě začala vytahovat nezbytné propriety z kabely.
„Nezdržuj se prkotinama a makej!“ utrhl se na mě netrpělivě a vrazil mi do ruky fixku barvy lila.
„První vás snad zbavím starého fialového nánosu, ne?“ ani můj tón už příliš zdvořilosti neobsahoval, jelikož jsem nemohla uvěřit situaci, ve které jsem se zrovna nacházela.
„A podle čeho bys asi pak dodržovala linie ornamentu, ty huso? Prostě to obkresli a dělej už!“
Povzdechla jsem si, otevřela fix a začala dobarvovat čmouhy. Ovšem nedokázala jsem zahnat myšlenku, že ošetřovatelku praseti vlastně už dělám.