manga_preview
Boruto TBV 07

Poslední Dračí odkaz - Díl 4: Věci se dávají do pohybu - část 3.

Duch Teiren začal ukazovat na polici, tentokrát ovšem naléhavěji.
Tenten měla strach, ale co když se jí Teiren snaží říct něco důležitého, něco co by jí pomohlo osvětlit původ jejích snů. Sebrala všechnu svoji odvahu a vydala se směrem k ní.
Teiren se znovu usmála, kývla hlavou jako by ji snad děkovala a rozplynula se jako kdyby nikdy neexistovala.
Chlad v místnosti zmizel a pochodně na stěnách se opět rozhořely příjemným hřejivým světlem, které naplňovalo celou místnost.
Došla k místu, na kterém před chvilkou stál duch Teiren. Začala si prohlížet police, přemýšlela nad tím, co jí jen Teiren chtěla ukázat, když v tom to spatřila. Nevěděla jak, ale kdesi uvnitř sebe měla zvláštní pocit, že je to ta věc, kterou chtěla, aby Tenten viděla.
Natáhla ruce, úplně ze zadní části police vytáhla zaprášený a pavučinami opředený diadém. Rukávem z něj setřela všechen prach, špínu, odstranila pavučiny. Se zájmem si prohlížela umně zpracovaný stříbrný diadém ozdobený po celém jeho obvodu drobnými zlatými plameny vzdálených od sebe vždy pět centimetrů, do kterých byly vsazené červené kameny, podle Tenten to musely být buď nějaké drahokamy nebo polodrahokamy, když se tak nádherně třpytily ve světle loučí.
Ruce se jí chvěly vzrušením a cítila zvláštní pocit. Nevěděla, ani jak se to stalo a diadém si nasadila na hlavu. Začala se rozhlížet kolem sebe jestli nenajde nějaké zrcadlo, aby se mohla podívat jak jí sluší. Nikde žádné nenašla, tak se nakonec musela spokojit jen s vyleštěným štítem, který visel na vedlejší zdi.
I když svůj obraz neviděla zřetelně, musela uznat, že ji diadém moc sluší a padne jako ulitý. Vypadala jako princezna, ne jako královna. Pobaveně se usmála, naklonila se ke štítu ještě víc. Přitom ji napadlo jestli Teiren náhodou také nebyla princezna, proč vlastně ukazovala na tenhle diadém. Ve svých snech ji většinou vídala se zbraní v ruce. Tohle bylo pro ni něco nového, že by Teirenin život nebyl jen boj? Nechala myšlenky volně poletovat a přitom se jí zdálo, že kameny na diadému začínají zářit nějak jasněji. Ruce se jí začaly třást, krk se jí sevřel, srdce začalo prudce bít, před očima se jí dělaly mžitky jako kdyby se dívala dlouho do slunce, hlava ji začala příšerně bolet jako kdyby ji do ní někdo mlátil kladivem. Nepříjemné pocity nabíraly na intenzitě. Tenten slyšela jak ji někdo volá, tak hlasitě až ji málem z toho praskla hlava. Poslední, co viděla než upadla do bezvědomí, bylo oslepující rudé světlo kamenů, které se odrazilo od štítu a zabodlo se jí do očí.

Viděla stovky vzpomínek, které se míhaly jedna za druhou. Bolest byla stále víc intenzivnější. Slyšela slova, cítila emoce, do mysli se jí zařezávaly střípky minulosti, vzpomínky ženy, která nedokázala najít klid.
Vše utichlo.
Vzpomínky se zastavily a z nekonečného přívalu obrazů se vynořil jeden jediný.
Tenten ho sledovala cítila podivný pocit jako by se pomalu stávala jeho součástí. Věděla, že už nemá co ztratit, tenhle chaos byl už na ní moc. Zavřela oči, udělala krok vpřed, ponořila se do vzpomínky, která ji lačně pohltila.
Křik stovky hlasů jí probodával ušní bubínky, ale po chvilce si na něj dokázala zvyknout, jako tichý pozorovatel sledovala scénu, která se před ní odehrávala.

„Ať žije Teiren, zakladatelka klanu Ahihcu a jeho první vůdkyně,“ pronesl hrdě její muž a stovky hlasů se k němu bouřlivě přidali.
Teiren se s obdivem dívala na všechny ty lidi, kteří do ní vkládali svou důvěru, svá přání, své naděje. Srdce ji plesalo radostí a měla co dělat, aby dokázala potlačit slzy radosti.
Ryu se uklonil před svojí ženou a s úsměvem na tváři se vydal do davu, aby ji nechal vychutnat si dnešní skvostný okamžik.
„Vůdcem klanu jsi měl být ty, Ryu,“ řekl se syčivým hlasem shrbený muž po jeho pravici.
„Nech už těch svých uštěpačných řečí a raději se raduj a vesel spolu s ostatními.“
„Jak se mám radovat, když náš klan povede obyčejná otrokyně nečisté krve,“ řekl s hlasem plným odporu a odplivl si.
„Važ slova, Ryuxi a dávej si pozor na jazyk, když takhle mluvíš o mé ženě, a ještě k tomu v mé přítomnosti.“
„Nikdy ji neuznám jako svou vůdkyni, moc dobře to víš Ryu. Ty ses měl stát vůdcem. Jsi syn Sennina Šesti cest. Tvá moc by nám zajistila nekonečnou slávu a vládu nad světem, místo toho nás povede tenhle odpad lidství, který je sžírán vlastními emocemi.“
„Mlč už, Ryuxi nebo budeš svých neuvážených slov litovat,“ pronesl v hněvu Ryu a v žilách se mu začala vařit krev.
„Vidím, že už je pozdě i pro tebe. Nakazil ses stejnou nemocí jako všichni ostatní, není už pro tebe naděje.“
„Chovat se jako člověk není slabost, Ryuxi. Lidské emoce nám dovolují odhalit jací skutečně jsme a poznat pravou tvář věcí. Můj otec to věděl, byl by hrdý na to, že jeden z jeho žáků šíří jeho učení.“
„Spíš je to mor, který tenhle svět zničí!“ vmetl Ryux, Ryuovi do tváře.
Ryu se už nedokázal udržet. Ryuxova slova byla jako jed, který mu otravoval mysl.
„Ukaž mi sílu těch svých emocí, které se v tobě bouří. Ukaž mi, co s tebou dělají, když ti říkám tyhle věci, o kterých ty sám víš, že jsou pravdivé,“ vysmíval se mu a těšilo ho jak se Ryu musel přemáhat, aby mu jednu nevrazil.
Ryuův hněv utěšila konejšivá ruka na jeho rameni. Jemně se jí dotkl, byl vděčný Teiren, že přišla zrovna teď, kdy měl sto chutí Ryuxovi jednu vrazit.
„Lidé jako jsi ty, Ryuxi přinesli tomuto světu jen bolest a nekonečné války. Proti nim jsem bojovala, prolévala svoji krev, ve jménu nevinných, aby se svět stal lepším místem a mohl konečně zavládnout mír, po kterém mnoho lidí tolik toužilo. Nedovolím, abys už dál nahlodával mysl mých lidí, připomínal jim krutosti války, že jsou jen stroje na zabíjení, které musí plnit slepé příkazy svých vůdců, umírat ve jménu jejich hříšných sobeckých tužeb po moci a slávě. Sama jsem byla taková, připouštím to, nehodlám to ani skrývat, ale teď jsem jiná, přeji si vybudovat lepší svět, svět pro nás všechny, kde naše děti budou moci v klidu růst a nebát se toho, že jejich rodiče jednoho dne odejdou do nesmyslné války. Tohle je podstata klanu Ahihcu, klanu jehož vůdkyní jsem já, Teiren, učednice Sennina Šesti cest a po jejím boku stojí jeho syn Ryu. Proto tě prosím, opusť náš klan a už se nikdy nevracej. Ubližoval bys jen sám sobě a ostatním. Nerada bych se uchýlila ke krajním prostředkům, ale pokud mi nedáš na vybranou, použiji je.“
„Nech už si to svoje kázání, otrokyně. Odejdu odsud stejně mě tu nic nedrží. Tenhle klan je už teď mrtvý a já to moc dobře vím.“
Ryux si přehodil kápy přes hlavu a lidé mu udělali cestu, aby mohl projít. U brány vesnice se zastavil a zadíval se Ryuovi do očí.
„Pamatuj, že jsem tě varoval Ryu. Není nic horšího než hněv zhrzené ženy, která je spalována nenávistí. Nikdy nezapomene na křivdy minulosti, které ji rozdrásali duši,“ pronesl vážným věšteckým hlasem.
„Neboj se, Teiren, jeho slova jsou zlá, ale já vím o tobě vše co potřebuji. Prožil jsem s tebou dobré i zlé a přísahal jsem ti, že tě nikdy neopustím,“ řekl zamilovaně Ryu, objal svou ženu a dal všem rozkaz, aby veselí opět pokračovalo.
Teiren se dívala na odcházejícího Ryuxe a věděla, že se bude muset připravit na potíže neb jeho slova se dostanou i k jiným uším, která budou naslouchat mnohem bedlivěji. Co ji trápilo, ale mnohem víc než tohle bylo to, že jeho slova byla pravdivá. Zahnala představy na pochmurné myšlenky a stíny minulosti, vydala se za svým mužem do jásajícího davu vesničanů.

Obraz se pomalu začal vytrácet, slova se stávala nezřetelná a hluk bujaré oslavy utichal. Tenten se opět ocitla v galerii vzpomínek. Snažila se pochopit vzpomínku, kterou právě teď viděla, ale vůbec jí nerozuměla, ani proč se jí ukázala zrovna tahle z těch stovek, tisíců všude kolem ní. Chtěla si sundat ten prokletý diadém, který byl strůjcem tohohle všeho. Ale ať se snažila sebevíc držel pevně na její hlavě jako by se jí nechtěl vzdát.
„Co se to sakra děje!“ vykřikla zoufalstvím.
Zhroutila se na kolena a začala usedavě plakat.
„Já nic z toho nechci. Přeji si jen, aby ty sny zmizely. Sny, které mě tolik trápí, nedopřávají mi klidu a snaží se mi říct něco čemu vůbec nerozumím, o čem nechci nic vědět.“
„Ty sny jsou klíčem k tvé minulosti, k tvému původu, tomu čím jsi, Tenten,“ řekl konejšivý hlas a kolem ramen ji něžně objaly hřejivé ruce.
Tenten zvedla uslzenou tvář a dívala se do smaragdových očí Teiren.
„Proč mi tohle děláš? Co jsem ti jen udělala, že mi tolik ubližuješ?“
„Já se ti snažím pomoct, Tenten. Věř mi, nikdy bych ti neublížila.“
„Tak mě pusť z tohohle vězení nebo co to má být. Přestaň mi už ukazovat vzpomínky na svůj život a dej mi už konečně pokoj!“
„Promiň, ale to nemohu. Je to jediná možnost jak s tebou mohu mluvit. Jak se s tebou mohu spojit, ukázat ti cestu. Jsi nadějí pro ty, kteří nic netuší. Nevědí, co se blíží a nemají moc to zastavit. Ale ty ano, ty tu moc máš. Tady ve svém srdci. Tvými žilami koluje má krev. Krev té, která kráčela po boku bohů, draků a démonů. Chránila jsem svět před zlem, které si ani nedovedeš představit.“
„Mlč už konečně, mě tyhle tvoje řeči nezajímají. Nechci být nějaká vyvolená nebo či co. Chci zpátky svůj normální život!“ vykřikla Tenten hystericky a udeřila Teiren do obličeje.
Teiren chápala jak se cítí. Věděla co prožívá. Ona si kdysi prošla tím samým.
„Jsi kunoichi, Tenten. Nezapomeň co to slovo znamená a jaký úděl sebou přináší. Jestli chceš utíkat tak prosím. Chovej se jako zbabělec, kterým ostatně jsi. Nikdy nedokážu pochopit, že z mé krve vzešla tak bezcenná nicka, která se sesype při každém sebemenším těžším úkolu.“
„Vůbec nic o mě nevíš, neznáš mě, tak o mě laskavě nemluv tak hnusně. Pro mě jsi nikdo, míň než nikdo. Jsi jen nějaký duch, který si usmyslel, že si se mnou bude pohrávat, ale zapamatuj laskavě tohle, Teiren, nikdy mě nechtěj naštvat, nikdy,“ řekla Tenten výhružně a v jejích očích se objevilo něco, co Teiren připomnělo ji samotnou.
„Možná, že jsem duch, na kterého se už dávno zapomnělo, ale nejsem tu teď, abych ti ubližovala. Všechno tohle podstupuji jen proto, abych tě varovala, připravila tě na to, co přichází. Když už to nechceš udělat kvůli mně ani sobě tak to udělej pro své přátele, jestli vůbec nějaké máš.“
Tenten se zamýšlela nad jejími slovy a musela uznat, že od té doby co je tady v tom divném světě se jí nestalo nic zlého.
„Tak mi řekni, co ode mě chceš, ty hádky s tebou už mě opravdu unavují a jen, abys věděla tak mám přátele, spoustu přátel, kteří jsou mi dražší než můj život.“
„Nemohu ti říct přímo co se má stát. Váže mě přísaha a trest, který mi uložila dívka v černém. Mými nerozvážnými rozhodnutími svět trpěl a to si nikdy neodpustím.“
„O čem to mluvíš, Teiren, pověz mi to. Jestli mám uzavřít smlouvu s ďáblem chci vědět o všem, co víš ty.“
„Mohu ti jen ukázat cestu, Tenten. Ty sama se už po ní musíš vydat, abys nalezla odpovědi na své otázky a učinila rozhodnutí, která změní nejen tebe, ale i svět.“
„Co tím myslíš, jaká cesta, jaká rozhodnutí?“ zeptala se Tenten nechápavě.
„Promiň, má milá, jak už jsem řekla, o tom mi není dovoleno hovořit. Musím už jít. Cítím ji, jak mě hledá, jestli mě tu najde spolu s tebou mohla by ublížit nám oběma a to bych si do nejdelší smrti neodpustila.“
„Ale vždyť už jsi mrtvá.“
„Nebuď taková detailistka,“ řekla Teiren s úsměvem a její tělo se pomalu začalo rozplývat, stávalo se čím dál tím víc průsvitným, až Tenten nemohla rozeznat obrysy její tváře.
„Počkej! Neodcházej ještě!“
Teiren se usmála vřelým mateřsky láskyplným úsměvem.
„Poslední vzpomínka je začátkem tvé cesty, najdi ji a poznáš pravdu.“
Byla poslední slova, která od ní slyšela než se úplně rozplynula a zmizela.
Tenten zůstala sama v naprostém tichu. Hřejivé teplo zmizelo a zůstal jen chlad a pocit všeobjímající prázdnoty. Dívala se dál na obrazy kolem sebe, které se začaly pomalu dávat do tance až nakonec vířily ve zběsilém reji, ze kterého se ji začala točit a bolet hlava. Zavřela oči, aby se mohla soustředit.
„Poslední vzpomínka je začátkem tvé cesty, najdi ji.“ zněla Tenten v hlavě poslední Teirenina slova jako nekonečná smyčka, která nejde zastavit.
„Ale jaká vzpomínka je ta poslední, Teiren. Tady jich jsou milióny!“ vykřikla doufajíce, že dostane odpověď nebo alespoň nějaké znamení či nápovědu. Ale nic se nestalo.
Oči jí těkaly z jedné vzpomínky na druhou. Bolest se vrátila, s ní i pocit, že tady z toho všeho zešílí. Snažila se rozluštit Teirenina slova, dívala se na všechny ty vzpomínky snažíce se nalézt tu pravou, poslední. Už to nedokázala vydržet. Bylo toho na ní moc. Nevěděla jestli je to sen, iluze nebo skutečnost. Všechno jí připadalo tak živé. Vzpomínka, kterou prožila, duch Teiren, slova plná hádanek, ale i útěchy a porozumění. Tentenina mysl a tělo zareagovaly za ní. Omdlela. Ponořila se opět do hlubin nekonečného bezvědomí, které ji nyní zachránilo život a zdravý rozum.
Padala hustou černočernou tmou, která ji přikryla hedvábným závojem. Chtělo se jí tolik spát, byla tak unavená, ale něco jí říkalo, že na spánek teď není vhodný čas. Uslyšela jak někdo naléhavě volá její jméno. Pomalu otevírala oči a nad sebou uviděla vyděšenou vousatou tvář popsanou nevyřčenými starostmi o ní.
„Mi-ka-e-li,“ vyslovila stěží jeho jméno a natahovala k němu ruku jako kdyby se topila.
„Nemluv ty hloupá. Nenamáhej se. Jsem tady u tebe, Všechno už bude dobré, neboj,“ šeptal konejšivá slůvka, dotkl se její ruky a něžně ji stiskl, aby věděla, že ty hrůzy už skončily, má vedle sebe přítele, který se o ní postará.
Cítila jak ji opatrně bere do náruče a odnáší pryč. Jeho konejšivá slova jí hladila na duši a dávala ztracený pocit bezpečí, který niky předtím nepoznala.
Viděla jak se svojí svalnatou mozolnatou rukou dotýká jejího čela. Uslyšela kovový zvuk dopadající na zem a cítila se najednou mnohem lépe, lehčí, jako by ji připravil o velké břímě, které nesla. Usmála se na svého zachránce, viděla, že on se usmívá na ní.
„Neboj, maličká, už to bude jen dobré. O to se postarám,“ byla poslední slova, která slyšela než upadla do hlubokého klidného spánku.

*****

Mikael pomalu odcházel z místnosti s Tenten v náručí. Cestou přemýšlel jak se sem jen mohla dostat. Místnost byla zapečetěná a pro ostatní neviditelná. Nikdo ji tak nemohl najít, bez jeho svolení nemohl vstoupit, i když by se snažil sebevíc.
Zastavil se ve dveřích a upřel zlověstný pohled na diadém.
„Co od ní sakra chceš, Teiren? To ti nestačilo, kolik bolesti a utrpení si už této vesnici přinesla? To jsi opravdu tak zákeřná mrcha, jak se o tobě povídalo? Ne, tahle dívka je pro tebe něčím zvláštní, vím to. Proto ještě žije. I já cítím, že je výjimečná, ale co společného by mohla mít s tebou, to netuším a ty mi asi odpověď nedáš, viď?“
Čekal, ale nic se nedělo. Diadém se třpytil ve svitu loučí a ani ledový vítr se znovu neozval.
„Věděl jsem to, že s někým jako jsem já, mluvit nebudeš, ty stará čarodějnice. Ale pamatuj si tohle. Jestli Tenten ublížíš, tak ani nejtemnější hlubiny Propasti tě neochrání před mým hněvem. Zapamatuj si má slova, pokud je slyšíš a já vím, že slyšíš. Slova Strážce jsou slibem, který je povinen dodržet. Přísahám na svoji čest, že Tenten před tebou ochráním, i kdyby mě to mělo stát tenhle dlouhý život,“ pronesl zvučným hromovým hlasem, který se nesl celou místností a rozechvěl všechny předměty v ní uložené.
Mikael opustil svoji tajnou komnatu, znovu ji zapečetil tentokrát, pečlivěji. Cítil, že se něco blíží. Ve vesnici se začaly dít podivné věci. Nejdřív ten požár u Hyuugů, teď Tenten a její setkání s Teiren. Nikomu jinému by to nedávalo žádnou souvislost, ale jemu ano. Jemu jedinému to souvislost dávalo. Možná, že nastal čas, aby se přestal skrývat, vylezl ven ze své nory, zjistil jak se věci doopravdy mají. Ze všeho nejdřív se, ale postará o Tenten a připraví se na příval otázek, které na něj bude mít až se probudí. Na některé ji rád odpoví, ale o většině by raději pomlčel. Odnesl ji do svého pokoje, uložil do postele, začal přemýšlet nad tím jak jí to vše co nejrozumněji vysvětlí.

(…)

To Neji procházel jinými starostmi.
Ustaraně seděl v altánku, sledujíc poletující hmyz z jedné kytky na druhou. Nevnímal tu krásu zahrady, jen tíhu všeho, co bylo. Stále se vracel k tomu vypálenému znaku v knihovně. Přestože to bylo pro něj nové, cítil, že tohle už někde viděl… ale kde? Kdy?
Mysl se mu rozutekla tolika směry, až pomalu nevěděl, na co má myslet dříve. Chtěl se omluvit Tenten za jeho chování k ní, poznat skrytou pravdu za největším tajemstvím jeho klanu. Zjistit proč má sen o legendárním bojovníkovi, který pro své činy téměř zmizel ze všech dochovaných záznamů. Jako by to někdo chtěl. Kompletně vymazat jeho existenci. Nepřátel měl na to dost. Hlavně ze strany klanu, který začala vést Teiren. Zauvažoval Neji, jenže se okamžitě zarazil.
Jak bych to mohl vědět? Proč to vím? Další otázky a žádná odpověď.
Cítil se tak unavený. Nechtěl rušit Hinatu-sama v jeho pokoji. Pohodlně se tedy opřel o lavičku, zavřel oči. Během několika okamžiků usnul neklidným spánkem.
Jako kdyby byli s Tenten spojeni měl vidinu, ovšem jinou než dříve. Scéna se zastavila, když…

… procházel se na právě vykvetlé loutce. Zbroj nahradilo obřadní kimono béžové barvy s motivem létající vlaštovky nad vodopádem…
„Věděl jsem, kde tě najít.“ Začal mluvit.
„Jen proto, že jsem to tak chtěla.“ Odpověděla mu Teiren, též oblečená slavnostně.
„Stále kousavá, to jsem na tobě kdysi mil-,“ nenechala ho domluvit.
„Nechci to slyšet! Ano, slovo kdysi je správné. Setkáváme se naposledy. Chci jednou provždy uzavřít naší minulost.“Nayon znal Teiren, až moc dobře aniž by si nevšiml jemného zakolísání jejich koutků rtů.
Něco podobného vycítila Teiren při pohledu na toho muže, který byl pro ni vším. I nyní po tolika letech měl štíhlé tělo. Ne jako ona, čekajíc své třetí dítě. Snažila se to skrýt. Marně.
„Netuším proč se snažíš utajit své těhotenství. Je to dar. Dodnes lituji, že jsem se smrti našeho dítěte musel dozvědět od Rikuda-senseie. Ale sakra mělas na to dva roky, abys mi to řekla!“
„Nedostala jsem se k tobě, tolik jsem trpěla, až jsem o nic neměla zájem a už vůbec ne sílu ti tohle říct! Pochop mě, sakra, chlape zatracená!“ Teiren se stále snažila přesvědčit samu sebe, že dítě zemřelo. Stále měla před očima tu hrůzu z Černého draka, proměněného na člověka beroucí právě narozené dítě.
Tuto chvíli ticha narušil, až Nayon.
„Nevidím důvod nesouhlasit. Každý teď máme rozdílné cesty. Náš sensei měl pravdu, neměli jsme si spolu nic začínat. Vždycky ji měl. Ovšem byli jsme mladí, vášniví a též měli svoji pravdu. Zní to šíleně, ale chci ty časy vrátit. Chci tě milovat jako tehdy. Možná máme jiné cíle, stále cítím pouto mezi námi. Dovol mi ukončit naši minulost posledním objetím a polibkem. Ať už nikdy se více nespatříme.“ Pronesl Nayon s jasným znamením lítosti v očích.
„Kéž naše láska zemře s naším posledním polibkem.“ Objali se a rty se znovu potkaly…
Až teď pochopili jednu věc, cokoliv se stane nic nezmění jejich lásku. Přesto v srdci Teiren zůstane hluboká rána…

Pojednou se Neji probudil s nejasným pocitem nenávisti ke všemu. Jako by mu Teiren posílala vzkazy, které ho mají navést na správnou stopu.
Až nyní ho napadlo projít záznamy o jeho klanu v sídle Hokage. Třebas tam na něco přijde. Byť jen i na nepatrnou naději k vyřešení téhle celé šlamastyky.
V kuchyni se napil vody, podíval se do zrcadla, neshledal nic neobvyklého a vydal se tedy do sídla Hokage.
Co vůbec nečekal byla přítomnost jeho senseie a Kakashiho. Vyslechl část jejich hovoru.
„… nebylo?“
„Podle mého zdroje to u Hyuugů vypadalo stejně.“ Dodal Kakashi.
„Cože? To chceš říct…“ ani ze šoku nedokázal dokončit větu. Nasucho polkl. Celé jeho se napjalo, jako by všechno mělo začít hned teď.
„Asi ano, jak správně předpokládáme. První varovaní je znamení Vlaštovky, pak smrt většiny lidí a nakonec úplné zničení.“ I Kakashimu to znělo fantasticky, ale po několika událostech posledních dní tomu začínal věřit. Což ho děsilo víc, než si dokázal představit, či snad připustit.
„Musíme…“ dál Neji neslyšel, protože se vkradl do sídla tak, aby ho ti dva nespatřili. Pak spatřil to, co před několika málo minutami zkušení jounini.
Ohořelou místnost se všemi dokumenty. Nejpodivnější na tom bylo, že nikde jinde nebyly znatelné známky ohně. Pouze ta místnost. Něco takového umí jen ohnivá jutsu klanu Uchiha…
Zašel o kousek dál a zase ho zalil studený pot. Stěna nesla cejch vypálené vlaštovky, přesně tak jako v knihovně jeho klanu…

(…)

„Prohledal jsem i knihovnu té jejich vůdkyně, co si říká Hokage a nic. Je mi to líto, Sensei.“ Omlouval se Zirael obsidiánové kouli, ve které byly patrny hrůzu nahánějící žluté oči. Už zase byl čas jejich porady v tom zvláštním jeskynním dómu.
„Nevadí, mám ovšem jiné zprávy a poněkud jiný rozkaz.“ Začal kovový hlas, který se jeskynním dómem rozléhal až příliš rychle. Znělo to jako výstřel z děla.
„Copak se děje?“ Zirael byl rád, že může znovu plnit rozkazy.
„Zkus zjistit informace i o jistém Mikaeli. Znám toho lidumilného obra, který se zřekl svých schopností, jenže může je znovu získat přes reinkarnaci tvé matky. Neočekávám, že se to stane, jen chci mít jistotu a přehled. Nerad vidím, když do hry nečekaně vstoupí někdo další. Nechci žádné dojemné rodinné setkání, je to jasné, Nylaene?“ schválně použil toto oslovení, aby tuhle věc nebral na lehkou váhu.
Opět se začala uvolňovat jeho zloba při zvuku toho jména. „Naprosto jasné.“ Cedil přes zaťaté zuby, nezbývalo než souhlasit, nechtěl na sebe poutat jeho hněv. Přeci jen byl jeho jediný student, který přežil a všechnu svoji i jeho nenávist směřoval k jeho snobskému otci, nenáviděl to, že v jeho žilách koluje krev otce. Zvráceným způsobem miloval techniky jeho Doujutsu. Dávalo mu tolik možností, jak zabíjet a to prakticky pouhým dotekem ruky. Tehdy se cítil jako Bůh.
K matce cítil jen hlubokou lítost a jakési porozumění, že udělala to, co udělala, aby ochránila svůj svět. Myšlenky na matku vždycky rozehrály jeho pocity osamění. Když své pocity dostal pod kontrolu, jeho mléčné oči zářily jasně.
„Sensei?“
„Ano, co ještě chceš?“ zdá se jako by čekal na tu otázku. Nemýlil se.
„Jaké plány máš s reinkarnací mé matky?“ jenže tato otázka trápící ho od samého začátku zůstala nadále nezodpovězená. Jako důvod matčina sebeobětování.
Děsivě se usmál. Nemohl se dočkat chvíle, až bude zabíjet reinkarnaci svého nenáviděného otce!

5
Průměr: 5 (5 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele stojly
Vložil stojly, Čt, 2013-09-12 16:21 | Ninja už: 3850 dní, Příspěvků: 1 | Autor je: Prostý občan

Predpokladám ,že inšpirácia prišla z knihy Zaklínač.

Obrázek uživatele Kami-chan
Vložil Kami-chan, Po, 2013-08-19 10:43 | Ninja už: 4205 dní, Příspěvků: 649 | Autor je: Utírač tabulí na Akademii

Naprosto úchvatný!!!
Už jsem pochopila, kdo jsou Nylaenovi rodič - opravdu brzo musím říct - a celkově je to opravdu zajímavé, jak se sem dostal a celá minulost se proplétá s přítomností Eye-wink
Všechno se mi líbí, všechno všecičko, každé slůvko, věta prostě celý příběh! Z lásky Eye-wink Laughing out loud
Ale abych dala i nějaké miniaturní mínus tak jen že pořád na některých místech utíkají čárky o slovo dopředu nebo dozadu Smiling
Takže celkově je to prostě nádherné a famózní. Rozhodně děkuju bohu, že taková nádherná povídka začala a já se k ní dostala Smiling

*Chňu*
Kakashi&Kami

"Nikdy, nikdy, nikdy, nikdy se nevzdávej." - Winston Churchill
"Láska je jako vězení, taky nevíte jak se dostat pryč." - Ikusei Kusachi
"Jediný azyl, vždy a všude otevřený pro všechny trpící, je příroda." - Suzume Kusachi
"Vše co kvete jednoho dne uvadne." -Orochimaru

Obrázek uživatele bringina
Vložil bringina, Ne, 2013-08-18 19:12 | Ninja už: 4715 dní, Příspěvků: 125 | Autor je: Recepční v lázních

O.o úžasné... já...já nemám slov...OMG TO JE SKVĚLÝÝÝÝÝÝ Laughing out loud Laughing out loud Laughing out loud ehm, pardon trochu mi to ujelo Smiling nejlepší série co jsem zatím četla.Díky za díl Kakashi YES

Obrázek uživatele Yuki Kaze-san
Vložil Yuki Kaze-san, Ne, 2013-08-18 19:23 | Ninja už: 5686 dní, Příspěvků: 7877 | Autor je: Moderátor, Vydavatel Icha Icha

Děkujeme. Smiling Je pravda, že povídka tohoto ražení je zcela jiná. Smiling Dalo by se říci, že už máme rozplánovanou celou povídku. Máš se opravdu nač těšit. Smiling

„Nepodceňujte sílu četnáře.“ Matthew Reilly
FF stránka moje a Nildona!!!
FC pro mě od nellynuska