Leť, andílku

„Pospěšte si, hodně krvácí!“
„Hai!“
„Tady, tady přitlačte! Tak dělejte!“
Matně vnímala rozhovor, který k ní přicházel z velké dálky. Pokoušela se otevřít oči, ale víčka byla příliš těžká a odmítala se hnout. Obklopovala ji neproniknutelná temnota, která jí přišla tak nějak povědomá.

Zavrtěla se a promnula si oči. Nic neviděla, uprostřed noci byla všude ještě tma a Temari přemýšlela, co ji mohlo probudit už tak brzy. Sen? Ne, to by si pamatovala. Tak… Ano, ten zvuk! Slyšela, jak se někdo pomalu pohybuje na chodbě. Shikamaru! Usmála se. Už přes týden svého mrzouta neviděla a docela se jí po něm stýskalo. Očekávala sice, že se z mise vrátí až ráno, ale toto bylo pro ni příjemným překvapením. Zavřela oči a předstírala, že spí. Byla zvědavá, jak se její manžel zachová. Dveře se pomalu a téměř neslyšně otevřely. Napětím nemohla dýchat. Ne, to není napětím, někdo jí přitiskl dlaň na ústa a ona skutečně nemůže dýchat!
„Nebraň se a neublížím ti,“ zašeptal jí muž do ucha.
Mrkla na souhlas. Vlastně se bránit ani nemohla. Její velmi rizikové těhotenství ji už dva měsíce poutalo na lůžko a podle plánu na něm měla ještě pět týdnů zůstat.
„Vstaň!“
Ztěžka polkla a zaváhala.
„Dělej nebo ti pomůžu,“ a na důkaz svých slov jí cizinec polechtal hrdlo špičkou kunaie.
Neměla na vybranou.

„Temari, Temari, slyšíš mě?“ pronikal k ní klidný známý hlas a měla pocit, jako by se něco dotýkalo jejího obličeje.
„Musíme ji probudit, Shikamaru-sama. Opakujte to!“

„Opakuji to naposled – vraťte mou sestru,“ mrazivý hlas se nesl k nepříteli.
„Nebo co?“ posmíval se mu, „Nemůžeš nic, jakýkoliv boj mezi námi by jí mohl ublížit. Hodláš to riskovat, Kazekage?“
Gaara bezmocně sevřel ruce v pěst a upřeně hleděl na dvojici stojící v uctivé vzdálenosti.
„Tak vidíš, bude to následovně…“ zarazil se.
Cítila, jak tlak ostrého hrotu na jejím velkém břiše polevuje a únosce křečovitě odtrhává ruku. Ohlédla se a spatřila téměř neznatelný ale dobře známý stín běžící hlouběji do lesa.
„Shikamaru…“ zašeptala, když od ní muž nedobrovolně odstupoval.
Polila ji taková úleva, až se jí zatočila hlava. Nebo to nebylo úlevou? Vyčerpaná žena ve vysokém stupni těhotenství padala k zemi a nemohla tomu nijak zabránit. Mé dítě! To jedné ji v tu chvíli běželo hlavou, zatímco k ní spěchal její bratr, aby ji alespoň na poslední chvíli zachytil. Byl natolik vyděšený a soustředěný na ni, že si nevšiml dalšího nepřítele, který hbitě vyběhl ze stínů… Taková bolest! Schoulila se do klubíčka a rukama se snažila chránit břicho, z kterého crčela teplá lepkavá tekutina. Řezná rána byla příliš hluboká a ztrátou krve přestávala pomalu vnímat okolí. Jen vzdáleně si uvědomovala, jak ji manžel zvedl a les kolem se začal hýbat. Zmučený křik z dálky jí ještě napověděl, že bratr se o ty hajzly postaral.

„Temari!“ naléhal hlas z dálky.
„Shika…“ pokoušela se mu odpovědět.
„Děkuju…“ vydechl a jedním pootevřeným okem se jí podařilo zahlédnout úlevný ale ztrápený úsměv.
„Dítě?“
„Je to chlapec…“
„Kde…“ zeptala se pomalu s neblahým tušením.
„Odpočívej, prosím,“ snažil se odvést její myšlenky, i když věděl, že je to k ničemu.
„Kde je?“ pokoušela se nadzvednout, aby jej zahlédla, ale krutá bolest ji srazila zpět. Zamrkala, aby rozehnala slzy a teprve nyní si všimla několika krví zbrocených lékařských ninjů, kteří je obklopovali. Jejich výraz mluvil za vše.
„Chci ho…“
„Tema…“
„Chci ho!“ zachraptěla, a když její manžel odcházel do zadní části místnosti, dávivě kašlala.
„To nemůžete!“ zakročila rázně sestřička, když se Shikamaru pokoušel zvednout drobné namodralé tělíčko zahalené v krví nasáklé látce.
„Proč?“ měl zatnutý snad každičký sval kolem čelisti a upřeně zíral na malinký hrudníček, který se trhaně a velmi nepravidelně zvedal.
„Nesmíte s ním hýbat nebo…“
„Jinak to snad přežije?“ přerušil ji chladně.
„Ne, ale… Kazekage-sama?“ hledala pomoc u bledého muže, který celou tu dobu stál v rohu a nepřítomně sledoval dění kolem sebe.
Nekonečně dlouhé vteřiny Gaara dál zíral do prázdna a pak sklopil oči. Shikamaru poznal souhlas a už na nic nečekal, opatrně zvedl drobounkého synka a spěchal za svou ženou, aby si ještě stihla své dítě pochovat. S miminkem v náručí se zastavil před ní a zamlženě zíral na tu překrásnou tvář.
Aniž by z ní spouštěl zrak, něžně políbil jejich synka na čelo a do jeho posledního výdechu zašeptal: „Leť, andílku, maminka už tě čeká…“