Poslední Dračí odkaz - 01; Jsou to jen sny?

Pro všechny...

Rozhovor mezi Draky jsem nechala v jejih jazyce a dole máte překlad, pokud o něho máte zájem.
Už nebudu rušit. ;-)

Na druhý den byli jak Neji, tak TenTen myšlenkami úplně jinde. Pořád se vraceli ke svému snu. Dokonce jejich společná mise s týmem nic nezměnila na tom, že stále byli v zajetí té vize, která se opakovala.
Jediné, o čem neměli tušení bylo probuzení Teiren a Nayona v nich samotných.

„Copak se vám zdálo?“ zajímal se Lee.
„Proč?“ zeptala se TenTen. Neji s nezájmem odvrátil hlavu.
„Protože jste oba dva, cosi vykřikovali. Nejdřív jsem si myslel, že chrápete, ale pak TenTen zakřičela: ‚Nayonééé!‘ chtěl jsem tě rychle vzbudit, protože jsem si myslel, že se ti zdá nějaká noční můra a já měl o tebe velkou starost, ale ty ses mezitím stačila uklidnit. Přišel jsem k tobě, přikryl tě a šel vystřídat mistra Gaie na hlídce,“ vykládal Lee, když v tom se Neji prudce zvedl, čímž si vyklopil všechno jídlo na zem, zamazal si své bílé šaty od omáčky.
„Cos to řekl?“ utrhl se na něj.
„Po tom ti nic není. Ty TenTen stejně nemiluješ, vlastně ani nevím jestli jsi vůbec schopen někoho milovat, ty náš génie!“ ohradil se Lee na Nejiho, přitom po očku pokukoval po TenTen a snažil se nečervenat. Pomalu začal litovat toho, že s Gai-senseiem nešel také na dřevo.
TenTen zasáhla dřív než mohlo být hůř: „Byl to jen sen, vy dva. Nemusíte se kvůli tomu plašit. Děkuji ti Lee, že máš o mě takovou starost, ty Neji se koukej uklidnit a běž si umýt šaty, které sis ušpinil omáčkou k potoku, vypadáš jako prase a jestli se ještě vy dva budete hádat, tak vám ukážu jakou novou zbraň se mi podařilo sehnat, dosud jsem neměla žádnou možnost si ji na nikom vyzkoušet. Doufám, že vy dva byste nechtěli být mé první pokusné objekty, nebo snad ano?“ oba dva polkli při té představě, co by s nimi asi TenTen udělala. Neji rychle vstal, odběhl se očistit k potoku, Lee začal rychle dělat dva tisíce kliků a snažil se přitom dostat ty děsivé představy z hlavy.
„Tak je to správné, hodní hoši.“
Sama však začala přemýšlet nad sny, které se jí zdály čím dál častěji. Dosud o nich nikomu neřekla, ale asi by se měla svěřit, ale komu. Lee by měl o ní přehnanou starost, Nejimu by to bylo jedno a mistr Gai, no možná že ten by ji dokázal pomoci. Když zrovna nešíří ty svoje nesmyslné řeči o síle mladí, chová se jako rozumný člověk.
Z jejích myšlenek ji vytrhl stín postavy, který ji zakryl výhled na odpolední slunce. Poznala Nejiho.
„Copak chceš?“ zeptala se ho ledabyle.
„To jméno, které jsi křičela, bylo Nayon, že ano,“ zeptal se opatrně.
„Proč tě to tak najednou zajímá.“
„Protože vím, co se ti zdálo, Teiren,“ řekl to jméno s naprostým klidem dívaje se do jejích očí.
TenTen se začala celá chvět při vyslovení jména té ženy. Jména, které znala jen ona a nikdo jiný.
„Jak o tom jménu víš?“ zeptala se ho rychle a prudce se postavila, aby se mu dívala do očí.
„Poslední měsíce mám divné sny. Objevuje se v nich muž jménem Nayon a žena jménem Teiren. Bojují v bitvě, kterou nemohou vyhrát, aby zapečetili nějakou věc. Je to úkol, který jim zadal jejich sensei, Sennin Šesti cest. Ty sny jsou stále živější a živější už pomalu nevím jestli je to skutečnost, sen nebo nějaká předtucha. Myslím si, že jsi tom určitě stejně TenTen.“
Třásla se po celém, když ji to vše říkal. Vše se shodovalo s jejím snem, jako by snad byli nějak propojení.
„Už jsi o tom někomu řekl kromě mě?“
„Ne, ty jsi první. Bál jsem se, že by si mysleli, že jsem blázen.“
„Měli bychom o tom, ale někomu říct, už kvůli tomu, že nás ty sny tak trápí.“
„Ne to nemůžeme, kdyby se ptali na podrobnější obsah těch snů museli bychom jim říct jaký je vztah mezi těmi dvěma shinobi.“
TenTen se začala červenat při vzpomínce na včerejší sen a všimla si, že Nejiho tváře dostávají také rudý odstín.
„Dobře, prozatím to necháme být, ale jestli se to bude opakovat, řekneme o tom mistru Gaiovi.“
„Souhlasím,“ řekl Neji a odešel si balit věci.

Maito Gai je oba dva poslouchal, skrytý ve stínu stromů. Na čele se mu objevily vrásky z toho všeho, co slyšel. Bál se o ty dva. Věděl, že s nimi už dlouho dobu něco není v pořádku. Dělal si starosti, ale bál se jich zeptat. Byly pro něj jako děti, které nikdy neměl, tak ho velmi trápilo, když je viděl takhle nešťastné. Ale to co slyšel ho opravdu vyděsilo. Znal ta jména. Jména, která měla být zapovězena, která se snažil rod Hyuuga vymazat ze své historie. Kdysi si myslel, že je to jen pohádka, kterou mu vyprávěla jeho babička. Pohádka o dvojici Dračích shinobi Teiren a Nayonovi, učednících Sennina Šesti cest. Když nad tím, ale čím dál tím víc přemýšlel, vzpomněl si, že se kdysi vyprávělo o podivném založení klanu Hyuuga, kdy Rikudo-Sennin zapečetil do mladého člověka sílu Draků. Mladík pak získal mléčné oči a ohromnou moc. Povídá se o jeho románku s chudou dívkou, vlastnící talent přivolat všechny zbraně, po kterých touží. Vešla do historie jako Vládkyně zbraní.
Bude to muset prozkoumat, a to bedlivě. Řekne o tom Kakashimu, požádá ho o pomoc. Možná, že společně se jim podaří zjistit něco, co by ty dva zbavilo starostí.
Vyšel ze stínů stromů nasadil svůj mladický elán, aby skryl rostoucí obavy, přednesl svým žákům další plán postupu.

Sen se během mise už neopakoval, za což byli TenTen a Neji velmi vděčný neb se mohli plně soustředit na misi, která se týkala likvidace pětičlenné skupiny ninjů, kteří chtěli vniknout do Konohy. Podle zdroje jejich cíl bylo najít slabé místo ve vesnici, odkud by vedli zničující útok.

„Tohle bude snazší než jsem si myslela,“ halekala mladá žena, která měla notně popito.
„Já ti to říkal, že Konoha je slabá. Proto máme tohle!“ jejich vůdce se znovu předváděl s tou černou tyčkou na jejímž konci byla umně vyobrazena řvoucí dračí hlava.
„Tohle nám dá vše, po čem tak moc toužíme!“ vykřikl triumfálně a mateřsky si přivinul tyčku k hrudi. Cítil jak do něho vstupuje neznámá síla. Tyčka v jeho ruce se začala chvět. Po celém jejím obvodu se pomalu objevovaly bíle zářící slova. Opilý vůdce bandy si toho nevšiml. Byl omámen mocí a velkou dávkou saké, které mu vlezlo do hlavy, za chvilku s hlasitým chrápáním usnul.
Zbylí čtyři se k němu po pár minutách přidali.
Vůdce si nechal říkat, Akasu. Byl to takový natvrdlý hnědovlasý hoch, co dostal šanci být chuuninem. Neprošel však ani prvním kolem. Zahořkl, až začal nenávidět Konohu, pro její ideály. Pro něho to neznamenalo nic.
Mladá žena, jménem Rina, byla stejná odpadlice jako všichni ostatní. Sotva dovršila plnoletosti, utekla z domova. I přes bystré oči a černé vlasy působila průměrným dojmem. Z podivného důvodu jako Akasu nemohla kouzlu tyčky odolat. Proto, když Akasu upadl do opileckého spánku si ji od něj tajně vzala a sama začala zkoumat podivný nápis, který se na tyčce objevil, a kterého si Akasu nevšiml. Byla to slova, kterým nerozuměla. Vlastně měla tušení, že by jim dnes už nikdo nerozuměl. Zajímalo jí, kde k ní Akasu přišel, proč si byl tak moc jistý, že zrovna tahle věc dokáže zničit Konohu. Znovu se podívala na písmena, tentokrát neodolala pokušení je přečíst nahlas. Když je vyslovovala cítila podivné mrazení v zádech a od úst jí stoupaly obláčky páry, jak se najednou ochladilo. Srdce se jí chvělo vzrušením jak nahlas recitovala prastará slova:

Kdyby jen Rina tušila, co ta slova znamenají, rozmyslela by si je číst nahlas. Prastarý jazyk Černých draků se rozléhal lesem a probouzel sílu, která přináší jen smrt.

Když pronesla poslední slovo pocítila nepopsatelnou sílu, která se jí z tyčky začala vlévat do celého těla. Příval té energie byl neuvěřitelný, tak silný, že si ho všimli i ostatní.
Akasu vyděšeně vstal a začal pátrat po své drahocenné tyčce. Když ji uviděl v rukou Riny, popadl ho děsný vztek, chtěl si vzít hůlku zpátky, jenže mu to Rina nechtěla dovolit. Proto ji začal surově kopat a mlátit.
„Dej mi to, ty dě*ko! Je má, jen má!“ řval na ní celý rudý vzteky, úplně smyslů zbavený.
„Nedám, je to přeci nás všech, né jen tvoje, ty všivej bastarde!“ odporovala mu Rina a vší silou ho kopla mezi nohy.
Akasu zaskučel bolestí a v očích se mu objevili slzy.
„Za to zaplatíš!“ pronesl tenounkým hláskem a ve tváři byl ještě víc rudý než předtím.
Přiběhli zbylí tři členové bandy, snažíc se je uklidnit a zabránit aby se k sobě dostali.

Tyčka cítila přítomnost pěti lidí, ani jeden z nich však nebyl „Ili Van o Tu“, čili Dědic. Byli zde samí „Van o Tu“, Cizinci.
Bavila se tím jak se mezi sebou hádali. Cítila jejich emoce, které ji dávaly sílu, probouzely ji tak z jejího staletého spánku. Cítila však i něco jiného, povědomého. Duše dvou lidí, kteří měli být dávno mrtví. Její vědomí zkoumalo okolí kolem, ale ty duše byly příliš daleko. Potřebovala je dostat blíž k sobě, aby mohla dát do pohybu plán svého mistra. Cítila krev Dědiců, i to, že oni nemají ani tušení, co jsou vlastně zač. Její pán ji dal do rukou správným lidem a ona se jim teď za jejich služby odmění.
Uvolnila sílu v sobě za celé ty staletí nahromaděnou a dala ji těm pěti. Sílu, kterou normální lidské tělo nedokáže snést. Křičeli a svíjeli se bolestí, když jejich svaly a nervy praskali, kosti se lámali pod tíhou vší té moci, která se hromadila v jejich tělech, aby posléze implodovala.
Obrovská imploze roztrhala těla těch pěti zevnitř. Všude kolem byla jen krev a roztrhané kusy těl a ve vší té děsivé podívané ležela na zemi v utržené ruce černá tyčka.

V takovém stavu je našel tým Gai. Také pocítili tu ohromnou chakru, slyšeli explozi a vyděšený křik ptáků, kteří vyplašeně odlétaly. Spěchali na to místo.
„Co se tu proboha stalo?“ zeptala se TenTen se zděšením v hlase a dívala se na tu zkázu kolem.
„Nevím, ale někdo nám ušetřil práci. Že by se z Akatsuki stala likvidační četa?“ nadhodil Lee.
„Ne, Lee, tohle by nezvládli ani oni. Vlastně nevím, co by dokázalo tak dokonale a rychle rozervat člověka na kusy,“ řekl zamyšleně Gai, prohlížejíc si ta jatka.
Neji si bedlivě prohlížel místo činu, zaujala ho černá tyčka, kterou ve smrtelném sevření držela dívčí ruka.
„Myslím, že za to může tahle věc,“ řekl Neji, sklonil se nad pahýlem toho, co dřív byla ženská ruka. Dalo mu práci vydolovat tyčku z mrtvých prstů. Posmrtná křeč byla opravdu silná. Aniž by to Neji ucítil, tyčka začala znovu žít.
Našel jsem správnou osobu. Našel jsem „Ili Van o Tu“.
„Ukaž, cos to našel?“ řekla zvědavě TenTen, vyškubla Nejimu tyčku z rukou.
Další Dědic. Hůlka zajásala nadšením. Její odhad byl správný. Vše je jak má být a ti dva o ničem nemají ani tušení.
„Jé, tady je něco napsáno, ale stěží to přečtu.“
Všichni se shlukli kolem TenTen. Dívali se na podivný nápis.
„Ani já to nepřečtu, možná bychom to měli dát dešifrovacímu oddělení v Konoze, ty už si s tím poradí.“ řekl Gai, podezřívavě si tu věc prohlížel. Cítil z ní podivnou auru. Nepřátelskou auru.
„Předáte jim ji sensei,“ zeptala se TenTen a natáhla rukou s tyčkou.
„Ať to raději udělá Neji, já budu muset podat hlášení Hokage, až se vrátíme do Konohy,“ řekl rychle Gai.
TenTen pokrčila rameny a vrátila tyčku zpátky Nejimu.
Bylo dobře, že si hůlku vzal k sobě Neji. Jinak by Gai nebo Lee dopadli stejně ošklivě.
„Neuklidíme to tu?“ nadhodil Neji.
„O to je už postaráno,“ doslova odnikud se zjevila dvojice ANBU. Tyčka, kterou Neji držel ve svých rukách unikla pozornosti ANBU, protože dokonale splynula s Nejiho oblečením.

Kdesi v Pustinách, Zemi Nikoho, se k životu probral po staletích spící život. Hluboko pod zemí se pohnula dvě obří dračí těla. Jejich žluté oči protnuly temnotu a jeskynními síněmi se nesla jejich slova.
„Ili Van o Tu esi na iw.“
„Iw? Da Ili Van o Tu Tei w Nay?“ zeptal se Šedý drak.
„U. Ket Ew ot Tei w Nay,“ odpověděl Bílý.
„Twu.“
„Inle On Ara Geat Nilien,“ oddechl si ulehčeně Bílý drak.

Neji si zatím tyčku nechal u sebe, protože se vrátili do Konohy, až pozdě večer a v dešifrovacím oddělení by už stejně v tuhle hodinu nikdo nebyl. Rozhodl se, že tam zajde hned ráno, zatím si tyčku nechá u sebe. Všichni se rozloučili, popřáli si dobrou noc a vydali se na cestu ke svým domovům.
Tu noc, kdy Neji uléhal na lůžko, si tyčka spokojeně hověla pod polštářem. Sen se vrátil.
Neji se opět probudil celý zbrocený potem, už neměl trpělivost na to, aby mu ten sen tak otravoval život. Jen kdyby byl o něčem jiném. Třeba o TenTen v plavkách. Usmál se při té představě, ale rychle tu myšlenku zahnal, když šel kolem zrcadla zjistil, že se červená. Věděl, že spánek už tak lehce nepřijde, rozhodl se zajít za Hiashim.
Našel ho v dojo jak medituje. Sedl si potichu naproti němu, čekal až skončí.
„Potřebuješ s něčím pomoci Neji?“ zeptal se ho Hiashi a otevřel oči. „Cítím, že tě něco trápí. Trvá to už delší čas. Dokonce i Hinata si toho všimla, dělá si o tebe starosti.“
„Jsou to jen špatné sny, nic víc Hiashi-sama. Můžete být naprosto klidný na mé výsledky při misích to nemá žádný vliv.“
„O tohle mi nejde Neji. I já si o tebe dělám starosti. Poslední dobou jsi zamlklejší víc než obvykle, chodíš po domě jako náměsíčný, v noci se budíš s křikem, už i ostatní pozorují změnu tvého chování. Řekl jsem jim, že jsi jen nervózní z toho jak se připravuješ na zkoušky na člena ANBU, aby tě nechali v klidu a nerušili tě. Ale sám bych rád věděl, co se s tebou děje.“
Neji byl rád, že si o něj Hiashi-sama dělá takové starosti, rozhodl se mu říci o svých snech. Ještě jednou si to promyslel, ale nakonec se dal do vyprávění.
Hiashi-sama bedlivě poslouchal Nejiho, přitom se snažil na sobě nedát znát nervozitu, obavy a strach, které v něm pomalu rostly. To, čeho se bál se pomalu stávalo skutečností. Vlastně se toho bál nejen on, ale i celé generace vůdců klanu před ním.
„Tohle nemůže být náhoda. Ty nemůžeš být… ani ona ne…,“ šeptal si rozrušeně sám pro sebe.
Rukou se nervózně dotkl klíče, který měl schovaný pod kimonem. Nyní se mu legenda, kterou slýchal v dětství nezdála být až tak vymyšlená.
Na Hiashim byla znát panika a údiv, kterou u něj Neji dřív neviděl.
„Kdo nemůžu být?“ zeptal se ho s obavami v hlase z toho co by se mohl dozvědět.
Než se Hiashi odhodlal povědět Nejimu pravdu, ozval se silný výbuch. Oba dva nadskočili, chvilku nechápali, co se vůbec děje. Vtom ucítili kouř a rozeběhli se ke dveřím, ty se ale před nimi bleskově otevřely, v nich stála uřícená a očouzená Hinata.
„Otče, hoří Severní křídlo rezidence!“ vykřikla na ně se zděšením v hlase, snažíc se popadnout dech.
Neji ji podepřel, spolu s Hiashim se dívali na plameny a kouř ženoucí se ze Severní části, ve které byla uložena knihovna rodu Hyuuga.
„Neji, vyhlas poplach, svolej všechny muže. Hinato, řekni ženám, ať se postarají o děti a nachystají lékařské vybavení pro případ, že bude někdo zraněný. Já se zatím pokusím zmírnit škody, shromáždit co nejvíc lidí cestou, aby mi pomohli v hašení požáru.
Neji a Hinata uposlechli jeho rozkazy, vydali se bleskurychle splnit své povinnosti. Neji na odchodu ještě stačil zaslechnout strýcovu modlitbu: „Konec Hyuugů se blíží?“ nedávalo mu to žádný smysl, ani to, proč začalo hořet a zrovna Severní část, kde byla knihovna.

Něco podobného se stalo i TenTen.
Na pánvi si smažila své oblíbené nudle s masem, když si odběhla do koupelny pro svoji mast na ruce. I taková chvilka stačila, aby se proměnila v menší apokalypsu. Chtěla posunout pánvičku na vedlejší rošt, když jí vyklouzla z ruky a zbytkový olej se ihned vznítil. Ožehl kachličky a vedlejší dřevěnou poličku. Ta chytla, slánky s kořením popraskaly.
Naštěstí měla koupelnu blízko, stačily dva kbelíky vody a bylo po ohni, ovšem to, co viděla se jí nadosmrti vrylo do paměti.
Hrůzný černý nápis hlásající Nejiho smrt! Sice to bylo v jejím rodném jazyce, ale poskládané v podivném pořadí.
Znělo to takhle: Si smrt Nejiho blízko je vyžádá.
Po celém těle cítila záchvěv strachu, pak se dostavila hrůza, až vykřikla! Upadla do bezvědomí, když jí dostihla vzpomínka na minulý život.

„Nechtě mě na pokoji!“ bránila se mladá žena dvěma strážcům, kteří jí nechtěli pustit. Bylo evidentní, že měla před porodem.
„Vy sem máte vstup zakázán!“ ohradil se mladší ze dvojice.
„To vám nakukal kdo?“ najednou se počala třást jako kdyby jí byla zima.
„Teiren, nech toho! Ani mě není dovoleno vstoupit.“ Ohlásil se Rikudo.
„Sensei! Já za ním musím! Nayon bude přece otcem, toho nezajímá?“ během slov propukla v pláč.
„Slzy škodí miminku. Sama víš, že oba dva jsme ho osm měsíců neviděli. Jeho klan ho oženil s jinou, pochop alespoň tohle.“
„Nikdy! No a co? Já jsem taky vdaná, přesto čekám Nayonovo dítě, sakra! To vám přijde normální?“ Teiren byla na pokraji zoufalství. „Nayonééé, ty parchante! Až já tě potkám, budeš litovat, žes mě poznal!“ křičela Teiren jako smyslů zbavená a snažila se tak dostat ze sebe všechen smutek a bolest.
„Uklidni se, nebo předčasně porodíš. Pojď, vezmu tě za svým synem. Odpočineš si a vše uvidíš lépe.“

TenTen se probudila, opět sama doma. Po chvíli už byla schopná vstát. Nápis zmizel i se vzpomínkou.
„Přicházím už o rozum?“ ptala se sama sebe. Možná by měla začít brát nějaké prášky na uklidnění. Nyní neměla už vůbec hlad. Nejdříve uklidila ten svinčík. Poté odešla ven trénovat. Nebo spíše se odreagovat.
Procházela se uličkou, kde je Choujiho oblíbený barbeque bar, když odtamtud uslyšela povědomé hlasy.
„… prý tam hořelo.“ Říkal právě mladší Akimichi.
„Taky jsem slyšel, že rezidence Hyuugů byla zasažena ohněm. Bohužel dva Hyuugové zemřeli. Nejzáhadnější na tom je to, že nikdo vůbec neví jak ten požár vznikl,“ odpověděl Shikamaru.
Jak dlouho jsem mohla být mimo? Ptala se v duchu. Zamířila proto rychle k Hyuugům, aby se přesvědčila, zda jsou Neji a Hinata v pořádku. Bylo jí však oznámeno, že nikdo nemá čas na návštěvy, ať kouká přijít někdy jindy. Celá vzteky začala křičet Nejiho jméno.
„Nejiiii!“ hulákala TenTen jako na lesy.
Volaný se dostavil do minuty. „Máme ji poslat pryč?“ zajímal se jeden ze strážných. Neji jen zavrtěl hlavou. Obrátil se na TenTen. „Kde se tady bereš?“
„Před malou chvíli jsem zaslechla zprávy o tom požáru a měla jsem o tebe s Hinatou strach.“
„To jsi hodná, že se o mě bojíš, ale teď opravdu na tebe nemám čas. Musím se postarat o raněné a zjistit jak jsou velké škody mimoto máme i mrtvé. Stav se někdy jindy až nebude tak vážná situace,“ řekl a odešel od Tenten jako by byla jen vzduch.
Tenten tam stála jako solný sloup, nechápavě se dívala za Nejim. Věděla, že má teď moc starostí, takhle chladné přivítání opravdu nečekala.
Zklamaně, naštvaně a prázdně se vracela domů snažíce se nemyslet na toho náfuku.

„Proč si ji tak chladně odbyl?“ udeřila na něj Hinata.
„Není nutné, aby tu hrůzu viděla, mimoto by nám jenom překážela, její pomoc by nám nebyla k ničemu, protože do knihovny Hyuugů mají přístup jen Hyuugové. To nevíš?“
„Moc dobře to vím, také vím, že je to tvá kamarádka, která o tebe měla starost, zdali se ti náhodou něco nestalo a ty ji pošleš pryč bez rozumného vysvětlení jako by byla jen kus obyčejného špinavého hadru!“
„Nekřič tady na mě, Hinato, myslím, že máme na starosti důležitější práci, než je starost o to jak se cítí naši přátelé,“ Hinata zůstala po Nejiho slovech přikovaná na místě.
Odkdy je tak chladnokrevný? Stalo se snad něco?
Pokládala si tyhle otázky, když kolem něj procházela a vzteky mu přitom dupla na nohu, aby si uvědomil, že takhle křičet na ni nebude.
Neji zaúpěl bolestí a kulhavým krokem se vydal pár kroků za Hinatou.