Nebýt loutkou 3/3

V bleskové rychlosti jsem si opravil Sasoriho, připravil si Karasu a Kuroari. Cítil jsem, že je budu potřebovat.
Ty parchanty nenapadlo za sebou zametat stopy, bylo to snazší sledování než jsem vůbec doufal. Také jsem byl neustále ve střehu, počítal jsem i s pastí.
U takových zločineckých organizací si nikdo nebyl jist, co udělají příště.
Sledování mě nakonec zavedlo až za severní okraj Suny, kde mívali sídla jen ti bohatí občané.
Na první pohled jsem poznal vilu toho zločince. Ta vila přímo řvala, že ona je ta nejbohatší.
S klepáním jsem se neobtěžoval. Bylo odemčeno. Známka toho, že už na mě čekají.
Nohy mě samy vedly do sklepa.
Z dálky jsem slyšet křičet jednoho muže. Nerozuměl jsem však slovům.
Aniž bych se zdržoval správnými zásadami ninjů, jednoduše jsem tam vpadl. Byla to past. Jak jinak, jenže se přepočítali. Nečekali na můj již probíhající plán…
„Já ti říkal, že tvůj nový amant se ukáže,“ zahalekal tlustý chlap, který se neuvěřitelně potil. Bylo mi z něho špatně. Představa jak mučí Minako byla pro ně nesnesitelná. Nyní jsem chápal proč to musela být Minako. Kvůli tomu, že znal všechny ženy v Suně, až na ni. Byla na okraji společnosti…
Ve vesnici byl znám pod jménem Gayama Hirotsuka, ve svých kruzích byl znám jako „Tlustý Znalec“. Bylo vidět, že si na této pověsti zakládal.
„Neměl si sem chodit, ty tupče!“ až slova od Minako mě donutila se na ní podívat. Byla sice připoutána ke zdi, ovšem neshledal jsem žádné jiné následky.
„Vidíš, jak jsem hodný, že jsem její trest nechal na tvůj příchod? Nebojím se tě, buď si samotný Kazekage, na mě vaše ninjovské schopnosti vůbec nepůsobí.“ Smál se děsivě Hirotsuka.
„Opravdu? To mě zajímá,“ odváděl jsem pozornost od svých loutek, které jsem pomalu připravoval na jejich využití. Potřeboval jsem víc času, moje načasování musí být přesné. Jinak ohrozím jak sebe, tak i Minako.
„Nemohl jsem jinak. Tvému kouzlu nejde odolat,“ mrkl jsem na ni. Zdali ví, že od ANBU je to nevýhoda…
„Myslíš? Já o tom pochybuju,“ zarazilo mě její důrazné kroucení hlavou. Nikomu nedošla její tajná zpráva, trvalo pár vteřin než jsem pochopil. On to neví, kdo ve skutečnosti je!
Výborně. Z tajného svitku loutkářů jsem se naučil i jak ovládat živé lidi. Přesně tak, jak Chiyo-sama ovládala Sakuru, při boji s mým předchůdcem.
„Dost řečí, vy vezměte tady hosta do támhle těch pout, zbavte ho loutek, a ať se dívá, co provedu jí!“ rozkázal Gayama.
Bylo vykonáno. Nebránil jsem se, jen bych tím situaci nevylepšil. Dostalo se mi také dost drzé poznámky na mou osobu.
„Ohó, minulý Kazekage nám zanechal vychované spratky? Ty máš taky rád násilí?“ bylo znát jeho očekávání z dívčina utrpení.
Mlčel jsem z jediného důvodu, soustředil jsem se na to, abych správně svými vlákny ovládl Minako. Do toho jsem neměl náladu se s ním dále vybavovat.
Netrvalo dlouho a jeden z jeho poskoků mu přinesl bič. Divadlo mohlo začít. Zatínal jsem svou pravou pěst, tím jsem donutil její svaly, aby se napnuly. Tím jsem jen lehce zmírnil bolest z prvního šlehnutí.
Cítil jsem reakci, chtělo se mi řvát, ovšem zbývalo ještě pár minut, než jeho gorily poleví v ostražitosti. Zavíral jsem oči, ale vůbec to nepomohlo.
Její snaha nekřičet byla obdivuhodná. S čím dál přibývajícími šlehnutí biče se zvyšovala bolest.
Už jsem to nemohl vydržet! „Gorily“ se již plně věnovali tomu odpornému bičování.
Povolil jsem levou ruku. Z ničeho nic se místností rozlehl mužský přidušený sten, jak padl na zem mrtvý jeden z jeho ochranky. Následován dalším a dalším.
Neuvěřitelná náhoda tomu chtěla. Gayama byl zabrán do utrpení Minako, nevšiml si proto mé loutky Kuroari, která ho náhle pohltila do svého nitra, pak už jen zbýval poslední krok. Záměrně jsem použil jen jednu polovinu bodáků.
Oba dva jsme slyšeli řev. Takhle nekřičí člověk, nýbrž prase, vědoucí si svého konce.
Nejdříve jsem uvolnil Minako, na malý okamžik jsem ji pevně sevřel v náručí.
„Pusť mě! Co ti to tak dlouho trvalo?“ čertila se Mirai.
„Cože? Já tě zachránil a ty mě ještě budeš peskovat? Tak to ne, milá zlatá.“ Pronesl jsem naštvaným tónem.
„Dostala bych se z toho sama!“ argumentovala Mirai.
„Houbeles, ovšem omlouvám se.“ V rámci mého plánu jsem to musel udělat.
„Za co?“ až pozdě viděla moji pěst, která ji pomohla usnout.
Z loutky jsem vytáhl polomrtvého zločince. Za pomocí Karasu připoutal na zeď, kde ještě před pěti minutami visela Minako.
Dovolil jsem si pár švihnutí bičem. Tím jsem se ho probral. Chtěl jsem, abych byl poslední věcí, co spatří.
„Jak se ti to zamlouvá? Neboj se, i bez tohoto biče tě čeká mučení. Máš v sobě paralyzující jed, zemřeš pomalu a v bolestech. Jen je škoda, že to neuvidím. Další zhýralec, který moc pil.“ Pokrčil jsem rameny, schoval jsem si loutky a něžně vzal Minako do náruče.
„Přeji hezké umírání,“ můj děsivý pohled byl dostačující k jeho prošení o milost.
Otočil jsem se a odešel. Čím víc se bude pohybovat, tím rychleji nastoupí jed. O to rychlejší bude nástup bolesti.

Minako byla opět uložena do nemocničního pokoje. Byl jsem uklidněn o jejím zdravotním stavu. Až na pár odřenin a natržení kůže neutrpěla nic vážného.
„Děkuji, je načase si něco ujasnit.“ Řekl jsem, když jsem odcházel od doktora.

Znervózněl jsem, když jsem vstupoval do bratrovy pracovny. Opět vypisoval hromadu papírů.
„Přišel ses omluvit?“
„Ano, i ne. Vím, nebyl jsem v právu ti cokoliv vyčítat. Neznal jsem všechny indicie. Zároveň jsem přišel s tím, zdali bys…“
„Nepropustil Mirai-san od ANBU? A nechal ji na pospas tobě?“ dokončil mé myšlenky Gaara.
„Něco takového. Nezaslouží si další mise podobné téhle.“ Měl jsem v úmyslu říct mu o konci její mise.
„Už jsem byl informován, zametací jednotka je na místě. Bude to nehoda, otrava jedem na krysy.“ Gaara se opět ponořil do papírů.
„Jak? Snad si mě nešpehoval?“ zeptal jsem se. Ovšem bylo mi jasné, proč to udělal.
„To on ne, to my,“ dveře pracovny se otevřely a v nich stála Temari, Matsuri a Baki.
„Zařídil jsem to tak. Byl’s jediný, kdo přicházel v úvahu. Minako o ničem nevěděla. Navíc ses do téhle situace dostal tak lehce,“ Gaara prozradil další část.
„Já měla jen podpůrnou funkci, znám tě. Proto bylo rozumné, abych se postarala o krytí,“ promluvila Temari.
Ve mně to vřelo. Neudržel jsem svůj jazyk za zuby. „A co já? Myslel někdo na to, že se možná zamiluju? Myslel někdo z vás na moje pocity? Gaara je v pohodě, protože má Matsuri, Ty zas randíš s tím chytrolínem, ale co já? To je vám jedno!“ vyběhl jsem z jeho pracovny. Tato slova nešla vzít zpět!

Zašel jsem do nemocnice, kde jsem se dozvěděl o reversu, který Minako podepsala. Tohle byla poslední kapka!
Za bráškou jsem nemohl, ne po tom výstupu, kterého už teď lituju.
Dokonce jsem zašel do okraje vesnice, kde měla žít Minako. Doufal jsem, že tam bude.
Nikdo mi nedokázal odpovědět. „Ne, neviděla jsem ji.“ „Už pár let tu nebyla.“ „Nikoho takového neznám.“
Ocitl jsem se na pokraji zoufalství. Začínal jsem vidět rudě. Napadla mě jediná věc. Zajít do hospody na pár lahví saké, dovážené z Konohy.
Ani saké mi nepomohlo zažehnat žal, který mi drásal srdce. Nikomu jsem nemohl věřit. Vše bylo tak falešné! Zase jsem byl jen pouhou loutkou, ovládanou z prstů svého bratra.
„Ale, ale, kdo se nám to tu ukázal?“ poznal jsem v tom chlapovi rváče, který nepromarní šanci se s někým novým porvat.
„Ty mě znáš?“ můj hlas zněl už hodně opile.
„Jak pak by ne. Bratře našeho Kazekageho.“ Nevesele jsem se usmál jeho slovům.
„Tak proč chceš bojovat?“ zaznělo ode mě.
„Mít šanci porazit silného.“ Tentokráte se usmál on.
„Dobrá, ale pak si nestěžuj, že jsi mrtvý!“ hladina saké byla nějak vysoká. Ovšem adrenalin mi pomohl neupadnout.
Netušil jsem tím, že takto najdu…

Okolo nás se uskupil docela velký počet lidí, lačnících potom vidět mě v akci. Zde už mám vzpomínky v mlze jen si pamatuji vzdálený křik a proud krve…
Moje pohyby byly jako bych nebyl pod vlivem gravitace. Až do chvíle, kdy vnímám neschopnost pohnout rukama. Silný úder do obličeje mi zatemnil hlavu, pak už byla jen chladná temnota.

Probudil jsem se díky studené vodě, která zalila mé tělo. Po dalších minutách, kdy mi docházelo co se asi tak mohlo stát.
Nečekal jsem ránu, při které jsem málem přišel o čelist. „Za co?“
„Za to, jaký si idiot. Takhle se žřídit a ještě poslat osm lidí do nemocnice se zlomeninami. To ses úplně zbláznil?“ zrak jsem měl ještě rozmazaný, kdežto sluch mi už sloužil. Nebylo pochyb.
„Už zase? Bože, do koho jsem se to zamiloval?! Jsi jako moje sestra!“ za tyhle řeči jsem dostal další ránu.
„Seš poděs! Kdybys věděl, jak moc se o tebe tví sourozenci báli! Ale ne, ty ses zašil do první putyky a opíjel se! Sakra, co sis vůbec myslel?“ hodnou chvíli mi docházel význam jejich slov.
„Právě, že všechno! Můj bratr si se mnou hrál! Temari mu zdatně pomáhala a ty? Vypaříš se z nemocnice. Nikde tě nemůžu najít! Byl jsem zoufalý! Já už nevím, jak dál! Miluju ženu, co mě bije a o to víc mám rád své sourozence!“ započal jsem hádku.
„Tak proč si prostě nešel domů? Bratr tě nechtěl zranit, chtěl tě donutit, aby sis konečně uspořádal život! Proboha! Většího zabedněnce jsem neviděla! Tvoje účast nebyla plánovaná, našel si mě náhodou. Prostě jsem tě využila, abys mi pomohl. Jsem ti neskonale vděčná, ty můj loutko-princi. I když teď vypadáš jako šašek, co se ztřískal u Fleků!“ rozesmála se Minako. Její smích nakazil i mě!
Pak mi vše dávalo smysl. Gaarovy slova, chování Minako. Náhle jsem zvážněl. „Omlouvám se ti. Měl bych se pořádně všem omluvit. To jsem to bratr k pohledání, co?“
„Omluvíš se, až později. Dej se nejdřív do kopy, jinak tě nebudou brát vážně,“ poradila mi Minako, zase mi pozdě došlo, že jsme v jejím domě.
„A ty mě bereš vážně?“
„Naučila jsem se to. Děkuji, ukázal si mi způsob jak nebýt pouhou loutkou,“ na důkaz díků mi dala na líci polibek.
„Opravdu?“ následující polibek mi našel odpověď. Láska nás svazuje, přesto dává volnost a spatřujeme v ní symbol svobody. Nechal jsem se strhnout její vášní. Dával jsem si pozor na zranění, které měla. Jen jsem se divil, že už mě nebolela hlava…
Oba jsme nalezli důvod nebýt loutkami, ale skutečnými lidmi.