Kagome, kagome...
Okolím se rozléhal bezstarostný zvonivý smích doplněný skřípavými zvuky staré rezavé houpačky zmítající se ve větru. Byla to zvláštní kakofonie, ale na mě působila příjemně, zvlášť když kamkoliv jsem se podívala, zahlédla jsem nějakou baculatou upatlanou dětskou tvářičku šklebící se od ucha k uchu. Musela jsem se pousmát, ale jen na okamžik, protože v tu chvíli mi došlo, že v té záplavě dovádějících rarášků už nevidím toho nejdůležitějšího.
„Naruto-chan!“ Opustila jsem lavičku situovanou v příjemném polostínu a nedbala jsem ani toho, že nejlepší místo k sezení kolem celého dětského hříště bylo téměř okamžitě po mém odchodu zabráno. Musela jsem toho nezbedu ihned najít.
„Naruto-chan, tak kde jsi? Na… Naruto!“ Plácla jsem blonďatého vykuka, kterého jsem objevila krčícího se za stromem, přes zadek, aby věděl, že příště se mi nesmí schovávat.
„Ale Kaa-chan,vždyť spolu hrajem na schovku, zapomnělas?“ mnul si bolavé místo na zadečku a tvářil se tak smutně, jako by ho potkalo všechno neštěstí světa. Ale nezaplakal.
„Ano. Vlastně zapomněla, odpusť,“ přitáhla jsem rozechvělého synka k sobě a snažila se ho utěšit. Jak jsem mohla zapomenout? A proč si vůbec nehraje s dětmi? Vždyť je jich tu tolik. Tolik dětí, ale jako by ho snad ani neviděly… Ach, Naruto…
Drobounké dětské prstíčky setřely horkou slzu z mé brady: „Kaa-chan, neplač už, mám mokré tričko. Já už se na tebe nezlobím, pojď, teď se můžeš schovat zase ty.“
„Ne, zlatíčko,“políbila jsem ho do hedvábných vlásků, „běž si hrát s ostatními dětmi. To bude lepší.“ Jemně jsem ho strčila do zad směrem k pískovišti, až chudáček málem upadl, ale nakonec s hlubokým zoufalým povzdechem poslechl a namířil si to do hloučku hlasitě se smějících prcků.
Svezla jsem se zády po kůře stromu a sedla si do trávy. Nechtělo se mi vracet se k lavičkám, na to jsem byla moc unavená. Tak strašně unavená. Zaklonila jsem hlavu a zadívala se do slunečního svitu probleskujícího mezi chvějícími se lístky stromů doufajíc, že alespoň nepatrný kousek hřejivé energie přejde do mě.
Kago no naka no tori wa
Itsu itsu deyaru
Yoake no ban ni
Tsuru to kame ga subetta
Ushiro no shoumen daare*
Z dálky ke mně doléhala píseň z dětské hry Kagome, kagome**. Už tak dlouho jsem ji neslyšela. Naposledy ještě jako dítě. Nesnášela jsem tu hru každým kouskem své bytosti. Cítila jsem se uvnitř kruhu se zavázanýma očima vždy jako v pasti a ta depresivní nesnesitelná píseň pořád dokola a dokola a nikdy mě nenechali vyhrát, nikdy mě nenechali z toho kruhu odejít… Křečovitě jsem zavřela oči a dlaněmi si ucpala uši, když děti spustily znova tu hrůzostrašnou melodii***. I přes značný tlak, kterým jsem se snažila uchránit před mučivými zvuky, ke mě dolehlo náhlé vřeštění.
Démon? Kde?! Bezděky jsem rychle sjela pohledem ke svému břichu, ale vše bylo v pořádku. Tak kde je ten démon…? Ne, to Naruto je démon?! Nechápavě jsem těkala pohledem ze svého malého drobounkého synka, jak klečí uprostřed hřiště s hlavičkou stále zabořenou v dlaních, snad aby nekazil hru, a vyděšeným vřeštícím davem dětí prchajících před démonem.
V mžiku jsem byla na nohou, ale nemohla jsem se ani pohnout, byla jsem celá zkoprnělá a tak jsem se vzmohla jen na hlasitý křik: „Není to démon! Naruto není démon! Můj syn není démon! Slyšíte? Můj syn ne!“
Myslela jsem, že křičím, ale byl to jen chraplavý šepot, který nedokázal přehlušit ani protivné vrzání té staré zrezlé houpačky. Jako by se posmívala, jako by chtěla sadisticky podtrhnout marnost mé snahy synkovi pomoci. Ale v jejím neutěšeném skřípotu bylo ještě něco. Jako by… Jako by mě snad volala?!
„Kushino… Kushino…“
„Ne, on není… Naruto není…“
„Kushino!“ Svět se zatřásl a já celá zpocená a rozechvělá koukala do temných rozevřených očí, o kterých jsem bezpečně věděla, že za denního světla mají konejšivou barvu blankytného nebe.
„Minato…“ zašeptala jsem nepřítomně a instinktivně si sáhla na vzdouvající se bříško. Uklidnilo mě, že je stále tam a s každým manželovým pohlazením se mi dostávalo většího a většího pocitu bezpečí.
„Byl to jenom zlý sen, Kushino. Kyuubi Naruta nijak nepoznamená, nikdy z něj nebude démon. Mluvili jsme o tom, vzpomínáš?“ konejšil mě.
„Ano, já vím. Máš pravdu, já vím…“ Byla jsem tak unavená, tak strašně unavená, ale ten nervy drásající skřípavý zvuk zrezlé houpačky mi nedovoloval znovu usnout.
„Minato,“ zašeptala jsem „postarej se, prosím, o tu houpačku za oknem. Už to vrzání dál nesnesu.“
„Jakou houpačku…?“
Nikdy jsem nepochopila, proč démona dávali do žen, pokud v tom byl problém. Ale to je Kishi, že...
Tak teď nevím, jestli jsem se podle tebe trefila do jedné ze šesti, ale věz, že si nadávám za její pozdní přečtení - jelikož je skvělá. Hltám tuhle zvláštně šílenou a smutnou atmosféru, Kushininy obavy jsou pochopitelné a velmi dobře ukázané. Je zvláštní, jak se dá využít dětské "nevinnosti" k mrazení v zádech.
. • V noci jsou všechny kočky černé.
. ♪ Some days, some nights...
Za atmosféru vděčím té šílené hře, jen jsem ráda, že jsem ji snad dokázala udržet.
Ano, trefila ses.
Děkuji, žes vyhrabala zrovna tuto povídku
Život je legrace! Pokud ovšem sdílíte jeho smysl pro humor.
FF
Je to úžasné! Fakt se mi to hrozně líbí. Je to lehce depresivní a přitom krásné. A ta poslední věta...
Ta hra je naprosto depresivní, od doby, co jsem povídku přečetla poprvé je ta hra v každém mém snu. Já se už normálně bojím spát! Nejúžasnější na tom je, že jsem ta v kruhu a nakonec vždy zemřu. Nic lepšího neexistuje. A ta melodie je taky hrozná! Straší mě, furt!
trollbunnies.blogspot.cz
Teď jsem tak trochu na rozpacích, jestli ti mám moc poděkovat za krásnou pochvalu nebo se ti spíš omluvit za zlé sny...
A tak já tedy omluvně děkuji
Život je legrace! Pokud ovšem sdílíte jeho smysl pro humor.
FF
Já nestačím zírat... *husí kůže*
Kakari, opravdu krásné. Vše zapadalalo na své místo s neuvěřitelnou lehkostí tobě vlastní. Navíc si myslím (mluvím teď o manze), že i když se Kushina těšila na Naruta, stále měla obavy o to, aby byl v pořádku kvůli Kuramovi. I tohle jsi vystihla.
To s těmi vyhánění melodií z hlavy znám, až moc dobře. Jednou mi jedna písnička nešla z hlavy měsíc!
„Nepodceňujte sílu četnáře.“ Matthew Reilly
FF stránka moje a Nildona!!!
FC pro mě od nellynuska
Skvělé. Příběhově je to celkem strohé a přitom bohaté. Je v tom atmosféra a ta písnička... Má to sílu. Když si představím Naruta, jak tuhle hru hraje, jede mi mráz po zádech. Nádhera.
Už jsem čekal dost! Dvanáct let! Na Konoze!
Mnohokrát vám děkuji, dámy.
Vaše slova mě hodně potěšila a i když obecně nerada lidi děsím, dnes jsem ráda, že na vás z mé povídky trošku toho děsu přece jen dýchlo
A na závěr doufám, že jste neměly problém s vyhnáním té prokleté melodie z mysli tak jako já
Život je legrace! Pokud ovšem sdílíte jeho smysl pro humor.
FF
Připomnělo mi to Yondaime Gaiden.
Je to smutné, tak zvláštně snivě úzkostné, a ta písnička tomu dodává nádech.. nevím, trochu mě to až děsí. Ale perfektně mi sedne do nálady. Moc se mi to líbí.
Pamatuj, tenhle svět není jen pro silný, stvořen byl pro všechny ztracený duše
a počítá se, jestli tě tvá cesta posilní, a ne to, jak rychle jsi ji ušel
~ Radůza
Naprosto realistická a depresivně působící povídka. A ta hra je naprosto děsivá. A když jsem si pustila tu písničku, přišla by nějaká povědomá. Pořád mi z toho mrazí po zádech! Jinak krásně, realisticky napsané
Takže šupky dupky do oblíbených 
^_^
Naprosto úžasné! Ale... taková dost depka
A ten konec, poslední věta... Brrr, něják mě z tvojí povídky mrazí 
Občas si tak večer ležím v posteli, dívám se na hvězdy a říkám si: Kde mám ku**a střechu?!
Tobiho syn je hodný chlapec! Ne! Tobiho dcera je ještě hodnější chlapec!! *by Somča
Gaiův táta: Sobečtí lidé jsou... jako kočky. Gai: A chlupatí lidé? Gaiův táta:Taky jako kočky. xDDD
Je to opravdu krásná povídka. Taková zvláštní.
Rovnou to jde do oblíbených.
Děkuji ti za ni. 5 z 5 je málo. 10 z 5!
P.S. Taky nesnáším vrzání houpačky... brrr.
Vždy sa poteším, keď od teba niečo uvidím ^^
Milá, premenlivá, zvláštna, a dobre pôsobí na človeka 
Moc pekná poviedka
Autori poviedok čítajte Pravidlá FF!!
Inak vaše poviedky skončia na našom externom blogu ^^
A takisto čítajte aj Důležitá sdělení pro spisovatele a čtenáře FanFiction!!!
Ak si nie ste istí písaním, nájdite si nejakú betu - Inzertní FF nástěnka.
----
Čiarka, taká maličkosť, ale dokáže úplne zmeniť význam vety.
Nezabúdajte na to.
Moc děkuji za tak milá slova
Už jsem si ale moc nevěřila, že to ještě vůbec umím…
Život je legrace! Pokud ovšem sdílíte jeho smysl pro humor.
FF