Procitnutí v Kaze no Kuni VI.

Následujících pár dní upadl do zvláštního, "prázdného" období. V noci pokaždé došel až k nočnímu klubu, ale zdálo se mu, že uvnitř vidí jen samé Mikoshi a bál se vstoupit. Potom bezdůvodně čekal na dealera, který nepřicházel. Matsuri se neozývala, protože hledání jednoho jména v celé Písečné jí asi zabralo hodně času a sám ji kontaktovat nechtěl - rozhodně ne po tom, co se stalo. Chodil tedy bezcílně po vesnici a občas se zašel vyspat s Nii Yugito, ale ani jeden z toho neměl víc, než tělesnou rozkoš. Dokonce i Shukaku se záhadně stáhl do ústraní.

Když byl Gaara sám ve svém pokoji a nebavilo ho koukat do stropu, popadl tužku a napsal na bílou stěnu dva verše: Kde jste, mí bratři? Nechte nás žádat o sny. Nás všechny, v dobré víře, nechte dosáhnout dobra. Za dva dny se jich navršilo tolik, že z dálky připomínaly oválnou šedou skvrnu, od stropu až k podlaze. Chodil kolem nich, četl je a znova a znova přezpívával, ale paměť mu nevrátily.

Jednoho dne se vydal opět k Nii Yugito. Už dva bloky od její domovní spirály pochopil, že tu něco nehraje. Bylo to patrné ze spousty zmatených lidí, zběsile pobíhajících sem a tam, a také z oblahu prachu, co se teprve pomalu rozplýval v sousedních ulicích. Zrychlil. Ať to bylo cokoliv, muselo se to stát před delší dobou. Větší dav spíš mířil k centru dění, odháněn menším počtem hlídkujících chuuninů. Kousek od dvora tedy zpomalil a díky červenému plášti a písečné tykvi jej nechali bez otázek projít. Konečně se ocitl na dvoře.
První věcí, kterou spatřil, byla velká díra v místě Niina bytu. Přímo naproti, z rozložité stromové koruny, trčely přelámané kusy nábytku, pravděpodobně stolu a židle. Od díry se táhla široká prasklina, končící o patro výš. Zamyšleně se přibližoval, dokud neuslyšel křupnutí. Zvedl nohu - stál u začínající skládky rozbitých sklenic a talířů.
Nataženou rukou zastavil nějakého ninju, co šel zrovna kolem: „Co se tady stalo?"
Nejdřív ho chtěl shinobi odbít, pak mu ale došlo, že má před sebou Písečného Gaaru a podřízeně se nahrbil. „Nejspíš jde o vandalství. Zatím čekáme na majitele bytu..."
Gaara se bezeslova otočil a zamířil pryč. Cítil, že je čekání zbytečné.

Když se vrátil domů, zastihl na speciálním oddělení Shikamara. Seděl hned u dveří pokoje v červeném křesílku - na kolenou nějaké papíry, ruce volně položené na opěrkách a hlavu maximálně zvrácenou vzad, jako by hluboce spal.
„Takhle vás může kdokoliv snadno podříznout," oslovil jej Gaara, když vytahoval klíče.
Mladý Nara mu na uvítanou věnoval všeříkající pohled: 'Ať si.' „Nikdo mi nedokázal říct, kde jste."
I Gaarovy oči mluvily za vše: 'Sláva.' „Něco nového s tou společností?"
Shikamaru zašustil papíry: 'Proč bych sem jinak chodil?' „Jak jste na ni přišel?"
'To je moje věc.' „Můžeme jít někam jinam?" Na poslední chvíli si vzpomněl na popsanou stěnu a zas dveře zamkl.
'Otrava.' „Jistě."
Přemístili se ze sídla ministarstva války do malé kavárny naproti, kam všichni zaměstnanci chodili o obědové pauze, ale Gaara sám tam nikdy nebyl. Neměl rád hospody, bary, ani jiná restaurační zařízení, kde se na něj mohli hosté potají koukat a kde hovor při jeho příchodu utichal. Posadili se až dozadu, co nejdál od okna a Nara rozložil papíry.
„Mezinárodní společnost Fuinzo má pobočky víceméně po celém světě. Prozkoumali jsme její investice - zaměstnává doktory, rve peníze do různých výzkůmů a vysílá expedice na neprobádaná území. V tomhle jsou docela průkopníci," začal Nara a obracel stranu za stranou.
„Nějaké zajímavé osoby?" zeptal se Gaara.
Přišel číšník a objednali si vodu.
„To ani ne. Všechno kolem nich je tajné, ale jednu věc přecejen nedokázali schovat: Místní pobočka Fuinzo byla založena před pěti lety. Tou dobou jejich archeologové prováděli nějaké vykopávky kousek za vesnicí. O rok později zakoupila společnost tyto pozemky - asi dvanáct kilometrů čtverečních kamenité pouště. Ve stejnou dobu přijeli i architekti a strojmistři ze Sněžné na to samé místo s vysvětlením, že jde možná o ústí diamantového dolu. Pět let tam proudily bedny kovových traverz a součástky. Pak společnost území opustila s tím, že se spletli a žádné diamanty tam nejsou. Ale tím to nekončí. Nejspíš je v tom namočený také Nagato."
„Proč?"
„Sami jsme mu poskytli budovu vedle Fuinzo, odkud udržuje spojení s ostatními Akatsuki. K záznamům o jeho činnosti mě nepustili, je ovšem pravděpodobné, že s nimi přinejmenším spolupracuje."
Gaara neodpověděl. Bylo vážně možné, že nenašli nikoho z Yugitiných fotek? Žádný Orochimaru, žádný Sasori, žádný N2?
„Co můžeme udělat?"
„Nic," odvětil Nara prostě a napil se. „Nepustili mě k chybějícím kouskům skládačky. To může znamenat jen to, že nechtějí, abychom do toho šťourali, protože už vyšetřují sami a nejspíš jdou po stopách něčeho většího. A pak to nechají plavat."
Gaara se zamračil ještě víc, než byla jeho tradiční kvóta. „Co tím myslíte?"
„Politická situace je poslední dobou dost vypjatá. Něco se musí občas prominout nebo přehlédnout," vysvětlil Shikamaru a zamyslel se. „A nebo z toho vyždímat co nejvíc a pak přehlédnout."
„Co když tu vůbec nejde o Nibiho," namítl.
„A o co tedy?"
„Nevím." Zvláštní. Tuhle odpověď používal poslední dobou nějak často.
Shikamaru si povzdechl. „Vaše nevědění má zajímavé výsledky, s tím souhlasím. Ale i kdybych mu opravdu důvěřoval, nemůžu nic dělat."
„Nechci, abyste mu důvěřoval. Chci, abyste mi pomohl dostat se dovnitř."

***

„Gaara-sama..."
U postele v jeho pokoji stála Matsuri. Doteď si zaraženě pročítala verše a když vstoupil, její tělo se zlomilo do pravoúhlé úklony. Na chvíli zůstal stát - úplně zapomněl, že jí sám dal klíč i povolení ke vstupu hned poté, co se stala jeho učněm. Nikdy ho nevyužila.
Rychle dveře zabouchl. „Ano?"
„Našla jsem tu dívku, co jste hledal."
Se zájmem k ní přistoupil a ona trochu poděšeně zacouvala k oknu. „Kde?"
Zdála se nerozhodná - váhala, jestli říct pravdu nebo lhát. „Gaara-sama... Měl byste vědět, že jsem vás nikdy nevinila -..."
„Kde?" zopakoval stroze.
„Je mrtvá už pár týdnů." Matsurin hlas dosáhl oné nucené hloubky, kterou se pokoušela zakrýt plačtivost. Rychle otřela tvář a hlasitě polkla. „Prý spadla ze střechy. Doktor říkal... úplně rozlámaná -..."
Zbystřil: „Doktor?"
Pokud by Gaara ve vesnici někoho zabil, otec by to určitě ututlal. Žádný z jeho doktorů nemohl vyzradit podrobnosti nějakému chuuninovi, který by si dal dvě a dvě dohromady a Gaaru odhalil.
„Doktor v nemocnici, kde provedli pitvu," odvětila Matsuri zmateně.
„Jak se jmenoval?"
„Orochimaru? Možná..."
Nic nechápala a to bylo dobře. Usedl na kraj postele a přemýšlel. Kolik lidí zabil v písečné rakvi? Sto? Dvě stě? Ale proč si nevzpomínal na ty důležité? „Vrať mi můj klíč."
„Klíč? Ale..."
Nastavil otevřenou dlaň.
Vytáhla ho z kapsy, chvíli podržela a než se jej vzdala nadobro, věnovala Gaarovi důrazný pohled. „Nezahrávejte si s ním."
Pohladil ji po vlasech, aniž by si uvědomil proč. Byly krátké a neurčitě hnědé, podél drobné tváře. Působila spíš křehce a roztomile, ve skutečnosti se v ní však skrývala neobjevená síla. Nebyla slaboch, jak si všichni mysleli. Její boj byl prostě jiný. Po tomto téměř něžném gestu ji hrubě vystrčil za dveře a zabouchl.
Teď už zbývalo jen čekat, až pominou účinky poslední dávky léků. Vzpomněl si, že tu někde má Teorii vlády - našel ji pod postelí a začetl se. Na sto pěti stranách v ní byla nezáživným, odborným jazykem rozvíjena konspirace o ovládnutí světa, jakých se v místním knihkupectví kupily desítky. Dostal se do poloviny první kapitoly, když jej to přestalo bavit a radši nalistoval konec. U popisu autora stálo pouze: Yakushi Kabuto (1984 - 1999; Konoha).
Odložil knihu a rozhodl se raději sledovat pohyb stínu okna, ale nebylo to o nic zábavnější. Znova ji otevřel a zaujala ho šedivá skvrna na jedné straně. Jak listoval dopředu, tmavla a sílila, až se z ní stal prosvítající nápis černým fixem. Nad slovem socha, na osmdesáté sedmé straně, bylo napsáno: -74. Použil metodu ze starých detektivek a odečetl ho od čísla stránky. Třináct? Netušil, k čemu to může sloužit, přesto si číslo zapamatoval.

***

Procházel hotelovou chodbou s růžově vytapetovanými stěnami. Po jeho boku kráčela Mikoshi, náramky na kotnících zvonily do rytmu. Věděl kam jdou, tušil co se stane a cosi jej nabádalo, ať se okamžitě vrátí, ale nemohl. Shukaku byl žába usazená na prameni jeho vzpomínek a aby je mohl vyvolat, musel napřed propustit jeho. Vytáhl klíč a odemkl dveře. Přešli rovnou k posteli, vysvlékli jeden druhého a pak, ve stejné chvíli, jako když se miloval s Nii Yugito, byl Gaara vystrčen z vlastního těla.
Sleduj! zasmál se Shukaku.
„Zabije ji v rakvi," pronesl Gaara děsivé předurčení.
„V rakvi ne," odpověděl další Gaara - postava z minulosti -, který stál hned za ním. „Kde by tady vzal písek?"
Měl pravdu. Byly to Gaarovy vlastní ruce, jež se snesly na dívčino nádherné tělo v nevysvětlitelné bouři surovosti, počínaje tím, že ji popadl za vlasy a uhodil obličejem o hranu nočního stolku. Nezmohla se ani na výkřik, z úst se jí vydralo jen slabé zakňourání.
„Ne!" vykřikli oba Gaarové a silně zavřeli oči. Věděli moc dobře, co se bude dít. Už se to přece opakovalo tolikrát...

Kruci, Gaaro! Proč ti to vlastně tak vadí!? zeptal se Shukaku, zatímco shlíželi na tu hromadu zkrvavených, rozlámaných údů. Písečná rakev by přece udělala to samý! Nebo je snad písek míň surovej, než tyhle zlatý ručičky? S potěšeným smíchem přešlápl z místa na místo a vydal se do koupelny. Jenom klid. Po tom svinstvu stejně na všechno zapomeneš...

Proč je dívka jménem Mikoshi výjimečná? zeptal se přítomný Shukaku, objímající Gaaru párem žlutých tlap.
„Je poslední," odpověděl Gaara. Stál uvnitř husté, dusivé temnoty, otočený zády k němu, přesto však viděl démonův široký úsměv.
Proč jsou všechny Mikoshi rozlámané?

Otevřel oči. Seděl na tenké vrstvě písku u sebe v pokoji. Byla noc a měsíc rozléval oknem stříbrné světlo. Verše na stěně se spojily v nepravidelný šedý ovál a ten v ženskou tvář.
„Rozlámaná jako matka..."
Otočil se a náhle byl pětiletým chlapcem, plným vzteku a nenávisti, kterou poprvé v životě zakusil na vlastním těle a neuměl ji ovládnout. Stál uprostřed matčina bytu a sledoval zářivé proudy písku všude kolem. Rozpínaly se po podlaze, kapaly ze stropu, tekly po stěnách a nábytku, vířily ve vzduchu jako béžový oblak...
Děti jsou zvláštní. Neumí rozlišit dobro od zla.
Před pětiletým Gaarou, ve dvou nesouměrných hromadách, ležel strýček Yashamaru a matka.

***

Ozvala se dvojitá rána, jak někdo vylomil dveře a vběhl dovnitř. „Gaaro! Gaaro!"
Ležel stočený do klubíčka na holých parketách a třásl se v usedavém pláči, ke kterému už dávno vyčerpal slzy. Písek se z podlahy přesunul na stěny pokoje, kde se milion malých zrníček zabořilo do bílé omítky. Zakryly díry po hřebících, dveře od skříně, vnější rám na posteli a verše neznámé písně. V paprscích vycházejícího slunce se nádherně třpytil. Jak a kdy k tomu došlo neměl Gaara tušení.
„Gaaro!" Kankurou ho přeskočil a poklekl k němu. Nebýt groteskní fialové masky, možná by šlo poznat i jeho zděšení. Když mu došlo, že je Gaara naživu, váhavě s ním zatřásl. „Gaaro."
„Zabil jsem ji," zašeptal Gaara.
Kankurou ho neslyšel: „Co?"
„Zabil jsem ji. Jeho taky."
„Koho!?" vyhrkl loutkař zmateně.
„Mikoshi."
„Cože!?" Záhy Kankurou usoudil, že jde o nervové zhroucení a Gaara plácá nesmysly. Začal mu prohledávat kapsy: „Kde máš léky!?"
Nikde. Jedinou pilulku, co měl, spolkl před hodinou a půl.