Podivné věci - 20. Dobrou noc, sladké sny

Sakura brala schody po třech, což mělo za následek jak okamžitý přesun do skladiště svitků, tak i totální vyčerpání. Teprve až po nějaké té vteřině oddechu přiskočila k první polici se svitky a za pomocí vyřazovací metody počala snižovat jejich obrovský počet. Před očima se jí míhaly tituly, nejprve obyčejné a logické, jindy až zoufale podivné. Svitek přivolání Angreštového mamuta? Odvolání letité hrůzy? Přeměna davového klonu?
Do stejného patra dorazil výtah, ze kterého radostně vyskákala skupina mnohem podivnějších existencí - spokojená s tím, že už se nemusí nikde mačkat. Jako poslední vyvlekl Hrobař z výtahu hnědou rakev, šetrně ji položil na zem a odsunul víko. Sai se poněkud prkenně posadil a rozhlédl se kolem. „Kde to jsme?"
„Říkejme tomu knihovna," odpověděla Hokage, s ohledem na jeho způsob uvažování. „Kdo najde ten zatracený svitek jako první, má u mě milion yenů!"
Sakura začínala šílet. Odzátkování rozumného úsudku? Modrá cesta pro zdraví? Jane Eyerová?

***

Nebe nad Konohou začalo černat. Ne tím obvyklým způsobem, že by se zahalilo do neprostupných tmavých mračen. Těch několik bílých beránků každopádně zjistilo, že leží na dost nestabilní černé ploše, jenž se leskla a vlnila jako rozbouřená hladina oceánu.
Jen co Henteko zaregistrovalo anu atmosférickou anomálii, nechalo žirafu žirafou a ignorujíc oba létavé objekty (tj. Hinatu s Narutem), zamířilo k sídlu Hokage. Totální destrukce počká - teď šlo o budoucnost, jež pro něj byla domovem.

***

Obvolání mylné úvahy, Nekonečné volání prázdna, Přivolání nezvládnutelných pochybností... Sakura se zarazila uprostřed pohybu.
„Dost!" vykřikla. Její hlas se rozlehl po místnosti a zastavil veškerou činnost. Stočila se k ní hromada očí. „Ten svitek tu není! Snaží se nás zastavit!"
„O čem to mluvíš?" zeptala se Tsunade. Shizune nespokojeně přešlápla.
„Nejsem si jistá, ale..."
„Má pravdu!" potvrdil Sakuřinu úvahu známý hlas. Zraky všech se obrátily ke dveřím, mezi kterými stál mladý Sarutobi Hiruzen, s hnědými vlasy a úhledně střiženou bradkou, oblečen do samurajské zbroje.
„Hokage-sama?" vydechl Morino Ibiki.
„Já?" Stará verze Hiruzena zůstala užasle stát s pokleslými rameny a otevřenými ústy.
Dvacetiletá verze Hiruzena se vítězoslavně usmála a vešla dovnitř. „No ovšem, všechny ty hádanky, metafory, naprosté nelogičnosti... Že si i vaše sny našly cestu do reality, kde se promítly coby nápověda, vám dalo jistou výhodu, ačkoliv musím i tak připustit, že jsem s vámi měl práci... Nebo snad, My měli práci!"
Starý Hokage zvedl ruce na svou obranu. „Tak to počkat, s tímhle já nemám nic společného!"
„Ale ano..." přikývla Sakura. „Vynalezl jste svitek. On je váš sen - nebo něco, co spustilo."
„Ta holka je chytrá," zasmál se Hiruzen mladší a zasvědceně na ni mrkl. „Jak se říká, každý máme své světlé a stinné stránky, i když v tomto případě, já stojím tak jednou nohou ve stínu. Jsem jen zoufalé přání."
„Být mladý?" napadlo Tsunade.
„Mladý, silný, rychlý... být zpátky!" upřesnil Hiruzen mladší a vytáhl jednu z dlouhých katan, co měl do teď zavěšenou u pasu. „Tohle byla příležitost, jak proniknout do vysněné minulosti. A nemohu dovolit, aby jste mě vzbudili!"
To sice znělo na někoho, kdo již měsíc odpočívá na Konožském hřbitově, malinko morbidně, ale bylo poznat, že to Hiruzenův sen myslí smrtelně vážně. A starý Hokage, ve svých dlouhých ponožkách a pantoflích, jen tiše stál a mlčel. Katana vyletěla vzhůru a pak se ostří počalo přibližovat k Sakuřině krku. Snažila se myslet. Svitek. V realitě je mezi ostatními svitky. Ve snu ho člověk nikdy nenajde. A nebo ho objeví na docela jiném místě, než by čekal. Na místě, které by ho v životě nenapadlo. Spadne mu přímo pod nohy...
„Slečno Sakuro!" Saiův hlas ji vytrhl z přemýšlení - jednak ji ještě nikdo neoslovil "slečno" a jednak to znělo nečekaně nadějně. Ostří se zastavilo. Sai sevřel mladého Hiruzena okolo hrudi a prudce se zakousl do jeho krku. Podle výrazu to ale spíš vypadalo, jako by říkal: Tak k tomuhle ty zuby opravdu mám? Je to ale divné...
Jediný Morino se v té chvíli zachoval duchapřítomně a doplnil význam Saiova sdělení hlasitým: „Běž!"
Zavřela oči a šla, dokud do něčeho nenarazila. Byla to fontánka ve tvaru chlapce s králičíma ušima a čajovou konvicí. Kamenná ruka se pohnula, ústa se otevřela: Ahoj Sakuro. Tohle budeš potřebovat. Převzala od něj keramickou konev s orientálními vzory a pak se zlehka propadla do vody ve fontánce. Ale to platilo jen pro Sakuru. Pro ostatní jednoduše zmizela.
Tou dobou tu však byla mnohem barvitější podívaná. Hiruzenův sen se začal ztenčovat a kostnatět, dokud se z něj nestala jakási poloprůhledná fólie, co pomalu zmizela v Saiových ústech. A náhle už Sai nebyl Sai, nýbrž něco temného, světlopohlcující silueta v dlouhém, černém plášti. Poté, co se Hiruzen mladší definitivně rozplynul, Sai zvedl hlavu a s uspokojením řekl: „Ohó!"
Shizune pro všechny případy ustoupila o několik kroků dozadu. Tři velká okna na konci místnosti se změnila ve vodopád střepů, který z nich nadělala Hentekova chapadla. Sai se otočil, zařval a vyskořil jedním z nich. Souboj venku obdržel nový rozměr.

***

Nebylo to nic tajemného. Azurová modř oceánu, bílý plážový písek, stín palnových větví a Sasuke v sexy rozhalené košili. Jen co vylezla z vody a otiskla mokrá chodidla na břehu, s roztomilým ňafáním k ní přiběhl Inu a pokoušel se jí olízat mořskou vodu z kolen.
„Inu! Pojď sem!" Zvedla ho ze země a několikrát se zatočila kolem dokola.
„Tak jaká je voda?" zeptal se Sasuke a nastavil své pohodlné rameno, aby se o něj mohla opřít.
„Úžasná," potvrdila, jen co se usadili na písek vedle sebe. V dlaních obrátila keramickou konvici. „Takovou jsem si přece vysnila. Co má tohle vlastně být, Sasuke?"
Pokrčil rameny. „No, zřejmě ta těžká část, kdy budeš přemlouvat sama sebe, abys ten sen nikdy neukončila. Máš tady teplo, mě, svý štěně... Jak vlastně umřelo?"
„Nevím. Zaběhl se, když mi bylo šest... Necítím v sobě žádný odpor," uvážila po chvíli ticha.
„Pochop to, my jsme sny. Řídíme se jen tím, co spáč chce. A ty se ve skutečnosti chceš probudit, Sakurko," dodal s úsměvem.
Oklepala ze sebe vodu a postavila se. „To je fakt. A neříkej mi Sakurko, ty necitelnej prevíte!"
„Však já zase přijdu." Lišácky na ni mrkl. Byl mnohem hezčí, než skutečný Sasuke.
Zacouvala zpět do oceánu, kde ji jako na zavolanou obklopili delfíni. Na obvodu konvičky se počal rýsovat krátký text. Začala číst a moře jí přizvukovalo.
.nezuriH iboturaS .uonmišven ina akěvolč is žydk ,cin an ej keloh hcýnrehdán tecut ežotorp ,ínvitagen ič ínvitizop ětsič vilokin ,ytilaer éneviřkop ezuli ávoniřetv akilokěn ej neS

***

Nebe na Konohou se uklidnilo, jako hladina půlnočního jezera v naprostém bezvětří. Vesnice už kompletně světélkovala a odrážela se od ní. Henteko zařvalo, když tři létající postavy vytvořily na Narutových nastavených dlaních zlatě svítící kouly a ta pronikla svisle dolů hmotou jeho Já, narazila do země, odrazila se na nebi a vytvořila třpytivou bublinu. V té chvíli se políbily reality.

***

Byla temná noc. Nad Konohou poblikávaly hvězdy, v Konoze sem tam zavyl pes a pod Konohou, ve spleti tunelů staré kanalizace, lezl Zaku. Zrovna prozkoumával mapu, která jej měla zavést do jedné hlídané budovy, k jistému tajnému svitku a pak co nejrychleji zpátky do Zvučné, kde mu Orochimaru-sama pogratuluje k úspěšnému splnění talentovek. Po chvíli brodění zapáchající hmotou Konožské stoky se však zastavil.
„-aný tunely! Se na to můžu vy-at!" ulevil si nahlas.
Setřásl z mapy pavouky a rozhlédl se kolem: podle dosavadní cesty by měl být někde tady, jenomže tomu vůbec nesedělo značení na stěnách... Zarazil se. A pak pomalu, jako člověk, který ví, co se stane, ale snaží se to oddálit, otočil mapu vzhůru nohama. Aby zjistil, že teď je správně.
Možná se vám to zdá jako začátek tohoto příběhu, ale je tu jeden zásadní rozdíl. On se na to doopravdy vy-al.

***

Sakura otevřela oči. Nad ní byl strop jejího pokoje, po jejím boku rámusící budík a pod ní utěšitelsky měkká madrace. Její pokoj. Místnost, která jí připadala tak nová a přitom známá. Asi to bylo tím pobytem u babičky v Čajové. Vstala, uvázala si čelenku a šla na trénink. Teprve po deseti minutách čekání na opozdilého Kakashiho si začala vybavovat šílený obsah svého snění.
„Naruto?"
Blonďák, opřený o zeď akademie po jejím boku, k ní obrátil hlavu. „Hmm?"
„Zdálo se ti to samý, co mně?"
Naruto zrudnul jako rajče. „Cože? To jako... ty taky?"
Přikývla. „Bylo to šílený. A to to napřed vypadalo jako realita..." Povzdechla si.
„Hmm, to jo," špitl zbrunátnělý Uzumaki.
„Ale nakonec ten Sasuke - to už byl tutově sen!"
„Sasuke?" nechápavě skřivil obličej. „Jakej Sasuke, vždyť jsme byli..." Zbledl a ztichl.
„Co? Co jsme byli?" vyzvídala Sakura.
„Um, já... musím si odskočit!" vypískl jako myš, přistižená na hromadě ementálu, a vzal nohy na ramena.
„Narutóó!!"
Sasuke, lelkující opodál, jen znuděně zavrtěl hlavou. „Idioti."
„Omlouvám se za zpoždění!" ozval se Kakashi, který zrovna dorazil. „To by jste nevěřili, co se mi dnes zdálo..."