Procitnutí v Kaze no Kuni III.

Když vstoupil do tancem naplněné haly, uvědomil si, že je vhodná doba vzít si další pilulku. Samozřejmě to neudělal.
Nechal se zatlačit do středu davu. Chvíli stál, jakoby se zahříval v jedovaté záplavě světel a leaserů, než se jeho tělo pohnulo a začalo s vlastním tancem. Černě orámované oči se samy zavřely. Tuc, tuc, tuc.
Ženské tělo. Viděl ho před sebou, jako figurku z hlíny, tak bledé a netvárné. Natáhl ruce, zabořil prsty do té horké zemitosti a začal ji formovat podle sebe. Hladký, suchý povrch se mu volně rozplýval pod rukama, hlína prostoupená lidským teplem. Záblesk.
Chceš ji?

Otevřel oči. Uviděl ženu s hlavou tygra. A nebo to byl tygr s kyprým tělem ženy? Stála asi pět metrů od něj, a přitom jakoby nebyla. Netancovala. Sledovala ho. Nikdo si jí nevšímal.
Přesunul váhu na paty a zabořil se do davu. Vzápětí jej pružná masa těl vymrštila vpřed a pomocí setrvačnosti zamířil přímo k ní. Obrátila se k němu zády a překvapivou rychlostí se rozběhla pryč. Znova zavřel oči.
Neboj se. Doženeme ji!

Ocitl se venku. Poznal to, podle chladu. Ale proč tu v tom případě byla taková hrozná tma? Zavřel oči. Hvězdy zmizely, domy byly jako hnědé krabice, pravoúhlé bludiště bez jakýchkoliv známek skutečnosti. A světlo? Proč je vidí, když nesvítí žádné světlo!?
Vždyť víš, kam běžet.
Věděl. Přesto stál na místě. Stál na místě, navzdory tomu, že se jeho tělo oddělilo od duše a rozběhlo se inkriminovaným směrem. Následoval ho, už jen ze zvědavosti, co to vlastně pronásledují.
Najednou se tělo zastavilo. To kvůli obrovskému tygrovi, na jehož snově modré srsti jiskřily paprsky raitonu. Na tomhle už nebylo nic ženského.
Gaara se podíval na Gaaru. Gaara se ani nehnul, kromě úšklebku, který Gaarovi nepatřil a byl tváři tak nezvyklý, že se zdál být jen nepovedenou náplekou. Shukakův úšklebek.
Já ji dostanu, řekl Shukaku.
„Já ti to nedovolím," řekl Gaara.
Tygr se zařváním vyrazil do útoku. Shukaku se znova nálepkovitě usmál.

Najednou byl v hotelovém pokoji. V tom s růžově vytapetovanými stěnami, dřevěnými parketami, širokou postelí s červeným potahem, poblikávajícím světlem u stropu... O něco zavadil a podíval se dolů. Byla to lidská noha, s cinkajícími náramky na útlém kotníku. Noha dívky, která se jmenovala Mikoshi. Dívky, jejíž tělo teď bylo ztuhlým smotkem údů a přelámaných kostí.
Ustoupil leknutím, necítil však strach, a to mu připadalo zvláštní. Ale proč? Vždyť podobné věci už tolikrát viděl. Už tolik lidí přeci pozřela písečná rakev.
Ucítil prudký náraz a procitl.

Klečel před vysokou blondýnou, oděnou do letní bouřky. Potěšeně se usmívala, v očích byl znát vytoužený triumf. Uvědomil si, že nad ním vyhrála, ale při tom jej nehodlá zabít, ačkoliv to musel být její původní záměr. Ne, tahle žena se k němu sklonila, vzala jeho ospalou tvář do dlaní a políbila jej. Takto zblízka mohl obrátit výsledek boje ve svůj prospěch, i tak ale podstoupila riziko, za což k ní pocítil nesmírnou úctu. Chutnala jako baterie.
Když se jejich ústa rozdělila, uslyšel ji broukat tu zatracenou melodii, které nemohl přijít na jméno, a jež ho přesto stále pronásledovala. Pochopil, že souboj ještě není u konce. Bylo to znát z její tváře, z těch úzkých, červených rtů. Malátně se zvedl na kolena. Melodie se opakovala, její obličej se začal proměňovat. Uvědomil si, že znovu usíná. Shukakův vztek sílil, stejně jako pocit, že blondýnu nenávidí.

Slunce nad pouští už dávno zapadlo, obloha byla jasná a plná hvězd. Zatímco se na ně díval, vlastní dech se mu před očima měnil v páru a ta se rozplývala ve větru kousek nad hlavou. Byla mu hrozná zima a přitom jej tak příšerně pálily oči... Byl to pocit strašného ukřivdění a zrady, snad první rána osudu v jeho životě. Byl jen malým chlapcem, který si na ně ještě nezvykl a nenaučil se je hrdě přijímat. Byl plný zloby a Shukaku, ten starý našeptávač, v jeho mysli rozdmychoval oheň nenávisti. K otci, k Písečné, dokonce i k matce.
Jestliže tě tolik miluje, říkal, jak tohle mohla odpustit!?
Ano, je to její vina, přikyvoval Gaara ve svém uslzeném údolí. Její vina...
„Gaaro!"
Na zavolání se otočil. Stál na velkém balkóně matčina bytu, odkud právě přicházel strýček Yashamaru.
Vypadal rozlobeně: „Jak si dovoluješ takhle mluvit s matkou! Okamžitě pojď sem!"
Něco tady nehrálo a Gaara si záhy uvědomil, co. Tento den mu bylo pět let. Tento den byl strýček Yashamaru zabit na misi v Kamenné. Tento den už měla být Gaarova matka dávno mrtvá.

***

Ležel zpola zabořený do hromady písku. Měl ho v uších, v nose, na jazyku cítil jeho sladkou chuť a tíhu na očních víčkách. Kdyby se mohl pohnout a oči otevřít, všiml by si domů po obou stranách ulice, v jejímž středu se zrovna nacházel. Většina z nich měla poškozenou fasádu, nejedno okno bylo rozbité a občas se i v kameni a cihlách objevila stopa velkých drápů. Na několika místech viselo strhané elektrické vedení, nedaleko Gaary byl rozšlápnutý kontejner na sklo a pouliční lampa, vytržená z chodníku. Celá spoušť byla pokrytá jemným popraškem oranžového prachu. Zatímco se místní obyvatelé třásli strachy uvnitř zničených domovů, venku se objevila zahalená postava a klidnou chůzí zamířila ke Gaarově loži.
Ucítil, jak ho dvě ruce tahají z písku a potom kamsi pryč po tvrdé zemi, ale na protest se jen nepatrně zavrtěl. Jeho tělo teď připomínalo popraskanou keramickou nádobu, z níž začíná odpadávat glazura.
„No, no," promluvil známý hlas. „Spánek je dobrá věc. Všichni ho potřebujeme."
Zastavili. Gaarovi se povedlo pootevřít oči a zahlédl tmavou siluetu. Dealer usedl na nejbližší obrubník, vedle Gaarovy hlavy.
Písečný jinchuriky opatrně pohnul rty: „Proč mě nezabila?"
„Přál by sis, aby to udělala?"
Tázavě na dealera pohlédl, ale ten se obracel k východu do ulice a zdálo se, že si jej nevšímá.
„To by měla chtít ona..."
„Proč?"
Neodpověděl.
Dealer se napůl položil vedle Gaary, až bylo přes tmavou látku slyšet jeho tlumený dech. „Protože se jí teď toužíš pomstít? Nebo alespoň víš, že to chce Shukaku?"
Gaara se na něj upřeně zadíval. Dealer neuhnul, hleděl na něj dychtivě a v napjatém očekávání. Měl tak zvláštní oči... „Co ty o mně víš?"
Nebylo to skoro poznat, ale přísahal by, že se prodavač pod maskou usmál. Zašátral v kapse Gaarových kalhot a vytáhl krabičku s pilulkami. Jednu vyklepal na otevřenou dlaň a vsunul Gaarovi do úst. „Zapomněl sis vzít dávku. No, náš společný čas vypršel. Na brzkou shledanou, dono!"
S jeho odchodem jakoby se svět probudil k životu. Zvuky byly ostřejší, pocity silnější, rány bolestivější. O chvíli později se již kroutil v křečích. A zase, jako při jejich posledním setkání, i teď si na něco vzpomněl. Na slova, která se s melodií tak úzce vázala:

Kde jste, mí bratři?
Nechte nás žádat o sny.
Nás všechny, v dobré víře,
nechte dosáhnout dobra.

„Gaara-sama!"
Poznal ten hlas, ještě než jeho majitel vyběhl zpoza nejbližšího rohu a padl vedle něj na kolena. Zdálo se, že Matsuri svou chuuninskou vestu neodkládá ani na noc. Teď byla brunátná námahou, s níž jej určitě hledala už přes hodinu, a s očima plnýma slz. Ty jí nevyčítal, pravděpodobně si je ani neuvědomovala. Přesto jej zarazilo, že je první ze všechny možných shinobi, kteří se zde mohli vyskytnout.
„Proč jsi mě sledovala?" otázal se rovnou.
Tentokrát neuhýbala, ani necítila stud. „Měla jsem strach! Ta žena... Napadlo mě, proč se objevila a bála jsem se o vás! Já..." Naléhavost v jejím hlase poklesla. „Já nejsem tak hloupá. Tedy jsem, ale ne tolik, jak si myslíte. Vím, proč se to děje, Gaara-sama... Já to vím."
Křeče už dávno ustoupily a v jeho těle se rozlil pocit neskonalé úlevy. Posadil se. „Sledovalas mě jen tak, uprostřed noci. Kvůli nahé paní? Kvůli zvláštní hudbě?" Chytil ji pevně za ramena a zatřásl s ní. Vyjekla bolestí. „Proč, Matsuri!?"
„Kvůli všemu!" křičela v odpověď. „A démonovi! Protože jste ho nechal, aby se probudil! To nesmíte!"
„Nesmím!? Jak víš, co já nesmím!?"
„Zabíjí duši! Nejde mu o tělo! Démon hledá jen duše!" Rozplakala se a ani se to nepokoušela skrýt. „Já vím, že ho nemůžete zastavit! Že se jednou dostane nahoru! Ale i tak nesmíte...! Nesmíte mu to...! Já vím... Vím, že by bylo nejlepší, kdyby jste... Gaara-sama... Ale já nechci, aby se to stalo. I když není jiná možnost..."
Povolil sevření, ale byla tak rozechvělá a zesláblá pláčem, že se už víc nebránila. Lehce si ji přitáhl blíž k sobě. „Bylo by nejlepší, kdybych co, Matsuri?"
Obrátila k němu lesklé, zčervenalé oči. „Zemřel."
Nemyslela to špatně. S tím slovem viděl v její mladé dívčí tváři něco docela jiného, než mívají obyčejní lidé, kteří si to o něm rovněž mysleli. Byla to neochvějná logika, silná jako zákon přírody, kterou Matsuri dodržovala a v níž věřila, a přesto se ji rozhodla vědomně přehlížet. Gaara musí zemřít, nikoliv však pro dobro obecného blaha. Musí zemřít kvůli sobě samému. Udiveně na ni pohlédl. Mohla být pravda, že z nich všech chápala situaci úplně jiným způsobem? Jeho způsobem?
„Gaaro."
Ten hlas velmi dobře znal. Cukl sebou a odstrčil ji, přestože to nebylo nutné. Gaarův otec, Čtvrtý Kazekage, věděl všechno. A co nevěděl, to si velmi rychle zjistil. Nyní stál asi dva metry od nich a s neurčitým výrazem oba sledoval. Po jeho boku přešlapovala Temari, ruce založené na velkých prsou. Dnes se oblékla do červené, až na tradiční síťovou košili, co jí vykukovala zpod zavinovací halenky. Nohy jí mizely v rozměrných pytlovitých kalhotách krvavě rudé barvy a končily v tradičních sandálech. Vrcholem všeho byl pak její účes, který nehodlala změnit už od akademie. Mohla být skutečně krásná, kdyby se uměla trochu oblékat...
„Matsuri!" okřikla kunoichi.
Oslovená si dlaněmi otřela obličej, přelétla pohledem z dvojice na Gaaru a zaváhala. Nakonec se ale stejně rozhodla podřídit ninjovským návykům, vstala a bez řečí opustila scénu. Gaara zůstal sedět. Vstát by krom jiného znamenalo vyjádření úcty a tu se mu před otcem projevovat nechtělo. Na okamžik mezi nimi zavládlo ticho.
Pak už to Gaara nevydržel: „Kde jsou tví shinobi?"
Kazekage pohodil hlavou ve směru Matsurina odchodu. „Ona mi vždy úplně stačila."
V první chvíli Gaara netušil, jak se na tu odpověď tvářit. Nakonec, po tom všem, co se událo, mohl jen zvrátit hlavu a začít se pobaveně smát. To trvalo celé dvě minuty, během nichž nikdo nepromluvil.
„Ne." Složil nohy do tureckého sedu, hřebetem dlaně otřel uslzené oči. „Neříkej mi, že jsi z ní vycvičil špeha. Oba víme, že to není možné..."
„Matsuri to sama neví, baka!" ozvala se Temari podrážděně. Nesnášela, když se v její přítomnosti někdo smál.
„Když sis měl vybrat učně, tušil jsem, že tě zaujme. Nemusel jsem jí zadávat žádné rozkazy, ani po ní chtít, aby mi donášela." Kazekage zvolna přešel celé prostranství, ruce zamyšleně strčené v kapsách. „Tenkrát bylo jasně vidět, že s tebou při nejmenším sympatizuje, možná cítí i lítost. To se postupem času jenom prohloubilo. Zvláštní dívka, že? Vidí věci a lidi kolem sebe úplně jinak, než my. Právě proto se do tebe zamilovala. Tak hluboce, až by byla schopná tě i zabít."
Když Kazekage domluvil, zadíval se na svého nejmladšího syna zkoumavým pohledem. Hledal snad překvapení, nebo náznak citů, které se Gaara snažil ze všech sil potlačit a právě maska tvrdého výrazu bylo to, co jej prozradilo.
„Hloupost," odvětil tiše.
„Hloupost?" zopakoval otec. Poté pokračoval, aniž by si poznámku nějak vyložil: „A proč to Matsuri neudělala? Za prvé, ví, že by to nemělo cenu. Za druhé, ještě pořád v ní hlodá naděje - zřejmě, že se napravíš. A za třetí, protože chce, abys svou smrt přijal jako oběť a Shukaku se zbavil z vlastní vůle - i kdyby tě to mělo stát život."
Gaara pomalu vstal a střídavě u toho zavíral a rozevíral pěsti. Pak se k otci obrátil s posměšným úšklebkem: „Co myslíš, že se teď stane? Čekal jsi snad, že mi to všechno řekneš, já zázračně prohlédnu a nechám si Shukaku vyoperovat? Kami!" Oběma rukama si prohrábl vlasy, jakoby byl právě svědkem něčeho směšného a kuriózního.
Kazekage neodpověděl, jen zamračeně stáhl rty.
Gaara mu věnoval vážný pohled. „Víš co je Shukaku, otoo-san?" Udělal k otci několik rázných kroků a přitiskl si jeho dlaň přímo na srdce: „Démon, tati! Tady!"
„Gaaro..." vydechl překvapený Kazekage a pokusil se ruku odtáhnout.
Ale Gaara držel pevně a zároveň se díval přímo do jeho černých očí, které se vyhýbavě točily stranou. „Nikdy jsem ho v sobě mít nechtěl. Ani kdyby se mě na to někdo předem zaptal, ani tehdy ne! Víš, proč tolik nenávidím jeho řeči, pokaždé, když ke mně promluví? Proč beru to zatracené svinstvo, abych ho nemusel poslouchat? Protože je to tvůj hlas, co slyším!"
Sevření povolilo, Kazekageho dlaň spadla volně dolů. Otec a syn od sebe ustoupili, jakoby mezi nimi právě proběhl vyčerpávající souboj. Bylo jasné, kdo vyhrál...