Podivné věci - 18. Kakuzu, zachránce světa

Ino si bezstarostně vykračovala po chodníku. Polední slunce vesele svítilo, kapesníky zpívali a listí, tvořící její oděv, se rytmicky natřásalo na jejích vnadných bocích. Co se týkalo okolního shonu, moc se o něj nestarala. Před chvílí si přišli pro Saie s rakví jeho velikosti a odjeli někam pryč, takže uvážila, že už tu nemá co dělat, a šla si najít něco k jídlu. Samozřejmě, první položkou v jejím každodenním jídelníčku byly banány. Milovala je. Byla pro ně schopná vraždit. Banány pro ni měli cenu zlata... a jeden zrovna přecházel protější ulici! Vyloudila tak silný skřek, že by se za něj nestyděla ani hladová gorila, a vyrazila za svým obědem.
Banán původně ležel na Konožském tržišti, v bedně s nápisem: Čerstvé ovoce kg 15,-. Jenomže, od určité doby měl z nějakého divného důvodu vlastní osobnost. Sice to nebyl sto pochopit, ale jen tak ležet se svým nově nabitým vědomím pod vahou manga, pěti avokád a dvou melounů se mu skutečně nechtělo. A protože mu ty zmatené přírodní zákony nadělili pouze schopnost myslet a ne chodit, spíš se jen tak kutálel po zemi. A právě díky tomu nedalo Ino žádnou práci jej polapit a začít loupat.

***

Zatímco byla Sakura vytažena z útrob Shinova úlu, který ji zázračně proměnil zpátky do původní formy, jako druhý přišel na řadu Naruto-Kyuubi. A to i přes všechny Kakashiho prostesty, neboť se za Choujinátorem vytvořil voj barevných želv a následoval je směrem do sídla Hokage.
Sakura, nyní již usazená na Choujinátorově ramením plátu, tiše hleděla na úbíhající vesnici hluboko pod nimi. Dokud si na něco nevzpomněla...
„Kde je Sasuke!?" vyjekla.
Shikamaru, klečící na nablízkaném temeni obřího robota, se vyděsil a málem sletěl dolů. „Co... cože?"
Sakura vyšplhala za ním, popadla ho za klopy pláště a pořádně zacloumala. „Kde-je-Sasuke!?"
Shikamaru si rozpačitě spravil brýle. „No, jakmile jsme zničili ten chodící pudink, nějak se na něj zapomnělo a..."
„Tím mi chceš říct, že jste ho tam nechali!!?" dodala s nepředstíraným zoufalstvím.
„Promiň, ale nikomu se v naší situaci nechtělo tahat se až sem nahoru s velkým držákem na katany!" ospravedlnil se věděc, ale to mu beztak nepomohlo.
„Ó kami! Co když se mu něco stane?"
„Uklidni se!" okřikl ji Kakashi, doposud lelkující opodál. „Stejně se promění zpátky. Jenom najdeme ten zatracenej svitek a všechno bude zase normální... i když bych se rád dočkal sám sebe hned teď, takže mi řekni drahý Shikamaru, jak dlouho to bude ještě zatraceně trvat!!?"
Shikamaru, pod agresivní palbou dvou lidí najednou, zacouval k okraji Choujinátorovy hlavy. „Tedy, promyslel jsem si váš systém proměny Kakashi-sensei, který je ovšem trošičku složitější, protože jste jaksi dva v jednom a já nemám všechny části, takže..."
„Takže chceš říct, že tam budou muset i ty želvy?" doplnil Kakashi zděšen.
„Přesně!" usmál se Shikamaru. „Z čehož ovšem vyplívá, že jestli se chcete skutečně proměnit hned teď, musíte si je sesbírat!" dodal naštvaně a šel se zašít na druhé Choujinátorovo rameno.
Kakashi se Sakurou osaměli.
„Je to na houby," posteskla si poslední reálná kunoichi v Konoze a posadila se. „Myslíš, že nám ten svitek vůbec pomůže?"
„Já na to nechci radši myslet..." Gecl si vedle ní. „Ty, Sakuro?"
„Hmm?"
„Můžeš mě podrbat?"

***

Ačkoliv je levitace převážně trvalou silou, Hidanovi nedalo žádnou práci rychle se pohybovat v tureckém sedu, se zmenšeninou planety v rukou. A když se za ním ozval Kakuzův řev, ještě zrychlil. Teď by se mu vážně hodila jeho kosa, žel, tu měl jeho bývalý parťák u sebe a nevypadal na to, že by se jí chtěl vzdát. A Hidan neměl čas ani náladu na další konfrontaci, takže se bude muset zabít něčím jiným. Ale to dořeší po cestě.
Ovšem, Kakuzu měl na věc jiný názor - jediné, co řešil, bylo, kterým koncem kosy vzít Hidana po hlavě! A naneštěstí si uvědomoval, že jestli už Hidan ochutnal krev světa, bude ho moci úvést nanejvýš do bezvědomí... a ani tím si už nebyl tak jistý.
Náhle se zastavil uprostřed ulice. Nedaleko něj ležela žlutá banánová slupka. Jakže to říkala ta vědma?

Kakuzu sprintoval po chodníku s kosou v jedné a banánovou slupkou ve druhé ruce. Odbočka doleva, doprava, okolo toho dřevěného sófá, přeskočit pohyblivé zábradlí na protější straně ulice, odbočka doprava, proběhnout kamenným portálem mezi dvěma domy a voilá, ocitl se na docela prostorné ulici, přímo naproti levitujícímu Hidanovi. Teď zbývalo udělat jen jednu jedinou věc.
„Hidane!" vykřikl bývalý Akatsuki a hodil před Jashinistu obsah své druhé ruky. A mimoděk doufal, že se něco stane... cokoliv...
A ono se opravdu stalo - Hidan se zastavil, nechápavě se podíval na banánovou slupku pod sebou a s úsměvem se otázal: „To mě má jako zastavit?"
Kakuzu už byl připravený zapomenout na veškerá proroctví a začít jednat prakticky, jenomže se někde nad nimi ozvalo tříštění skla, rachot padajících cihel a nakonec i nepostradatelné Fííí. Na Hidana dopadla lednice.

Budoucnost je označení pro časový horizont, který ještě nenastal v toku času. V časové ose se dále označuje současnost pro čas, který právě probíhá, a minulost, která již proběhla. Chápaní jednotlivých časových horizontů nelze přesně definovat, neboť záleží na souvislostech.
Žel, celá tato definice byla Henteko ukradená. Jediné, co ten napůl inteligentní želatinový dravec požadoval, byla mrtvola toho blonďatého tvora, který sem před nějakou tou chvílí unikl stejným způsobem, jako Henteko právě teď - to jest Narutovou rozbitou lednicí.
Kakuzu sice neměl ponětí, odkud se to vzalo, ale mělo to nějakých úctyhodných dvacet metrů na výšku a podobu jakési hrubosrsté příšery s ohromnými zuby. Čili, bývalý akatsuki si přehodil kosu přes rameno a dal se na útěk.
Což o to, Henteko by se za ním milerádo pustilo, ale momentálně mělo v merku něco obrovského a lesklého, jenž se potácelo o nějaké tři ulice vedle. A protože Henteko nemělo rádo vůbec nic, ale lesklé věci obzvlášť, vydalo zuřivý skřek a jalo se pronásledování.