Procitnutí v Kaze no Kuni I.

Toto je předposlední důležitý článek sbírky Vítejte v KLDR

Byla tichá, chladná noc ve Skryté Písečné - sta tisícové oáze uprostřed vyprahlého, oranžového moře. Zatímco seděl na posteli, s tváří obrácenou k velkému oknu naproti, napadlo jej, jak je zajímavé, že devadesát procent jejích obyvatel spí. Všichni ti, co chodí na hlavní náměstí poslouchat Kazekageho proslovy, odmetají otravný písek z prahů svých domovů a straší děti historkami o něm samotném - o děsivém písečném Gaarovi. Ti, kteří se mu přes den vyhýbají a bojí se mu podívat do očí, ti všichni teď nevinně spí, jakoby nikdy neexistoval.
Trhl sebou - až moc pozdě si uvědomil, že se mu zavírají oči a v temnu pod víčky probleskuje cosi hrůzného a nepříjemného. Netvor, který jej strašil ve snech, a který jej jednou celého ovládne. Věděl, že k tomu dojde, ale zatím nenacházel žádný důvod k panice. Na to tu měl svého dealera.
Vstal, hodil na sebe kalhoty a opustil místnost třicet dva, v křídle speciálního oddělení sídla ministerstva války, zákaz vstupu neprověřeným osobám a podomním prodejcům. Skromě osvětlené ulice byly tiché, tajemné a podněcovaly Gaarovu představivost o tom, že lidstvo vymřelo a on je teď jediný na světě. On a ještě osoba, usazená každý čtvrtek o půl třetí ráno na dřevěných bednách, v zapadlé uličce naproti krámu se starožitnostmi.
„Nemůžeš spát, dono?"
Zastavil se. Nikdy netušil, co si má o majiteli toho zvláštního hlasu ze tmy myslet. Chraplavý, podmanivý... - během jejich krátkých rozhovorů se zdálo, že Gaaru přímo hýčká jako uctívaný předmět. Ale zároveň to byl prodavač nedostatkového zboží, figura bez tváře, požadující odměnu za každou dodávku Gaarovy medicíny.
Vytáhl peníze. „Dnes by nikdo neměl," odvětil tiše. Neměl ponětí, proč řekl právě tohle. V hlavě mu hučelo a jak nezvládal přemýšlet, vypustil z úst první, co ho napadlo.
Noční prodavač se dostavil ve svém obvyklém oděvu. Na nohou měl uvázány kožené sandály s tenkou podrážkou, postavu zakrýval hábit z tmavé látky, přepásaný řemeny kolem pasu a křížem přes hruď. U opasku visela brašna z oslí kůže, kde přechovával své drahocenné zboží. Hlava omotaná několika vrstvami modré bavlny se nepatrně nadzvedla - tak, aby mohl její majitel vidět na sumu v Gaarových rukou.
Ozvalo se škodolibé uchechtnutí. „Pravda," odpověděl prodavač a pohodlně se bednách rozvalil. „Psali o volbě nového Mizukage. Teď je toho všude plno. Svržení tyrana, říkají. Nová vládkyně prý vezme Skrytou Mlžnou pěkně do ruky, ale víte, co si o tom myslím já?" Změnil polohu a naklonil se tak, aby měl ke Gaarovi blíž. „Hlavně, že je obrácená zády ke Konoze."
Gaara unaveně zamrkal. Minulý týden to přehnal s dávkováním a zásoby mu sotva vystačily. Předal peníze a opřel se o stěnu z pálených cihel. „Co tím chceš říct?" zeptal se, spíš jen proto, aby dokázal zůstat vzhůru.
„Konoha - už celá desetiletí pod nadvládou klanu Uchiha, zcela odříznutá od okolního světa. Přitom je to takový krásný kout! Na strategické pozici, disponující úžasnými jutsu země Ohně. A není tajemstvím, že je nynější vládce, Uchiha Fugaku, poněkud paranoidní. Ta vesnice si o osvobození přímo říká." Dealer počítal drobné mince - pomalu a s rozvahou. „A nyní, když se její poslední spojenec odvrací na stranu dobra, už z principu vyplívá, že se musí něco stát. Otázka zní, na co ještě čekáme?"
Gaara neodpovídal. Učinil chabý pokus o odtrhnutí se od stěny, ale tělo jej neposlouchalo. Oči ho pálily a pod víčky probleskovala zlatá světýlka.
„Říká se, že i přes Uchihou vybudovaný kult osobnosti a celé generace, odrostlé na současném systému, k němu lid necítí zas takovou náklonnost. Jedna nesoudržná vesnice, proti zbytku světa." Sedící osoba zalovila ve své brašně a vytáhla malou, kartonovou krabičku.
Pokusil se ovládnout třes, který mu znenadání proběhl celým tělem. Už jen chvíli, jen malou chvíli.
Dealer natáhl ruku, pomalu a obřadně, jako by bylo předání nějaký tajemný rituál. „Proč tedy nevyhlásí zbylé vesnice spojenectví ve jménu svobody? Čeho se Kazekage tolik obává, že nehodlá riskovat byť jen chvilkové oslabení Písečné?"
Tentokrát se Gaarovi podařilo učinit těch několik kroků, sebrat ji, otevřít a vysypat z ní na dlaň malou, bílou pilulku. Hukot v hlavě ustal. Zarazil se. Nikdy si ji nevzal před prodejcovýma očima.
Dozvěděl se o tom před několika lety - o zvláštní látce, kterou si už před staletími nechávali dovážet králové a vysocí hodnostáři. Měla různé podoby, od jemného prášku přes tablety po olejovitý sirup. Ale stačila jen nepatrná trocha na to, aby člověk zůstal vzhůru třeba i několik dní. Hned bylo jasné, že je Gaarovou záchranou. Byl si zcela jistý, že sem dealera posílá otec. Byla to podivná forma úplatku - dodané zboží zabránilo katastrofě, které se Čtvrtý kazekage i Gaara tolik obávali. Peníze byly jen přilepšením pro poslíčka.
Dealer vstal a vydal se k opačnému východu z ulice. „Tak zas příště!"
Zaklonil hlavu a užil si pocit, jak jej pilulka škrábe v krku na cestě do žaludku. Byl to triumf nad bestií, která jej pomalu užírala zevnitř. Účinek se zpravidla dostavoval po několika minutách, ale Gaarovo navyklé tělo vycítilo změny předem a začalo vydávat signály mozku. Cítil tedy s předstihem lehkou bolest v páteři a mírné pnutí svalů, které se brzy vyvinulo v křeč. Podivně se zkroutil - se silně prohnutými zády, zvrácenou hlavou a zaťatými pěstmi nehybně zíral na hvězdné nebe. Po tváři napnuté tak, že připomínala děsivou masku, sjelo několik slz. V tichu uslyšel vrzot vlastních zubů. Nedýchal. Nastoupil ohromný tlak v oblasti čela - hučení, které tlačilo na mozek a hrozilo proražením lebky. A ve všem tom lomozu a bolesti se mu vybavila neznámá melodie, krátký zvuk kytary v doprovodu bubnu. Na nebi se objevila ženská tvář a on se k ní na těch několik mizerných vteřin přimknul, jako k jediné záchraně. Její hvězdný úsměv napovídal, že utrpení už brzo skončí. Stalo se, bolest vzápětí pominula, svaly se uvolnily.
Otřel si obě tváře a s povzdechem se odšoural k dřevěným bednám - kdyby si včas nesedl, neudržel by se na nohou. Úleva po zažité bolesti bývala snad nejhezčí chvíli z celého dne. Na okamžik si připadal znovuzrozený.

***

Nadešla další, vytoužená noc. Poté, co vyměnil síťovou košili za o něco elegantnější bílý len, vydal se štědře osvětlenými ulicemi do nitra Písečňáckého nočního života. Dostal se tak kolem sto let starých budov do moderního světa, kam jej vedly řetězy elektrických lamp a uličky z hrubě tesaných kamenů, většinou pokryté vrstvou béžového písku. Po tom prachu, nyní rozechvělém hudbou, se kdysi procházeli velbloudi a muži v kaftanech. Ale to už byla historie.
Sestoupil po úzkém schodišti ke klenutému vchodu do suterénu. Masivní dveře, bez milosti polepené vrstvami plagátů, byly dokořán a vylévaly ven nesourodou směs světla, většinou jedovatě zeleného. Silný rytmus párty prostupoval okolím a Gaara se mu nedovedl bránit. U dveří zjistil, že se lehce pohupuje v kolenou a rukou vyťukává do stehna to známé tuc, tuc, tuc... Vyhazovač beze slova ustoupil.
Vstoupil a zatímco jej zachvacovalo dunění, vzpomněl si na Bakiho. Na malý, podkrovní pokoj, kde denní teplota bez výjimky dosahovala ke čtyřiceti stupňům a kam měl nařízeno docházet místo akademie. Baki, přejíždějící rukou přes zpocené čelo, rozvalený v rákosovém křesle. „Mezi lidmi musíš být uvolněný. Existuje jen pár povolených výrazů - strach, zamyšlení, soustředěnost, mírný úsměv. Ten používej nejčastěji. Nemrač se..."
Nasadil masku suveréního svůdníka. Rámus uvnitř byl nesnesitelný, roztančený dav se pohupoval jako moře za přílivu a narážel do něj střídavě ze všech stran. V jiném životě by podobná místa jistě nenáviděl, ale teď se cítil svůj. Lidé byli příliš opilí, příliš radostní, příliš smyslní na to, aby se jím zabývali. Tady se nikdo nestaral o to, že se jmenuje Sabaku no Gaara a má pověst hrůzostrašného monstra. Dokonce ani dívka v černých minišatech, zdůrazňujících široké boky a krásná stehna. Byla jeho typ - rovné tmavé vlasy a světlá pleť lidí, co si pěstovaly bledost. Pohybovala se vertikálně, levá ruka dopředu, pravá dozadu, dlaně sevřené v pěsti, a malými úkroky postupovala davem. Kolem úzkých kotníků zvonily stříbrné řetízky. Přivřel oči a uvolnil se. Úsměv, Gaaro...
Všimla si ho, když se k ní natiskl ze zadu a začal kopírovat její rytmus. Dunivá hudba plynule přešla v psychedelické tóny. Na chvíli k němu otočila hlavu. Mírně se usmál. Když mu bude přát štěstí, možná mu projde podprůměrná výška a černě orámované oči. Taky se usmála. Některé holky to na druhou stranu přitahovalo. Skladba gradovala, když je dělilo jen několik málo centimetrů a užívali si každý z těch náhodných dotyků. Za chvíli s ním už seděla na baru a on jí zaplatil pití. Jmenovala se Mikoshi a moc se jí líbily jeho zrzavé vlasy. Řekl, že se jmenuje Sasori a ona mu to věřila. Vzala ho ke svým kamarádům a on je pozval na "mnohem lepší místo".
V čajovně U Bílého Tygra jej už dobře znali. Zaplatil dvě dýmky a vzal si Mikoshi stranou. Nastala "chvíle pro lekci poezie". Opřená o jeho rameno se vyzpovídala ze svých snů. Chtěla se alespoň jednou podívat k moři a milovat se na pláži celý den. Chápal ji, vžil se do jejího snu. Zatímco vískal tmavé prameny vlasů mezi prsty, něžně načrtával scénu jich dvou a západu slunce nad hladinou oceánu. Vykouřili dýmku a odešli spolu do hotelu naproti. I tady měl Gaara vždy připravený pokoj. Pak se pomilovali.

***

Ocitl se na chladné ulici. Nebe začínalo světlat, ale slunce se stále drželo za obzorem, zatímco zkracoval vzdálenost k vesnickému centru. Za chvíli odbočil doprava a nízkým průchodem vstoupil do mezery mezi vysokými domy. Tuto cestu už důvěrně znal. Nechodilo tu moc lidí, ze strachu ze zlodějů. Stačilo, aby šli dva nebo tři z každé strany a nevinná oběť se ocitla v úzkém koridoru bez možnosti útěku. Tohle se jej sice netýkalo, tentokrát ovšem vycítil něčí přítomnost.
Nebyl to člověk, jak hlásil zrychlený proud chakry v jeho žilách. Ale ani zvíře, doplnil cizí hlas v Gaarově mysli. Zastavil se, až po kotníky zabořený v oranžové závěji, kterou sem desetiletí přinášely písečné bouře. Ještě pár kroků a koridor skončí v pravém úhlu k dalšímu, který jej protne, a bude pokračovat jinou dvojicí domů. Zadíval se na onu malou křižovatku.
Nebyla to ojedinělá situace, kdy čelil tváří v tvář nájemnému vrahovi. I ty na něj posílal otec, jako to nejsnadnější řešení problému. Jenomže tentokrát byly jeho smysly až moc ve střehu a srdce se silně rozbušilo. Démon v Gaarově nitru byl vzhůru a natěšeně se smál. Číhá už tam? Na které straně? A pokud je to pravda, má Gaara šanci uniknout? Ale no tak, Gaara nechce uniknout... Při zaslechnutí toho hlasu se viditelně ošil. Jen žádná hysterie. To přece Baki vždycky říkal: Zapomeň na smysly. Počkej si na něj. Máš spoustu času...
Konečně se trochu uvolnil, dokonce se mu povedlo zaměstnat mysl něčím jiným. Nadechl se a zabroukal první sloku jakési písně. Jen ať ji slyší - jen ať ví, že tu je. Náhle ucítil lehký pohyb něčeho nehmotného. Trochu se to dalo přirovnat k větru před letní bouří, ostrému a chladivému. Zásadní však byl pocit, že to něco nemá svaly - kdyby ano, už dávno by zaregistroval lehké chvění okolního písku.
O vteřinu později se to vyřítilo přímo jemu za zády. Rozběhl se a při tom nadával sám sobě. Jak si toho mohl zatraceně nevšimnout!? Tvor za ním zlověstně zavrčel. Řady domů splynuly v dlouhou chodbu a jemu došlo, že při téhle rychlosti nezvládne odbočit. Raději ještě přidal. Bestie za ním následovala Gaarova příkladu a přiblížila se. To byla jeho šance.
Než vyběhl z koridoru na širší, pravoúhlou ulici, složil pečeť. Písek, navátý na střechách, mezi kameny na cestě a v uličce za ním, se mu nahromadil pod nohama a jako obrovský sloup vyzvedl Gaaru vysoko nad domy. Následoval zvuk, přirovnatelný k řevu tygra. Bestie totiž nezvládla zpomalit, proletěla sloupem písku a prorazila stěnu v protějším domě. Z výšky Gaara zaregistroval jen to, že byla jasně modrá, a že při jejím kontaktu s pískem ucítil kopnutí, jako když se strčí ruka do elektrické zásuvky. V tu chvíli se sloup rozpadl na jednotlivá zrníčka a Gaara sletěl zpátky do ulice.
Kdyby dole nebylo tolik spadeného písku a kdyby se kolem něj nevytvořil štít, asi by to dost odnesla jeho páteř. Takhle jen zůstal ležet uprostřed silné, kulaté skořápky. Bez hnutí naslouchal. Z venku se ozval tlumený šramot a po něm pleskot lidských chodidel. Tohle už byl člověk z masa a kostí a mířil přímo k němu.
Ve stejné chvíli, kdy se štít napůl rozpadl, chytila písečná ruka malou holčičku v noční košili a zvedla ji do výšky. Ulicí pronikla vlna dětského křiku. Jak si Gaara vzápětí uvědomil, děvčátko nebylo jediné, koho přilákal rámus. Obyvatelé okolních domů vykukovali z oken a vybíhali na ulici. Spatřil starší ženskou v květovaném županu a pantoflích, tlustou a rozcuchanou. Běžela k holčičce a křičela u toho jako pominutá. Teprve teď si nějak uvědomil, co vlastně dělá - ruka položila plačící dítě na zem a rozpadla se. Žena jej popadla do náručí a obrátila se k němu zády.
Ale to už Gaarovu pozornost zaujala díra. Zela ve stěně, vedle vyražených, vchodových dveří. V ranním světle bylo vidět átrium s bazénkem, napůl zastřešené pomocí sešitých plachet. Přímo u stěny byly jen trosky a po bestii ani stopa.
„Zrůdo!"
Zaslechl tón plný nenávisti a otočil hlavu. Tlustá žena držela plačící dítě v jedné ruce a hrozila Gaarovi zatnutou pěstí. Na obnaženém předloktí se vlnil tukový polštář. Nejspíš jí chvíli trvalo objevit viníka.
„Ty zrůdo! Zmiz odtud!" Vyzula si sandál a vší silou jím po něm mrštila.
Neuhnul. Štít tu byl mnohem dříve, než mohla bota doletět na místo určení. To ženu vyděsilo a raději zmlkla. Věnoval poslední pohled vzniklé spoušti a v hlavě se mu znova přehrála ta melodie. Do doby před několika dny by přísahal, že ji nezná, přesto však se mu neustále vracela. Musel ji někde slyšet a pak zapomenout, ale kde? Vyťukal rytmus o stehno, i když mu to nijak nepomohlo.
Uvědomil si, že tu už víc nezjistí, tak jen s klidem pokračoval v původní cestě. Brzo sem dorazí přivolaní shinobi a budou zbytečně naslouchat neurčitým výpovědím místních obyvatel, čemuž se Gaara s radostí vyhne. Dá si ještě snídani, než navštíví Kankura.

***

„Ohayo, Gaara-sama."
Recepční v Loutkařském klubu byla drobná dívka s mikádem sněhobílých vlasů a nezaměnitelným přízvukem. Nejspíš sem přišla odněkud z Travnaté, aby naučila místní primitivy zvykům severních aristokratů, jejichž domov se stal na dlouhou dobu bitevním polem mezi Konohou a západními zeměmi. Stejným způsobem zdravila Gaaru každé ráno, jakoby nebyl jenom osmnáctiletým adolescentem s pochybnou pověstí. Tak to v civilizovaném světě - zvláště v případech synů vladců ninja-vesnic - prostě chodilo.
„Už je tu Kankurou?" zeptal se.
Zvedla sluchátko telefonu a překvapivou rychlostí vytočila číslo. „Před chvílí přišel, bude v kuřáckém salónku. Ohlásím vás... - a Gaara-sama?"
Zastavil se na cestě ke schodům do prvního patra. „Ano?"
„Kávu?"

Kankurou seděl uprostřed menší místnosti, vybavené vodními dýmkami a cedrovými křesli ve stylu starověkých trůnů. Byl oblečený tradičně v loutkařské černé a na jeho ostré tváři nechyběl fialový makeup, čepici však odložil na čajový stolek a celý se teď nořil do rozdělané dvoustrany Písečného týdeníku. Titul si už po třetí zabrala Skrytá Mlžná a její volba nového Mizukage. Na černobílé fotce bylo vidět nadějnou kandidátku Mei Terumi, zachycenou při nějakém proslovu. Její souměrná tvář zářila vyrovnaností.
„Nečekal jsem tě takhle brzo," přiznal Kankurou. Neobratně sbalil výtisk a hodil ho na stolek k čepici. Zlomyslně se usmál. „Už mi to řekli..."
Gaara padl do vedlejšího křesla bez náznaku emocí. „Napadla mě příšera."
„Už jsi se za poslední půlrok pořádně vyspal?"
„Myslím to vážně. Zaútočilo to na mě na cestě domů, v uličce staré části."
Kankurou si povzdechl: „Příšera, jo?"
Gaarův výraz se ani trochu nezměnil: „Nejsem si jistý."
Loutkař vstal a zamířil ke trojici úzkých oken na konci salónku. „A čím jsi si jistý?"
„Že šlo o plánovaný útok," pokračoval Gaara chladně. „Ať to bylo cokoliv, snažilo se využít momentu překvapení. Jeho elementem byl raiton a rozměny tak dva krát čtyři metry."
Kresba na loutkařově tváři komicky zdůraznila jeho nechápavý výraz. „Cože?"
Vstal. „Ta díra ve zdi nebyla moje práce. Pomůžeš mi, nebo ne?"
Kankurou si znova povzdechl: „Fajn, někoho tam pošlu. Jestli mi říkáš pravdu, nemůže se to schovávat věčně."
Gaara odpověděl sotva znatelným kývnutím. Naštěstí z jeho úst nikdo neočekával slova díků.