Nesmazatelné pouto – Cesta zapomnění, část 1.

Připadal si jako ve zlém snu, ze kterého se nedokázal probudit. Všude samá temnota, chlad a hlavně omamná přítomnost touhy zapomenout na vše, co kdy znal nebo poznal.
Rozhodl se, že poběží, i když by měl znát výsledek. Běžel a běžel, aniž by dohlédl konce. Náhle se ocitl na jemu povědomé mýtině. Měl by být udýchaný, unavený, zbrocený potem a nohy by měly bolet. Nedělo se tak. Něco bylo špatně.
Na této mýtině na něho čekala dlouhovlasá dívka. Tvář ovšem neviděl. Něco šeptala. Přišel blíže. Měla by se leknout. Nebylo tomu tak. Stále něco šeptala. Teď pochopil.
„Nezapomeň na mě, jsem tvůj osud. Tomu neutečeš, i v případě zapomnění. Najdu si tě.“ Po těchto slovech dívka zmizela. Na ruce mu akorát zůstala slza, která se rychle rozplynula.
„Proč bych si tě měl pamatovat? Vůbec tě neznám.“ Jako blesk z čistého nebe spatřil ve své mysli usmívající se dívku. Nepoznal, či lépe řečeno nespojil si tuhle dívku a dívku stojící zde na mýtině před několika málo sekundami.
Její krása mu brala dech. Chtěl jí zavolat, dotknout se jejích líček. Čím víc to chtěl, tím rychleji se mu tvář nořila do černé mlhy. Přes velkou snahu tento „úkaz“ udržet, ukázalo se to jako marné. Nešlo tomu zabránit.

Nevěděl jak dlouho zde byl. Na nic už nechtěl myslet. Jenomže stále častěji měl neodbytný pocit bolesti celého těla, hlavně okolo břicha. Moc ho pálilo. Nedokázal se té bolesti zbavit. Uslyšel něčí hlasy, dodávalo mu to pocit bezpečí.
„Kde to jsem?“ zeptal se klučina.
„V nemocnici, budeš žít.“ Říkal dívčí hlas. Poté znovu omdlel.

Mladá žena spolu se starší pocítily úlevu. Léčily ho dobrých pět dní. Neustále se střídaly. Na pomoc jim přišla i třetí žena. Výsledek byl tady. Úspěch.
„Nikdy jsem neviděla, aby jediný zásah katanou způsobil taková zranění.“ Poznamenala starší.
„Já také ne, zatím.“

O pár dní později

„Kde je moje dcera?“ běsnil Hiashi.
„Bohužel nevíme. Přes dokonalou znalost jejich…“
„Na to kašlu! Chci jen vědět, kde je a proč se nevrátila s Narutem!“ docela netaktně přerušil Tsunade.
„Nemyslíš, že kdybychom to věděli, už bychom ji přivedli zpět? Shikaku a Shikamaru na tom dělají dnem i nocí, aby na něco přišli. Ostatní na tom nejsou nejlépe. Vím, jaké riziko hrozí, kdyby Hinatu dostali do rukou Akatsuki, jedna ze Skrytých vesnic, či nedej bože Orochimaru.“ Tsunade se snažila uklidnit Hiashiho.
„Je mi to jasné. Teda, co přesně se stalo? Je Naruto schopen výpovědi?“ zasypal Tsunade otázkami.
„Ani to nevíme. Naruto ztratil paměť. Kompletní. Dokonce neví, jak se jmenuje, kolik mu je let. Kdo byli jeho sensei. Nic. Jen prázdno.“ Posmutněla hokage.
Hiashiho tohle šokovalo. „Jaké jutsu by to mohlo způsobit?“
„Taktéž nevíme. Ovšem Shikaku má podezření na jednu z několika bájných katan, o kterých ani Sedm šermířů nemělo potuchy. Zkoumají všechny záznamy. Shikaku říkal…“

„… když jsem byl na jedné misi v dnes už padlé vesnici. Slyšel jsem tam jednu stařenku vyprávět příběh o třech katanách. Jedna prý dokáže léčit, druhá měnit čas a třetí odhánět zlé sny. Mají i jména Eien, Kizuna a Ai. Divná jména. Vůbec mi nepasují. Poslední užitečná informace, katany mají tři různé majitele rozesetých po celém shinobi světě. Dokonce jsem požádal Inoichiho, aby mi prohledal mysl, bezvýsledně. Jako bych to také zapomněl. Což mě přivádí k tomu, že ta jedna katana umí způsobit ztrátu paměti jak lokální, tak kompletní. Musel jsem se nedopatřením s tou katanou dostat do styku. To vedlo k mé amnézii. Vyslal jsem i několik ninjů na místo, kde byla ta vesnice, aby se porozhlédli po nejbližších vesnicích po původních obyvatelích.“
„Shikaku nemyslíš si snad…“ Tsunade nechtěla svoje obavy říkat nahlas.
„Ano, nepřítel, na kterého Hinata a Naruto narazili mají tyto tři katany.“

„Toť vše. Nemá cenu chodit za Narutem. Stejně by vás nepoznal.“ Podotkla Tsunade ještě předtím, než Hiashi odešel.

„Zdravím tě,“ začal vůdce klanu Hyuuga.
„Možná víte, co se mi stalo. Měl bych vás znát?“ Naruto vypadal tak jinak. Ne, jako tehdy, když se opovážil…
„Ne, ovšem je mi líto, že si mě nepamatuješ. Dřív jsme spolu vedli spory kvůli Hi…“
„Musím vás přerušit, pacient potřebuje odpočívat.“ Oznámila sestra při kontrole pacientů.
„Dobře.“

Naruto nespal vůbec dobře, trápili ho jen letmé střípky, které mu nedávaly žádný smysl. Velice brzy tyto úlomky nahradila prázdnota. Té se bál nejvíc. Jakmile ho obklopila, pocítil strach, v té neryzejší podobě. Bylo to snad poprvé, co něco takového zažil. Ovšem nevěděl přesně, proč se tak bojí.
Nemohl vědět o tom, že se bojí o Hinatu. Tím spíše o její lásku k němu.
Z toho strachu ho maličko vyvedl něčí hlas, jenže z moc velké dálky, aby poznal nositele k tomu nerozuměl významu slov.

Druhý den na to, požádal Tsunade o pochopitelnou věc.
„Je to nutné? Tady jsi doma,“ ujišťovala ho Tsunade.
„Ano, moc se omlouvám, ale nevydržím tady ani o minutu déle. Abych pochopil sebe sama, musím sám poznat, kde jsem doma. Možná jsem tady měl dívku. Prosím, vyřiďte jí moje omluvy z mého odchodu.“ Pronesl Naruto jinačím způsobem. Dospělejším.
Vnučka Shodaimeho na něho nemohla být pyšnější. Bylo jí zároveň smutno. Chtěla mít z Naruta a Hinaty pár. Stalo se tak na velice krátký čas.
„Víš, ta dívka je…“
„Tsunade! Dost těch řečí! Naruto nikam nepůjde. On je pod ochranou Konohy a tudíž…“ teď byla řada na Hokage, aby přerušila nevítaného hosta.
„Vy starý papriko! Naruto už není ten kluk! Je to shinobi Konohy, ne váš nástroj. Nechci, aby Naruto byl jako Gaara pod neustálým dohledem! Pustím Naruta, kam si jen bude přát! Jsem hokage!“ protestovala proti Danzovi. Už od pohledu byl ten staroch divný.
„To neznamená…!“
„Danzou-dono, měl byste vědět, že hokage se neodporuje.“ Vložil se do hovoru příchozí Hiashi.
Přestože Danzou znal Hyuugu, nechtěl se mu stát protivníkem. Radši něco zahartusil o mladých a odešel šouravým krokem.
„Nechápu tuhle scénu, ovšem dovolte mi odejít, kdybych mohl pokleknout. Udělal bych to.“ Narutův pohled upoutal ranec, který měl Hiashi v rukách.
„Tady máš věci na cestu. nechal sis je u nás, když jsi odcházel na misi s mojí dcerou.“ Hiashi cítil divnou tíhu u svého srdce.
„Děkuji, Jak jste mohl věděl? Kdy mohu odejít?“ zajímal se Naruto.
„Nevěděl. Prostě jsem to tak cítil.“ odhadl Hiashi,
„Klidně hned.“ Navázala. I Tsunade bylo za těžko se sním rozloučit.
V tom Hiashi nečekaně Naruta objal. „Kdybys na své cestě objevil dívku, jménem Hinata, je to moje dcera. Přivedeš mi jí zpátky? Vím, je to bláhové tě o to prosit.“
„V pořádku. Berte to jako moje poděkování. Pokud ji najdu. Přivedu ji zpět. To slibuju!“ Hyuuga neměl daleko k slzám. Poklonil se a důstojně odešel. Za pár minut i Tsunade.
Godaime vydala rozkaz, aby Naruta nikdo nezastavoval.
Tímto dnem se Naruto vydal hledat něco, co potřeboval. Podvědomě tušil, že v Konoze to není. Jenže kde? Hledání začalo.