Jílový dům VI.

Deidarovi se zdálo, že leží v měkké posteli, zachumlaný až po krk do hřejivých dek. Z toho logicky usuzoval, že musí být na Nagatově základně ve Skryté Travnaté, kde svého času vlastnila organizace prostorný dům ve sněžňáckém stylu. Uslyšel hašteřivé hlasy a ještě víc se zachumlal, ale nepomohlo to.
Můžete laskavě sklapnout?, zařval v duchu a klátivě se přitom posadil. Nejdřív si myslel, že je to Sasori s někým dalším, naštěstí se však probral natolik, aby hlasy rozeznal. Mírně pootevřel oči, když mu to došlo - mluvila démoní žena!
„... dobře hlídejte! Celé to je bláznovství!"
„Ale Koharu-san," odpověděl mužský hlas, tak tichý a stařecký, že mu Deidara sotva rozumněl. „Máme přece povinnost -..."
„Tohle špatně skončí! Takový koně si nechávají dovážet jenom Hyuugové! H-yuu-go-vé! Chcete krýt zloděje!?"
„Zloděje? To je k smíchu!" oponoval ostrý, dívčí soprán.
„Alespoň vy, Kosuke! Měl byste mít rozum!"
Stařec neodpovídal.
„Vím, co dělám!" odsekl soprán a na okamžik vše utichlo.
Pak promluvila opět démoní žena, doprovázena zvuky otvíraných dveří: „Jak myslíš! Ale my spolu skončili!"
Deidaru ovanul mrazivý vánek, který jej přiměl znova ulehnout a stočit se do klubíčka. Co kolem sebe viděl při odposlouchávání rozhovoru si už dávno nepamatoval. Než usnul, zaslechl zbylé dva hlasy, které se od něj pomalu vzdalovaly.
„Baba jedna! Kdybych ji neznala, chraň mě Kami, že to udělám! Udělám!"
„Ale holčičko... Víš, jaká je. Zase se vrátí."
„Jo, jo! Naštvalo ji, jak jí řek Démoní ženo! S Hanou jsme se běžely vysmát do kuchyně, to bylo něco! No tak, Kosuke - je to její chyba! A stejně plácala nesmysly..."

„Deidaro..."
Někdo prošel kolem jeho postele. Přetočil se na záda, rukou si promnul oči. Na první pohled šlo o pokoj v Travnaté, jenom byl zvláštně potemnělý a panovala tu nezvyklá zima. Sasori chodil sem a tam s hlavou sklopenou, jako by něco ve spěchu hledal.
Deidara si vzpomněl, že se zde už před chvílí probudil a napadlo ho, jestli nezaspali. Ukryl obličej do dlaní: „Sakra, kolik je hodin?"
Ať Sasori hledal co hledal, nechal toho a obrátil se k němu čelem. Vypadal nějak jinak...
„Kde mám katanu?" zeptal se divný Sasori.
„Cože?" nechápal Deidara a naplno prozkoumal jeho tvář.
Až později si uvědomil, že to byl obličej prince Genjiho.

Probudilo ho energické prásknutí dveřmi a po něm kroky. Hned se posadil a rozespalý a zmatený se rozhlédl kolem. Byl ve čtvercové místnosti se dvěma malými okny, která propouštěla dovnitř matné, bílé světlo. Pod nimi byl dlouhý stůl, zaskládaný nějakým harampádím. Druhý stůl stál nalevo od postele, čtvercový a odřený, kolem pět židlí, jedna natřená na bílo. Až na výjimky bylo všechno zařízení z tmavého dřeva, popraskaného stářím. Do tří čtvrtin bíle omítnutých stěn bylo dřevěné obložení, na stropě opavučinované trámy. Sám měl na sobě tenkou žlutou košili a s úlevou zjistitl, že i původní, špinavé bandáže.
Za nedovřenými dveřmi z místnosti kdosi přešlapoval. Ozvalo se zvolání: „Sakuro!?"
Na okamžik propadl úzkostnému strachu z neznáma a začal se shánět po zbrani. Vedle postele objevil staromódní stolek s petrolejkou, popadl ji oběma rukama a připravil se k hodu. Dveře se otevřely ven a dovnitř vstoupila vysoká žena s ohonem hnědých vlasů a košíkem v ruce. Na sobě měla rozepnutý šedý kabát s bílým límcem a pšeničně žlutou sukni nad kotníky.
„Hej! Hej!" Výkřik se mu vydral z úst a samotného jej vyděsil.
Žena tlumeně vyjekla a upustila košík. Při dopadu zacinkalo sklo. Zůstala strnule stát a obezřetně jej pozorovala.
Nevěděl, co dál, takže jen znova vykřikl: „Hej!"
„Hani!?" ozvalo se z chodby.
Žena se obrátila na podpatku a přibouchla za sebou dveře. Chvíli nebylo nic slyšet. Když se znova otevřely, stála v nich holka s růžovým mikádem a pronikavě zelenýma očima, tak šestnáctiletá. Na sobě měla dlouhou zelenou sukni, přes ni špinavou zástěru a šedou halenu, zůženou pod prsy, čímž zvýrazňovala všechny přednosti. Její postoj byl suveréní a výraz nakrknutý, což Deidaru ještě víc zmátlo. Na jednu stranu ji už teď nesnášel, na druhou se ozvalo jeho mužství, ukryté pod bílou peřinou.
Než se rozmyslel, růžovláska se vztekle přihnala k jeho posteli: „Polož to!" zařvala na něj jako na psa.
Neposlechl ji - lekl se tak, že mu petrolejka vypadla z rukou a skutálela se na peřinu.
„Kruci!" Dívka ji okamžitě popadla a postavila za sebe na čtveratý stůl. „Kdo sakra jsi!?" zařvala otázku.
„Bože, Sakuro!" Do místnosti vešla Hana a sebrala z podlahy svůj košík. „Uklidni se trochu..."
„Ticho!" okřikla ji Sakura a zaměřila bodavý pohled zpátky na něj. „Jak se jmenuješ!?"
Naodpověděl. Nakláněla se nad ním tak, že měl nebývalý pohled do jejího výstřihu. Na ramenou spatřil úzká ramínka podprsenky, dole to spíš vypadalo, že žádnou nemá, jak široce se vydouvaly ven... Zrychlil se mu dech a neubránil se pohledu na vlastní klín. Byla to tenká peřina.
Na Sakuřin znechucený pohled nezapomněl do konce života.
Hana se rozesmála na celé kolo: „Tak už se uzdravil!"