Podivné věci - 12. Stoky času

Morino Ibiki, momentálně ve formě černé kapaliny, byl nerušeně unášen proudem Konožského kanalizačního systému. Měl chvíli pocit, že by mohl plout i proti němu, ale obsah stoky byl natolik hustý, že se dokázal nanejvýš udržet pět minut na jednom místě. A tak byl, pomalu ale jistě, stahován k čističce.
Jenomže Morino, jakožto velitel výslechového týmu, už něco zažil a boj o svou tekutou existenci nehodlal vzdát jen tak. Všiml si občasných poklopů na stropě tunelu. Kdyby se mu podařilo dostat úplně na dno a pak vyrazit vzhůru, mohl by vygejzírovat ven...
Uskutečnění tohoto plánu přerušila přítomnost podivného individua, brodícího se splašky. Byl to ještě chlapec, oblečený ve žluté vestě a s kovovým chráničem na čelence. V ruce držel mapu a tiše nadával. Ibiki si nepamatoval, že by ho v Konoze dřív viděl. Možná je to ztracený genin.
„Hej, kdo jsi!?“ zabublal.
Neznámý nehnul ani brvou a dál soustředě hleděl na svoji mapu. Možná je to hluchý genin… Kus Morinovy osoby se odrazil od hladiny a prosvištěl přímo skrze neznámého návštěvníka. A nebo je to duch ztraceného genina…

***

Sakura rozrazila dveře do Sasukeho bytu tak prudce, že ublíženě zakňučely. Sasuke stál na stejném místě a od jeho černého povrchu se odráželo měsíční světlo.
„On bude vždycky krásnej…“ povzdechla si a obrátila se k Narutovi (28). „Pojď mi pomoct!“
Naruto (28), který do teď zasněně drbal Sasukeho dveře na klice a jež mu to oplácely nadšením vrněním, zvážněl: „Skutečně si myslím, že bychom ho měli nechat tady...“
„Blbost!“ odsekla Sakura a pokusila se držák na katany nadzvednout.
Naruto (28) jí položil ruku na rameno. „Prosím, nezahrávej si s budoucností!“ zaúpěl.
„S budoucností?“ Zamračeně k němu vzhlédla. „Ty mi něco tajíš!“
„Ne!“
Sakura dala ruce v bok, což Naruta lehce vyděsilo, přestože byl o nějakých patnáct let starší. „Jestli mi to neřekneš, vytáhnu ho ven klidně sama!“
„Dobře,“ rezignoval s povzdechem. „Jde o to, že se v budoucnosti cosi objevilo…“ Odmlčel se.
„A to?“ napověděla.
„Henteko…“ zabrblal.
„A to má být co?“
„No, vypadá to…dost divně.“
„Lepší popis nemáš?“
„Fajn, dejme tomu…“ Naruto (28) se na chvíli zamyslel. „Představ si velký chodící pudink.“
„No?“ přikývla Sakura. Dveře Sasukeho bytu se otevíraly a zase zavíraly a očividně žadonily o další drbání. Představa chodícího pudinku jí tedy nebyla až tak vzdálená.
„Představ si, že je ten pudink asi sto metrů vysoký, chlupatý a má zuby a drápy.“
Ticho.
„Ty zuby a drápy má nahoře nebo dole?“
„Cože?“
„Teda, pokud to má tvar obrovské mohyly…“
„Nemá žádný tvar.“
Sakura na něj chvíli trpělivě zírala, než z ní vylezlo: „Nechápu to.“
„Chvíli vypadá jako chobotnice, občas jako ryba, jindy jako housenka… co se mu zrovna hodí,“ objasnil Naruto (28). „Jednou jsem se před ním schoval doma a on se proplazil klíčovou dírkou.“
„To je sice nádherná představa,“ přikývla Sakura. „Ale jak to souvisí s námi?“
„Nijak zvlášť,“ uznal Naruto (28). „Henteko se objevil až po našich proměnách. Jenomže můj příchod sem to celé komplikuje!“
Sakura si dala dvě a dvě dohromady. „Nechceš tím doufám říct, že stejnou cestou, jakou si se sem dostal ty, sem zamíří i ten…“
„Henteko.“
„Ta příšera!?“ vyjekla Sakura. Naruto (28) nešťastně přikývl. „No, to je bezvadný! A to mi říkáš až teď?“
„Chtěl jsem ti to říct dřív, ale nějak jsem nevěděl, jak začít…“ bránil se.
„Jak že jsi se sem vlastně dostal?“
„Ledničkou.“
„Že jsem se ptala!“ S rukou na obličeji se opřela o Sasukeho. „Dobře, jenom klid! Co můžeme udělat?"
Naruto (28) se zamyšleně zahleděl do dálky. „No, vlastně by tu něco bylo..."
„Co!?" vyhrkla.
Řekl jí to.
„Ach jo..."

***

Konožský hřbitov byl vždy krásně zelený, s vyleštěnými náhrobními kameny a pečlivě shrabaným listím. To se ovšem malinko změnilo. Momentálně byly náhrobky popraskané, pomníky odřené a hroby zarostly bujným plevelem, což budilo dojem, že nebožtík není v Konoze, ale někde ve viktoriánské Anglii…
Jedinou osobou, jenž se zde právě nacházela, byl hrobař, kterému nový vzhled místa vůbec nevadil. Nic jiného neznal. Konoha nikdy předtím podobného hrobaře nezaměstnávala.
Hrobař před chvílí odložil krumpáč a lopatu, vyskočil ze vzniklé díry a usazen na kostkované dece vytáhl piknikový košík. Byl čas oběda. Ačkoliv se slunce objevilo teprve před malou chvílí, bylo hned vysoko na obloze. Kdyby se jej někdo zeptal, co je to snídaně, zřejmě by neuměl odpovědět.
Nuže, tato osoba s rozcuchanými blond vlasy až po pás, si vyhrnula dlouhé rukávy (které by všichni normální hrobaři zavrhli pro nepraktičnost při vyvážení hlíny) a spořádala dva sendviče, tři jablka a dva z pěti kelímků jahodového želé. Než se stihl hrobař pustit do zbytku, ozval se tlumený rachot, načež z vykopaného hrobu vytryskl gejzír černé vody.
Hrobař byl zvyklý na to, že se obvykle strkají věci do hlíny místo toho, aby z ní tryskaly, tudíž byl nastalou situací poněkud překvapen.
Náhlé ticho vyrušil hluboký, mužský hlas: „Hej, ty tam!“
Překvapeně zvedl svůj obličej k nebi. „Bože?“
„Ne! Tady dole!“ Černý pramen se začal zmenšovat.
„Ehm… mluvící vodo?“
Voda se začala vpíjet zpátky do rozkopané půdy. „Já jsem Morino Ibiki!“
„Těší mě, já jsem hrobař!“ usmál se dotyčný a podal Morinovi ruku, což si vzápětí rozmyslel.
Morino se zarazil. „A jak se jmenuješ?“
„Hrobař,“ odpověděl tázaný, se stále širokým úsměvem. Vlastně to byl jeho první rozhovor vůbec.
„A křestním?“
„Co?“
„To je jedno…“ zabublal Ibiki naléhavě. „Nemáš u sebe nějakou láhev, nebo tak něco?“
Hrobař zalovil v piknikovém košíku a vytáhl láhev. „Je v ní moje malinová šťáva.“
Morino právě zaregistroval, že se jeho části vracejí skrz zem zpět do stoky. „A mohl bys ji vylít a nabrat mě do ní?“
Nad tím se hrobař zamyslel. „Já mám rád malinovou šťávu…“
„A nemáš tam třeba něco jiného!? Cokoliv!“ vykřikl Morino, ze kterého se pomalu stávala louže. Předtím se pokusil vytrysknout jedním z poklopů, ale proud byl nakolik silný, že jej posunul hned o několik metrů dál. Kdyby tam zrovna nebyl podzemní pramen a nad ním vykopané čtyři metry, zřejmě by už ležel na dně čističky v podobě kalu.
„Mám tu kelímek od jahodového želé.“
„Sem s ním!“

***

Zatímco konožská restaurace ležela po Choujinátorově útoku v troskách, konožská hospoda fungovala nerušeně dál a nabízela temné prostředí s temnými zákoutími a kulatými pivními tácky, přestože tu dřív žádná hospoda nebyla. To Kakashimu ovšem nevadilo. Když vešel dovnitř a posadil se k jednomu z kulatých stolků, místo zůstalo stejně tiché a ponuré, jako doposud. Naproti němu už někdo seděl, což Kakashi poznal podle odloženého půllitru, ačkoliv byl onen jedinec ve tmě zcela neviditelný.
O něco později ke stolu přistoupila černobílá kráva a postavila před něj vysokou sklenici tmavě modré tekutiny. Pak se ještě vrátila a zřejmě s ohledem na Kakashiho tělesnou konstrukci přihodila brčko.
„Dík…“ zavrčel.
„Bůůů,“ Odvětila kráva a odklusala zpět k výčepu.