Sestřička, část druhá: Kvůli mně

...

Sestřička má v celoživotním seznamu mých fanfikcí hned několik prvenství. Jedním z nich je ta zvláštní věc... je to první povídka, která vzniká v podobě "skečů", oddělených časových úseků. Trochu jako sestříhané scény ve filmu. To ona se tak rozhodla. Autor netahá za nitky, víte; autor je ten chudák, co tupě zaznamenává jednu větu za druhou, jak si tak plynou prostorem.
Tak mě teda omluvte, jsem alibista. :-)

„Jinchuuriki?“ opakovala Kushina po matce to neznámé slovo. Jeho výslovnost jí činila menší potíže, ale docela se jí líbilo; znělo to jako něco k jídlu nebo některé z těch kouzelně krásných míst, kam se chystali na prázdniny... jenže tohle vysvětlení vůbec nesedělo k výrazu v maminčině tváři.
„Co to je jinchuuriki, mami?“ zeptala se Momoko.
Miyu se přes stůl natáhla pro cukřenku a trochu nepřítomně si jí dobrou polovinu vysypala do klína.
„To nic,“ mávla rádoby lhostejně rukou, „to... jednou se to dozvíš, Kushino.“
„Důležité je,“ vmísil se do hovoru otec, když viděl, že obě děti otevírají pusu k dalším otázkám, „důležité je, že se budeme stěhovat.“
„Cože?!“ ozvaly se Momoko a Kushina unisono. Matka přikývla.
„Přestěhujeme se do Skryté Listové,“ vysvětlila jim, „je to jedna z Pěti velkých vesnic, takže... takže tam obě dostanete ten nejlepší výcvik. Nastoupíte tam na Akademii, stejně jako tehdy Inari, pamatujete si na něj?“
„To se uvidíme s Inarim?“ nadchla se okamžitě Kushina; ale Momoko, která matku celou dobu pozorně sledovala, jí z tváře vyčetla něco, co v ní vzbudilo pochybnosti. Všimla si, že i přes ten rádoby povzbudivý, bezstarostný úsměv se její prsty svírají okolo hrnku s čajem podivně křečovitě.
„Vypadá to, že venku před domem rozkvetla další sakura,“ nadhodil tatínek a šibalsky na děti zamrkal. Kushina se okamžitě vrhla k východu; její nedojedená snídaně zůstala ležet na stole.
„Počkej!“ zarazila ji šeptem Momoko, jakmile se za nimi zabouchly kuchyňské dveře. Kushina, nadšená představou nového zahradního přírůstku, se jí pokusila vysmeknout.
„Co je?“
Momoko, pravým uchem nalepená na škvíře pode dveřmi, jí gestem naznačila, aby byla zticha.

„... Zrovna Kushina,“ říkala právě Miyu v kuchyni. „Vždyť je ještě tak malá!“
„Jim na věku nezáleží,“ oponoval jí otcův hlas.
„Je jí teprve šest! Proboha, vždyť je to naše dítě, Ichiro, přece - já se nemůžu jen tak dívat, jak jí zničí život jen kvůli nějaké - “
„Miyu!“ přerušil ji otec. Pak, jako by si uvědomil svou vlastní prudkost, změnil tón hlasu v konejšivý. „Miyu, nemysli si, že já s tím souhlasím. Ale náš klan má se Skrytou Listovou dohodu, víš to stejně dobře, jako já... Jomei říkal, že Kushina je opravdu z celého klanu ta nejvhodnější. Její chakra - “
„Chakra...“ vydechla Miyu bezmocně. „Jako by záleželo jenom na tom, co - “
„Ne! Ne... její chakra je opravdu silná, to je pravda. Ale, Miyu... to si vážně myslíš, že bych na to přistoupil, kdyby šlo jen o chakru? Kushina je... znáš ji přece stejně dobře jako já. Ta se tomu jenom zasměje, mávne rukou a bude stejná jako dřív...“
„Nesnaž se to zlehčovat, Ichiro!“
„Promiň. Celé se mi to za mák nelíbí, stejně jako tobě. Ale, víš... já věřím, že jestli v tomhle klanu existuje člověk schopný vyrovnat se s něčím takovým, je to právě Kushina!“
O pár vteřin později se z kuchyně ozval zvuk spěšných kroků. Momoko co nejrychleji odskočila ode dveří, vmáčkla se do koupelny a zavřela za sebou, jako by tam strávila celou dobu.
Teprve v tu chvíli si uvědomila, že její sestra s ní už dávno není.

***

Dveře do místnosti se tiše otevřely a dovnitř vběhla Momoko, následovaná oběma rodiči. Podivně ztichlá atmosféra toho domu ji znervózňovala: vzduch jako by tu byl naplněn očekáváním, napjatým očekáváním nebo snad předzvěstí blízké smrti.
„Kushi! Kushi, jsi v pořádku?“
Její sestřička neodpovídala. Měla nezvykle zarudlé oči, jinak ale vypadala stejně jako vždycky: na rtech jí dokonce hrál lehký, skoro až šibalský úsměv. Stará a svraštělá žena, sedící na posteli za ní, ji držela za rameno.
„Je připravená,“ sdělila šeptem rodičům, zatímco se Momoko snažila svou mladší sestřičku svědomitě opečovávat. Pak se usmála; a v jejích stařeckých očích nalezli takovou vyrovnanost a klid, až to i Miyu dokázalo na chvíli uklidnit.
„Nemusíte mít strach.“

Toho večera, když už obě ležely ve svém novém společném pokoji a sledovaly, jak se večerní Konoha za okny pomalu potápí do tmy, se do té chvíle nezvykle zamlklá Kushina znenadání šeptem ozvala.
„Momo? Spíš?“
„Ne,“ odtušila Momoko. Ještě si nezvykla na nové prostředí a usnout tady jí už pátý den činilo potíže.
„Já už vím, proč teď bydlíme tady, Momo,“ zašeptala Kushina. „Je to kvůli mně.“
„Kvůli tobě?“
„Chtějí ze mě udělat jinchuuriki,“ Kushině se při tom slově pořád trošku pletl jazyk, ale vyslovila ho s jistotou, jako by o něm teď věděla něco víc.
„A co to...“
„To znamená, že vezmou démona, kterého má v sobě babča Mito, a dají ho do mě a nechají ho u mě bydlet.“
„Teď si vymýšlíš!“ vyhrkla automaticky Momoko, přesvědčená, že je to jen další ze smyšlených Kushininých pohádek. „Vždyť ani nevíš, jestli démoni doopravdy existují. A vůbec, ta tvoje babča Mito, kdo to vlastně je?“
„Nevymýšlím si!“ prskla mladší; ale ne tím vzteklým tónem, kterým obvykle reagovala na odhalení svých výmyslů. Mluvila... vážně, jako by jí skutečně ublížilo, že jí Momoko nevěří. „Je to pravda pravdoucí, abys věděla! Démoni existují, tenhle se jmenuje Kyuubi a babča Mito už ho v sobě má víc než padesát let! A abys věděla, tak já ho v sobě vůbec mít nechci!“ Otočila se k sestřičce zády a zavrtala hlavu pod peřinu, přestože bylo příšerné vedro.
Nastalo ticho. Momoko ji v houstnoucí tmě nepřestávala pozorně sledovat.
„Takže si vážně nevymýšlíš?“ zeptala se po chvilce, „to proto jsi dneska u té staré paní brečela?“
„Babča Mito říkala, že ho do mě musí zapečetit, protože mám silnou cha... no, chakru, nebo tak něco,“ zahuhlala Kushina zpod přikrývky.
„Chakra, víš, to je...“
„A taky říkala, že já ho zvládnu mít v sobě, i když je to taková hnusná obluda,“ nenechala ji mladší dokončit větu. „Prý mám v sobě něco, díky čemu budu silnější než on. Ale já nevím, co to je,“ přiznala nakonec zamyšleně.
Pak se pod peřinou ujištěně usmála, a kdyby ji v tu chvíli mohla Momoko vidět, přeneslo by se něco ze vší té pozitivní energie určitě i na ni.
„Ale když to říkala babča Mito, tak je to určitě pravda!“
Znělo to tak sebejistě, jako by nic na světě nemohlo ohrozit věrohodnost čehokoli, co kdy tahle záhadná babča Mito řekla. Kushina, ještě před malou chvílí tak tichá a roztěkaná, jako by najednou utvrdila sama sebe v nějaké vnitřní jistotě. Už zase byla zpátky ta zvláštní, nenapodobitelná atmosféra okolo ní, pro kterou ji Momoko tak obdivovala: atmosféra naprosté vyrovnanosti a pohody navzdory všemu. A přece ani to Momoko nedodalo potřebný klid... na rozdíl od své mladší sestřičky si totiž dobře pamatovala na rozhovor rodičů, který tajně vyslechla ještě tehdy doma ve Vířivé. Nedokázala zapomenout na maminčin hlas plný rozhořčení a strachu; a ten v její devítileté hlavě vyvolával jednu pochybnost za druhou.
Pár minut nato už Kushina spokojeně oddychovala, ponořená do světa snů. A ani následujícího rána, ani žádného dalšího dne se už k téhle noční rozmluvě nevracely. Stala se jejich malým-velkým tajemstvím, ukrytým hluboko v duši... a později také v podobě zlověstně vyhlížející pečeti okolo Kushinina pupíku.

***

„Nemusíš na mě pokaždé čekat, Momo,“ zamračila se Kushina a vzpurně si založila ruce na prsou.
Plácek před Akademií se topil v časném odpoledním slunci, když se studenti nižších ročníků vyhrnuli ven. Většina z nich se rozutekla všemi směry, užít si ještě před návratem domů ulic Listové, ale ona... no, na ni tu zase jednou čeká starší sestra.
„Mamka říkala, že na tebe mám dávat pozor,“ namítla umíněně Momoko.
„Vždyť už tu bydlíme skoro dva roky!“ dupla si mladší rozzuřeně. „A támhle na mě čeká Aiko, chceme jít trénovat se shurikenem!“
„Tak jí řekni, že se musíš nejdřív zeptat našich.“
„Nemusíš mě hlídat, nikdo ti to nenařizuje...“
„Hej, Papričko!“
Ze školní brány teď vyběhl kluk přibližně stejného věku jako Kushina: docela milý blonďáček, ale popravdě - Momoko byla ve skrytu duše ráda, že ho Kushina nemůže vystát. Bylo na něm něco divného, čišela z něj nějaká zvláštní síla, která v ní vzbuzovala znepokojující pocit: možná proto, že jí nikdy nedokázala najít to správné jméno.
„Zase on,“ našpulila Kushina otráveně rty, „tak teda jo, jdeme domů, Momo...“
Ani na ni nečekala, otočila se na podpatku a než vyrazila směrem k rodinnému sídlu, ještě na Minata přes rameno vyplázla jazyk. Ten se na ni na oplátku zamračil, jiskřičky naděje v jeho očích ale neuhasly; právě naopak.
„Hm, teď jsem ti dobrá, co?“ zabručela nespokojeně Momoko, když svou mladší sestru konečně dohnala. „Normálně bys se mnou nešla, ale když se potřebuješ zbavit toho vlezky...“

Občas ji přepadal pocit, že se za celou tu dobu vůbec nic nezměnilo. Možná že Kushina už nebyla tak otravná jako dřív, možná že ona sama se teď cítí větší a dospělejší... možná že obě dvě sdílí jedno velké společné tajemství... ale její sestra, její zatracepená mladší sestra pořád tak tvrdošíjně odmítá uznat ji za svůj vzor. Tak trochu doufala, že až Kushina sama nastoupí na Akademi a uvidí, o kolik znalostí a schopností je ona, Momoko, doopravdy napřed, že by snad mohla... ale ne. Neudělalo to na ni žádný velký dojem dokonce ani tehdy, když Momoko hned první den ve škole přetrumfla celou třídu v klonovacích technikách. Marnost nad marnost, Kushina si žila svůj vlastní život; a čím byla starší, tím víc nesnášela, když jí do něj někdo jakkoli zasahoval.