I am here. Do you know it? 02

Konoha se otřásala v základech a venku se ozval panický křik.
Hinata na nic nečekala. Rychle se oblékla do bojového a vyběhla do toho chaosu venku zjistit, co se děje.
Ještě si na krku zavazovala čelenku, když vyskakovala na střechu budovy a snažila se zorientovat, což nebylo těžké. Mezi hlavní branou a východní branou stoupal do výšky hustý dým a přes zbytky hradeb se přenášeli shinobi – útočníci.
Konoha je pod útokem! uvědomila si zděšeně. Ale… kdo?
Z druhé střechy na ni zakřičel shinobi, který byl také vyburcován hlukem boje a spěchal se do něj zapojit: „Hinata-san! Nestůj tam tak a pospěš si!“ Sám se rychle vydal vyhledat nějakého velitele. Hinata se rychle vzpamatovala ze šoku a jala se ho následovat.
Dole v ulicích se opačným směrem hrnuly davy lidí, které se snažily uniknout rozpoutanému peklu. Otcové sháněli své rodiny, matky braly do náručí své malé děti, aby je ubránily před ušlapáním. Kolem už poskakovalo několik mladých shinobi a kunoichi, kteří se snažili do chaosu vnést řád.
„Rychle!Tudy! Nebojte se! Vše je pod kontrolou! Hlavně nepanikařte a postupujte spořádaně do úkrytů!“
K Hinatě a ninjovy se připojilo několik dalších. Jak se blížili k ohnisku bitvy, křik davů za nimi utichal. Místo toho začali rozeznávat křik raněných a rozkazy, které na všechny strany štěkali velitelé. Země pod jejich nohama se chvěla čím dál víc pod rezonancí výbuchů. Nad Konohou se vznášelo mračno prachu a dýmu. Některé budovy zachvátil oheň.
Mezi raněnými se činili medici a jeden z ninjů k jednomu z nich přistoupil a snažil se zjistit, co se vlastně děje.
„Danzou,“ zněla zdýchaná odpověď.
Hinata se zarazila. Danzou…
„Danzou,“ zopakoval shinobi. „Ten bastard!“ ulevil si.
Medik přikývl.
„Čím disponuje? Kdo jsou všichni ti útočníci? To nemůžou být jenom jeho jednotky.“
„Jsou to jeho ROOT a ninjové z Bleskové.“
Hinata údivem otevřela oči dokořán. Pak si ale v duchu přikývla.
Dalo se to čekat. Danzou se nikdy nesmířil s Narutem jako Hokage a opustil vesnici. A s ním šli i jeho věrní – ROOT. Co se týče Bleskové, Raikage nikdy neodpustil Konoze, že nedokázala získat zpět Sasukeho a ten pak zabil jeho bratra – Killer Bee.
Z myšlenek ji vytrhl obrovský výbuch, který rozmetal nedalekou budovu na kusy. Část jich zasypala i je.
Jen co se rozvířený prach trochu usadil, okamžitě vyskočili a rozběhli se do centra boje. Hinata se ještě chtěla medika zeptat, kde se nachází Rokudaime. Medik byl ale mrtev. Poměrně velký kus zdiva mu rozdrtil hlavu. Upíral na ni jen své prázdné doširoka otevřené oči.
Odvrátila od něho pohled a rozhlédla se okolo. Všude se válely hromady trosek, mezi nimi zahlédla části těl. Všude bojovali hloučky shinobi a kunoichi, nikde ale neviděl toho, kterého hledala.
Naruto. Sakra. Kde jsi? To ti ani teď nemohu stát po boku?
Proplétala se bojištěm a pohledem pátrala po oranžovém plášti svého manžela. Cestou na ni zaútočilo pár nepřátelských shinobi, vždy jí ale někdo přispěchal na pomoc. Nikdo ale netušil, kde Rokudaime-sama je. Útok byl příliš náhlý a nikdo neměl čas se s Hokage setkat.
A nakonec ho dřív uslyšela, než uviděla. Bojoval v té nejhorší řeži v samém ohnisku boje. Na všechny strany vykřikoval povzbuzení svým věrným, rozkazy velitelům a nadávky nepřátelům. Hinata se za ním okamžitě rozběhla.
Naruto. Zatím jsi v pořádku. Díky bohu.

„Hokage-sama!“ přiskočil k Narutovy tým ANBU, který nahradil ten, co právě padl. „Vrať se zpět. Do bezpečí. Tady můžeš akorát zemřít!“
Naruto na velitele upřel své modré, vztekem sálající oči.
„Jsem Hokage a mým úkolem je chránit tuto vesnici. A Konoha teď potřebuje veškerou sílu, aby se ubránila. Nebudu sedět někde vzadu a sledovat, jak se vše, co miluji, mění v popel! A taky! Kdybych se teď obrátil zády, jak bych se vám všem mohl podívat do očí?! Pamatujte si! Já… Uzumaki Naruto… Rokudaime… z boje nikdy neutíkám!“
Velitel přikývl a pod maskou se hrdě usmál.
Jsem na tebe pyšný, Naruto Hokage-sama.
Nepřátelé se přes zbořené hradby hrnuli do vesnice a první muž z jeho jednotky padl.

Hinata už byla dostatečně blízko, aby Naruta viděla. Bylo ale těžké se k němu dostat. Prudký boj byl jako rozbouřená říčka a jeho proudy se každou chvíli měnily. Byla mu tak co okamžik blíž nebo dál. Přesto si všimla, že její milovaný zůstal sám a že se na chvíli zastavil. Neváhala a pevně rozhodnuta si začala probíjet cestu.

Naruto dopadl na zem a zůstal v pokleku. Těžce dýchal, čelo měl zbrocené potem a na mnoha místech byl pocákaný krví přátel ale i nepřátel. On sám neměl zatím nijak vážné zranění.
Zůstal sám. Tým ANBU, který ho chránil, padl. Sledoval zuřící boj kolem sebe a stálý příliv nepřátel, který se do Konohy valil jako nekončící hejno kobylek do pole.
Sakra! Toto nikdy neskočí? Kolik vás ještě bude? Danzou! Ty hajzle! Museli jste do toho dát všechny své síly, co jste měli k dispozici. To vám ale neprojde. Ochráním Konohu za každou cenu! I za cenu svého života!!
Zatímco přemýšlel, nevšiml si, že se mu do zad dostal ninja z Bleskové.

Černovláska běžela, co jí síly stačily. Viděla toho shinobiho, co byl za Narutovými zády. Věděla, že Rokudaime ani nikdo jiný si ho nevšiml. Všichni byli zaujati bitvou, jež je pohltila.
Musím to stihnout.
Strach a zoufalství se ji vnitřkem rozlily jako kyselina a páchali v jejím těle stejné škody.
Musím to stihnout. Kousek.
Chybělo ji pár metrů. Nepřátelský shinobi se už ale napřahoval svým kunaiem, jist si svým vítězstvím.
„Narutoooooo!“ zakřičela zoufale.

Naruto přes hluk boje zaslechl své jméno a otočil se. V té chvíli mu tvář zmáčela sprška krve doprovázena nechutným křupnutím, jak byly rozdrceny kosti a proraženo maso a plíce. Slyšel hvízdavý zvuk z nich unikající.
„Hinato?“ zamumlal. Vytřeštěný zrak upíral na muže, který měl na čele znak Bleskové. Z hrudi mu trčel stín ve tvaru špice.
Hinata proběhla kolem svého milovaného a Kaitenem zblokovala další kunaie, které kdosi vyslal na zdánlivě nechráněného Hokageho.
Naruto se vzpamatoval. Vstal a spolu s Hinatou a dalšími se opět pustil do obrany toho nejdražšího, co v životě měl.
Ve stínu polorozbořené budovy si Shikamaru oddechl: „Stihl jsem to.“

Naruto seděl v kanceláři Hokage. Potrhaný, z větší části spálený plášť ležel v koutě. Klobouk dávno ztratil. Velitel jedné zbylých jednotek ANBU podával hlášení.
„Danzoa jsme našli severně dva kilometry od Konohy. Byla tam s ním čtyřčlenná jednotka Rootu a pár ninjů z Bleskové. Po krátkém boji, spíše potyčce, se dali na útěk. Danzoa jsme našli mrtvého. Spáchal sebevraždu.
Rokudaime přikývl. Bylo na něm znát vyčerpání a bolest z obrovských ztrát. Podíval se na svou milovanou, která tiše jako pěna stála u okna a se stejnou bolestí hleděla na z větší části zničenou Konohu. Sotva stála na nohou. Byla tu ale s ním po celou dobu, co chodily jednotlivé jednotky, či spíše zbytky jednotek, podávat hlášení.
Arigatou, Hinato.
Pokýval hlavou a velitel odešel.
Chvíli ještě seděl, pak vstal.
„Jdu do vesnice. Pomoci a podpořit ty, co to potřebují. A také…“ Tvář mu ještě více posmutněla. „A také vyjádřit upřímnou soustrast a poděkovat pozůstalým.“
Hinata na něj upřela své smutné levandulové oči.
„Hai. Jdi. Potřebují tě,“ odvětila a opět se otočila k oknu.
„Budu tu na tebe čekat, dokud se nevrátíš,“ dodala tiše.
Chvíli stál a díval se na ni. Pak k ní natáhl ruku, dlaní vzhůru.
„Já si ale přeji… potřebuji, abys šla se mnou.“
Hinata se překvapeně podívala Narutovy do tváře. A spatřila jeho někdejší úsměv, který jí vždy způsoboval příjemný svíravý pocit kolem žaludku. Spatřila úsměv, který hřál i přes všechnu bolest a únavu. Úsměv, který patřil jenom a pouze jí.
Vložila svou ruku do jeho.
„Odteď ty a já,“ schoval Naruto její drobnou ručku ve své.
„Ty a já.“