Zesílit, nevzdát se a vyhrát V.

„Mise proběhla bez problémů veliteli!“ oznámil Teku svému nadřízenému a měl se k odchodu.
„Jak si vedla Hi… Shimizu?“ zeptal se.
„Jako obvykle výborně. Proč vás to zajímá?“ zadíval se na velitele s mírně povytaženým obočím.
„Dnes je to šest let, co k nám přišla. Staral jsem se o ni, jako o vlastní dceru ale v posledních dnech se mnou moc nemluví.“ povzdechl si smutně Harako.
„To se vám jen zdá Harako-sama. Dáváte jí dost misí. Není divu, že na vás pak nemá tolik času.“ ujistil ho. Nad čímž se oba pousmáli.
Teku poté vyrazil do nedaleké restaurace, kde na něj už čekala jeho přítelkyně.
„Jdeš pozdě!“ mile se na něj usmála a políbila ho.
„Promiň, ani jsem na sebe nestačil hodit nic lepšího. Nečekal jsem, že se rozhovor s velitelem tak protáhne!“ vyloudil na obličeji podivnou grimasu a následně oba vstoupili do podniku. Usadili se k jednomu ze stolů a objednali si.
„Tady to mám ráda.“
„Já vím, proto sem taky tak často chodíme.“ oba se začali smát. Miloval, když se smála. Její bledá pleť se při každém úsměvu rozzářila jako paprsky ranního slunce. Miloval její upřímný pohled plný lásky. Miloval vůni jejich dlouhých tmavě modrých vlasů. Miloval její styl chůze, jak se její boky při každém kroku ladně pohupují. Byla tak krásná, krásnější než ostatní ženy ve vesnici. Vzpomínal na den, kdy se poprvé setkali.
Byla zima a pršelo. Jejich velitel právě přivedl mladou, třesoucí se dívenku. Byla špinavá od bláta a ve vlasech měla zamotaných několik větviček. Bylo znát, že má za sebou dlouhou vyčerpávající cestu. Pevně svírala paži jejich velitele a oči jí těkaly z jedné osoby na druhou. Něco ho na ní upoutalo. Nevěděl proč, ale nedokázal od ní odtrhnout svůj pohled. Nemohl se přestat dívat do těch krásných ale přesto tolik smutných levandulových očí. Tenkrát mu připadala tak křehká, jemná a bezbranná. Nedokázal si představit, jak silnou se v budoucnosti stane.
„Miluju tě, Hinato!“ zašeptal zastřeným hlasem a něžně sevřel její ruku ve své.
„Já tebe taky Kushiro!“ usmála se. Byla ráda, že mu na veřejnosti nemusí říkat Teku.
„Jeho pravé jméno je o moc hezčí – Kushiro Hakodate.“pomyslela si.

V SÍDLE AKATSUKI

„Cože?!“ zakřičel muž posetý pearcingy.
„Sám proti tolika ninjům a neměl ani škrábnutí?! To mění celou situaci. Musíme vymyslet pořádný plán! Nějaké návrhy?!“ zeptal se rázně.
Místnost plná ninjů v černých pláštích náhle ztichla. Nikdo se ani nepohnul. Zdálo se, že všichni usilovně přemýšlí, jak dostat devítiocasého do své moci.
„ A co nalákat ho na rámen, když ho má tak rád?“ navrhl po několika hodinách naprostého ticha muž v oranžové masce.
„Sklapni Tobi!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!“ okřikl ho vysoký blondýn.
„Ale Deidara sempai…“
„ Taková blbost může napadnout jen tebe!! Bože, za co mě trestáš?!“
„To jméno přede mnou nevyslovuj!!“ozval se nakvašený hlas patřící osobě, jež si právě brousila svou kosu.
„Tss…“ utrousil kdosi posměšně a v ten okamžik vypukla ohromná hádka, do které se zapojili všichni členové organizace, až na jednoho. Ten hrozivým pohledem přejížděl po osobách v sále, až mu na čele naběhla žilka.
„Tak to by stačilo!!“ zazněl vůdcův hromový hlas. Všichni jako na povel ztichli a upřeně pozorovali mračícího se muže, jak se křečovitě drží čela stolu.
„ Nějaký jiný návrhy!!“ řekl naštvaně.
Ve vzduchu vysela tíživá atmosféra.
Pein vražedně těkal očima z jedné postavy na druhou.
Po několika málo minutách promluvil černovlasý muž: „A co, kdybychom…“

DALŠÍHO DNE

Hinatu probudily paprsky ranního slunce.
„Je tu další den.“ proběhlo jí hlavou. Pomalu vstala z postele a oblékla si černý přiléhavý anbu oblek. Sešla ze schodů a zamířila rovnou do kuchyně. Její dům, byl v rámci možností docela prostorný. Nebyl sice tak ohromný jako sídlo klanu Hyuuga, ale jí to stačilo. Měla to tu ráda. Právě si chystala nalít čaj, když někdo zaklepal na dveře. Nerudně odložila šálek na kuchyňskou linku a šla otevřít.
„ Shimizu-sama velitel s vámi chce mluvit.“ oznámil jí poslíček. Než mu ale stačila poděkovat, byl ten tam. Hinata protočila oči v sloup a zašmátrala rukou v zásuvce, odkud následně vytáhla svou masku ve tvaru kočky. Nasadila si jí a zmizela v obláčku kouře. Za několik vteřin už stála před velitelstvím ANBU jednotek. Pohledem si přeměřila výšku budovy a s lehkým povzdechem vykročila vzhůru po kamenných schodech.
„ Co po mě asi může chtít? Vždyť jsem se teprve včera vrátila z mise… Tohle se mu vůbec nepodobá…“ zamyslela se a ani si nevšimla, že už kráčí dlouhou tmavou chodbou, která vedla přímo ke kanceláři jejího nevlastního otce. Kolem Hinaty se náhle mihlo několik postav, což jí okamžitě vytrhlo z myšlenek. Pod masku se jemně usmála a kývla jim na pozdrav, který jí byl vzápětí oplacen.
„Tak jsem tu.“ řekla si v duchu, když stanula před velkými dubovými dveřmi a její ruka spočinula na těžké železné klice.
Místností se rozlehl dunivý zvuk. Harako zvedl hlavu od několika dokumentů, které leželi na jeho psacím stole. S nechápavým výrazem nejprve pohlédl na muže stojícího uprostřed místnosti a poté se zaměřil na místo, jež bylo zdrojem toho zvuku. Jeho pohled se opět stočil na osobu před ním. Chvíli ji jen tak zmateně pozoroval, ale její oči plné pobavení mu ihned prozradili, kdo přišel.
„Vstupte!“ pronesl s rozjasněnou tváří. Načež se ozvalo vrzání starých pantů a dovnitř vešla mladá ANBU.
„Jsem tu, jak jste chtěl.“ řekla dívka nezúčastněným hlasem.
„Ahoj Shimizu.“ ozval se zvesela Teku.
„Ahoj.“ odpověděla mu již s mírným náznakem radosti.
„Nuže, mám úkol, který zvládnete pouze vy.“ začal kapitán svůj monolog. Obě osoby se na sebe pobaveně podívaly.
„Jak jistě už víte Akatsuki se dali do pohybu. Jedna z našich jednotek zjistila, že jejich cílem je pravděpodobně … Skrytá Listová.“
Hinata nemohla uvěřit tomu, co právě slyšela. Její srdce jako by se v ten okamžik zastavilo, náhle nedokázala popadnout dech.
„Akatsuki se chystají napadnout Konohu?! Mou vesnici?“ honilo se jí hlavou. I když dávno toto místo opustila, stále to byl alespoň z části její domov. Skoro ani nevnímala další jeho slova.
„Godaime žádá o naši pomoc! Vybral jsem vás dva. Shimizu zná tamější okolí nad míru dobře…“ odmlčel se, jakoby čekal na její reakci.
„ Společně tvoříte perfektní tým. Ale jako ANBU byste byli moc nápadní. Proto jsem se rozhodl přijmout určitá opatření…“ očima zabloudil k Hinatině tváři. Ta sice byla ukrytá pod maskou ale on i přes to viděl její vyděšený výraz.
„To snad ne, ne, … z dcery velitele ANBU se bude muset stát opět dcera aristokrata!!“ znělo jí v hlavě.