Twin 1 - Nemožné

Co že to zase ten Pary vymyslel?? Toť otázka xD. Další procházka po městě vedla k dalšímu námětu na povídku. Tentokrát sem jí ale odmítl psát sám a tak jsem požádal Alalinku, která díky bohu prosbu přijala a tak je z této povídky spoluautorské dílo. Takže víc už nebudu zdržovat tak dejte se do čtení :)

„Kde…kde to sem.“Ležíc na hrbolaté zemi si zamumlal a pomalu otevíral své modré oči. Chvíli viděl rozmazaně a nedovedl rozeznávat jakékoliv tvary. Nechápavě hleděl na modrou plochu, po které se pohybovaly jakési bílé šmouhy. Po chvíli se mu zrak začal vyjasňovat a jeho zorničky si začali zvykat na okolní světlo, přičemž se jim též povedlo zaostřit okolní tvary. Po několika minutách uviděl krásné modré nebe s několika bílými mráčky, které si po něm pozvolna plynuly.
„Co…co tady dělám?“ Posadil se a začal zmateně koukat po okolí, které jako by v životě neviděl. Jediná věcička v okolí mu nebyla povědomá. Všude kolem něho se rozprostíral les a on seděl na cestě, která jím vedla. Postavil se na nohy a začal se porozhlížet z výše svých ramen, ale žádná změna nenastala.
„Kam mam jít?“ Začal se rozhlížet na obě dvě strany vyšlapané cesty. „Levá…pravá…levá…pravá…“ Nemohl se rozhodnout, a proto vytáhl ze své kapsy kunai, který ani nevěděl kde vzal a začal si ho ve svých rukou prohazovat. „Takže jsem pravák…takže pravá.“ Dopomohl si zajímavou cestičkou k rozhodnutí. Schoval zbraň zpět do své kapsy a vykročil směrem, který si samo jeho tělo vybralo.
Šel asi pět minut. Zdálo se mu, že chodí v kruhu, neboť se krajina nijak výrazně neměnila, všude jenom stromy, cesta posetá menšími kameny a nic víc.
„Kde to sakra sem…“ Zopakoval si otázku, na kterou neznal odpověď. Zastavil se před obří rozevřenou bránou, za jejíž druhou stranou uviděl město plné lidí, s odlišnými výrazy v jejich tvářích.. Hned za bránou byl malý přístřešek s obřím oknem a dvěma ospalými muži, jež se opírali o své ruce s přivřenýma očima. Prošel bránou a jelikož mu onen přístřešek připadal jako možná vrátnice, zastavil se těsně před ním a hleděl na oba pospávající obličeje.
„Ehm.“ Vydal ze sebe a pokusil se tím připoutat svou pozornost, ale ani jeden z nich ho nezaregistroval.
„Ehm…“ Zkusil to tedy hlasitěji, ale výsledek byl stejný. Trochu naštvaně se na oba dva podíval a svou rukou podtrhl jednomu z nich ruku, o níž si podpíral spící obličej. Ozvala se rána a ona osoba se bolestivě chytla za hlavu.
„Co to sakra děláš.“ Zamrmlal naštvaným tónem postižený a začal si rukou protírat oči.
„Eh…nerad vás ruším ze spaní, ale můžete mi říci, kdy to vlastně jsem?“ Zeptal se neznámý na místo jeho momentálního setrvávání.
„V Konoze.“ Odpověděl muž, stále si protírající oči.
„Konoha?? Co je to Konoha?“ Zatvářil se mladík nechápavě.
„Konoha je tahle vesnice.“ Odpověděl a konečně se podíval neznámému do tváře. Strnul jako by uviděl přízrak. Celý roztřesený se podíval na svého vedle spícího kolegu a trochu do něho strčil.
„Hej...Kotetsu, probuď se!“ Špitl. Chlapec nechápal co ninju tak vyvedlo z míry.
„Co je…co se děje Izumo?“ Zeptal se rozespale strážník vchodu.
„O…otevři oči!“ Řekl Kotetsu roztřeseně.
„Nech mě spát…“ Zamumlal. To ale Izumo neměl v plánu a celý rozklepaný se přesunul za svého kamaráda, natočil mu hlavu na chlapce a oběma ukazováčky roztáhl víčka. Muž byl tedy proti své vůli přinucen se na chlapce podívat.
„Můžete mi říct co se děje??“ Podrbal se chlapec nechápavě ve vlasech. Jakmile ho Kotetsu zmerčil, div že nevyletěl z kůže. Nejdříve si stejně jako jeho přítel protřel oči a pak se na Izuma otočil.
„Já spím??“ Zatvářil se nechápavě. Kotetsu pokrčil rameny a vrazil mu pěstí do břicha. Muž se za místo úderu bolestivě chytl a proklínavě se na kolegu podíval.
„Co to mělo bejt??“
„Testoval jsem, jestli spíš.“ Zatvářil se Izumo omluvně, ale to už jí též schytal do břicha.
„Tak asi taky nespíš.“ Ušklíbl se Kotetsu a poté se podíval na nechápavého chlapce.
„Myslím, že bysme ho měli zavést za pátou.“
„Jo…to měli.“ Vykoukla zpod dolního rámu nezaskleného okna Izumova hlava.
…
Hokage smutně hleděla na Narutovu fotku na svém stole a přemítala v hlavě o minulosti staré sotva měsíc. Z přemítání jí vyvedlo zabouchání ne její dřevěné dveře.
„Dále.“ Pozvala pochmurným hlasem do své pracovny nečekanou návštěvu.
Poté, co spatřila trojici příchozích mírně zbledla a stanula v půli pohybu, s rukou téměř u úst a čímsi schovaným ve své dlani.
„Na-Na-ru-to, Ty se mi zdáš?“ Zajíkla se blondýnka, pomalu položila malý kalíšek ukrývající v dlani na stůl a pevně zavřela oči, po chvíli je znovu otevřela, ale výjev se nezměnil.
„Nejspíš je nejvyšší čas přestat s pitím,“ poznamenala Pátá a přejela očima chlapce od hlavy až k patě. Všechno sedělo, stejná oranžová kombinéza, pouzdro s kunaii na pravé noze, stejně uvázaná čelenka, stejné blond rozježené vlasy, typický přiblblý výraz, avšak jeho oči, jen ty byly jiné, než jak si je pamatovala, nyní byly…prázdné.
„Hokage-sama, Naruto se chová nějak divně, když tedy pominu fakt, že je už měsíc po smrti, narazili jsme na něj u hlavní brány, ptal se, co je to Konoha.“
„Opravdu? To by ale znamenalo…vlastně, proč ne? Jeho tělo jsme nenašli ani po tak dlouhém pátrání. Naruto, kde jsi byl celou tu dobu? Mysleli jsme si, že jsi mrtvý,“ pronesla Tsunade zasmušile a přesunula pohled z Kotetsu znovu na mladíka. Nevypadalo to ale, že by jí poslouchal, zrovna studoval velkou barevnou mapku připevněnou na zdi, Izumo do něho dloubl důkladně loktem.
„Au. Co, to bylo na mě?“
„Copak ty nevíš, jak se jmenuješ?“ Kulil na něho vyjeveně oči jeden z hlídačů.
To už se ale Tsunade zvedla a svíraje malou baterku došla těsně k Narutovi.
„Možná, že ztratil paměť,“ řekla, rozsvítila miniaturní světýlko, palcem mu nadzvedla oční víčko a zpříma mu posvítila nejprve do levého, poté i do pravého oka. Bez jediného slova ještě chlapce prohmatala v okolí obou spánků.
„Nic necítíš? Žádné bodnutí nebo pulzování?“
„Ne.“
Jen, co to dořekl, ozvalo se pracovnou táhlé hlasité zakručení.
„Zřejmě má hlad.“
„Ano, to zcela určitě. Doprovoďte ho do Ichiraku, třeba mu rámen osvěží vzpomínky. A nijak na něho nenaléhejte, je možné, že si vzpomene v nejbližších dnech, ale taky to může trvat mnohem, mnohem déle.“
„Hai!“
Jakmile se za těmi třemi zavřely dveře, usedla Pátá opět za stůl, vytáhla podrobnou zprávu z toho dne, kdy Naruto údajně zemřel a dala se, po kolikáté už, znovu do čtení, něco ji tady nehrálo.
…
Izumo a Kotetsu procházeli ulicí s Narutem v závěsu, lidé se zastavovali, ukazovali si na ně a vzrušeně si něco šuškali. Nemálo z nich se tvářilo, jako by právě viděli svaté zjevení.
„Není pochyb, je to on,“ vykřikl jakýsi muž, když se díval, jak blonďák se svým doprovodem mizí pod plentou Ichiraku restaurace.
„Zdravím,“ broukl Izumo, když se usadil na barovou stoličku. Ve dveřích vedoucích do kuchyně se objevila půvabná, trošku zardělá tvář mladé Ayame, zůstala stát jako zkamenělá, ústa zděšeně otevřená dokořán.
„Kdo je to?“ Dolehl k nim zezadu Teuchiho hlas.
„Na…rutův duch přišel na rámen, otče.“

Zpráva o tom, že Naruto Uzumaki se vrátil živý a zdravý se vesnicí šířila rychlostí blesku, nebyl nikdo, kdo by si to nechal pro sebe.
Netrvalo dlouho a tato zvěst se donesla i k uším růžovlasé dívky vracející se se skloněnou hlavou ze hřbitova, kam chodívala denně pokládat čerstvé květiny.

Díky bohu? No, nevím, nevím, jestli mi budeš děkovat i po přečtení…ale snažila jsem se ;)