Sairan 3 - lentilky

Proč sem to neudělala já? Byla jsem jen klon, a stále sem. Jsem vůbec skutečná osoba?! Nebo jen zachovaný úryvek myšlenek a vzpomínek mé nejlepší kamarádky?? To je snad jedno, vím, kdo jsou mí přátelé, rodiče, znám všechny mě důležité osoby, na které jsem se vždy mohla spolehnout. Jenomže v ten osudný den, kdy jsem měla možnost oplatit jedné z nich to, co pro mě dělá…že semnou sdílí jedno tělo a to, že mi vždy pomáhala, oplatit. Věděla jsem, že kdyby ten zuřiví proud strhl mě, nic by se mi nestalo, ale já nedokázala zareagovat… Vyprchala ze mě snad i s mým životem i má odvaha? Strnule jsem stála a nebýt Niki, asi by to Atarashi nepřežil. Ale ona se zachovala jako skutečný ninja a teď kvůli mně musí snášet ty muka samoty, protože kdybych tehdy, v ten osudný den, skočila po jejím bratrovy já, pouze bych se rozplynula a poté by mě mohla znova vyvolat. Byla bych v pohodě. Teď, po sedmi letech, jsem si stále neodpustila to, že kvůli mně má kamarádka takto trpí, a asi nikdy neodpustím…

„Dobrý den, mi jsme z konohy. Jdeme vyřešit váš problém!“ Vešli všichni tři dovnitř v čele s Anshinem.
„Vítám vás. Posaďte se.“ Usadil je na židle malinký postarší, šedivý chlápek s knírem, v kabátě, který se v jejich rodině nejspíše dědil již roky.
„Řekli nám, že všechny informace získáme od vás.“ Pousmál se Anshin.
„ Hele, ten vypadá jak bezdomovec.“ Špitl si potichu Atarashi. Co Neji nechtěl (čti – osud nechtěl), Kin jeho šepot zaslechla a chytila neočekávaný záchvat smíchu.
„Je jí něco??“ Podivil se starosta městečka.
„Víte…je trochu na hlavu a zapomněla si vzít svoje prášky.“ Nasadil Anshin omluvný výraz, vytáhl z kapsy krabičku lentilek, a jednu z nich dokonalým hodem umístil až Kin do pusy. Ta ho ale probodla vražedným pohledem a otevřela pusu dokořan.
„Co to má znamenat?!“ Vykřikl chlápek.
„Nemám škudlit.“ Povzdechl si Anshin a hodil po dívce celou krabičku, která jí přistála přímo na obličeji a barevné čokoládové pilulky se začali sypat okolo.
„Bezva sensei.“ Zamračil se Shizuko.
„To je v pohodě, tady by se z podlahy dalo i jíst.“ Ozval se z podlahy Atarashi, který už si na nedostatek cukr nemohl stěžovat.
„Ty si prase.“ Vypískla Kin.
„Díky bohu, alespoň za schopné uklizečky, když ne ninji.“ Pomyslel si starosta a na skupinku se usmál.
„Eh…no…takže, dříve než vám to tady na zemi Atarashi uklidí…“ Byl Anshin Atarashim, ládujícím se lentilkami přerušen.
„ S velkou radostí!“
„Co, kdybyste nám prozradil, co všechno o těch únosech vlastně víte.“
„No takže, víme že…“ Chtěl starosta začít vypravovat, ale jeho pohled byl upoután Atarashim, který po zbylých členech svého týmu začal házet ty barevné věcičky, které sbíral ze země a většina skončila u něho v puse. Anshin se nechápavě otočil stejným směrem, jako byl starostův pohled a…
„Ať už vás tu nevidím!“ Letěli děti ze dveří, za přispěním Anshinovi boty. Všichni tři se rozplácli o zeď chodby. „Tady počkejte, než získám všechny informace, a ne že budete zase něco provádět!“ Zabouchly se za jejich senseiem dveře.
„Jako bych asi tak mohl něco dělat, když sem naplcálej na zdi.“ Polohlasem si Atarashi zastěžoval.
„Ty baka!!!“ Měla Kin chuť mu jednu vlepit, ale nemohla se ani pohnout, neboť byla polámanější, než moje pravítka. (Ale to sem nepatří xD)
„Já jsem přece nic neprovedl…“ Ozval se nabručeně kdo jiný, než Shizuko.

„Takže, co všechno bychom měli vědět, dřív než začneme hledat??“ Navrátil se Anshin k tématu.
„Zatím se ztratilo sedm dělníků. Dohromady ze tří dolů.“ Zalistoval chlápek ve svých papírech.
„Říkáte sedm, ale slyšel sem, že vždy pracují ve dvojicích. Nemělo by se jich tedy teoreticky ztratit osm??“ Neseděli Anshinovi, starostovo počty.
„ Ano, pracují po dvou, ale z každého páru se zatím ztratil jen jeden.“ Podrbal se starosta na bradě.
„Aha. Ti, co nebyli uneseni něco viděly, nebo zaslechly??“
„Ne. Vůbec nic, prostě si povídali, a když se na chvíli otočili ke své práci, jejich kolega zmizel. Od té doby mi ale do práce přichází o dost méně lidí. Většina se bojí, že by mohli být uneseni.“
„Chápu.“ Ušklíbl se jounin.
„Já taky, ale naše město prosperuje z velké části právě díky těžbě cenných materiálů a tento incident nedělá městské pokladnici dobře.“ Povzdechl si chlápek.
„To proto máte ten obnošený kabát??“ Zeptal se opatrně muž.
„Není tak obnošený, ve městě je díky dolům i vysoká prašnost.“ Zamračil se muž.
„Heh…No, tak děkuju, to bude prozatím všechno, hned se do toho dáme…zatím nashle.“ Vydal ze sebe Anshin rychlostí Naruta pojídajícího ramen a vylezl ven ze starostovo kanceláře. Jeho studenti se stále ještě nedokázali odlepit od stěny.
„Asi abych někde sehnal kompresor, hadici a obří obracečku na palačinky.“ Ušklíbl se Anshin.
„Ha…ha…ha.“ Vydala ze sebe stěží dívka.
„Tak si tu v klidu viste, já jdu na oběd.“ Při jeho slovech se všem tří geninum ozvali jejich trávící trakty a všichni seskočili ze zdi, jako kdyby se z na ní ještě před chvílí neviseli jako přilepený.

„Kde začneme sensei??“ Zeptal se Shizuko po chutném obědě.
„To by mě taky zajímalo!“ Ozval se Atarashi s plnou pusou, třetí porce nudlí.
„Budeme se ptát lidí okolo??“ Zamyslela se nahlas Kin.
„Ne.“ Usmál se po Kakashiho stylu Anshin.
„A jak teda??“ Ozvalo se trojhlasně.
„Půjdeme na místo, kde se únosy stávají. Budeme ve skupinkách po dvou. Já s Kin a vy dva spolu.“ Ušklíbl se na ně.
„Takže půjdeme do dolů??“ Zeptala se vyděšeně dívka.
„ Jupí!“ Zajásal Atarashi. Dívka zadrkotala zuby.
„A už je to tady zase.“ Povzdechl si Shizuko.