Až příště 5

PÍP PÍP PÍP
Stál v nemocničním pokoji a kolem pípali přístroje, které kontrolují stav pacientů a pomáhají jim udržet se při životě. Před ním na lůžku ležela dívka. Od hlavy k patě byla omotaná do obvazů a z těla jí trčeli nejrůznější hadičky. Stále nemohl…, nechtěl věřit, že je to ona.
„Nemůže to být ona.“ mumlal si potichu. „Vždyť, když jsem ji viděl naposled, byla zdravá a živá.“
Někdo mu položil ruku na rameno. Nemusel se ohlížet, věděl kdo to je.
„Co…“ hlas se mu zadrhl. Nadechl se a všechnu svou sílu soustředil do otázky. „Co se stalo?“ vypravil ze sebe přiškrceně.
„Spadla.“ odpověděl tichý hlas ženy za ním. „Na cestě zpět.“ Mluvila potichu, trhaně. I ona musela vynaložit hodně síly na odpovědi. „Skákala po stromech příliš rychle. Jeden krok jí nevyšel.“ Namáhavě se nadechla. Nechtěla na to myslet. Cítila se vinna. Kdyby u ní měla více autority… „Špatně došlápla a spadla dolů. Hlavou se uhodila o nějakou větev.“ dokončila sensei. „Je... Je mi to líto, ale nedalo se nic dělat. Byla příliš vpředu.“
Přikývl. Na nic víc se nezmohl.

O TÝDEN POZDĚJI

Seděl na chodbě před nemocničním pokojem. Hlavu měl v dlaních. Čekal, až vyjdou medici, kteří kontrolovali stav pacientky. Celý týden proseděl u Ní. Sledoval každé její nadechnutí, každý nepatrný pohyb, každé zachvění víček, každý povzdech, který splynul z jejích nádherných rtů. Také si s ní povídal. O všem. Co se děje na ulici, na chodbě, v nemocnici. Mluvil s ní o svých plánech. Říkal jí: „Vezmeme se. Budeme mít kupu úžasnejch dětí, nádherný dům. Stanu se učitelem na Akademii, ty čím budeš chtít. Ale byl bych rád, abys zůstala doma. Aby až se budu vracet z práce domů, jsi stála ve dveřích našeho domu a vítala mě tím svým nádherným úsměvem. Otevřu náruč a ty mi do ní vběhneš. Dáš mi sladký polibek a já ti ho s chutí oplatím. Pak přiběhnou děti a obklopí nás, a pak si všichni budeme hrát na zahradě. Zahradu budeme mít velkou. Dům tak akorát, někde na okraji vesnice. Večer děti uložíme, přečteme jim pohádku na dobrou noc. Počkáme až usnou. Potom si půjdeme lehnout my. Noc bude patřit jen nám dvou.“ To a spoustu jiných plánů a věcí jí říkal. Někdy se mu zdálo, že se usmívá. Věřil, že ano, že se usmívá.

„Něco nového?“ hlas její sensei ho vyrušil z chmurných myšlenek.
„Ne, zatím ne. Pořád jsou tam.“ kývl hlavou směrem ke dveřím. Jeho hlas zněl vyčerpaně.
„Jsi vyčerpaný. Jdi si dolů koupit nějaké kafe. Jsou tam automaty. Počkám tady.“
„Jo, asi půjdu. Stejně se potřebuji protáhnout a tohle čekání mě ubíjí.“

Vracel se s kelímkem kávy. Hned na začátku chodby viděl doktora, který stál před Jejím pokojem. Medik lítostivě vrtěl hlavou a sensei se zničeně dívala do země. Medik v útěšném gestu natáhl ruku a dotkl se ramene sensei. Ta jenom přikývla. Medik pak odešel. Srdce se mu zastavilo. Byl příliš daleko, aby slyšel, co si povídají, ale scéna, kterou viděl byla výmluvná. Ne, musím se mýlit. Určitě se mi to jenom zdá. Není to tak, jak to vypadá. Cítil, jak se mu do očí derou slzy.

Sensei vzhlédla. Všimla si, že stojí na konci chodby a vyděšeně se na ní dívá. Na tváři se mu míhala jedna emoce za druhou. Takže to ví. Musel vidět toho doktora. Rozešla se k němu. Stoupla si před něj a objala ho. Ve tváři měl výraz nepopsatelných muk.
„Je nějaká naděje?“ vypravil ze sebe namáhavě.
Zarazila se. Ví to, ale stále chová naději. Jsi tak mladý. Příliš mladý abys tohle musel prožívat.
„Je mi líto. Není.“
Trhl sebou.
„A s největší pravděpodobností jí zbývá jen několik dní života.“ Cítila jak jí přemáhá smutek. Chlapec v její objetí se začal křečovitě třást. „Nedrž to v sobě. Pokud chceš brečet, tak breč. Ale nedrž to v sobě.“
Začal nezadržitelně plakat. Ona sama už nedokázala slzy zadržet.
Kelímek s kafem mu vypadl z ruky a celý jeho obsah se vylil na zem a smísil se s jejich slzami.

Stál vedle postele. Oči měl zarudlé od pláče. Díval se na ní. Vypadala, jakoby spala. Klidná, ve tváři mír. Avšak pravda byla mnohem krutější. Kóma. Kóma, za kterého se týden neprobrala a lékaři jí nedávali žádnou naději na probuzení. Ba co víc, nedávali jí ani moc dní života.
Natáhl ruku a prstem jí přejel po obličeji. Od skráně, kolem koutku oka, kolem nádherných rtů až k bradě. Naklonil se nad ní, až se jeho rty přiblížili k jejímu uchu.
„Miluji tě.“ zašeptal. Zlehka jí políbil a opustil místnost. Opustil jí příliš rychle na to, aby viděl široký úsměv, který se jí rozlil na tváři. Ticho v pokoji rušilo už jen vytrvalé pípání přístrojů.

POHŘEB

„Vážení přátelé. Sešli jsme se zde, abychom uctili památku mladého schinobiho, který tragickým způsobem zemřel před dvěma dny.“

NEMOCNIČNÍ POKOJ

PÍP PÍP PÍP

POHŘEB

„Dovolte mi, abych přečetl dopis na rozloučenou, který po sobě zanechal.“

NEMOCNIČNÍ POKOJ

Pípání přístrojů se nepatrně zrychlilo. Z místnosti rychle vyběhla zdravotní sestra, aby sehnala medika.

POHŘEB

„Čtu: Ve chvíli, kdy čtete tento dopis už nejsem mezi vámi. Vím, že jsem nezvolil nejlepší možnost, ale nedokázal bych žít bez dívky, kterou miluji. Nikdy jsem jí to neřekl. I přesto, že jsem měl plno příležitostí. Chtěl jsem jí to říct, ale nikdy jsem nenašel odvahu. Ironie, že jsem nedokázal říct Miluji tě dívce, kterých je spousta, ale dokázal jsem si vzít něco, co mám jenom jednou. Život. …

NEMOCNIČNÍ POKOJ

„Co se děje?“ zeptala se sestra doktora sklánějícího se nad dívkou.
Doktor si dal s odpovědí na čas. „Umírá.“

POHŘEB

… Omlouvám se všem, kterým jsem svým činem učinil bolest. Ta bolest se ale nevyrovná té mojí. Nemůžu žít s vědomím, že jsem měl něco říct, ale neřekl jsem. Že jsem měl něco udělat, ale neudělal jsem. A proto všichni, co slyšíte tato slova, dobře poslouchejte a zapamatujte si následující. Máte-li komukoliv co říct, ať je to tetička, strýček, maminka, tatínek, bráška, sestřička, kamarádka, přítel prostě kdokoli, řekněte jim to. Chcete-li něco udělat, udělejte to. Nečekejte. Pamatujte, že “až příště“ je velmi vrtkavé a dřív než se nadějete, může být všechno pryč a vy nemusíte mít další příležitost. Neudělejte tu samou chybu, kterou jsem udělal já.
Neprosím nikoho o odpuštění, pouze o pochopení.

Sbohem.“
Muž dočetl.
Ve stejnou chvíli se nemocničním pokojem rozlehl jediný zvuk: PÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍP.