Naděje

Tak jsem napsala další povídku. Četla jsem tady na Konoze spoustu smutných povídek o sebevraždách, ztrátě citů kvůli milované osobě, která zemřela. Tak mě napadlo, že napíšu tak trochu něco jako opak. Nevím co z toho vylezlo :-D

„Ty lháři! Věřila jsem ti! Věřile jsem, že to zvládneš! Věřila jsem v tebe! Tys mě přesvědčil, že na to máš! A ted‘? Je konec! Jak jen můžeš?“ plakala Sakura a pevně objímala Naruta.
„Sakuro prosím, nemůžu dýchat,“ odstrčil Naruto Sakuru. Ta se na něj dívala uslzenýma očima.
„Bojoval jsem. Snažil jsem se ze všech sil. Ještě ted‘ stále bojuju. Kvůli svému snu, tobě a naději,“ řekl z těžka Naruto. Sakura ho držela za jednu ruku a dívala se mu do očí. Jak ráda by byla, kdyby to byla pravda. Jak se tohle vůbec mohlo stát? Bojoval, věřil, doufal. A ted‘? Ted‘ prostě umře? Opravdu to takhle může být? Co si bez něj počne. Kdo ji bude povzbuzovat, pomáhat, otravovat? Kdo? Sakuře tekly slzy jako proudy rozbouřených řek.
Dívala se na přístroje u Narutovi postele. Sledovala čárku, která ukazovala jeho puls. Jak dlouho ještě bude pravidelně pípat? Jak?
Naruto si všiml na co se Sakura dívá.
„Ještě není konec. Ještě stále dokážu bojovat,“ prohlásil Naruto odhodlaně a na důkaz toho, že to myslí vážně, i když neměl v rukou žádnou sílu, stiskl pěst. Sakura to nevydržela. Začala nahlas vzlykat.
„Ne Naruto, už je konec. Konec tvého snu, konec tvé naděje, konec mě,“ plakala Sakura. Složila hlavu do Narutovi bílé peřiny. Věděla, že už se mu nedá nijak pomoci. Měla léčitelnou moc, ale tohle zranění bylo nevyléčitelné. Ani ona, ani Tsunade-sama neměla moc ho vyléčit.
„Neodepisuj mě!!“ vykřikl Naruto.
„Ještě není všemu konec! Nikdy jsem se nevzdal! I když jsem věděl, že nemám moc velkou šanci. Nevzdám se ani ted‘! Slyšíš? Já se nikdy nevzdávám. Nikdy neberu svá slova zpět. Tohle je moje cesta ninji,“ řekl Naruto a zpříma se díval Sakuře do očí. Ta si všimla jen zrychlené čárky a zrychleného pípání. Jeho srdce je dost silné. Má srdce ninji. Vydrží opravdu tak dlouho, jak on říká?
„Přijdu zase zítra,“ řekla Sakura a zvedla se. Naruto kývl.
„Určitě na tebe počkám,“ prohlásil a usmál se. Na Sakuru se blýskly jeho bílé zuby a oslnil ji jeho úsměv od srdce. Tak ráda by byla, kdyby, až zítra přijde, tady ještě byl. Mezi nimi. Mezi živými.
Potlačila slzy a smutek.
„Hai,“ řekla a odešla.
Šla loudavým krokem po ulici. Přemýšlela nad její návštěvou nemocnice. Nad vším, co jí Naruto řekl. Bude jí chybět. Moc chybět. Nevydrží to bez něj.
Zatočila k mostu. Opřela se o zábradlí a dívala se do vody. Vítr dělal na řece vlnky. Hrál si s jejími vlasy. Nepřítomně zírala dolů. Pak zvedla nohu a stoupla si na zábradlí. Opatrně ho přelezla a stála na okraji. Dívala se na vlnky. Opravdu má skočit dolů? Počkat na něho tam? Je to důstojná smrt odejít bez rozloučení? Chytla se pevně. Nebyl by rád, kdyby se to dozvěděl. Byl by na ni naštvaný. Otočila se k zábradlí a přelezla zpátky. Ještě jeden den to vydrží. Pro něj. Pro jeho sen a naději.
Šla domů. Lehnout si a spát. Nechtěla na nic myslet. Kéž by usnula a už se neprobudila.
Ráno vzala ze stolu pár jablek v sáčku, jako každé ráno. Strčila si je do tašky a mířila k bílé vysoké budově. Ve vrátnici se usmála na vrátného a vešla dovnitř. Vyjela výtahem do 5. patra. Zastavila se před dveřmi číslo 352. Jemně zaklepala a vstoupila. Naruto ležel na zádech a díval se do stropu. Sakura opatrně přistoupila a vytáhla z tašky jablka.
„Umyla jsem je,“ řekla do ticha. Naruto na ni pohlédl a usmál se.
„Arigatou,“ poděkoval a pokusil se posadit. Pýchlo ho u srdce. Rychle se chytil za levou část hrudníku. Přístroje začaly nebezpečně pípat. Sakura k němu přiběhla.
„Co to děláš?! Chceš se zabít hned?“ vykřikla v zoufalství. Naruto se na ni podíval.
„Nevěříš mi, že stále bojuju? Já se dokážu posadit,“ řekl pevně a hleděl Sakuře do očí. Ta je sklopila a posadila se na židli vedle postele.
„Chtěl bych tě o něco poprosit,“ řekl Naruto. Sakura jen kývla.
„Nechci, aby se ti něco stalo. Slib mi, že na sebe dáš pozor. Že se nepokusíš jít tou cestou, která čeká mě. Slib mi to,“ řekl z ničeho nic Naruto. Sakura vykulila oči. Hleděla na něho a pomalu jí začaly téct slzy. Pomalu, jako potůčky po vyschlém korytu. Nedokázala nic říct.
„Chci, aby si splnila můj sen,“ řekl Naruto a stiskl Sakuře ruku.
„Cože? Ty chceš abych...já,-“
„Ano chci. Staň se Hokage za mě. Splň můj sen,“ poprosil Naruto. Sakura nebyla schopná slova. Jeho sen, jeho naděje. Tohle všechno umírá poslední.
Naruto se znova pokusil posadit. Přístroje pípaly, červená světla blikala, Sakura plakala.
Narutovi se podařilo posadit. Usmál se na Sakuru. Jeho úsměv v ní probudil naději a strach. Strach zabít sama sebe.
Narutovo tělo bylo opřené o zed‘, na tváři měl stále úsměv. Kolem Sakury běhali doktoři. V jejích uších zněl pronikavý zvuk od přístroje. Píííííííííííííííííííííííp....

The end by Haya